Kapitola dvacátá čtvrtá

princezna se'nedra záhy poznala, že Alornové jsou pře­kvapivě citliví lidé. Byla od samého začátku nucena opustit hlubo­ce zakořeněný pohled Tolnedřana na tyto lidi jako na hrubé zuřivce, požírající sebe navzájem, protože se pohybují na různých okra­jích lidské civilizace. Místo toho zjistila, jak nesmírně složití lidé to jsou, jakého množství různých jemných pocitů jsou schopni.

Nic jemného však nebylo na vzteku šereckého krále Anhega, když se o pár dní později vřítil do poradního sálu s vytřeštěnýma očima a rozpálenou tváří. Pohyboval se takřka na samém pokraji mrtvice. „Máš ty vůbec představu, co jsi způsobila?" zařval na Se'Nedru.

„Co jsem komu způsobila, Vaše Veličenstvo?" odpověděla klidně.

„Šereku!" zahřměl a koruna se mu svezla přes jedno ucho. „Ta hra, kterou jste nám tady předvedla, přivedla moji ženu na vynika­jící nápad. Hodlá odjet do mé země a řídit ji, zatímco já budu pryč."

„Je to vaše žena, králi Anhegu," poznamenala Se'Nedra chlad­ně. „Je jenom správné, že má na mysli osud království v době vaší nepřítomnosti."

„Na mysli?" téměř zaječel. „Islena vůbec nemyslí. Mezi jejíma ušima není nic, jen vzduch."

„Proč jste si ji tedy bral?"

„To rozhodně nebylo kvůli jejímu myšlení."

„Může tě překvapit, Anhegu," podotkl Rhodar s pobaveným výrazem ve tváři.

„Překvapit by mě mohlo jen jediné. Že bych po návratu nalezl alespoň nějaký kámen na kameni," opáčil Anheg a zřítil se do křesla ,A já nemůžu udělat nic, abych ji zastavil. Nehledě na to, co říkám, jakmile odjedu, usedne na trůn. To bude pohroma. Ženy nemají v politice co pohledávat. Mají na to příliš měkký mozek."

„Obávám se, že tahle poznámka se právě v této společnosti ne­setká s velkým zalíbením, Anhegu," uchechtl se král Rhodar a po­hlédl na Polgaru. Po Anhegově poslední větě zvedl významně jed­no obočí.

„Ach — omlouváni se, Polgaro," zamumlal Anheg a byl zjev­ně v rozpacích. „Nemyslel jsem tebe, samozřejmě. O tobě já vlast­ně ani neuvažuji jako o ženě."

„Raději bych, být tebou, nepokračoval, Anhegu," poradil mu král Rhodar. „Na jeden den těch přeřeknutí už bylo až dost."

„To je v pořádku, Rhodare," řekla Polgara mrazivým hlasem. „Shledávám to, co šerecký král prohlašuje, jako velmi zajímavé."

Anheg sebou trhl.

„Já ti opravdu nerozumím, příteli," řekl král Rhodar Anhegovi. „Dostalo se ti toho nejlepšího vzdělání na severu. Studoval jsi umění, poesii, historii a filosofii, ale v tomhle jediném případě jsi zaslepený jako negramotný venkovan. Co tě tak rozčiluje na před­stavě ženy s mocí v rukou?"

,,Je to — je to nepřirozené," vyhrkl Anheg. „Ženy tu nejsou proto, aby vládly. To narušuje řád věcí."

„Nejsem si jistá, že se takhle někam dostaneme," poznamenala Polgara. „Když nás, pánové, omluvíte, na Její Veličenstvo a na mne ještě čekají jisté povinnosti. Musíme učinit nějaké přípravy." Vstala a odvedla Se'Nedru z poradního sálu.

