Kapitola dvacátá třetí

Hodiny a hodiny a hodiny později, Butchova prdel byla tak strnulá, že nedokázal říct, kde končí podlaha a začíná jeho zadek. Celý dlouhý den proseděl v téhle hale venku před dveřmi Marissiny ložnice.Byl jak pes.
Nemohl říct, že by to bylo mrhání časem. Hodně přemýšlel.
A provedl telefonát, který byl správná věc, kterou měl udělat, ačkoli oříšek, aby to provedl: Obrnil se a zavolal své sestře Joyce.
Doma se nic nezměnilo. Evidentně jeho rodina tam v Jižním Bostonu stále neměla zájem na tom, s ním mít co dočinění. A to ho nějak zvlášť netrápilo, protože to byl stálý stav. Ale se kvůli tomu pro Marissu. Ona a její bratr si byli tak blízcí, takže to, že se k ní otočil zády muselo být opravdu hnusné překvapení.
"Pane?"
Butch vzhlédl. "Čau, Fritzi."
"Mám, o co jste žádal." Doggen se sklonil níž a vytáhl černou hedvábnou tašku. "Věřím, že to vyhovuje vašim požadavkům, ale jestli ne, můžu najít jiný."
"Jsem si jistý, že je to perfektní." Butch si vzal důležitou brašnu, roztrhl ji ústy a vysypal obsah do svých rukou. Masivní zlatý kříž byl tři palce dlouhý a dva široký, úzký jako prst. Pověšený na konci dlouhého zlatého řetízku, to bylo přesně to co, chtěl a dal si ho kolem krku s uspokojením.
Těžká váha byla přesně to, v co doufal, že bude, hmatatelná ochrana.
"Pane, jaké je to?"
Butch se usmál nahoru na doggův vrásčitý obličej zatímco si rozepínal triko a dával si za něj řetízek. Cítil, jak mu kříž sklouzl dolů po kůži dokud se neusadil u jeho srdce. "Jak jsem říkal, perfektní."
Fritz zazářil, poklonil se a odešel, právě když dědečkovy hodiny začaly odbíjet na druhém konci chodby. Jednou, dvakrát…šestkrát.
Dveře do ložnice před ním se rozevřely.
Marissa se před ním objevila jako zjevení. Po tolika hodinách přemýšlení o ní, byly jeho oči zasněžené, neviděl ji jako reálnou bytost, ale jako výmysl jeho zoufalství, její šaty jako oblohu ne šaty, její vlasy zářící zlatou auru, její obličej studnu naplněnou krásou. Jak na ni zespodu zíral, jeho srdce ji přeměnilo v ikonu z jeho katolického dětství, Madonu spasení a lásky… a sebe jako jí nehodného služebníka.
Vytáhl se na nohy ze země, jeho páteř zakřupala, jak podporovala jeho váhu. "Marisso."
Ach, sakra, jeho emoce byly všechny přímo v jeho prokřápaném hlase, bolest, smutek, lítost.
Zvedla ruku. "Myslela jsem vážně, to co jsem ti včera vzkázala. Miluju, když jsem s tebou. Každý moment. To nebylo to, proč si musel odejít a přála bych si, abych ti to mohla předtím lépe vysvětlit. Butchi, musíme si promluvit."
"Jo, já vím. Ale nebude ti vadit, když půjdeme dolů do haly?" Protože neměl žádný zájem na tom, mít audienci, a nezáleželo na tom, co řekla, došlo mu, že by radši nebyla v ložnici sama s ním. Byla šíleně napjatá.
Když přikývla, zamířili do obýváku na konci haly a cestou byl šokovaný, jak moc slabá byla. Pohybovala se pomalu, jakoby necítila vlastní nohy, a byla příšerně bledá, skoro průhledná z nedostatku energie.
Když už byli v broskvové a žluté místnosti, přešla k oknům, pryč od něj.
Její slova byla slabá jako dech, když promluvila. "Butchi, nevím jak bych to řekla…"
"Vím, o co jde."
"víš?"
"Ano." Vykročil k ní, rozhazujíc rukama. "Copak nevíš, že bych udělal cokoli--,"
"Nechoď blíž." Odstoupila. "Musíš se ode mě držet dál."
