Kapitola desátá

Ch

odila po místnosti ode dveří zpátky ke stěně a netrpělivě skřípala zuby, občas lupla hlavou, aby uvolnila ztuhlému krku.

"Kolik ještě?"

"Ptala ses mě před deseti minutami."

"Tak fajn, kolik?" Darius se podíval na hodinky. "Půl deváté a dvě minuty," odpověděl slušně. Od doby, co se ptala naposledy, to nebylo ani deset minut. Štvalo jí jak je vyrovnaně klidný a prostě… čeká. Seděl u stěny opřený a nejevil známky stresu, to ji rozčilovalo. Měla pocit, že exploduje dovnitř.

"Kolik?"

"Prokrista, Marianne, nech toho."

"Já mám rozbitý hodinky." Zavrčela na něj a udělala po místnosti kolečko s jeho očima přilepenýma na sobě.

"Vadí ti uzavřené prostory?"

"Ne, vadí mi tohle místo. Celé to tu sladce páchne a mám nutkavý pocit, že se každou chvíli rozletí dveře a nahrnou se sem."

"Což je nepravděpodobné, protože budou předpokládat, že to tu bratři obsadili. Jsme zatarasení, sem se nedostanou, dveře jsou z olova, takže by jim to trvalo, než by se k nám prodrali a trhavinu použít nemohou, protože by jim tunel spadnul na hlavu."

"Jako by jim to nebylo jedno, obětovat pár podřadných jedinců, strop by spadnul i na nás a měli by po problému. Co když sem vtrhnou nějací jiní, kteří nevědí o tom, co se tu stalo a prostě -"

"Touhle dobou už to vědí všichni, a kdyby, neříkám, že se to stane, tak jsme ve zbrojírně, můžeme se ven prostřílet. Nebo najednou nemáš chuť bezhlavě se vrhnout do boje?" Ušklíbl se a protáhl, lenivě se rozvalil na zemi a paže mu spočinuly napříč na břiše. Marianne ho zpražila pohledem.

"A co to k čertu bylo, před chvílí? To jako už jim lidi nestačí a tak začali experimentovat na nás? Ježíši, viděl jsi ty zuby? Falešný určitě nebyly, zajímalo by mě, kolik dalších takových po světě chodí."

"Jo, tak to by mě taky zajímalo," zamumlal.

Dalších několik minut vyšlapovala cestu kolem zpřeházených beden napnutá jako struna. Kdy se proboha stalo, že takhle skončila? Nikdy nebyla neopatrná a už vůbec ne lehkovážná! Natáhla se pro jeden ze zásobníků v kovové krabici v posledním z regálů a nabila si zbraň. Darius ji do té doby mlčky pozoroval.

 

Jeho pohled se dal srovnat se sledovacím zařízením, provázel ji, kam se hnula jako slídivá kočka, která nedostala mlíko. Když už uplynula hodina a opakoval se stále tentýž vzorec, začala být netrpělivá.

"Proboha živého, nemůžeš se dívat jinam?"

"Kam?" ozvalo se líně. Nevěřícně se na něj otočila. "Vím já? Do zemně, na sebe, nebo třeba do - "

"Ale no tak."

" - krabic, jsem chtěla říct." Protočila oči. Bože, tohle bylo vážně utrpení. Nakonec si dřepla na zem a vysypala obsah jedné bedny. Chvíli se přehrabovala nábojnicemi a musela uznat, že se bezduší sice drží finančně v mezích, ale za to používají starý dobrý klasický způsob jak někoho zneškodnit, žádné duté kulky naplněné rtutí, ani olejové šrapnely. Prohlížela si zblízka malý kus olova, který se měkkým materiálem při zásahu rozštěpí a nadělá v těle více škody než munice do pušek. Trhla s sebou, když se za ní posměšně ozvalo: "Víš, že dětem do rukou nebezpečné předměty nepatří?"

Zavrčela a smetla věci do rohu. "Ptal se tě někdo na názor?"

"Svobodná země, zlato."

"Neříkej mi tak, nestojím ti o něžnosti." Darius se rozesmál a namáhavě se vyškrábal do stoje, aby si protáhl tělo.

"Marianne, nenech se vysmát, to nemělo nic společného s něhou, já se tě tu nesnažím svádět. Bože, jak tě vůbec napadlo, že bych se chtěl zaplést s… tebou." Rozhodil ruce a nevěřícně se uchechtl. Marianne se vymrštila ze sedu a kopla do krabice, která odletěla na druhou stranu místnosti. "Zaplést s? S kým? Dopověz to!"

"Nech to plavat."

Zasyčela a cítila, jak se jí vysunuly špičáky. Darius si pobaveně založil ruce na prsou a dvěma prsty naznačil u úst dvě čárky.

"Chceš mě pokousat? Myslel jsem, že tohle už máme za sebou."

