Kapitola dvacátá osmá
03.03.2012 14:06
'Opravdu se to stalo?' napadlo ho, sotva začal vnímat své okolí. Všechno nasvědčovalo tomu, že ano. Slyšel vedle sebe Carolino klidné oddechování a cítil teplo jejího těla. Už se nikdy nechtěl probudit.
"Dobré ráno," pozdravila ho Carol. Netušil, že už je vzhůru, a polekaně sebou škubnul.
Carol se rozpustile zachichotala.
"Ty se mi směješ?" zeptal se jí na oko naštvaně.
"Hm, hm," zamručela souhlasně a vzápětí se celá schovala pod peřinu, když ji jemně švihnul polštářem.
"No tak ne, nesměju se! Vzdávám se!" křikla později zpod přikrývky, která tlumila její hlas prosycený pozůstatky smíchu.
"Vážně?" zeptal se jí nevěřícně, když opět vykoukla. Carol si jen silou vůle dokázala udržet jakž takž vážnou masku. Ve finále však její výraz spíš vypadal, jako by měla problém se zácpou.
"Vážně?" zopakoval Alex svoji otázku. Carol se uličnicky zatřpytilo v očích.
"Ne!" křikla zapáleně a než se Alex stačil vzpamatovat, ležel pod ní na lopatkách.
"Tak kdo se vzdává teď?" zapředla nevinně.
"Dobře, jsi lepší," přiznal Alex nakonec.
"Opravdu?"
"Pro mě vždycky!" Na důkaz ji k sobě přitisknul a dlouze políbil.
"Miluju tě," zamumlal, zatímco si pohrával s pramenem jejích dlouhých kaštanově hnědých vlasů.
"Já tebe taky," pošeptala mu zpátky a užívala si ten naprosto úžasný a jedinečný pocit. Být uvězněná v jeho náruči se jí líbilo a nechtěla se o tento požitek připravit ani za nic. Ale musela.
"Musíme vstávat," vzdychla a jemně se začala páčit z jeho objetí.
"Ještě ne!" Jeho stisk se jen neochotně podvolil. Nechtěl ji pustit. Kdyby nebyla sto krát silnější vlkodlak, chytil by ji a už nikdy nepustil. K tomu by ho nedonutilo ani svržení atomovky. Proč zrovna ona musí mít takovou sílu? Kde je nějaká spravedlnost?!
"Ale ano. Nemáme ještě ani sbaleno, s takovou to letadlo nestihneme ani náhodou," napomenula ho.
"A když nikam nepůjdu?"
"Tak tě na to letiště dotáhnu v zubech."
"Budu se bránit," zamračil se na svoji strážkyni stojící u postele. Nahou strážkyni, jak si začínal čím dál jasněji uvědomovat. Jeho pohled sjel samovolně z obličeje přes hrdlo a svůdná ňadra až na bříško. A pokračoval by, kdyby…
"Alexi, posloucháš mě vůbec?!" zarazila jej naštvaně.
Překvapeně na ni zamžoural. O čem že to s ním mluvila? Jo, vlastně, chtěla se jít nechat dobrovolně zabít. Jak mohl na takovou maličkost zapomenout, že?
"Myslel jsem, že pro tebe bude ta noc aspoň něco znamenat!" vypálil na ni naštvaně. Ihned toho však zalitoval.
Její tvář se stáhla v bolestném úšklebku a Carol provinile sklopila hlavu. Opravdu to viděl takto?
"Carol, ne! Promiň, já to tak nemyslel!" nemotorně se vyhrabal ze závěje přikrývek a stáhl ji k sobě. Rád by ji objal a svá slova nějak odčinil, měl ale strach, aby situaci ještě víc nezhoršil. V duchu si nadával do největších pitomců. Jak může po tom všem, co pro něj udělala, něco takového vypustit z pusy? Měl by první přemýšlet, než něco řekne!
"Mýlíš se," hlesla a upřeně se mu zadívala do obličeje. "Znamenala pro mě opravdu hodně, ale ty víc. Nedovolím ti umřít!"
Natáhl se a odhrnul jí vlasy z očí. "Já tobě taky ne."
"Tak mi dovol žít dál," zaprosila zoufale. "Čím déle budeš odporovat, tím menší je šance, že mě nechají být. Stejně se tomu nakonec nevyhneš!"
