Kapitola druhá

Než DOSÁHLI ÚPATÍ ČEDIČOVÉ VĚŽE A ROZLEHLÉ JESKYNĚ, kde zanechali koně, bylo poledne. Silk si stoupl do jeskynního otvoru, aby hlídal, zatímco Barak opatrně položil Belgarata na zem. „Je těžší, než vypadá," zabručel a setřel si z obličeje pot. „Neměl by se už dostávat k sobě?'

„Může trvat celé dny, než bude zcela při vědomí," odpověděla Polgara. ,,Jenom ho přikryj a nech ho spát."

Jak pojede?"

„O to se postarám."

„Nikdo teď v nejbližší době nemůže jet nikam," oznamoval Silk z úzkého otvoru jeskyně. „Kolem se Murgové rojí jako sršni."

„Počkáme do tmy," rozhodla Polgara. „Stejně si všichni potře­bujeme trochu odpočinout." Sundala si kápi svého murgskěho pláště a přešla k jednomu z vaků, které navršili u zdi jeskyně, když sem vstoupili předešlé noci. „Podívám se po něčem k jídlu. Pak se nám všem bude lépe spát."

Otrokyně Taiba, znovu zabalená do Garionova kabátce, téměř neustále pozorovala Relga. Její veliké fialově oči planuly vděčností smíšenou s bázlivými rozpaky. „Zachránil jsi mi život," řekla mu plným, hlubokým hlasem. Když mluvila, lehce se k němu nakloni­la Garion se domníval, že to bylo nevědomé gesto, ale mýlil se. „Děkuji ti," dodala a její ruka se pohnula, aby se jemně dotkla zélotovy paže.

Relg se od ní odtáhl. „Nedotýkej se mě," vydechl.

Překvapeně na něj hleděla, s rukou stále napůl nataženou.

„Nikdy se mě nesmíš dotknout svou rukou," řekl. „Nikdy."

Taiba se tvářila nevěřícně. Takřka celý život strávila v temnotě a nikdy se nenaučila ve svém obličeji skrývat pocity. Úžas se změnil v pokoření a její výraz ztuhl. Pak se se vzdorně ohrnutými rty od muže, který ji tak hrubě odmítl, prudce odvrátila. Jak se otočila, plášť jí sklouzl z ramen a těch pár cárů, co měla na sobe, stěží mohlo zakrýt její nahotu. Navzdory zcuchaným vlasům a špi­navým šmouhám na tvářích vyzařovala bujnou a vyzývavou zra­lost. Relg na ni chvíli hleděl, a pak se začal třást. Otočil se, odsunul se od ní tak daleko, jak jen to bylo možné, poklekl a s hlavou při­tisknutou ke kamenné zemi se začal modlit. ,,Je v pořádku?" ptala se Taiba rychle.

„Má nějaké problémy," odvětil Barak. „Na to si zvykneš."

„Taibo," řekla Polgara. „Pojď sem." Vážným pohledem si změřila její ubohý oděv. „Musíme dát dohromady něco, co bys mohla vzít na sebe. Venku je velmi chladno. A jak se ukazuje, jsou tu i jiné důvody."

„Podívám se, co se dá najít ve vacích," nabídl se Durnik. „Potřebujeme také něco pro chlapce. Ta jeho kazajka nevypadá moc teple." Pohlédl k dítěti, které bylo zaujato zkoumáním koní.

„Nemusíte si kvůli mně dělat žádné starosti," řekla jim Taiba. „Tam venku na mě nic nečeká. Až odjedete, vrátím se do Rak Ktholu."

„O čem to mluvíš?" zeptala sejí Polgara ostře.

„Ještě si musím něco vyřídit s Ktačikem," odpověděla Taiba, pohrávajíc si s rezavým mečem.

Silk se v otvoru jeskyně zasmál. „My jsme se o to postarali za tebe. Rak Kthol se roztříštil na kousky a z Ktačika nezbylo ani to­lik, aby zanechal skvrnu na podlaze."

