Kapitola druhá

Bolest je přítěž života

 

Dneska v noci se mi zase zdálo o rodičích a o obrázcích, které oživly. Je docela zvláštní, že si na to vzpomínám až teď. Posadila jsem se, vytáhla jsem ze šuplíku skicák a pastelky.
"Potřebuji odpovědi." řekla jsem si sama pro sebe. Namalovala jsem malého čaroděje, který byl jedním z mých kamarádů z dětství. Jsem asi blázen, ale musím to zkusit. Foukla jsem na obrázek jako ve svých vzpomínkách. Nevím co jsem čekala, ale nic se nestalo. Hodila jsem skicák na zem a zabořila jem hlavu do poldštáře. Nechtěla jsem brečet, ale nedalo se to zastavit.
" Thálí? Ty zase pláčeš?" ozvalo se z druhé strany pokoje. Chvíli jsem si myslela, že je to David. I když natom hlase bylo něco jiného. Pomalu jsem se otočila za zvukem toho hlasu.
" Pane Bože!" vykřikla jsem. Musím blouznit, protože u nohou postele seděl čaroděj. Trochu jiný než jsem ho namalovala. Byl starší a hezčí. Tak moc se podobal Mikeovi, kterého znám celý život.
"Neboj, neublížím ti." řekl něžně.
Ach, ten hlas. Byl tak milý a smutný.
" Ty seš smutný?" zeptala jsem se aniž bych to chtěla. "Nejsme smutný. Jen mám o tebe starosti, Thálí. Jsem stašně moc rád, že tě po letech zase vidím."
" Starosti? Proč?" sedla jsem si blíže k němu. Chtěla jsem se ho dotknout a říct mu, že všechno bude v pořádku.
" Bojím se jak to všecko přijmeš. Věděl jsem, že se něco stane, když jsem ti bral vzpomínky. Ale chtěl jsem ti pomoct a ty si tak moc prosila a tvoje bolest byla neúnosná." svěšel hlavu a pohrával si nervozně s rukama. Po chvilce zvedl hlavu a rukou si prohrábl vlasy. Tak to je fakt ujetý. Tohle dělá i Mike. Než jsem mu stačila něco říct, tak se ujal zase slova.

" Jak vidim, tak se ti toho spoustu vrací a určitě máš hodně otázek. Tak se ptej. Odpovím ti na všecko."
" Proč jsem chtěla, abys mě zbavil vzpomínek? "
" Tvý rodiče ti moc chyběli a hodně tě to bolelo. V tu chvíli si to nedokázala unést a poprat se stím. Požádala jsi mě, abych ti pomohl zapomenout. Obětovala jsi kvůli tomu i svou moc." nechtělo se mi tomu věřit.
"Kolik mi bylo?
" Skoro šest let."

" Proč se mi zrvona teď začaly vracet zpátky?
"Protože jsi na to už byla připravená. Tak jak bylo kouzlem řečeno."
"Aha..." Inteligentnější odpověď mě fakt nenapadla.

Nešla jsem ani na snídani. Povídání s Mikem bylo zábavné a hlavně jsem se dozvěděla co jsem potřebovala vědět. Když jsem šla dolů na oběd, tak jsem se cítila o moc lépe. Usmívala jsem se a Helen byla jen ráda, že mě zase vidí spokojenou. Podala mi talíř se špaghetami. Vzala si svůj talíř a sedla si naproti mně.
"Tak jak si se vyspala?" řekla a vložila si o úst pořádné sousto špaghet. Trochu jsem znervozněla. Žvýkala jsem pomalu, abych si promyslela co jí řeknu. Nechtěla jsem jí vykládat o těch snech co mě přepadají. Ani o tom, že jsem mluvila s Mikem, no kresleným Mikem o všech těch věcech. Myslela jsem si, že jsem se fakt nadobro zcvokla. A tak jsem jí dala ten nejlepší úsměv a doufala, že to zabere.