„Je dost popudlivý, že?" řekla Se'Nedra, když spolu procházeli chodbami Citadely Železné ruky ke komnatám pani Polgary. „Někdy má sklony přehánět," odpověděla Polgara. „Tyhle projevy hněvu u něj nebývají vždycky pravé. Občas se takovým způsobem chová, protože si myslí, že to od něj lidé očekávají." Trochu se zamračila „Ale v jedné věci má pravdu. Islena není způsobilá vládnout. Myslím, že si s ní budeme muset promluvit — a s osta­tními dámami také." Otevřela dveře do svých komnat a obě vstoupily.

Většina škod, způsobených při Polgařině záchvatu vzteku, již byla odstraněna. Jeho prudkost již připomínalo jen pár spálených skvrn na kamenných zdech. Posadila se za stůl a znovu se zahledě­la do dopisu, který dostala dnes ráno od drasnijské královny Porenny. „Zřejmě je už zcela jasné, že mého otce a spol. nebudeme moci chytit," prohlásila trochu odevzdaně, „alespoň si však již ne­musíme dělat starosti kvůli jedné věci."

„Kvůli které?" zeptala se Se'Nedra, která usedla na druhé stra­ně stolu.

„Měli jsme jisté obavy, zda se můj otec zcela zotavil z toho zhroucení letos v zimě. Podle toho, co však píše Porenna, je zřejmé, že je na tom stejně jako vždycky předtím — i když ani to není zrovna velká útěcha." Odložila Porennin dopis. „Myslím, že nastal čas, abychom si trochu promluvily, Se'Nedro. V minulých několika týdnech jsi hodně intrikařila a zpracovávala lidi kolem se­be. Ted' chci vědět, co se za tím vším přesně skrývá. Neboli, co tě vede k tomu, chytat na základě svého nového postavení každého pod krkem?"

Se'Nedra zrudla. Já jsem přece rivanská královna, paní Polga­ro," odpověděla ztuhle.

,,Nebuď směšná. Nosíš smyšlenou korunu, protože se Rhodar uvolil s tím souhlasit a protože přesvědčil Anhega, Branda a Čo— Haga, že nenaděláš žádné škody. Tak co je za tím vším?" Polgařin pohled byl velmi přímý a Se'Nedra se nepokojně ošívala.

„Musíme spojit Arenďany a legie mého otce," řekla jakoby na vysvětlenou.

„To je jasné."

„Ale alornští králové by toho nebyli schopni."

„Proč ne?"

„Protože spojené velení si nemůže získat lidská srdce." Ted' to bylo venku a Se'Nedra musela pokračovat dále. „Garion to mohl dokázat. Celý svět by povstal na výzvu rivanského krále. Ale Gari­on tady není, a tak to musí udělat někdo jiný. Studovala jsem historii, paní Polgaro. Žádná armáda vedená výborem nikdy neuspěla. Úspěch armády závisí na vojenském duchu a vojáci musejí mít jednoho vůdce - někoho, kdo zapálí jejich představivost."

,,A ty jsi zvolila sebe?"

„Nemusí to být někdo úžasný nebo tak — opravdu ne. Je jen nutné, aby to byl někdo výrazný—a neobvyklý."

„A ty si myslíš, že žena je dostatečně neobvyklá a výrazná, aby pozvedla ducha armády — a případně, je-li dostatečně dobře po­stavená, může rozptýlit jinak soustředěnou pozornost Taur Urgase a malloreanského císaře 'Zakata?"

,,Ano, nic podobného se nikdy předtím neudálo." Se'Nedra v tom cítila jistý opěrný bod své obrany.

„Mnoho věcí se nikdy předtím neudálo, Se'Nedro. To není nutně to nejlepší doporučení — a co tě přimělo k přesvědčení, že bych k tomu nebyla způsobilá já?"

Se'Nedra těžce polkla. „Byla jste tak rozčílená," koktala, „a já si nebyla jistá, jak dlouho to bude trvat. Někdo se musel urychleně postavit do čela a kromě toho —" zaváhala.

„Pokračuj."

„Můj otec vás nemá rád," vyhrkla Se'Nedra. „Nikdy by nedal rozkaz svým legiím, aby vás následovaly. Jsem jediná, kdo má možnost jej přesvědčit, aby se k nám připojil. Je mi to líto, paní Polgaro. Nechtěla jsem vás urazit."