„Je mrtev?" vydechla, jak se to stalo?"

„Tomu bys nevěřila," řekl jí Silk.

„Trpěl?" řekla s děsivou posedlostí.

„Víc, než bys byla schopná si vůbec představit," odpověděla Polgara.

Taiba si hluboce oddechla a hned poté začala plakat. Teta Pol rozevřela svou náruč a skryla v ní vzlykající ženu. Utěšovala ji stejným způsobem, jakým tolikrát utěšovala Gariona, když byl malý.

Garion unaveně usedl na podlahu a opřel se zády o kamennou zeď jeskyně. Přelévala se v něm únava a velká malátnost z něj vy­plavovala všechny vědomě řízené myšlenkové pochody. Orb začal znovu zpívat, ale tentokrát velmi tiše. Jeho zájem už byl uspokojen a píseň, jak se zdálo, tu byla jen na udržení spojení mezi nimi. Ga­rion byl příliš unavený na to, aby se divil, proč kámen nalézá tako­vé zalíbení v jeho společnosti.

Malý chlapec ukončil zvědavé zkoumání koní a přesel na mís­to, kde seděla Taiba s rukama ovinutýma kolem Polgařiných ra­men. Vypadal zmateně. Přistoupil blíže, aby se dotkl prstem Taibina uslzeného obličeje.

„Co chce?" zeptala se Taiba.

„Pravděpodobně nikdy předtím neviděl slzy," odvětila teta Pol.

Taiba hleděla do vážné dětské tváře, najednou se pod svými sl­zami usmála a rychle chlapce políbila.

Chlapec se poté začal také usmívat. „Dej ruku?" zeptal se, na­bízeje ji Orb.

„Neber to, Taibo," řekla jí Polgara velmi tiše. „Ani se toho ne­dotýkej."

Taiba pohlédla na usmívající se dítě a zavrtěla hlavou.

Chlapec povzdychl a přešel jeskyní, kde se posadil naproti Ga-rionovi.

Barak se byl porozhlédnout kousek zpět do chodby, kterou přišli. Ted' se vrátil se zachmuřenou tváří. „Zaslechl jsem Murgy, jak to tam nahoře obcházejí," sděloval. „Kvůli té ozvěně se nedá říct, jak daleko jsou, ale vypadá to, že prohledávají každou jeskyni a chodbu."

„Najděmež tedy nějaký způsob, můj pane, jakým bychom jim důvod jinde nás hledati dali," navrhl Mandorallen vesele.

„To je dobrý nápad," odpověděl Barak, „ale obávám se, že by to nebylo k ničemu. Dříve nebo později nás stejně najdou."

„Postarám se o to," řekl Relg tiše. Přerušil svou modlitbu a zvedl se z kolen. Obřadní formule mu nepomohly a jeho oči měly výraz štvaného zvířete.

„Půjdu s tebou," nabídl se Barak.

Relg zavrtěl hlavou. „Jen bys mi překážel," řekl stroze a již po­spíchal k chodbě vedoucí zpět do hory.

„Co se s ním děje?" zeptal se zmatený Barak.

„Myslím, že náš přítel prožívá náboženskou krizi," pozname­nal Silk z otvoru, kde hlídal.

„Už zase?"

„Pomáhá mu to zaplnit dlouhé chvíle," odpověděl Silk roz­pustile.

„Pojdte se najíst," řekla teta Pol, pokládajíc na jeden z vaků krajíce chleba a kousky sýru. „Potom se podívám na tu tvou ránu, Mandorallene."

