Kapitola devátá

Kde život náš je v půli se svou poutí,
mně bylo procházet tak temným lesem,
že nemohl jsem cestu uhodnouti.
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv I.

Když jsem se vrátila domů, řekla mi máma, " Ahoj zlato. To je dobře, že jsi se stihla vrátit před bouřkou. Vypadá to, že každou vteřinou začne lít. Zajezdila sis?"
"Jo," řekla jsem. Otočila se a zamkla dveře. Zavřela jsem jak nahoře bezpečnostní zámek, tak dole zamykání na klice. Pak jsem zmáčkla tlačítko alarmu a zadala náš kód. Náš kód byly začáteční písmena našich jmen plus rok, kdy mámina školní hymna vyhrála mistrovství NCAA. Máma se vyrovnala se zklamáním, že se nejspíš nedostanu na žádnou z čtyřletých středních škol, natož na tu, kde se seznámila s tátou, velmi dobře.
"No zlato," řekla mi se zvláštním výrazem v tváři. "Co to děláš?"
"Bezpečnost," řekla jsem. Srdce mi stále ještě zběsile bušilo v hrudi. Jakmile jsem se dostala ke svému kolu, nasedla jsem a jela domů jak o život. Ani jsem se nezastavila, abych ho zamkla nebo vypnula světla, uvědomila jsem si, když jsem zvedla záclonu u jednoho z oken na chodbě a vykoukla ven, jestli mě pronásledoval. "Bezpečnost především."
"Dobře zlato," řekla máma, zmáčkla tlačítko na vypnutí alarmu a zadala kód. "Ale někteří z našich hostů jsou stále ještě tady. Tak co třeba počkat, až všichni odejdou a zapnout alarm až pak? Ano?"
Přikývla jsem, stále ještě se dívajíc z okna. Nepůjdu už znova ven, abych zhasla ta světla. Můžou se zapínat a vypínat třeba celou noc, nezajímalo mě to. Koupím nová, pokud se tahle vypálí. Stojí to za to. A pokud kolo někdo ukradne, co jako? Jen řeknu tátovi a on mi koupí nové. Stejně je celá tahle věc jen jeho vina. Aspoň máma si to myslí.
Za nic na světě už bych se znovu ven nevrátila. Alespoň tak dlouho, dokud tam bude on.
"Miláčku?" zeptala se máma. "Jsi v pořádku?"
"Jasně mami," řekla jsem a vrátila záclonu zpátky na místo. "Je mi fajn. Užíváš si ten svůj večírek?"
"To je Tvůj večírek," řekla s úsměvem. "A ano, bavím se. Je tak prima zase všechny vidět. Myslím, že strýček Chris se baví -."
"Skvělý mami," přerušila jsem jí. " Podívej, jsem fakt unavená. Půjdu do postele, ano." Chystala jsem se, že si přetáhnu peřinu přes hlavu a už nikdy nevystrčím nos.
"Aha," řekla máma a vypadala zklamaně. "A nechtěla by ses se všemi rozloučit? Strýček Chris čekal především na Tebe, než odjedou s babičkou a Alexem domů. A myslím, že Alex si chce být jistý, že už nemáš žádné jiné otázky ohledně zítřejšího začátku školy. Myslím, že je to od něj hrozně sladké."
Jen zmínka o tom, že zítra začíná škola mě nutila k tomu, abych si okusovala konečky nehtů. Ale máma mě včera vzala na zpátky-do-školy manikúru a pedikúru, takže jsem je prostě musela udržet dál od své pusy.
"Víš co," řekla jsem. " Jsem fakt utahaná. Musí to být z toho všeho vzrušení okolo večírku na poslední chvíli. Jen řekni Alexovi, že mu děkuju, ale já ho stejně uvidím zítra ráno až mě přijede vyzvednout do školy. Dobrou noc mami."
Spěchala jsem nahoru po schodech než mi na to mohla cokoliv odpovědět.
Zničil hřbitovní bránu.
Rozdrtil zámek jediným surovým kopem jednou ze svých těžkých černých bot. Pak rozrazil násilím otevřenou bránu a vyvedl mě ven.
"Vypadni," varoval mě ďábelsky hlubokým hlasem. " Slyšíš mě Pierce? Vypadni a už se nikdy nevracej.Nejsi tady v bezpečí. Ne, pokud opravdu nechceš skončit mrtvá. Tentokrát navždy."
