Kapitola dvacátá první

jižní obchodní stezka se klikatila sérií vysoko po­ložených pouštních údolí, které se vesměs táhly od zá­padu na východ. Vrcholy, které je obklopovaly z obou stran, se vypínaly vysoko — patrně výš, než hory na zá­padě, ale jejich hroty byly jen slabě poprášeny sněžnou bělí. Mraky nahoře propůjčovaly obloze břidlicově še­dou barvu, vlhkost, kterou v sobě nesly, však ne a ne spadnout na vysušenou divočinu písku, skal a trnitých křovin. Přes absenci sněhu však bylo nepříjemně zima. Vítr neustával ani na chvíli a jeho nárazy řezaly jako nůž.

Jeli dál na východ, rychle a bez zbytečných zastávek.

„Belgarate." ohlédl se Barak přes rameno, „támhle na hřebeni je nějaký Murgo - jen kousek na jih od cesty."

„Vidím ho."

„Co tam dělá?"

„Sleduje nás. Dokud se budeme držet cesty, nebude dělat nic jiného."

„Vždycky se takhle dívají," poznamenal Silk. „Murgové mají rádi všechny cizince ve svém království pod dohledem."

„Ten Tolnedřan — Kalvor," pokračoval Barak. „Myslíš, že nepřeháněl?"

„Ne," odtušil Belgarat. „Řekl bych, že Taur Urgas hledá nějakou záminku, aby mohl uzavřít obchodní stez­ku a vypudit z Kthol Murgos všechny lidi ze Západu."

„Ale proč?" divil se Durnik.

Belgarat pokrčil rameny. „Blíží se válka. Taur Urgas ví, že značné množství z kupců, kteří tudy jezdí do Rak Gosky, jsou špehové. Už brzy povolá z jihu celé armády a rád by jejich pohyby a počty udržel v tajnosti."

„Co jest to za vojsko, jež v zemi takto pusté a lidu­prázdné sebrati může?" žasl Mandorallen.

Belgarat se rozhlédl po bezútěšné pustině. „Toto je jediný kousíček Kthol Murgos, který smíme spatřit. Táhne se na jih nejméně tisíc leguí a za ním se na­cházejí města, které oko Zápaďana dosud nespatřilo — neznáme dokonce ani jejich jména. Zde na severu dě­lají Murgové, co mohou, aby před námi skutečný Kthol Murgos zatajili."

„Jsi tedy medle mínění toho, že válka již v čase krát­kém vypukne?"

„Snad příští léto," opáčil Belgarat. „Nebo to další."

„Budeme do té doby připraveni?" staral se Barak.

„Pokusíme se."

Teta Pol vydala zvuk, naznačující znechucení.

„Co se stalo?" ptal se honem Garion.

„Supi," vysvětlila. „Ohavní tvorové."

Asi tucet velkých ptáků pleskal křidly a skřehotal nad čímsi, co leželo na zemi kousek od cesty.

,,Co to žerou?" zeptal se Durnik. „Od chvíle, kdy jsrne vystoupali na ten sráz, jsem tu neviděl jediné zvíře."

„Pravděpodobně kůň — nebo člověk," hádal Silk. „Nikdo jiný se tudy nepohybuje."

„Copak by někdo nechal takhle ležet člověka, aniž by ho pohřbil?" podivil se kovář.

„Jen částečně," odtušil Silk. „Někdy dojde pár lapků k závěru, že by se mohli snadno obohatit z nějaké ka­ravany. Murgové jim ale záhy dávají pocítit, jak ošklivě se mýlili."

Durnik se na něj tázavě podíval.

„Když Murgové chytí nějakého lapku," vysvětloval Silk, „obvykle ho zakopou až po krk do země a odjedou. Supi už zjistili, že takový člověk je naprosto bezmocný. Dost často je přejde trpělivost; čekat na jídlo celé dny, až dotyčný umře, je přece jen moc i na supa."

„Taky jeden způsob, jak se vypořádat s lupiči," pro­hodil Barak téměř pochvalně. „Dokonce i Murgové do­stanou občas dobrý nápad."

„Naneštěstí se Murgové domnívají, že každý, kdo se nachází mimo cestu, je lupič."

Supi nerušené pokračovali v jídle, přestože družina projela ani ne dvacet kroků od jejich hlučné hostiny. Křídla a velká těla dokonale zakrývala předmět, který jim sloužil jako potrava, za což byl Garion hluboce vděčný. V každém případě však tvor nebyl příliš velký.