Polgara to však hodila za hlavu. Měla zamyšlenou tvář, když uvažovala nad Se'Nedřinými argumenty. „Zdá se, že jsi o tom všem dost přemýšlela," uzavřela celou záležitost. „Dobrá, Se'Nedro, zkusíme to po tvém — prozatím. Jen nedělej nic nepa­třičného. Ted' bychom si, myslím, mohli promluvit s královnami."

Porada, která se konala ještě téhož odpoledne v jedné z Polga-řiných komnat, se zabývala státními záležitostmi. V tichosti počka­la, až se sejdou všechny, a poté k nim vážně promluvila. „Mé dá­my," začala Polgara, „za velmi krátký čas se Alornové a ostatní vy­dají na výpravu velké důležitosti."

„Myslíš tím válku, Pol?" zeptala se královna Layla skleslým hlasem.

,,Bude-li to jen trochu možné, pokusíme se tomu vyhnout," odpověděla Polgara. „V každém případě, odchod vašich manželů a alornských králů ponechá domácí záležitosti ve vašich rukou — a to platí stejně pro každou z vás. Chtěla bych s vámi probrat pár věcí předtím, než odjedeme."" Obrátila se ke královně Isleně, oděné do slušivého červeného sametu. „Tvůj manžel neprojevuje velké nadšení z toho, že by ti měla připadnout vláda nad Šerekem, Isleno."

Islena si dfrkla. „Anheg dokáže být občas pěkně únavný."

„Pokus se ho nezneklidňovat. Zmiň se alespoň jednou nebo dvakrát, že se necháš vést od rádců, kterým důvěřuje. Po tom se mu trochu uleví." Polgara je všechny obhlédla.  „Tažení nás zřejmě nezavede tak daleko, abyste s námi nemohly být ve spojení — ale­spoň ne ze začátku. Pokud se stane cokoli mimořádného, ihned o tom zpravte své manžely. S každodenními starostmi si poraďte samy. Myslím si, že byste také měly zůstat v kontaktu jedna s dru­hou, jakmile vaši muži budou pryč—a též s Porennou v Boktoru a Mayaseranou ve Vo Mimbre. Každá máte své silné stránky a své slabiny, ale pokud se nebudete bát přijmout jedna od druhé radu, všechno bude v pořádku."

„Možná bychom měly vymyslet nějaký prostředek našeho spojení," uvažovala zamyšleně královna Layla „Koně, poslové, rychlé lodě—takové věci. Tolnedřané tohle dělají po celá staletí."

„Jsem si jistá, že na něco přijdeš, Laylo." Polgara se na ni usmála. „Jednu věc si všechny pamatujte. Věnujte velkou pozor­nost tomu, co vám kdy sdělí Porenna. Já vím, že je velmi mladá a trochu stydlivá, aby chtěla být nějak vepředu, ale drasnijští vyzvědači budou vše oznamovat přímo jí. Ona tak bude o všem vědět mnohem dříve než vy. A zvláště chci, abyste si daly velký pozor na Tolnedřany. Dokáží využít výhody neklidného období. V žádném případě nepodepisujte nic, co vám nabídne Tolnedřan — nehledě na to, jak zajímavě to vypadá. Důvěřuji Ran Borunovi asi tak jako lišce v kurníku —neber si to osobně, Se'Nedro."

„Také znám svého otce, paní Polgaro," odpověděla princezna s úsměvem.

„Prosím vás, dámy," řekla teď Polgara pevně, ,,žádná dobro­družství, zatímco budu pryč. Jenom udržujte věci v jejich co nejklid­nějším chodu a nebojte se jedna s druhou o něčem poradit. Také byste měly být ve spojení s Xanthou. Dryády mají přístup k velké­mu množství informací o tom, co se děje na jihu. Kdyby se stalo cokoli závažného, ihned mě o tom zpravte."

