Kapitola devatenáctá

Což neslyšíš tu nářek jeho lkavý
a nevidíš, že ve vírech, jichž síly
i moře předčí, na smrt v boj se staví?
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv II.

"Já?"zírala jsem na něj."Chcete říct, že VY Johna znáte?"
Pak jsem si uvědomila, co jsem udělala. Právě jsem připustila, že John existuje.
Kromě toho, že… nepřiznal právě i on Johnovu existenci?
"No, samozřejmě, že ano."řekl Richard Smith, dívaje se na mě, jako bych byla mírně nechápavá. "I když evidentně ne tak dobře jako vy. Jen, když jsem prošel, tak jsem nešel do říše mrtvých."
Najednou jsem cítila slabost v kolenou. Zašátrala jsem po židli a pak si na ni sedla, svíraje náhrdelník na své hrudi.
"Chcete tím říct,že -."
"Ano, ano,"řekl a netrpělivě si poklepal na hruď.
"Infarkt. Voperování bypassu. Ale jen jsem viděl světlo."
Sednul si zpět do svého křesla a díval se na mě s úplně jiným výrazem, než jaký měl předtím. Teď vypadal,no…trochu ohromeně. Jako bych nebyla ten "hloupý teenager ", jak si o mě původně myslel.
Což, musela jsem přiznat, jsem se nějak tak jako chovala.
Ale byli tam polehčující okolnosti.
"A co vy, slečno Olivierová? Jak jste prošla vy?" jeho pohled byl něžný.
"Uklouzla jsem a udeřila se do hlavy." Řekla jsem. "A utopila se. Ale byla jsem podchlazená."dodala jsem, protože jsem nenáviděla to, jak jsem umřela. Znělo to tak pitomě. Zvláště, když jste zohlednili toho ptáka.
Přikývl."Ah. Samozřejmě. To bylo důvodem, proč vás dokázali oživit." Znovu začal zápasit se svými brýlemi, leštil skla látkou, která ležela na stole, pak si je znovu nasadil a prohlížel si mě ještě více. "Říkala jste něco o házení…čaje do jeho tváře?"
Podívala jsem se dolů na podlahu. "Ano. To je jak…no, tak jsem utekla."
"Vida,"řekl zcela neodsuzujícím tónem.
"A to bylo asi tak před…jeden a půl rokem?"
Znova jsem se na něj překvapeně podívala."Jak jste -?"
"No, jen hádám,"odpověděl se vzdáleným pohledem. "Jen to mnohé vysvětluje. To je všechno."
"A co?"nechápala jsem.
"Nevadí,"řekl a podíval se znova na mě. "Tak,"řekl a naklonil se v křesle, přiměv ho tak k opětovnému zavrzání. "Řekněte mi, co se stalo s náhrdelníkem. Pokud si pamatujete, jako to bylo. Zeptal bych se ho sám, ale…no, není v poslední době příliš komunikativní."Najednou se usmál a oči mu zajiskřily za čočkami brýlí. "Teď už samozřejmě vím proč. Ačkoliv, a jsem si jist, že se mnou budeš souhlasit, když řeknu, že John má i své světlé chvilky."
Zavrtěla jsem hlavou a nemohla uvěřit tomu, co slyším. Celou dobu jsem si stála za tím, že je John skutečný a nikdo mi nevěřil.
A teď, naproti mně sedí někdo, kdo mi nejen věří, ale i ho viděl - mluvil s ním - osobně.
A zjevně si nemyslel, že by byl zrůda. Nazýval ho Johnem. Jen tak. Jen…John. John měl i své světlé chvilky.
Nebyla jsem blázen. Nikdy jsem nebyla blázen.
"Já tomu nerozumím,"řekla jsem. "Vy jste s ním mluvil? Mluvil jste s ním. Vy dva jste…spolu mluvili." Potřebovala jsem sodovku, presso, svoje prášky, velmi, velmi rychlou jízdu na mém kole směrem dolů u kopce, něco. Tuhle informaci jsem nějak nemohla zpracovat. Představe, že John sedí tady, v této kanceláři, v tomto křesle, mluví s tímto mužem, mi nevycházela.