Stáhnul své ruce. "Potřebuješ se nakrmit, že?"
Její oči se rozšířily. "Jak jsi to--,"
"To je v pořádku, zlato." Pousmál se. "Je to úplně v pořádku. Mluvil jsem s V."
"Takže víš co musím udělat? A nevadí ti to?"
Zavrtěl hlavou. "Jsem ohledně toho v klidu. Víc než v klidu."
"Ach, díky Stvořitelce." Potácela se k pohovce a sedla si, jakoby se jí podlomily kolena. "Tak strašně moc jsem se bála, že budeš pohoršený. Pro mě to taky bude těžké, ale je to jediná bezpečná možnost. A nemůžu dál čekat. Musí to být dneska večer."
Když poplácala sedadlo gauče, přešel k ní s úlevou a sedl si vedle ní a vzal její ruce do svých. Bože, byla tak strašně chladná.
"Jsem na to opravdu připraven," řekl, se silným očekáváním. Bože, najednou umíral touhou zamířit do její ložnice. "Pojďme."
Po obličeji jí přejel nechápavý výraz. "Chceš se dívat?"
Přestal dýchat. "Dívat?"
"Já, ehm…nejsem si jistá, že je to dobrý nápad."
Jak ho její slova udeřilo, Butch si začal být vědom klesavého pocitu v jeho břiše. Jakoby mu někdo vrazil stopky na mnoho jeho vnitřních orgánů. "O čem to mluvíš, dívat?"
"Když jsem s mužem, který mě nechá vzít si jeho žílu."
Náhle se Marissa zarazila, dávajíc mu dobrou představu o tom, jaký asi musí být výraz na jeho obličeji.
Jo, a nebo možná reagovala na fakt, že začal vrčet.
"Jiný muž," řekl pomalu, jak si to všechno dával dohromady. "Ten, o kterém si mi říkala, že ses s ním vídala. Krmila ses z něho."
Pomalu přikývla. "Ano."
Butch vyskočil na nohy. "Často?"
"Ehm…čtyřikrát nebo pětkrát."
"A je to samozřejmě aristokrat."
"No, ano."
"A byl by pro tebe sociálně přijatelný, že jo." Na rozdíl od pouhého člověka. "Že jo?"
"Butchi, to není nic romantického. Přísahám."
Jo, možná na její straně nebylo. Ale bylo pro něj sakra těžké představit si, že by ji nějaký chlap nechtěl. Ten bastard by musel být impotentní nebo tak něco. "Je do tebe zblázněný, že jo. Odpověz mi na otázku, Marisso. Létající kluk s plazmou superhrdiny…chce tě, že jo? Že jo?"
Bože, kde se v něm sakra brala ta divoká žárlivost?
"Ale on ví, že já k němu nic takového necítím."
"Políbil tě?"
Když neodpovídala, Butch byl hodně rád, že nezná adresu a jméno toho dotyčného. "Už ho nebudeš používat. Máš mě."
"Butchi, nemůžu se z tebe krmit. Vzala bych si moc-kam to jdeš?"
Vykročil přes místnost, zavřel dvojité dveře a zamkl je. Jak šel zpátky k ní, pohodil svou černou bundu od obleku na zem a rozerval si košili, knoflíky se utrhávaly a lítaly všude. Spadl před ni na kolena, zaklonil svoji hlavu a nabídl jí své hrdlo, sebe, jí.
"Použiješ mě."
Nastalo dlouhé ticho. Pak její vůně, ten nádherný čistý parfém, zintenzivněl dokud neprostoupil celou místností. Její tělo se začalo třást a její ústa otvírat.
Jak se protáhly její tesáky, dostal nepřetržitou erekci.
"Oh…jo," řekl temným hlasem. "Vezmi si mě. Potřebuju tě nakrmit."
"Ne," zasténala, slzy se jí třpytily v jejích chrpově modrých očích.
Udělala pohyb, aby vstala, ale skočil na ni, vzal ji za ramena, držel ji dole na gauči. Přemístil se mezi její nohy, svázávajíc jejich těla dohromady, vstávajíc celý na ni. Jak se proti němu začala třást a tlačila na něj, držel ji blízko, tulil se k ní, jemně ji kousal do ucha, přisátý na její sanici. Zanedlouho, přestala bojovat, aby se dostala pryč. A začala svírat obě půlky jeho košile, aby si ho přitáhla blíž.
