Kapitola dvacátá druhá

princezna se’nedra mĚla zamyšlenou, dokonce zasněnou náladu. Protože se jí líbil zmatek, jaký způsobovaly její výbuchy hněvu, téměř s politováním usoudila, že zřejmé nastal čas se jich vzdát a usmířit se s Garionem. Koneckonců se měli brát a skutečně již nemělo smysl rozčilovat ho více, než je nezbytně nutné. Její špatné nálady mu ukázaly, že ačkoli ji možná převýší svým posta­vením, nevstupuje ona do manželství jako jemu podřízená osoba. A to bylo přesně to, co chtěla. Konečné, vyhlídka na to, že se stane Garionovou ženou, jí nebyla tak nepříjemná, jak předstírala. Vždyť ho milovala a teď, kdy pochopil, jak se to s nimi vlastně má, bylo všechno urovnáno k její naprosté spokojenosti. Rozhodla se, že ho toho dne vyhledá a usmíří se s ním.

Největší část její pozornosti vsak toho jarního rána byla upřena k prozkoumání protokolu a mapy, kterou si opatrně rozprostírala po stole. Jako imperiální princezna Tolnedry a rivanská královna bude samozřejmě paní všech velkých vévodkyň v císařství. Bylo jí také zcela jasné, že povýší nad šereckou královnou Islenou a algarskou královnou Silar. Nicméně, jistým problémem bylo Mayaseranino postavení jako spoluvládkyně Arendie. Bylo totiž více než pravděpodobné, že na tom jsou s Mayaseranou stejně. Se'Nedra si udělala poznámku na kousek pergamenu, aby nezapomněla pověřit vyslance Valgona optáním se hlavního protokoláře v Tol Honetu na podrobnosti této záležitosti. Cítila přijemné vzrušení, když si prohlížela mapu. Se'Nedra došla k závěru, že s výjimkou paní Polgary a mateřské královničky Layly, které se každý podřídil, protože byla tak milá, vlastně povýší nad každou šlechtičnou na Západě nebo dosáhne nejméně stejného postavení.

Náhle se ozvalo burácivé zahřmění. Bylo tak silné, že se jím otřásly i samotné zdi Citadely. Se'Nedra překvapeně vyhlédla z okna. Bylo jasné slunečné ráno. Jak by mohla být bouřka? Další třaskavý výbuch se prořízl tichem a z chodeb bylo slyšet vystrašený šum hlasů. Princezna rozčíleně zvedla malý stříbrný zvonek a za­zvonila na svou komornou.

„Jdi zjistit, co se děje," nařídila dívce a vrátila se zpět ke studiu své mapy. Ale ozval se další hromový výbuch a v okolních chodbách ještě více křiku a zmatku. To bylo neuvěřitelné! Jak se mohla sou­středit při tomhle hrozném hluku? Vztekle povstala a šla ke dveřím.

Kolem utíkali lidé — vlastně prchali. Dále v chodbě vylétla královna Layla ze dveří komnat paní Polgary. Oči měla vytřeštěné hrůzou a její koruně nezbývalo mnoho, aby spadla.

„Co se to děje, Vaše Veličenstvo?' tázala se Se'Nedra malé královny.

„To Polgara!" vydechla Layla, zakopávajíc ve spěchu. „Ničí všechno, co jí přijde pod ruku!"

,,Paní Polgara?"

Další ohlušující výbuch poslal královnu do kolen. S děsem v očích se sesunula Se'Nedře do náručí. „Prosím tě, Se'Nedro. Zjisti, co se děje. Zastav ji dřív, než zboří celou pevnost."

„Já?"

„Tebe poslechne. Má tě ráda. Zastav ji."

Bez čekání, aniž by promyslela možné nebezpečí, vykročila Se'Nedra rychle ke dveřím paní Polgary a nakoukla dovnitř. Kom­nata byla zcela zdemolovaná. Nábytek byl převrácený, plátna na zdech roztrhána, okna vysklena a vzduch byl plný dýmu. Se'Nedra měla ve svém životě mnoho záchvatů vzteku, aby při pohledu na tu spoušť mohla ocenit Polgařinu dovednost, ale to, co spatřila, se již naprosto vymykalo umění a zacházelo někam do říše přírodních pohrom. Paní Polgara sama stála s divoce vytřeštěnýma očima up­rostřed místnosti a klela ve dvanácti jazycích najednou. V jedné ruce držela zmuchlaný list pergamenu. Druhou ruku měla jako pa­řát nataženou před sebou, zpola sevřenou kolem žhnoucí masy prudké energie, kterou, zdálo by se, vytáhla snad ze samotného vzduchu, a již nyní naplňovala svou vlastní zuřivostí. Když Polgara spustila zčerstva znovu, stála princezna bázlivě ve dveřích a ani se nehnula Strašlivé klení se začalo opět ozývat nejprve v nízkém kontraaltu, postupně však rostlo do stále vyšších poloh. Když do­sáhla mezních možností svého hlasu, začala prořezávat vzduch planoucí masou ve své dlani. Každou nadávku prokládala třaska­vým výbuchem surové energie, jež vylétávala mezi jejími prsty ja­ko blesky a ničila všechno, na co dopadl pohled jejích očí. S množstvím sprostých nadávek nechala vybuchnout šest čajových šálků v řadě na drobné střepy, a poté postupně ničila talířky, na kte­rých stály. Pak, jako by ji to snad teprve ted' napadalo, nechala na třísky rozmlátit i stůl.

