Kapitola devátá

Ten bělovlasý hajzl je zpátky, pomyslel si Van Dean, když se podíval přes hustý drátěný plot.
Třetí týden tenhle chlápek dochází na Caldwellské podzemní zápasy. Na rozdíl od jásajícího davu natěsnaného okolo bojové klece, stál bokem, jako neonové světlo, ačkoli Vanovi nebylo jasné proč.
Když se koleno potkalo s jeho bokem, začal se znovu soustředit na to, co dělal. Stáhl zpět své holé pěsti, vystřelil ruku a potkal se s tváří svého oponenta. Krev z vytryskla z chlápkova nosu a červená sprška přistála na žíněnce těsně před tím, než mužovo tělo.
Van se pevně postavil na nohy a zíral dolů na svého protivníka, kapky jeho potu padaly na chlápkovy břišní svaly. Nebyl tu žádný rozhodčí, co by zabránil Vanovi v dalších úderech do hlavy. Žádná pravidla mu nezabraňovala kopat tohle hovězí do boku do ledvin, až by ten parchant potřeboval dialýzu do konce svého života. A kdyby sebou ten člověk na koberečku jen škubl, Van by ztratil své sebeovládání.
Přinášet smrt holýma rukama, to bylo to, co jedna jeho speciální část chtěla dělat, prahla po tom. Van se vždycky lišil, nejen od svých soupeřů, ale od každého, koho kdy potkal: podstatou jeho duše nebylo jen být pouhým zápasníkem, ale válečníkem z Řecko-římské doby (gladiátorem). Přál si aby žil v minulé době, kdy se považovalo za správné vykuchat poraženého soupeře … a pak, když by se vrátil domů, znásilnil by manželku a pozabíjel své děti. A nakonec poté, co by vyplenil vše co za to stálo, by všechno ostatní spálil na popel.
Ale on žil tady a teď. A byly tu další komplikace jeho zpoždění. Jeho tělo začínalo pomalu stárnout. Jeho rameno ho mučilo, stejně jako jeho kolena, přesto si byl jist, že nikdo z bojové klece o tom neví.
Protáhl paži do strany, uslyšel lupnutí a zamaskoval záškub. Mezitím padesátičlenný dav zařval a zatřásl tři metry vysokým pletivovým plotem. Bože, fanoušci ho milovali. Oslavovali ho jeho jménem. Chtěli ho vidět víc a víc.
Přesto jedné jeho speciální části byli úplně ukradení.
Uprostřed vřavy se setkal s pohledem bělovlasého muže. Sakra, ty jeho oči byly zrůdné. Ploché. Bez jiskřičky života v nich. A ten chlapík taky nefandil.
Ale co.
Van šťouchl do svého soupeře bosou nohou. Chlapík zasténal, ale oči neotevřel. Konec hry.
Asi padesátka mužů kolem klece začala ječet souhlasem. Van vyšplhal k okraji plotu a přehoupl své devadesátikilové tělo přes vršek. Když přistál na zemi, dav zařval hlasitěji, ale klidil se mu z cesty. Když se mu jeden z nich dostal do cesty minulý týden, skončil jako letící muž vyplivujíc svůj zub.
Bojová "aréna" jako taková byla v opuštěné podzemní garáži a vlastník betonové pustiny zprostředkovával zápasy. Celá věc byla protizákonná už jen z definice a Van a jeho soupeři nic víc než jen lidský ekvivalent bojových kohoutů. Nicméně plat byl dobrý, a doteď nedošlo k žádnému prozrazení - to bývá vždycky problém. Mezi všechnu tu krev a sázení by policejní odznaky zrovna dobře nezapadly, takže to byl soukromý členský klub a když někdo něco napráskal, byl vyhozen. Doslovně. Majitel měl sadu šesti gangsterů, kteří to srovnali.
Van došel k bookmakerovi, vzal si svých pět set babek a svou bundu a zamířil ke svému náklaďáku.
Jeho triko od Hanese bylo zakrvavené, ale bylo mu to fuk. To, co ho trápilo, byla bolest v kloubech. A v levém rameni. Kurva. Každý týden se zdálo, jako víc a víc něho chtělo sloužit jeho speciální části a srážet chlápky na zem. Ale pak se znovu dostal sem. Třicet devět byl důchodcovský věk zápasnického světa.
"Proč jsi přestal?"
