Kapitola devátá

VICHŘICE už následujícího rána vyčerpala své ničivé síly, ale družina v jeskyni zůstala ještě jeden den, aby se klisna měla čas zotavit a hříbě nabralo více sil. Garion zjistil, že přítulnost mláděte je až nepříjemná. Kamkoli se v jeskyni vrtl, hříbě ho měkkýma očima sledovalo a zakrátko mu už strkalo nozdrami do zad či do nohou, i ostatní koně jej sledovali s jakýmsi ně­mým respektem, až ho to uvádělo do rozpaků.

Toho rána, kdy se přichystali k odjezdu, pečlivě zahladili veškeré stopy po svém pobytu. Úklid by! spontánní činností, kterou prováděli všichni mlčky a bez předběžných diskusí či rozhodnutí.

„Oheň stále hoří," zneklidnil se Durnik, rozhlíže­je se naposledy po jeskyni.

„Vyhasne sám, až odejdeme," ujistil jej Vlk. „Stejně bys ho neuhasil - ať by ses snažil jakkoli."

Durnik vážně přikývl. „Asi máš pravdu."

„Zavři dveře, Garione."  požádala teta Pol. jakmile stáli všichni včetně koní na skalní římse před vchodem.

Garion s jistotou uchopil křídlo mohutných želez­ných vrat a zavřel je. Přestože se do nich předtím Barak bezúspěšně opíral celou svou nemalou silou, pohybovaly se nyní snadno a lehce, sotva se jich Garionova dlaň dotkla. Jediné zatáhnutí stačilo, aby opsaly celý oblouk a jemně se zavřely. Dotek obou křídel byl doprovázen mohutným, dutým zaduněním, a jen tenká, téměř neviditelná spára připomínala, že tento zdánlivě jed­nolitý kus kovu lze otevřít.

Mistr Vlk položil zlehka dlaň na zrezivělou desku a upřel oči kamsi daleko. Nato si povzdechl, obrátil se a zamířil ke stezce, kterou před dvěma dny opustili.

Jakmile obešli úbočí hory, opět nasedli a vydali se dolů mezi kupami balvanů a kusy ledu k prvním nízkým křovinám a pásmu zakrslého lesa. Ačkoli stále vál chladný vítr, nebe nad jejich hlavami svítilo sytou modří a jen sem a tam kolem prolétlo pár nezvykle blízkých obláčků.

Garion dojel mistra Vlka a chvíli pokračoval po jeho boku. V hlavě mu vládl zmatek z toho, co se v jeskyni událo, a zoufale potřeboval mnoho věcí vyjasnit. „Dědečku," začal.

„Ano, Garione?" odpověděl stařec, probíraje se z polospánku.

„Proč mě teta Pol nezastavila? Myslím v té chvíli, kdy jsem zkoušel oživit to hříbě?"

„Protože by to bylo nebezpečné,"  vysvětlil stařec. „Velice nebezpečné."

„Proč?"

Když se snažíš o nemožné, vkládáš do toho až pří­liš mnoho energie; a pokud by ses náhle přestal snažit, může se ti to stát osudným."

„Osudným?"

Vlk přikývl. „Dočista by ses vyčerpal a nemuselo by ti zbýt ani tolik sil, abys dokázal udržet tlukot vlastního srdce."

„To jsem nevěděl," hlesl šokovaný Garion.

Vlk se shýbl, aby se vyhnul nízké větvi. „Je to tak."

„Ale copak pořád neříkáš, že nic není nemožné?"

„Víceméně je to pravda, Garione. Víceméně."

"Několik minut jeli tiše; dokonce i zvuk kopyt byl ztlumen vrstvou mechu, která zde v lese pokrývala zem.

„Možná bych se o tom všem měl dozvědět víc," zkusil to Garion opatrně.

„To není špatný  nápad, Garione. A co bys chtěl  vě­dět?"

„Asi úplně všechno."

Mistr Vlk se rozesmál. „To by bylo asi hodně dlouhé vyprávění."

Garion zesmutněl. „To je to tak složité?"

„Ne. Vlastně je to úplně jednoduché, ale ty nejjednodušší věci se vždycky vysvětlují nejhůř."

„To moc nedává smysl," odsekl podrážděně Garion.

