Kapitola druhá

M

arianne kráčela po mramorové dlažbě sídla. Kruci, věděla, že se to stane! Bosá chodidla jí pleskala po podlaze během toho, co nadávala jako špaček.

"Podpatek, paní?" Objevil se před ní Fritz a uctivě pohlédl na zlomený kramflek na botě. Marianne zvedla ruku, v níž boty houpala a změřila si deseticentimetrový podpatek na levé botě a šesti a půl milimetrový na druhé. Měla pocit, že se na ni směje a opakuje dokola: já jsem ti to říkal a tys neposlouchala.

Povzdechla si. "Měla jsem je ráda."

Fritz se naopak usmál a urovnal si pečlivě vyžehlenou uniformu majordoma. Tenké bílé proužky na černé byly slušivé a čtyřicet let zastaralá kanýrová vázanka se k jeho osobě vlastně hodila. Nedokázala si ho představit v něčem moderním a šik, protože by v tom vypadal jako mafián.

"Jestli je to vaše přání, pokusím se sehnat stejné." Anne se na doggena vděčně usmála a zavrtěla hlavou.

"To je v pořádku, v botníku mám podobných padesát. Navíc, teď tu máš pána, určitě budeš mít jiné starosti, než mi pořizovat lodičky." Když Fritz otevíral ústa, bez pochyby, aby odporoval, položila dlaň na staříkovo rameno a usmála se. "Půjdu už spát, jsem unavená. Až se Darius vrátí -"

"Povím mu, aby si nedělal starosti, že jste zde a v pořádku." Usmál se a Marianne se zašklebila.

"A ještě mu prosím řekni, aby nezakopl v pokoji, včera jsem odsunula židli, abych lépe viděla na zrcadlo. Mám pocit, že jsem ji nechala uprostřed."

"V pořádku, paní, vrátil jsem to." Poklonil se, popřál dobrou noc a odešel.

 

Marianne shlédla na boty Manolo Blahnik a jedním pohybem ruky je vhodila do nízkého koše v rohu chodby. Pomalu se rozešla do své ložnice. Hala byla bohatě zdobená a se správnou měrou luxusu. Vkus se Dariovi nedal odepřít, vždy to tu měla ráda. Upřímně si nedokázala představit, jak by Korintská keramická váza, na antickém podstavci, uprostřed bílého, vzdušného prostoru přežila v sídle, v jednom kuse. Pokud by ji Vishous s Butchem neodpálili na zahradě, určitě by praskla jejími výbuchy vzteku, když jí bratr pravidelně oponoval. Jenže u Wratha to nebyl kompromis, nýbrž; bude po mým, já jsem král a basta. To byl jeden z důvodů, proč se v podstatě přestěhovala do Dariovy vily, i když má v hlavním sídle svůj rozsáhlý pokoj. Pořád to tam vypadá spíše jako ubytovna, než jako domov. Možná je to tím, že je tam jediná nespárovaná žena uprostřed testosteronové bouře. Každopádně tady má klid, pokud ji Darius nebude otravovat pravidly, ale na to on nikdy nebyl, vždy si hleděl svého a byl jejímu bratru plně oddaný.

 

Otevřela bílé dveře od své ložnice a vešla. Kabelku odhodila do vínového ušáku, co stál v rohu po straně, a zhroutila se na koženou slonovinovou sedačku.

Díky bohu, že je doma. Nohy zvedla na nízký skleněný stolek a promasírovala si kotníky. Chození na podpatcích, pokud to nejsou její bojové boty, nikdy nepatřilo k jejím oblíbeným aktivitám. Povzdechla si a zaklonila hlavu o polštářové opěradlo. Krk jí zapadl do měkké kůže a příjemně chladil.

Takový klid. Celý týden byl šílený, ani na chvíli se nezastavila. Přihlásila se jako dobrovolník na pořádání akce ze dvou důvodů, aby dělala něco užitečného, při čemž by mohla potrápit bratra a aby se Bratrstvo nepídilo, proč se doma skoro neukázala. Občas měla pocit, že jí šlapou na paty. Teď to bude trochu komplikovanější, když je tu Darius. Ale zase ne tak, jako utíkat z Alcatrazu. To Vishousovo zařízení jí pořádně lezlo na nervy, vždy musela parkovat na okraji města ve veřejné garáži a nechávat si tam zbraně. Oblékání na zadním sedadle Alfa Romeo Extended Warranty, bylo příjemné asi jako oblékání v krabici od bot. Jen polovinu zranění si přinesla z tohohle zážitku. Moc dobře si vzpomíná, jak opodál u přejezdu začal houkat u starého Mercedesu alarm a reflex, jí uštědřil pořádnou ránu do hlavy. Automaticky si začala třít čelo, ta pecka jí tenkrát na chvíli oslepila.

