Kapitola devátá

znovu je relg vedl temným, tichým světem jeskyň a zno­vu Garion nenáviděl každý okamžik té cesty. Zdálo se, že uplynula věčnost od chvíle, kdy opustili Prolgu, kde se Se'Nedra nekonečně loučila s křehkým starým Gorimem. Jejich rozchod byl plný slz. Princezna tím Gariona ještě více překvapila a donutila ho tak o ní cestou zatuchlou temnotou trochu přemýšlet. V Prolgu se něco stalo. V určitých velmi zvláštních chvílích byla  Se'Nedra jiná— a ty rozdílnosti Gariona z jakýchsi příčin mátly.

Nakonec, po uplynutí nesčetných dnů v temných spletitých štolách, opět vystoupili do světa světla a vzduchu. Prošli hrbola­tým, kameny zpola zasypaným otvorem ve stěně strmé strže. Hustě sněžilo a veliké vločky se jemně vznášely bezvětrným vzduchem.

„Jseš si jistý, že tohle je Sendarie?" zeptal se Relga Barak, když se prosoukal zúženým ústím jeskyně.

Relg pokrčil rameny a opět si uvázal kolem očí roušku, aby své oči uchránil před světlem. „Už nejsme v Ulgu."

„Je mnoho míst, která nejsou v Ulgu, Relgu," připomněl mu nevrle Barak.

„Vypadá to tady jako v Sendarii,'' soudil král Čo—Hag a předklonil se v sedle, aby vyhlédl z jeskyně na padající sníh. ,,Může někdo odhadnout denní čas?"

„To je opravdu velmi těžké, když takhle sněží, otče," řekl Het-tar. „Koně myslí, že je tak kolem poledne, ale jejich pojem o čase je trochu nejistý."

„Báječné," poznamenal Silk posměšně. „Nevíme, kde jsme, ani kolik je. Začínáme cestu opravdu velkolepě."

„Není to zas tak důležité, Silku," řekl unaveně Belgarat. „Vše, co musíme udělat, je dostat se na západ. Když, tak se můžeme na­pojit na Velkou severní cestu."

„Dobře," odvětil Silk., Ale kde je sever?"

Zatímco se dědeček rozhlížel po zasněžené strži, prohlédl si Garion pozorně jeho tvář. Starcův obličej byl zbrázděn vráskami únavy a pod očima měl opět tmavé kruhy. I přes dvoutýdenní odpočinek v Pevnosti a tetin úsudek, že je dostatečně připravený na cestu, nebyl Belgarat samozřejmě ještě zcela zotaven ze svého zhroucení.

Když opustili jeskyni, pečlivě se připravili na cestu. Navlékli si těžké kabátce a utáhli sedlové řemeny.

„Nehostinné místo, vid?" podotkla Se'Nedra k Adaře, která se velmi nepokojně rozhlížela,

„Tohle je země hor," řekl Garion na obranu svého rodného kraje. „Není to tu o nic horší než v horách východní Tolnedry."

„Netvrdila jsem, že je, Garione," odsekla mu vzteklým tónem.

Jeli několik hodin, až odněkud z lesa uslyšeli zvuk seker. „Dřevorubci," odtušil Dumik. „Promluvím s nimi a zjistím, kudy máme jet." Odjel po směru, odkud se ozývalo sekání. Když se vrátil, měl na tváři znechucený výraz. „Směřujeme k jihu," oznámil.

„Přirozeně," ušklíbl se Silk. „Zjistil jsi, jaký je čas?"

„Pozdě odpoledne," řekl Durnik „Dřevorubci říkali, že když se obrátíme na západ, narazíme na cestu, která vede severozápadně. Ta nás dovede k Velké severní cestě. Je to odsud asi dvacet leguí. Alespoň jsme na správné straně Murosu."

„Zkusíme tu cestu tedy najít ještě před setměním," řekl Belgarat.

Sestup z hor jim trval několik dní a mnoho dalších, než prošli řídce obydlenou krajinou východní Sendarie do více zalidněné ob­lasti kolem jezera Sultum. Občas ještě sněžilo a těžko sjízdné cesty jižní a střední Sendarie byly blátivé. Mezi bílými zasněženými vrchy vypadaly jako šeredné jizvy. Jejich skupina byla veliká, a tak se často zastavovali v nějakých hostincích v úhledných zasněžených vesnič­kách. Princezna SďNedra neustále opakovala slovo ,,neuvěřitelné", kterým hodnotila  jak vesnice, tak vnitřní vybavení domů. Garion brzy zjistil, že její obliba tohoto slova ho poněkud rozčiluje.