„Ne?" Vlk se zatvářil pobaveně. „V tom případě mi dovol, abych ti položil zcela jednoduchou otázku. Kolik je dvě a dvě?"

„Čtyři," opáčil ihned Garion.

„Proč?"

Garion na okamžik zaváhal. ..Prostě to tak je," vyhrkl nešťastně.

„Ale proč?"

„Tady není žádné proč. Prostě je to jednou tak."

„Každá věc má nějaké proč, Garione."

„Dobře, proč jsou tedy dvě a dvě čtyři?"

„Nevím," přiznal Vlk. „Myslel jsem, že ty na to možná přijdeš."

Minuli uschlý strom, pokroucený a silný, ostře se rýsující proti azurovému nebi.

„Dostaneme se tou rozmluvou vůbec někam?" zeptal se Garion, očividně ještě víc zmaten než předtím.

„Myslím, že už jsme se dostali, a to dost daleko," opáčil zcela vážně Vlk. „A co konkrétně bys chtěl vědět?"

Garion formuloval otázku, jak nejpříměji dovedl. „Co je to čarodějnictví?"

„Už jsem ti to jednou řekl. Vůle a slovo."

„To jsi mi toho moc neřekl."

„Dobrá, zkusme to tedy jinak. Čarodějnictví je, když provádíš věci myslí namísto rukama. Většina lidí tuto metodu ale nepoužívá, protože je - aspoň zpočát­ku - daleko jednodušší používat ruce."

Garion se zamračil. „Mně to těžké nepřipadá."

„To proto, že vše, co jsi dělal, dělal jsi z nějakého popudu, podvědomě. Nikdy sis nemusel sednout a vy­mýšlet, jak to provedeš - jen jsi to prostě udělal."

„A není to tak jednodušší? Čímž chci říct, proč o tom přemýšlet, když to můžu rovnou provést?"

„Protože spontánní kouzlení je jen magie třetí třídy — ničím neovládaná a neřízená. Když prostě pustíš svou duševní sílu ze řetězu, může se stát cokoli. Sama o sobě nemá žádnou morálku ani výčitky svědomí. Dobro nebo zlo, které z ní plyne, pochází od tebe, ne od magie samé."

„Chceš říct, že když jsem spálil Ašaraka, že jsem to udělal já a ne kouzlo?" zeptal se Garion a očividně se mu z té myšlenky udělalo nanic.

Mistr Vlk vážně přikývl. „Možná se ti udělá líp, když si vzpomeneš na to hříbě, jemuž jsi zachránil život. Tím se ten Ašarak trochu vyváží."

Garion se podíval přes rameno na hříbě, které za ním poskakovalo jako štěně. „Myslíš tedy, že kouzla jsou buď dobrá nebo špatná."

„Ne," opravil ho Vlk. „Kouzla sama o sobě nemají co do činění se zlem nebo dobrem. A nijak ti ne­pomohou s rozhodováním — naučit se je používat musíš sám. Můžeš s nimi provádět cokoli — nebo sko­ro cokoli. Můžeš odřezat vrcholky hor, obrátit stromy vzhůru nohama nebo obarvit oblaka nazeleno, pokud se ti zachce. Musíš se však rozhodnout, zda kouzlo udělat  máš - ne jestli ho udělat můžeš."

„Řekl jsi skoro všechno," zaznamenal bystře Garion.

„Hned se k tomu dostanu,"  přikývl Vlk. Zamyš­leně si změřil nízko visící mrak; obyčejně vyhlížející stařec v rezavé tunice a šedé kápi, dívající se na ne­be. „Jedna jediná věc je absolutně zakázána. Nikdy ne­smíš nic zničit — ani jedinkrát."

Garion byl zaražen. „Vždyť jsem přece zničil Ašara­ka, ne?"

„Ne. Ty jsi ho zabil. To je rozdíl. Zapálil jsi ho a on uhořel. Zničit něco znamená zvrátit jeho stvoření. A to je zakázáno."

„A co by se stalo, kdybych se o to pokusil?"

„Tvá moc by se obrátila zpět, proti tobě, a v okamži­ku bys byl vymazán z povrchu světa."

