Kapitola Dvacátá devátá
01.03.2012 13:55
Phury si zapálil cigáro a zadíval se na šestnáct plechovek laku na vlasy značky Aqua Net, seřazených na konferenčním stolku u Butche a Vishouse. "Na co máte ten lak, kluci? Chcete nás balit?"
Butch zvedl kus PVC trubky, do které propichoval dírky. "Metač brambor, chlape. Náramná zábava."
"Prosím?"
"Tys nikdy nebyl na letním táboře?"
"Pletení košíků a vyřezávání ze dřeva je pro lidi. Bez urážky, ale my učíme naše děti lepším věcem."
"Ha! Kdo nebyl na půlnočním lovu spoďárů, jako by nežil. A vůbec, do tohohle konce strčíš bramboru, spodek naplníš sprejem..."
"A pak to zapálíš," vystoupil ze své ložnice Vé. Vyšel v županu, ručníkem si třel mokré vlasy. "Dělá to ohromný rámus."
"Ohromný rámus," opakoval Butch jako ozvěna.
Phury pohlédl na bratra. " Vé, tys to už dělal?"
"Jo, včera v noci. Ale odpalovač se ucpal."
Butch zaklel. "Brambora byla moc veliká. Zatracená sorta Idaho! Dneska v noci to zkusíme s menšími kousky. Bude to ohromné. Samozřejmě, trajektorie je svině..."
"Ale vlastně je to úplně jako golf," hodil Vé ručník přes křeslo. Natáhl si na pravou ruku rukavici, která zakryla posvátné tetování od dlaně ke špičce prstu a po celém hřbetě ruky. "Musíš si totiž vyměřit oblouk vzduchem..."
Butch horlivě přikyvoval. "Jo, je to přesně jako golf. Velkou roli hraje vítr..."
"Náramné."
Phury kouřil, zatímco ti dva za sebe dalších pár minut dokončovali věty. Po chvíli byl v pokušení prohodit: "Vy dva jste nějak moc spolu, nezdá se vám?"
Vé se obrátil k poldovi a potřásl hlavou. "Bratr nemá pro takovéhle věci smysl. Nikdy neměl."
"Tak zamíříme na jeho pokoj."
"To je pravda. A je obrácený do zahrady..."
"Takže se nemusíme vyhýbat autům na nádvoří. Výborně."
Dveře z tunelu se rozlétly a všichni tři se otočili.
Ve dveřích stál Zsadist... a čišel z něj Bellin pach. Spolu s horce kořeněným sexem. A také slaboulinký náznak vázacího pachu.
Phury ztuhl a zhluboka nasál vzduch. Ach, bože... Byli spolu.
Páni! Takřka nemohl odolat nutkání proběhnout dům a zkontrolovat, jestli Bella ještě dýchá. Stejně tak pocítil touhu třít si hruď, dokud ta rozbolavělá díra v ní nezmizí.
Jeho dvojče mělo teď přesně to, po čem Phury toužil.
"Už se ten teréňák pohnul?" zeptal se Zet Vishouse.
Vishous přistoupil k počítači a stiskl několik kláves. "Kdepak."
"Ukaž."
Když k němu Zsadist přistoupil a sklonil se, Vé ukázal na obrazovku. "Tady je. Kdyby vyjel na silnici, můžu sledovat cestu."
"Nevíš, jak se vloupat do exploreru a nespustit alarm?"
"Prosím. Je to jen auto. Kdyby ještě byla tma, dostanu tě dovnitř jako nic."
Zet se napřímil. "Potřebuju nový telefon."
Vishous otevřel zásuvku stolu, jeden vyndal a zkontroloval ho. "Máš ho mít. Pošlu všem textovku s tvým novým číslem."
"Zavolej mi, kdyby se to pohnulo."
Když se k nim Zsadist obrátil zády, Phury se znovu nadechl a zadržel dech. Dveře do tunelu se rázně zavřely.
Aniž by si vůbec uvědomoval, co dělá, Phury zamáčkl svou ručně balenou cigaretu a vyšel za dvojčetem.
