Kapitola dvacátá šestá
03.03.2012 14:02
Carol probudily nezvyklé zvuky přicházející z venku. První myšlenka, která ji napadla, byla: upíři jsou tady. Adrenalin jí prudce stoupnul a ona se spěšně vymrštila do sedu a začala soukat z peřin.
Teprve po chvíli si uvědomila, že ty zvuky jí připomínají psí kňučení. Ztuhla. To musí být Elektra! Rychlým pohledem zkontrolovala klidně spícího Alexe a poté vyběhla z pokoje.
Její sluch se nemýlil. Když doběhla až k brance, všimla si, že před ní leží něco malého a chlupatého. Klekla si a jedním táhlým pohybem přejela Elektře po hřbetě. Ta na to reagovala škubnutím a tichým zakňučením.
Všude byla tma, a proto Carol nemohla s jistotou zhodnotit, jak vážná její poranění jsou. Cítila, jak je Elektřin drsný kožich na mnoha místech slepený krví. Na čele se jí objevila starostlivá vráska.
"Dokážeš jít?" zašeptala směrem k chvějící se hromádce chlupů. Ta tiše zakňučela a o vteřinu později se na zemi místo ní svíjela mladá hnědovlasá žena. Těžce se zvedla do sedu a tiskla si dlaň ke krvácejícímu krku.
"Možná, když mi pomůžeš," odpověděla jí chraplavě.
"Tak pojď."
Carol Elektru opatrně postavila na nohy a přehodila si její ruku kolem ramen. Modlila se, aby žádné zranění nebylo tak vážné, že by se do několika minut nezahojilo. Měla o svoji kamarádku strach.
"Páni, Carolina záchranná stanice musí mít úspěch," podotkla Elektra, když se těžce svalila na jednu ze židlí a začala mělce oddychovat.
"Proč?" nechápala Carol, která jakoby odnikud vykouzlila vatu a protijed na stříbro.
Elektra hlavou ukázala na několik ručníků chytajících tmavě hnědou barvu, které ještě Carol po Alexovi nestihla uklidit.
Carol jen převrátila očima.
"Ukaž ten krk," přikázala s prvním namočeným tamponem v ruce. Elektra bez odmlouvání poslechla a tiše zasykla, když se protijed setkal s kůží. V místnosti se rozlehl pach, jako by se pálilo maso.
"Sakra!" ulevila si Elektra procítěně, zaklonila hlavu a bolestně zkřivila tvář. "Není možné, že jsem za ten rok tolik z formy!"
"Měla by ses jít vyspat," zkonstatovala Carol, když dokončila svoji práci.
"Máš pravdu. Teď toho zase moc nenaspím."
"Kam vůbec půjdeš?"
"Hola, hola, Rusko volá. Když sebou hýbnu, do listopadu jsem zpátky," odpověděla Elektra, s námahou se postavila a začala se šourat do koupelny. "Nejdřív ale jdu do sprchy, ten upíří pach je nesnesitelný!"
"A El?" zavolala ještě Carol za ní. Než pokračovala, počkala, až se otočí. "Ti venku…"
"Dva mi utekli, ale pochybuju, že se teď o něco pokusí. I tak ti ovšem radím, čím dřív sídlo navštívíte, tím líp."
"Alex nebude nadšený."
"Carol, tady už nejde o to, jestli se mu to líbí, nebo ne. Upíři už o něm vědí, ty útoky se budou stupňovat. Jde mu o život."
Carol jen němě přikývla na souhlas.
"A, El?" ozvala se ještě naposledy. "Díky."
"Nemáš zač," opáčila Elektra. "Neboj se, však já si to od tebe zase vyberu."
Carol se jen pro sebe usmála. 'Tím jsem si jistá," pomyslela si.
"A tak pejsek pověsil kočičku, potom kočička seskočila a pověsila pejska. A tak tam oba viseli a sušili prádlo."
Carol sebou škubla.
"Ehm, cože? Jaké prádlo?" Bylo doslova vidět, jak jí to v hlavě šrotuje. "Vždyť jsem dneska neprala…"
"Já vím," odvětil Alex, "Já jen zkouším, jestli mě vůbec ještě vnímáš."
"Jistě že tě vnímám!" bránila se ihned Carol.
"Vážně? A o čem jsem teď posledních deset minut mluvil?"
"Něco o prádle," Carol zatápala v paměti po odpovědi na jeho otázku.
"Ne," opravil ji Alex, "Ptal jsem se, jestli ti něco není. Celý den jsi nějaká… divná."
"Vážně? Promiň."
"Nemáš se za co omlouvat," ujistil ji Alex, přisedl si k ní a opřel si její hlavu o rameno. "Stačí, když mi řekneš, co se děje."