"Dopověz! To!"

Došla až k němu a zapíchla mu prst do ramene. Pozoroval ho a mračil se, protože to chvíli vypadalo, že mu ho zarazí do díry po kulce.

"Mluv!"

"Myslíš, že mám zájem o někoho, kdo se chová jako děcko? Ježíši, podívej se na sebe, jsi ranec na problémy."

"Co to meleš?"

"Předpokládáš, že jako princezna můžeš mít všechno, na co si vzpomeneš?" Zamrkala, než jí došlo na, co naráží.

"Tím chceš říct, že čekám, že mi budeš tolerovat moje úlety, jen kvůli rodokmenu?" Darius se falešně usmál. Došlo jí, že si to fakt myslel.

"Nechci výhody. Nepotřebuju je!"

"Tak to tedy sakra potřebuješ, princezno, jestli chceš, abych si tohle všechno svinstvo nechal pro sebe!"

"Chceš mě vydírat?"

Mávnul rukou a oddělal si obvaz na rameni. Marianne si periferním viděním všimla, že se mu už rána zatáhla a nekrvácí. "Od tebe nechci vůbec nic."

Vykulila oči. "To je mi novinka a ještě včera by ses rozkrájel, jen aby ses mi dostal do kalhotek." Odfrknul si a odstrčil ji do bezpečné vzdálenosti. "Nestojím o sex s tebou."

"Jistě! A proto ti stojí."

"To bys nepochopila."

Zarazila se a věnovala mu nevěřícný pohled, který říkal, jestli se náhodou nezbláznil. Znovu v ní zaplál hněv a tentokrát ji udeřil pořádnou silou. Někde v koutku duše věděla, že není fér ho štvát, částečně si tím vybíjela frustraci, ale druhá a větší část si lebedila při osvětlování pravdy.

"Nesnáším všechnu tu tvojí upjatost, jsi jako chodící kniha zásad, jdi se bodnout s poučkami, tahle holka o ně nestojí."

"Tahle holka by se v první řadě měla naučit myslet a rozlišovat mezi bezpečím a šíleností. Bože, proč se namáhám."

"Ha a jsme u jádra problému, co tě žere doopravdy?" Věděla, že ho popichuje. Oči mu doutnaly a chvíli vypadal opravdu nebezpečně. Rozmýšlel si, zda jí odpovědět, pak to zřejmě vzdal.

"Třeba to, že nikdy neposloucháš. To, že nikoho nerespektuješ. To, že ti musím pořád stát za zadkem, abys vůbec prošla dveřmi v jednom kuse."

"To tě žere? Lháři!" zasyčela a strojeně se zasmála. Zaťal zuby a sevřel jí ramena, až na chvíli jeho stisk zabolel. "Neopovažuj se mě nazývat lhářem, to ty lžeš, jako když tiskne." Marianne ho probodla pohledem a postavila se na špičky, aby byla výš a ztišila hlas.

"Lháři!" zasyčela mu do tváře a nevybíravě ho popadla za rozkrok. Zavrčel a jeho tělo ztuhlo. Na dlani ucítila celou délku jeho horké erekce, která s sebou zaškubala.

"Žere tě, že mě chceš. Rajcuje tě jaká jsem, toužíš po tom, aby ti někdo odporoval, jenže přiznání je svině, co? A nejvíc…" Naklonila se k němu, až ji polechtal jeho dech, zatímco šokovaně stál a na krku se mu zaleskla kapička potu. "A nejvíc tě štve, že mě nemůžeš mít."

 

Zajíkla se, když zarachotil kovový stůl v rohu, který prudce odsunul z cesty, zády narazila na stěnu a ocitla se přišpendlená jeho tělem.

"Neříkej mi, co chci, protože se mýlíš, zlato!" To slovo vyplivl jako nadávku, uchopil její poraněné stehno, aby stále mohla stát na zdravé noze a zvedl ho. Syčivě vydechla, když ucítila jeho vzrušení v klíně a vůbec na tom nehrálo roli, že přímému kontaktu, ještě bránila kůže kalhot a satén jejích kalhotek.

Znovu na sebe strhl pozornost, když ji kousl do čelisti. "To ty mě chceš a nechtěj, abych tě překvapil, až se ocitnu v tobě." Přiblížil se k jejímu uchu a těžce zafuněl. "Protože jen jazykem to nebude." Marianne si uvědomila, že mu zatíná nehty do žeber a okamžitě ho pustila. Skrz vzteky přivřené škvírky očí se dívala, jak se jeho pokožka rozehřála.

"Nechci tě!"