Království, přes které cestovali, nebyla ta Sendarie, kterou před více než rokem opustil. Garion téměř v každé vesnici při jejich cestě viděl válečné přípravy. Oddíly zeměbrany cvičily v hnědé břečce uprostřed návsí. Staré meče a zahnutá kopí, na dlouho zapomenutá na zaprášených půdách nebo ve vlhkých sklepích, byla vytažena a zbavena rzi. To vše kvůli válce, která, jak každý dobře věděl, se blíží. Úsilí těchto mírumilovných sedláků a vesničanů vypadat jako váleč­níci bylo často legrační. Jejich doma šité stejnokroje byly vyrobeny ze všech možných odstínů červené, zelené nebo modré. Prapory pak samozřejmě dokazovaly, že v dané situaci musely být obětovány ty nejkrásnější sukně. Ale tváře tohoto vlídného národa byly vážné. I když se mladí muži naparovali a předváděli ve stejnokrojích vesni­ckým dívkám a staří se zase snažili vypadat jako veteráni, v žádné vesnici rozhodně nepanovala veselá nálada. Sendarie stála opravdu na pokraji války.

U Sulturnu učinila teta Pol, která v každé vesnici, jíž projížděli, vypadala velmi zamyšleně, náhlé rozhodnutí. „Otče," řekla Belga-ratovi, když vjížděli do města, „ty, Čo-Hag a ostatní jeďte rovnou do Sendaru. Dumik, Garion a já si potřebujeme trochu zajet."

„Kam máte namířeno?"

„Na Faldorův statek."

„Na statek? Kvůli čemu?"

„Všichni jsme tam něco nechali, otče. Tolik jsi na nás tenkrát spěchal, že jsme stěží měli čas zabalit alespoň něco." Její tón a vý­raz však byly tak přesvědčivé, že Garion okamžitě předpokládal nějakou vytáčku. Také Belgaratovo zdvižené obočí ukazovalo na­prostou jistotu, že mu neříká všechno.

,,Již začínáme mít zpoždění, Pol," poznamenal starý pán.

„Stále je ještě dost času, otče," odpověděla „Není to taková zajížďka. Budeme mít jen pár dní zpoždění."

,,Je to opravdu tak důležité, Pol?"

„Ano, otče. Myslím, že je. Dohlédni za mě na Dejruka, ano? Nemyslím, že by měl jet s námi."

„Dobře, Pol."

Z rtů princezny Se'Nedry se ozval hlahol smíchu. Pozorovala nemotorné úsilí zeměbranců otočit se na místě doprava, aniž by zakopli o své zbraně. Polgařin výraz se nezměnil, když se obrátila a věnovala pohled hihňajícímu se klenotu císařství. „Ale tuhle s se­bou, myslím, vezmu," dodala.

Se'Nedra hořce protestovala, když byla zpravena o tom, že ne-pocestuje přímo do pohodlí paláce krále Fulracha v Sendaru, ale její námitky na tetu Pol nijak nezapůsobily.

„Naslouchá někdy někomu?" zavrčela ke Garionovi, zatímco následovali tetu Pol a Durnika na cestě do Medalie.

„Vždycky naslouchá," odvětil Garion.

„Ale nikdy nezmění svůj názor, že?"

„Ne často — ale skutečně naslouchá."

Teta Pol se na ně přes rameno ohlédla.  „Zakryj si kápí hlavu, Se'Nedro," nařídila. „Začíná zase sněžit a nechci, abys jela s mo­krou hlavou."

Princezna se rychle nadechla, jako by se připravovala k nějaké poznámce.

„To bych nedělal," poradil jí jemně Gariori.

„Ale—"

„Právě teď nemá rozhodně náladu na dohadování."

Se'Nedra si ho změřila pohledem, ale kápi si oblékla v tichosti.

Když toho večera přijeli do Medaile, ještě slabě sněžilo. Se'Nedřina reakce na nocleh, který jim byl nabídnut v hostinci, byla očekávatelná. Garion si všiml, že její výbuchy mají určitý při­rozený řád. Nikdy nespustila  ihned fistulí, ale vždy k ní postupně a téměř působivě spěla. Právě se přiblížil okamžik, kdy nabrala dech k co nejhlasitějšímu projevu nevole, ale najednou byla zaražena

„To je zcela okouzlující ukázka dobrého chování," pozname­nala teta Pol k Durnikovi. „Všichni Garionovi staří přátelé budou dojmuti takovým jednáním, co myslíš?"

