Kapitola dvacátá druhá
03.03.2012 13:34
Už to bylo půl roku, co se do domu nastěhovala nejmladší obyvatelka. Iris Alexovi pomáhala ve všech ohledech. Během několika dní se z nich stali nerozluční kamarádi, kteří bez sebe nedali ani ránu. Alex neměl jedinou minutu na to, aby tesknil po své mámě.
Iris těžce nesla, když se dozvěděla, že se Alex vrací zpátky do školy. Přišla tak o půlku dne, který mohla strávit s ním, což velmi obrečela. Uklidnila se, až když jí Alex slíbil, že ji naučí všechno, co budou ve škole probírat. Poté byla schopná Alexe dotlačit do školy i v neděli ve čtyři ráno.
Alexův vztah s Elektrou se dostal na úroveň kamarádství. Moc dobře věděl, že mu nikdy nebude věřit tak jako Carol nebo Christianovi, ale podvědomě cítil, že by taková situace nenastala, ani kdyby spolu žili celé století.
Noci strávené s Carol v jedné posteli se staly pro Alexe železnou pravidelností. Ovšem nikdy ho to neomrzelo, pokaždé se těšil na večer jako malé dítě. Během posledních dnů se pokoušel přemluvit Carol k něčemu víc než jen líbání, ovšem ona ho vždy okamžitě stopnula a stáhla se. Snažil se být trpělivý, ovšem pomalu mu začala docházet trpělivost…
"Carol?" Alex se obrátil na svoji strážkyni, která si v křesle četla knížku.
"Ano?" zeptala se, ovšem oči od stránek nezvedla.
"Nechtěla bys jít sem ke mně?" udělal na ni psí oči a ukázal na volnou polovinu postele.
Carol s úsměvem zaklapla knížku a plavě vstala.
"Copak, snad ti není smutno?"
"Děsně," přikývnul Alex. "Moc se tu sám bojím."
"Opravdu? A jak bych ti s tím mohla pomoct?"
"Já nevím," odvětil Alex a natáhl se, aby si ji k sobě sklonil. "Co třeba takhle?" navrhnul a přitiskl své rty k jejím. Vřele mu polibek opětovala.
"Lepší?" zeptala se ho v krátké pauze.
"Mnohem," souhlasil Alex a jemně si ji stáhnul pod sebe na postel. Jednu ruku mu obmotala kolem krku a druhou mu zabořila do vlasů.
Prsty jí přejel po jejích kaštanově hnědých kadeřích, přes krk a boky až k lemu trička. Chvíli zaváhal, než se opovážil zajet i pod něj.
Carolino tělo se proměnilo v kus mramoru, ovšem s takovou reakcí Alex počítal, a tak i nadále jí obkresloval kroužky po nahém břiše.
"Alexi," napomenula ho Carol a uvolnila své objetí. V ten moment se vždy Alex zarazil a nechal ji být. Přestože už delší čas tušila, že jednou ho už nezadrží, doufala, že ta chvíle nadejde co nejpozději.
Ovšem Alex její námitky plně ignoroval a ve své drzosti zašel ještě dál.
"Alexi, ne!" vykřikla Carol, když ucítila, že Alex přejíždí přes ramínka její podprsenky. Jako šlehnutí biče ji zabolely její po staletí potlačované vzpomínky. Že by se v Alexovi mýlila a on byl stejný jako její bratr? Ne, to nemohl! Nesměl…
Alex přešel svými rty ke zkoumání Carolina krku, ale ruce ponechal stále na tom samém místě.
"Prosím…" vzlykla Carol, smířená s tím, co se stane. Přestože měla daleko větší sílu než on, stále to byl její budoucí král a ona mu patřila. Mohla mít námitky, ovšem použít svoje vlkodlačí schopnosti proti němu si nedovolila. Místo toho pevně sevřela oči, ve kterých se jí objevily první slzy, a dlaně stiskla do pěstí. Přestože se snažila, několik vzlyků udusit nedokázala.
Alex cítil jak její ztuhlost, tak i třesoucí se hrudník. Pochopil, že zašel příliš daleko. Rychle se odtáhnul, ale svůj zrak z ní nespustil.
Carol nemohla uvěřit svému štěstí, když si uvědomila, že je zase volná. Pomalu otevřela své křečovitě zavřené oči a rozhlédla se kolem sebe. Snažila se zjistit, co zabránilo Alexovi v tom, aby pokračoval.
Zamrazilo ji, když si všimla vzteklého výrazu na Alexově tváři.
"To jsem opravdu tak odporný?" zeptal se jí jedovatě. Nechápavě zamrkala. "Tak moc, že ti ani nestojím za jednu noc?"
"Alexi," zašeptala Carol, ale Alex ji nenechal cokoliv říct.
