Kapitola devátá

S

mích, spousta smíchu. "Chyťte si mě, Rodste!" vyjekla a otočila se v dlouhých šatech dokola. Nabíraná sukně se jí zavlnila a dívka ji chytila do dlaní dřív, než se stačila namočit. Neuvědomila si, že skončila v mělkém potoce a střevíce se jí zaplnily chladnou vodou.

"Jste moc rychlá, Marianne." Zasmála se, roztomilý lhář, kdyby chtěl, už dávno by ji chytil. Schovala se za strom a vyklonila se přes oblý kmen k travnatému kopci, ze kterého byl překrásný výhled na celé Buckie. Severní Skotsko bylo touhle dobou studené a vítr foukající ze severu s sebou nesl příslib brzké zimy.

"Mám vás!" zaznělo jí u ucha a na tvář jí dopadl lehký chladný polibek. Marianne leknutím poskočila a dlaň si přitiskla na místo, které jí zabrnělo po jeho doteku.

"Rodste, chovejte se slušně, nebo řeknu apacalla o vašem chování." Muž před ní se zasmál, dlouhé nazrzle blonďaté vlasy se větrem vznášely kolem jeho bledého, ostře řezaného obličeje a pomněnkové oči se pobaveně zúžily.

"Chovám se tak nejslušněji, jak dokáži, slečno." Hbitě uchopil její tvář do dlaní a políbil ji doopravdy. V tichu a šumu stromů zazněl její smích a dlouhé paže dívky oděné v posvátném hábitu se opřely o silná ramena. Ucítila jeho rty na krku a instinktivně mu nabídla hrdlo, které si ovšem nevzal…

"Ach, Marianne, odejděte se mnou." Omámeně vydechla, že nemůže a muž očekávající její reakci se pobaveně uchechtl.

"Uslyším někdy vaše ano?" Marianne si podržela milovanou tvář v dlaních. "Rodste, uslyšel byste ode mne tisíckrát ano, kdyby to bylo možné." Jemně se otřela rty o jeho prodloužené špičáky, kristepane, už se nemohla dočkat, až je také bude mít a bude stejná jako on.

"Odešla bych s vámi kamkoli," zašeptala a Rodste před ní poklekl. "Nikdy se vás nevzdám, zůstaneme spolu, dokáži se o vás postarat, přísahám na krev v mých žilách." Marianne se jeho vážnému výrazu potěšeně zasmála a oběhla strom míříc do vesnice.

"To byste si mě musel nejprve chytit, milý Rodste." Zapištěla, když se jeho mohutné tělo dalo do pohybu a zamířilo k ní s dravčím hladem.

 

"Do hajzlu!" Docházely jí náboje a ti bělovlasí parchanti se snad líhli z podlahy. Kolem jejího ucha prosvištěla kulka a zakousla se do omítky naproti ní. To bylo zlé, jestli se okamžitě nestane zázrak, tak bude v pořádném maléru. Kdo mohl tušit, že jsou tu další v podzemních prostorech. Zkontrolovala zásobník a útrpně zavřela oči, znovu nabila zbraň a vyklonila se zpod převržené olověné skříně. Před ní byli dva bezduší, každý za jedním rohem obdélníkového půdorysu tělocvičny s devítimilimetrovýma EKOL. Nechápala, kdo vymyslel takhle hloupě rozestavený nábytek, který skýtal tolik úkrytů. Jestli to takhle bude pokračovat, vystřílí všechnu munici. Dvakrát se trefila do stejného místa, ale výkřik neslyšela, nezasáhla.

Všude po místnosti ležely roztříštěné kusy střešního skla, administrace iniciace ležela pomačkaná a rozválená ve všem tom bordelu. Lampičky od dvou konferenčních stolů s prasklými žárovkami, čtyři postřelená těla s kalužemi černého sajrajtu pod nimi, obrovská tabule se zakreslenými body na mapě, která vypadala jako válečná tažení, shozená nástěnná světla, nábytek na kusy a ohavně vypadající sada barevných šuplíků plných složek s tuhými deskami.

Marianne natáhla ruku a ze stehna si vyrvala kus uvízlého střepu. Zuby zabořila do tkaniny černého trika a špičáky upárala spodní lem, aby si jím vzápětí převázala rozšklebenou ránu.

Když proskočila střechou, povedlo se jí překvapit všechny shromážděné. Ještě než se provaz odmotal do nastavené délky, už pálila po snadných cílích. Většina neozbrojených rekrutů se rozutekla a ti odvážní to schytali čistě. Pár jich stihla prošpikovat. Mezi nimi byli i zkušení bezduší a díky bohu za zbraně. Jeden jí šeredně pomlátil, až měla Marianne na chvíli pocit, že plive zuby.