Jak přišel ke svému vozu, pohlédl Van na odraz v čelním skle na straně řidiče. Nebyl překvapený, že bělovlasý muž přišel za ním. "Nezpovídám se fanouškům, kámo."
"Já nejsem fanoušek."
Jeho oči zůstaly zamčené na povrchu plochého skla. "Tak proč tak často chodíš na moje zápasy?"
"Protože mám pro tebe návrh."
"Nechci žádného manažera."
"Já nejsem ani jeden z tamtěch."
Van se ohlédl přes rameno. Ten chlapík byl velký a nesl se jako bojovník, ramena zvednutá, paže uvolněné. Ruce jako železné pánve, takové, co dokáží vytvořit pěsti velké jako bowlingová koule. Tak to je ten důvod, hah. "Jestli chceš se mnou do ringu, domluv si to támhle." Ukázal na bookmakera.
"Ano po tom nejdu."
Van se otočil, s pomyšlením že tenhle dotazník je na hovno. "Tak co teda chceš?"
"Nejdřív musím vědět, proč jsi přestal."
"Byl na zemi."
Na chlápkově tváři se objevilo znechucení. "Aha."
"Víš co? Začínáš mě pěkně srát."
"Dobrá. Hledám jednoho muže a jeho popis na tebe sedí."
Aha, tak tohle zužuje pole. Zmasakrovaný nos v anonymní mužské tváři s vojenským sestřihem. Uvolnil se. "Hodně chlapů vypadá jako já."
Dobře, až na jeho pravou ruku.
"Řekni mi něco," zeptal se chlapík: "máš vyndaný slepák?"
Van přimhouřil oči a dal klíče si od svého náklaďák do zadní kapsy. "Teď se stane jedna z těhle dvou věcí. Vyber si. Odejdeš a já nasednu do auta. Nebo budeš pokračovat v mluvení a něco se posere. Tvoje volba."
Bělovlasý muž přišel blíž. Ježíši, legračně voněl. Jako … dětský zásyp?
"Nevyhrožuj mi, chlapče." Hlas byl hluboký a jeho tělo, které podporovalo jeho slova se schýlilo k akci.
Dobře, dobře, dobře... Co já vím. Skutečně si koledoval.
Van posunul svůj obličej ještě blíž. "Tak už mi řekni ten zasraný důvod."
"Slepák?"
"Už nemám."
Muž se usmál. Stáhl se zpět. "Chtěl bys práci?"
"Už jednu mám. A tohle."
"Stavby. Mlácení do neznámých pro prachy."
"Poctivá práce, obojí. A jak dlouho jsi slídil kolem mě?"
"Dost dlouho." Chlápek nastavil ruku. "Joseph Xavier."
Van nechal ruku trčet ve vzduchu. "Nemám zájem, Joe."
"Pro tebe jsem pan Xavier, synku. A určitě ti neublíží, když si poslechneš můj návrh."
Van naklonil hlavu na stranu. "Víš co, já jsem jako ta děvka. Rád dostanu zaplaceno od těch, které udělám. Tak mi dej do dlaně nějaké prachy, Joe, a pak se pobavíme o tvém návrhu."
Jak tak na něj ten chlap zíral, pocítil Van nečekaný výstřel strachu. Lidi, něco s tímhle chlápkem nebylo v pořádku.
Když ten parchant promluvil, byl jeho hlas ještě hlubší. "Nejdřív řekni moje jméno správně, synu."
Cokoli. Za sto babek, propůjčí své dásně i takové šílenosti, jako je tohle. "Xavier."
"Jsem pan Xavier." Chlapík se usmál jako dravec, vycenil zuby, žádné veselí. "Řekni to, synu."
Nějaký neznámý impuls otevřel Vanova ústa.
Těsně předtím než nechal svá slova odletět, uviděl živou vzpomínku sebe sama, když mu bylo šestnáct a potápěl se do řeky Hudson. Ve skoku uviděl pod vodou obrovský kámen, který se chystal udeřit do jeho hlavy a věděl že nemá žádnou šanci, aby změnil kurz. Opravdu, jeho hlava s kamenem navázala kontakt, jako by srážka byla předem naplánovaná, jako by měl neviditelné lano okolo krku a ten kámen ho táhl k sobě domů. Ale nebylo to tak zlé, alespoň ne hned ze začátku. Okamžitě po nárazu, tam byl povznášející, sladký, spokojeně klidný pocit, jako by osud byl naplněn. A on instinktivně věděl, že tenhle pocit je předchůdce smrti.