"No,"řekl Richard Smith, opřel se ve svém křesle a vypadal zamyšleně."Často ne. Samozřejmě. Ale občas ano, potkal jsem se tam s ním a povídali jsme si. Nebylo to vždy snadné. Občas může být tak trochu…jak to vy mladí dnes říkáte? Oh, ano, náladový."
Náladový? Objeví se a zase zmizí odnikud, snaží se zavraždit každého, kdo se mě jen dotkne? A to bylo řečeno ještě mírně.
"Ale já mám tu výhodu, že jsem měl už předtím zkušenost se smrtí, což můj předchůdce v této funkci - který mi zanechal četná varování ohledně Johna - neměl, vysvětlil mi kostelník. "Takže jsem neměl strach ze smrti a ani z věcí, které obnáší, jako třeba z Johna."
Vytřeštila jsem oči. Skutečnost, že se Richard Smith nebál Johna nebo místa odkud přišel, mi přišlo jako extrémně lehkomyslné.
"A některá varování, to připouštím, se ukázala jako oprávněná,"pokračoval."Tak je to, samozřejmě, tak trochu utrápený mladý muž. Kdo by nebyl, na jeho místě? Ale historky o něm - věci, které mají lidé sklon směřovat na něj,když chtějí někoho obvinit - narostly naprosto nepřiměřeně. Vandalizmus, například -."
"Děláte si ze mě legraci?" dívala jsem se na něj v šoku. "Mluvíte o bráně? Protože to byl on. Byla jsem tam. A byl to naprosto určitě on."
Richard Smith pozvedl obočí.
"No, zcela určitě není zodpovědný, za všechna ta záhadná úmrtí, kterými mí předchůdci -."
Zavrtěla jsem hlavou. "Dovolte, abych se vás na něco zeptala. Byli ti lidé, kteří byli tak odporně zabiti, ti, kteří si vlastně zasloužili zemřít? Protože pokud ano, tak to udělal on."
Kostelník zavrtěl hlavou."Ale -."
"Co je to s vámi?"vybuchla jsem. "Neslyšíte ty hromy venku? To celé je on!"
Odmlčel se a jen mě pozoroval."Zcela určitě neumí ovládat počasí."
"Dobře,"řekla jsem. Tenhle chlap žil v úplně jiném světě.
"Fajn. Nemůže. Jak dlouho už tady je? Byl taky už během toho velkého hurikánu, který jste zmiňoval, toho, při kterém zmizel ten náhrdelník?"
Kostelník vytřeštil oči. " Je Bohem smrti, slečno Olivierová, ne vrah a nebo meteorolog. Ze všech lidí byste to měla vědět právě vy."
Nemyslela jsem si, že by tenhle chlap Johna opravdu tak hodně znal, ale neřekla jsem nic, abych ho opravila.
"Ale z toho, co vím,"pokračoval,"ano, Velký Hurikán v roce 1846, je ta doba, kdy se na tomto ostrově prvně objevil John."Asi jsem vypadala překvapeně, protože řekl,"Oh ano, viděli ho i jiní lidé a nejen kostelníci…i když nejvíckrát byl spatřen někde tady nablízku. Proč myslíte, že jsme se nikdy neobtěžovali investovat do koupi bezpečnostní kamery? Protože všichni na Isla Huesos ví, že se po setmění mají odsud držet dát, protože nikdo nechce riskovat setkání s ním." Jeho výraz potemněl. "No, s výjimkou teenagerů, samozřejmě, kteří se přesto ještě nepoučili, zejména během dne v předvečer Noci Rakví -."
Potřásla jsem hlavou."Co je to? Má to také co dělat s Johnem?"
"Jistě, že ano," řekl. Tou dobou už byl pokoj tak tmavý, že jsem sotva viděla kostelníkovi do obličeje. Vítr venku se uklidnil. Bylo to jako bývá naprostý klid, těsně předtím, než začne lít jako z konve. "Až na to, že se to všechno stalo tak dávno, že už si na ten příběh nikdo nepamatuje nebo alespoň ne správně. Pamatují si pouze, že je důležité postavit rakev a pak ji skrýt…samozřejmě, že úkryt je jen symbolický. Ukrývání představuje pohřbívání."