Se'Nedra přímo za sebou zaslechla vyděšený vzdech. Dveřmi nakukoval s mrtvolně bílou tváří král Anheg. Ihned se otočil a utekl.

„Paní Polgaro," zavolala Se'Nedra na čarodějku a snažila se ji dále moc nepopudit. Chtěla ji přimět, aby s tím ničením přestala

Polgara roztříštila čtyřmi přesně oddělenými výbuchy bezcenné vázy stojící na krbové římse. Za oknem se ztratilo jasné jarní ráno, jako by bylo slunce náhle uhašeno. Ozvalo se burácivé hřmění a Se'Nedra se upřímně modlila, aby bylo přírodního rázu.

„O co jde?" zeptala se princezna, doufajíc, že přiměje-li rozzu­řenou čarodějku k vysvětlování, nebude více nadávat. Byly to na­dávky, jež bylo nutné zastavit. Zdálo se totiž, že Polgara má hlubo­kou potřebu zdůrazňovat své klení výbuchy.

Polgara však neodpověděla. Místo toho po ní pouze hodila pergamenem, otočila se a roztříštila mramorovou sochu na výtečný bílý štěrk. S divokým výrazem v očích kroužila po komnatě, hle­dajíc něco na rozbití, ale v kuřacké místnosti toho již zbývalo jen málo, z čeho ještě neudělala hromadu střepů, třísek a suti.

„Ne!" vykřikla Se'Nedra ostře, když oči běsnící ženy padly na překrásného křišťálového střízlíka, kterého jí dal Garion. Princezna věděla, že si jej Polgara cenila více než čehokoli, co vlastnila, vy­razila kupředu, aby tu výtečnou práci zachránila

„Vezmi si to," procedila Polgara mezi svými zatnutými zuby. „Ať to mám z očí." Zrak jí planul strašnou potřebou zničit ještě ně­co. Otočila se a mrštila žhnoucí ohnivou koulí, kterou třímala v dlani, rozbitým oknem. Výbuch, který nastal v náhle těžkém vzdu­chu, byl strašný. S pěstmi pevně sevřenými na bocích zvedla svou zkřivenou tvář a začala opět klít. Z valících se černých mraků, objevivších se odnikud, začaly na ostrov v podobě jakéhosi ohnivého deště dopadat klikaté střely blesků. Již více nespokojená s ničením na malém prostoru, rozšířila svůj hněv i na celý Větrný ostrov. K tomu jí pomáhaly syčící plameny a v uších bodající hřmění. Pak se strašlivou silou pozvedla jednu pěst a náhle ji rozevřela. Prudký déšť, který nastal, byl mimo veškerou pochybnost její práce. Zúžila své blýskající očí a pozvedla i druhou pěst. Déšť se změnil v kru­pobití — do skály začaly prudce narážet obrovské, ostré kusy ledu a naplnily vzduch jeho létajícími úlomky a neproniknutelnou pá­rou.

Se'Nedra vzala střízlíka, sehnula se, aby zvedla ze země zmu­chlaný kus pergamenu, a prchla.

Král Anheg vystrčil zpoza rohu svůj vyděšený obličej. „Můžete ji zastavit?" otázal se třesoucím se hlasem.

„Nic ji nemůže zastavit, Vaše Veličenstvo."

„Anhegu! Sem pojď!" Polgařin hlas přehlušil hřmení a třaska-jící krupobití, jež otřásalo celou Citadelou.

,,Ach, Belare," zamumlal upřímné král Anheg a stočil své oči k nebi. Přesto však pospíchal k Polgařiným dveřím.