"Tak je to správně, zlato," zamručel. "Chytni mě. Nech mě cítit ty tesáky, jak se do mě boří. Chci to."
Chytil ji zezadu za hlavu a přitáhl si její ústa k hrdlu. Jak mezi nimi explodoval oblouk čisté sexuální síly, oba dva začali vzdychat, její dech a slzy ho pálily na kůži.
Ale pak se zdálo, že přišla ke smyslům. Silně zabojovala a on dělal co mohl, aby ji udržel na místě, i když oba dva byli na dobré cestě mít modřiny. A i když to pro něj rozhodně nevypadalo na vítězství v boji proti ní. Vzhledem k tomu, že on byl pouze člověk, byla silnější, ačkoli on byl rozhodně těžší o dobrých 100 liber.
Ale sna to vzdá a využije ho předtím, než mu dojde energie.
"Marisso, prosím, vezmi si mě," zasténal, jeho hlas byl chraplavý ze zápasení a teď prosení.
"ne…"
Jeho srdce se zlomilo, jak vzlykla, ale nenechal ji jít. Nemohl. "Vezmi si, co je uvnitř mě. Vím, že nejsem dost dobrý, ale stejně si mě vezmi--,"
"Nenuť mě to udělat--,"
"Musím." Bože, cítil, jakoby plakal s ní.
"Butchi…" její tělo se vzpínalo a napínalo proti jeho, jejich oblečení pleskalo, jak spolu zápasili. "Nemůžu se držet zpátky…už moc dlouho…pusť mě…než ti ublížím."
"Nikdy."
Stalo se to tak rychle. Jeho jméno z ní vystřelilo se zaječením a pak cítil pálivý výbuch bolesti na straně svého hrdla.
Její tesáky ponořující se do jeho krční žíly.
"Ach…do hajzlu…ano…!" Uvolnil svůj stisk a kolébal ji jak byla nakloněná k jeho krku. Chrchlal její jméno v prvním erotickém škádlení, prvním tvrdém sání na jeho žíle, její první polknutí. Jak se přemístila do lepšího úhlu, zatopila ho rozkoš, jiskry lítaly celým jeho tělem jakoby měl orgasmus. Tohle bylo přesně tak, jak to mělo být. Potřeboval ji, aby si z něho brala, aby žila-
Marissa přerušila kontakt a odhmotnila se, přímo z jeho rukou.
Butch spadl hlavou napřed do prázdného vzduchu, kde byla, dopadajíc na obličej do polštářů gauče. Nešikovně se vydrápal na nohy a otáčel se dokola. "Marisso!Marisso!"
Vrazil do dveří a drásal se na zámek, ale nešel odemknout.
Pak uslyšel její zlomený, zoufalý hlas na druhé straně. "Zabiju tě… Bože pomoz mi, ale já tě zabiju…Chci tě tak strašně moc."
Bušil na dveře. "Pusť mě ven!"
"Promiň-," Její hlas se zlomil, ale pak nebyl na síle. A on se obával jejího rozhodnutí víc, než čehokoli jiného. "Moc se omlouvám. Přijdu za tebou potom. Až to bude hotovo."
"Marisso, nedělej to--,"
Mlátil na dřevo svými pěstmi. "Nezajímá mě, jestli umřu! Nechoď za ním!"
Když konečně zámek povolil, vypadl do haly a utíkal přímo ke schodišti.
Když rozrazil domovní hlavní dveře, byla už pryč.

Napříč města, v podzemní parkovací garáži, kde bývaly zprostředkovány boje, Van skočil do mřížované klece a dopadl na bříška svých nohou. Zvuk jeho dopadu rozehřál ozvěny na konkrétních úrovních, přerušujíc ticho.
Dneska večer tu nebylo narváno, byli tu jen tři lidé. Ale vytlačil ze sebe šťávu jakoby to byla jen stálá místnost.
