Kapitola Dvacátá třetí
01.03.2012 12:26
Bella byla jistě doma. Dnes v noci.
Rehvenge nebyl z těch upírů, co i za ideálních podmínek snášejí dobře frustraci. Takže vůbec nehodlal čekat, až bude jeho sestra zpátky tam, kde má být. Krucinál, není jen její bratr, je její ghardian, a to znamená, že má svá práva.
Když na sebe hodil dlouhý sobolí kožich, zavířila mu kožešina kolem mohutného těla, pak splynula ke kotníkům. Oblek, který měl na sobě, byl černý a pocházel ze salonu Ermengildo Zegna. Dvě devítimilimetrové pistole v podpaží byly od Hecklera a Kocha.
"Rehvenge, prosím, nedělej to."
Pohlédl na matku. Madalina stála pod lustrem v hale, typická aristokratka se vznešeným držením těla, diamanty a saténovou róbou. Jediná nemístná věc byla obava v její tváři, a to ne proto, že by se její napětí tlouklo s haute couture a drahými šperky. Nikdy se nerozčilovala. Nikdy.
Zhluboka se nadechl. Uklidní ji spíš, když nedá najevo svou neblaze proslulou popudlivost, ale v současném stavu mysli by ji spíš dokázal roztrhat přímo na místě, a to by nebylo spravedlivé.
"Takhle přijde domů," řekl.
Matčina elegantní ruka se pozvedla k hrdlu, jistá známka, že je zmítána mezi tím, co chce a co považuje za správné. "Ale je to tak extrémní řešení!"
"Chceš, aby spala ve vlastní posteli? Chceš ji mít tam, kde má být?" Jeho hlas zněl jako rány kladivem.
"Nebo chceš, aby zůstala u Bratrstva? To jsou válečníci, mahmen. Krvežízniví válečníci, co dychtí po krvi. Mysliš, že by zaváhali zmocnit se ženy? A zatraceně dobře víš, že podle zákona smí Slepý král spát s každou ženou, kterou si vybere. Chceš ji mít v takovém prostředí? Já ne."
Když jeho mahmen o krok ucouvla, uvědomil si, že na ni řve. Znovu zhluboka nasál dech.
"Ale Rehvengi, já s ní mluvila. Nechce se ještě vrátit domů. A jsou to čestní muži. Ve Staré zemi..."
"Už ani nevíme, kdo v tom Bratrstvu je."
"Zachránili ji."
"Mohou ji vrátit rodině. Proboha, je to aristokratka. Myslíš, že ji glymera po tamhletom incidentu přijme? Už měla tu jednu aféru."
A to byl pěkný mazec. Ten upír jí vůbec nebyl hoden, byl to slaboch a idiot, a přesto se tomu darebákovi podařilo vyjít z rozchodu, aniž by o tom byly nějaké řeči. O Belle se, na druhé straně, šeptalo celé měsíce, a ačkoliv se snažila předstírat, že jí to nevadí, Rehv věděl, že vadilo.
Nenáviděl aristokracii, mezi kterou patřili, opravdu nenáviděl.
Potřásl hlavou, nazlobený sám na sebe. "Vůbec se neměla odstěhovat z tohohle domu. Nikdy jsem to neměl dovolit."
A hned jak ji dostane zpátky, nikdy nebude smět ven bez jeho souhlasu. Hodlal ji nechat vysvětit jako sehcluded upírku. Její krev je dost čistá, aby to ospravedlňovala, a upřímně, měla jí být od začátku. Jakmile to bude hotové, Bratrstvo ji podle zákona musí vydat zpět do Rehvengeovy péče a pak už nebude moci odejít z domu bez jeho svolení. A nejen to. Každý upír, který se s ní bude chtít sejít, bude muset jít přes něj jako hlavu rodiny, a on každičkého z těch parchantů odmítne. Jednou se mu nepodařilo sestru ochránit. Podruhé už to nedopustí.
Rehv se podíval na hodinky, i když věděl, že jde pozdě. Pošle králi žádost o obřad sehcluded ze své kanceláře. Bylo zvláštní dělat něco tak prastarého a tradičního e-mailem, ale tak už to teď chodí.
"Rehvengi..."
"Co."
"Odvezeš ji."
"To nejde. Jakmile zařídím tohle, nebude mít kam jit, jenom sem."
Sáhl po holi a zarazil se. Matka vypadala tak zoufale, že se sklonil a políbil ji na tvář.
"Vůbec si nedělej starosti, mahmen. Zařídím to, aby už se jí nikdy nic nestalo. Co kdybys pro ni připravila dům? Mohla bys sundat smuteční sukno."