„Okamžitě pošleš zprávu do Val Alornu!" nařizovala mu. „Můj otec, Silk a Garion minulou noc tajně zmizeli z Citadely. Vyprav své loďstvo a přiveď je zpátky! Je mi jedno, jestli kvůli tomu budeš muset kámen po kameni rozebrat celý svět. Najdi je a pošli je zpátky!"

„Polgaro, já—" Šerecký král se zajíkl.

„Nestůj tady vyjeveně jako hlupák! Dělej!"

Opatrně, téměř s naprostým klidem, podala princezna Se'Nedra svojí vyděšené komorné skleněného ptáka. „Polož to ně­kam do bezpečí," řekla. Pak se obrátila a vkročila zpět do samot­ného ohniska bouře. „Co jsi to právě říkala?" zeptala se Polgary vyrovnaným hlasem.

„Můj bláznivý otec, Garion a ten odporný zloděj se minulou noc rozhodli odejít na vlastní pěst," odpověděla Polgara ledovým hlasem, jenž byl o to strašlivější tím, že na něj bylo vynaloženo nadlidské sebeovládání.

„Co že udělali?" zeptala se Se'Nedra bezbarvě.

„Odjeli. Vyplížili se během minulé noci."

,,Pak musíš cestovat za nimi."

„Nemohu, Se'Nedro." Polgara mluvila tak, jako by něco vy­světlovala malému dítěti. „Někdo tady musí zůstat. Je tady na práci spousta věcí, které mohou špatně dopadnout. On to ví. Udělal to schválně. Uvěznil mě tady."

„Garion?"

„Ale ne, ty hloupá holko! Můj otec!" A Polgara začala opět klít, každou nadávku prokládajíc hřmícími výbuchy.

Se'Nedra ji však sotva slyšela Rozhlédla se kolem. Opravdu toho tady moc nezbylo na rozbití. „Omluvíš mě, doufám," řekla. Pak se otočila, vrátila se zpět do svých komnat a začala rozbíjet všechno, co se jí dostalo do rukou, pištíc po celou dobu jako kamaarská rybí žena.

Jejich odděleně běsnění trvalo několik hodin, během nichž se sobě raději opatrně vyhýbaly. O některé pocity bylo třeba se podě­lit, ale šílený vztek mezi ně nepatřil. Nakonec se již Se'Nedra cítila unavená možnostmi svého navenek projevovaného hněvu, a tak se pohroužila do ledového klidu toho, kdo byl smrtelně uražen. Ne­hledě na to, jaké světlo vrhá na celou záležitost jeho negramotný dopis, neuplyne ani týden a celý svět se dozví, že jí dal Garion ko­šem. Útěk jejího neposlušného ženicha se stane oblíbeným vtipem celého vesmíru. To bylo naprosto nesnesitelné!

Ona se však světu postaví se zvednutou tváří a majestátním pohledem. Jakkoli může plakat a vyvádět v soukromí, tvář, kterou ukáže světu, nebude jevit žádné známky toho, jak hluboce byla uražena. Vše, co jí zůstalo, byla její pýcha a té se nikdy nehodlala vzdát.

Paní Polgara však zřejmě necítila žádnou potřebu majestátní zdrženlivosti. Jednou, když se její počáteční vztek utišil na míru, kdy nechala odejít i svou bouřku s vichřicí a krupobitím, usoudi­lo pár odvážných duší, že nejhorší mají za sebou. Kníže z Trellheimu za ní tedy šel, aby ji uchlácholil. O chvíli později její komnaty opouštěl v úprku a se sprškou strašlivých nadávek v zá­dech. Barak byl bledý, a když promlouval k ostatním, třásl se. „Nepřibližujte se k ní," radil vyděšeným hlasem. „Udělejte všechno, co vám řekne, tak rychle, jak to jen půjde, a zdržujte se jí zcela z dohledu."

„Cožpak se už neuklidňuje?" zeptal se král Rhodar.

„Skončila s rozbíjením nábytku," odpověděl Barak. „Myslím, že teď je připravená začít s lidmi."

Poté, kdykoli Polgara vyšla ze svých komnat, se okamžitě šířilo varování a sály a chodby Citadely Železné ruky se vylidnily. Její rozkazy, přinášené obvykle komornou, byly různými obměnami rozkazů původních. Těch, které dala králi Ánhegovi. Měli najít tu potulnou trojici a přivést ji zpět.

V následujících dnech přerostla Se'Nedřina prvotní zuřivost do jakési popudlivosti, která nutila lidi, aby se jí vyhýbali téměř stejně, jako se vyhýbali Polgaře — všechny kromě jemné Adary, která snášela dívčiny záchvaty vzteku s klidnou trpělivostí. Obě dvě strávily většinu času tím, že seděly v zahradě sousedící s králov­ským křídlem. Zde mohla Se'Nedra ponechat volnost svým poci­tům beze strachu, že by ji někdo slyšel.

