Kapitola dvacátá devátá
03.03.2012 14:08
Čím déle se k sobě Carol s neznámým měli, tím černější myšlenky Alexe napadaly. Svalovec byl pohledný a jistě i bohatý - dokonalý prototyp Pana božského. Která by mu odolala? Alexovi bylo jasné, že se s někým takovým nemůže měřit ani zdaleka.
Potom ho však napadlo ještě něco. Pokud tomu hezounovi Carol řekne, že si k ní Alex dovolil mnohem víc než jen přátelství, jak na to bude on reagovat? Nebude si chtít vyřídit účty starým a nejvíce účinným způsobem, alias ručně?
Alex hlasitě polknul a pohledem přejel po hezounových vypracovaných bicepsech. Proč se, k sakru, nechal k něčemu takovému přemluvit?! Kdyby ne, mohl teď být doma, jen on a Carol, užívat si jejich společné blízkosti a alespoň si namlouvat, že je pro ni ten jediný…
"Alexi, děje se něco?"
Při vymýšlení těch nejhorších scénářů si Alex ani nevšimnul, kdy se Carol odlepila od svalovce a přišla zpátky k němu. Chtěl se na ni usmát, tak jako obvykle, ovšem na poslední chvíli se udržel a věnoval jí jen ledový pohled.
Carol se zarazila a jeho nepřátelství jí vyvolalo mrazení v zádech. Nechápala, co se děje.
"Alexi?" zeptala se opatrně.
"Hmm?" odvětil nezaujatě.
"Děje se něco?"
"A mělo by?"
"Ne, ale… Pojď, seznámím tě."
"S kým? Se svým milencem číslo jedna? Dvě? Nebo snad tři? A jaké pořadové číslo mám vlastně já?" zasyčel ironicky. Carol silně zbledla a zorničky se jí šokem rozšířily.
"O-o čem to mluvíš?"
"No jen pověz, kolik nás je?" pobízel ji. "Nebo jsi snad tu čest prokázala jen jemu a mně? Dáme si to někdy ve třech?"
A poté Carol konečně pochopila. Alex žárlil! Možná by ji toto poznání potěšilo, kdyby ovšem ke svému chování měl alespoň jeden maličký důvod.
Rozhodla se přejít do protiútoku.
"A vyčítám ti snad já, když se bavíš s Nikolou?"
"Nikol je jen kamarádka!"
"Nápodobně."
"Na čistě přátelské 'ahoj' se vám to přivítání jaksi protáhlo," podotkl Alex naštvaně.
"Všechno v pořádku?" zaslechla Carol šeptem tak tichým, že ho žádný člověk nedokázal zachytit. V tu chvíli byla Carol ráda, že Will neumí česky. Tuto hádku by mu jen těžko vysvětlovala.
"Jo, neboj, hned jsme tam," odpověděla mu pomocí myšlenek a poté se vrátila zpátky do debaty s Alexem.
"Neviděli jsme se skoro šestnáct let. A teď pojď, už na nás čeká dost dlouho a musí mu to přijít divné." Hbitě se otočila na patě a s Alexem v těsném závěsu se vrátila k autu.
"Takže, Wille, tohle je Alex. Alexi, Will. Ti nejlepší automechanici, jaké kdy můžeš potkat, jsou on a Imala, jeho manželka." Na slovo 'manželka' dala obzvlášť silný důraz a doufala, že Alex pochopí, že k žárlení nemá opravdu žádný důvod. "Jo, a ještě jedna věc - Will neumí česky, tudíž všechna konverzace bude muset probíhat v angličtině."
"Ale já neumím odezírat v angličtině," namítal Alex.
"Od toho máš přeci mě, přeložím ti to," řekla tónem, jako by to mělo být Alexovi nad slunce jasné. Potom ukázala na auto. "Nastupuješ?"
Alex věnoval Willovi poslední nepřátelský pohled a pak přejel prsty po kapotě auta. Jeho vzrůstající zájem o stroj před ním se mu nepodařilo zamaskovat. Jedno tomu svalnatému týpkovi musel nechat - bourák měl opravdu suprový.
"Opravdu je všechno v pořádku?" zeptal se Will znovu.