 

S povzdechem se zvedla z gauče, přetáhla si šaty přes hlavu a odešla do koupelny. Sprchování netrvalo ani zdaleka tak dlouho. S unaveným tělem se odploužila do postele, oči se jí už při cestě zavíraly. Spadla do saténových peřin a ve vteřině usnula.

 

Když rozlepila oči, budík na nočním stolku ukazoval něco málo po šesté večerní. Protáhla se a vstala. Kolem nahého těla obmotala župan a prohrábla si vlasy. Zaklela, když se jí pár zacuchaných pramenů zamotalo mezi prsty. Včera se zapomněla učesat, než se odporoučela na věčnost.

To jí připomnělo, že by měla Whaltymu od plic vynadat, v Montclair se ani neukázal a neobtěžoval se za to omluvit. Vždy, když na něco zapomněl, což se stávalo poměrně často, už měla v mobilu deset zpráv, hlásajících jedno velké promiň a pokaždé originální výmluvu. Zasmála se, když jí minule přišlo, že se zdržel v solárku s buchtama. V prvním momentě si představila ty kynuté s povidlama.

Vytočila Whaltyho číslo a nechala ho dlouze vyzvánět. Několikrát to opakovala, než uznala, že to prostě nevezme, živě ho viděla rozvaleného s kocovinou na gauči a ze srdce doufala, že ho bude bolet hlava nejméně ještě dva dny.

Když se po pár tónech ozvala hlasová schránka, promluvila a snažila se znít klidně, věděla, že to spolehlivě zabere. Když došlo na vážnou mluvu, Whaltyho chytala kopřivka. U Marianne nebylo časté takhle mluvit, alespoň mu dojde, že je naštvaná.

"Čtyři a půl hodiny. Čtyři a půl hodiny jsem na tebe čekala, než se mi urval podpatek, koukej si vymyslet hodně dobrej důvod, proč ses na mě vykašlal, protože mám děsnou chuť otestovat, jak rychle hoří zrádci v kamnech." Zavěsila a ušklíbla se, tohle by ho mohlo vyhnat z postele ještě za čerstva.

Znovu se podívala na hodiny a usoudila, že Darius už bude určitě vzhůru. Zkontrolovala se před zrcadlem a popotáhla si župan níž, aby zakryla jak nohy, tak fešnou strupovitou jizvu na stehnu, kterou si přinesla z předminulé noci. Už si ani nepamatuje, kdy si brala věci v šatníku podle nálady a ne podle stop na těle. Modřiny by ještě ukecala, ale za řezné rány by se ocitla na koberečku.

 

Vyšla na chodbu a mířila za hlasy, které šly z kuchyně. Už z dálky viděla ohromné tělo Daria, jen v teplákách a černém nátělníku, jak pracně seskládaný sedí za stolem a Fritz před něj servíruje snídani. Znovu musela uznat, že se vůbec nezměnil. Skoro vyplňoval celou kuchyni a ve vzduchu se vznášela vůně pečeného masa, pikantní aromatická vůně worchesteru a alkoholu. Bylo zvláštní ho po takové době vidět v úplně normální situaci. Z jedné strany to bylo směšně absurdní a z druhé měla pocit, jako by se celý její život nestal. Jako by těch takřka tři sta let nebylo a ona byla zase malá.

"Včera jsem jim to poslal, pane, ještě mi neodpověděli, ale hlídám to."

"Hned co budeš něco vědět, řekni mi - Oh, Marianne." Darius se zvedl ze židle hned, co ji spatřil a nabídl jí místo.

"Omlouvám se, že jsem vás přerušila."