„V tom případě bychom v noci měli zůstat co nejblíž u cesty," usoudil Durnik a otřásl se, odvraceje oči od po­chmurné podívané.

„To je moc dobrý nápad, Durniku," podpořil ho Silk.

Informace, které jim poskytl tolnedrijský ob­chodník ohledně provizorního tržiště vpůli cesty, se ukázaly jako zcela přesné. Třetího dne odpole­dne zdolali mírné návrší a spatřili pod sebou chu­máč stanů, obklopující kamenné stavení u cesty. Sta­ny vyhlížely na tu dálku jako dětské hračky a je­jich cípky divoce třepotaly v nekonečném větru, va­noucím údolím.

„Co myslíš?" zeptal se Silk Belgarata.

„Už je pozdě," odpověděl stařec. „Tak jako tak bu­deme muset na noc zastavit, a vypadalo by divně, kdy­bychom nezastavili právě tady."

Silk přikývl.

„Budeme však muset držet Relga z dohledu," po­kračoval Belgarat. „Nikdo nám neuvěří, že jsme počestní obchodníci, když s sebou budeme mít Ulga."

Silk chvilku přemýšlel. „Zabalíme ho do pokrývky," navrhl, „a budeme tvrdit, že je nemocný. Lidi se od ne­mocných obvykle drží co nejdál."

Belgarat přisvědčil. „Dokážeš dělat nemocného?" otázal se Relga.

„Já jsem nemocný," pronesl Ulgo, aniž by se pokou­šel o žert. „Je tady vždycky taková zima?" Nadechl se a hlasitě kýchl.

Teta Pol mu dojela po bok a napřáhla ruku, aby mu sáhla na čelo.

Relg uhnul. „Nedotýkej se mne."

„Přestaň s tím," napomenula ho. Zlehka mu přejela dlaní po tváři a důkladně si ho prohlédla. „Je nachlaze­ný, otče," hlásila. „Jakmile zastavíme, dám mu nějaký lék. Proč jsi mi to neřekl?" vyčítala zélotovi.

„Budu snášet vše, co UL uzná za vhodné na mne seslat," prohlásil tázaný slavnostně. „Je to trest za mé hříchy."

„Ne," odpověděla suše. „S hříchy a trestem to nemá nic společného. Je to nachlazení - nic víc."

„Zemřu?" otázal se Relg klidně.

„Ovšemže ne. Copak jsi nikdy neměl rýmu?"

„Ne. V životě jsem nebyl nemocný."

„Příště už to nebudeš moci tvrdit." prohodil Silk lehkým tónem, Vytáhl z jednoho zavazadla pokrývku a podal ji Relgovi. „Omotej si ji kolem ramen a přehoď si ji i přes hlavu. Snaž se vypadat, že je ti opravdu špat­ně."

„To mi je," řekl Relg a rozkašlal se.

„Ale musí to na tobě být vidět" hučel do něj Silk. „Mysli na hříchy -  hned budeš vypadat zbědovaně."

„Myslím na ně celou dobu," ujistil ho stále ještě ka­šlající Relg.

„Já vím," přiznal Silk, „ale zkus na ně myslet o něco usilovněji."

Sjížděli dolů z kopce ke stanům, chráníce se před větrem plášti, jak to jen bylo možné. Jen velice málo z kupců, kteří zde přebývali, bylo venku mimo stany, a ti očividně velice pospíchali, aby dokončili nezbytně nut­né práce a mohli se vrátit do tepla.

„Asi bychom se měli nejdřív zastavit na stanici," na­vrhl Silk a mávl přitom rukou k hranaté kamenné bu­dově, krčící se poblíž. „Bude to vypadat přirozeněji. Nechte to na mně. já to zařídím."

„Silku, ty prašivý drasnijský zloději!" zahulákal z nedalekého stanu hrubý hlas.

Silk na okamžik vytřeštil oči, ale pak se spokojeně zašklebil. „Jako bych tu slyšel kvičení jedné nadracké svině," opáčil dostatečně nahlas, aby ho bylo slyšet až ve stanu.

