Kapitola druhá

David

Dusno a hluk v místnosti mě zabíjely. Už se to nedalo vydržet. Stál jsem v ztemnělém rohu místnosti a snažil se splynout s bílou omítkou. To mi bohužel znemožňovalo mé černé oblečení. Každý ostřejší zvuk se mi do hlavy zarýval jako střepy. V protějším koutě si právě houslisté ve fracích dolaďovali svoje nástroje a chystali si noty na svůj smyčcový koncert. Kolem mě byla spousta lidí, které jsem nikdy v životě neviděl, ženy měly na sobě dlouhé pestrobarevné róby, muži černé fraky. Jen několik mladých rebelantů, včetně mě, mělo na sobě plátěné kalhoty a košili s kravatou.

Celé osazenstvo sálu si povídalo, připíjelo si drahým šampaňským a netrpělivě obracelo své oči směrem k velkému zdobenému schodišti potaženému červeným kobercem. Po něm přesně za pět minut začnou scházet dívky, které budou poprvé uvedeny do společnosti. Již dnes se stanou plnohodnotnými čarodějkami, ale až zítra v noci projdou rituálem zasvěcení. Dnešní den je prvním dnem jejich opravdové dospělosti.

Pevně jsem svíral svou skleničku šampaňského a díval se na strop vymalovaný buclatými andělíčky. Koutkem oka jsem viděl tančící plamínky svíček, které mě vábily… Cítil jsem v sobě zvrácenou touhu jeden zlacený stojan převrhnout a způsobit tak požár. V tom zmatku bych pak měl možnost uniknout dveřmi na velkou temnou a tichou terasu. Ale pro dnešek jsem byl hodný hoch a neudělal jsem to. A tak teď musím přežít tento večer a doufat, že nebudu muset tančit. Kdo ví, co si na mě matka připravila. Čelo se mi orosilo potem a chvíli jsem měl pocit, že ztratím vědomí. Události minulé noci mě velmi vyčerpaly, vydýchaný vzduch nedělal dobře mému znavenému tělu a alkohol v krvi mi zřejmě také nepomáhal.

Místnosti se rozezněly tóny houslí, na schodišti se objevila moje matka. Sál ztichl, slavnostní atmosféru podbarvovaly pouze první takty jakési pro mě neznámé skladby.

"Po dlouhém roce se zde znovu scházíme, abychom se seznámili s dívkami, které znamenají naši budoucnost," řekla s milým úsměvem. Měla na sobě temně modré šaty, které nádherně zdůrazňovaly její štíhlou a vysokou postavu. Jemné stříbrné zdobení ještě potrhovalo její zdánlivou křehkost. Zdála se tak bezbranná - a to bylo její největší zbraní. Mluvila dál a já už neposlouchat její ve vatě obalené kecání, momentálně jsem dával všechnu svou sílu do snahy udržet se ve vzpřímeném postoji a nekřičet. Nesnášel jsem její řečnění.

"Pane," ozvalo se tiše těšně vedle mě. Stál tam malý kluk ve zlaté uniformě pážete. Byl to krásný blonďáček z bezelstnýma modrýma očima.

"Co potřebuješ?" zeptal jsem se ho tiše.

"Pane, už by jste měl stát támhle." Ukázal na řadu mladých mužů, kteří stáli vyřádkování pod schody a čekali na první tanec s dívkou. Mezi čtvrtým a šestým byla mezera.

"Tenhle rok se má téhle maškarády účastnit Petr," řekl jsem nechápavě.

Pokrčil rameny a mlčel. Nechal jsem ho stát v koutě a davem jsem se prodral k bratrovi. Tohle bude zajímavý rozhovor.

"Petře?" řekl jsem a zatahal ho za rukáv. "Nemáš stát pod schody?"

"Matka mi dnes odpoledne oznámila, že letos budeš mít tu čest uvádět jednu z dívek do společnosti ty. Poslal jsem k tobě malého Dominika, aby ti to vyřídil." Jo, to asi byl ten kluk, kterého jsem vyhodil ze svého pokoje dřív, než mi stačil cokoliv říct, pomyslel jsem si.

"To nemyslíš vážně!" řekl jsem hlasitým šepotem. Lidi okolo nás se vyčítavě otočili. Pár vteřin káravých pohledů a všichni se opět dívali na tu zmiji v tmavě modrých šatech. Kdyby se dalo pohledem zabíjet, už bych to dávno udělal.

"Zvládneš to?" zeptal se mě Petr starostlivě. "Nemáš zrovna hezkou barvu."

