Kapitola dvacátá první

karavana pomalu postupovala bezútěšnými slatinami východní Drasnie, doprovázena chmurným klinkáním mezčích zvonců. Nízké kopce byly posety řídkými ostrůvky drobných růžo­vých kvítků opožděně kvetoucího vřesu. Obloha se zatáhla a ze se­veru vytrvale vanul snad nikdy neustávající vítr.

Garion zjistil, že jeho nálada je stejně smutná a chmurná ja­ko vřesoviště kolem něj. Již déle nemohl sám před sebou zastřít jednu skutečnost. Každá míle, každý krok jej přibližovaly k Mallorei a k střetnutí s Torakem. Ani šeptající píseň Orbu, plynoucí stále do jeho uší z hrušky na zádech pověšeného meče, jej ne­mohla upokojit. Torak byl bůh — nepřemožitelný, nesmrtelný. A Garion, ještě ani plně nedorostlý, zcela záměrně cestoval do Mallorey, aby ho našel a bojoval s ním na život a na smrt. Smrt bylo slovo, na které se Garion velmi urputně snažil ani nepomyslet. Jednou nebo dvakrát během jejich dlouhého pronásledování Zedara a Orbu byla určitá možnost, že k něčemu takovému může dojít, ale nyní se to zdálo být jisté. Střetne se s Torakem sám. Mandorallen, Barak nebo Hettar nebudou moci přijít na pomoc se svým vynikajícím uměním ovládání meče. Belgarat nebo teta Pol nebudou moci zakročit v jeho prospěch s magií. Silk nebude moci vymyslet nějaký chytrý uskok, který by mu umožnil se za­chránit. Obrovský a zuřivý Temný bůh se na něj vrhne, celý dychtivý po krvi. Garion se už začínal bát i usnout, protože spá­nek mu přinášel noční můry, kterých se nemohl zbavit a které jej pronásledovaly i v průběhu nynějších dnů a způsobovaly tak, že každý nový den byl horší než ten předešlý.

Měl strach. Strach, který se zvětšoval s každým probíhajícím dnem, až jeho trpkou chuť cítil v ústech nepřetržitě. Více než co­koli jiného chtěl utéct, ale věděl, že nemůže, vždyť vlastně ani netušil kam. Na celém světě nebylo útočiště, kde by se mohl skrýt. Pokud by se o to pokusil, sami bohové by ho našli a nesmlouvavě poslali vstříc tomu strašnému střetnutí, jež bylo určeno již na po­čátku věků. A tak, s těmito myšlenkami, ochromený strachem, jel Garion naproti svému osudu.

Belgarat, který nespal pokaždé, když se zdálo, že v sedle podřimuje, Gariona pozoroval a trpělivě čekal, až jeho strach do­sáhne vrcholu. Teprve tehdy k němu chtěl promluvit. Pak, jed­noho podmračeného rána, kdy byla olověně šedá obloha stejně chmurná jako krajina kolem nich, nasměroval svého koně vedle Garionova. „Nechceš si o tom popovídat?" zeptal se opatrně.

,,Jaký by to mělo smysl, dědečku?"

„Mohlo by ti to pomoci,"

„Mně nic nemůže pomoci. Zabije mě."

„Kdybych si myslel, že to musí skončit takhle, vůbec bych tě na tuhle cestu nepustil."

„Jak bych jen mohl bojovat s bohem?"

„Statečně," zazněla nijak utěšující odpověď. „Předtím jsi již v některých pěkně nepříjemných chvílích statečný byl. Nevěřím, že by ses tak moc změnil."

„Já se tak bojím, dědečku," svěřoval se Garion utrápeným hla­sem. „Myslím, že teď už vím, jak se Mandorallen cítil. Ten strach je tak hrozný, že s ním nemohu žít."

„Jsi silnější, než si myslíš. Když musíš, jsi s ním schopen žít."

Garion se nad tím zamyslil. Nezdálo se, že by mu to nějak po­mohlo. ,,Jaký je?" zeptal se, najednou přemožen sebemrskačskou zvědavostí.

„Kdo?"

„Torak."