Garion zamrkal a náhle mu přeběhl mráz po zádech, když si uvědomil, jak blízko byl k překročení onoho zá­kazu. „Ale jak poznám ten rozdíl?" ptal se přiškrceným hlasem. „Jak budu vysvětlovat, že jsem chtěl někoho jen zabít a ne zničit?"

„Není to právě oblast, kde by se dalo příliš experi­mentovat," pokrčil Vlk rameny. „Až budeš chtít někoho doopravdy zabít, vraž do něj radši meč. Doufejme jen, že tu chuť nebudeš mít příliš často."

Zastavili se u malého potůčku, stékajícího přes me­chem obrostlé kameny, aby se koně mohli napít.

„Víš, Garione," vysvětloval Vlk, „hlavní záměr vesmíru je tvořit. Nedovolí ti, abys jeho úmysl mařil a ničil věci, které mu dalo tolik námahy vytvořit. Když někoho zabiješ, jen ho trochu změníš. Změníš ho ze ži­vého tvora v mrtvého. Ale stále tu je. Abys zvrátil jeho stvoření, musel bys ho dokonale vymazat z jeho po­zemské existence. Pokud někdy pocítíš chuť někomu říci 'zmiz' nebo 'ztrať se' nebo 'zanikni', dostáváš se na pokraj vlastní záhuby. To je také hlavní důvod, proč se musíme stále dokonale ovládat."

„To jsem nevěděl," přiznal Garion.

,,Teď už to víš. Nesnaž se zničit třeba jen pouhý oblázek."

„Oblázek?"

„Vesmír nečiní rozdílu mezi oblázkem a člověkem." Stařec se na něj přísně podíval. „Tvá teta se tě už několik měsíců snaží přesvědčit, že je nutné, abys ovládal své emoce, a ty se tomu po celou tu dobu bráníš."

Garion svěsil hlavu. „Nevěděl jsem, o co jí jde," omlouval se chabě.

„To proto, že jsi neposlouchal, co ti říká. Je to tvoje chyba, Garione, a velká."

Garion se začervenal. „Jak jsi ty poprvé zjistil, že dokážeš — ehm — dělat neobyčejné věci?" zeptal se rychle, aby změnil téma hovoru.

„Bylo to trochu hloupé," usmál se Vlk. „Tak jako to obvykle bývá, když je něco poprvé."

„A co to bylo?"

Vlk pokrčil rameny. „Chtěl jsem pohnout velikým kamenem. Mé paže a záda na to neměly dost sil, ale mysl ano. A potom už jsem se s tou silou musel naučit žít — neboť jak něco takového jednou odhalíš, už nikdy na to nedokážeš zapomenout. V tom okamžiku se změní celý tvůj život a ty se musíš naučit, jak sám sebe ovlá­dat."

„To asi musí každý, viď?"

„Ano," souhlasil Vlk. „Ale není to tak těžké, jak se to zdá. Podívej se na Mandorallena." Ukázal na rytíře, jedoucího po boku Durnikovi, zabrán do vážné debaty. „Mandorallen je dobrý chlapec — čestný, upřímný a ušlechtilý až do morku kostí — ale buďme upřímní: jeho mysl se dosud nikdy nemusela zaobírat něčím vážným— až teď. Učí  se ovládat svůj strach a to jej nutí přemýšlet— pravděpodobně poprvé v životě. Je to pro něj bolestivé, ale nic jiného mu nezbývá. A po­kud se Mandorallen dokáže i se svým obyčejným moz­kem naučit ovládat svůj strach, dokážeš ty ovládnout ostatní emoce. Koneckonců jsi přece jen o něco bystřej­ší."

Silk, který jel vpředu a prozkoumával terén, se k nim poklusem vracel. „Belgarate," hlásil,, „asi tak míli před námi něco je. Rád bych, aby ses na to podíval."

„Dobrá," souhlasil Vlk. „Přemýšlej o mých slovech, Garione." Nato pobídl koně a spolu se Silkem se cvalem rozjeli dopředu.

Garion uvažoval o tom, co se právě dozvěděl. Ze všeho nejvíce ho trápila ta drtivá zodpovědnost, kterou před něj postavilo jeho neobyčejné — a nevyžádané — nadání.