Ven důstojně vykráčel dlouhonohý, štíhlý Nadrak v černém plášti s kapucí. Měl rozježené havraní vlasy a řídký, špinavý vous. Oči měl šikmé, tak jako všichni Angaraci, ale na rozdíl od tupého lesku, který v nich mívali Murgové, byly tyto oči živé a vřele a přátelsky si měřily starého známého. „Ještě tě nechytili, Silku?" houkl na něj vesele. „Už jsem si byl skoro jistý, že ti ně­kdo stáhl kůži s těla."

„Koukám, že jsi ožralý jako obvykle," zašklebil se jízlivě Silk. „Jak dlouho jsme se už neviděli, Yarbleku?"

„Kdo by to počítal?" Nadrak se rozesmál a lehce se zakymácel. „Co děláš ve Kthol Murgos, Silku? Myslel jsem, že tě ten tvůj tlustý král potřebuje v Garu nebo v Nadraku,"

„Už jsem byl v ulicích Yar Nadrak trochu moc známý," opáčil Silk. „Lidé se mi začínali vyhýbat."

„To opravdu nechápu," kroutil Yarblek sarkasticky hlavou. „Pravda, neobchoduješ právě poctivě, při hře v kostky šidíš, běháš za ženami jiných a také špehuješ pro své vládce. Ale to přece není důvod, aby se ti lidi vyhýbali."

„Jak vidím, Yarbleku, tvůj smysl pro humor je stále na výši."

„Je to má jediná slabůstka," přiznal lehce podnapilý Nadrak. „Slez z toho koně, Silku. Pojď ke mně do stanu a trochu popijeme. Přátele vezmi s sebou." Zalezl zpátky dovnitř.

„Starý známý," vysvětlil stručně Silk a sesedl.

„Dá se mu věřit?"  vyptával se podezřívavě Barak.

„Ne ve všem, ale není to špatný chlapík - na Nadraka. Ví o všem, co se kde šustne, a když bude dost nama­zaný, můžeme z něj vytáhnout leccos užitečného."

„Tak polez, Silku," hulákal Yarblek ze svého še­dého plstěného příbytku.

„Tak si ho tedy půjdeme poslechnout," souhlasil Belgarat.

Všichni sesedli, přivázali koně k řadě kolíků u stanu a vecpali se dovnitř. Stan byl velký a na podlaze a stěnách vystlaný tlustými purpurovými koberci. Od stropu visela olejová lampa a pánev se žhavým uhlím zaplňovala prostor vlnami teplého vzduchu.

Yarblek seděl se zkříženýma nohama na koberci u stěny a pohodlně na dosah mu stál velký černý sou­dek.

„Pojďte, pojďte," poháněl je. „A zavřete stan, jinak mi uteče všechno teplo."

„Tohle je Yarblek," představil Silk muže nenuceně, „docela slušný obchodník a neslušný kořala. Už se zná­me dost dlouho."

„Můj stan je vaším," škytl Yarblek zdvořilostní frázi. „Ne že by to byl opravdu pořádný stan, ale i tak je váš. V té hromadě věcí u sedla jsou poháry, a některé jsou do­konce i čisté. Napijem se spolu."

„Tohle je paní Pol, Yarbleku," pokračoval Silk v představování.

„Pohledná paní," usoudil Yarblek a nestydatě si ji prohlížel. „Odpusť mi, že nevstanu, paní, ale trochu se mi motá hlava - asi jsem něco špatného snědl."

„Ovšem," pousmála se shovívavě. „Člověk by si měl vždycky dávat pozor, co konzumuje."

„Přesně to jsem si říkal už nejmíň tisíckrát." Po očku sledoval, jak si teta Pol odhrnuje kápi a pomohl jí svléknout plášť. „Je to neobyčejně vzhledná žena, Silku," prohlásil. „Asi ji nechceš prodat."

„Nemohl by sis mě dovolit, Yarbleku," odtušila do­bromyslně.

Yarblek na ni chvilku zíral a pak se rozeřval smí­chy. „Při nosu Jednookého, to určitě ne - a navíc máš určitě někde pod šaty dýku. Kdybych se tě pokusil ukrást, rozpářeš mi břicho, viď?"

„Přirozeně."

„To je ale ženská!" zachrochtal Yarbiek. „Umíš taky tančit?"

„Tančím tak, jak jsi to ještě v životě neviděl," opáči­la. „Dokážu tě přímět, abys neodlepil zadek od koberce ještě půl hodiny poté, co skončím."

Yarblekovy oči zaplály. „Až se trochu napijeme, možná bys nám mohla zatančit."