"Ale proč?"zeptala jsem se. "To nedává žádný smysl."
"Ve skutečnosti dává,"řekl."Protože žádný život - pokud ho vedl slušný člověk - by neměl být zapomenut. Takže, například, voják byl zrazen lidmi o kterých si myslel, že jsou přátelé, jeho tělo hodili přes palubu a nechali osamocené ve vlnách, jeho rodinu zanechali navždy se divící, co se mu mohlo stát, aniž by se kdy dozvěděli, zda přežil, jestli se měl dobře…to je jedna z částí z celého jeho vlastního pekla."
Zamrkala jsem a má mysl se, z nějakého důvodu, najednou vrátila zpátky na dno bazénu na zahradě v Connecticutu, když jsem tam ležela a dívala se na střapce na mé šále. Opuštěná.
Přesně takhle jsem se cítila. I když mě, samozřejmě, ve skutečnosti nikdo nezradil a nezavraždil. Moje smrt nebyl ničí vinou, jen mou.
"To je to, co se mu stalo?"zeptala jsem se svým najednou nečekaně rozklepaným hlasem. I když mi na Johnovi nezáleželo, samozřejmě, nesnesla jsem pomyšlení, že by se mu stalo něco takového. Muselo to být hrozné, být vhozen do všech těch mořských vln kolem. To v našem bazénu pod vodou to bylo krásné. Alespoň moje máma věděla, kde mě hledat.
Nemyslíš, že se mi to nelíbí stejně tak jako tobě?
To se mě tehdy ptal John v tom pokoji s hlasem plným nespravedlnosti. Nemyslíš, že bych si i já přál vidět svou matku?
Myslím, že mé srdce se, právě teď a tady v kostelníkově kanceláři, rozbilo ještě o trošku víc.
Nevěděla jsem to. Neměla jsem ani tušení, o čem to John mluvil.
Teď už to vím.
Kostelník se ve svém křesle najednou opřel a to strašlivě zavrzalo. Ten okamžik - nebo co to bylo - byl rozbit. Nehodlal mi říct o Johnově smrti nic navíc, pokud to bylo to, o čem hovořil.
"Jako všechno,"řekl, celý podnikavý najednou,"i tento příběh byl pokroucen. A možná, že to je dobře, právě v tomto případě. Protože někdy, když lidé slyší opravdový příběh, nepochopí ho. Je to příliš děsivé. A tak z toho udělají něco jako je Noc Rakví a má více co do činění s fotbalem a rovnáním věcí do ohně než k uctívání mrtvých. Ale já jsem stále ještě zvědavý,"řekl,"co se stalo vám, slečno Olivierová, poté, co jste umřela.To pak vám dal John ten náhrdelník?"
Bůhvíproč jsem cítila, jak se červenám.
"Když jsem umřela…co se stalo…to bylo…"Potřásla jsem hlavou. Bylo to úžasné. Teď, když jsem konečně našla někoho, kdo by mi opravdu věřil, slova nepřicházela. Nikdy jsem nemohla říct tomuto milému staříkovi, jaké to v podsvětí opravdu je nebo co jsem tam viděla.
"Nebylo to jako v knížkách,"řekla jsem nakonec. "Musela jsem utéct. Musela."
Pan Smith pozdvihl obočí."No vida." Řekl.
"Ale nejprve vám dal tohle,že?"ukázal na náhrdelník v mých rukou. "A to se pak s vámi nějak dostalo zpátky?"
Stále ještě jsem se příliš styděla za to, co jsem tam provedla než abych se mu dokázala podívat do očí. Dívala jsem se dolů na kámen. Vypadal, jako by na mě mrkal zpátky, bílý stejně jako triko pana Smithe.
"Ano,"řekla jsem. "předtím jsem ho potkala tady, v den dědečkova pohřbu, když mi bylo sedm. On byl…milý, toho dne. Pak jsem v patnácti umřela a viděla ho znova. Ten den už tak milý nebyl. Alespoň nejprve. Od té doby jsem ho jen vídala, občas. Naposledy minulou noc."