Madalina zavrtěla hlavou. Hlasem plným zbožné úcty řekla: "Teprve až překročí práh. Stvořitelku by urazilo, kdybychom předem počítali s jejím bezpečným návratem."
Zadržel kletbu. Matčina oddanost Matce rasy byla legendární. Sakra, měla být členkou Vyvolených, při všech těch modlitbách a pravidlech a panickém strachu, že neopatrně pronesené slůvko přinese jistou zkázu.
Ale to je jedno. Je to její duchovní klec, ne jeho.
"Jak si přeješ," řekl, opřel se o hůl a otočil se k odchodu.
Zvolna procházel domem, spoléhal na to, že různé druhy podlahových krytin mu sdělí, ve které je místnosti. V hale byl mramor, v jídelně pestrý perský koberec, v kuchyni podlaha ze širokých prken tvrdého dřeva. Zrak mu sděloval, že nohy přistávají na rovině a že je bezpečné přenést na ně váhu. Hůl si vzal pro případ, že by to posoudil špatně a ztratil rovnováhu.
Když vyšel do garáže, podržel se veřejí, než sešel, co noha nohu mine, po čtyřech schodech. Vklouzl do neprůstřelného bentleye, stiskl knoflík dálkového otvírání garážových vrat a čekal, až bude moci vyrazit.
Zatraceně. Pekelně litoval, že neví, kdo jsou ti bratři a kde bydlí. Jel by tam, vyrazil dveře a Bellu od nich odvlekl.
Když za sebou uviděl příjezdovou cestu, zařadil v sedanu zpátečku a dupl na plyn, až pneumatiky zaskřípěly Za volantem se mohl pohybovat tak, jak chtěl. Rychle. Obratně. Bez obezřetnosti.
Dlouhý trávník se proměnil ve šmouhu, když se řítil zátačkami příjezdové cesty k bráně, která byla kus od ulice. Přetrpěl krátkou pauzu, než se otevřela: pak vyrazil na Třetí avenue a pokračoval nejbohatšími caldwellskymi ulicemi.
Aby svou rodinu zajistil a aby jí nikdy nic nescházelo, pracoval na odporných věcech. Ale byl v tom dobrý, a jeho matka a sestra si zasloužily takový život, jaký vedly. Dal by jim všechno, co chtěly, vyhověl každému jejich rozmaru. Příliš dlouho to měly těžké...
Ano, smrt otce byla první dar, který jim dal, první z mnoha způsobů, jimiž zlepšil jejich život a ochránil je před úhonou. A držel se toho trendu pořád.
Rehv dojel na křižovatku a zamířil do centra, když ho začalo brnět v týle. Snažil se ten pocit ignorovat, ale během několika okamžiků se zkoncentroval v pevné sevření, jako by měl horní obratle ve svěráku. Zvedl nohu plynu a čekal, až ten pocit pomine.
Pak se to stalo.
S bolestivým bodnutím se jeho zorné pole změnilo v odstíny rudé, jako by si přes obličej přetáhl průhledný závoj: reflektory protijedoucích aut byly neonově růžové, vozovka matně rezavá, obloha rudá jako burgundské vino. Podíval se na hodiny na palubní desce, číslice teď rubínově zářily.
Do háje. Tohle je všechno špatně. Tohle by nemělo...
Zamžikal a promnul si oči. Když je znovu otevřel, jeho prostorové vnímání bylo naprosto rozladěné.
Jo, houby, že se to nestane. A nestihne to do centra.
Stočil volant doprava a zajel do nákupního centra, do toho, kde bývala Caldwellská akademie bojových umění, než vyhořela. Zhasl světla bentleye a zajel za dlouhé, úzké budovy, na parkoviště lemované cihlami, takže kdyby potřeboval rychle vyjet, stačilo by jen šlápnoul na plyn.
Nechal motor běžet, shodil sobolí kožich, svlékl si sako obleku, pak si vyhrnul levý rukáv. Skrz rudou mlhu sáhl do přihrádky v palubní desce a vyndal injekčnl stříkačku a kus gumové hadičky. Ruce se mu třásly tolik, že upustil jehlu a musel se natáhnout a sebrat ji z podlahy.
Poplácával si na kapsy saka, až našel skleněnou lahvičku neuromodulačního dopaminu. Položil ji na palubní desku.
Teprve na druhý pokus otevřel sterilní balíček s injekční stříkačkou a pak málem zlomil jehlu, než ji dostal skrz gumové víčko dopaminu. Když byla stříkačku natažená, ovinul si gumovou hadičku kolem bicepsu pomocí jedné ruky a zubů; pak se snažil najít žílu. Protože pracoval v dvojrozměrném zorném poli, všechno bylo složité.