Uplynulo již pět dní od chvíle, kdy Garion spolu s ostatními tajně odjeli, když Se'Nedra zjistila všechny důsledky jejich odcho­du.

Byl teplý den —jaro nakonec přišlo i na tak chmurné místo, jakým byla Riva — a malý ostrůvek trávy uprostřed zahrady byl svěže zelený. Růžové, modré a zářivě červené květiny se v záho­nech ohýbaly pod vahou jasně žlutých včel, pracovitě přenášejících pyl z květu na květ. Se'Nedra však nechtěla přemýšlet o pylu. Ob­lečená do své oblíbené světlezelené dryádské haleny si divoce urovnávala jeden neposlušný pramen vlasů a zdlouhavě vykládala trpělivé Adaře o mužské nestálosti.

Dopoledne se přehupovalo do druhé poloviny, když je tam nalezla sendarská královna Layla, „Ach, tady jste," zašvitořila smě­rem k nim buclatá královnička Jako vždy měla korunu frochu na­křivo. „Všude jsme vás hledali."

„Proč?" zněla Se'Nedřina poněkud protivná otázka.

Královna Layla se zastavila a upřeně se na princeznu zahleděla „Má milá," řekla, „nejsme dneska nějak mrzuté? A jaké máš potíže ty, Se'Nedro? Už pár dni se dá jen stěží říci, že bys byla zrovna zdvořilá."

Se'Nedra zachytila Adařin varující pohled směrovaný královně a to ji rozčililo ještě více. Její odpověd byla ledová. „Nenacházím zkušenost být odvržena jako něco povzbudivého, Vaše Výsosti," řekla.

Usměvavá tvář královny Layly ztvrdla „Omluvíš náš, Adaro?" zeptala se.

„Samozřejmě, Vaše Výsosti," odpověděla Adara a rychle po­vstala. ,,Budu uvnitř, Se'Nedro," řekla a ladně odkráčela ze zahra­dy.

Královna Layla počkala, až bude dívka z doslechu, a pak se posadila na mramorovu lavičku. „Pojď sem, Se'Nedro," řekla dů­razně.

Princezna se trochu zaraženě podívala na tu jindy tak milou ženu, když ucítila ostří v jejím hlase. Poslušně přistoupila k lavičce a usedla.

„Měla bys už skončit s tím, že si všechno dění na světě vyklá­dáš jako osobní urážku, víš," řekla Layla „To je opravdu velmi nevhodný zvyk. To, co udělali Garion, Belgarat a Kheldar, s tebou nemá v žádném případě nic společného." Přísně na ni pohlédla. „Víš alespoň něco o Proroctví?'

„Slyšela jsem o něm," procedila Se'Nedra „Tolnedřané moc nevěří takovým věcem."

„V tom bude asi ta potíž," řekla Layla „Ted' chci, abys dobře poslouchala, Se'Nedro. Možná tomu nebudeš věřit, ale porozumíš tomu." Královna se na chvíli zamyslela. ,,Proroctví zcela jasně říká, že až se vrátí rivanský král, probudí se Torak."

„Torak? To je nesmysl. Torak je mrtvý."

„Nepřerušuj mě," řekla Layla „Takovou dobu jsi s nimi cesto­vala a stále tomu nerozumíš? Na dívku, která se zdá být tak bystrá, jsi pozoruhodně nechápavá."

Se'Nedra se zarděla.

„Torak je bůh, Se'Nedro," pokračovala Layla „On jen spí. Není mrtvý. Nezemřel ve Vo Mimbre, jak by si zřejmě nějací lidé rádi mysleli. V okamžiku, kdy se Garion dotkl Orbu, začal se To­rak probírat. Neuvažovala jsi někdy o tom, proč trvala Polgara na tom, aby cestou z Rak Ktholu nesl Orb Dejruk? Garion jej mohl nést zrovna tak jednoduše jako on, jak víš."

O tom Se'Nedra nepřemýšlela.

„Přeci proto, že kdyby se Garion býval dotkl Orbu, dosud na angaracké půdě a bez svého meče, mohl by Torak vyskočit a oka­mžitě za ním vyrazit. A Garion by byl zabit."

„Zabit?" vyhrkla Se'Nedra

„Ovšem, drahoušku. O tom je celá ta písnička Proroctví říká, že se Torak a rivanský král jednou střetnou, aby rozhodli o osudu lidstva,"

„Garion?" vykřikla nevěřícně celá zkoprnělá Se'Nedra. „To určitě nemyslíš vážně."