„Uvidíme," odpověděla slibně. Garion byl při pohledu na tetinu nezvyklou vyzývavost jako omrá­čen. Bylo zcela zřejmé, že od ní Yarblek takové chování očekává, ale Garion nechápal, kde se teta Pol mohla naučit nadrackým zvykům tak dobře, aby teď reago­vala bez nejmenšího zaváhání či rozpaků.

„Toto je mistr Vlk," ukázal Silk na Belgarata.

„Na jménech nezáleží," mávl Yarblek rukou. „Stejně je za chvíli zapomenu." Přesto si však jednoho po druhém přeměřil vychytralým pohledem. „Abych pravdu řekl," pokračoval, a náhle vypadal mnohem střízlivěji než před chvilkou, „možná bude dokonce lepší, když se vaše jména ani nedozvím. Co totiž člo­věk neví, nepoví, a vy jste družina příliš různorodá, než abyste mohli jet do toho smrdutého Kthol Murgos za obchodem. Přineste si pohár; ten soudek je skoro plný a další se už chladí za stanem."

Na Silkův pokyn si každý z nich našel v hromadě nádobí u notně ošoupaného sedla kalíšek a usadil se na koberec poblíž Yarbleka a soudku.

„Jako    správný hostitel    bych vám    měl každému nalít," řekl Yarblek, ,,jenže bych hrozně moc rozlil kolem. Poslužte si radši sami."

Yarblekovo pivo bylo velmi tmavé a mělo boha­tou, téměř ovocnou vůni.

„Zajímavá chuť," prohodil Barak zdvořile.

„Můj sládek do várečných kádí sype sušená jabl­ka," vysvětlil Nadrak. „Trochu to otupí trpkou pří­chuť." Obrátil se k Silkovi. „Já myslel, že nemáš Murgy rád."

„To nemám."

„Tak co tedy děláš v Kthol Murgos?"

Silk pokrčil rameny. „Obchodní záležitosti."

„Čí? Tvoje nebo Rhodarovy?"

Silk na něj spiklenecky zamrkal.

„To jsem si mohl myslet. V tom případě hodně štěstí. Rád bych ti nabídl pomoc, ale bude lepší, když do toho nebudu strkat nos. Murgové nám věří ještě míň než vám Alornům - ne že bych se jim divil. Každý Nadrak hodný toho jména si zajde klidně deset leguí, pokud se mu naskytne šance podříznout nějakého Murga."

„Váš úzký vztah k vašim  bratrancům mne opravdu dojímá," zazubil se Silk.

Yarblek se zakabonil. „Bratranci!" odplivl si. „Nebýt Grolimů, vyhladili jsme to celé nanicovaté plemeno už před několika generacemi." Nalil si další pohár piva, zvedl jej k ústům a pronesl přípitek, „Na zkázu Murgů!"

„Myslím, že na tomhle přípitku se shodneme," usmál se široce Barak. „Na zkázu Murgů!"

„A ať se Taur Urgasovi vyrazí na zadku nežity," doplnil Yarblek. Vyprázdnil nádobu, dolil si a napil se ještě jednou. „Jsem trošku namazaný," přiznal.

„To bychom do tebe neřekli," ujistila ho teta Pol.

„Líbíš se mi, děvče," zakřenil se Yarblek. „Kdybych si tak mohl dovolit tě koupit. Nepředpoklá­dám, že bys mi utekla k původnímu majiteli?"

Ušklíbla se. „Ne, ovšemže ne. To nedělá ženě dobrou pověst."

„Svátá pravda," zamžoural očima Yarblek a smutně potřásl hlavou. „Jak jsem už povídal." navázal poté, „jsem trošku namazaný, Neměl bych o tom mluvit, ale není dobrá doba na návštěvy v Kthol Murgos - zvlášť pro Alorny. Slyšel jsem nedávno pár podivných věcí. Z Rak Ktholu prosakují zprávy, že země má být vyčiště­na od veškerých cizinců. Taur Urgas sice nosí na hlavě korunu a hraje si v Rak Gosce na krále, jenže ten starý Grolim z Rak Ktholu ho drží pěkně pod krkem. A král Murgů dobře ví. že stačí jediný Ktačikův  stisk a jeho trůn bude prázdný."