Najednou jsem si uvědomila, že jsem si zničila celou svou ´zpátky-do-školy´ manikúru, odloupaje si většinu laku z nich, zatímco jsem si ním povídala. Ležel ve vločkách, dole na dřevěné podlaze, všude kolem mé židle. No výborně.
"John…děsí mě."slyšela jsem se přiznat."Dokáže být tak trochu…divoký. Předtím jsem to nevěděla, ale teď, díky vám, myslím, že mám lepší nápad. Chtěla bych mu pomoct, ale nechce mi to dovolit -."
Pan Smith vydal drobný nesouhlasný zvuk."Oh, ne. Myslím, že si umím představit, že vaše pomoc je to poslední, co chce."
Zvedla jsem ruce v bezmocném gestu. "Pak ale nevím ,co mám dělat. Copak vás neděsí?"
"No…možná trochu, na začátku. Myslím, že jedním z nebezpečí práce na hřbitově je, že po celou tu dobu vidíte samé děsivé věci. Ale -."pan Smith pokrčil rameny. "Víš, proč říkají tomuto místu Ostrov Kostí, ne? Nemůžeš mít místo, které je neustále poseto mrtvými, aby tam nebyl vstup do podsvětí -."
Podívala jsem se na něj a mé srdce vypadalo, že se mi vypařilo z hrudi." Isla Huesos je tím místem?"
"No, samozřejmě, slečno Olivierová," prohlásil a slabě se usmál. "Co jste si myslela? A kvůli tomu, samozřejmě, musíte mít i strážce mrtvých. A někdo, s prací jako je tahle, má přímo za povinnost být poněkud děsivým."
"A tím je on?" zeptala jsem se a přemýšlela o jméně, které bylo napsáno na dveřích krypty u které jsem ho teď podruhé potkala. Nechtělo se mi ptát se. Ale teď, když už jsem věděla a náhrdelníku, jsem se musela zeptat." On je…Hádes?"

Venku začaly padat první kapky deště a dopadat na plechovou střechu. Nejprve málo. Ale tvrdě. Znělo to jako kulky.

"Samozřejmě, že ne,"stařík vypadal překvapeně. "Hádes byl Bůh a tím John Hayden není. Narodil se jako člověk, žil jako člověk a umřel stejně tak a až pak se stal tím, čím jak víte i vy i já je dnes…vládcem podsvětí."
"Takže, on vzal Hádovo místo, poté co šel on…do důchodu?" zeptala jsem se. Stále jsem tomu nerozuměla.
Pan Smith zavrtěl hlavou."Ne, ne,"řekl."Tak blízko, jak jsem na to byl schopen přijít - a pochopte prosím, že jste jedinou osobou, kterou jsem kdy potkal, kromě Johna, kdo tam skutečně byl - podsvětí Johnovi nepatří. Já osobně nevěřím, že je jen jedno podsvětí. Byla by to docela čest pro náš malý ostrov s malou populační explozí od dob Homérových, nemyslíš?"
Zírala jsem na něj. "Nerozuměla jsem jediné věci, kterou jste říkal." Kromě toho, že John nebyl Hádes. Což by měla být úleva. Stále ještě jsem se ale nedostala k tomu, kým přesně je."Kdo je Homér?"
Povzdechl si, jako by přemýšlel, proč právě on je proklet tak neschopným žákem a pak se otočit zpět ke své knize s mrtvými Bohy a ukázal mi část s jasně barevnými ilustracemi, z nichž každá znázorňovala rozdílné vypodobnění, vypadající pro mě jako peklo. Předpokládám ale, že pro někoho jako on to bylo něco jako super zábavné dětské hřiště.
"Podívejte,"řekl Richard Smith, jasně se snažíc, mít se mnou trpělivost. " Opravdu je to docela jednoduché. Každá kultura, každé náboženství na světě, má své vlastní mýty vztahující se k podsvětí, jehož prostřednictvím duše nově zemřelých dostává dál ke svému posmrtnému životu, od Aztéků až k Řekům, k muslimům a ke křesťanům. Mohou existovat desítky a možná i stovky podsvětí, pro všechny, co známe. Slouží jako…jako jakýsi druh zpracovatelských závodů pro duše zesnulých, třídí je na ty, co si to zaslouží a na ty bezcenné, než je odešlou dál do jejich konečných destinací. A tento malý hřbitov, jak to tak vypadá je v centru jednoho z nich. Váš dědeček - který sdílel můj zájem o tohle téma - a já, jsme tuto záležitost intenzivně studovali -."