Když dojedli, Polgara ovázala Mandorallenovi koleno a Taibu oblékla do podivné směsi svršků, které nalezl ve vacích Dumik. Po­tom obrátila svou pozornost k chlapci. Vrátil jí stejně vážný pohled, přistoupil k ní a zvědavými prsty se dotkl bílého pramene vlasů na jejím obočí. Při pohledu na to si Garion vybavil, kolikrát se on sám stejným způsobem dotýkal toho pramene, a tato vzpomínka v něm vyvolala nesmyslnou vlnu žárlivosti. Rychle ji však zapudil.

Chlapec se náhle potěšeně usmál. „Dej ruku," řekl odhodlaně, nabízeje Orb tetě Pol.

Zavrtěla hlavou. „Ne, dítě," řekla. „Obávám se, že nejsem ta pravá." Oblékla ho do svršků, které musely být na různých místech založeny a dány dohromady kousky motouzu. Pak usedla, zády se opřela o stěnu jeskyně a natáhla k němu ruce. Poslušně se jí usadil do klína, jednou rukou ji objal a políbil ji. Pak se přitulil tváří k její hrudi, vzdychl a ihned usnul. Shlížela na něj se zvláštním výrazem ve tváři — s podivnou směsí údivu a něhy. A Garion musel zápolit s dalšími žárlivými pocity.

Z jeskyň nad nimi se ozvalo bouchání a rachocení.

„Co to je?" zeptal se vystrašeně se rozhlížející Durnik.

„Řekl bych, že to Relg," řekl mu Silk. „Zřejmě už podniká kroky ke zmatení Murgů."

„Doufám, že není v úzkých," řekl neklidným hlasem Dumik a pohlédl na kamenný strop.

„Jak dlouho potrvá, než se dostaneme do Údolí?" zeptal se Ba-rak.

,,Pravděpodobně několik týdnů," řekl Silk. „Bude záležet na terénu a na rychlosti, s jakou po nás Grolimové spustí pátrání. Kdyby se nám povedlo přivést je na falešnou stopu, mohli bychom je po-slat na západ k hranicím Tolnedry. Pak bychom mohli vyrazit k Údolí bez neustálého otáčení a skrývání," zašklebil se. „Myšlenka na oklamání celého murgského národa mě láká," dodal.

„Máš příliš velkou obrazotvornost," řekl Barak. „V Údolí na nás bude čekat Hettar s králem Čo-Hagem a polovinou rodů celé Algarie. Byli by velice zklamáni, pokud bychom jim nepřivedli alespoň pár Murgů."

„Život je plný malých zklamání," odvětil sarkasticky Silk. „Jak si pamatuji, východní hřeben Údolí je strmý a hrbolatý. Potrvá ně­kolik dní, než se dostaneme dolů. Nemyslím, že bychom to chtěli zkoušet slézat se všemi Murgy chňapajícími nás za paty."

Odpoledne se přehouplo do své druhé poloviny a Relg se vrá­til. Zdálo se, že vynaložené úsilí uklidnilo zmatek v jeho mysli, ale v očích měl stále onen vyděšený výraz a záměrně se vyhýbal po­hledu Taibiných fialových očí. „Strhnul jsem stropy všech chodeb, které vedou k téhle jeskyni," oznamoval krátce. „Ted' jsme v bez­pečí."

Polgara, která vypadala, že spí, otevřela oči. „Odpočiň si," řekla mu.

Přikývl a ihned se přesunul ke svým přikrývkám.

Odpočívali v jeskyni po celý zbytek dne, střídajíce se na hlídky ve vyvýšeném otvoru. Pustina z černého písku a větrem ošlehaných skal byla v okolí hory plná murgských jezdců, v trysku přejíždějí­cích sem a tam. Jejich pátrání probíhalo zcela bez jakéhokoli řádu.

„Nezdá se, že by věděli, co dělají," tiše poznamenal Garion k Silkovi, kteří teď hlídali spolu. Slunce právě zapadalo za hradbu mraků na západním obzoru a zbarvovalo oblohu ohnivě rudou barvou. Zvedl se vítr, který do jeskyně přivál spolu s prachem i mrazivý vzduch.