"Opravdu?" Vytřeštila oči a cítila, jak se jí zuby zanořily do spodního rtu, když jí vsunul ruku pod kalhotky a mezi prsty promnul vlhkost, která ji prozradila. Nenáviděla se a ještě víc nenáviděla jeho, protože mohl říct, že ji prostě cítí a tohle dělat nemusel. Nemusel tohle dělat, zopakovala si, když vydal zvláštní sténavý zvuk a ona ucítila, jak ji hladí. Jen lehké smyslné pohyby, které ji pomalu spalovaly, a proklínala se ještě intenzivněji, když pohnula pánví a otřela se mu o dlaň.

"Ježíši," vyšlo mu šeptem ze rtů a zhluboka se nadechl. Viděla, že se pohybuje na nebezpečné hranici sebeovládání stejně jako ona. Seškrábala ze stěn poslední zbytky hrdosti a odstrčila jeho ruku.

"Nedělej nic, na co nemáš, protože já ti nedám." Ušklíbla se a narovnala, v tu chvíli se srazila zátylkem se zdí, když se na ni vrhnul a hrubě ji políbil. Vytušila, že to nechce udělat, protože jeho dotek působil spíš jako trest. Trhnul hlavou a oddělil jí rty od sebe a v okamžiku ho měla v ústech. Nebyl to ani tak polibek, jen vpád, kdy se do ní chtěl prostě dostat. Vrazila mu do hrudi, aby ho od sebe odlepila, ale skroutil jí zápěstí a natáhl kolem svého pasu. Škubala s sebou, když jí rukou trhaně stáhnul kalhotky a kopnutím oddělil kotníky od sebe. Natiskl se na ni tak těsně, až zalapala po dechu. Dotíral na ni a zavzdychal, když se k ní do středu ženství přitiskl a ona ucítila jemnou vyboulenou kůži kalhot.

"Jsi si jistá, že mi nedáš?" Znovu se pokusila vyprostit. Rty měla nateklé a brněly jí a kristepane, toužily, aby ji znovu uchvátil. Zavřela oči, aby rozehnala palčivou touhu, ale pocity byly ještě horší a vjemy intenzivnější.

"Nedám!"

Ucítila sametový dotek na krku, než jí oblízl tvář a lenivě se přiblížil k jejímu uchu, do kterého zaťal špičáky.

"Tak proč jsi mi rozepnula kalhoty?" Než se stačila vzpamatovat, vydral se jí z hrdla výkřik a zanikl v tom jeho. Vyrazil pánví a prudce se do ní zasunul. Zvrátila hlavu dozadu a zakřičela znovu, když přirazil.

Jen na chvíli ji nechal rozkoukat, jako by sám sebe překvapil a pak si ji k sobě horečnatě přitáhl a spálil na uhel.

 

***

 

Leželi nazí na kamenné podlaze v rozloženém, Dariově koženém plášti. Marianne dřímala na boku a k jejím zádům se tisklo hřejivé, mužské tělo. Cítila se neskutečně utahaně i odpočatě zároveň. Myšlenky jí lenivě vířily hlavou a obrazy se prolínaly. Co chvíli jí přejela po vlasech velká dlaň a prostupně jí rozprostírala prameny kolem hlavy.

"Byl jsi tam tehdy taky." Hruď za jejími zády se napjala dechem a s výdechem přišel souhlas.

"Byla jsi tak malá, když jsme tě tam s bratry doprovázeli. Nikdo se tě na nic neptal, protože jsme viděli, jak tě to sebralo. Aby taky ne, prožít si na vlastní oči smrt rodičů. Byla jsi ve stejném šoku jako Wrath, přesto jsem měl pocit, že se přes ten zážitek přeneseš lépe. Kristepane, vzpomínám si, když jsi stála na tom prašném, malém nádvoří kolstor a dívala ses na mě. Dlouho jsem na to nemohl zapomenout." Paže kolem těla ji pevně objaly a jeho dech ji zašimral na krku.

Vzpomíná si na to jako by to bylo včera. Darius byl mladší a na čele měl o pár vrásek méně. Beth ještě nebyla na světě a on byl osamělý válečník stejně jako bratři. Oči měl jasné a nebylo v nich tolik starostí. V té době zřejmě žili jeho dva synové, že zemřeli, se dozvěděla, až po návratu domů. Tehdy tam byl s ním i Tohrment.

"To bylo naposledy, co jsem tě viděla. Byl jsi má rodina už tehdy a po tom, co se stalo, jsem nepřišla jen o rodiče, ale o vás všechny. Wrath utekl a vybral si dobrovolnou samotu, mě jste tam odložili."

"Marianne, vím, že se to dá těžko odpustit, ale jinak jsme nemohli. Jsi princezna a vždycky jsi byla, kdyby Wrath neodešel, byl by dále vychováván jako budoucí král, nikoli jako válečník. Ale on měl vždy svou cestu vymyšlenou po svém." V jeho hlase zněla vřelost. Kabát měkce zašustil, když se otočila čelem k němu. Hlavu si položila na jeho loket a přitiskla se do objetí. Mezi prsty jí sametově protekly prameny jeho vlasů v pohlazení, aby si ho k sobě mohla za ramena přitáhnout co nejtěsněji. Toužila po úplném splynutí, prolnutí, dusila se při myšlence, že se jeho teplo vzdálí, byť na kratičký okamžik.