„Nadutý. Nikdy se mi moc nelíbil."

„Je takový, jaký byl Ktačik —nebo Ašarak?"

„Ne. Oni chtěli být takoví jako on. Samozřejmě se jím to ne­podařilo, ale pokoušeli se o to. Jediné, čím ti mohu pomoci, je snad to, že Torak se tě pravděpodobně bojí úplně stejně jako ty jeho. On ví, kdo jsi. Až se s ním střetneš, neuvidí sendarského chlapce, který umývá nádobí a jmenuje se Garion. On spatří Belgariona, rivanského krále, a spatří rivanský meč žíznící po jeho krvi. A také uvidí Aldurův Orb. A to ho děsí zřejmě více než cokoli jiného."

„Kdy jsi se s ním poprvé setkal?" Garion najednou chtěl, aby dědeček mluvil — aby vyprávěl příběhy, které prožil už tak dávno. Příběhy vždycky nějakým způsobem pomáhaly. Mohl se do příbě­hu ponořit a alespoň na malou chvíli se vše rázem zdálo být snesi­telnější.

Belgarat se zatahal za krátký bílý vous.. „Kdy to tak mohlo být?" dumal. „Myslím, že poprvé to bylo v Údolí — to už je velmi dávno. Byli tam tehdy i ostatní — Belzedar, Beldin, všichni — a každý se věnoval svému vlastnímu studiu. Náš pán se ukryl i s Orbem do své věže a někdy uběhly i měsíce, aniž bychom ho spatřili.

A pak se jednoho dne objevil cizinec. Zdál se být asi tak stejně vysoký jako já, ale šel, jako by měřil tisíc stop. Měl černé vlasy a velmi bledou pleť. Vzpomínám si na jeho nazelenalé oči. Měl skutečně krásný obličej a na jeho vlasech bylo vidět, že si dal vel­kou práci s jejich česáním. Budil dojem osoby, která má vždycky v kapse zrcátko."

„Řekl něco?" zeptal se Garion.

„Ach, ano," odpověděl Belgarat. „Přišel k nám a řekl: 'Chtěl bych se svým bratrem a pánem vaším mluviti,' a mně se ten jeho tón ale vůbec nelíbil. Mluvil s námi jako se sluhy —tuhle vlastnost měl vždy. Nicméně, můj pán mě —po velikém vypětí — naučil alespoň pár způsobů. 'Řeknu pánovi svému, že jste přišel,' pravil jsem nejuctivěji, jakjsem jen mohl.

'Toho není potřeba, Belgarate,' řekl mi tím svým nesnesitelně povýšeným hlasem. 'Můj bratr ví, že tu jsem.'"

,,Jak to, že znal tvé jméno, dědečku?"

Belgarat pokrčil rameny. „Na to jsem nikdy nepřišel. Ale předpokládám, že můj pán s ním — a ostatními bohy — čas od času hovořil a vyprávět jim o nás. V každém případě jsem při­vedl toho přešlechtěného hosta k věži mého pána. Celou cestu jsem se neobtěžoval k němu promluvit. Když jsme tam došli, pohlédl mi zpříma do tváře a řekl: 'Malou radu dám ti, Belgarate, jako dík za tvou službu. Nepokoušej nad sebe se vyvyšovati. Tys tu nikoli proto, bys se mnou souhlasiti či nesouhlasiti mohl. Pro tvé dobro doufám, že až se příště shledám s tebou, ty pamatovati na to budeš a tvé chování dle toho vypadati bude.'

'Děkuji za radu,' odvětil jsem — trochu kousavě, přiznávám. 'Budete si ještě něčeho žádati?'

'Tys velmi drzý, Belgarate,' řekl mi. 'Možná jednoho dne budu míti volného času dostatek na to, bych tě chování patřičnému naučil.' A s tím vešel do věže. Jak vidíš, nepadli jsme si s Torakem do oka od samého začátku. Já nestál o jeho přízeň a on nestál o mne."

„Co se stalo pak?" Garionova zvědavost začala přemáhat strach.

