Kapitola dvacátá šestá

MURGOSKÝ hábit BYL zhotoven z černé, drsné látky, v níž byl přímo nad Garionovým srdcem vetkán podivný červený symbol. Oděv páchl kouřem a čímsi ještě mé­ně příjemným. Kousek pod levým podpaždím měl ma­lý, zubatý otvor a tkanina kolem něj byla mokrá a lep­kavá. Garionovi se z toho dělala husí kůže.

Kráčeli rychlým krokem vzhůru prostorami pro ot­roky, které zabíraly poslední tři patra, s kápěmi hábitů hluboko staženými do očí. Chodby byly sice "osvětlené čadícími pochodněmi, ale jinak nenarazili na jedinou stráž a otroci, zavření za desítkami otlučených želez­ných dveří, nevydali jediný zvuk. Garion však cítil dě­sivý strach, který se za dveřmi skrýval.

„Jak se dostaneme do města?" zašeptal Durnik.

„V nejvyšším bodě poslední chodby je schodiště," odtušil Silk tlumeně.

„Je hlídané?"

„Už ne."

Schodiště uzavírala okovaná brána, uzamčená a opatřená řetězy, ale Silk se shýbl a vytáhl z boty jakýsi tenký kovový nástroj, chvíli s ním pátral uvnitř zámku a potom spokojeně zamručel, neboť zámek v jeho dlani klapl a otevřel se. „Půjdu se tam podívat," zašeptal a vyklouzl ven.

Škvírou ve vratech spatřil Garion hvězdy a proti nim impozantní temný obrys budov Rak Ktholu. Ozvěna, bloudící městem, k nim z dáli donesla strašlivý výkřik, plný smrtelné hrůzy a bolesti, a vzápětí za ním duté zazvučení nějakého nepředstavitelně obrovského kovové­ho gongu. Garion se zachvěl.

O chvilku později se znovu objevil Silk. „Vypadá to, že venku nikdo není," sykl. „Kudy půjdeme?"

Belgarat namířil prst. „Tudy. Podél zdi do Chrámu."

„Chrámu?" ozval se ostře Relg.

„Tím musíme projít, pokud se chceme dostat ke Ktačikovi," pokrčil rameny stařec. „A budeme si muset pospíšit. Zanedlouho bude ráno."

Rak Kthol se nepodobalo jiným městům. Zdejší rozlehlé budovy, na rozdíl od jiných míst, neměly kolem sebe ani kousek volného prostoru, který by je odděloval od ostatních. Zdálo se, že Grolimové a Murgové, kteří tu žijí, nejsou zvyklí mít něco sami pro sebe, a tak jejich stavby postrádaly ono zřetelné oddělení jednoho sou­kromého majetku od druhého, obvyklé u domů západ­ních měst. Nenacházely se zde žádné ulice v pravém slova smyslu - spíše jen vzájemně propojené sítě dvor­ků a chodeb, vedoucích mezi domy a nezřídka i skrz ně.

Jak se tak tiše plížili temnými dvory a zšeřelými chodbami, jevilo se město jako prázdné a opuštěné; přesto však měli pocit, že je mohutné, černé zdi neustále pozorují, a že z nich může každým okamžikem přijít úder. Z hradeb, na místech, kde by to nejméně čekali, na ně shlížely podivné věžičky a bašty, nakláněly se nad dvory a hrozily, že na ně spadnou. Úzká okénka je stíha­la vyčítavými pohledy a klenuté oblouky dveří byly pl­né číhajících stínů. Na Rak Ktholu ležel dusný pocit prastarého zla, a jak Garion a jeho přátelé pronikali hloub a hloub do temného labyrintu grolimské pevnosti, zdálo se jim, že se na ně výsměšně šklebí i jednotlivé kameny mohutných stěn.

„Jsi si jistý, že jdeme správně?" zašeptal Barak ner­vózně Belgaratovi.

„Už jsem tu jednou byl, po hlavní cestě," uklidnil ho stařec potichu. „Mám ve zvyku občas na Ktačika do­hlédnout. Vyjdeme po těch schodech. Dovedou nás na vrchol městských hradeb."