„Pár leguí odtud na západ jsme potkali Tolnedřana, který nám tvrdil totéž. Povídal, že po celé Rak Gosce jsou zavíráni západní kupci na základě falešných obvi­nění."

Yarblek přikývl. „To je ale jenom první krok. Murgové jsou předvídatelní — nemají moc velkou fantazii. Taur Urgas ještě není připraven natolik, aby mohl urazit Rana Boruna otevřeně, podřezáním každého západního kupce v království, ale nemá už k tomu dale­ko. Rak Goska je už teď pravděpodobně uzavřeným městem. Taur Urgas má volnou ruku, aby mohl zaměřit pozornost na venkov. Není těžké si představit, proč sem jede."

„Cože?" Silkova tvář viditelně pobledla.

„Já myslel, že to víš," podivil se Yarblek. „Taur Urgas pochoduje k hranici s celým vojskem. Řekl bych, že hodlá hranice uzavřít."

„Jak je daleko?" vyjekl Silk.

„Zaslechl jsem, že byl dnes ráno spatřen ani ne pět leguí odtud," odtušil Yarblek. „Co je ti?"

„Máme s Taur Urgasem nějaké nevyřízené účty," řekl Silk spěšně, přemáhaje úžas. „Nesmím se tu s ním setkat." Vyskočil na nohy.

„Kam jdeš?" ptal se Belgarat.

„Najít si nějaké bezpečné místo." Obrátil se a vy­běhl ven ze stanu. Za okamžik už slyšeli dusot kopyt.

„Mám jet s ním?" obrátil se Barak na Belgarata.

„Toho už nedohoníš."

„To bych rád věděl, co Taur Urgasovi provedl," přemítal Yarblek nahlas. Uchechtl se. „Podle toho, jak uháněl, to muselo být něco moc ošklivého."

„Není riskantní, když sejde z obchodní stezky?" sta­ral se Garion při vzpomínce na hodující supy.

„O Silka se bát nemusíš," ubezpečil ho klidně Yarb­lek.

Odkudsi z velké dálky slabě zazněl pomalý, dunivý zvuk. Yarblekovy oči nenávistně zaplály. „Koukám, že Silk zmizel právě včas," zavrčel.

Dunění sílilo a změnilo se v duté, rozléhající se úde­ry. Mezi nimi se prodíral nezřetelný sbor hlubokých hlasů, zpívajících jakousi neveselou, molovou píseň.

„Co je to?" zeptal se Durnik.

„Taur Urgas," uplivl si Yarblek. „Přesněji řečeno je­ho válečná píseň."

„Válka?" ozval se Mandorallen ostře.

„Taur Urgas je ve válce pořád," odtušil Yarblek s hlubokým pohrdáním. „Dokonce i tehdy, když není s kým válčit. Spí zásadně ve zbroji, a to i ve svém vlastním paláci. Tím pádem trochu páchne, ale to je u Murgů nor­mální, takže to tolik nevadí. Možná bych se mel jít podí­vat, co má za lubem." Ztěžka se vyhrabal na nohy. „Počkejte tady," poradil družině. „Tohle je nadracký stan, a mezi Angaraky se dodržují určité zdvořilostní zásady. Jeho vojáci sem nevkročí, takže dokud nevystrčíte hlavu, budete zde v bezpečí." Vyrazil ke vchodu s tváří znetvořenou chladnou, smrtelnou záští.

Zpěv a rytmické údery bubnu sílily čím dál víc. Mezitím se k doprovodu přidaly i vřeštivé, pronikavé hlasy píšťal a hluboké bučení rohů.

„Co myslíš, Belgarate?" zahuhlal Barak. „Ten Yarblek vypadá jako slušný chlapík, ale přece jen je to Angarak. Stačí, aby řekl jediné slovo, a máme na krku stovky ozbrojených Murgů."

„Má pravdu, otče," přidala se teta Pol. „Znám dost dobře Nadraky. Nikdy nejsou tak opilí, jak se tváří."

Belgarat našpulil rty. „Možná opravdu není rozumné spoléhat na to, že se Nadrakové a Murgové nenávidí," usoudil. „Snad Yarblekovi křivdíme, ale bude asi přece jen lepší, když uklouzneme dřív, než Taur Urgas všude roze­staví stráže. Nevíme, jaktu dlouho hodlá zůstat, a jakmile se tu usadí, budeme mít s odjezdem značné potíže."