„Znáš ten příběh," odpověděl Belgarat. „Torak vešel do věže a hovořil s Aldurem. Šlo to ráz na ráz, až nakonec Torak udeřil mého pána a ukradl mu Orb." Tvař starého muže byla sinalá. „Když jsem ho viděl podruhé, už zdaleka nebyl tak hezký," pokračoval s jistým temným uspokojením. „To bylo poté, co jej Orb spálil a on začal nosit ocelovou masku, aby skryl trosky svého obličeje."

Silk také přitáhl svého koně blíže a jel s nimi, ohromen tím příběhem. „Co jste vy všichni dělali potom? Potom, co Torak uk­radl Orb, myslím?" zeptal se.

„Náš pán nás poslal, abychom varovali ostatní bohy," odpově­děl Belgarat. ,,Já měl najít Belara — byl někde na severu a popíjel se svými Alomy. Belar byl v té době ještě mladý bůh a měl rád rozptýlení uprostřed mladé společností. Alornské dívky snívaly o tom, kdyby je navštívil, a on se snažil, aby se co možná nejvíce ta­kových snů stalo pravdou —alespoň mně to tak bylo vykládáno."

„Nikdy jsem o něm něco takového neslyšel." Siik vypadal udi­veně.

„Možná je to jenom pomluva," připustil Belgarat.

„Našel jsi ho?" zeptal se Garion.

„To mi nějakou dobu trvalo. Tehdy byla tvář té země jiná, než jaká je dnes celá Algarie — to znamená tisíce leguí otevřených pastvin. Nejprve jsem vzal na sebe podobu orla, ale v té to moc dobře nešlo."

„Čekal bych, že to je naopak dost užitečná podoba," pozname­nal Silk.

„Ve výškách mám závratě," odvětil Belgarat, „a můj zrak byl neustále rozptylován nějakými věcmi na zemi. Pořád jsem měl neodolatelnou touhu a potřebu vrhnout se střemhlav dolů a něco zabít. Povaha zvířat, v která se měníme, totiž po chvíli ovládne naše myšlení, a ač je orel na pohled velmi krásný, ve skutečnosti je to strašně hloupý pták. Nakonec jsem to vzdal a místo toho jsem si vybral podobu vlka. To bylo mnohem lepší. Snad jediná věc, která mě odváděla od mého poslání, byla mladá a veselá vl­čice." Když to řekl, kolem očí mu slabě zacukalo a hlas se mu podivně zastřel.

„Belgarate!" vykřikl zděšeně Silk.

„Neukvapuj se tak ve svých závěrech, Silku. Zvážil jsem mravní stránku té věci. Usoudil jsem, že je zřejmě naprosto správ­né a dobré být otcem, ale že narození štěňat by se později mohlo ukázat jako velmi problematická věc. Odolal jsem jejím pokusům o sblížení, i když mě následovala celou cestu na sever, kde pobýval Medvědí bůh se svými Alorny." Odmlčel se a rozhlédl se po šedo­zelených pláních. Z výrazu jeho tváře se nyní nedalo nic vyčíst. Garion věděl, že cosi starý muž ještě neřekl — něco velmi důleži­tého.

„V každém případě," pokračoval Belgarat, „nás Belar dopro­vázel do Údolí, kde se mezitím shromáždili ostatní bohové. Měli radu, na které rozhodli o válce proti Torakovi a jeho Angarakům. Tím to všechno začalo. Od té doby již svět nikdy nebyl takový."

„Co se stalo s tou vlčicí?" zeptal se Garion rychle, než by od toho dědeček nadobro stačil uhnout.

„Zůstala se mnou," odpověděl Beígarat klidně. „Sedávala celé hodiny vzpřímeně v mé věži a pozorovala mě. Měla všetečnou povahu a její poznámky člověka pravidelně vyváděly z míry."

,,Poznámky?" zeptal se Silk. „Ona uměla mluvit?"

„Vlčím způsobem, samozřejmě. Naučil jsem se jejich řeči bě­hem naší společné cesty. Je to stručný a obvykle velmi krásný ja­zyk. Vlci mohou být velmi výřeční — dokonce poetičtí — když je necháte, aby k vám mluvili beze slov."