Schodiště bylo strmé a úzké, sevřené z obou stran masivními zdmi a seshora valenou klenbou. Kamenné schody nesly stopy mnoha staletí, kdy po nich šlapaly nohy Murgů a Grolimů. Potichu stoupali. Městem se v mnoha ozvěnách nesl další výkřik, doprovázený novým kovovým úderem gongu.

Zdolali schodiště a octli se na vrcholku hradeb. Cesta, která po něm vedla, byla široká jako královská silnice a obtáčela celé město. Poděl vnějšího okraje hradeb se táhla nízká zídka, upozorňující na sráz, který za ní spadal až na kamenitou poušť hluboko dole. Jakmile opustili ochranný kryt domů, zaryl se jim pod nehty mráz. Černé ploché kameny cesty se leskly ná­mrazou a na hrubě tesaných kvádrech vnějšího valu hradeb se ve svitu hvězd jiskřila jinovatka.

Belgarat přejel pohledem těch několik set sáhů otevřené cesty po hradbách, které je dělily od stínů mo­hutných budov. „Měli bychom se asi rozptýlit," zašep­tal. „Příliš mnoho lidí na jednom místě budí v Rak Ktholu nežádoucí pozornost. Přejdeme ten úsek po dvojicích. Kráčejte volným, normálním krokem - ne­snažte se krčit nebo běhat. Tvařte se, jako byste tu žili odjakživa. Jdeme na to." Vyrazil po vrcholku hradby s Barakem po boku, rozhodným, ale nikterak uspěchaným krokem. Po chvíli je následovali teta Pol s Mandorallenem.

„Durniku," zašeptal Silk. „Teď půjdeme Garion a já. Ty s Relgem za námi vyrazíte asi za minutu." Na­koukl Relgovi do tváře, zastíněné murgoskou kápí. „Jsi v pořádku?" zeptal se trochu s obavami.

„Dokud se nepodívám nahoru na nebe, tak ano," odpověděl Relg stísněně. Hlas mu zněl, jako by ho cedil přes zaťaté zuby."

„Pak tedy pojďme, Garione," zabručel Silk.  Garion musel sebrat všechnu svou vůli, aby se po namrzlých kamenech nedal do běhu. Zdálo se mu, že z každé z temných budov a věží se na ně upírají zlé, číha­jící oči. Mrtvolně nehybný vzduch mrazil do tváří a kvá­dry vnějšího srázu hradeb se ježily křehkou a složitou krajkou jinovatky.

Z Chrámu, ležícího kdesi před nimi, se ozval další výkřik.

Kus před nimi se k nebi vypínala mohutná věž a za­krývala pokračování cesty. „Počkej tady chvilku," šeptl Silk, když vděčně vstoupili do stínu věže, a neslyšně zmizel za rohem.

Garion stál v ledové temnotě a napínal uši. zda ne­uslyší nějaký zvuk. Jednou zabloudil pohledem přes okraj hradeb. Kdesi daleko v prázdné pustině pod ním hořel malý oheň. vyhlížející na tu dálku jako rudá jis­křička. Pokoušel se odhadnout, jak může být asi daleko.

Pak se kdesi nad ním ozvalo slabé zaškrábání. Vmžiku se obrátil a ruka mu sjela k meči. Z římsy, která se nacházela na boku věže několik sáhů nad jeho hlavou, seskočila temná postava a tiše a obratně jako kočka přistála na dláždění přímo před ním. Garion za­chytil známý, kyselý zápach zatuchlého potu.

„Už jsme se dlouho neviděli, co, Garione?" pro­hodil tiše Brill a ohavně se uchechtl.

„Už ani krok," varoval jej Garion, a zamířil hrotem meče Brillovi na břicho, jak ho to Barak učil.

„Já věděl, že tě jednou nachytám samotného," pokra­čoval Brill, jako by meč neviděl. Roztáhl trochu ruce a ma­ličko se přikrčil. Ve svitu hvězd se zalesklo šilhavé oko.