„V životě jsem nebyla tak vážná, dítě. Garion musí bojovat s Torakem — na život a na smrt — aby rozhodl o osudu světa. Ted' už tomu rozumíš? Proto Belgarat, Kheldar a Garion opustili tak náhle Rivu. Jsou na cestě do Mallorey, vstříc Torakovi. Mohli s se­bou vzít vojsko, ale věděli, že by to znamenalo pouze zbytečné ztráty mnoha životů. Proto ti tři šli sami. Nemyslíš, že už je čas, aby ses alespoň trochu vzchopila?"

Se'Nedra byla po rozhovoru s královnou Laylou úplně zkroce­ná. Snad poprvé v životě začala na někoho myslet více než sama na sebe. Neustále se strachovala o Gariona a v noci se jí zdaly děsivé sny o strašných věcech, které se mu mohly stát.

Ještě ke všemu měla dojem, že slyší vytrvalý bzukot, který jí občas přiváděl téměř k šílenství. Bylo to něco jako zvuk mnoha hlasů přicházejících z velké dálky — hlasů nacházejících se na sa­mé hranici srozumitelnosti, ale nikdy skutečně srozumitelných. Tento bzučící zvuk společně s obavami o Gariona měly jediný vý­sledek. Byla náladová a popudlivá. Dokonce už i Adara se jí začala vyhýbat.

Nepříjemný zvuk v uších ji pronásledoval několik dní, než zjistila, vlastně náhodou, jeho význam. Počasí na Větrném ostrově nikdy nebylo skutečně hezké a jaro zde bylo naprosto nevypočita-telným ročním obdobím. Množství bouří, následujících jedna dru­hou, v bezútěšném pořadí narážely na skalnaté pobřeží a město i celý ostrov byly smáčeny ošklivými dešťovými přeháňkami. Jed­noho kalného, deštivého rána seděla princezna ve své komnatě a zamyšleně hleděla z okna na mokrou zahradu. Jediné, co jí alespoň trochu vylepšovalo náladu, byl v krbu praskající oheň. Po chvíli vzdychla, a protože si chtěla najít něco lepšího na práci, usedla za stolek se zrcadlem a začala si česat vlasy.

Když na sebe hleděla do zrcadla, její oči zachytily krátké stří­brné zablyštění. Byl to medailonek, který jí dal Garion v den jejích narozenin. Již přivykla tomu, že jej má na krku, ačkoli skutečnost, že jej nemůže sundat, ji dosud dokázala pěkně rozzuřit. Vlastně aniž by o tom přemýšlela, přestala s česáním a konečky prstů se dotkla amuletu.

„— ale my nemůžeme nic dělat, dokud Arenďané a Tolnedřané nebudou plně ve zbrani." To byl hlas drasnijského krále Rhodara. Se'Nedra se zarazila a prudce se otočila, zvědava, proč ten tlustý panovník vstoupil do jejího pokoje. Jakmile však dala  prsty z amuletu pryč, hlas zmizel. Se'Nedra se vyjeveně rozhlížela. Za­mračila se a znovu se dotkla amuletu. „Ne, ne," říkal další hlas, „nepřidávej koření, dokud se to nezačne vařit." Se'Nedra opět uhnula prsty od talismanu na své šíji a hlas se náhle ztratil. Žas­nouc, dotkla se ho potřetí. „Ty usteleš postel a já ji přetáhnu. Mu­síme pospíchat. Šerecká královna může každou chvíli přijít."

Znovu se udiveně dotkla amuletu a její sluch nahodile prochá­zel celou Citadelou.

„Oheň je moc prudký. Tohle železo spálí všechno, čím se ho dotkneš."

Pak zaslechla útržek šeptem pronášeného rozhovoru. „Co když někdo přijde?" ozval se dívčí hlas.

„Nikdo sem nepřijde." Hlas mladého muže, který odpovídal, měl zvláštní klamající nádech. „Tady jsme úplně v bezpečí a skryti. Víš přece, že tě miluju."

Se'Nedra rychle ucukla rukou z amuletu a strašlivě zčervenala.

Nejdříve v tom neměla žádný řád, ale jak to tak princezna zkoušela, postupně se naučila tuhle zvláštní věc ovládat Po něko­lika hodinách velkého soustředění zjistila, že může prostupovat všemi rozhovory v dané části Citadely, dokud nenajde ten, který ji zajímá. Tímhle způsobem se dozvěděla mnohá tajemství, některá velmi zajímavá a některá ne zrovna hezká Věděla, že by se měla kvůli svému podloudnému naslouchání cizím hovorům cítit pro­vinile, ale z jakýchsi příčin tomu tak nebylo.