„Budeš chtít, abych u sebe měla toho chlapce?" zeptala se Me-rel. „Budu s Islenou ve Val Alomu, takže by u mě mohl být v bez­pečí. Mé dcery si ho velmi oblíbily a zdá se, že je u nás šťastný."

Polgara o tom chvíli přemýšlela.  „Ne," rozhodla nakonec. „Dejruk půjde se mnou. Kromě Gariona je to jediný člověk na světě, který se může dotknout Orbu. Angarakové by to mohli zjistit a pokusit se ho unést."

„Postarám se o něj," nabídla se Taiba svým silným hlasem. „Zná mě a je nám spolu dobře. Alespoň budu mít co dělat."

„Snad se také nechystáš na tažení, Taibo," namítala královna Layla.

Taiba pokrčila rameny. „Proč ne?" odpověděla. „Nemám žád­ný dům, o který bych se měla starat, nebo království, na které bych měla dohlížet. A jsou tu i jiné důvody."

Všechny rozuměly. To, co se odehrávalo mezi Taibou a Rel-gem, bylo natolik hluboké, až se zdálo, že to překračuje obvyklé hranice obyčejného vztahu dvou lidí. A Ulgova nepřítomnost jako by způsobovala té zvláštní ženě cosi mnohem bližšího tělesné než duševní bolesti. Bylo naprosto jasné, že se rozhodne jít za ním— i do bitvy, bude-li to nutné.

Ariana, plavovlasá mimbratská dívka, která doprovázela Lell-dorina z Wildantoru do Rivy, si odkašlala, aby se tak připravila k sdělení značné důležitosti. ,,Životy žen jistými způsoby vymezeny jsou," prohlásila. „Ačkoli bitva zuří kolem ní a krutá válka vše v zmatek obrací, dáma nemůže v samém středu vojska bez doprovo­du ponechána býti, by její pověst tím neutrpěla. Paní Adara a já jsme nedávno rozhovor jakýsi o tomto vedly a rozhodly se, že bu­deme princeznu Se'Nedru jako společnice její doprovázeti. I kdy­bychom tak z lásky nečinily, byly bychom k tomu povinností hná­ny."

„Velmi pěkně řečeno, Ariano," zamumlala Adara bez jakékoli známky úsměvu.

„Ach, drahá." Královna Layla si povzdychla. „Teď mám o další dva lidi navíc, kvůli kterým se budu strachovat."

„Myslím, že tím to můžeme uzavřít," řekla Polgara. „Řízení království není zase tak odlišné od řízení domu a s tím máte zkuše­nosti všechny. Neměňte žádné základní zákony a nepodepisujte žádné smlouvy. Kromě toho se nechte vést zdravým rozumem. Myslím, že teď bychom se mohly připojit k našim pánům. Blíží se čas večeře a muži se cítívají velmi neodpočatě, když nejsou pravi­delně krmeni,"

O pár dní později se Barak vrátil z Rivy, doprovázený drasnij-ským šlechticem s hubenou tváří. Oba dva okamžitě pospíchali do poradního sálu, aby se ohlásili králům. Princezna Se'Nedra zprvu zvažovala, zda je má doprovázet, ale pak se rozhodla jinak. Její přítomnost by mohla bránit debatě a ona má koneckonců možnost se dozvědět, co se děje, jiným způsobem. Rychle se odebrala do svých pokojů a dotkla se konečky prstů amuletu na své šíji.

„—jde velmi dobře," slyšela mluvit Barakův hlas, když ko­nečně našla hovor, který potřebovala „Loďstvo je připraveno vy­plout z Val Alomu a královna Porenna shromažďuje jižně od Boktoru drasnijské kopiníky. Shromažďování vojsk je téměř u konce. Ale myslím, že se objevily i nějaké potíže. Zde přítomný hrabě Kharel se právě vrátil z Thull Mardu. Všechny zprávy ze se­verního Kthol Murgosu jsou předávány jemu, takže nám může po­dat velmi podrobný popis tamější situace."