Vtipné, že měl stejnou prostorovou dezorientaci i teď. A stejný pocit, že tenhle člověk s papírově bílou pletí je jako smrt: nevyhnutelný a osudný - a přichází speciálně pro něj.
"Pan Xavier," Van zašeptal.
Když se před ním objevila stodolarová bankovka, natáhl pro ni svou čtyř-prstou ruku a vzal ji.
Ale věděl, že by poslouchal i bez hotovosti.

O pár hodin později se Butch převalil a první co udělal bylo, že začal hledat Marissu.
Našel ji, jak sedí v rohu místnosti, vedle sebe má otevřenou knihu. Její oči ale nehledí na stránky. Dívá se na bledé dlaždice linolea, a jedním dlouhým štíhlým prstem zkoumá vzor ze skvrn.
Vypadala bolestně smutná a tak nádherná, až ho oči pálily. Bože, nesnesl myšlenku, že by ji mohl nakazit nebo ohrozit jakýmkoli způsobem, nejradši by se hned podřezal.
"Byl bych raději, kdybyste jsem nikdy nepřišla," zaskřehotal. Jak sebou trhla, uvědomil si význam svých slov.
"Chtěl jsem říct, že-"
"Vím, co jste chtěl říct." Její hlas ztvrdl. "Máte hlad?"
"Jo" Snažil se vytáhnout nahoru. "Ale opravdu rád bych si dal sprchu."
Vstala, tak ladně jako když se zvedá mlha, až zatajil dech, jak šla k němu.
Ty bláho, její bleděmodré šaty měly přesně stejnou barvu jako její oči.
"Dovolte mi, abych vám pomohla do koupele."
"Ne, já to zvládnu."
Zkřížila ruce na prsou. "Pokud se pokusíte dostat do koupelny po svých, mohl byste upadnout a ublížit si."
"Zavolejte tedy sestru. Nechci abyste se mě dotýkala."
Chvíli na něj zírala. Pak jednou zamrkala očima. Dvakrát.
"Omluvíte mě na chvíli?" řekla tichým hlasem. "Potřebuji použít toaletu. Sestru přivoláte stiskem červeného tlačítka támhle na ovladači."
Šla do koupelny a zavřela za sebou dveře. Začla téct voda.
Butch se natáhl po malém tlačítku na ovladači, ale zastavil se. Skrz dveře slyšel jak proud vody teče do umyvadla. Ten zvuk je nepřerušovaný, ne tak jako by si někdo myl ruce nebo obličej nebo plní sklenici.
A teče a teče pořád dál.
Zabručel, sesunul se z postele a vstal, pověsil se na tyč od nitrožilní výživy, snažil se udržet ve svislé poloze, dokud se ta věc nezačla klepat.
Dával jednu nohu před druhou až se dostal ke dveřím koupelny. Přitiskl ucho na dřevo. Jediné, co slyšel byla voda. Z nějakého důvodu tiše zaklepal. Pak zaklepal znovu. Zkusil to ještě jednou, a pak otočil klikou, riskoval, že se ztrapní, jestli zrovna používá ono zařízení-
Ukázalo se, že Marissa je na záchodě. Ale poklop byl dole.
Ona brečela. Třásla se a brečela.
"Ach... Ježíši, Marisso."
Vyjekla, jako byl to poslední, co chtěla na téhle planetě vidět. "Vypadni!"
Prudce před ni klesl na kolena. "Marisso..."
Zabořila obličej do dlaní, odsekla. "Chtěla bych trochu soukromí, pokud vám to nevadí."
Natáhl se a zavřel vodu. Jak voda s tichým bubláním odtekla umyvadlem a utichla, uslyšel její tlumené dýchaní.
"To je v pořádku," řekl. "Už brzy budete moct odejít. Dostanete se odtud-"
"Zmlkni!" spustila ruce dolů, na tak dlouho, aby na něj upřela pohled. "Prostě jdi zpátky do postele a zavolej sestru, jestli jsi to ještě neudělal."
Sedl si na paty, byl malátný, ale odhodlaný. "Je mi líto, že jste tu zůstala se mou uvězněná."
"Tak to se vsadím, že je."