Garion couvl, mávaje výhružně mečem. Brill uskočil stranou a Garion jej instinktivně hrotem zbraně následoval. V tu chvíli Brill bleskově uskočil zpět, a dříve, než stačil mladík zareagovat, udeřil jej prudce dlaní do předloktí. Garionův meč zarachotil na namrzlém dláždění. Mladík zoufale hmátl po dýce.

Vtom se tmou u paty věže mihl další stín. Brill hekl, jak ho do boku zasáhl tvrdý kopanec. Upadl na zem, ale rychle se překulil a záhy už zase stál, široce rozkročený a s rukama mírně napřaženýma před sebe.

Silk shodit murgoský hábit, odkopl jej z cesty a za­ujal stejný postoj jako jeho protivník.

Brill se zazubil. „Mohlo mě to napadnout, Kheldare, že budeš někde poblíž."

,,Taky jsem si na tebe mohl vzpomenout, Kordochu," opáčil Silk. „Jsi prostě všude."

Brill učinil bleskový výpad rukou proti Silkově ob­ličeji, ale mužík se mu snadno vyhnul. „Jak to děláš, že jsi pokaždé před námi?" prohodil téměř konverzač­ním tónem. „Belgaratovi už tenhle tvůj zvyk začíná lézt na nervy." Rychle kopl směrem na Brillovy slabiny, ale ten včas uskočil.

Šilhavec se zasmál. „Jste moc útlocitní na své ko­ně," opáčil. „Než jsem vás dohnal, musel jsem jich pár uštvat k smrti. Jak ses dostal z té díry?" zajímal se. „Taur Urgas ráno pěkně zuřil."

„To je ale ostuda."

„Nechal strážné stáhnou z kůže."

„Takový Murgo bez kůže asi vypadá trochu nezvy­kle, což?"

Brill se náhle vrhl po Silkovi, po hlavě a s rukama nataženýma před sebou, mužík však uskočil stranou a udeřil prudce dlaní doprostřed Brillových zad. Brill opět heknul, ale překulil se znovu na nohy, kousek od krajní zídky. „Možná jsi opravdu tak dobrý, jak se tvr­dí," připustil neochotně.

„Vyzkoušej si mě, Kordochu." vyzval ho Silk s nehezkým úsměvem na rtech. Garion sledoval oba pro­tivníky a srdce měl přitom až v krku.

Brill znovu skočil a oběma nohama kopl po svém so­ku, ale Silk se vrhl k zemi, takže šel úder nad něj. Oba se opět překulili na nohy. Jakmile se Silkova chodidla dotkla země, jeho pravačka vystřelila a zasáhla Brilla do hlavy. Brill pod tou ranou zakolísal, ale vzápětí se mu podařilo kopnout Silka do kolena. „Máš příliš de­fenzivní taktiku, Kheldare," zasípěl, potřásaje hlavou, aby se zbavil účinků Silkový rány. „To je tvá slabina."

„Je to jen otázka jiného stylu, Kordochu," odtušil Silk.

Brill vyrazil palcem proti Silkovu oku, ale ten ránu srazil a vzápětí oplatil rychlým protiúderem do žaludku. Brill v pádu střihl nohama a strhl Silka s sebou. Oba muži se překulili přes zledovatělou dlažbu a opět vy­skočili na nohy. Jejich ruce se při úderech míhaly tak bleskově, že je Garion nestačil ani sledovat.

Ta chyba byla tak nepatrná, že si  Garion nebyl jist, zda to vůbec chyba byla. Brill udeřil po tváři svého soka o maličko silněji, než musel, a jeho ruka tak zašla o zlomek palce dál. Silkovy paže vystřelily vzhůru a sevřely přepevně zápěstí nepřítele, zatímco mužíkovo tělo couvlo k zídce a překulilo se na záda, kolena přita­žená k hrudi. Brill, zbavený tím škubnutím rovnováhy, byl vržen vpřed. V tom okamžiku Silk prudce nohy na­táhl a vymrštil tak šilhavce vzhůru a dopředu, směrem k okraji hradeb. Ten se s přidušeným výkřikem pokusil zachytit jednoho z kamenných kvádrů hradby, ale po­hyb jeho těla byl příliš prudký a rychlý, než aby to stihl. Přeletěl přes zídku a zřítil se do temné hlubiny za ní. Jeho strašlivý výkřik slábl, jak se vzdaloval, a zakrátko zcela utonul v dalším zaječení z Torakova chrámu.