Šokována jsem ho přerušila,"Můj dědeček Johna znal? Myslela jsem, že jste říkal, že jste spolu jen hráli bocce."
Vypadal, jako by se styděl sám před sebou,"Ach, vy máte na mysli, to co jsem řekl dnes ve škole? No, ano, to byl jen malý výmysl. A ne, váš dědeček Johna nikdy nepotkal, ačkoliv o něm věděl, samozřejmě. Ten, kdo byl na tomto místě přede mnou -." Odkašlal si. "Řekněme, že jeho názory na existenci posmrtného života byli poněkud úzkoprsé. Neumíte si představit, jak mohou být někteří lidé nepřístupní myšlence, že by tu byl mladý muž, který je schopen chodit jak v pozemské tak i astrální rovině a dělá to tak celkem snadno už století a půl -."
Ve skutečnosti jsem si dokázala velice lehce představit, jak nepřístupní mohli "někteří lidé" být k tomuto nápadu. Jako můj táta, například. Což bylo důvodem, proč jsem se mu o tom nikdy nezmínila.
"Můj dědeček,"snažila jsem se ho nasměrovat zpátky k původnímu tématu.
"Aha,"řekl. "No, jak jsem říkal, v těchto dnech jsme Johna zrovna moc neviděli. To se nestalo do té doby, dokud jsem nebyl jmenován místním hrobníkem tady a měl tu možnost potkat Johna, což bylo bohužel až poté, co váš dědeček odešel. Pokud jde o bocce, váš dědeček nikdy nechtěl, aby babička věděla, že je členem naší malé, ehm, společnosti. Jak jsem již zmínil, někteří lidé, považují studia o mrtvých bozích a podsvětí za poněkud…no, prostě, morbidní. A vaše babička je jednou z nich. Neříkám, že by to nebyla milá žena," dodal rychle. "A přínosem pro společnost. Můj společník plete a všechna klubíčka kupuje jedině u ní.Je to jen velice konzervativní dáma a myslím, že by pro ni skutečnost, že je váš dědeček zapojen do něčeho tak…ezoterického, byla trochu těžce pochopitelná, než jeho bytí v bocce týmu."
Zavrtěla jsem hlavou. "To je zvláštní."
Kostelník mě sledoval přes obroučky svých brýlí,"Proč je to zvláštní?"
Už jsem chtěla říct, že ona byla tou, kdo mi Johna představil.
Ale vzpomněla jsem si, že to nebyla ona. Ve skutečnosti, ve své kuchyni, trvala na tom, že jsem si celou tu věc vymyslela.
Není to tu pro tebe bezpečné.
Podsvětí? Mrtvá Božstva? Fúrie? John nežertoval: Tady na hřbitově to nebylo bezpečné pro nikoho. Babička by mi v žádném případě nedovolila vyjít ven z této kanceláře, kdyby o tom měla tušení.
"Je zvláštní," řekla jsem místo toho,"že to babička neví. Protože říkáte, že to ví každý. Každý ví o Johnovi a o tom, že Isla Huesos leží přímo na vrcholu tohoto podsvětí."
"Jde o to, něco vědět,"řekl pan Smith,"a v něco věřit. Vaše babička zná příběhy o Johnovi. Jako všichni tady kolem. Ale jestli opravdu věří a nebo ne, že je to skutečně pravda…to je jiná. Vaše babička je velmi známá tím, že stojí nohama pevně na zemi."
Měl pravdu. Babička nevěřila ničemu, co neviděla na vlastní oči, s výjimkou toho, co říkala Bible. To samé říkala mámě o tátově rozkládající společnosti.
"Nikde o tom nevidím žádné známky,"říkala." Nebo někde nějakou ropu na kterou si lidé tak stěžují."