V tunelu se Zet zastavil, když uslyšel další kroky. Jakmile se k němu otočil, stropní světlo zachytilo prohlubně pod jeho lícními kostmi a obrys brady a linii jizvy,
"Co je?" zeptal se a jeho hluboký hlas se odrážel od stěn. Pak se zamračil. "Nech mě hádat. Jde o Bellu."
Phury se zastavil. "Možná."
"Určitě." Zet mžikl očima k zemi a setrval pohledem na podlaze tunelu. "Cítíš ji ze mě, viď."
V nastalém dlouhém mlčení Phury zoufale litoval, že nemá mezi rty cigáro.
"Jen potřebuju vědět... není jí nic, když... jsi s ní spal?"
Zet si založil paže na hrudi. "Ne. A neboj, už to nebude chtít zopakovat."
Ach, bože. "Proč?"
"Přiměl jsem ji..." Znetvořené rty Zet se sevřely. "To je jedno."
"K čemu? Co jsi jí udělal?"
"Přiměl jsem ji, aby mi ubližovala." Když sebou Phury trhl, Zet se rozesmál, tlumeně a smutně. "Jo, nemusíš ji ochraňovat. Už se ke mně nikdy ani nepřiblíží."
"Jak... Co se stalo?"
"Hm, jasně. Nech si odemě vypočítat, co všechno spolu ty a já neděláme."
Znenadání, bez varování, zaostřil Zet zrak na Phuryho tvář. Síla toho pohledu byla překvapivá, protože Zet se jen zřídkakdy díval někomu do očí. "Prostě a jednoduše, bratře, vím, co k ní cítíš a já... hm, doufám, že až to všechno trochu vychladne, snad budeš moct... být s ní nebo tak něco,"
Zešílel? říkal si Phury. Copak doopravdy zešílel?
"Jak by to, sakra, mohlo fungovat, Zet? Jsi s ní svázaný."
Zsadist se podrbal na krátce ostříhané hlavě. "Vlastně ne."
"Kecy."
"To je jedno, co s tím? Brzo ji pustí tahle posttraumatická posedlost a bude chtít jít dál a bude stát o někoho pořádného."
Phury zavrtěl hlavou, protože moc dobře věděl, že vázaný muž se nevzdává svých citů k ženě. Ledaže zemře.
"Zet, ty jsi blázen. Jak můžeš říct, že chceš, abych s ní byl? To by tě zabilo."
Zsadistova tvář se změnila a výraz v ní byl šokující. Takový smutek, říkal si Phury. Z hlubin, jež se zdály nemožné.
Když Zet zvedl ruku, nebylo to v hněvu ani k násilí. A když Phury ucítil, jak mu dlaň dvojčete zlehka spočinula na tváři, nemohl si vzpomenout, kdy naposled se ho Zet dotkl s něhou. Nebo kdy se ho vůbec dotkl.
Zsadistův hlas byl tlumený a tichý, když přejížděl palcem sem a tam po nezjizvené líci.
"Jsi takový, jaký jsem mohl být i já. Máš všechen potenciál, co jsem měl a ztratil. Jsi čest a síla a laskavost, kterou ona potřebuje. Postaráš se o ni. Já chci, aby ses o ni staral." Zsadist spustil ruku. "Bude to pro ni dobrý svazek. Když budeš její hellren, může nosit hlavu vysoko. Může se s tebou hrdě ukazovat. Bude společensky nepostižitelná. Glymera se jí nebude moct ani dotknout."
Pokušení vířilo a koncentrovalo se a změnilo se v Phuryho nitru v instinkt. Ale co jeho dvojče?
"Proboha... Zet. Jak bys dokázal spolknout představu, že jsem s ní já?"
Všechna něha okamžitě zmizela. "Bolest je stejná, ať už jsi to ty nebo někdo jiný. Kromě toho, myslíš, že nejsem zvyklý na ubližování?" Zsadistovy rty se zkřivily v ošklivém úsměšku. "Já jsem v tom jako doma, bratře "
Phury si vzpomněl na Bellu a jak odmítla jeho žilu. "Ale nemyslíš, že má do toho co mluvit taky ona?"