„Vaše úvaha správnou jest, Vaše Veličenstvo." To byl Man-dorallenův hlas. „Král Korodullin jest v tomto případě k našim službám povinován. Bude však trvat týdny, než do zbraně všechny arendské síly povolá. Především k císařově postavení ve všech těch věcích pozornost svou upříti musíme. Bez vojska jeho naše vy­hlídky veselými nejsou."

„Ran Borun nemá na vybranou," prohlásil král Anheg. ,Je vá­zán podmínkami vomimbreské Smlouvy."

Brand, rivanský Správce, si odkašlal. ,,Nemyslím, že je to tak jednoduché, Vaše Veličenstvo," pronesl tiše svým hlubokým hla­sem. „Smlouva stanoví, že království Západu mají odpovědět na výzvu rivanského krále, a Belgarion tady není, aby takovou výzvu učinil."

„Jednáme jeho jménem," zdůraznil král Čo—Hag.

„Potíž bude, jak o tom přesvědčit Ran Boruna," poznamenal Rhodar. „Znám Tolnedřany. Mají celé bataliony odborníků, zkou­majících Smlouvu. Pokud se Belgarion sám nepostaví tváří v tvář Ran Borunovi a osobně mu nesdělí svůj rozkaz, nebude se Ran Borun cítit nijak smluvně zavázán k připojení se k našim vojskům. Rivanský král je jediný, kdo může povolávat do války."

Se'Nedra nechala své prsty sklouznout z amuletu. V duchu se jí začaly rodit obrysy jakéhosi nápadu, ale nebyla si úplně jistá, jestli s ním může vyjít na světlo. Věděla, že Alornové jsou tvrdohlaví a velmi neradi přijímají nové myšlenky. Rychle odložila kartáč na vlasy a přešla k malé truhlici u zdi, kousek od okna Ote­vřela jí a prohrabávala se v ní. Za chvíli našla těsně svinutý perga­men, po kterém pátrala. Rozvinula ho a spěšně ho přelétávala oči­ma, až narazila na odstavec, který potřebovala. Několikrát si jej pečlivě přečetla Zdálo se, že říká přesně to, co chtěla.

Celý zbytek dne tu myšlenku promýšlela skrz na skrz. Mož­nost, že by někdo mohl chytit Ganona a zastavit jej, byla mizivá. Belgarat a princ Kheldar byli příliš zkušení, aby se nechali lehce lapit. Jejich pronásledování bylo jednoduše jen marnění času. Protože však Polgara nebyla v tuhle chvíli schopna vidět skuteč­nost v tomto světle, napadly Se'Nedru kroky, kterými by zmenšila možná nebezpečí číhající na Gariona, až se dostane do země Angaraků. Vše, co musela udělat, bylo přesvědčit alomské krále, že ona je zcela právoplatně tím, kdo má o takových krocích rozhodovat.

Příštího rána stále ještě pršelo. Vstala brzy, aby učinila nutné přípravy. Samozřejmě musí vypadat jednoznačně královsky. Volba smaragdy posetého sametového šatu byla dokonalá.  Věděla, že v zeleném je omračující. Čelenka ze zlatých dubových lístků, jež byla jako opravdová koruna, pak podtrhovala ten správný dojem. Byla ráda, že počkala do rána. Všimla si, že s muži je ráno lehčí pořízení. Nejprve budou odporovat a ona chtěla, aby jim její myš­lenka uvízla v hlavách dříve, než se úplně probudí. Když se ještě naposledy prohlížela v zrcadle, soustředila se na svůj záměr a us­pořádávala všechny důvody. Každá námitka musí být ihned smete­na.  Uvedla se do císařského stavu mysli a se svinutým pergame­nem vykročila ke dveřím.

Poradní sál, ve kterém se alomští králové obvykle scházeli, byla veliká místnost vysoko v jedné z obrovitých věží Citadely. Strop podpíraly těžké trámy, na zemi byl měkký, kaštanově hnědý koberec a krb na vzdálenější straně byl tak veliký, že by se v něm mohl dospělý člověk pohodlně postavit. Hnědé závěsy lemovaly okna, za kterými do pevného kamene věže narážely proudy deště. Zdi sálu byly ověšeny mapami a veliký stůl byl zaplněn množstvím pergamenů a pivních sklenic. Král Anheg, ve svém modrém šatu a se zdobnou korunou, se protahoval na nejblíže stojící židli a byl stejně brunátný a zvířecí jako vždy. Král Rhodar měl svůj rudý plášť. Ostatní králové byli oblečeni do méně výrazných oděvů.