Van byl ten, kdo navrhl lokál panovi X a ukázal jim, jak se na toto místo vloupat. Vzhledem k tomu, že znal rozvrh bojů, věděl jistě, že tu tenhle večer nikdo nebude a jedna jeho část chtěla mít svou slávu, jeho vzkříšení tady v tomhle kruhu, ne v nějakém anonymním sklepě někde.
Vyzkoušel pár kopů a byl velmi spokojený se svou sílou, pak se podíval na svého protivníka. Druhý bezduchý byl navnaděný na bitku jako on sám.
Z druhé strany klece, Xavier zaštěkal, "Nezastavíte se, dokud nebude konce. A pane D, na zemi nehýbající se neznamená 'konec', je to jasné?"
Van přikývl, už na něho mluvili pomocí jeho druhé iniciály.
"Dobře." Xavierovy dlaně o sebe tleskly a bitka začala.
Van a ten druhý bezduchý kolem sebe kroužili, ale Van neměl žádný zájem na tom, aby tenhle zasraný pomalý tanec trval nějak dlouho. Vykročil jako první, začal rozdávat rány, nutíc svého protivníka ustupovat na konec klece. Chlap bral pěsti s holými klouby, jakoby nebyly nic jiného než jarní deštík na jeho tvářích a pak vyrazil pravým hákem. Ten zasraný pohyb chytil Vana v otočce, roztrhávajíc jeho ret jakoby byl obálka.
Bolelo to, ale bolest byla dobrá a posilující, něco , co ho nutilo se víc soustředit. Van se roztočil dokola a vykopl nohou, tělní bomba na konci ocelového řetězu. Jistěže to dostalo bezduchého dolů, natáhl si jak široký tak dlouhý. Van skočil na svého protivníka a zalomil ho v poddajném držení, škubajíc jednu ruku dozadu a dokola, takže spojení se napjalo na ramenech a lokti. Jen o maličko úžeji a tenhle cucák natáhne bačkory-
Bezduchý se hlaďounce natáhl, a nějak natloukl Vana do koulí kolenem. Rychlá výměna pozic a Van byl vespodu. Pak další kotrmelec a byli oba dva na nohách.
Boj pokračoval a pokračoval, žádné přestávky, ti dva ze sebe navzájem ždímali každou částečku těla. Bylo to zatraceně podivuhodné. Van se cítil, jakoby mohl jet hodiny, nezáleželo na tom, jak moc dobité jeho tělo bylo. Bylo to, jakoby měl v sobě motor, řídící sílu, takovou, která se neotupovala vyčerpáním nebo bolestí tak, jako jeho staré já.
Když přestávka v akci konečně přišla, vyklápějící činitel byl Vanův speciální…ať už to bylo cokoli. Ačkoli byli oba dva naprosto identičtí, co se síly týče, Van byl v tomhle mistr, a uviděl příležitost k výhře. Udeřil druhého vrahouna do břicha, trefil úderem játra, která by donutila lidského protivníka nasrat si do kalhot. Pak nadzvedl svého protivníka a bouchnul s ním dole o podlahu kruhu. Jak narovnal tělo a podíval se dolů, Vanova krev vytryskla ze zranění okolo jeho očí a padala po chlapově obličeji jako slzy…černé slzy.
Barva na okamžik naprosto vyděsila Vana a druhý bezduchý využil příležitosti v přerušení pozornosti a otočil ho kolem na záda.
Jo, ne to se nestane, ne tentokrát. Van sbalil pěst a narazil do spánku chlapa přesně správnou silou a na správné místo, aby bezduchého otupil. S rychlým náporem, Van odkop svého protivníka, rozkročil se na vrahounově hrudníku a opakoval rány znova a znova, týrajíc lebku dokud kostěná helma nezměkla. A prostě pokračoval, lpící na úkolu dokud rysy chlapova obličeje nezmizely, hlava se nestala zatraceným pytlem a jeho protivník nezemřel.
"Dokonči ho!" zavolal Xavier od hranic klece.
Van vzhlédl a ztěžka oddechoval. "Právě jsem to udělal."
"Ne…dokonči ho!"
"Jak?"
"Měl bys vědět, co dělat!" Xavierovy bledé oči zářily s děsivým zoufalstvím. "Musíš!"