Zamračil se. "Marisso-"
Zvuk otevírajících se dveří ho přerušil.
"Poldo?" hlas Véčka nebyl zmutovaný kvůli ochranným pomůckám.
"Počkej," zavolal Butch. Marissa nepotřebovala dalšího diváka.
"Kde jsi, poldo? Něco se děje?"
Butch se chtěl postavit. Opravdu chtěl. Ale jak se chytil tyče od nitrožilní výživy a zvedal se, jeho tělo to vzdalo a úplně zgumovatělo. Marissa se ho snažil zachytit, ale vyklouzl jí a přistál na v koupelně na dlaždicích, tvář těsně vedle záchodového podstavce. Matně si uvědomoval, že Marissa něco naléhavě říká. Pak se mu v zorném poli objevila Véčkova kozí bradka.
Butch se podíval na svého spolubydlícího... a doprdele, byl tak šťastný, že vidí toho bastarda, až se mu zakalil zrak.
Vishousova tvář byla pořád stejná, tmavé vousy kolem úst přesně tam, kde mají být, tetování na spánku beze změny, zářivě-diamantové duhovky svítily. Vše tak známé, tak známé. Domov i rodina zabalená do jediného upířího balíčku.
Butch přesto nenechal ukápnout ani jednu slzu. Proboha, vždyť on tu beznadějně a neschopně ležel vedle záchoda. Pláčem by si jen nasadil korunu ke svému kabátu z ostudy.
Zlostně zamrkal, a štěkl: "Kurva, kde máš to zařízení, vole? Rozumíš, ten žlutý oblek."
V se usmál, jeho oči se trochu zaleskly a pak tak řekl přiškrceně. "Bez obav, já jsem chráněný. Takže, myslím, že jsi to zas ty, že?"
"Ano, a připravený dělat přemety."
"Vážně."
"Jasně. Přemýšlím, že v budoucnosti uzavřu smlouvu. Chtěl jsem se podívat jak je tahle koupelna udělaná. Ta dlažba je perfektně provedená. Měl bys to zkouknout."
"A co tak, že bych tě odnesl zpátky do postele?"
"Ještě se chci podívat na odpad u umyvadla."
Respekt a náklonnost vykouzlili na tváři Véčka klidný úšklebek. "Tak mi aspoň dovol, abych ti pomohl nahoru."
"Ne, to zvládnu." Se zasténám se Butch pokusil dostat do svislé polohy, ale pak spadl dozadu zpátky a dlaždice. Ukázalo se, že zvednout hlavu je nad jeho síly. Ale kdyby ho tu nechali dost dlouho- týden, možná deset dnů?
"No tak, poldo. Jsi potlučený, nech mě, ať ti pomůžu."
Butch byl najednou příliš slabý na to, aby oponoval. Jak tak ležel, totálně ochrnutý, byl si vědom toho, že na něj Marissa zírá a pomyslel si, ty vole, že už nemohl vypadat nemohoucněji. Sakra, jedinou jeho útěchou bylo to, že mu netáhlo na zadek. A to znamenalo, že andělíček zůstal zavřený. Díky ti, Bože.
Véčkovy silné paže ho podebraly a nadzvedly bez námahy. Jak byl nesen, zakázal své hlavě opřít se o přítelovo rameno, přesto že mu od námahy vyskočily kapky potu. Když byl zpátky na posteli, jeho celé tělo se třáslo, místnost se s ním otáčela.
Předtím než se Vé narovnal, chytil ho Buch za ruku a zašeptal, "Potřebuju s tebou mluvit. O samotě."
"Co se děje?" řekl V stejně tiše.
Butch se podíval a Marissu, která zůstávala v koutě.
Se zarděním pohlédla na koupelnu, pak zvedla dvě velké papírové tašky. "Myslím, že si dám sprchu. Omluvíte mě?" Nečekala na odpověď a zmizla na toaletu.
Když se dveře zavřely, sedl si Vé na okraj postele. "Mluv se mnou."
"Jak moc je v nebezpečí?"
"Pečuju o ni už tři dny, a zdá se, že je v pořádku. Myslím, že bude moct brzy odejít. Všichni jsme si docela jistí, že se nenakazila žádnou infekcí."
"Čemu byla vystavená? Čemu jsem ji vystavil?"
"Víš, že tě unesli bezduší, že?"