Durnik vzhlédl a potlačoval smích. „Tím jsem si jistý, paní Pol."

Se'Nedra měla dosud otevřená ústa, ale její tiráda byla navždy utnuta. Garion byl jejím náhlým mlčením velmi překvapen. „Chovala jsem se trochu hloupě, že?" řekla po chvíli. Tón jejího hlasu byl rozumný, takřka sladký.

„Ano, trochu," souhlasila teta Pol.

„Prosím, odpusťte mi — všichni." Se'Nedřin hlas byl plný medu.

„Nepřeháněj to, Se'Nedro," řekla jí teta Pol.

Bylo asi poledne následujícího dne, když sešli z hlavní cesty vedoucí dále do Eratu na vesnickou stezku, jež směřovala k Fal-dorové statku. Již od rána se Garionovo vzrušení téměř neúnosně zvyšovalo. Každý ukazatel, každý keř a strom mu teď byly dů­věrně známé. A tamhle — není to starý Kralto, jenž jede na neosedlaném koni s nějakou zprávou pro Faldora? Nakonec, když zahlédl známou postavu, kterak čistí od řas a proutí vysušenou strouhu, už se nemohl déle udržet. Zasadil paty koni do slabin, hladce přeskočil plot a přecválal zasněžené pole přímo k osamo­cenému pracantovi.

„Rundorigu!" zvolal, když přitáhl koně, aby zastavil a on mohl seskočit ze sedla.

„Vaše Vznešenosti?" odpověděl Rundorig a zamrkal překva­pením.

„Rundorigu, to jsem já - Garion. Cožpak mě nepoznáváš?"

„Garion?" Rundorig několikrát zamrkal a upřeně hleděl do Garionovy tváře. Oči se mu pomalu vyjasňovaly, jako když upro­střed podmračeného dne vykoukne slunce. „Nevím proč, ale my­slím, že máš pravdu," divil se. „Ty jsi Garion, že?"

„To bych řekl, že jsem, Rundorigu," zvolal Garion a napřáhl se, aby svému starému příteli potřásl rukou.

Ale Rundorig si obe ruce strčil za záda a o krok ustoupil. „Tvé oblečení, Garione! Dávej pozor. Jsem celý od bláta."

„Nezajímá mě oblečení, Rundorigu. Vždyť jsi můj přítel."

Vytáhlý mladík zavrtěl zatvrzele hlavou. „Nemůžeš je umazat od bláta. Jsou příliš krásné. Bude dost času na potřásání rukou, až se umyju." Udiveně na Gariona zíral. „Kde jsi přišel k tak bezvad­ným věcem? A k meči? Raději bys neměl Faldorovi ukazovat, že nosíš meč. Víš, že takové věci neschvaluje."

Nějak se to všechno neodehrávalo způsobem, jaký si předsta­voval. „A co Doroon?" zeptal se Garion. „A Zubreta?"

„Doroon se odstěhoval minulé léto," odvětil Rundorig po chvíli, kdy se snažil upamatovat. „Myslím, že se jeho matka znovu vdala—v každém případě žijí na statku dále po proudu a na druhé straně Winoldu. A Zubreta— tedy, Zubreta začala chodit se mnou nedlouho poté, co jsi odjel." Vysoký mladý muž se náhle začerve­nal a pln rozpaků sklopil zrak. „Víš, panuje mezi námi jakési poro­zumění, Garione," vyhrkl.

„To je skvělé, Rundorigu!" vykřikl rychle Garion, aby tak za­kryl první palčivý pocit zklamání.

Ale Rundorig ustoupil ještě o další krok. „Já vím, že jste si vždycky byli blízcí," řekl a jeho výraz byl strašně nešťastný. „Promluvím s ní." Vzhlédl a v očích měl slzy. „Nedošlo by to tak daleko, Garione, pokud by si alespoň jeden z nás myslel, že se ještě někdy vrátíš."

„Opravdu jsem se nevrátil, Rundorigu," urychleně Garion ujiš­ťoval přítele. „Přijeli jsme jen na návštěvu a pro pár věcí, které jsme tu nechali. Potom znovu odjedeme."