Hříbě skotačilo kolem něj; občas odběhlo do křovin podél cesty a pak se zase přihnalo zpátky, dupaje droboučkými kopýtky po vlhké půdě. Čas od času, jako právě teď, se zastavilo před Garionem a upřeně se na něj zadívalo pohledem plným lásky a neotřesitelné důvěry.

„No tak, nech toho," napomenul ho Garion.

Hříbě odhopkalo pryč.

Po Garionově boku se vynořila princezna Se'Nedra. „O čem jste to mluvili s Belgaratem?" zají­mala se.

Garion pokrčil rameny. „O spoustě různých věcí."

Její  oči  na okamžik ztvrdly  a přimhouřily se. Za ty měsíce, co spolu strávili, se Garion naučil roze­znávat tyto nepatrné signály princeznina hněvu. Cosi jej varovalo, že princezna touží po hádce, a s tímto pře­kvapivým zjištěním se zamyslel nad důvodem její nenadálé agresivity. To, co se stalo v jeskyni, jí hluboce otřáslo, a princezna neměla otřesy ráda. Co bylo ještě horší, Se"Nedra učinila několik pokusů vloudit se do přízně hříběte a učinit z něj svého mazlíčka. Hříbě ji však ignorovalo a namísto toho soustředilo svou veš­kerou pozornost na Gariona — dokonce do té míry, že se ke své matce vracelo jen na pití. Se'Nedře se taková nevšímavost líbila ještě méně než duševní otřesy. Garion si neradostně uvědomil, že má jen malou šanci hádce se vyhnout.

„Rozhodně bych nechtěla strkat nos do cizího roz­hovoru," oznámila příkře.

„Nebyl soukromý. Mluvili jsme o kouzlech a o tom, jak zabránit nešťastným náhodám. Nechci už dělat žádné chyby."

Převracela si ta slova v hlavě a hledala v nich zá­minku k hádce. Jeho mírná odpověď ji zřejmé po­dráždila ještě víc, „Nevěřím na kouzla," prohlásila vyzý­vavě. Po tom všem, co se přihodilo, bylo její tvrzení očividně absurdní a princezna si to zřejmě vzápětí uvě­domila. Oči jí ztvrdly ještě víc.

Garion si povzdechl. „No dobrá," řekl rezignovaně. „Chceš se hádat o něco konkrétního, nebo jen rovnou začneš vřískat?"

„Vřískat?" princeznin hlas se zvýšil o několik oktáv. „Vřískat?"

„Možná jen vřeštět," navrhl, jak nejurážlivěji doká­zal. Když už se boji stejně nevyhne, chtěl jí aspoň uště­dřit pár štulců, než Se'Nedra pro svůj jekot přestane vnímat.

„VŘEŠTĚT?" zavřeštěla.

Hádka trvala asi čtvrt hodiny a skončila až ve chvíli, kdy k nim dorazili Barak a teta Pol, aby je od sebe od­trhli. Celkově to však tentokrát za moc nestálo. Garion nad urážkami, které metal, až příliš přemýšlel a Se'Nedřin vztek obral její repliky o tradiční vybroušenost. Ke konci už se veškerá výměna názorů omezovala na stereo­typní opakování výrazů „rozmazlený spratku" a „pitomý venkovský křupane", jimž ovšem dodávala sílu kvalitní ozvěna horských strání.

Silk a mistr Vlk se vraceli. „Co to bylo za křik?" ptal se Vlk.

„Děti si hrály," vysvětlila teta Pol lakonicky a upřela na Gariona zničující pohled.

„Kde je Hettar?" zajímal se Silk.

„Přímo za námi." odtušil Barak. Ohlédl se k ná­kladním koním, ale vysoký Algar zmizel. Barak se za­chmuřil. „Ještě před chvílí se pohyboval mezi nimi. Možná na chvíli zastavil, aby nechal koně odpočinout, nebo jim prohlíží kopyta."

„Aniž by nám něco řekl?" namítl Silk. „To na něj moc nevypadá. A už vůbec by nenechal nákladní koně bez dozoru."

„V tom případě musel mít nějaký dobrý důvod," usoudil Durnik.

„Vrátím se a podivám se po něm," navrhl Barak.