Mohl se tomu bránit jakkoliv, přesto však věděl, že má pravdu. Odkládat to nemělo žádný smysl.
Poraženecky přikývnul.
"Tak jo, věřím ti. Ale opovaž se mě nechat samotného mezi všemi těmi chlupatými zubatými koulemi!"
"Taky jsem jednou z těch koulí," upozornila ho, ale její výraz byl už uvolněný.
"Ty nejsi… ty jsi… Ty jsi prostě ty!"
"Bylo by divné, kdybych nebyla, ne? A teď vstávej!" mrštně se postavila a potom se k němu opět otočila čelem. "Nebo víš ty co? Raději ne."
"Proč, rozmyslela sis to?" zeptal se jejích vzdalujících se zad. Odpověděla mu teprve opřená o futro.
"Nechci se s tebou hádat o koupelnu!"
Švýcarská půda jako by vlila Carol nový život do žil. Sotva se spolu s Alexem ocitla v přeplněné příletové hale, zhluboka se nadechla a tvář se jí rozzářila. 'Vůně domova,' pomyslela si pro sebe. Ano, žila teď v milovaném Česku s tou nejmilovanější osobou, ovšem ta předchozí tři staletí se prostě zapomenout nedala.
"Willkomme in der Schweiz!" otočila se čelem k Alexovi. Pěkně pobledlému Alexovi.
"Nesnáším létání," zasyčel skrz stisknuté zuby. U Carol si tím vysloužil soucitný úsměv.
Carol se zamyšleně rozhlédla kolem sebe ve snaze se zorientovat. Za těch patnáct let se letiště změnilo víc, než si myslela.
"Půjdu najít kufry," oznámila Alexovi.
"Půjdu najít zvracecí pytlík," odpověděl a zesinal ještě víc. Na okamžik se mu zatmělo před očima, ztratil rovnováhu a zavrávoral.
Carol ho na poslední chvíli chytila za ramena.
"V pořádku?" zeptala se starostlivě.
"Jo, budu v pohodě, jen mi dej minutku," odvětil a poté se odtáhl. Ihned toho zalitoval, když se mu vzápětí v hlavě rozlilo v posledních minutách tolik známé horko a žaludek opět hlasitě zaprotestoval.
Carol jej nekompromisně přitáhla k jedné z všudypřítomných laviček.
"Sedej a jez, já jsem hned zpátky," přikázala mu, vrazíc mu do ruky sáček s rohlíky, a poté spěšně odběhla pro zavazadla.
"Do letadla mě už nikdy nikdo nedostane!" přísahal Alex a věnoval budově letiště nenávistný pohled.
Carol se tiše zasmála.
"Neboj, na to si zvykneš."
"Pochybuju," zavrčel. Cokoliv se týkalo pohybování se vzduchem, na to měl jasný a nezvratný názor. Je snad pták?
Carol si všimla jeho ironického úšklebku. Chtěla ještě něco dodat, avšak Alex raději rychle změnil téma.
"A kam teď vůbec jdeme?"
"Odvoz nás čeká támhle," Carol nezaujatě ukázala kamsi před sebe.
Zadíval se tím směrem a poté mu klesla čelist. Před ním totiž stálo stříbromodré auto jako vystřižené z časopisu o sporťácích.
"Páni, ty máš asi hodně bohaté známé," vydechl Alex.
"Jo, a s jedním dokonce chodím," odvětila mu s uličnickým úsměvem a ještě více zrychlila krok.
Alex se nad Carolinými slovy nechápavě zamračil, ale než stačil přemýšlet nad jejich hlubším významem, ten se den už po několikáté nestačil divit.
Z auta vystoupil jeho řidič. Byl to vysoký muž s polodlouhými nazrzlými vlasy a rozložitou postavou. Alex vytušil, že řidič není tak široký kvůli tomu, že by příliš jedl. Instinktivně se chtěl znovu dostat blíž pod ochranu své strážkyně, ovšem ta už od něj byla příliš daleko. Přesněji řečeno, s hlasitým výsknutím skočila kulturistovi do náruče.
V Alexovi se zvedla vlna žárlivosti. Před chvílí mu Carol řekla, že s jedním boháčem chodí. Hmm, tak asi se právě seznámil s tím, za koho dělal náhradníka…