Uslyšela dusot běhu a naproti ní se vynořil další bezduchý napřažený s policejním zásahovým obuškem. Poslala mu vzdušný pozdrav přímo do prsou a hozením dýky do středu se místnost na okamžik osvětlila zábleskem.

Z bitevního pole za ní uslyšela nadávku a pak sólový útěk do dveří naproti. Na nic nečekala a bez přemýšlení se vrhla za nimi.

 

Schodiště napovídalo, že budova vede dolu do prostorů pod zemí. Chodba byla tmavá a schody strmé, vypadalo to jako únikový východ, až na to, že po stranách nebyly značky, ale válely se tam regály s nástroji jako z béčkových hororů, nad kterými Marianne opravdu nechtěla přemýšlet.

Slyšela zdola hlasy a nebyly jen dvoje. Z horního patra, kde si myslela, že všechno vystřílela, k ní dolehly opatrné kroky, byla v pasti a téměř neozbrojená. Jedna z dýk se povalovala u kovového lešení v prašivém popelu a nůž z kapsy u kalhot vězel v zádech jednoho z rekrutů, který stihl vzít do zaječích, když se to rozpoutalo. Uslyšela z podzemí hádání a výstřel. Se škodolibostí ji napadlo, že jestli je ještě chvilku nechá, pozabíjí se navzájem.

Tiše vysunula nohu před druhou a podél zdi se plížila k sadě vykosťovacích nožů velkých velikostí, které magneticky visely na stěně. Natáhla paži a zacílila na prosvětlující postavu v tunelu před sebou. Všechny věci kolem byly rozházené po zemi a převrácené zběsilým útěkem. Ještě krok a bude mít přesnou trajektorii. Tiše se přemístila blíž ve chvíli, kdy jí na ústech přistála obrovská dlaň. Strhla jí hlavu dozadu a tělo přimáčkla k sobě. Marianne se panicky nadechla a znehybněla.

Darius rozzuřený jako býk jí druhou rukou, kterou nedržel její ústa, ukázal do prohlubně u tunelu, kde se tiše krčila jiná postava. Sakra, odstřelovač, nevšimla si ho. Zapřela se, odstrčila jeho dlaň a otočila se k němu. No, netrvalo mu dlouho, než si všiml, že ve vile není a hádanka co tedy dělá, byla moc jednoduchá. Udělal několik posunků s ukazováčkem k nebi, což mělo zřejmě v překladu znamenat, aby se koukala okamžitě odhmotnit do vily, že ji seřeže prdel později. Marianne se zamračila a zavrtěla hlavou. Darius jí sevřel paži a trhnul s ní k východu do patra. Vzpurně se mu postavila a zasyčela. Dočkala se zpátečního zavrčení, dlouhému pohledu, rezignovanému povzdechu, trochu arogantnímu odfrknutí a ráznému kývnutí hlavou ke zbrani v jejích rukou. Na prstech ukázala dvojku. Darius protočil oči, až si na chvíli připadala jako začátečnický pitomec a sáhl na bedra. Podal jí čtyři zásobníky a počkal, až si stávající vymění. Pak ji nevybíravě popadl kolem pasu a hodil ji za sebe. Marianne se naježila, ale jediný pohled stačil, aby pochopila, že má dvě možnosti, držet se zpátky, anebo mazat odsud.

Vymrštil se jako kobra a střelil po postavě, která vyčkávala v ústraní. Další hladký přesně mířený výstřel patřil návnadě uprostřed. Marianne se tiše přikradla kupředu za jeho záda, připravená střílet, jen co se objeví cíl. Ucítila ruku na břiše, která ji odstrkovala zpátky, odsunula ji a kopla Daria do lýtka a kývla hlavou, aby se posunul. Slyšela, jak něco pro sebe tiše kleje a bylo jí to fuk, hlavě ať pohne, než všichni zmizí.

Došli až na konec schodiště a uviděli jednoho hnědovlasého mladíka na podlaze, vedle něj ležel plně nabitý CYBG.

"Co to pro všechno na světě je?" zasyčela a uhnula stranou. Darius se na ni nechápavě podíval a vytřeštil oči, když Marianne odhrnula horní ret toho křížence a pod křídově bledou pokožkou se zaleskly upíří zuby. Oba se na sebe podívali a proběhlo mezi nimi hrůzné porozumění. Tohle je zlý sen, opakovala si, zatímco se snažila pochopit zřejmé. Všichni rekruti, nebo alespoň část byli předělaní muži jejich druhu.

Marianne se o něj i o jeho parťáka postarala, zatímco ji Darius kryl. Pomalu postupovali až na konec chodby do dveří po straně. Marianne se postavila ke klice a podívala se na něj, třikrát odpočítala a pak je rozrazila dokořán.