Van si nebyl jistý tím, jak moc mrtvějšího mohl toho chlapa udělat, ale vzal bezuchého za uši a otočil mu hlavou dokud krk nekřupl. Pak se odtáhl od těla. Ačkoli už neměl srdce, které by bilo, jeho plíce pálily a jeho tělo bylo lahodně těžkopádné z únavy…až na to že těžkopádnost netrvala dlouho.
Začal se smát. Už se mu zase navracela síla, jen se do něj vlévala z někam jinama jako kdyby jedl a spal a uzdravoval se několik dní.
Xavierovy boty v kruhu tvrdě přistály a Přední Bezduchý kráčel k němu, rozzuřený. "Řekl jsem ti, abys ho dokončil, sakra."
"Uh-huh. Jasně." Kriste. Xavier právě zkazil kouzlo okamžiku. "Myslíš, že odsud jako teďka takhle odejde?"
Xavier se zatřásl zlostí, jak vytahoval nůž. "Řekl jsem ti, abys ho dokončil."
Van se napjal a skočil na nohy. Ale Xavier se jen sklonil nad bordelem a oddělil ten pytel, co zbyl z hlavy bezduchého od jeho hrudníku. Nastal záblesk světla a pak…byl pryč. Nezbylo nic než černá špína na asfaltu v kruhu.
Van couval dokud nevrazil do oplocení. "Co to sakra…"
Z místa kde stál, ukázal Xavier nožem přímo na Vanův hrudník. "Čekám od tebe něco."
"Jako…co?"
"Měl bys být schopný tohle udělat"-naznačil probodnutí ve vzduchu ostřím-"sám."
"Tak mi příště dej nůž."
Xavier zavrtěl hlavou, bizardní typ paniky mu proletěl obličejem. "Do hajzlu!" Krokoval dokola, pak zamumlal, "Prostě to bude chvíli trvat. Pojďme."
"Co ta krev?" Čéčé, ta olejová černá věc mu náhle způsobila nevolnost.
"Jakoby mě to zajímalo?" Xavier zvedl měkkou tašku mrtvého bezduchého a odešel.
Jak ho Van následoval pryč z parkovací garáže, shledal to opravdu zasraně otravné, že Pan X hraje takovým způsobem. Boj byl dobrý a Van vyhrál. Chtěl si užít ten pocit.
V napjatém tichu, ti dva mířili do minivanu, který byl zaparkovaný několik bloků odsud. Jak tak šli, Van si otřel obličej ručníkem a snažil se neklít. Když se dostali k autu, Xavier vklouznul za volant.
"Kam jedeme?" zeptal se Van když nastoupil.
Jak projížděli okolo nového mrakodrapu, který se stavěl, pohlédl na lidi, kteří pracovali noční směnu. Pod elektrickými světly, spojené party byly po celé budově jako mravenci, a záviděl jim i když sám nenáviděl, co dělali.
Čéčé, kdyby byl stále jedním z nich, nemusel by se potýkat se zasraným přístupem pana X.
V rozmaru, Van pozvedl svou pravou ruku a podíval se na svůj chybějící malíček, vzpomínajíc si, jak se stalo. Tak zasraně hloupě. Byl na stavební parcele, řezal desky na stolní pile a rozhodl se oddělat kryty ze stroje, aby byl proces rychlejší. Chvilka nepozornosti později a jeho prst skončil létající skrz vzduch s neskonalou lehkostí. Ztráta krve se zdála být obrovská, celého ho potřísnila, pokrývala i hladké záda pily, vsakovala se do země. Červená, ne černá.
Van položil ruku na svůj hrudník a necítil nic bít za jeho hrudním košem.
Touha jím otřásla zezadu na krku, jakoby se rozutíkali pavouci pod jeho límcem. Pohlédl na Xaviera, jediný zdroj, který měl. "Jsme naživu?"
"Ne."
"Ale toho chlapa sem zabil, ne? Takže musíme být naživu."
Xavierovy oči střelily přes sedadlo. "Nejsme naživu. Věř mi."
"Co se mu teda stalo?" Vyčerpání projelo Xavierovým bledým, mrtvým pohledem, klesnutí jeho víček ho udělalo, jakoby byl starý snad milion let.
"Co se mu stalo, pane X?"
Přední Bezduchý neodpověděl, jen pokračoval v řízení.