,,Přijel jsi také pro Zubretu?" zeptal se Rundorig roztřeseným, sklíčeným hlasem, který Garionovi trhal srdce.

„Rundorigu," řekl velmi klidně, ,,já už nemám žádný domov. Jednu noc spím v paláci, příští zase v blátě u cesty. Cožpak by­chom my dva chtěli pro Zubretu takový život?"

„Ale já si myslím, že by s tebou šla, kdybys ji požádal," odvětil Rundorig. „Myslím, že by podstoupila cokoli, jen aby mohla být s tebou."

,Ale my jí to nedovolíme, že? Už jenom proto, že porozumění mezi vámi je nyní veřejnou záležitostí."

„Nikdy bych jí nemohl lhát, Garione," namítal mladík.

„Já ano," řekl Garion tvrdě. „Zvláště, uchrání-li ji to od života vandráka bez střechy nad hlavou. Vše, co budeš muset udělat, bu­de držet jazyk za zuby a nechat mě mluvit." Najednou se zasmál. „Přesně jako za starých časů."

Rundorigovou tváří přeběhl náznak stydlivého úsměvu.

Brána statku byla otevřená a dobrý, poctivý Fajdor zářil. Potě­šením si mnul ruce a točil se kolem tety Pol, Durnika a Se'Nedry. Veliký silný farmář se zdál být štíhlý jako vždy. Jen jeho vous se zdál být ještě delší, než v době, když odjížděli. Na skráních měl o něco více šedin, ale jeho srdce se nezměnilo.

Princezna Se'Nedra se upejpavě postavila stranou malé sku­pinky a Garion opatrně hledal v její tváří nebezpečné náznaky. Jestli by někdo mohl zhatit plán, který měl v hlavě, tak nejlépe Se'Nedra. Ale ať se snažil, jak chtěl, nemohl z výrazu jejího obli­čeje nic vyčíst.

Pak ze schodů verandy, která obtáčela dvorek, sestoupila Zub-reta. Její oděv byl venkovský, ale vlasy měla stále zlaté a byla ještě krásnější než kdy předtím. Gariona náhle zaplavila vlna tisíce vzpomínek, avšak společně s bolestí z toho, co musel učinit. Vy­rostli spolu a byla mezi nimi tak hluboká pouta, že žádný cizinec by nikdy nemohl zcela porozumět tomu, co se mezi nimi odehrálo během jediného pohledu. A tak to bylo s pohledem, kterým jí lhal. Zubretiny oči byly plné lásky a jemné rtíky měla maličko rozevře­né, jako by už byla připravena odpovědět na otázku, kterou si byla jistá, že položí ještě dříve, než promluví. Avšak Gariohovy oči předstíraly přátelství i cit, ale ne lásku. Trochu znejistěla a začerve­nala se. Když pozoroval, jak její naděje umírá, pocítil bolest, jako by mu někdo právě zabodl do srdce nůž. Aby to však bylo ještě horší, musel vydržet ve své netečné roli do té doby, než zamyšleně vstřebá každý tah jeho obličeje, jako by dávala dohromady ty vzpomínky, které si uchová až do konce svého života. Pak se ob­rátila, prohodila nějaké pzdravy a odešla od nich. Garion věděl, že se mu odteď bude vyhýbat a že ji viděl naposled v životě.

Bylo správné, co udělal, ale málem mu to zlomilo srdce. Vy­měnil si s Rundorigem rychlý pohled, který řekl vše, co bylo třeba. Pak smutně sledoval odchod dívky, o které si vždy myslel, že jed­nou bude jeho ženou. Když zahnula za roh a zmizela, hořce si po­vzdychl. Obrátil se a zachytil pohled Se'Nedřiných očí. Ten mu dal jasně vědět, že ona přesně rozumí tomu, co právě udělal a kolik ho to stálo. V tom pohledu byla účast—a otázka.

Navzdory Faldorově naléhání, Polgara okamžitě odmítla po­stavení ctěných hostů. Jako by jí svrběly prsty, musela se ještě jednou dotknout každé známé věci v kuchyni. Ještě snad ani ne­vešla a už její kabát visel na věšáku, kolem pasu měla zástěru a ruce připravené k práci. Mírné pokyny jí vydržely asi tak celou minutu a půl. Poté začala přikazovat a všechno bylo opět jako dřív. Faldor a Durnik se s rukama za zády procházeli po dvorku, nahlíželi do sýpek a povídali si o počasí a dalších záležitostech. Garion stál s princeznou Se'Nedrou ve dveřích kuchyně.