"Neměj péči," zabručel jsem a snažil se prodrat ke schodišti včas. V duchu jsem nadával na celý svět. A hlavně na matku. Asi jsem ji musel v děloze hodně kopat, jinak si její chovaní nedokážu vysvětlit. O tři minuty později jsem stál vyřádkovaný mezi ostatními oběťmi a v duchu se modlil, abych se neskácel. Řeč konečně skončila a houslisté začali hrát novou skladbu. Na úpatí schodiště stanula první dívka.

Byla představena, matka vyjmenovala polovinu jejího rodokmenu, zapěla ódu snad na všechny její předky a podle toho, jak dlouho mluvila, se její rodina zúčastnila snad všech sporů a válek na světě. Zapomněla ale dodat, že vypadá jako kůň a její výraz by se mohl používat místo značky: Pozor, vysoce toxické. Měla na sobě bílé šaty a vypadala v nich jako duch. Upřímně jsem litoval toho, kdo bude jejím dnešním tanečníkem. Na ostatní dívky jsem se v zájmu zachování svého zraku raději nedíval. Nakonec došla řada i na mě.

Na úpatí schodiště stanula drobná blondýnka. Měla na sobě, stejně jako všechny předchozí, jednoduché bílé šaty. Přesto v nich zářila jako perla. Blonďaté vlasy měla lehce sepnuté na temeni a okolo obličeje se jí kroutilo pár neposedných pramenů. Kdybych ji potkal kdykoliv kdekoliv jinde, zdála by se mi nádherná. V téhle chvíli ale byla mým prokletím. Nasadil jsem falešný úsměv a sledoval, jak pomalu schází ze schodů. Matka pořád něco povídala, ale já ji raději neposlouchal. Dívka sešla až ke mně.

"Slečno," usmál jsem se a nabídl ji své rámě.

Pomalu jsme přešli středem sálu k ostatním párům a čekali, až začne hrát hudba. Po schodech sešlo ještě několik dalších dívek. Dívčina se jemně držela mé paže a mlčela. Její dotek byl jako pohlazení motýla, křehkost vyzařovala z každého jejího póru. Krásně voněla, ta jemná vůně šeříku mě přímo omamovala.

Valčík začal. Pomalu jsme pluli po parketu, její ruka se jemně dotýkala mých zad. Má krásně tvarovaná ústa, napadlo mě. Jaké by to bylo, dotknout se jich? Její pomněnkové oči mě pozorovaly a vlévaly do mě novou sílu.

"Jak se jmenujete?" zeptala se mě tiše. Stejně jako ona celá, i její hlas byl jedinečný. Posazený níž, než by člověk čekal. Zakrýval ho jemný závoj, zněl jako zastřené bublání potůčku.

"David. A vy?" zakoktal jsem. "To bych měl asi vědět z představování, že," dodal jsem, když se na mě překvapeně podívala.

"Rebeka," řekla tiše. Kolem úst jí pohrával lehký úsměv.

"Neříkejte mi, že ty slavností projevy posloucháte," dodal jsem na svou omluvu.

"Je to můj debutantský ples. Samozřejmě, že je poslouchám."

"Dejte na mě. Příští rok se u nich budete nudit stejně jako já." Její strnulost postupně mizela. Plula mi v náručí a vypadala naprosto uvolněně.

"Už vám někdo řekl, že jste milý?"

"Ne, ještě se to ke mně nedoneslo," řekl jsem pobaveně. "Zajímalo by mě, jak to můžete posoudit za tak krátký čas."

"Jsou jen dvě možnosti, buď na vás mám dobrý vliv, nebo jsou všichni okolo slepí." V očích jí hrály jiskřičky smíchu. Vypadala nádherně.

"V tom případě na mě podle všeho máte dobrý vliv, Rebeko," řekl jsem s úsměvem. Zaklonil jsem ji dozadu a ona se tlumeně rozesmála. Její smích byl stejně zastřený jako hlas. Fascinovaly mě všechny jeho odstíny.

Připadal jsem si jako ve vzduchotěsné bublině. Nevnímal jsem nic kromě ní a hudby, která nás vedla. A ta najednou skončila. Odstoupila ode mě, uklonila se a krásný náznak úsměvu na její tváři vystřídal zase ten vážný výraz. Když jsem skláněl hlavu k úkloně, měl jsem na chvíli pocit, že už ji nezvednu…

"Těšilo mě," řekl jsem tiše. Teď mám až do půlnoci klid. Pak ještě krátké spojení mocí a… konec.