"S tím si nelam hlavu, nebylo to nic důležitého." Usmál se a Marianne cítila, že se červená. Bůh ví proč, se vedle tohoto muže cítila nervózně. Z Daria vyzařovala smrtící energie schopná zničit cokoli a kdekoli, na to byla zvyklá, ale také utěšující vřelost a bezpečí. Jeho pohled byl měkký a nesnažil se s ní soupeřit o dominanci nebo ji svléknout. Prostě se jen… díval.

 

"Ehm," přerušila jeho upřené zírání, "omlouvám se, že jsem včera nepočkala, ale - "

"Fritz už mi vše vysvětlil, nic se neděje. U mě v pokoji na stole je krabice, možná by se ti mohla hodit." Zazubil se, a o vteřinu později před Marianne přistála modrobílá obdélníková věc se značkou Louis Vuitton.

Marianne se šokovaně zasmála. "Tys mi koupil boty?"

Dariův úsměv se ještě roztáhl. "Na obalu je velikost třicet osm, já mám sedmačtyřicítky. Moje nebudou." Natáhl se k mycí lince, pro kořenku s mletým pepřem. Svaly na pravé paži se mu napnuly a dlouhý trup odhalil pevně tvarované tělo. Bylo se na co koukat. Až teď si všimla, že před ním leží talíř s pečenou panenkou a brambory, se škodolibostí ji napadlo, kolik dobytka muselo padnout na takovou porci.

Vlastně nebyl úplně stejný, zamyslela se, vlasy měl tenkrát kratší, teď mu spadaly skoro na ramena a na koncích se vlnily. Mají světlejší barvu než má Beth, ty její jsou černé, musela je zdědit po matce, zato oči má po něm. S úsměvem si uvědomila, že nyní jsou víc rodina než před tím, její bratr má za shellan jeho dceru.

"Ach, omlouvám se paní. Mohu vám také nandat?" Přiskočil zděšeně doggen a v náručí nesl jeden a půllitrovou láhev červeného vína Merlot 97. Anne se probrala ze zamyšlení, kývla a poprosila o menší porci, asi tak čtyřikrát menší.

 

"Co ti o mě bratr povídal?" vypravila ze sebe během toho, co zapíjela sousto. Darius se usmál a v modrých očích se mu zaleskla shovívavost. To bylo zlé, dokázala si představit spoustu variant scénářů.

"Moc toho nebylo, jinak bych nebyl tolik překvapený, když jsem tě uviděl."

"Wrath, se hodně změnil. Od té doby, cos přivedl Beth."

Opřel se do židle a ubrouskem si otřel ústa.

"Jo, já vím a prospělo jim to oběma. Kristepane, neumíš si představit, jak jsem rád. Bůh ví, že má dcera i bratr si zaslouží štěstí."

"Beth jsem před tím neznala, ale vím, jaký byl Wrath po tom…" povzdechla si a pokusila se spolknout knedlík, který jí uvízl v hrdle. "Po tom, co rodiče zemřeli, se uzavřel do sebe a vnutil si pocit, že za vše mohl. Když přišla Beth -" Marianne se usmála a zavrtěla hlavou, "První měsíc s ním nebyla řeč, většího mrzouta svět nepoznal, ale teď jen září. Možná proto je tak nesnesitelný." Darius se rozesmál.

"Rhage se zmiňoval, že mu dáváš zabrat."

Zaškaredila se. "Hollywood občas mluví až moc. Jednoho krásného dne mu někdo skřípne zobák. Wrath má jistou představu o mé vznešenosti a plete se mi ustavičně do života. Propáníčka, je mi tři sta let. Kdy už mi dovolí volné nadechnutí? Kdyby to bylo na něm, tak mám ještě pleny," sakrovala a její intenzita stoupala spolu se smíchem muže proti ní.

"Marianne, musíš pochopit, že jsi s Beth, to jediné co mu zbylo. Miluje tě, na tom není nic špatného a -"

"Ty ses takhle k Elizabeth nechoval. Myslím tím, nikdy jsi ji nedržel pod zámkem a neomezoval ji." Darius pozvedl obočí.

"Tak zaprvé." V tónu hlasu jakým to říkal, zaslechla hořkost. "Beth se mnou nevyrůstala. A ty si opravdu myslíš, že kdyby neměla manžela, tak bych ji nechal už jako upírku potulovat po městě a žít si na vlastní pěst v nějakém domě, který je bezpečný, asi jako veřejná knihovna a kde by se nedovolala pomoci?" Marianne sklaplo. Sakra, měl pravdu. Dobře, tak všichni jsou stejní, jenže ona se o sebe dokáže postarat. Kolikrát už se jí tohle dralo skrz zuby, aby konečně pochopili, koho chrání.