„Myslím, že to nahoře v Rak Ktholu musí být pořádně napja­té," odpověděl Silk. „Nikdo neudílí rozkazy, a to Murgy mate. Mají sklon rozmlátit všechno na kousky, když jim nikdo nevelí."

„Nebude o to nebezpečnější vylézt odsud ven?" tázal se Gari-on. „Myslím právě proto, že nejezdí na žádné určité místo. Jen to tady pořád dokola objíždějí. Jak se přes ně dostaneme?"

Silk pokrčil rameny. „Prostě si nasadíme kápě a budeme to ob­jíždět s těmi, co tu zbydou." Ještě více k sobě přitiskl hrubý murg-ský plášť, aby se ubránil zimě, a pohlédl dovnitř jeskyně. „Slunce už zapadá," oznamoval.

„Počkáme, až bude úplná tma," odvětila Polgara Opatrně na-vlékala chlapci jednu Garionovu halenu.

„Až budeme na cestě, upustím nějaké zbytky," řekl Silk. „Murgové jsou někdy trochu tupí a my nebudeme chtít, aby ztratili naši stopu." Pohlédl opět na zapadající slunce. „Přichází chladná noc," poznamenal jen tak do větru.

„Garione," řekla teta Pol, už opět na nohou, „ty a Durnik zůs­taňte v blízkosti Taiby. Nikdy předtím nejela na koni a možná bude potřebovat ze začátku pomoc."

„A co ten kluk?" zeptal se Durnik.

„Pojede se mnou."

„A Belgarat?" zajímal se Mandorallen, obcházející stále spící­ho starého čaroděje.

„Až přijde čas, prostě ho vysadíme na jeho koně," odpověděla Polgara. „Mohu ho držet v sedle tak dlouho, dokud neuděláme nějakou náhlou změnu směru. Už se setmělo o něco víc?"

„Radši ještě chvíli počkáme," na to Silk. „Ještě je tam dost světla."

Čekali. Večerní obloha dostala purpurový nádech a objevily se první hvězdy. Svítily chladně a z velké dálky. Mezi pátrajícími Murgy se rozsvítily pochodně. „Půjdeme?" navrhl Silk a postavil se na nohy.

Tiše vyvedli koně z jeskyně přes kamení na písčinu. Tam se na chvíli zastavili, než skupina Murgů s pochodněmi přecválala o ně­kolik stovek sáhů dál. „Nejezděte zvlášť," prohodil k nim Silk, když nasedali.

„Jak daleko je to ke kraji pustiny?" zeptal se ho Barak před­tím, než se s funěním vyhoupl na koně.

„Dva dny rychlé jízdy," odpověděl Silk. „Nebo noci v tomhle případě. Asi se budeme chtít schovat, než vyjde slunce. Nemáme takový zrak jako Murgové."

„Vyrazíme," řekla Polgara,

Zprvu jeli pomalu, než Taiba získala větší jistotu a Belgarat ukázal, že může sedět v sedle, ačkoli dosud nebyl schopen vnímat své okolí.

Když přejeli první hřeben, vjeli přímo do velké skupiny Murgů svítících si na cestu.

„Kdo je tam?" hrubě vykřikl Silk hlasem přesně napodobují­cím murgský přízvuk. „Odkud jste?"

„Z Rak Ktholu," odpověděl jeden z Murgů uctivě.

„To vím, ty tupče," vyštěkl Silk. „Ptal jsem se na skupinu."

„Třetí oddíl," řekl Murgo ztuhle.

„To je lepší. Zhasněte ty pochodně. Jak chcete vidět dál než na deset stop, když vám svítí přímo do očí?"

Pochodně byly urychleně uhašeny.

„Přesuňte pátrání na sever," rozkázal Silk. „Devátý oddíl už tenhle úsek pročesává."

„Ale—"

„Hodláte se mnou diskutovat?"