Právě v té chvíli proťal oblohu obrovský blesk a pak zahřmělo tak hlasitě, že jsem měla pocit, jako by se nebe rozdělilo vedví a utlumil zvuk kývající se brány za mnou.
Běžela jsem, aniž bych se ohlédla, tam, kde jsem měla připoutané kolo a byla vděčná zato, že se mi podařilo utéct.
Teď, když jsem stála pod sprchou a nechávala kolem mě proudit vodu horkou tak, že byla téměř vroucí a divila jsem se, že:
Opravdu se něco z toho stalo? A jak by mohlo? Nikdo přece nedokáže rozkopnout zamčenou železnou bránu - a černé, kované brány na hřbitově na Isla Huesos byly opravdu obrovské, velké dostatečně na to, aby jimi projel pohřební vůz a silné a pevné jako mříže ve vězení. Vlastně nikdo, z tohoto světa.
Nechtěla jsem o tom přemýšlet.
A nemohla jsem myslet na nic jiného.
Opravdu jsem ho viděla…mluvila s ním…dotýkala se ho….a dotýkal se i on mě? Podívala jsem se dolů na své nahé paže, kde se mě dotýkaly prsty toho zabijáka. Je neuvěřitelné, že nezanechaly vůbec žádnou stopu, ačkoli předtím jsme měla pocit jako by mě propalovaly až na kost.
A už jsem neměla ani náhrdelník, aby mi dokázal, že se opravdu něco z toho stalo. Teď už byl ztracený - navždy, tak jak mi to řekl - protože já jsem si jistá, že už rozhodně na hřbitov nikdy nevkročím.
Možná, že ho najde nějaký turista. A třeba nakonec skončí někde online na prodej nebo v zastavárně.
Vyšla jsem ze sprchy a zabalila se do jednoho z tlustých, bílých ručníků, které vybrala mámina bytová architektka a zavrtěla hlavou. Vždyť na tom nezáleží. Vím, co jsem viděla a vím, co jsem cítila. Nepotřebuji šperk, aby mi to dokázal. Ani mě ani komukoliv jinému.
To, že jsem ho dnes večer viděla, věci jen zhoršilo.
Má omluva za to, co jsem mu provedla, byla zřejmě na nic, stejně tak jako je prázdná, velká, tlustá piñata na narozeninové oslavě pro pětileté dítě.
Na druhou stranu, od něj jsem neslyšela omluvu vůbec žádnou. Tak proč se pořád starám? Kluci jsou fakt trhlí. Aspoň z toho, co jsem vypozorovala. Máma si to určitě taky myslí. A právě proto nás dvě sbalila a odstěhovala na Isla Huesos. Protože jsem nebyla to jediné, co milovala a protože cítila, že díky tátovu zanedbání by o to mohla přijít.
"Isla Huesos, Deb? Opravdu?" zaslechla jsem ho říkat, když mě pouštěl z jednoho z našich ( soudně přikázaných, samozřejmě, ačkoliv mně to nevadilo ) obědů. Ani jeden z nich neměl tušení, že poslouchám venku za dveřmi. Vím, že poslouchat tajně za dveřmi se nemá. Ale jak jinak jsem se měla dozvědět, co se děje?
"Myslíš, že tohle je to, co sociální poradkyně myslela, když mluvila o místě lépe vyhovujícím jejím potřebám?"
"Nemůže,"řekla máma, "to tam být horší než, jak se ukázalo, tady v Connecticutu.
"Nemůžeš nechat učení na mě, Deb," řekl na obranu táta. "To už by bylo moc. Slyšel jsem, že vám nabídli nějaké doučování a tlačí s tím - "
"Nech toho," řekla máma. Tentokrát zněla ona, jako by se bránila. "Beru ji s sebou domů. Konec příběhu."
"Ale samozřejmě. Chystáte se zachraňovat ptáky."
"Někdo musí," odpověděla upjatě.
"To na věci nic nemění Deb," ujistil ji táta. "Bude to jen kapka v moři. Pravděpodobně se vracíš spíš proto, že je zase volný."
Teď už zněla máma vztekle. "Řekla bych, že máš teď lepší věci na práci než je sledování rodinných stavů mých bývalých přátel po internetu."
"Rád sleduji jejich páření se," řekl táta. " stejně tak, jako to děláš Ty s Kolbíky růžovými."
"Kolbíci," odsekla máma, " už se nepáří. Stále víc jich umírá. Díky vám."