Král Rhodar si odkašlal. „Kharel je velmi důležitou postavou naší výzvědné služby," řekl, aby jej představil. „Vždycky jsem si mohl ověřit, že jeho zprávy jsou velmi přesné."

„Vaše Veličenstvo je příliš laskavé," odpověděl neznámý hlas.

„Začali jižjižní Murgové s pochodem na sever?" zeptal se král Anheg.

„Je to trochu jinak, Vaše Veličenstvo," odvětil Kharel. „Všechny zprávy, které jsem obdržel, hovoří o tom, že pochod je téměř ukončen. Něco přes čtyři miliony je jich utábořeno v okolí Rak Gosky."

„Cože?" vykřikl Anheg.

„Vypadá to tak, že Taur Urgas začal s pochodem už někdy na podzim," řekl mu Drasnijec.

„Na zimu?"

„Zdá se, Vaše Veličenstvo."

,,Dovedu si představit, kolik ho to muselo stát životů," řekl král Čo-Hag.

„Asi tak sto tisíc, vaše Veličenstvo," odpověděl Kharel, „ale pro Taur Urgase nemá lidský život valné ceny."

„Tím se všechno mění, Rhodare," řekl Anheg stroze. „Naše výhoda vždycky pramenila z toho, že ten pochod se teprve začne. Teď jsme ji ztratili."

„Bohužel to není všechno, Vaše Veličenstvo," pokračoval Kharel. „Západní Malloreánci se začali shromažďovat v Thull Zeliku. Jejich počet zatím není nijak významný, ale denně jich při­jíždí několik tisíc."

„Tomu musíme co nejrychleji zamezit," zavrčel Anheg. „Rhodare, můžeš vyslat své stavitele k východní stěně do jednoho měsíce? Chtěl bych své lodě přepravit k pramenům řeky Mardu. Musíme se dostat do Východního moře co nejdříve. Jestliže se včas 'Zakatovi nepostavíme, jeho Malloreánci nás obklíčí."

„Ihned pošlu zprávu Porenně," souhlasil Rhodar.

„Jeden by si pomyslel, jestli ten vážený šlechtic přináší i dobré zprávy," podotkl suše kníže ze Selinu.

„V řadách nepřítele je jistá možnost rozkolu, můj pane," odpo­věděl Kharel. „Taur Urgas se chová tak, jako by on mohl být jedi­ným možným velitelem všech angarackých vojsk. V tuto chvíli má na své straně výhodu početní převahy. To se může změnit, až Mal­loreánci dají v zemi dohromady dostatečně velkou armádu. Šíří se zvěsti, že 'Zakat by rád zbavil Taur Urgase velení, ale nehodlá se o to pokoušet tváří v tvař čtyřem milionům Murgů."

„Pokusme se je při tom ponechat," řekl Rhodar. „Taur Urgas je blázen a šílení lidé dělají chyby. Slyšel jsem o 'Zakatovi mnohé a mohu vám říci, že bych se s ním nechtěl střetnout na otevřeném poli."

Král Čo—Hag mluvil značně kysele. „Ať už je to mezi Mallo­reánci jakékoli, na bitevním poli budeme mít o jednu nevýhodu méně — a sice tu, že teď můžeme přesvědčit Arenďany a Tolnedřany, aby se k nám připojili."

„Bylo by bláhové začít válku, Rhodare," naříkal Anheg.

„Jenom přizpůsobíme taktiku," odpověděl Rhodar. „Musíme se vyhnout bitvě na otevřeném poli, bude-li to možné. Abychom tak zachránili co nejvíce mužů."

„Myslel jsem, že jsme ještě ani o žádné bitvě neuvažovali," namítal Barak, „a Belgarat řekl, že vše, co chce, jsou pouze nepo­koje a nájezdy."