„Ne, ale—"

„Hněte se! Hned!"

Murgové obrátili koně a odklusali do noci.

„Šikovné," podotkl s obdivem Barak.

Silk pokrčil rameny. „To je jednoduché," odvětil. „Lidé jsou vděční za trochu toho rozkazování, když jsou zmatení. Pojedeme dál, ne?"

Během dlouhé bezměsíěné noci prožili cestou na západ ještě několik takových setkaní. Tváří v tvář hordám pustinu křižujících Murgů byli takřka bezmocní, ale Silk zvládl každé střetnutí hladce, a tak noc proběhla bez větších potíží.

K ránu Silk šikovně rozházel po zemi různé předměty, aby upozornil na jejich stopu. „Možná trochu přehnané," řekl kriticky, dívaje se na botu, již odhodil do kopyty zdupaného písku za nimi.

„O čem to mluvíš?" zeptal se ho Barak.

„O naší stopě," odvětil Silk. „Chceme, aby nás sledovali, pa­matuješ? Jsou však přesvědčeni, že míříme k Tolnedře."

„No a?"

„Jen jsem myslel, že je to trochu kruté,"

„Příliš se trápíš takovými věcmi."

„Je je otázka stylu, můj milý Baraku," odpověděl Silk vzneše­ně. „Špinavá práce má sklon k vytváření jistých zvyků."

Jakmile se po zimním nebi začalo rozlézat ranní ocelově šedé světlo, skryli se mezi obrovské kameny na jednom z hřebenů protí­najících krajinu. Durnik, Barak a Mandorallen rychle upevnili plachtu jejich stanu v úzké strži na západní straně hřebene a posy­pali ji pískem, aby tak jejich nouzové přístřeší zamaskovali.

„Asi bude lepší nerozdělávat oheň," řekl Durnik Polgaře, když odváděli koně pod plachtu, ,,jde o ten kouř a tak."

Přikývla na souhlas. „Všichni bychom potřebovali teplé jídlo," řekla, „ale zřejmě si na ně budeme muset ještě chvílí počkat."

Dali si studenou snídani sestávající z chleba a sýru. Pak se uložili, doufajíce, že prospí celý den, aby příští noc vyrazili plni sil.

„Rozhodně bych se vykoupal," pronesl Silk, zatímco si vykle­pával z vlasů písek.

Malý chlapec na něj pohlédl a mírně se zamračil. Potom k ně­mu přešel a nabídl Orb. ,,Dej ruku?" zeptal se.

Silk si strčil ruce za záda a zavrtěl hlavou. „To je jediné, co umí říct?" obrátil se na Polgaru.

„Vypadá to tak," odtušila.

„Moc dobře tomu nerozumím," řekl Silk. „Co tím myslí?'

„Pravděpodobně mu bylo říkáno, že má dát ruku na Orb, uk­radnout ho. Představuji si, jak mu to Zedar pořád dokolečka opaku­je už od doby, kdy byl docela malý. Tak se mu ta slova zřejmě za­ryla do paměti."

„Je to dost zmatené." Silk stále držel ruce za zády. „Někdy to vypadá, že to říká zcela nahodile."

„Neuvažuje stejně jako my," řekla mu. „Jediným cílem, který v životě má, je někomu odevzdat Orb - komukoli, zdálo by se." Zamyslela se. „Durniku, proč se nepodíváš, jestli bys nemohl pro něj vyrobit nějaký pytlík, do kterého by se Orb dal a upevnil se mu kolem pasu. Možná, že kdyby ho neměl stále v rukou, tak na něj tolik nemyslí."

„Ovšem, paní Pol," souhlasil Durnik. „Už mě to mělo samot­ného napadnout." Šel k jednomu z vaků a vytáhl z něj starou, oh­něm popálenou koženou zástěru. Odřízl z ní široký pruh kůže, z kterého vyrobil pytlík. „Chlapče," řekl, když ho dokončil, „pojď sem."