Butch zvedl jednou ze svých zřízených rukou. "Vážně? A já si myslel, že to byla Elizabeth Ardenová." (pozn. obchod a salon s kosmetikou).
"Vtipálku. Byls tam celý den-"
Náhle, uchopil Véčkovu paži. "Nezlomili mě. Bez ohledu na to, co mi dělali, o Bratrstvu jsem nic neprozradil. Přísahám."
V položil svou ruku přes Butchovu a stiskl. "Já vím, že ne, ty můj chlape. Já vím, že ne."
"Dobře."
Jak se oba pustily, Véčkovy oči se zastavily a vrcholcích Butchových prstů, jako by si představoval, co se jim dělo. "Co si pamatuješ?"
"Jen pocity. Bolest a … strach. Děs. Hrdost … ta hrdost je to, co mě utvrdilo, že mě nezlomili. Proto to vím."
V přikývl a z kapsy si vytáhl jednu ubalenou. Předtím než si zapáli,l podíval se na saturaci kyslíkem a zaklel, uklidil cigaretu zpátky. "Poslouchej, kámo, musím se zeptat … co tvoje hlava? Mám na mysli, když projdeš něčím takovým-"
"Jsem v pohodě. Jsem dost tupý na to abych měl postraumatický syndrom nebo nějakou jinou sračku, a kromě toho, opravdu si nepamatuju nic z toho, co mi dělali. A jestli bude Marissa schopná odtud v pořádku odejít, jo, budu v pohodě." Přejel si rukou po obličeji. Ucítil jak mu roste strniště, nechal ruku klesnout. Když přistála na jeho břiše vzpomněl si na černou ránu. "Máš nějakou představu, co mi to udělali?"
Když V zavrtěl hlavou, Butch zaklel. Tenhle chlapík byl jako chodící Google (internetový vyhledávač), a když ani on nic neví, tak je to zlé.
"Ale dělám na tom, poldo. Já to zjistím, slibuju." Bratr kývl směrem k Butchovu břichu
"Tak jak to vpadá?"
"Nevím. Byl jsem v kómatu, než abych se staral o svoje břišní svalstvo."
"Můžu?"
Butch pokrčil rameny a zatlačil pokrývky dolů. Vé nadzvedl andělíčka a oba se podívali dolů na jeho břicho. Kůže okolo rány nebyal v pořádku, byla šedivá a svraštělá.
"Bolí to?" zeptal se V.
"Jako kráva. Cítím … chlad. Jako bych měl ve střevech kus suchého ledu."
"Dovolíš, abych s tím něco udělal?"
"Co?"
"Jen tě trochu zaléčím, tak jako předtím."
"Jasně." V se dal do práce. Když si ale sundal rukavici, Butch sebou cukl.
"Co budeš dělat s tou věcí?"
"Věř mi, jo?"
Butch smíchy vyštěkl. "Když jsi mi to řekl posledně, tak jsem skončil s upířím koktejlem v žaludku, pamatuješ?"
"A to ti zachránilo zadek. Jen díky tomu jsem tě našel."
Takže to byl ten důvod, proč. "Tak jo, no. Vypusť na mě tu ruku."
A přesto, když se V s tou svítící věcí přiblížil, Butch sebou trhl.
"Uvolni se, poldo. Neublížím ti."
"Viděl jsem jak jsi tou věcí sežehl dům toho parchanta."
"Chápu. Ale tady dole oheň rozdělávat nebudu."
Véčkova tetovaná, svítící ruka se vznášela na ránou a Butch si vydechl úlevou. Bylo to jako by do jeho rány proudila teplá čistá voda, tekla přes něj, skrz něj. Čistila ho.
Butch protočil panenky. "Ach … Bože … to mi dělá dobře."
Jeho tělo ochablo, a on bez pocitu bolesti vplouval do jakéhosi stavu snění. Nechal své tělo jít, nechal se unášet.
Skutečně mohl cítit účinky léčení, jako by jeho tělo roztočilo regenarční procesy na plné obrátky. Plynuly sekundy a minuty, jako by se čas rozpadl do nekonečna, cítil, jako by prožíval celé dny odpočinku, dobrého jídla a klidu. Jako by se ze svého zbídačeného stavu přesunul rovnou do zázračného daru uzdravení.