„Ne," zavrtěl hlavou mistr Vlk. „Počkej s tím pár mi­nut. Nesmíme se rozptýlit po celých horách. Pokud se někdo bude muset vrátit, vrátíme se všichni."

Čekali. Vítr pohyboval větvemi borovic a pochmur­ně mezi nimi vzdychal. Po několika minutách teta Pol hlasitě vydechla. „Už jede." V hlase jí výhružně zazvoni­la ocel. „Dobře se pobavil."

V dálce se objevil Hettar ve svém černém koženém obleku; jel lehkým a nevzrušeným cvalem a dlouhá ka­deř za ním vlála ve větru. Za sebou vedl dva osedlané koně bez jezdců, Když se přiblížil, slyšeli, jak si po­hvizduje."

„Co jsi tam dělal?" houkl Barak.

„Jelo za námi pár Murgů," oznámil Hettar, jakoby se tím vysvětlovalo vše.

„Mohl jsi mi říct. Byl bych jel s tebou," ozval se Barak trochu dotčeně.

Hettar pokrčil rameny. „Byli jenom dva. Jeli na algarských koních, tak jsem si to vzal trošku osobně."

„Zdá se, že když se někde objeví Murgové, vždycky si najdeš nějaký důvod, abys si to mohl vzít osobně," řekla teta Pol stroze.

„Skoro to tak vypadá, že?"

„Nenapadlo tě náhodou dát nám vědět, kam je­deš?" pokračovala vyčítavě teta.

„Byli jenom dva," bránil se Hettar. „Říkal jsem si, že mi to nebude dlouho trvat."

Zhluboka se nadechla a v očích se jí zle zablýskalo.

„Nech to být, Pol." chlácholil ji mistr Vlk.

„Ale- "„Nezměníš ho, tak proč se s tím rozčilovat? Kromě toho — aspoň jim trochu zajde chuť nás pronásledo­vat." Stařec se obrátil k Hettaroví, nevšímaje si oškli­vého pohledu tety Pol, který se nyní zaměřil na něj. „Byli to ti Murgové z Brillovy tlupy?"

Hettar zavrtěl hlavou. „Ne. Brillovi Murgové byli z jihu a jeli na murgoských koních. Tito dva pocházeli ze severu."

„Jest mezi nimi nějakého viditelného rozdílu?" zeptal se zvědavě Mandorallen.

„Zbroj je trošku odlišná. Navíc mají jižané trochu plošší obličeje a jsou menší."

„Ale kde se dostali k algarským koním?" napadlo Gariona.

„Jsou to zloději koní a nájezdníci," odtušil Hettar temně. „Algarší koně jsou v Kthol Murgos vysoce ceněni a mnozí Murgové často vyrážejí do Algarie na loupežné výpravy. Snažíme se jim to znepříjemnit, jak je to jen možné."

„Ty koně nejsou v moc dobrém stavu," všiml si Durnik, prohlížeje si zplavená zvířata, která stála za Hettarem. „Dost je hnali a nesou dokonce stopy po biči."

Hettar zamračeně přikývl. „To je další důvod, proč nenávidím Murgy,"

„Pohřbil jsi je?" zeptal se Barak.

„Ne. Nechal jsem je ležet tak, aby je našli všichni Murgové, kteří nás budou chtít pronásledovat. Řekl bych, že by je to mohlo trochu odradit."

„Zdá se, že už jich tu pár projelo," prozradil Silk. „Našel jsem před námi stopy asi tak tuctu jezdců.''

„Asi se to dalo předpokládat," poznamenal mistr Vlk a poškrábal se ve vousech. „Ktačik vyslal značné množství Grolimů a Taur Urgas jistě nechal hlídat celou oblast. Snaží se nás zastavit, jak jen mohou. Měli bychom si pospíšit do Údolí. Jak se tam dostaneme, už bude klid."

„A nepojedou za námi i tam?" zeptal se nervózně Durnik.

„Ne. Murgové do Údolí nevkročí — za žádnou ce­nu. Přebývá v něm Duch Aldurův a toho se Murgové k smrti bojí."

„Jak je to ještě daleko do Údolí?" chtěl vědět Silk.

„Čtyři pět dní jízdy," prozradil Vlk.

„V tom případě bychom měli radši vyrazit."