Silk se zvedl, nakoukl přes okraj a pak se vrátil k věži, kde se třásl Garion.

„Silku!" vyjekl mladík a s nesmírnou úlevou sevřel mužíkovu paži.

„Co to bylo?" ozval se Belgarat, který právě vyšel zpoza rohu.

„Brill," vysvětlil mužík klidně, a jal si opět navlékat murgoské roucho.

„ Už zase?" vytřeštil oči čaroděj. „Jak to dělá?"

„Zkouší létat — tedy alespoň to zkoušel, když jsem ho viděl naposledy." Silk se spokojeně zašklebil.

Stařec se zatvářil udiveně.

„Moc mu to nešlo," doplnil Silk.

Belgarat pokrčil rameny. „Možná se to včas naučí."

„Tolik času zase nemá." Silk nakoukl přes okraj.

Odkudsi z hloubky — z děsivé hloubky — zazněl slabý, tlumený náraz, a po několika vteřinách další. „Považuje se přistání s odskokem za úspěšné?"

Belgarat se zašklebil. „Většinou ne."

„V tom případě mám dojem, že se to včas ne­naučil," odtušil Silk rozmarně a s úsměvem od ucha k uchu se rozhlédl kolem. „Jak nádherná noc," liboval si poeticky.

„Pojďme dál," nabádal je Belgarat, vrhaje nervózní pohled na východní obzor. „Každou chvíli začne svítat."

Dorazili k ostatním, kteří čekali asi o sto sáhů dál po hradbách, v hlubokém stínu vysokých stěn Chrámu, a napjatě čekali na Durnika s Relgem.

„Kde jste byli?" zašeptal jim Barak na uvítanou.

„Potkal jsem našeho starého přítele," vysvětlil Silk tiše. Záblesk bílých zubů prozrazoval, že se usmívá.

„Byl to Brill," doplnil Garion chraptivě. „Bojoval se Silkem, a Silk ho shodil z hradeb."

Mandorallen mžikl pohledem k jinovatkou pokryté zídce. „Jest to arci hrubě hluboko," uznal.

„To bych řekl." souhlasil Silk,

Barak se uchechtl a beze slova položil svou velkou tlapu na Silkovo rameno.

Záhy dorazili Durnik a Relg a opět byli všichni po­hromadě.

„Musíme projít Chrámem," informoval je Belgarat tlumeně. „Stáhněte si kápě, jak nejhlouběji můžete, a skloňte hlavy. Držte se v řadě a mumlejte si něco, aby to znělo jako modlitby. Pokud nás někdo osloví, nechte to na mně - a pokaždé, když zaduní ten gong, obraťte se k oltáři a ukloňte se." Vedl je k mohutným dveřím, okovaným větrem ošlehanými železnými pásy. Ještě jednou se ohlédl, aby se ujistil, že družina je při­pravena v zástupu za ním, vzal za kliku a otevřel dve­ře.

Vnitřek chrámu byl ozářen čadícím červeným svět­lem a naplňoval jej hrůzný zápach márnice. Dveře, jimiž vstoupili, vedly na krytý ochoz, který se vinul kolem zadní části kopule Chrámu. Okraj ochozu byl ohrani­čen silnými kamennými sloupy zábradlí, zasa­zenými v pravidelných intervalech. Prostor mezi slou­py vyplňovalo totéž hrubé, těžké sukno, z něhož byly ušity oděvy Murgů. Naproti zábradlí byla ve stěně Chrámu řada dveří, všechny zasazené hluboko do ka­mene. Garion odhadovat, že ochoz užívají hodnostáři Chrámu, když chodí sem a tam zařizovat nejrůznější zá­ležitosti.