"Dojde jí to. Není hloupá. To zdaleka ne." Zet se od vrátil a vykročil. Pak se zastavil. Bez ohlédnutí řekl' "Ještě je jeden důvod, proč chci, abys ji měl ty."
"Bude pro změnu dávat smysl?"
"Měl bys být šťastný." Phurymu se zatajil dech, zatímco Zsadist zašeptal: "Žiješ ani ne napůl. Odjakživa.
Ona se o tebe postará a to... to bude dobré. To bych ti přál."
Než stihl Phury něco říci, Zet ho přerušil. "Pamatuješ, tenkrát v jeskyni... když jsi mě vytáhl? Víš, ten den, co jsme spolu čekali, až zapadne slunce?"
"Ano," zašeptal, upíraje pohled na záda svého dvojčete.
"Pekelně to tam smrdělo, viď? Pamatuješ na to? Ty ryby?"
"Všechno si pamatuju."
"Víš, ještě pořád tě vidím u stěny jeskyně, vlasy slepené, šaty mokré a zakrvácené. Vypadal jsi hrozně." Zet se krátce, prudce zasmál. "Já určitě vypadal hůř. Každopádně.. . řekl jsi, že bys mi ulevil, kdyby to šlo."
"Řekl."
Nastalo dlouhé mlčení. Pak z těla Zet vyrazil studený závan a ohlédl se přes rameno. Černé oči měl jako led, tvář temnou jak bezedné stíny pekel.
"Mně už nikdo neuleví. Nikdy. Ale pro tebe určitě naděje existuje. Tak si vezmi tu ženu, kterou tolik chceš. Vezmi si ji a přemluv ji nějak. Vyhodil bych ji ze svého pokoje, kdyby to šlo, ale ona prostě nechce jít."
Zet odkráčel. Jeho bagančata duněla o podlahu.
Několik hodin nato procházela Bella sídlem. Část noci strávila s Beth a Mary a byla vděčna za jejich přátelství. Teď ale všude nastal klid, protože bratři a všichni ostatní už šli spát. Chodbami bloumali jen ona a Boo, jak den míjel; kocour kráčel po jejím boku, jako by věděl, že potřebuje společnost.
Bože, byla vyčerpaná, tak unavená, že se sotva udržela na nohou, a taky byla celá rozbolavělá. Potíž byla v tom neklidu, který oživoval její tělo; její vnitřní motor odmítal přeřadit na neutrál.
Když jí projel nával horka, jako by jí někdo k tělu přiložil fén, napadlo ji, že na ni asi leze nějaká nemoc, ačkoliv nevěděla jaká. Byla šest týdnů mezi bezduchými, a sotva od nich mohla chytit nějaký virus. A žádný z bratrů a jejich shellan nebyl nemocný. Možná je to jen od nervů.
Jo, myslíš?
Zašla za roh a zastavila se, protože si uvědomila, že našla cestu zpět do chodby soch. V duchu se ptala, je-li teď Zsadist v pokoji.
A zklamalo ji, když otevřela dveře a on tam nebyl.
Ten muž je jako závislost, uvědomila si. Není to pro ni dobré, ale zbavit se toho nemůže.
"Čas jít spát, Boo."
Kocour mňoukl, jako by ukončoval svou doprovodnou službu, a pak odklusal chodbou, tichý jak padající sníh a stejně elegantní.
Bella zavřela dveře, právě když se jí zmocnil další nával horka. Strhla ze sebe flísovku, přistoupila k oknu, aby ho otevřela, ale rolety byly samozřejmě stažené: byly dvě odpoledne. V zoufalé touze ochladit se zamířila pod sprchu a stála pod studenou vodou bůhvíjak dlouho. Když z ní vystoupila, cítila se ještě hůř, kůži svraštělou, hlavu ztěžklou.
Zabalila se do osušky, šla k posteli a přerovnala rozházené pokrývky. Než ulehla, zadívala se na telefon a napadlo ji, že by zavolala bratrovi. Potřebují se sejit osobně, a musí to být brzy, protože Wrathovo období milosti nepotrvá věčně. A protože Rehv nikdy nespí, bude vzhůru.