Se'Nedra bez zaklepání vstoupila do místnosti a důstojně po­hlédla na poněkud udivené muže, kteří se ihned postavili jí na po­zdrav.

„Vaše Výsosti," začal král Rhodar s mírnou úklonou. „Omluvte nás. Máte —"

„Vaše Veličenstvo," odpověděla s úklonou, „a pánové, zjistila jsem, že potřebuji vaší radu ve státní záležitosti."

„Všichni jsme Vaší Výsosti okamžitě k službám," odpověděl král Rhodar s vychytralým zábleskem v očích.

„Ukazuje se, že v nepřítomnosti krále Belgariona musím na je­ho místo nastoupit já," oznámila Se'Nedra, „a potřebuji vaši radu jak to provést. Přeji si, aby převedení moci do mých rukou proběh­lo co možná nejhladčeji."

Všichni na ni nevěřícně zírali.

Král Rhodar se vzpamatoval jako první. „To je zajímavý ná­vrh, Vaše Výsosti," zamumlal uctivě. „My jsme však již učinili ji­ná rozhodnutí. V celé záležitosti je dlouhý precedens. Nicméně však Vaší Výsosti děkujeme za tak milostivou nabídku."

„To ale nebyla nabídka, Vaše Veličenstvo," řekla Se'Nedra, „a každý předešlý precedens musel být někdy ustaven."

Král Anheg se ošíval, ale Rhodar už k ní vykročil. Se'Nedra poznala, že drasnijský král bude zřejmě jejím největším protivní­kem — nebo jejím nejlepším spojencem. „Všichni bychom byli okouzleni, pokud byste nám osvětlila důvody, o něž se Vaše Vý­sost opírá při prosazování své královské pravomoci," řekl. „Předpokládám, že se toho týká pergamen, který držíte v ruce."

„To vskutku ano, Vaše Veličenstvo," prohlásila Se'Nedra. „Tato listina jasně vymezuje mou odpovědnost."

„Mohu?" zeptal se Rhodar a natáhl ruku.

Se'Nedra mu podala pergamen a on jej opatrně rozvinul. „Ale — Vaše Výsosti, tohle je zásnubní dohoda. Zřejmě jste chtěla při­nést jinou listinu."

„Ono závažné sdělení je ve čtvrtém odstavci, Vaše Veličenst­vo."

Rhodar rychle přečetl odstavec a mírně se zamračil.

„Co se tam píše, Rhodare?" zeptal se netrpělivě Anheg.

„Zajímavé," zamumlal Rhodar a podrbal se na temeni.

,,Rhodare," opakoval Anheg, „co se tam píše?"

Král Rhodar si odkašlal a začal nahlas předčítat. „Tak odsou­hlaseno je, že král Belgarion a jeho královna budou vládnout spo­lečně, a že v případě jeho nepřítomnosti všechny povinnosti a prá­va rivanského trůnu ona přebírá.'"

„Ukaž mi to," požadoval Anheg a popadl pergamen.

„To vůbec nic neznamená," prohlásil Brand.  „Ona ještě není jeho královnou. Bude jí teprve po svatbě."

„To je pouze formalita, můj pane Správce," řekla Se'Nedra.

„Dost důležitá, řekl bych," opáčil.

„Precedens je jasně stanoven," řekla chladně. „Když král umře, přebírá povinnosti koruny další v linii, i když neproběhl koruno­vační obřad, že?"

„To je něco jiného," zavrčel Brand.

„Já v tom nevidím žádný rozdíl, můj pane. Byla jsem ustavena Belgarionovým spoluvládcem. V jeho nepřítomnosti nebo ve vý­jimečných situacích. Jsem zavázána převzít velení. Je to mé právo a má odpovědnost. Formality mohou počkat, ale já jsem rivanská královna. Taková je Belgarionova vůle a přání. Chcete snad ne­uposlechnout krále?"

„Na tom, co říká, něco je, můj pane Správce," uvažoval kníže ze Selinu. „Listina to říká jasně."

„Ale podívejte se na tohle," řekl vítězoslavně Anheg. „V od­stavci čtyři se říká, že v případě, kdy neproběhne svatba, budou všechny dary vráceny. Svatba ještě neproběhla."

„Nejsem si jistý, jestli je moc dar, Anhegu," podotkl král Ful-rach. „Nemůžeš ji dát, a pak ji zase odebrat."

„Je naprosto nemožné, aby vládla," prohlašoval Anheg zatvrze­le. „Neví o Alornech vůbec nic."

„Zrovna tak Garion," zamumlal král Čo—Hag svým tichým hlasem. „Může se učit stejně, jako se učil on."