„Situace se změnila, Baraku," prohlásil Rhodar. „Nepočítali jsme s tím, že jižní Murgové nebo Malloreánci dorazí tak brzy. Musíme udělat něco důležitějšího, než jen pár nájezdů, kdy se ihned zase stáhneme. Angarakové mají dost mužů na to, aby si mohli nevšímat nějakých malých přepadů a potyček. Jestli se ne­odhodláme k nějakému zásadnímu úderu — a to velmi brzy — roztáhnou se po celé východní polovině světadílu."

„Belgarat nemá rád, když někdo mění jeho plány," připomněl Rhodarovi Anheg.

„Belgarat tady není a neví, co se děje. Pokud nebudeme roz­hodně jednat, on, Belgarion a Kheldar nemají žádnou naději na to, že projdou."

„Mluvíš o válce, kterou nemůžeme vyhrát, Rhodare," řekl An­heg ostře.

„Já vím," připustil Rhodar.

Bylo dlouhé ticho. „Takže, taková je naše cesta," řekl nakonec Brand.

„Obávám se, že ano," pravil k nim všem Rhodar. „Musíme ně­co udělat nebo se Belgarion a jeho meč nikdy nedostanou ke střet­nutí s Torakem. To je jediná věc, na které opravdu záleží, a my všichni musíme položit své životy, pokud to bude nutné."

„Ty nás chceš všechny nechat pozabíjet, Rhodare," řekl Anheg zoufale, „a naše vojska s námi."

„Pokud to bude třeba, Anhegu," odvětil Rhodar zachmuřeně. „Jestliže se Belgarion nedostane k Torakovi, neznamenají naše ži­voty stejně nic. I kdybychom všichni museli zemřít proto, aby se tam dostal, bude to stát za to."

Se'Nedřiny prsty sjely bezhlučně z amuletu, když padla do křesla. Najednou začala plakat. „To neudělám," vzlykala. „Nemohu." Viděla před sebou strašlivé množství lidi — armádu vdov a sirotků, jak na ni s žalobou v očích hledí a ona uhýbá před jejich pohledy. Pokud by dopustila takovou hrůzu, celý zbytek ži­vota by strávila v mukách pocitů vlastní viny. Stále s pláčem se vy­škrábala na nohy, plně rozhodnutá vstoupit do poradního sálu a prohlásit, že již dále nechce nic mít s touto marnou válkou. Ale pak se zastavila. Před očima se jí objevila Garionova tvář — ta vážná tvář s nepoddajnými vlasy, které vždy tolik toužila narovnat. Závi­sel na ní. Kdyby ted' ustoupila, Angarakové by měli volné ruce, aby jej chytli. Celý jeho život — a s ním i budoucnost světa — byl v jejích rukou. Neměla na vybranou. Mohla jen pokračovat. Kdyby jen nevěděla, že tohle tažení je odsouzeno k záhubě! Ono vědomí pohromy, která je čeká, bylo na tom všem nejstrašnější.

Bylo zbytečné to vědět. Začala škubat za řetízek, který držel amulet na jejím krku. Kdyby nebylo jeho, zůstala by blaženě nevě­domá o tom, co je čeká. Stále vzlykajíc, zuřivě trhla řetízkem, ne­všímajíc si bolesti, která jí byla způsobována, když se jí zařízl do měkké kůže na krku. „Nenávidím tě!" vykřikla bez rozumného uvažování na stříbrný amulet.

Ale to bylo k ničemu. Medailonek jí zůstane upevněný na krku po celý zbytek života. Se'Nedra, celá bledá, nechala ruce spadnout dolů. I kdyby byla schopná ten amulet sundat, k čemu by to bylo dobré? Už všechno věděla a tuhle vědomost musela ukrýt ve svém srdci. Pokud by se jen známka toho, co ví, ukázala v její tváří nebo ozvala z jejího hlasu, selhala by — a Garion by kvůli jejímu se­lhání trpěl. Musí se obrnit a nastavit světu tvář, jež si je jistá vítěz­stvím.

A tak tomu bylo, když se rivanská královna napřímila a stateč­ně pozvedla tvář—ač jí v hrudi srdce tlačilo jako kus těžkého olova.