„Jak dlouho s tebou zůstala?" zeptal se Garion.

„Velmi dlouhou dobu," odpověděl Belgarat. „Vzpomínám si, že jsem se jí na to jednou ptal. Odpověděla mi otázkou. To byl ta­kový její nepříjemný zvyk. Řekla jen: 'Co znamená pro vlka čas?' Udělal jsem nějaké výpočty a zjistil jsem, že už je se mnou přes ti­síc let. Byl jsem tím trochu udiven, ale ona se k tomu zdála být lhostejná. 'Vlci žijí tak dlouho, jak se rozhodnou žít,' bylo to jedi­né, co k tomu řekla.  Pak jsem jednoho dne musel z jakéhosi důvo­du — už jsem zapomněl jakého — změnit svou podobu a ona mne přitom uviděla. To pro mne znamenalo konec veškerého klidu. Řekla jenom: 'Tak takhle to děláš,' a okamžitě se proměnila v sněžnou sovu. Zjevně se velmi bavila tím, že má vylekávala. Díky tomu jsem nikdy nevěděl, jakou podobu uvidím, až se otočím. Ale nejraději měla sovu. Pár let poté mne opustila.  Byl jsem docela překvapen, když jsem zjistil, jak mi schází. Byli jsme spolu velmi dlouhý čas." Odmlčel se a opět se rozhlédl.

„Viděl jsi ji ještě někdy?" chtěl vědět Garion.

Belgarat přikývl. „Vzhlížela k tomu — ale to jsem tenkrát ne­věděl. Pospíchal jsem s jakýmsi poselstvím pro svého pána někam na sever Údolí a procházel jsem kolem malé chalupy s deskovou střechou v hájku u malé říčky. V té chalupě žila žena, která se jme­novala Poledra — žena se světlými vlasy a zvídavýma  zelenýma očima.  Poznali jsme se a nakonec vzali. Byla matkou Polgary a Beldaran."

„Říkal jsi, že ses ještě jednou setkal s tou vlčicí," připomněl mu Garion.

„Neposloucháš dobře, Garione," řekl starý muž a zpříma po­hlédl na svého vnuka. V jeho očích byla hluboká a pradávná křivda —rána tak veliká, že ji starý muž bude mít v sobě, dokud bude živ.

„Snad nechceš říct—?"

„Samotnému mně chvíli trvalo to přijmout. Poledra byla velmi trpělivá a odhodlaná. Když zjistila, že ji nemohu pojmout za ženu v podobě vlčice, jednoduše si našla podobu jinou. Nakonec dosá­hla, čeho chtěla." Vzdychl.

,,Matka tety Pol byla vlčice?" Garion byl omráčen.

„Ne, Garione," odpověděl klidně Belgarat, „byla to žena — velmi krásná žena.  Změna podoby je úplná."

„Ale—ale původně byla vlčice."

„No a?"

„Ale —" Celá věc byla jaksi nestravitelná.

„Nenech se ovládnout předsudky," řekl mu Belgarat.

Garion s tou skutečností zápasil. Zdálo se mu to jakýmsi způ­sobem vlastně zrůdné. ,,Je mi líto," řekl nakonec. „Je to prostě ne­přirozené, nehledě na to, co říkáš ty."

„Garione," upozorňoval ho starý muž s bolestným pohledem, „téměř všechno, co děláme, je nepřirozené. Hýbeš-li skálou svou myslí, rozhodně to není ta nejpřirozenější věc na světě, když se nad tím zamyslíš."

„Ale to je rozdíl," odporoval Garion. „Dědečku, ty ses oženil s vlkem—a ten vlk měl děti. Jak jsi to mohl udělat?"

Belgarat vzdychl a zavrtěl hlavou. „Ty jsi hrozně tvrdohlavý, Garione," prohlásil. „Zdá se, že to nikdy nepochopíš, když si to nezkusíš na vlastní kůži. Pojedeme za támhleten kopec a já ti ukážu, jak se to dělá. Nemá smysl vyděsit celou karavanu."