 

Z místnosti se ozvalo několik křiků a přestřelka. Slyšela jak Darius zařval a hekl, v rameni mu vězel šrapnel, klopýtl a Marianne ho podepřela paží, aby neupadl, stáhl ji za sebe, aby ji chránil vlastním tělem a opětoval palbu. Nezmohla se vůbec na nic, překážel jí ve výhledu a jeho rozložité tělo sloužilo jako štít. Byla vyděšená, že nemůže nic dělat a pomoct mu, znemožňoval jí přidat se.

 

Všechen hluk, bolestné sténání a křik, trval snad věky. Celou dobu ji k sobě Darius tiskl a cítila z něj strach a zuřivou bojovnost. Několikrát jí řekl, aby se odhmotnila, že nemůže plně bojovat a tímto stylem je zabijou oba, ale problém byl, že stěny a v podstatě celé spodní patro bylo s olověnými vložkami a když chtěla zavolat o posily, v podzemí nebyl signál. Byli v pasti.

Rány padaly snad všude kolem a přes dunění nárazů do kovového nábytku nic neslyšela. Ucítila jak s sebou Darius trhnul a na jeho paži se objevila střelná rána. Podruhé za život se modlila, aby z toho vyvázli. Kdyby se mu její vinou něco stalo - Kdyby se mu něco, cokoli stalo! Bože, nad tímhle nedokázala uvažovat.

 

O několik minut později nastalo hrobové ticho. Nechápala jak to, že jsou pořád živí. Celou dobu, byl Darius v zákrytu olověné bedny na zbraně, ale bezduchých tam bylo opravdu hodně. Pochopila, když se vyklonila a spatřila dveře, které určitě vedly napovrch. Vystartovala za nimi, když ji Darius strhl zpět, zamračila se.

"Je půl šesté ráno, Marianne, bude už svítat," sykl a opřel se o desku. Měl jednu ránu v rameni a další se mu rozlévala v paži. Marianne rychle oběhla mrtvé a poslala je dárkem Omegovi.

Odhodila prázdný revolver na zem a pomohla mu, se přemístit na chodbu. Držel se jí kolem ramen a ve zraněné ruce svíral zbraň připravený ji v okamžiku použít. Marianne otevřela dveře naproti chodbě a zkontrolovala prostor, vypadalo to jako sklad zbraní. Pomohla mu, se posadit na zem a odběhla do hlavní chodby stáčející se do patra. Z regálu s nástroji našla velkou operační pinzetu. V chodbě ani v provizorní pitevní místnosti nenašla nic, co by mohlo sloužit k desinfekci, natož alkohol.

Vrátila se k Dariovi, jeho plášť i triko ležely na zemi a prohlížel si rány. Do té doby vůbec nemluvili. Posadila se k němu a prohlédla je. V paži měl čistý průstřel, ale v rameni měl kulku. Vytáhla z kapsy zapalovač a nahřála ocel.

"Bude to bolet." Podívala se na něj. Drtil zuby o sebe a sotva nepatrně kývl hlavou. Marianne se nahnula a pokusila se pinzetou vytáhnout kov. Nemohla ho uchopit, byl celý zpocený a rána silně krvácela, povedlo se jí to až napotřetí. Natáhla se pro jeho triko a roztrhla ho v půli, obvázala mu ránu na paži a druhou polovinu použila na obvaz ramene.

 

Úlevně vydechla a opřela si čelo o jeho. Cítila se unavená jako nikdy. Chvíli trvalo, než zasténal a přitáhl ji k sobě. Vnímala, jak jí jeho krev stéká po prsou a vsakuje se do trička a bylo jí to jedno.

"Řekni mi, že jsi v pořádku," zasténal jí do ramene a pevně sevřel.

"Jsem v pořádku, úplně v pořádku," mumlala a tiskla si ho k sobě. Chvíli bylo poklidné, uvolňující ticho z čehož jí bylo do pláče.

"Fajn, a teď pravdu."

Zasmála se a slza jí stekla po tváři. "Bála jsem se o tebe, bože, bylo to tak těsné." Přitiskl ji k sobě blíž a cítila, jak se jeho tělo chvěje, bylo ticho. Držel ji moc pevně, přičemž nemohla dýchat, ale za nic na světě by mu neřekla, aby ji pustil.

 

Z ničeho nic ji odstrčil, namáhavě se zvedl a skříň se zásobníky a zbraněmi posunul před dveře, aby zabarikádoval vchod do místnosti. Zajel si rukou do vlasů, hrudník se mu trhaně nadzvedl a mohutné svalstvo se napjalo. A teď to přijde, pomyslela si. Marianne cítila, jak v něm narůstá vztek. Čistý, nezředěný, mrazivý vztek, který se hromadil v místnosti jako průvan ledového vzduchu.