Prostě dost dobře nevidí. Všechno, co má před sebou, je... rudé.
Rudá... rudá... rudá... To slovo mu vystřelovalo myslí a bušilo do vnitřku lebky. Rudá byla barva paniky. Rudá byla barva zoufalství. Rudá byla barva nenávisti k sobě samému.
Prudce se vzpamatoval, nahmatal předloktí a hledal na něm vnitřní startovací plošinu pro lék, superdálnici, která tu zatracenou věc donese k receptorům v jeho mozku. Jenomže žíly mu kolabovaly.
Necítil nic, když jehlu zabodl, a to bylo uklidňující, Ale pak to přišlo... Slabé pálení ve vpichu. Otupělost, v níž se uchovával, končila.
Když hledal pod kůží použitelnou žílu, začaly se mu v telě dít věci: pocit tíhy. Žár vystřelující v kotnících nohou. Rychlý vzduch, který mu vanul do úst a z úst a vysoušel mu jazyk.
Hrůza ho přiměla stisknout píst a uvolnit gumové škrtidlo. Jen bůhví, jestli trefil správné místo.
S bušícím srdcem zíral na hodiny.
"No tak," zamumlal a začal se za volantem kolébat. "No tak... zaber."
Rudá byla barva jeho lží. Byl uvězněn ve světě rudé. A jednoho krásného dne dopamin nezabere. Zůstane v rudé ztracen navždy.
Na hodinách se měnila čísla. Uplynula jedna minuta.
,.A do háje..." Promnul si oči, jako by si tím mohl Vrátit prostorové vidění a normální spektrum barev.
Zazvonil mu mobil a on ho ignoroval.
"Prosím..." Nenáviděl svůj žadonivý hlas, ale už nedokázal předstírat, že je silný. "Nechci o sebe přijít..."
Zčistajasna se mu zrak vrátil, rudá v zorném poli vyhlédla, trojrozměrné zorné pole bylo zpět. Bylo to, jako by se z něj vysálo zlo a jeho tělo otupělo, pocity vyprchávaly, až už vnímal jen myšlenky ve své hlavě. S drogou se z něj stal pohyblivý, dýchající, mluvící ranec, který měl chválabohu jen čtyři smysly, které mu působily starosti, když teď lék zabral.
Zhroutil se na sedadlo. Stres z Bellina únosu a záchrany se mu dostal na kobylku. Právě proto se atak dostavil tak rychle a silně. A možná potřebuje znovu změnil dávkování. Půjde za Haversem a prověří si to.
Nějakou chvíli trvalo, než mohl znovu rozjet vůz. Když vyjížděl zpoza nákupního centra a zařazoval se do provozu, říkal si, že je jen jedním z mnoha sedanů v dlouhé řadě aut. Anonymní. Docela jako všichni ostatní.
Ta lež mu jaksi ulevila... a zvýšila jeho osamělost.
Když čekal na světlech, zkontroloval si zprávu, která mu přišla.
Bellin bezpečnostní alarm byl asi hodinu vypnutý a právě znovu naskočil. Zase byl někdo v jejím domě.
Zsadist našel černý ford zaparkovaný v lese, tři sta metrů od vjezdu na Bellinu půldruhakilometrovou přijezdovou cestu. Jediný důvod, proč na něj narazil,byl ten, že šmejdil po okolí, příliš neklidný, než aby šel domů, příliš nebezpečný, než aby byl ve společnosti někoho jiného.
Šlépěje ve sněhu mířily k Bellinu domu.
Zaclonil si oči dlaněmi a nahlédl do okének autu. Bezpečnostní alarm byl spuštěný.
To musí být vůz těch bezduchých. Cítil z něj jejich nasládlý pach. Ale protože tu byla jen jedna stopa, možná řidič vysadil své kámoše a pak ho schoval? Nebo se možná teréňák musel přesunout odjinud?
To je jedno. Společnost se vrátí pro svůj majetek. A nebylo by sladké vědět, kde to, sakra, skončí? Ale jak by tu zatracenou věc mohl sledovat?
Založil si ruce v bok... a náhodou pohlédl na svůj opasek s pistolemi.
Když odepínal mobilní telefon, vzpomněl s láskou na Vishouse, toho technicky založeného prevíta.
Nutnost, matka vynalézavosti.
Odhmotnil se pod teréňák, aby zanechal ve sněhu minimální množství stop. Když jeho váha spočinula na zádech, škubl sebou. Páni, za ten malý výlet skrz francouzské okno bude pykat. A za tu ránu do hlavy taky, Ale přežil už horší věci.