Durnik odhrnul červený koberec, visící u zadní stě­ny, a vytáhl pár stanových kolíků. Nadzvedl plachtu a opatrně vykoukl ven. „Myslím, že to půjde podlézt."

„Tak tedy pojďme," rozhodl Belgarat.

Jeden po druhém se vyškrábali ven na mrazivý vítr.

„Běžte ke koním," zašeptal Belgarat. Pátravě se rozhlédl a ukázal na příkop s vodou, táhnoucí se kou­sek za řadou stanů. „Támhle k té strouze. Pokud bu­deme od cesty kryti stany, mohli bychom zmizet, aniž si toho někdo všimne. Všichni lidé se s největší pravdě­podobností půjdou podívat na příjezd Taur Urgase."

„Což zná tě murgoský král, Belgarate?" zeptal se Mandorallen.

„Mohl by. Sice jsme se ještě nesetkali, ale můj popis už dost dlouho koluje po Kthol Murgos. Bude lépe ne­pokoušet osud."

Vyvedli koně za stany a bez jakýchkoli nesnází se přikrčili v příkopu.

 „Ten potůček teče za támhleten kopec," ukázal Barak. Pokud půjdeme podél něj, budeme pořád scho­vaní ve strouze, a jakmile zmizíme za kopcem, můžeme nasednout a odjet."

„Už se skoro stmívá," zvedl Belgarat oči k tmav­noucí obloze. „Kousek půjdeme a pak počkáme do se­tmění."

Opatrně kráčeli strouhou, dokud nebyli v bezpečí kopce.

„Bude lepší, když se podíváme, co se děje," řekl Bel­garat.

Barak s Garionem se vyškrábali ze strouhy a přikrčeni se vyšplhali na kopec, kde zalehli pod husté křoví. „Už jedou," zamumlal Barak.

Za rytmického bubnování do improvizovaného tá­bora proudil nekonečný zástup zamračených Murgů. V jejich středu jel na mohutném vraníkovi a pod černou zástavou Taur Urgas, Byl to vysoký muž s mohut­nými rameny a strohou, nemilosrdnou tváří. Tlusté články jeho kroužkové zbroje namočil zbrojíř do rozta­veného červeného zlata, takže brnění vypadalo jako zbrocené krví. Boky mu obepínal těžký kovový pás s mečem, z něhož z pochvy vykukoval jilec, posázený drahými kameny. Hluboko do čela, až na hustém čer­ném obočí, králi seděla hrotitá ocelová přilbice s při­pevněnou královskou korunou, rovněž barvy krve. Cosi na způsob drátěné kukly krylo Taur Urgasovi šíji a ra­mena.

Jakmile král dorazil k budově stanice, přitáhl koni uzdu. „Víno!" houkl. Jeho hlas, nesený ledovým vě­trem, zněl, jako by byl Taur Urgas překvapivě blízko, a Garion se v křoví stísněně zavrtěl.

Murgo, spravující stanici, odspěchal dovnitř a záhy se vrátil s baňatou lahvicí a kovovým pohárem: Taur Ur­gas si vzal pohár, napil se, a pak jej pomalu sevřel v mo­hutné pěsti a rozdrtil jej. Barak si pohrdavě odfrkl.

„Co to má znamenat?" zašeptal Garion.

„Nikdo se nesmí napít z nádoby, kterou použil Taur Urgas," vysvětloval rudovousý Šerek. Kdyby se takhle choval Anheg, jeho bojovníci by ho hodili do zátoky ve Val Alornu."

„Máš jména všech cizinců, kteří zde jsou?" křikl král na správce stanice. Garion mu díky větru rozuměl zcela zřetelně.

„Jak jste poručil, veliký králi," odpověděl správce s hlubokou úklonou a podal králi svitek pergamenu, kte­rý vytáhl z rukávu.

Taur Urgas rozbalil pergamen a přejel jej pohle­dem. „Zavolejte Nadraka Yarbleka," nařídil.

Yarblek, s pláštěm pleskajícím ve větru, postoupil vpřed.

„A, náš bratránek ze severu," uvítal ho Taur Urgas chladně.

„Vaše Výsosti," uklonil se lehce Yarblek.

„Bude lépe, když odtud odjedeš, Yarbleku," řekl mu král. „Moji vojáci mají svoje rozkazy a někteří z nich by si ve své horlivosti mohli splést spřáteleného Angaraka s cizincem. Pokud tu zůstaneš, nemohu se zaručit za tvou bezpečnost, a bylo by smutné, kdyby se ti něco mělo stát."