"To je to, oč tu jde, mami,"říkala máma. "jen proto, že ji nevidíš, ještě neznamená, že tam není. Nikdo neví, jaké škody v ekosystému to může napáchat od teď za pár let."
"Ach proboha, Deborah,"řekla babička.
"Dala jsem do své pohledávky, ztráty z přijíždějících turistů a ta společnost mi obratem splatila vše do posledního centu. Takže, je mi líto, ale proč bych se měla starat a nějakou skupinu hloupých ptáků?"
"V každém případě,"říkal Richard Smith, "váš dědeček a já, jsme vždycky podporovali teorii, že ve vesmíru musí být mnohem víc takových Johnů Haydenů - duší, které jsou z jakéhosi důvodu určeny trávit věčnost tříděním duší zemřelých a postavením jich na cestu k jejich konečným cílům - stejně tak jako v podsvětí."
"Ale pak, jak to, že jsem byla poslána do podsvětí tady na Isla Huesos, když jsem umřela v Connecticutu?" zeptala jsem se.
"Nedávalo by větší smysl, kdybych šla do jednoho, řekněme, v Bridgeportu? Měla bych být v Bridgeportu. Pokud by tam bylo podsvětí pro oblast společenství tří států, rozhodně mi to připadá, jako že bych měla být umístěna pod Bridgeport."
Vypadal zamyšleně. "Říkala jste, že jste se s ním setkala už dříve, když vám bylo sedm. Tak možná proto."
Zavrtěla jsem hlavou. Nebylo to proto, že by to, co pan Smith říkal nedávalo smysl…bylo to tím, že jsem jen nemohla uvěřit tomu, jak jsem mohla být tak dlouho slepá. A měla jsem stále tolik otázek.
"Copak není nic, co by mohl kdokoliv udělat?"ptala jsem se kostelníka. "S Fúriemi? Pomoct Johnovi?"
Trochu smutně se na mě usmál. "Co navrhujete, abychom s nimi udělali, slečno Olivierová? Mluvíte o oblasti, kam odcházejí lidské duše, když zemřou. Máme na to zaútočit s osvětlenými loučemi a vidlemi? Jak bychom se tam dostali, aniž bychom museli nejprve umřít?"
Chtělo se mi brečet. Fúrie vypadaly jako ještě větší katastrofa než jakou by mohla způsobit jedna z tátových firem.
"Jak byl vlastně John vybrán pro tak podřadnou práci?"zeptala jsem se. "Nepřijde mi to fér. Co udělal, že si zasloužil tohle?"
"To," řekl pevným hlasem pan Smith, zavíraje knihu,"je něco, nač se ho budete muset zeptat vy sama."
Zrudla jsem.
"Nemohu si s ním promluvit,"odpověděla jsem rozhodně."Nenávidí mě."
"Aha,"pan Smith se postavil. Byl jednoznačně připraven odejít. "Jsem si jist, že to není pravda."
"Ne,"řekla jsem. "Vy tomu nerozumíte. Snažila jsem se na něj mluvit. To je vše co můžu udělat proto, aby mě poslouchal. Snažila jsem se mu omluvit za to, co se stalo… no, když jsme se potkali. S tím čajem. A víte, co udělal? Hodil tento náhrdelník přes celý hřbitov."
"Konečně,"řekl pan Smith a vypadal, jako by ho to trochu pobavilo, "vysvětlení, proč jsem ho dnes ráno našel na pozemku rodiny Wolkowských."
"On je jako noční můra,"řekla jsem. Byl to dobrý pocit mít konečně někoho, u koho jsem mohla dát průchod svým pocitům ohledně této věci. Někoho, kdo skutečně poslouchá a ví o čem to mluvím. Bylo jen škoda, že to byl stařík, který nevěděl o ničem jiném, než o mrtvých Bozích. "Nevím, co mám dělat. Pokud bych věděla o čemkoliv z tohohle - že Isla Huesos je posazen na vrcholku jakéhosi druhu podsvětí - myslíte, že bych souhlasila s přemístěním sem? A jediné, co jsem kdy udělala bylo, že jsem umřela. A pak, jen proto, že jsem Johna znala z předchozího setkání na hřbitově, když mi bylo sedm, myslela jsem si, že by mi mohl být schopný pomoct a jen tak mimochodem, jsem mu dala pár návrhů, jak to místo udělat trošičku lepším…"
Kostelník, který začal házet papíry do aktovky sebou trhnul. "Ach drahá. Jsem si jist, že nebyl moc rád."