Vyndal tužkovou baterku a rozhlédl se po podvozku! snažil se vybrat správné místo. Potřebuje něco dost velkého, a nesmí to být v blízkosti výfuku, protože i v téhle zimě by takový žár mohl způsobit problém. Samozřejmě, bylo by mu daleko milejší vlézt do exploreru a strčit telefon pod sedadlo, ale poplašný systém teréňáku představoval komplikaci. Kdyby ho vypnul, možná by ho už nedokázal znovu zapnout, takže by bezduší poznali, že v autě někdo byl. Jako by vyražené okno nebylo stopa. Zatraceně... Měl těm bezduchým prohrabat kapsy, Než je poslal do říše zapomnění. Jeden z těch mizerů měl klíče. Jenomže byl tak rozčilený, že se ukvapil. Zet zaklel, protože si vzpomněl, jak se na něj Bella dívala potom, co před ní rozkousal toho bezduchého. Oči v bledé tváři měla vytřeštěné, ústa otevřená šokem z toho co udělal.
Bylo to tak, že práce Bratrstva - ochraňovat rasu byla nehezká. Byla špinavá a šeredná a někdy i zvrácená. Vždycky krvavá. A navrch ke všemu u něj Bella zpozorovala radost ze zabíjení. Jaksi by se byl vsadil, že to ji rozčililo ze všeho nejvíc.
Soustřeď se, hlupáku. No tak, zapni mozek.
Zet ještě trochu šťoural, posouval se pod explorerem. Nakonec našel, co hledal: prohlubeň v podvozku. Shodil větrovku, zabalil do ní telefon a celý chuchvalec strčil do té díry. Vyzkoušel, jestli tam drží, a pak se zpod teréňáku odhmotnil.
Věděl, že to zařízení tam dlouho nevydrží, ale pořád to bylo o moc lepší než nic. A Vishous teď bude moci stopovat explorer z domova, protože ta malá nokia má v sobě čip GPS.
Zet se přenesl na okraj louky, aby viděl na zadní část Bellina domu. Pěkně vyspravil rozbité kuchyňské dveře. Rám naštěstí zůstal nepoškozený, takže ho mohl uzavřít a znovu zprovoznit senzory alarmu. Pak našel v garáži plastovou plachtu a zakryl tu nestvůrnou díru.
Opraveno, ale ne docela.
Divné... Bellin názor na sebe asi tak úspěšně nenapraví. Ale - zatracená práce - nechtěl, aby ho měla za zuřivce a divocha.
V dálce se na silnici 22 objevila dvě světla a dopadla na dlouhou příjezdovou cestu. Auto zpomalilo, když přijíždělo k Bellinu domu, pak zastavilo před ním.
Není to bentley? pomyslel si Zet. Rozhodně to tak vypadalo.
Páni, takové drahé auto? To musí být někdo z Belliny rodiny. Nepochybně už byli upozorněni, že bezpečnostní zařízení bylo na chvíli vypnuté a pak se asi před deseti minutami znovu zapnulo.
Do háje. Teď není vhodná chvíle, aby to tu někdo procházel. Vzhledem k tomu, jakou už mívá Zet smůlu, bezduší si určitě vyberou zrovna tuhle chvíli, aby se vrátili pro svůj teréňák - a rozhodnou se zkontrolovat i dům.
Polohlasem zaklel a čekal, až se jedny z dveří bentleye otevřou... Jenomže z auta nikdo nevystoupil a motor zůstal běžet na neutrál. To bylo dobré. Pokud je alarm aktivován, možná je nenapadne jít dovnitř. Protože v kuchyni je nepořádek.
Zet zavětřil do studeného vzduchu, ale žádný pach nezachytil. Instinkt mu však říkal, že v sedanu je muž. Její bratr? Nejspíš. Místo činu by určitě přijel prověřit on.
Správně, kámo. Podívej se na okna v průčelí. Vidíš? Nic se neděje. V domě nikdo není. Teď nám oběma prokaž službu a táhni odtud, sakra.
Sedan zůstal na místě, jak mu připadalo, nejméně pět hodin. Pak vycouval, zahnul do ulice a odjel.
Zet se zhluboka nadechl. Kristepane... Nervy měl dneska v noci úplně našponované.
Čas míjel. Stál tam sám mezi borovicemi a zíral upřeně na Bellin dům. A v duchu se ptal, jestli se ho teď Bella bude bát.
Zvedl se vítr, chlad mu vnikal do kostí. Se zoufalou beznadějí přijímal bolest, která ho doprovázela.