„Vadilo by, kdybych jel s vámi?" zeptal se Silk a nos mu šku­bal zvědavostí.

„To možná není špatný nápad," souhlasil Belgarat. „Můžeš podržet koně. Mají ve zvyku se plašit, když se v jejich blízkosti objeví vlci."

Sjeli z cesty a pod šedou oblohou objeli nízký, vřesem porostlý vrch. „Tohle by mohlo stačit," rozhodl Belgarat, přitáhl koně a se­sedl v mělké roklině ihned za kopcem. Roklina byla porostlá no­vou, jarně zelenou trávou.

„Celý trik je v tom, že si musíš vytvořit ve své mysli obraz zví­řete," vysvětloval Belgarat, „do poslední drobnosti. Pak nasměruješ svou vůli dovnitř — sám na sebe — a pak se začneš měnit. Vtělíš se prostě do toho obrazu."

Garion se zamračil. Nerozuměl tomu.

„Kdybych ti to měl vysvětlit slovy, trvalo by to moc dlouho," řekl Belgarat. „Teď sleduj — a sleduj to stejně myslí jako očima."

Do Garionovy mysli vplula bez vyzvání podoba velikého šedé­ho vlka, kterého už předtím několikrát viděl. Jasně si všiml proše­divělého čenichu a stříbrné hřívy. Pak ucítil známou vlnu a v mysli uslyšel dutý dunivý zvuk. Na okamžik se obraz vlka zvláštně prolí­nal s obrazem Belgarata samotného —jako by se ti dva pokoušeli obsadit stejný prostor. Pak byl Belgarat pryč a na jeho místě se objevil vlk.

Silk uznale hvízdl, ale ihned musel pevněji chytit otěže vyleka­ných koní.

Belgarat se změnil zpátky v obyčejně vypadajícího starce v re­zavě hnědé tunice a šedém plášti s kápí. „Rozumíš tomu?" zeptal se Gariona.

„Myslím, že ano," odpověděl Garion nejistě.

„Zkus to. Povedu tě při každém kroku."

Garion začal ve své mysli skládat obraz vlka.

„Nezapomeň na drápy," řekl Belgarat „Nezdá se to, ale jsou velmi důležité."

Garion přidal i drápy.

„Ocas je moc krátký."

Garion to opravil.

„Ted' je to snad v pořádku. Nyní se do toho začni vtělovat."

Garion na to upřel svou vůli. „Změň se," řekl.

Měl pocit, jako by se jeho tělo stalo tekuté. Měnilo se, pře­stavovalo se, vplouvalo do podoby vlka, kterého měl v mysli. Když byla vlna pryč, seděl a těžce oddychoval. Cítil se velmi podivně.

„Postav se, ať se na tebe můžu podívat," řekl Belgarat.

Garion vstal na všechny čtyři. Nejdivnější mu připadal ocas.

„Zadní nohy jsi udělal trochu moc dlouhé," poznamenal ne­spokojeně Belgarat.

Garion začal namítat, že to dělal poprvé v životě, ale vyšlo z něj jen množství poštěkávání a kňučení.

„Přestaň s tím," zavrčel Belgarat. „Kvičíš jak štěně. Proměň se zpátky."

Garion tak učinil.

„Co se stane s vaším oblečením?" zeptal se zvědavě Silk.

,, Je s námi," odpověděl Belgarat, „ale zároveň není. Vlastně se to dá jen těžko vysvětlit. Beldin se pokoušel vyřešit, kam pokaždé přesně zmizí, ale nikdy jsem té teorii zcela neporozuměl. Beldin je daleko chytřejší než já a jeho vysvětlení jsou někdy trochu složitá. V každém případě, když se vrátíme do původní podoby, je naše oblečení takové, jaké bylo předtím."

„I Garionův meč?" zeptal se Silk. „A Orb?"

Starý muž přikývl.

„Není trochu nebezpečné nechat to někam zmizet—nepřipou­tané, abych tak řekl?"

„Není to ve skutečnosti nepřipoutané. Je to stále zde — ale zá­roveň není."

„Dám na tvoje slovo," prohlásil nejistě Silk.