„Ukážeš mi statek, Garione?" zeptala se velmi tiše.

„Jestli chceš."

„Opravdu paní Polgara tak ráda vaří?" Pohlédla do rozpálené kuchyně, kde teta Pol, vesele si sama pro sebe cosi mumlajíc, vále­la těsto na koláč.

„Tomu věř, že ano," odpověděl Garion. „Její kuchyň je uspo­řádané místo a ona má ráda řád. Oběd se dělá na jednom místě a večeře na druhém." Rozhlédl se po nízké místnosti se všemi těmi vyleštěnými hrnci a pánvemi rozvěšenými po stěnách. Jeho život, zdálo se, přišel na konec kruhu. „V téhle místností jsem vyrostl," řekl tiše. „Řekl bych, že tu jsou horší místa, kde se dá vyrůst."

Se'Nedřina ruka se chytla té jeho. Bylo v tom cítit známky če­hosi jako pokusu —jako by si nebyla zcela jistá, jak bude toto gesto přijmuto. Držet ji za ruku bylo poněkud zvláštní a zároveň velmi příjemné. Byla to velmi malá ruka. Garion někdy zjišťoval, že zapomíná, jak drobná Se'Nedra ve skutečnosti je. V tu chvíli se zdála být velmi slabá a zranitelná a Garion se z jakéhosi důvodu cítil jako ochránce. Uvažoval, zda by bylo vhodné položit jí ruku kolem ramen.

Procházeli spolu kolem statku, nahlíželi do stodol, chlévů a kurníků. Nakonec vylezli na kupu sena, která byla vždy Gariono-vým nejoblíbenějším úkrytem. „Přicházíval jsem na tohle místo vždy, když jsem věděl, že má pro mě teta Pol nějakou práci," při­znal se smutným smíchem.

„Nechtěl jsi pracovat?" zeptala se Se'Nedra. „Každý tu vypa­dá, že je neustále vjednom kole."

„Nevadí mně pracovat," řekl Garion. „Jen to, co po mně ob­vykle chtěla teta Pol, jsem opravdu nemohl vystát."

„Jako drhnutí hrnců?" zeptala se a v očích jí zablýskalo.

„To vskutku není jedna z těch nejoblíbenějších - to ne."

Seděli spolu na měkkém, voňavém senu ve stodole. Se'Nedra, s prsty teď pevně vplétanými do Garionových, nepří­tomně přejížděla ukazováčkem druhé ruky po hřbetě Garionovy paže. „Dnes odpoledne jsi byl velmi statečný, Garione," řekla vážně.

„Statečný?"

„Vzdal jsi se něčeho, co pro tebe bylo vždy velmi důležité a mělo to své zvláštní místo v tvé duši."

„Ach tak," řekl. „Myslíš Zubretu. Myslím, že to bylo to nej­lepší, co jsem mohl udělat. Opravdu. Rundorig ji miluje a může se o ni postarat způsobem, kterého já zřejmě nikdy nebudu schopen."

„Nejsem si jistá, že ti rozumím."

„Zubreta potřebuje mnoho zvláštní pozornosti. Je chytrá a hez­ká, ale není moc statečná. Obvykle hodně utíká před problémy. Potřebuje někoho, kdo na ni dohlíží, udržuje ji v teple a bezpečí — někoho, kdo se jí obětuje celým životem. Myslím, že bych toho nebyl schopen."

„Kdybys zůstal tady na statku, tak by ses s ní ale oženil, že?"

„Pravděpodobně," připustil, „ale nezůstal jsem na statku."

„Bolelo to—takhle se jí vzdát?"

Garion povzdychl. „Ano," řekl, „bolelo, ale bylo to pro dobro nás obou. Mám pocit, že strávím většinu života na cestách, a Zub­reta opravdu není tím druhem lidí, po kterých můžeš chtít, aby spali na holé zemi."

„Mě jste se nikdy neptali, jestli mi nevadí spát na holé zemi," poznamenala trochu rozhořčeně Se'Nedra.

Garion na ni pohlédl. „Opravdu ne? O tom jsem, my­slím, ani nikdy předtím nepřemýšlel. Možná je to proto, že jsi statečnější."

Příštího rána ti čtyři, po mnoha nekonečných pozdra­vech a slibech návratu, vyrazili na cestu do Sendaru.