Chlapec však zvědavé zkoumal malé a úplně suché křoví na horním konci strže a nejevil známky, že by věděl o kovářově volaní.

„Ty - Dejruku!" zvolal Durnik.

Chlapec se rychle otočil a s úsměvem se k němu přiblížil.

„Proč mu tak říkáš?" chtěl vědět Silk.

Dumik pokrčil rameny. „Zdá se, že má ta slova rád a odpovídá na ně. Můžou sloužit za jméno, než najdeme něco vhodnějšího."

„Dej ruku?" ptalo se dítě a nabízelo Orb Durntkovi.

Dumik se na něj usmál a rozevřel otvor váčku. „Vlož to dovnitř, Dejruku," pobízel ho, „a zavřeme to. Pak to bude hezky uschováno v bezpečí, abys to neztratil."

Hoch radostně vložil Orb do koženého pytlíku. „Dej ruku," prohlásil odhodlaně.

„To bych řekl," souhlasil Dumik. Utáhl šňůrku a váček při­pevnil za kus provazu, který chlapec nosil místo opasku. „Tak, a je to, Dejruku. Ted' je to bezpečnější a pohodlnější."

Dejruk si váček opatrně prohlížel a několikrát za něj zatahal, jako by se chtěl přesvědčit, že drží skutečně pevně. Pak se krátce a šťastně zasmál, ovinul ruce kolem Durnikova krku a políbil ho na tvář.

„Je to správný klučina," řekl Durnik, v mírných rozpacích.

,,Je úplně nevinný," prohlásila teta Pol z místa, kde prohlížela spícího Belgarata. „Nemá ani zdání o rozdílu mezi dobrem a zlem, a tak se mu všechno na světě zdá dobré."

„Také bych si přála vidět svět takto," nahlas uvažovala Taiba, jemně se dotýkajíc usměvavého dětského obličeje. „Žádný žal, žádný strach, žádná bolest—jen láska ke všemu, co vidíš, protože věříš, že všechno je dobré."

Ale Relg si ji změřil pohledem. Ztrápený výraz, který plnil jeho tvař poté, co zachránil uvízlou otrokyni, byl pryč. Měl opět fanati­cký pohled, jaký tam byl vždy předtím. „Obludné!" procedil mezi zuby.

Taiba se k němu otočila a v očích jí zablýskalo. „Co je oblud­ného na štěstí?" otázala se a položila svou ruku kolem chlapcových ramen.

„Nejsme tu proto, abychom byli šťastní," odpověděl, opatrně se vyhýbaje pohledu jejích očí.

„Tak proč tu tedy jsme?“ namítala,

„Abychom sloužili bohu a varovali se hříchu," Stále odmítal na ni jen pohlédnout, ale tón jeho hlasu zněl o něco méně jistě.

,,Já nemám boha," odsekla, „a dítě zřejmě také ne, tudíž, bereš -li to takhle, on a já se budeme soustřeďovat a snažit být šťastní - a jestli se do toho připlete nějaký ten hřích, tak co?"

„Nemáš trochu studu?" zvolal přiškrceným hlasem.

„Jsem taková, jaká jsem," odvětila, „a nebudu se omlouvat. Ještě jsem toho moc neřekla."

„Chlapče," Relg sáhl po dítěti, „pojď od ní, rychle."

„Taiba se narovnala a obličej jí ještě více ztvrdl. Vyzývavě na něj pohlédla. „Co myslíš, že budeš dělat ty?“ ptala se ho.

„Budu bojovat proti hříchu, kdekoli ho najdu," prohlásil.

„Hřích, hřích, hřích!" vzplála. „To je všechno, na co myslíš?'

„To je má neustálá starost. Střežím se ho v každé chvíli."