Garion se několikrát proměnil ve vlka a zpět, dokud nebyl s je­ho vlčí podobou dědeček zcela spokojen.

„Zůstaň s koňmi," řekl starý muž Silkovi.,,Budeme zane­dlouho zpátky." Jeho tělo se zatetelilo, jako by kolem něj byl horký vzduch, a s třpytivým zábleskem se změnil ve velikého še­dého vlka. „Trochu se proběhneme," řekl Garionovi. Význam toho, co říkal, byl sdělován přímo z jeho do Garionovy mysli. Mírně si přitom jen pomáhal výrazem, postavením hlavy a uší a několika štěknutími. Garion náhle rozuměl, proč je mezi vlky ve smečce takové pouto. Oni doslova obývali jeden druhému mysl. Co viděl jeden, viděli všichni. Co ucítil jeden, všichni ucítili.

„Kam poběžíme?" zeptal se Garion a ani se moc nepodivil to­mu, jak lehce zvládá vlčí jazyk.

„Na žádné určité místo. Jen si potřebuji trochu protáhnout svaly." A s tím šedý vlk překvapivě rychle vyrazil vpřed.

Zprvu byl skutečnou obtíží ocas. Garion na něj stále zapomínal a jeho mávání ze strany na stranu jej pořád vyvádělo z rovnováhy. Než zjistil, v jaké poloze ho má mít, byl již starý vlk daleko před ním uprostřed šedozelených vřesovišť. Ale za chvíli se už Garion doslova vznášel nad zemí. Zdálo se mu, že se jeho tlapy sotva do­týkají země, když napínal své tělo při dlouhých skocích. Žasl nad úsporností vlčího způsobu běhu. Neběžel jen na samotných nohou, ale pomocí celého těla. Byl si docela jistý, že pokud by to bylo tře­ba, mohl by běžet celé dny, aniž by se unavil.

Zvlněné slatiny byly poněkud jiné, než jak vypadaly z dálky. Co se zdálo být pusté a prázdné jako obloha nad hlavou, ve sku­tečnosti překypovalo životem. Byly zde myši a v norách žijící ve­verky. V zakrslých hnědých křovíčkách se ukrývali králíci, kteří byli zkamenělí hrůzou, když sledovali, jak se kolem prohání s drá­py zabodávajícími se do jarních drnů. Tiše se radoval ze síly a svo­body svého nového těla. Byl pánem té pláně a všechna stvoření mu uhýbala z cesty.

A pak, náhle nebyl sám. Vedle něj běžel další vlk — podivně nehmotně vypadající vlk, vlastně vlčice, kolem které se zdálo pla­nout namodralé mihotavé sválo. „Jak daleko ještě poběžíš?" zepta­la se ho po vlčím způsobu.

„Můžeme zastavit, jestli chceš," odpověděl Garion uctivě, po­stupně zpomaluje z cvalu do mírného poklusu.

,,Je snadnější si popovídat, když jeden neběží," souhlasila. Za­stavila se a sedla si.

Garion se také zastavil. „Ty jsi Poledra, že?" zeptal se velmi přímo, dosud nepřivyklý na jemnosti vlčího jazyka.

„Vlci nemají žádnou potřebu jmen," zafuněla „On se tím také trápíval." Nebyl to přesně ten hlas, který se nalézal již od dětství v jeho mysli. Vlastně ji vůbec neslyšel. Místo toho jako by však vě­děl, co mu přesně chce říci.

„Myslíš tím dědečka?"

„Koho jiného? Lidé mají potřebu věci třídit a dávat jim jména Myslím, že tímto způsobem jim uniká mnoho důležitého a pod­statného."

„Jak to, že jsi tady? Nejsi snad —jaksi —?"

„Mrtvá, chceš říct? Neboj se toho slova. Koneckonců je to jen slovo. Ale myslím, že jsem. Ve skutečnosti to však nepociťuji jako nějaký výrazný rozdíl."