"Umíš si vůbec představit, jak neuvěřitelně hloupý tohle bylo?" zeptal se jí úplně chladně a myslel to ze srdce vážně. Marianne najednou přepadla strašná chuť se smát. Zoufale a žalostně. Jo, věděla to s přehledem.

"Jen naprostého pitomce by napadlo, vrhnout se sebevražedně do díry bezduchých, prakticky neozbrojený a myslet si, že to přežije." Kroutil hlavou a chodil po pokoji jako lev v kleci. "Jak jsi doteď vůbec mohla přežít?" Opřel se o dveře a zase se postavil a rozešel k ní.

"Doprdele, na co jsi myslela?! Úplně ses pominula? Kristepane, Sladká stvořitelko ve Stínu, ne ty fakt nemůžeš být normální!" Marianne seděla a ani se nehla, fakt, že to nedopadlo dle původního plánu, byl očividný. Jediné, co teď mohla dělat, bylo, nechat ho vyvztekat počkat, až se bouře přežene a znovu se ovládne.

"Darie, klid, jsme tady živí a celkem zdraví a přísahám ti, že už to nikdy neudělám, tohle bylo naposledy." Vymrštil se a uchopil ji surově za ramena, až jí cvakly zuby.

"To si kurva piš, že už to neuděláš, a jak si vůbec můžeš myslet, že ti po tom všem budu ještě věřit?"

"Já jsem musela!"

"Nic jsi nemusela! Proboha, ženská, ty vůbec nepřemýšlíš, co by to udělalo s Wrathem, kdyby o tebe přišel! Co by to, doprdele, udělalo se mnou! Měl bych okamžitě jít a všechno vyklopit králi, protože tohle už hraničí s pokusem o sebevraždu." Marianne ztvrdly rysy.

"Neuděláš to, protože nejsi zrádce."

Vybuchl. "Právě, proto, že nejsem zrádce, tak bych mu to měl okamžitě nahlásit!" Marianne zaryla pohled do podlahy a poposedla si, sykla bolestí.

"Doteď si všichni bratři mysleli, že se po městě potuluje někdo, kdo si chce hrát na hrdinu," přišel až k ní a poklekl na podlahu, "jenže ty nejsi hrdina, ty seš posranej šílenec!" Chytnul jí přezku pásku a rozdělal kožený řemínek. Opasek zachrastil, když ho hodil do rohu a rozepnul jí kalhoty, aby je mohl stáhnout.

"Můžeš mi říct, co sis myslela? Fakt by mě zajímalo, co se ti odehrává v hlavě, protože jsem buď mimo já, nebo se mi tohle všechno musí jen zdát."

"Pochop mě, dlužila jsem to Whaltymu, byl to můj přítel." Zavrčel a opatrně jí vysunul zraněnou nohu z nohavice, nevypadalo to tak strašně, a když to nenamáhala, ani to moc nekrvácelo.

"Tos ho musela kurevsky milovat, když ses kvůli němu chtěla nechat rozstřílet na kousky." Sykla, když jí ránu pevně utáhnul provizorním obvazem.

"Nemilovala jsem ho, byl to jen přítel, ale nemohla jsem to nechat bez odplaty." Darius zavrtěl nechápavě hlavou a rozhodil rukama.

"A my jsme tu od čeho? Na podobné akce nás chodí celá smečka a ty si sem nakráčíš sama. Marianne, můžeš mi říct, na co máš nás?"

Marianne vyskočilo obočí. "Pokud vím, o téhle budově jste neměli šajn." Zavrčel a zúžil vztekle oči. "Ono stačilo, zlatíčko, otevřít pusu a zmínit se, že máš podezření a tohle všechno by se nemuselo stát. Bratři by se o to postarali a já bych ti tu nemusel fáčovat rány!"

"Jo, jasně, jako bys byl všemocnej!"

"Doprdele, já si tady nedělám srandu. Chováš se jako mimino a čekáš, že ti budeme hlídat zadek, kterej věčně strkáš do potíží!"

"Ty pokrytče, ty mi nebudeš říkat, jak já se chovám, jde ti jen o to, že nevěříš, že se dokážu o sebe postarat!" Zmáčkl jí rukou stehno, které po čertech zabolelo. "To vidím!" "Ty -" Napřáhla se vztekle. Chytil jí zápěstí než ho stačila praštit a strhl jí paži na zem, jeho tvář se ocitla těsně u její.

"Měla by ses ke mně chovat mile, protože tvým přičiněním jsme tu teď skejsli na celý den a já umím být zatraceně nepříjemný společník, když chci." Zadíval se jí na rty a Marianne zarachotilo bojovně v hrdle. "Ani to nezkoušej!"