Yarblek se uklonil znovu. „Já i moji služebníci ihned odjedeme. Vaše Výsosti."

„Pokud jsou Nadrakové, mají mé svolení k od­chodu," opáčil král. „Všichni ostatni však musí zůstat. Můžeš jít, Yarbleku."

„Řekl bych, že jsme zmizeli v pravý čas," zabručel Barak.

Nato se z budovy vynořil muž v zrezavělé drátěné košili a umaštěné hnědé vestě. Byl neoholený a zřítelni­ce jednoho oka se dívala jinam, než druhá.

„Brill!" vyjekl Garion.

Barakovy oči ztvrdly.

Brill se před Taur Urgasem uklonil s eleganci, kterou by u něj nikdy nehledal. „Buď pozdraven, mocný králi," pronesl. Tón jeho hlasu byl neutrální, prostý úcty i stra­chu.

„Co tady děláš, Kordochu?" otázal se Taur Urgas le­dově.

„Konám práci pro svého pána, velký králi."

„Jakou práci od tebe Ktačik potřebuje na místě, jako je toto?"

„Je to něco osobního, velký králi," odtušil Brill vy­hýbavě.

„Kordochu, rád bych měl přehled, kde se pohybu­ješ ty i ostatní Dagaši. Kdy ses vrátil do Kthol Murgos?"

„Před pár měsíci, ó mocná paže Torakova. Kdybych byl věděl, že tě můj příjezd zajímá, dal bych ti vědět, Lidé, s nimiž se mám na rozkaz svého pána vypořádat, o mně vědí - není tedy tajné, kde se pohybuji."

Taur Urgas se krátce a úsečně zasmál. „Už zřejmě stárneš, Kordochu. Většina Dagaši už by s takovým úkolem byla dávno hotova."

„Jsou to trochu zvláštní lidé," pokrčil rameny Brill. „Ale už mi to nebude dlouho trvat. Hra už téměř skončila, velký králi. Jen tak mimochodem, velký králi, mám pro tebe dárek." Luskl ostře prsty a z budovy vyšli dva z jeho pochopů, táhnoucí mezi se­bou někoho třetího. Na zajatcově kabátci byla krev a hlava mu visela dolů, jako by byl napolo v bezvědomí. Barak sykl.

„Myslel jsem, že by ses mohl trochu povyrazit," na­vrhl Brill.

„Jsem králem Kthol Murgos, Kordochu," opáčil Taur Urgas chladně. „Tvé nápady mi nepřipadají nijak zábav­né a nemám ve zvyku dělat za Dagaši nepříjemnou prá­ci. Pokud ho chceš zabít, udělej to sám."

„Tohle rozhodně nebude nepříjemná práce, Vaše Výsosti," řekl Brill s ohavným úšklebkem. „Myslím, že se dobře znáte." Uchopil zajatce za vlasy a škubl mu hlavou tak, aby mu král viděl do tváře.

Byl to Silk. Tvář měl popelavou a na čele mu zela hluboká řezná rána, z níž stékala krev.

„Zde máš drasnijského špeha Kheldara," zaculil se Brill samolibě. „Dám ho Vašemu Veličenstvu darem."

Taur Urgas se usmál a jeho oči se rozzářily zlo­myslnou radostí. „Skvělé," pochválil Brilla. „Tvůj král je ti vděčný, Kordochu. Tvůj dar je cenný nad jiné. - Vítej, princi Kheldare," pronesl k zajatci, očividně bez sebe radostí. „Už dlouho jsem čekal na příležitost, abych se s tebou znovu setkal. Máme spolu pár nevyří­zených účtů, že ano?"

Garionovi připadalo, že se Silk upřeně dívá na murgoského krále, ale na tu dálku nebylo jasné, zda je vůbec při vědomí.

„Zůstaň tu nějakou chvíli s námi, princi drasnijský," pásl se Taur Urgas očima na jeho utrpení. „Chci pro tebe vybrat nějakou zvlášť zábavnou formu smrti a rád bych, aby ses pořádně probral a mohl ji náležitě ocenit. Zasloužíš si něco skutečně mimořádného — snad mož­ná opékání nad mírným ohněm — a já bych tě rozhodně nechtěl zklamat tím, že bych to odbyl."