"Ale proboha, Deborah. Ty si myslíš, že jsem to udělal schválně, ne?"
"Stejně jako spousty jiných věcí, které bych mohla jmenovat," řekla máma, "ty olejové skvrny by taky nebyli, kdyby jste tomu věnovali trochu víc pozornosti."
Au.
Tak tohle táta zapřít nemohl, ačkoliv jsem si jistá, že by to moc rád udělal. Byl to jeden z důvodů, proč byl neustále v televizi. Tátova společnost nesla alespoň částečnou vinu na tom, že bylo zničeno veškeré místní hospodářství ve stovkách obcí ležících buď v a nebo kolem Perského zálivu, včetně ostrova Isla Huesos. Turisti nechtějí jezdit na dovolenou někam, kde se jejich pronajaté vodní skútry budou prohánět v olejových skvrnách. Nevěsty nechtějí mít na svých svatebních fotkách z pláže dehtové koule. Sportovci si také nechtějí pronajímat lodě k rybolovu v oblastech, kde je veškerý mořský život považován za nepoživatelný díky rozptylu, jehož se tátova společnost tak neopatrně dopustila.
"Je to naprosto bezpečné," prohlašoval táta vždy ve zprávách v televizi. " Bylo to otestováno!"
Ale když pak jeden z novinářů tátovi naservíroval talíř s krevetovým koktejlem o kterém tvrdil, že je z živočichů chycených v zasažených oblastech a vyzval ho, aby ho tedy ochutnal on sám, když je to tak bezpečné, táta zrudnul a prohlásil, že má od doktora zakázáno jíst krevety kvůli vysokému cholesterolu.
Táta nikdy vysoký cholesterol neměl.
Jen jsem přemýšlela, kdo byl ten, koho táta zmiňoval před mámou. Nechtěla jsem ji otravovat se zbytečnostmi, když to vypadalo , že má i tak dost přemýšlení o Kolbících a pohybu a strýci Chrisovi a samozřejmě o mě.
A právě proto, když jsem nadzdvihla záclonu ve svém pokoji než jsem šla spát, a měla pocit, že vidím siluetu muže stojícího u našeho bazénu, jsem jí o tom nic neřekla.
V té době už odešli všichni pozvaní hosté domů a máma už dávno spala. Mezitím přišla bouře v celé své síle. Elektřina, jak se dost často stávalo na Isla Huesos, který byl daleko od pevniny, vypadla.
Tolik tedy k našemu prvotřídnímu bezpečnostnímu systému.
Déšť stékal po listech. Náš malý bazén ve tvaru ledviny krozil, že přeteče a vítr zmítal palmovými listy jako kusy novin.
Když ale blesk změnil metr temnoty na jasné denní světlo - jen na okamžik - přísahala bych, že tam stojí John a dívá se na mě.
Byl jedinou osobou, která by to mohla být. Kdo jiný by se dokázal dostat dovnitř?
Táta souhlasil, že mě nechá žít mimo Státy, ale s podmínkou, že mě máma pošle do školy s programem přizpůsobeným mým " zvláštním potřebám" a koupí dům v oplocené čtvrti s hlídaným vjezdem - věděl moc dobře, jak moc tím urazí máminy liberální sklony.
Dolphin Key byla jediná taková čtvrť na Isla Huesos. U vchodu byla dvacetičtyřhodinová ochranka a byla to jediná cesta, jak se dostat z ulice dovnitř a nebo odsud ven.
Španělské zdi, které obklopovaly náš nový domov, byly dvanáct metrů vysoké. Neexistoval způsob, jak se přes ně dostat bez použití žebříku.
Ačkoli, ani stěna a ani ostraha nedokáže zastavit někoho jako je John.
Proč se ale obtěžoval stát pod okny mé ložnice, když mi řekl, abych ho nechala na pokoji? Nemluvě o tom, že jsem mu přímo do tváře řekla, že je pitomec.
Proč jsem se ještě obtěžovala se mu omluvit? Udělal to pro mě mnohem horší. Proč ho nemůžu nenávidět tak, jak bych měla?
Možná právě proto, že je John jako jeden z máminých ptáčků: nespoutaný. Nemohl za to, jaký byl. Jak táta říkával, co bylo podstatou celého toho snažení?
Zejména poté, co jsem porušila "pravidla", o kterých John tak tajemně mluvil, když jsem utíkala.