Se'Nedra velmi opatrně odhadovala jejich náladu. Většina se zdála být alespoň ochotná o té myšlence uvažovat. Jen ti dva sta­romilci, Brand a Anheg, stále vzdorovali. Zdálo se, že nastal čas pro povýšený ústup korunovaný odzbrojující nabídkou. „Nyní vás, pánové, opustím, abyste tuto záležitost mohli v klidu prodebato­vat," prohlásila poněkud vznešeně. „Chtěla bych však, abyste vě­děli, že si uvědomuji vážnost situace, v níž se Západ nyní nalézá," Promyšleně nasadila okouzlující obličejík malého děvčátka. „Jsem jenom mladé děvče," přiznala, „nijak zběhlé ve složitostech stra­tegie a taktiky. Nikdy bych samozřejmě neučinila v této oblasti žádné rozhodnutí bez vaší rady, pánové."

Pak se poklonila králi Rhodarovi, záměrně si vybírajíc právě jeho. „Vaše Veličenstvo," řekla, „budu čekat na vaše rozhodnutí."

Hluboce se jí poklonil na oplátku. „Vaše Veličenstvo," odpo­věděl s významným mrknutím.

Se'Nedra opustila sál a doslova letěla chodbami do svých vlastních komnat. Bez dechu za sebou zavřela dveře a dotkla se ta-lismanu na své šíji třesoucími se konečky prstů. Rychle prolétla nahodilými rozhovory, až našla ten, na kterém jí záleželo."

„— odmítám se podílet na takovém nesmyslu," říkal Anheg.

„Anhegu, můj příteli," řekl sendarský král Fulrach překvapivě ostře, ,,jsi můj milovaný bratr, ale děláš trochu dusno. Nebylo by hodnější státníka zhodnotit výhody a nevýhody takové věci bez rozčilování?"

„Alornové za ní nepůjdou," prohlásil Anheg. „To je ta hlavní nevýhoda"

„Ale půjdou za námi," řekl král Čo—Hag tiše. „Ona bude ko­neckonců jen postavičkou na čele —jako symbol jednoty."

„Myslím, že Čo—Hag trefil ten podstatný bod, který bychom měli široce rozebrat," naléhal král Rhodar. „Omlouvám se, barone Mandorallene, ale Arenďané jsou naprosto nejednotní. Asturie a Mimbre se pohybují na samém pokraji válečného stavu a volání krále Korodullina mohou být velmi pravděpodobně v severní Arendii přehlížena —a v tom případě by mimbratští rytíři byli nu­ceni zůstat doma na obranu proti případnému asturskému povstání. Musíme mít někoho, díky komu zapomenou na své spory a spojí se s námi. Potřebujeme asturské lučištníky a mimbratské rytíře."

„Smutně s vámi souhlasiti musím, Vaše Veličenstvo," řekl Mandorallen. „Má ubohá Arendie musí zvenčí jednou příčinou sjednocena býti. Nejsme natolik moudři, bychom se sami sjednotiti dokázali."

„Se'Nedra nám může posloužit stejně jako Garion," uvažoval Barak. „Myslím, že po něm nikdo nechtěl, aby byl generálem. Vše, o co nám šlo, bylo dát mu na hlavu korunu a nechat jej jet v čele armády — a Arenďané jsou všichni vysazení na krásné dívky. Ta zásnubní listina dělá její nárok alespoň zpola oprávněný. Všechno, co budeme muset udělat, bude tvářit se, že jsme ji přijali, a mluvit velmi rychle. Potom přidáme k lepšímu vyhlídku na nějakou hez­kou bitvičku a Arenďané půjdou jednotně za námi."

„Ale hlavní věc, nutná k zvážení," zdůraznil král Rhodar, ,je váha, jakou bude mít v Tolnedře. Ran Borun ji zbožňuje a mohl by souhlasit s půjčením svých legií — alespoň některých —, což by nikdy neudělal, pokud bychom ho o to žádali my. V jejím velení uvidí okamžitě politickou výhodu. Potřebujeme ty legie. Osobně Tolnedřany nemám rád, ale jejich legie jsou nejlepší bojovou silou na světě. Poklekl bych před Se'Nedrou na kolena, kdybych je mohl mít pod svým velením. Nechme ji, ať si hraje na královnu, když chce."

Se'Nedra se usmívala. Všechno jde dokonce ještě lépe, než očekávala. Tak jako tak, byla se sebou náramně spokojená, když usedala za svůj stolek a začala si, vesele sama pro sebe cosi mu­mlajíc, česat vlasy.