Jakmile se vydali po ochozu, složil Belgarat ruce na prsa a začal cosi jednotvárně recitovat  hlubokým, hlasi­tým hlasem. Krok, který udával, byl pomalý a pravidelný.

Zdola vyletěl pronikavý výkřik, plný hrůzy a utrpe­ní. Garion proti své vůli pohlédl škvírou v látce dolů na oltář, aby toho po zbytek života litoval.

Okrouhlé zdi Chrámu byly zhotoveny z hlazené­ho černého kamene, a stejně tak i oltář. Přímo za ním stála obrovská tvář, vykovaná z oceli a vyleštěná do zr­cadlového lesku — Torakova tvář, originál, podle ně­hož byly vytvářeny masky Grolimů. Tvář byla krásná, o tom nemohlo být pochyb — skrývala však v sobě ja­kýsi dojem číhajícího zla, krutosti, jejíž rozměr se vy­mykal smyslu toho slova i lidskému chápání. Podlaha Chrámu naproti boží tváři byla přeplněna Murgy a Grolimy, kteří klečeli a prozpěvovali modlitby v ne­srozumitelné směsici tuctu různých dialektů. Oltář, celý postříkaný krví, stál na vyvýšeném pódiu přímo pod blyštivou Torakovou maskou. Po každé straně oltáře dýmala pánev s dřevěným uhlím a mezi nimi, přímo před stupínkem, se právě rozevíral čtverhranný otvor. Z díry vyšlehly ohavné rudé plameny a černý, mastný kouř se valil v kotoučích vysoko nad jejich hlavy, ke ko­puli chámu.

Asi půltucet Grolimů v černých řízách a ocelových maskách stál kolem oltáře a držel nahé tělo otroka. Je­jich oběť už byla mrtvá, a ležela jim bezvládně na rukou s rozpáraným hrudníkem jako právě vykuchané prase. Přímo před oltářem stál jediný kněz a s pozdviženýma rukama hleděl do Torakovy tváře. V pravé dlani třímal dlouhý, zakřivený nůž, v levé pak lidské srdce, ze které­ho ještě kapala krev. „Přijmi naši oběť, Dračí bože Angaraku!" vzkřikl Grolim silným hlasem, načež se ob­rátil a vložil srdce na jednu z dýmajících pánví. Srdce dopadlo s odporným zasyčením na žhnoucí uhlíky a z pánve se vznesla pára a kouř. Odkudsi z hloubi pod podlahou Chrámu zaduněl obří gong a jeho vibrace rozkmitaly vzduch. Shromáždění Murgové i dohlí­žející Grolimové zasténali a přitiskli obličej k zemi.

Garion cítil, jak jeho rameno sevřela čísi ruka. Silk, který se mezitím již otočil ke zkrvavenému oltáři, se právě ukláněl. Garion přemohl bouřící se žaludek a neohrabaně mužika napodobil.

Šestice Grolimů u oltáře zvedla téměř pohrdavě bezduché tělo otroka a vhodila jej do jámy před stu­pínkem. Plameny vyšlehly a vzhůru vyrazil hustý sloup kouře a jisker.

V Garionovi bobtnal strašlivý hněv. Aniž si uvě­domil, co dělá, začal sbírat vůli. plně soustředěn na ten odporný oltář a krutý obraz boha, který za chvilku roz­tříští na droboučké kousky jediným úderem syrové, ni­čím nekontrolované síly.

„Belgarione!" okřikl ho onen hlas v jeho mysli. „Nemíchej se do toho. Ještě nenadešel čas. "

„Nemohu to vydržet," zuřil mladík beze slov. „ Musím přece něco udělat. "

„Nemusíš. Ne teď. Vyburcoval bys celé město. Roztpyl svou vůli, Belgarione. "

„ Udělej, co ti říká, Garione, " ozval se mu uvnitř hla­vy tichý hlas tety Pol. Garion bezmocně čekal, až z něj vyprchá hněv i jeho vůle, a mezi tetou Pol a oním dru­hým hlasem proběhlo cosi jako záblesk vzájemného po­rozumění.