Zasmála se. „Jak únavné. Nemůžeš myslet na něco lepšího? Ach, já zapomněla," dodala posměšně. „Jde i o všechno to mo­dlení, že? Všechno to koření se před tvým bohem, jak jseš hříšný. Myslím, že někdy musíš toho UL strašně nudit, víš?“

Rozzuřený Relg pozvedl pěst. „Už nikdy nevyslovuj jméno UL!"

„Udeříš mě, když ho vyslovím? Na tom mně moc nezáleží. Li­dé mě bili celý život. No tak, Relgu. Proč mě neuhodíš?' Nastavila mu svou umazanou tvář.

Relgova ruka poklesla.

Cítíc svou převahu, pozvedla ruce k výstřihu hrubého šedého obleku, který jí dala Polgara. „Můžu tě zastavit," řekla mu. Začala si rozepínat plášť, „Dívej se na mě. Stejně jsi na mě hleděl po ce­lou dobu. Nadáváš mi a říkáš, že jsem nízká, ale přesto se díváš. Podívej se tedy. Nezkoušej to zakrývat." Pokračovala v rozepínání oděvu. „Jsi-li nezatížený hříchem, mé tělo tě nijak nevyvede z míry."

Relg jen koulel vytřeštěnýma očima

„Mé tělo netrápí mě, ale tebe. A hodně, že? Nalézá se tedy hříšnost v mé mysli, nebo v tvé? Mohu tě svést k hříchu, kdykoli budu chtít. A vše, co udělám, je jen tohle." A rozevřela svůj šat.

Relgovi se podlomila kolena a vydal pár zaškrcených zvuků.

„Nechceš se podívat, Relgu?' posmívala se mu, když od ní pr­chal.

„Máš skutečně hroznou zbraň, Taibo," blahopřál ji Silk.

„Byla to jediná zbraň, kterou jsem měla v kobkách pro otroky," řekla mu na to. „Naučila jsem se jí používat, kdy to bylo nutné." Pomalu si šat znovu zapnula a obrátila se zpět k Dejrukovi, jako by se nic nestalo.

„Co je to za křik?' zamumlal těžce se probírající Belgarat a všichni se k němu rychle seběhli.

„Relg a Taiba měli malou teologickou diskusi," řekl vesele Silk. „Zvláště závěrečné okamžiky byly velmi zajímavé. Jak je ti?“

Ale starý muž opět upadl do hlubokého spánku.

„Alespoň se začal probírat," podotkl Dumik.

Ještě bude pár dní trvat, než bude úplně v pořádku," řekla Polgara a položila ruku na Belgaratovo čelo. „Je stále strašné slabý."

Garion prospal většinu dne. Spal na skalnaté zemi, zabalen do svých pokrývek. Když ho chlad a zvláště nepohodlný kus skály pod jeho bokem nadobro probudil, bylo pozdě odpoledne. Silk se­děl a hlídal v ústí strže. Zatímco ostatní spali, on hleděl na popela-vou zemi rozprostírající se kolem nich. Když k němu Garion schá­zel, všiml si tety Pol, jak spí s Dejrukem v náručí, a musel zápasit s dalším chvilkovým záchvatem žárlivosti. Taiba cosi zadrmolila, když kolem ní procházel, ale krátký pohled ho ubezpečil, že se ne­probudila. Ležela nedaleko od Relga a zdálo se, že k němu ve spánku vztahuje svou dlaň.

Silkův malý a ostrý obličej byl bdělý a nejevil žádné známky únavy. „Dobré ráno," zašeptal, „nebo, co chceš."

„Ty nejseš nikdy unavený?" divil se Garion. Mluvil potichu, aby ostatní nevyrušil.

„Trochu jsem spal," řekl Silk.

Durnik vylezl zpod plachtové stříšky, aby se k nim připojil.

Zíval a protíral si oči. „Já tě teď vystřídám," řekl Silkoví. „Viděl jsi něco?" Pohlédl na klesající slunce.