„Neudělal někdo něco pro to, aby tě přivolal zpět?" zeptal se. „Jako to udělala teta Pol, když jsme bojovali s Grulem v Ulgských horách?"„To není vůbec nutné. Mohu být vyvolána touto cestou, ale mohu to udělat i sama, když musím." Zkoumavě na něj pohlédla ,,Jsi tímhle vším asi dost popletený, že?"

„Čím vším?"

„Prostě vším. Kým jsi, kdo jsme my, co musíš učinit."

„Trochu ano," připustil.

„Dovol, abych se ti to pokusila vysvětlit. Vem si na příklad jeho. Já na něj ve skuteěnosti nikdy nepohlížela jako na člověka, víš. Je na něm něco nesporně vlčího. Vždycky jsem si myslela, že jeho narození v lidské podobě byl spíše nějaký omyl. Možná právě proto to musel udělat. Na podobě opravdu nezáleží."

„Nezáleží?"

„Vážně si myslíš, že ano?"  Zdálo se, že přemáhá smích. „Hle. Ukážu ti to. Změňme se." Rozplynula se do vzduchu a najednou před ním stála v podobě světlovlasé ženy se zlatýma očima. Měla lehký hnědý šat.

Garion se vrátil do původní podoby.

„Jsem skutečně nějak jiná, Belgarione?"  zeptala se. „Nejsem, kdo jsem, ať už jako vlk, sova nebo žena?"

A nyní pochopil. „Mohu ti říkat babičko?" zeptal se v mírných rozpacích.

„Když ti to udělá radost," odpověděla. „Ale je to trochu ne­přesné."

,Já vím," řekl, „ale cítím, že tak pro mne bude snazší s tebou rozmlouvat."

„Už jsi konečně přijmul to, kým jsi?"

„Nemám moc na vybranou, že?"

„Ale obáváš se toho, stejně jako činu, který tě čeká, viď?"

Němě přikývl.

„Nebudeš sám, abys věděl."

Prudce na ni pohlédl. „Myslel jsem, že kodex říká —"

„Kodex neříká úplně všechno, co k tomu patři," pravila. „Tvé střetnutí s Torakem bude setkání dvou nezměrných a opačných sil. Oba jste představiteli těchto sil. Ve vašem souboji bude obsaženo tolik moci, že ty a Torak budete téměř vedlejšími postavami v tom, co se bude ve skutečnosti dít."

„Proč to potom neudělá někdo jiný?"  zeptal se rychle. „Někdo mnohem způsobilejší?"

„Řekla jsem téměř vedlejší," prohlásila pevně. „Musíš to být ty a vždy to byl Torak. Vy jste kanály, prostřednictvím kterých se ony síly střetnou. Až se tak stane, myslím, že budeš překvapen, jak jed­noduché to všechno je."

„Vyhraji?"

„To nevím. Sám vesmír to neví. Právě proto se s ním musíš utkat. Kdybychom věděli, jak to dopadne, nebylo by toho střetnutí třeba." Ohlédla se. „Belgarat se vrací. Musím tě teď opustit."

„Proč?"

„Má přítomnost jej zraňuje — více, než si kdy dovedeš před­stavit."

,,Protože—?" zarazil se, protože nevěděl, jak to vyslovit.

,,Byli jsme si blíže než jiní a prožili společně velmi dlouhý čas. Někdy si přeji, aby to nechápal tak, že jsme odděleni, ale možná je příliš brzy."

„Už je to tři tisíce let, babičko."

„Co znamená pro vlka čas?" zeptala se tajemně. „Manželství vlků neustává a zármutek způsobený odloučením je také neustáva­jící. Možná, že někdy —" Hlas měla vážný a smutný. Pak po­vzdychla. „Jakmile budu pryč, proměn se zpět. Belgarat bude chtít, abys s ním lovil. To užje takový zvyk. Porozumíš tomu, až budeš zpátky ve vlčí podobě."

Garion přikývl a začal v mysli vytvářet obraz vlka.

„Ještě jednu věc, Belgarione."

„Ano, babičko?"

„Mám tě moc ráda."

„Já tebe také, babičko,"

A poté se vytratila Garion povzdychl a proměnil se opět ve vl­ka. Pak odběhl, aby se připojil k Belgaratově lovu.