„Ty odporné praktiky dole už nebudou mít dlou­hého trvání, Belgarione, " ujistil jej hlas. „Sama země už sbírá sily, aby se této nákazy zbavila." Domluvil a byl pryč,

„Co tady děláte?" houkl v té chvíli drsný hlas. Gari­on odtrhl oči od hnusného výjevu v hlavní lodi. Před Belgaratem stál Grolim v říze a masce a zahrazoval jim cestu.

„Jsme služebníci Torakovi," odpověděl stařec s přízvukem, který dokonale odpovídal hrdelní řeči Murgů.

„Všichni v Rak Ktholu jsou služebníci Torakovi," odmítl Grolim. „Neúčastníte se rituálu oběti. Proč?"

„Jsme poutníci z Rak Haggy," vysvětloval Belgarat, „kteří právě dorazili do tohoto strašlivého města. Dostali jsme příkaz, abychom okamžitě po příjezdu předstoupili před hierarchu Rak Haggy, Tato neodklad­ná povinnost nám brání v účasti na bohoslužbě."

Grolim něco podezřívavé zavrčel.

„Mohl  by nám snad ctihodný kněz Dračího  boha poradit, kudy se dostaneme do komnat našeho hierar­chy? Neznáme prostory temného Chrámu."

Zdola se ozvalo další zaječení. Když zaduněl gong, Grolim se obrátil a uklonil se k oltáři. Belgarat rychle trhl hlavou, aby ostatní varoval, a napodobil kněze.

„Jděte do těch předposledních dveří," řekl Grolim, očividně spokojen s jejich úklonami. „Dovedou vás dolů do prostor hierarchů."

„Jsme nekonečně vděčni knězi Temného boha," dě­koval Belgarat s další hlubokou úklonou. Jeden po dru­hém prošli s rukama na prsou kolem muže v masce, mumlajíce si předstírané modlitby.

„Odporné!" zalykal se Relg. „Rouhání! Svatokrádež!"

„"Nezvedej hlavu," sykl Silk. „Všude kolem nás jsou Grolimové."

„Dokud mi UL dopřeje sílu, nebudu mít klid, dokud Rak Kthol nebude do základů rozmetáno," zapřísahal se vášnivě zélot.

Belgarat dorazil k složitě vyřezávaným dveřím neda­leko konce ochozu a opatrně je otevřel. „Ještě se na nás ten Grolim dívá?" zašeptal Silkoví.

Mužík nenápadně mžikl přes rameno na čekající po­stavu. „Ano. Počkej - jde pryč. Už jsme tu sami."

Čaroděj pustil dveře, aby se zavřely, a postoupil k dalšímu, poslednímu vchodu. Opatrně vzal za kliku a dveře se hladce otevřely. Zakabonil se. „Vždycky tu bylo zamčeno,'' bručel.

„Myslíš, že je to past?" zahučel Barak a jeho ru­ka zajela pod murgoský hábit, aby vyhledala jilec meče.

„Je to možné, ale nemáme příliš na vybranou." Bel­garat otevřel dveře dokořán, a všichni vklouzli dovnitř právě v okamžiku, kdy dole vykřikla další oběť. Dve­ře zapadly a zadunění gongu rozechvělo prastaré ka­meny Chrámu. Sestupovali dolů po ošlapaných ka­menných schodech, které za dveřmi čekaly. Schodiště bylo úzké, špatně osvětlené a spirálovitě se stáčelo do­prava.

„Jsme přímo u vnější zdi, co?" zeptal se Silk, dotý­kaje se černých kamenů po levici.

Belgarat přisvědčil. „Tyto schody vedou přímo do Ktačikových soukromých prostor." Pokračovali dál, až se kamenné kvádry zdí změnily v jednolitou a pevnou skálu.

„On bydlí pod městem?" hlesl Silk překvapeně.