Až na to, že jak se skrze ni převalila další vlna horka, pochopila, že zrovna teď by bratra nesnesla. Počká do setmění, až si trochu odpočine. Jakmile slunce zapadne, zavolá Rehvengee a setká se s ním někde na neutrálním a veřejném místě. A přesvědčí ho, aby té hlouposti nechal.
Sedla si na okraj matrace a ucítila podivný tlak mezi nohama.
Sex se Zsadistem, pomyslela si. Už je to velmi dávno, co do sebe pojmula nějakého muže. A její jediný milenec nebyl takhle stavěný. Nepohyboval se takhle.
Před očima jí vytanul obraz Zsadista, tvář sevřenou a temnou, tělo napjaté a tvrdé; vidina zavibrovala jejím nitrem, až se rozechvěla. Prudce a rychle proťal střed jejího těla ostrý pocit, přesně stejný, jako by do ní zase vnikal on, žilami se jí šířila kombinace medu a octa.
Zamračila se, odhodila osušku a podívala se na své tělo. Ňadra jí připadala mnohem větší než obvykle, hroty měly tmavší růžovou barvu. Pozůstatky Zsadistových úst? Určitě.
Se zaklením ulehla a přitáhla si přes sebe prostěradlo. V těle jí vřel další žár, převalila se na břicho. Rozevřela nohy. Snažila se tam dole ochladit. Rozbolavělost však jako by byla čím dál ostřejší.
Když začalo sněžení houstnout a odpolední světlo trochu zesláblo, vyjel pan O svým náklaďákem po silnici 22 na jih. Jakmile se dostal na správné místo, zastavil a pohlédl na pana U.
"Explorer je sto metrů za námi. Odvezte ho, sakra, z toho lesa. Pak začněte nakupovat ty materiály, které potřebujeme, a zjistěte údaje o dodávkách. Chci vystopovat ta jablka a chci mít připravený arzenik." "Fajn." Pan U si rozepnul pás. "Ale poslyšte, musíte oslovit Společnost. Je zvykem, že velitel... "
"To je jedno."
Pan O hleděl předním oknem ven, sledoval stěrače, jak odmetají vločky sněhu. Když teď nasadil pana U na tu blbost se slavností zimního slunovratu, znovu pátral v mozku po řešení svého hlavního problému: jak teď, sakra, najde svou ženu?
"Ale velitel vždycky pronese proslov k členstvu, když nastoupí do funkce."
Kristepane. Hlas pana U ho opravdu začínal svou vtíravostí pekelně rozčilovat. A stejně tak jeho puntičkářská mentalita.
"Pane O, musíte..."
"Buďte zticha, chlape. Schůze mě nezajímají."
"Tak jo," řekl pan U, ale jeho nesouhlas byl zřejmý. "Tak kde chcete mít eskadry?"
"Kde myslíte? V centru."
"Jestli najdou civilisty mezi boji s bratry, chcete, aby týmy braly zajatce, nebo jen zabíjely? A budeme stavět další přesvědčovací centrum?"
"Mně je to jedno."
"Ale potřebujeme...," repetil dál hlas pana U.
Jak ji má najít? Kde by mohla...
"Pane O."
Pan O se zaškaredil přes vnitřek náklaďáku, jenjen vybuchnout. "Co je."
Z úst pana U okamžik nevyšlo nic. Pohyboval jimi jako ryba. Otevřít. Zavřít. "Nic."
"Tak je to správně. Už mě neštvěte. Teď vypadněte, přestaňte mě rozčilovat a dělejte něco jinýho."
Jakmile se boty pana U dotkly štěrku, dupl pan O na plyn. Nedojel však daleko. Zahnul na příjezdovou cestu a trochu obhlédl dům své ženy.
Už žádné stopy v čerstvém sněhu. Žádná světla. Opuštěný.
Zatracené Bety.
Pan O obrátil vůz a zamířil do centra. Oči ho pálily nevyspáním, ale nehodlal promrhat noční hodiny nabíjením baterií. Kašlu na to.
Páni... Jestli dneska v noci někoho nezabije, zešílí.