Silk pokrčil rameny. „Nějaké Murgy. Byli o něco dále na jihu. Nemyslím, že by už někdo nalezl naše stopy. Možná je budeme muset pro ně trochu zvýraznit."

Garion pocítil podivnou skličující tíhu na svém zátylku. Roz­rušeně se ohlížel za sebe. Pak, bez varování, ucítil ve své mysli cosi jako ostré bodnutí. Vyhekl a napnul svou vůli, aby útok od­razil.

„Co se děje?" zeptal se Silk prudce.

„Grolim," zaúpěl Garion a soustředil svou mysl k boji.

„Garione!" To byla teta Pol a její hlas zněl naléhavě. Otočil se a vrhl se zpět pod plachtu se Silkem a Dumíkem v patách.

Polgara stála na nohou s rukama chránícíma Dejruka,

„Že to byl Grolim?" tázal se pronikavým hlasem Garion.

„To nebyl jenom jeden," odvětila napjatě. „Hierarchové upo­zornili Grolimy, že Ktačik je mrtev. Spojili své vůle, aby zabili Dejruka"

Ostatní, probuzeni jejím křikem, vyskočili na nohy a sáhli po zbraních.

„Proč jdou po tom chlapci?" zeptal se Silk.

„Vědí, že on je jediný, kdo se může dotknout Orbu. Myslí, že pokud zemře, nebudeme schopni dostat ho z Kthol Murgosu."

„Co budeme dělat?' zeptal se jí Garion a bezmocně se rozhlí­žel.

„Budu se soustřeďovat na ochranu dítěte," odpověděla „Ustup, Garione."

„Cože?"

„Jdi ode mě dál." Poklekla a nakreslila kolem sebe a chlapce do písku kruh. „Poslouchejte mě, všichni," řekla. „Dokud z toho nebudeme venku, nikdo z vás nesmí přijít blíže, než jste teď. Ne­chci někomu z vás způsobit bolest." Napřímila se a bílý pramen v jejích vlasech se zdál být v jednom plameni.

„Počkej," zvolal Garion.

„Nemohu. Mohou každou chvíli zaútočit znovu. Je teď na tobě ochránit dědečka a ostatní."

„Na mně?“

„Jsi jediný, kdo je toho schopen. Máš moc. Použij ji." Pozved­la ruku.

„Kolik jich tu je, když s nimi mám bojovat?“ tázal se Garion ale to už v mysli slyšel onen podivný burácivý zvuk. Teta Pol vzry-čovala svůj štít. Vzduch kolem ní vypadal, jako by se třpytil a chvěl se jako za slunného letního odpoledne. Garion už začal vnímat zeď, která jí obklopovala. „Teto Pol?" pronesl. Pak zvýšil hlas a vykřikl: „Teto Pol!"

Zavrtěla hlavou a ukázala na své uši. Vypadala, že něco říká, ale jejím třpytivým štítem nepronikl žádný zvuk,

„Kolik?" naznačoval Garion široce otevírajícími se ústy.

Ukázala mu dlaně s jedním palcem ohnutým.

„Devět?" otevíral znovu ústa

Přikývla a pak přehodila svůj plášť přes chlapce.

„Nuže, Garione?“ zeptal se Silk a probodával ho očima, „co budeme dělat teď?"

„Proč se ptáš mě?“

„Slyšel jsi ji. Belgarat pořád není při sobě a ona je zaměstnaná. Teď máš velení ty."

„Co budeme dělat?" dotíral Silk. „Musíš se naučit činit roz­hodnutí."

„Já nevím," bezmocně se ošíval Garion.

„To nikdy nepřiznávej," řekl mu Silk. „Jednej vždy tak, jako bys věděl — i kdyby tomu tak nebylo."

„Tedy — uf— počkáme, než se setmí. Hádám — tedy — vy­razíme stejným způsobem, jakým jsme postupovali dosud."

„Hle," zašklebil se Silk. „Vidíš, jak je to jednoduché?“