Carol se k němu taktéž přitulila, dokud si neuvědomila jistou důležitou věc. Okamžitě se odsunula na druhý konec gauče.
"Promiň, Alexi, já nechtěla!"
Alex nechápavě zamrkal.
"Co jsi nechtěla?"
"No, ta ruka," přimračila se Carol. "Copak tě to nebolí?"
"Ne, proč?"
"Nejspíš proto, že jsi ji včera měl na šití!"
Alex si začal mnout poraněné rameno.
"Ne, nic necítím."
Carol se k němu přisunula blíž a klekla si, aby měla více prostoru k pohybu.
"Svlíkni to tričko."
"No ne, další striptýz a zase z toho nic nebude," mudroval, ale poslechl ji. Pak zalapal po dechu; na jeho ruce se bělala jizva, co vypadala, že je stará minimálně měsíc.
"No páni," zahvízdnul.
"No páni," zopakovala Carol a starostlivě mu jizvu ohmatávala. "Opravdu to nebolí?"
"Ne." Alex nechápavě zkoumal své rameno. "Co to znamená?"
"Že se u tebe začaly projevovat první znaky vlkodlaků. Už brzy se staneš jedním z nás."
"Cože?" Alex šokovaně pootevřel ústa. "To ne! Já ještě nechci být vlkodlakem! Vždyť o vás nic nevím a vůbec…"
"O tohle právě jde," přerušila ho Carol hlasitě. Alex ihned zmlknul.
"O co jde?" zeptal se opatrně. Cítil, že se mu odpověď nebude líbit.
Carol si hlasitě povzdechla.
"Je nejvyšší čas, aby ses seznámil se svým otcem."
Alex na svoji strážkyni zíral, jako kdyby ji viděl poprvé v životě. Střídavě otevíral a zavíral ústa jako kapr na suchu. Carol mu pohled opětovala a trpělivě vyčkávala, až všechny informace vstřebá.
"Ne," hlesnul Alex nakonec. "Ne, prostě ne! Já nikam nejdu!"
"Alexi, musíš," odvětila mu Carol hlasem, jakým se uklidňují malé děti. "Včera se tě pokusili zabít a zkusí to znovu."
"Ale nezabili mě! Mám přeci tebe, to stačí."
"Nestačí," opáčila Carol tiše. "Jsem sama a příště jich může být víc. Ano, jsem schopná tě ochránit, ale i já mám své meze. Nejsem všemocná."
"Jsi skvělá," nesouhlasil Alex. "A já ti věřím."
"Tak mi věř i v tom, co je pro tebe nejlepší," vzala ho za slovo. Alex se zarazil.
"Ale…"
"Žádný ale," zamračila se Carol. "Čeho se bojíš? Nikde nebudeš víc v bezpečí než tam, kde se to vlkodlaky hemží na každém kroku."
"No právě. Všude bude samý vlkodlak a já… Prostě mám strach, toť vše."
"Nikdo si nedovolí se tě bez tvého dovolení třeba jen dotknout. Jsi pro nás něco jako polobůh, neublížíme ti. Navíc, já tam budu celou dobu s tebou."
"Slibuješ?" zeptal se jí s nadějí v hlase.
"Slibuju," přikývla a krásně se na něj usmála. Potom jí však úsměv povadl. "A když s tebou nebudu já, někdo jiný určitě. Elektra nebo Chris. Taky Iris, i když ta ti ještě moc nepomůže."
Alex jen stěží rozdýchával ten den už několikátý šok.
"PROČ bys se mnou neměla být!?!"
Carol se na něj podívala smutnýma očima.
"Víš o mně už tak dlouho a při tom ses stále ještě se svým otcem nepotkal. Vědomě jsem tě vystavila nebezpečí. Neposlechla jsem rozkaz, který zněl, že tě mám přivést ihned, jak se dozvíš o naší existenci. Musím za to dostat nějaký trest."
"Jaký?" zašeptal Alex a nespustil přitom z očí její obličej. Carol jen pokrčila rameny.
"Nevím. Možná něco lehkého, ale možná i něco víc."
"Nemyslíš doufám trest smrti, že ne?!" Alexův hlas začal nabírat podtón paniky.
Carol jen němě přikývla.
"Ale počkej, vždyť tohle se nesmí! Byla by to vražda!"
"Nebyla," odporovala Carol tiše. "Je mi skoro čtyři sta let. Já už jsem svým způsobem mrtvá. Lidé o nás nevědí, jejich zákony u nás neplatí."
Bez jediného zavrzání pohovky se ladně zvedla a zamířila do kuchyně se napít. Hlavně proto, aby Alex neviděl, že se jí v očích objevily slzy.