"Nebo ti nejsem dost dobrý? No jasně, vždyť jsem jen obyčejný slabý človíček, co by ses o něj měla co zajímat, že jo. Čím pro tebe vůbec jsem? Jenom prací, při které počítáš dny, kdy se mě konečně zbavíš a půjdeš si nevím za kým? Bože, jak jsem si mohl myslet, že by ti na mně mohlo záležet…"
Carol jeho slova neuvěřitelně zraňovala, každé další bylo jen přisypáním soli do čerstvé řezné rány.
"Alexi," zkusila to znovu naléhavým hlasem.
"Co je?!" obořil se na ni hrubě. "Nestojím ti ani za jedinou noc, takže tě nebudu obtěžovat, jdu spát vedle."
"To není pravda!" vyhrkla Carol. "Stojíš, jistě že stojíš, ale…"
"Ale co?"
"Ale já nemůžu!" Carol si přitáhla kolena k sobě, obmotala je pažemi a začala se zoufale pohupovat zepředu dozadu.
"Jasně, nemůžeš. Jenom kvůli tomu, žes před třemi staletími měla nějakou blbou zkušenost. Proč jen ti to nevěřím?!"
Šlehla po něm mrazivým pohledem a poté uvolnila svoji skrčenou pozici. Mohl jí říct cokoliv, ale tohle byla rána pod pás.
"Chceš mě?" zeptala se ho nakřáplým, avšak odhodlaným hlasem. "Tak pojď, vezmi si mě."
Alex udělal několik opatrných kroků směrem k ní, natáhl se a přejel jí prsty po vlasech. Ovšem bez jediné její reakce. Mrtvě zírala před sebe, místo očí dvě ledové kry. Odhodlání z něj vyprchávalo jako vzduch z propíchnutého balónku. Rázem nevěděl, co má dělat.
"Dobrou noc," zašeptal nakonec, před tím, než se spěšně vytratil z pokoje.
S hlasitým zabouchnutím venkovních dveří vyběhnul ven na zahradu. Nevšímal si teplot, které se již přibližovaly k bodu mrazu. Sednul si na lavičku a holou kůži si třel dlaněmi. Zíral do prázdna a přemýšlel.
Asi po deseti minutách vztekle kopnul do kamínku, který se mu připletl pod nohu. Co si sakra myslel?! Že stačí přitlačit a ona se mu poddá jako by byla z vaty? Jemu, se kterým se zná teprve půl roku? Určitě se o bližší kontakt snažil už někdo před ním, někdo, kdo na to měl mnohonásobně více času, a stejně se mu to nepovedlo.
Také si vyčítal všechno, co jí ten večer řekl. Až teď si uvědomil, co všechno zkazil. Jak to teď mezi nimi bude? Vždyť důvěra je tak křehká! Jak se jí má po tom všem podívat do očí…
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.
"Dále," vyzvala Carol mdle příchozího.
"Ahoj, můžu?" zeptala se Elektra opatrně.
"Jasně, pojď. Potřebuješ něco?"
"Já ani ne," odpověděla Elektra. "Ale co ty?"
Carol se na ni nechápavě zadívala, ale po chvíli si uvědomila význam Elektřiných slov.
"Tys nás slyšela," povzdechla si.
"Úplně všechno," potvrdila Elektra. Přisedla si na postel vedle Carol a položila jí ruku na rameno. "Ublížil ti?"
"Nemůže mi ublížit," odporovala Carol. "Vždyť je to můj budoucí král, já mu patřím."
"Jak ráda bych ti řekla, že nepatříš, ale to bych ti lhala. Ovšem ublížit ti může, o tom se se mnou nehádej. Udělal ti něco?"
"Ne, vůbec nic," zakroutila Carol hlavou.
"Nevypadáš na to."
"Co když má pravdu?" vyhrkla. "Co když bych se už konečně měla vykašlat na minulost? Opravdu už je to dávno."
"Teď mluvíš přesně jako ty náctileté pisatelky do poradny láska, sex a trápení." Elektra se ušklíbla na výtisk Brava na psacím stole. Pak znovu zvážněla. "Pokud se s ním chceš vyspat jen proto, že na tebe tlačí, nejsi tak chytrá, jak jsem si doteď myslela."
"Ale vždyť je mu patnáct, musím počítat s tím, že chce zajít i dál!"
"Mně je sto sedmdesát a taky jsem ještě s nikým nespala. A vrhám se snad na každého chlapa, kterého potkám?"
Carol na ni překvapeně zamrkala a pak vybouchla smíchy.
"Bože, kdybys s tím začala, budou stát na tebe řadu."
"A na tebe snad ne?" zavrtěla Elektra hlavou. "Jsi úžasná holka s vlastním názorem. Drž si ho. Kolikrát je tím posledním, co máš, tak si ho nenech vzít, ano?"
Carol přikývla a potom se usmála.
"Dobrou, a dík za pomoc."
"Nemáš zač, dobrou," Elektra ještě mávla na pozdrav, než zmizela v tmavém obývacím pokoji.