"Jo,"řekla jsem."Vím to,jasný? A pak, další z věcí, co vím je, že mě vzal do pokoje s postelí a říkal mi, že tam budeme muset zůstat navždy, protože jsem zmeškala loď, o čemž si náhodou mimochodem myslím, že to udělal schválně a co jsem mohla dělat? Vyšilovala jsem. Vy byste dělal to samé."
"No," řekl pan Smith."Ano,jsem si jist, že bych, ehm, vyšiloval."
Najednou jsem byla zase na nohou a znovu přecházela po malé kanceláři s náhrdelníkem v ruce. Venku padaly vodopády deště tak, jako by se v nebi pro mě rozplakali všichni andělé zároveň. Až na to, že to tak rozhodně nebylo, protože jsem si byla jista, že všichni andělé v nebi se ke mně obrátili zády, jinak by se mi tohle všechno nemohlo dít.
"Uvědomujete si, že od té doby, co jsem se z toho místa vrátila zpět, pokaždé, když se otočím," informovala jsem jej,"způsobí někomu infarkt nebo rozdrtí ruku nebo rozbije bránu, přímo přede mnou a já jsem ta, koho za to obviní? Pokaždé!"
Vypadal znepokojeně. "Nemyslím si, že bys měla činit Johna zodpovědného za všechny tyto-."
"Viděla jsem ho to dělat!"zvolala jsem."Musela jsem ho držet, aby neudělal nic horšího! A teď mi tu říkáte, že s ním musím mluvit? Jak bych si s ním mohla promluvit? Vždycky, když s ním mluvím, stane se něco hrozného. Přišla jsem sem s mou maminkou, abychom začaly znova, být normální. Třebaže slovo normální není terapeuticky prospěšné. Ale jak můžu být normální, když mi tu říkáte, že mám mluvit s někým, kdo je zodpovědný za jakési podsvětí a kdo, jen tak mimochodem, mi dal náhrdelník, který věnoval Hádes Persefoně a PS: zabil tisíce lidí?" Zatřásla jsem diamantem jeho směrem. "Celá tahle věc je šílená."
"Ne,"řekl pan Smith, zavřel svou aktovku s rozhodným cvaknutím a otočil se ke mně tváří, ktrá byla najednou ponuře šedá, stejně tak jako kámen, který jsem držela v ruce.
"To není. Celé mi to teď dává smysl. Když jsem tu začal pracovat, nejprve pro mě byl John výzvou, to je pravda. Ale když jsem pak měl možnost, dostat se k němu, pravděpodobně stejně jako vy, tím, že jsem viděl smrt… Je toho už jen velmi málo, co mě ještě děsí. Ale je to přesně rok a půl zpátky, co se stalo něco, co Johna změnilo na, ehm, noční můru, jak popisujete. Až do dnešního večera jsem netušil co by to mohlo být, protože on o tom nechtěl mluvit. Ale teď už to vím. To jsi byla Ty."
Sklonila jsem překvapením ruku. Déšť venku začal polevovat.
Ale napětí v kostelníkově hlase ne.
"Slečno Olivierová, já tu jen pohřbívám mrtvé. John třídí, kam jde která duše poté, co odejde. Nevím, jakou roli v tomto hrajete vy…ale vím, že na to musíte přijít a že na to musíte přijít rychle. Protože mi trvalo měsíce, poté co jste přišla poprvé, než se mi podařilo Johna uklidnit. A vše bylo v pořádku až do minulé noci, kdy jste ho znovu rozrušila. Další věc, kterou vím je, že má brána je rozbita, náhrdelník mrtvé královny leží na mém hřbitově a z čistého nebe se tu najednou objeví hurikán odnikud a je zřejmé, že směřuje vaším směrem. Takže, pokud bych mohl něco navrhnout, pro dobro nás všech, proč nezkusíte "- prosili jeho hnědé oči - " být na toho hocha o trošku milejší?"