Marissa zaklonila hlavu a stoupla si přímo pod sprchu, nechala vodu padat dolů na své tělo. Cítila, že se chvěje po celém těle, zvláště po té, co viděla Vishouse jak nese Butche k posteli. Ti dva si byli tak blízcí, jejich vzájemné pouto je nepřehlédnutelné.
Po delší době vylezla ven, utřela se do ručníku a vyfoukala vlasy do sucha. Když sáhla po čistém oblečení a podívala se na korzet, pomyslela si, že tohle si fakt oblékat nebude. Strčila ho zpátky do tašky, právě teď by nebyla schopná vydržet to železné sevření okolo hrudníku.
Přehodila si svoji broskvovou róbu přes nahá prsa a cítila se divně, ale ne nepříjemně. Alespoň ne teď. A navíc, kdo by na to přišel, že?
Složila bleděmodré šaty od Rodrigueze a dala je spolu se svým starým spodním prádlem do sáčku s označením bio-hazard.
Pak se vzchopila a otevřela dveře ven do nemocničního pokoje.
Butch byl roztažený na posteli, jeho andělíček vyhrnutý na prsou, pokrývky stažené dolů kolem boků. Vishousova zářící ruka spočívala cca 10cm nad jeho zčernalou ránou.
V tomhle tichém souznění dvou mužů byla vetřelcem. Bez možnosti úniku.
"Usnul," zabručel V.
Odkašlala si, ale nenapadlo ji nic, co by mohla říct. Po chvilce ticha zamumlala.
"Pověz … ví jeho rodina, co se stalo?"
"Jo. Bratrstvo ví všechno, co vím já."
"Ne, já myslím … jeho lidská rodina."
"Ti jsou nepodstatní."
"Ale neměli by být-"
V na ni netrpělivě pohlédl, v jeho diamantových očích byla tvrdost a trochu zlosti. Z nějakého důvodu jí až teď došlo, že je plně ozbrojen černými dýkami připoutanými na silné hrudi.
Jeho ostrý výraz odpovídal ostří jeho zbraní.
"Butchova 'rodina' se ho zřekla." hlas Véčka byl úsečný, jako by se o tohle neměla starat a taky ji hned zarazil. "Takže jsou nepodstatní. Teď pojď sem. Potřebuje, abys byla u něj."
Ten rozpor mezi Bratrovým výrazem ve tváři a jeho příkazem, aby přišla blíž ji úplně zmátl. A taky skutečnost, že největší pomocí tady byla jeho ruka.
"On mě tady určitě nepotřebuje. Ani mě tu nechce," zamumlala. A znovu přemýšlela o tom, proč jí, sakra, V před třemi dny volal.
"Má o tebe strach. To proto chce, abys odešla."
Zrudla. "Mýlíš se, válečníku."
"Já se nikdy nemýlím." Jeho tmavomodře-lemované bílé duhovky po ní šlehly, střelily po jejím obličeji. Byly tak chladné, že ustoupila, ale Vishous zavrtěl hlavou. "No tak, dotkni se ho. Nech ho, ať tě cítí. Potřebuje vědět, že jsi tady."
Zamračila se a pomyslela, že se Bratr zbláznil. Ale obešla postel, stoupla si ke straně a začala hladit Butchovy vlasy. Ve vteřině, kdy se ho dotkla se jeho tvář otočila k ní.
"Vidíš?" Vishous se vrátil zpět ke zkoumání rány. "Touží po tobě."
Přála bych si, aby tomu tak bylo, pomyslela si.
"Opravdu?"
Ztuhla. "Prosím, nečti mi myšlenky. Je to neslušné."
"Nechtěl jsem. Ale řeklas to nahlas."
Její ruka se zamotala do Butchových vlasů. "Aha. Pardon."
Oba ztichli a soustředili se na Butche. Pak najednou řekl Vishous tvrdým tónem, "Proč jsi ho odpálkovala, Marisso? Když za tebou na podzim přišel, proč jsi ho poslala pryč?"
Zamračila se. "Nikdy za mnou nepřišel."
"Ale jo, přišel."
"Co prosím?"
"Slyšelas, co jsem řekl."
Když se jejich oči potkaly, uvědomila si, že ačkoli ji děsilo to, co Vishous řekl, nebyla to lež.
"Kdy? Kdy za mnou přišel?"