„Ano," kývl Belgarat. „Zbudoval si tu ze skály cosi jako věž, jenže umístěnou v jeskyni."

„Podivný nápad," kroutil hlavou Durnik.

„Ktačik je taky podivný člověk," ujistila jej teta Pol zasmušile.

Belgarat je přerušil. „Ty schody vedou dolů ještě dobrých sto stop," zašeptal. „Přímo před vchodem do věže stojí dva strážci. To nemůže změnit ani sám Ktačik — bez ohledu na to, co má v plánu."

„Jsou to čarodějové?" zeptal se Barak s respektem v hlase.

„Ne. Ty stráže mají spíš ceremoniální význam než obranný. Jsou to jen obyčejní Grolimové."

„V tom případě na ně vyrazíme a zlikvidujeme je."

„Vyrážet nebude třeba. Dostanu vás dost blízko, abyste je mohli zneškodnit, ale rychle a hlavně tiše." Stařec sáhl do svého hábitu a vylovil svitek pergamenu, převázaný černou stuhou. Potom se pustil opět dolů a Barak s Mandorallenem mu šli v patách.

Ze zákrutu schodiště se pomalu vynořovalo jasně osvětlené místo. Pochodně, zatknuté ve stěně, ozařovaly posledních pár schodů a cosi jako předpokoj, vytesaný ve skále. Před prostými černými dveřmi stála dvojice Grolimů se založenýma rukama. „Kdo se to přibli­žuje k Nejsvětějšímu ze svatých?" otázal se příkře jeden z nich a položil dlaň na jilec meče.

„Posel," oznámil Belgarat důležitě. „Přináším Mistrovi zprávu od hierarchy Rak Gosky." Zvedl nad hlavu svinutý pergamen.

„Přistup blíže, posle."

„Budiž pochváleno jméno Žáka Dračího boha Angaraku," zvolal Belgarat, zatímco sestupoval z po­sledních schodů, obklopen Barakem a Mandoralle­nem. Dorazil na plošinu a stanul tváří v tvář strážím v ocelových maskách. „Splnil jsem tedy úkol, jenž mi byl uložen," oznámil slavnostním hlasem a natáhl ruku s pergamenem.

Jeden ze strážců po něm sáhl, ale v tom okamžiku mu zápěstí sevřela mohutná Barakova pěst. Druhá tlapa rychle zmáčkla hrdlo překvapeného Grolima.

Druhý z knězi bleskově sáhl po meči, ale záhy hekl a zlomil se v pase, neboť mu do břicha vjela dlouhá a jako jehla tenká dýka, vedená Mandoralleno­vou pravicí. Rytíř s děsivým soustředěním obracel dýku v ráně a zajížděl jí stále hloub do Grolimova těla. Když hrot zasáhl srdce, strážce se zachvěl a s dlouhým, bublavým vzdechem se zhroutil.

Barakova mohutná ramena sebou trhla a ozvalo se skřípavé prasknutí, jak krční páteř prvního z mužů po­volila pod drtivou silou Šerekova stisku. Strážcovy nohy se křečovitě napjaly a pak se ochable svěsily. „Hned jsem si spravil náladu," zavrčel Barak a upustil tělo na zem.

„Ty a Mandorallen zůstanete tady," přikázal Belgarat. „Jakmile vstoupím dovnitř, nechci být rušen."

„Dohlédneme na to." slíbil Barak. „Ale co provede­me s nimi?" ukázal na bezvládná těla.

„Zbav nás jich, Relgu." řekl Belgarat krátce Ulgovi, který právě dorazil.

Zélot si klekl ke Grolimům a popadl každého z nich jednou rukou, Silk se rychle otočil zády, když oba za­čali za šoupavých zvuků mizet v kamenné podlaze.

„Támhle ti ještě čouhá noha," upozorňoval Barak ne­dbalým tónem.

„Musíš to ještě komentovat?"  zavrčel Silk.

Belgarat se zhluboka nadechl a položil ruku na že­leznou kliku. „Tak," pronesl k nim tiše, „můžeme jít." A otevřel dveře.