Otevřela jsem pusu. Byla tam spousta věcí, které jsem Richardu Smithovi chtěla říct. Zaprvé, nezáleželo na tom, jestli jsem na Johna byla milá a nebo ne, stejně v tom nebyl žádný rozdíl. John byl divokou věcí a jako divoká věc si i dělal cokoliv chtěl a nikdo ho nedokázal zastavit.
A zadruhé, nezáleželo na tom jak milá jsem byla na Johna Haydena. Mohl jít kamkoliv a dělat cokoliv jen chtěl, pouhým mrknutím oka.
Pak jsem si ale uvědomila, že říct všechny tyhle věci by bylo špatné. Bylo by to jako mařit romantické představy Richarda Smitha o podsvětí s jeho pěti řekami smutku a nářku a kdovíčeho ještě. Upozorňovat na odpornou pravdu - o potetovaných strážcích a lodích a zástupech a mrazivé pláži - tomuto staříkovi by vůbec nic nezlepšilo.
Co dobrého by to přineslo? Zdrtilo by ho, kdyby věci, o kterých se tolik miloval učit, ve skutečnosti vůbec neexistovali.
Stejně tak by pana Smitha mohlo zdrtit poznání, že do mě John nebyl, ať už si o tom myslel cokoliv, zamilovaný, kvůli tomu všemu, co mi říkal že ví o mém charakteru, kvůli tomu, co viděl v mých očích a kvůli faktu, že se starám mnohem víc o další chudáky tam dole než abych se víc starala o sebe.
Pokud by byl do mě zamilovaný, jak mi tu pan Smith vypadalo, že naznačuje, proč by pak na mě nebyl o trošku milejší on? Proč by mi,za všechny ty měsíce, kdy jsem trpěla ve své soukromé rakvi, místo vyskakování a snažení se o zabití lidí kolem mě, jen neřekl, že mě miluje, kdyby to byla pravda?
Samozřejmě, že tam vždy byla ta možnost, že se stal tak divokým - mučen Fúriemi nocí i dnem za to, že mě nechal utéct - že zapomněl, jak důležité je pro lidi slyšet ta slova Miluji Tě.
Možná, že nevěděl, jak má říct ta slova Miluji Tě. Rozhodně to vypadalo, že má problém i se slovem Promiň.
Ach Bože, co to dělám? Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem mohla brát tu zábavnou myšlenku pana Smitha vážně. On byl Isla Huesoským bláznem - nic jiného, opravdu, svým způsobem, jiný než má babička. Kdo vlastní obchod s pletením na místě, kde je průměrná teplota kolem 30 stupňů? A není divu, že jmenovali hrobařem Richarda Smitha: byl posedlý mrtvými Bohy!
Přemýšlela jsem, že přijít do jeho kanceláře nebyl zrovna dobrý nápad. Co jsem tím vlastně opravdu splnila? Nic dobrého. Až na to, že jsem dostala zpět svůj náhrdelník.
Můj náhrdelník, který, jak jsem se poučila, zabil každého, kdo se ho dotknul. Výborně.
"podívejte,"řekla jsem kostelníkovi a přetáhla si řetízek dolů přes hlavu. Když jsem ucítila těžké žuchnutí přívěsku proti mému srdci, cítila jsem se o něco klidnější. Což bylo samo o sobě dost skličující.
"Nevadí. To je v pořádku. Chápu."
Podíval se na mě ve světle lampy. "Myslíte slečno Olivierová? Protože já mám pocit, že jsem nebyl o nic úspěšnější v dotažení všeho do konce jak u vás, tak stejně tak i předtím u Johna."
"No,"řekla jsem, "teď už víte, proč jsem nebyla nadšena z představy, že tam s ním strávím celou věčnost. Protože je nemožný."
Kostelník vypadal zamyšleně.
"Nemožný,ano,"připustil po několika sekundách.
"Ale zajímavý. Stejně tak jako vy. A věčnost je dlouhý čas. Takže pokud ji budete muset strávit s někým, shledávám,že by to mohlo být neuspokojivé, trávit ji s někým nemožným…ale zajímavým."