"Čekal pár týdnů po té, co byl Wrath postřelen. Pak šel do tvého domu. Když se vrátil řekl, že jsi ani osobně nepřišla. To byl dost krutý tah, ženo. Věděla jsi, že k tobě chová city, ale odpálkovala jsi ho přes svého sluhu. Pěkné."
"Ne … To jsem nikdy neudělala … Nepřišel, on … Nikdo mi neřekl, že-"
"Ale no tak."
"Nemluv se mnou tímhle tónem, válečníku." Když po ní Vishous střelil očima, byla už příliš naštvaná, než aby se starala, kdo je, nebo co je. "Na konci léta jsem ležela s chřipkou, oslabená kvůli tomu že jsem příliš krmila Wratha a pak hodně pracovala na klinice. Když jsem jsem se o Butchovi nic nedoslechla, usoudila jsem, si o nás dvou myslel asi něco jiného než já. A protože … nikdy jsem neměla štěstí na muže, trvalo mi chvíli, než jsem se sebrala odvahu a šla za ním. Udělala jsem to, před třemi měsíci, když byl tady na klinice, dal mi jasně najevo, že mě nechce vidět. Takže buď té lásky a přestaň mě obviňovat z něčeho, co jsem neudělala."
Nastalo dlouhé ticho a pak ji Vishous neuvěřitelně překvapil.
Skutečně se na ni trochu usmál. "No dobře, co ty víš."
Nervózně se podívala dolů na Butche a začala ho znovu hladit po vlasech. "Přísahám ti, že kdybych věděla, že to je on, vytáhla bych se z postele a sama bych mu otevřela dveře."
Vishous zamumlal tichým hlasem, "Správné rozhodnutí, ženo. Dobré … rozhodnutí."
V tichu, které následovalo, přemýšlela o událostech minulého léta. Rekonvalescence, kterou potřebovala, nebyla jen kvůli chřipce. Byla zhroucená i z toho, že její bratr usiloval o Wrathův život - ze skutečnosti, že Harvers, ten vždycky klidný, vyrovnaný lékař, zašel tak daleko, že prozradil králův úkryt bezduchým. Jistě, Havers to udělal pro to, aby ji pomstil, protože byla odsunuta stranou kvůli královně, ale to v žádném případě neomlouvá jeho činy.
Drahá Panno ve Stínu, Butch se snažil s ní setkat, ale proč jí o tom nikdo neřekl?
"Netušila jsem, že jsi za mou přišel," zamumlala a hladila mu vlasy.
Vishous odtáhl ruku a vytáhl zpět přikrývku. "Zavři oči, Marisso. Teď je řada na tobě."
Vzhlédla. "Já jsem to nevěděla."
"Věřím ti. Teď zavři oči."
Poté, co ji uzdravil, zamířil V ke dveřím, jeho velká ramena se pohupovala s jeho krokem.
Vzduchový zámek se uvolnil a on se otočil zpět. "Nemysli si, že já jsem ten jediný důvod, proč se uzdravil. Ty jsi jeho světlo, Marisso. Na to nikdy nezapomeň." Bratrovy oči se zúžily. "Ale jedno si zapamatuj. Jestli mu někdy záměrně ublížíš, budu tě považovat za svého nepřítele."


John Mattehew seděl v učebně, která byla jako z Caldwellské střední. Bylo tam sedm dlouhých lavic natočených směrem k tabuli a ve všech, až na jednu, seděl párek učňů.
John seděl vzadu, sám. A to bylo taky stejné jako v Caldwellské střední.
Rozdíl mezi tou to třídou a tou ve škole tu ale byl. Tentokrát si dělal pečlivé poznámky a díval se na tabuli se stejným zaujetím jako by se tam promítala Srmtonosná past.
Samozřejmě, geometrie tady nikdy nebyla vyučovacím předmětem.
Dnes odpoledne učil Zsadist, přecházel sem a tam, mluvil o chemickém složení plastických trhavin C4. Bratr měl na sobě značkový rolák a volné nylonové kalhoty. S jizvou, která se táhla přes jeho obličej, vypadal přesně tak, jako by dělal to, co se o něm říkalo: "zabíjel ženy, masakroval bezduché, a útočil dokonce i na své Bratry bez jakékoli provokace.
Ale nejdivnější bylo, že byl sakra dobrý učitel.
"A teď rozbušky," řekl. "Osobně dávám přednost těm dálkově ovládaným."