" Spalo se mi dobře. Že se mi ani z tej postele nechtělo." Heh, takhle lhát se mi nechtělo, ale v tu chvíly mi to připadalo správné. Proč bych jí měla přidělávat starosti? Stačí, že jsem jí pověděla o vzpomínkách a kamarádech.
"To jsem ráda." Usmála se ještě víc a z jejích očí opadl neklid. " Už sis promyslela vázdobu na oslavu tvých narozek?" Hups, tak tohle se i vykouřilo z hlavy. Budu muset zavolat Amy, aby mi stím pomohla. A taky Bradymu a Mikemu.
"Zalám Amy, a pak se do toho můžem pustit." Mrkla jsem na ni. Pouze přikývla a ukázala na kuchyň kde je telefon. Když jsem dojedla, tak jsem dala talíř do dřezu a šla zavolat Amy.
"Halo?" ozvalo se z druhé strany.
"Ahoj Amy, tady Thálie."
"Jéé Thálí. Už je ti dobře?"
"Jo, jsem v poho. Hele...to...no potřebovala bych pomoct s výzdobou na tu párty. Helpneš mi?" Chvíly bylo ticho. Amy vždycky přemýšlela nad věcma, nad kterýma to bylo zbytečné.
"Ok, tak kdy mám dorazit?"
" Tak díky, fakt moc. No co nejdřív." oddechal jsem si úlevou, že mi stím pomůže. Má brilantní mozek na vymýšlení párty.
"No a co třeba hned? Vezmu si rovnou věci na dovču a přespím u tebe."
"Tak já se převlíknu a vyrazím ti naproti. A pomůžu ti s věcma. Hm..?"
"Oh, tak to by bylo super. Tak zatím pá."
"Jasný tak zatím. Měj se." Zavěsila jsem a běžela do pokoje. Vytáhla jsem rychle nějaký kraťasy, tílko, nazula si tenisky a vlasy jsem si stáhla do culíku. Vyběhla jsem z pokoje jako neřízená střela. Letmo jsem ve dveřích pozdravila Davida, kterého jsem málem porazila. Už jsem byla dva metry od baráku, když v tom mě k zemi složila ukrutná bolest hlavy. Válela jsem se po zemi a držela se za hlavu. Netušila jsem,, že křičím.

Byl večer a strašně pršelo. Jela jsem v autě s rodiči. Mamka mi zrovna podávala pití a táa řídil. Chtělo s emi spá, ale vadila mi světla projíždějících ut. Taťka se na mě podíval do zadu.

"Thálí spinkej zlatíčko, ještě máme před sebou pár hodin jízdy. Tak si hajni a nech-" Víc říct nestihl. Vlna světel nás pohltila. Náraz byl strašný. Zvuk praskajícího plechu mě děsil. Křičela jsem a plakala. Mamka se mě snažila utěšit, ale nešlo jí to sma na tomnebyla nejlépe. Pohled na mrtvého otce mi vyrazil dech. Otočila jsem se na Maminku, která ronila slzy. "Miluji tě Thálí. Nezapomeň na mě ani na Tatínka. Buď hodná. Budeš nám chybět." Držela mě za ruku. Chvilku po tom její ruka ochabla a z očí se jí vytratila jiskra života. Křičela jsem na ni ať mě tu nenechává samotnou. Cloumala jsem sní, ale nic se nestalo. Nepohla se. Nepromluvila na mě. Tiše jsem plakala a koukala na tu zkázu v našem autě. Zkoušela jsem se dostat ale dveře byly zablokované. Bála jsem se. Mučil mě pohled na mrtvé rodiče. Vyčerpáním jsem upadla do kliného spánku.
Bylo mi šest let.

 

Probudila jsem se v postely. Ve své postely. Vedle mě ležela Amy a držela mě za ruku. Podívala jsem se na budík. Bylo skoro pět hodin odpoledne.

"Amy, vzbuď se." jemně jsme s ní zatřásla. Polekaně sebou trhla a posadila se. Rozhlížela se po pokoji, když si všimla mě. Usmála se a vtiskla mě do obětí.

"Jsem tak ráda, že ses vzhůru. Už jsem si myslela, že budem muset odvolat tu tvou párty." mrkla na mě a dala mi ještě zářivější úsměv.

" Začne v osm. Kluci dorazí v sedm. Jinak všecko je zařízené, takže přijdeš k hotovému. Obleč se a přijď za námi dolů. Já si musím ještě něco zařídit." Ještě jednou mě objala. Udiveně jsem seděla na postely. Byl to docela šok, e ta oslava furt bude. Vylezla jsem z postele a vykročila jsem směrem ke koupelně, když v tom někdo zamnou zakašlal.