„Nuže, Garione?" řekla teta Pol, když přejížděli kopec, za kte­rým se nenávratně ztratil Faldorův statek.

„Nuže co?“

Upřela na něj dlouhý, tichý pohled.

Povzdychl. Opravdu nemělo valného smyslu zkoušet před ní něco skrývat. „Asi se tam už nebudu moci nikdy vrátit, že?"

„Ne, drahý."

„Vždycky jsem si myslel, že až tohle všechno skončí, možná se budeme moci vrátit na statek—ale nepůjde to, že?"

„Ne, Garione, nepůjde. Ale musel jsi tam ještě jednou pobýt, abys to pochopil. Byla to jediná cesta, jak tě zbavit všech zlomků a střípků, které jsi vláčel za sebou celé poslední měsíce. Rozuměj, netvrdím, že Faldorův statek je špatné místo. Jen není správné pro určité lidi."

„Takže celou tuhle zajížďku jsme si udělali jen proto, abych na to mohl přijít?"

„Bylo to skutečně nezbytné, Garione — samozřejmě jsem se také těšila na setkaní s Faldorem — a pak, nechala jsem tam v ku­chyni nějaké věci — věci, které mám už hodně dlouho a jen nerada bych je ztratila"

Náhle však Gariona cosi napadlo. „A co Se'Nedra? Proč jsi tr­vala na tom, aby jela s námi?"

Teta Pol se ohlédla po princezně jedoucí za nimi s očima ztra­cenýma v myšlenkách. „Neublížilo jí to a viděla tam mnoho pro ni důležitého."

,,Jsem si docela jistý, že to nikdy nepochopím."

„Ne, milý," souhlasila, „zřejmě ne."

Další den, když jeli cestou protínající bílou centrální pláň a ve­doucí k hlavnímu městu Sendaru, střídavě sněžilo. Ačkoli nebylo úplně chladno, obloha byla zatažená a pravidelně se museli probí­jet prudkými nárazy větru. Blíže k pobřeží se vítr zvedal ještě zna-telněji a občasný výhled na moře ukazoval, že je velmi neklidné. Vítr před sebou hnal obří vlny, jejichž vrcholy se o sebe tříštily a měnily se v ostrůvky pěny.

V paláci krále Fufracha nalezli Belgarata ve velmi špatné nála­dě. Bylo více jak týden před Slavností Stvoření a starý muž stál u okna, kde pozoroval rozbouřené moře tak, jako by mu tím byla způsobována jakási obrovská osobní křivda. „To je od vás hezké, že jste za námi přijeli," řekl jízlivě tetě Pol, když spolu s Garionem vstoupila do místnosti, kde rozjímal.

„Nebuď nezdvořilý, otče," odvětila klidně a sundala si svůj modrý kabát, který přehodila přes křeslo.

„Vidíš, co se tam děje, Pol?" ukázal prstem na okno.

„Ano, otče," řekla, aniž by se podívala. Místo toho mu pohléd­la upřeně do tváře. „Zase jsi si pořádně neodpočinul," pokárala ho.

,,Jak bych mohl při tomhle všem odpočívat?" Opět máchl ru­kou směrem k oknu.

„Jenom se zbytečně znepokojuješ, otče, a to pro tebe není do­bré. Zkus se udržet v klidu."

„Musíme být v Rivě před Slavností, Pol."

„Ano, já vím. Bral jsi své léky?"

„S ní není žádná řeč." Starý muž se obrátil na Gariona. „Vidíš to, ne?"

„Nečekáš přece, že ti na takovou otázku odpovím, dědečku. A ještě tady před ní."

Belgarat se na něj zamračil. „Kam vítr, tam plášť," zamumlal nevraživě.

Ale starcovo rozčilení bylo zbytečné. Čtyři dny před Slavností vplula na bouřlivých vlnách neklidného moře do přístavu známá loď kapitána Greldika, Její stěžně a ráhnoví byly obaleny ledem a hlavní plachta byla roztržena vejpůl.

Jakmile vousatý námořník dorazil do paláce, byl ihned přive­den do místnosti, kde čekal Belgarat s kapitánem — nyní už plu­kovníkem — Brendigem, váženým baronetem, který je všechny uvěznil před mnoha měsíci v Kamaaru. Brendigův postup byl velmi rychlý a nyní byl, spolu s knížetem ze Selinu, nejváženějším rádcem krále Fulracha.