Jak John obrátil na novou stránku svého poznámkového bloku, Z načrtl na tabuli jejich mechanismus ve 3D, nějaké krabice s kabeláží a obvody. Kdykoli Bratr kreslil, všechno bylo tak detailně a realisticky zpracované, až se zdálo, že stačí jen natáhnout ruku a dotknout se.

Když se odmlčel, John zkontroloval hodinky. Ještě patnáct minut a pak bude čas na lehký oběd a tělocvičnu. Už se nemohl dočkat.
Když sem začal chodit do školy, nenáviděl výuku bojových umění. Teď ji miloval. Co se týká technických dovedností, pořád byl poslední ze třídy, ale všechno to doháněl svým zápalem pro boj. A jeho agrese se stala jeho hnací silou.
Zpět na začátku, před třemi měsíci, si z něj spolužáci utahovali. Obviňovali ho, že se vtírá k Bratrům. Dobírali si ho, kvůli jeho mateřskému znaménku na hrudi, které vypadalo přesně stejně jako oválná prsní jizva Bratrstva. Teď se měli ostatní kolem něj na pozoru. Dobrá, kromě Lashe. Lash se po něm stále vozil, dobíral si ho, podrážel ho.
Ne, že by se o to staral. Možná byl ve třídě spolu se zbytkem ostatních učňů, možná, technicky vzato, bydlel spolu s Bratrstvem v jejich sídle a údajně byl propojený s Bratrstvem pokrevně díky krvi svého otce, ale od té doby, co ztratil Tohra a Wellsie, jeho jediným zájmem byly jeho vlastní cíle. Nebyl k nikomu vázán.
Takže ostatní v téhle místnosti pro něj nic neznamenali.
Přesunul svůj pohled na Lashův zátylek. Chlapíkovy dlouhé blonďaté vlasy byly svázané do copu, který hladce splýval dolů na jeho bundu od známého módního návrháře. A jak John věděl, že ta věc je od návrháře? To protože Lash, hned jak vstoupil do třídy, vždycky všem řekl, co má na sobě.
Dnes v noci se zmínil, že jeho nové diamantové hodinky byly z Jacobova klenotnictví.
John přimhouřil oči, nabuzený představou jejich společného zápasu muže proti muži v tělocvičně. A jako by to ten chlapík vycítil, Lash se otočil, jeho diamantová náušnice se zableskla. Jeho rty se zvedly do úšklebku a pak se stáhly a poslaly Johnovy polibek.
"Johne?" Zsadistův hlas byl úderný jako kladivo. "Bylo by ti zatěžko prokázat mi trochu úcty?"
Když John zrudl a podíval se dopředu, Zsadist pokračoval, poklepal na tabuli dlouhým ukazováčkem. "Poté, co se tenhle mechanismus aktivuje, může být spuštěn mnoha různými způsoby, nejčastějším je zvuk o určité frekvenci. Můžete ho vyvolat pomocí mobilního telefonu, počítače nebo radiového signálu."
Zsadist začal znovu kreslit a škrábání křídy po tabuli bylo slyšet po celé třídě.
"Tohle je další druh rozbušky." Zsadist ustoupil. "Tahle je typická pro automobilové bomby. Aktivní část se napojí na elektrický systém auta. Jakmile je bomba spuštěná, stačí protočit startér auta, a tik, tik, boom."
Johnova ruka najednou popadla pero a on začal rychle mrkat, cítil se malátně.
Červenovlasý spolužák jménem Blaylock se zeptal, "Vybouchne to hned po té, co otočím klíčkem v zapalování?"
"Je tam maličké zpoždění několika sekund. Je to proto, že dráty v autě jsou přepojeny a motor nenaskočí. Řidič otočí klíčem a neuslyší nic, kromě několika cvaknutí."
Johnův mozek se začal rychle zahřívat, v návalech.
Déšť … černý déšť na čelním skle auta.
Ruka s klíči se natahuje směrem ke sloupku od volantu. Startér se protočí, ale motor nenaskočí. Náhlý pocit hrůzy, že byl někdo ztracen. Pak zářivé světlo-
John spadl ze židle a dopadl na zem, ale neuvědomoval si, že jeho tělo přechází do záchvatu: Byl příliš zaměstnaný křikem ve své hlavě, fyzicky necítil nic.
Někdo se ztratil! Někdo … tam zůstal. Někoho tam nechali...