Nepochybně jsem za to chtěla být potrestána, nejraději jím... nebo, možná, těmi Fúriemi, co o nich mluvil. Nemůžete uniknout smrti. Po mé nehodě jsem o tom přečetla vše. Smrt si pro vás nakonec stejně přijde.
Když se zablesklo o vteřinu později, nikoho už jsem tam neviděla. Možná, že tam nikdy nic nebylo. Možná, že to byla jen má hyperaktivní fantazie, kterou mi každý vyčítal, kdo na mě zkoušel své triky.
Spustila jsem záclonu na své místo a vrátila se do postele. Tohle byla pitomost. Měla bych se cítil dobře. Vrátila jsem náhrdelník, který jsem získala pod falešnou záminkou a řekla vše, co jsem cítila, že říct chtěla. Doslova vše, co jsem ze sebe potřebovala dostat. Začala jsem znova od začátku, jako moje máma.
John mou omluvu přijal! Sice trochu mrzutě, ale přijal. Také se přesunul a vypadal jak animovaný , když hodil náhrdelník dobrých sto metrů přes hřbitov a řekl, abych se od něj držela dál.
A pak, když jsem šla zkontrolovat zkrz okno v koupelně své kolo a viděla jsem, že ho někdo připoutal a vypnul světla, řekla jsem si, že to byl nejspíš stýček Chris a nebo Alex, když odcházeli z večírku. V žádném případě to nemohl být John. Proč by pro mě dělal něco tak pěkného, když bylo zcela jasné, že mě z duše nenávidí a chce, abych se od něj držela dál?
Tak proč když jsem lezla do postele, cítila jsem se spíš hůř než líp? Neměla jsem pocit, že by bylo vše uzavřené - jediné, co jsem cítila, byl strach. Od první chvíle, kdy jsem vkročila na tento ostrov jsem cítila divný tlak zezadu na krku s pocitem, že se něco stane, něco špatného.
Aněco špatně už se stalo. Viděla jsem ho. Už to bylo moc.
Tak proč jsem byla půlku noci vzhůru a nemohla usnout? A nebylo to kvůli bouřce. Skoro se zdálo,že - což nebylo možné, protože to byla fakt hloupost - mi chybí ta, tak známá, váha náhrdelníku kolem krku.
Co bylo špatně? Proč nešlo i mně začít s máminým programem "začneme znova"?
Druhý den ráno, hned jak jsem vlezla k Alexovi do auta, poděkovala jsem mu a on se mě zeptal za co.
"Za kolo,"řekla jsem. "Copak jste mi ho včera nezamkli? A nezhasli světla cestou domů?"
"Hm,"řekl. "Ne. Když jsem odcházel - což bylo, tuším, hned potom, co jsi přišla, protože máma nám řekla, že jsi odešla nahoru. A mimochodem, dík za včerejší "dobrou noc". A za ten odchod a zanechání mě tam samotného jen s babičkou. To bylo fakt úžasný - a tvoje kolo už bylo připoutané a světla zhasnuta. Myslel jsem, žes to udělala Ty."
"Ne," řekla jsem a zamrazilo mě. Až na to, že klimatizace v babiččině autě, o kterém se Alex zmiňoval jen jako o starém harampádí, nefungovala, takže jsme jeli se staženými okny a venku bylo už něco přes 40 stupňů. "Já to neudělala."
"Hm," řekl. "Je to divné, ale ne nejpodivnější část." Zatroubil na pár turistů, kteří se vydali středem ulice, aby se mohli vyfotit s velkým banánovým stromem. "Hej, co si ti lidi myslí, že je to tu hlavní třída v Disneylandu, někteří z nás tu taky bydlí, víte." A znova zatroubil.
"Co je ta nejpodivnější část?" zeptala jsem se hned jak se turisti rychle klidili z cesty poté, co je tak Alex uzemnil. Nebyla jsem si jistá, jestli to chci slyšet.
Ačkoli jsem si ani nebyla jistá, jestli to chci neslyšet. "No. Jen to, že na vaší přední cestě byly všechny ty mrtvé okvětní lístky z Poinciany. Jen tam tak ležely. A bylo to před tou bouřkou. Takže je tam nemohl nafoukat vítr. A že je to podivné, si myslím proto, že ve vaší ulici vůbec žádné Poinciany nejsou. Tak jak se tam mohly dostat?...No, dobře." Zapnul rádio. " Připravená do školy?"
Polkla jsem."Ne."