„Poslal mě Anheg," oznámil Greldik suše Belgaratovi. „Čeká s Rhodarem a Brandem v Rivě. Chtěli vědět, co vás zdrželo."

„Nemohu najít jediného kapitána lodi, který by hodlal vyjet z přístavu během takové bouře," odpověděl Belgarat rozzlobeně.

„Nuže, jsem zde," řekl Greldik. „Musím jen sešít plachtu, ale to nebude trvat moc dlouho. Můžeme vyplout ráno. Je tu někde něco k pití?"

„Jaké je tam počasí?" zeptal se Belgarat.

„Trochu to šplouchá," připustil Greldik a lhostejně pokrčil ra­meny. Vyhlédl oknem ven na dvanáct stop vysoké zelené vlny tříš­tící se s pěněním o kamenná mola přístavu. „Když už se dostanete přes příbojové vlny, není to tak hrozné."

„Vyplujeme tedy ráno," rozhodl Belgarat. „Budeš mít asi dva­náct cestujících. Máš pro nás místnost?'

„Uděláme nějakou místnost," řekl Greldik. „Doufám, že s se­bou nechcete brát koně. Trvalo mi týden, než jsem vyčistil kóje po poslední cestě."

„Jen jednoho," odpověděl Belgarat. „Hříbě, které se, jak se zdá, upnulo ke Garionovi. To neudělá tolik nepořádku. Potřebuješ něco?"

,,Ještě pořád bych se něčeho napil," řekl Greldik.

Příštího rána se sendarská královna dostala do stavu nepříčetnos-ti. Když se dozvěděla, že i ona bude doprovázet skupinu do Rivy, rozsypala se královna Layla na kusy. Malá a buclatá žena krále Fulra-cha měla naprostý odpor k cestování po moři — i za klidnějšího po­časí. Nemohla se ani podívat na lod', aniž by se nezačala třást Když jí Polgara oznámila, že s nimi musí do Rivy, okamžité omdlela

„Všechno bude v pořádku, Laylo," opakovala Polgara znovu a znovu, snažíc se tak rozčílenou královnu upokojit. „Nedopustím, aby se ti něco stalo."

„Všichni se utopíme jako krysy," vřískala královna Layla neob­lomně. „Jako krysy! Ach, mé ubohé osiřelé děti."

„Tak, a už dost!" řekla Polgara.

„Mořské obludy nás všechny sežerou," dodala královna mor­bidním tónem, „rozdrtí naše kosti svými strašlivými zuby."

„Ve Větrném moři nejsou žádné obludy, Laylo," řekla Polgara trpělivě. „Musíme jet. Musíme být v Rivě do Slavnosti Stvoření."

„Nemohla bys jim říct, že jsem nemocná — že umírám?" ža­donila Layla. „Kdyby to pomohlo, já umřu. Čestně, Polgaro, umřu právě ted' a právě na tomhle místě. Jen mě, prosím tě, nenuť vstoupit na tu příšernou lod'. Prosím."

„Neblázni, Laylo," okřikla ji Polgara. „Nemáš v téhle záleži­tosti jiné východisko —jako nikdo z nás. Ty, Fulrach, Selin a Brendig, vy všichni musíte jet do Rivy s námi. Toto rozhodnutí bylo učiněno již dlouho předtím, než jste se vůbec narodili. Teď už s tím šílenstvím přestaň a začni balit."

„Já nemohu!" vykřikla a hodila sebou do křesla.

Polgara pohlédla na strachem zničenou královnu s pochope­ním, ale když promluvila, nebylo po tom v jejím hlase ani stopy. „Vstávej, Laylo," nařídila rázně. „Zvedni se na nohy a začni si balit oblečení. Jedeš do Rivy. Pojedeš, i kdybych tě měla na loď odvléct a nechat tě přivázat ke stěžni."

„To bys nemohla!" vydechla Layla a probrala se ze svého ochromení tak náhle, jako by ji právě někdo polil plným vědrem ledové vody. „To bys mně neudělala, Polgaro."

„Neudělala?" odpověděla Polgara. „Myslím, že bys raději měla začít balit, Laylo."

Královna se unaveně postavila na nohy. „Budu mít mořskou nemoc každý palec té cesty," slíbila

„Můžeš, když ti to udělá radost, drahá," řekla Polgara sladce a poplácala buclatou královnu po tváři.