"Marianne, až budeš shellan nějakého muže, který se o tebe dokáže slušně postarat, bude na něm rozhodování, co je pro tebe správné." Anne spolkla kletbu a podle výrazu to poznal i on. "Doba je zlá a ženy jsou tu od toho, abychom se o ně my muži starali, ne naopak. Možná se cítíš omezovaná, ale je to stokrát lepší, než aby ses dostala do rukou nějakého bastarda tam venku, věř mi." Jistě, to ona ví, ale nemění to nic na tom, že se cítí jak kus nábytku.

"Tak v tom případě si žádného hledat nemusím. Stačí mi jeden diktátor," zavrčela a dopila skleničku vína. Darius si složil paže na prsa a usmíval se na ni. Oči mu pobaveně jiskřily, což ji ještě více provokovalo.

"Jsi přesně taková jak říkal. Umíněná, prostořeká, tvrdohlavá a… krásná." To poslední si zašeptal pro sebe. Marianne se kousla do rtu, aby ho neposlala do horoucích pekel.

 

V kapse jeho kalhot zavibroval mobil. Dariovo čelo se zamračilo a rysy ztvrdly. Když přijímal hovor, zněl podrážděně. Podle toho co zaslechla, tak si Wrath vybral někoho jiného než ji, na noční dávku buzerace. Usmála se pro sebe a odnesla svůj i Dariův talíř do dřezu. Docela se jí hodilo, že bude v terénu. Oklamat Fritze není zase tak těžké, horší by to bylo s válečníkem, ale jestli bude pryč, tak se nejdříve do rána nevrátí.

 

"Je mi líto, Marianne, musím jít, král mě potřebuje." Wrath by potřeboval hlavně studenou sprchu. Ošila se, když si všimla jeho pohledu, který křičel, vím co si myslíš. Na oplátku se usmála a pomohla doggenovi sklidit zbytek ze stolu. Fritz se tvářil, jako by ho mučila, stále si nezvykl na to, že si dokáže sama nalít kávu.

"Jistě, jen jdi, já se tu zabavím," pronesla lhostejně, což vykouzlilo na Dariově obličeji pobavený škleb.

"Dobře, kdybys něco potřebovala, Fritz má moje číslo a budu tu ve chvíli. Na bratra máš, takže bys měla být v bezpečí. V našem zábavném rozhovoru můžeme pokračovat, až se vrátím." Jdi se bodnout, říkal její pohled, když ho doprovázela chodbou.

"A Darie?!" zavolala za ním, ještě než zmizel ze dveří.

"Ano?"

Zvážněla. "Buď opatrný."

Na chvíli se v jeho očích objevila zvláštní emoce, přikývl a zmizel.

Marianne si protáhla paže. Tak to by bylo.

 

"Fritzi, jsem ještě trochu unavená, půjdu se natáhnout. Kdyby mě někdo sháněl, tak mě prosím omluv, vezmu si prášek na spaní." Zazívala a protřela si rameno.

"Jistě, paní."

Odebrala se do pokoje. Z olověného kufru, který vytáhla zpod postele, vyndala silný kožený opasek s pouzdry na zbraně, dvě dýky s černou čepelí a dva revolvery Magnum. Ze skříně, až úplně vzadu na podlaze vyndala krabici a víko hodila na postel. Převlékla se do "pracovních" úzkých, kožených kalhot, černého trika bez rukávů a nazula vyšší bytelné boty na silném, třícentimetrovém podpatku. Připnula si pásek na sponu vepředu a ještě po obvodu obou stehen, kam vedly upínací pásky. Ještě předtím než zasunula zbraně do pouzder, zkontrolovala munici. Větší množství zásobníků si připnula podél opasku a dýky s velkým, královským rubínem zasunula ze zadní strany na bedrech.

Bylo příjemné nemuset se chovat způsobně. Přes sebe si přehodila černou motorkářskou bundu a otevřela okno. Ještě se rozhlédla po pokoji a jedním plavným skokem se v letu odhmotnila.