"Jo, jistě že je," odvětila Carol, ovšem známky pochybností v hlase Will postřehnul.
"Jsi si tím jistá?"
"Nesmíš se mu divit. Je v úplně cizí zemi mezi cizími lidmi, kteří ani nejsou lidmi. Přirozeně že je nervózní."
"Ale o tomhle já nemluvím," Will rozhodně zavrtěl hlavou. "Mám na mysli to, jak se na tebe dívá. Jako bys mu patřila."
"Patřím mu," připomněla mu Carol nezaujatě.
"Tak jdete?!" zakřičel na ně Alex. "Nemáme celý den!"
Tentokrát to byl Will, který se nepříjemně zamračil, avšak když viděl ten skoro až zbožný pohled své dobré kamarádky směrem k jejímu svěřenci, rezignovaně pokrčil rameny. Pochopil, že tady nic nezmůže.
"Jen aby ti to nepřerostlo přes hlavu," upozornil ji ještě, než ladně zapadnul na místo řidiče.
"Tak pojď!" vyzvala Carol Alexe a ukázala na auto.
"Dámy první," odpověděl Alex a jeho pohled opět zostražitěl.
"Och, děkuji," usmála se na něj a nasedla. Alex ji nejistě následoval.
Will všechno pozorně sledoval ve zpětném zrcátku. Tak tohle je jeho budoucí král. Za tu krátkou chvíli si už u něj stačil všimnout několika povahových rysů, které se mu budou do budoucna určitě hodit. Ovšem jeho chování ke Carol, tak to se mu nelíbilo vůbec. Instinkt Willovi říkal, že se Alexovo chování ještě přihlásí ke slovu a určitě ne v dobrém. 'Snad to Carol ustojí,' pomyslel si lítostivě, neboť své přítelkyni nepřál nic špatného. To si doopravdy nezasloužila.
Netrvalo dlouho a ruch města pomalu vystřídala krásná divokost švýcarských Alp.
"Opravdu jedeme dobře?" zeptal se Alex opatrně, když projížděli po štěrkové cestě mířící hlouběji a hlouběji do tmavého lesa. Trasu přestal sledovat už po prvních několika metrech neustále se opakujícího porostu.
"Určitě," odvětila Carol jistě. "Jsme vlci, potřebujeme prostor, kde se nemusíme bát, že bychom potkaly nezvané hosty."
"Aha," přikývnul Alex.
"Děje se něco?" Carol se na něj pozorně zadívala. Nervózně sebou ošil.
"Ne," odpověděl Alex až příliš rychle.
"Opravdu?"
Poraženecky vydechnul.
"Bojím se, skřítku. Stále ještě nemůžu uvěřit tomu, co se stalo. Všechno se během posledního roku tak moc změnilo. Objevila ses ty, pak to s mámou a teď mám poznat svého otce, o kterém jsem v životě neslyšel. Bojím se toho, co se teď stane, se mnou, s tebou, s námi…"
"A co si myslíš?"přerušila jej Carol.
"Já nevím," zavrtěl hlavou a pak se zahleděl ven na ubíhající stromy.
"Já ti to tedy povím. Stane se jen to, co budeš chtít. Nikdo tě k ničemu nebude nutit. Stále jsi svobodný člověk, to si pamatuj."
"Tak proč jsem tady? Proč jsme nemohli zůstat doma? Proč musím riskovat, že ztratím toho posledního člověka, na kterém mi záleží?!"
"Ale Alexi, o tom jsme už mluvili…" povzdechla si Carol.
"Je to nespravedlivé!" stál si Alex za svým.
I přes stísněný prostor se Carol natáhla a jemně jej políbila.
"Už několikrát jsem ti přísahala, že o mě nepřijdeš. Hodlám to dodržet. Neopustím tě, dokud si to ty sám nebudeš přát."
"Nechoď nikdy," požádal ji a zoufale jí stisknul ruku.
"Jsem tady jen pro tebe," usmála se a opřela si hlavu o jeho rameno. Pak se však znovu narovnala a zbystřila.
"Co je?" strachoval se Alex. Ovšem jeho strážkyně se znovu spokojeně usmála a oči se jí rozzářily jako dítěti před vánočním stromečkem.
"Vítej doma, můj pane."