"Nic si nevyčítej, apropo, kam bych jinam šla? S tebou? Kristepane, to by bylo úchylný, kdybys mi po celá léta dělal náhradního otce. Pochybuju, že bychom v závěru skončili takhle." Jeho tělo se otřáslo smíchem.

"Pořád nemůžu uvěřit, že jsi to ty, ta malá holčička, která se mi schovala do skříně, a my ji pak po celém sídle hledali."

Usmála se, jedna z jejích hezkých vzpomínek. "Jo, na to si vzpomínám, dlouhé minuty jsem tam seděla na dně a poslouchala, jak mě naháníte. Měl jsi tam pohozený rozbitý Colt Navy 36. Hrála jsem si s ním, dokud jsi mě nenašel."

 

Darius se natáhl přes místnost a sáhl po černé vykládané dýce. I v černotě, která je obestírala, se rubín zaleskl jako šperk. Když si znovu lehl vedle Marianne, položil se naznak a převaloval zbraň v dlaních. Se zálibou ho pozorovala, nahý v koženém plášti, ještě stále s lesklým tělem od potu vypadal neodolatelně. Vlasy se mu na koncích kroutily kolem obličeje a všimla si, že si je pravidelně bezmyšlenkovitě setřásá z očí, aby mu nepřekážely.

"Byly tvého otce. Hledali jsme je. Později jsme zjistili, že jeden pár si vzal Wrath a druhý se ztratil. Byli jsme přesvědčeni, že si je bezduší vzali jako trofej." Marianne se podepřela paží a zadívala se mu do tváře.

"Když jsme s bratrem čekali schovaní na vás, až nás odtamtud dostanete, hodiny se vlekly a celou tu dobu před námi ležela těla a rozházené zbraně. Když s ranním úsvitem slunce spálilo všechny mrtvé v místnosti, poznala jsem je okamžitě. Nevím, proč jsem je vzala, prostě byly otcovy a já je potřebovala mít u sebe, schovala jsem si je pod šaty. Wrath si ničeho všimnout nemohl, byl otřesený. Vždy si dával za vinu svou indispozici, jako by snad mohl za to, že nás doggenové zradili. Bylo mi o polovinu méně než jemu a přesto jsme byli skoro stejně vysocí. Netušila jsem, že si později vzal ten druhý pár."

"Marianne, povíš mi, co se stalo v kolstor?" Projel jí třes, tohle slovo na ni odjakživa takhle působilo, už si ani nevzpomíná, kdy se do ní při myšlence na něj nezakousl strach. Marianne se otočila na záda a zabodla pohled do stropu.

"Když jste mě tam přivezli a předali jedné z apacalla moc jsem nevnímala, o co jde. Pro mě to byla jen žena oděná ve slavnostním rubáši. Trvalo dlouho, než jsem si plně uvědomila, že se nevrátíte. Nikdo se nevrátíte. Pomlčela o tom, kdo jsem a proč tam jsem. Byla jsem její chovankou z mnoha. Takhle to bylo rok co rok." Otočila se stranou a paží si přikryla tvář, aby na ni neviděl.

"Ach bože… byl tam jeden muž, jmenoval se Rodste." Cítila, jak jí uvnitř hrudi sevřela tupá bolest a po zádech přejela dávná úzkost. "Byl voják královské koruny těsně před tím, než jste je rozpustili. Zamilovali jsme se do sebe. Rodste byl tehdy samozřejmě upír a já ještě před proměnou."

"Jak vážné to bylo?"

"Možná to mohlo vypadat jako zakázaný, bezvýznamný románek, ale my jsme spolu tehdy chtěli být."

"Tak proč -"

"Všechno se pokazilo. Apacalla, která nás měla na starosti a která jediná věděla, kdo jsem, umírala a pověděla ostatním o mém tajemství. A tehdy se vše zničilo. Jako královská osoba jsem byla nedotknutelná a ostře hlídaná. Nakonec jsem skončila zavřená za zdmi kolstor. Byla jsem v podstatě vězněm své výsosti. O tři roky poté jsem měla pětadvacet a dostihla mě přeměna, což bylo nepředstavitelné. Jako princezna, jsem nemohla být krmena od příslušníků klášterního prostoru, ani od venkovských obyvatel. Sehnat někoho z vás bylo těžké a podle mého seapacalla bály, kdybyste někdo přišel na to, kde jsem skončila, Bratrstvo by kolstor srovnalo se zemí. Vyřešily to jednoduše, zavřely mě do místnosti bez oken a nábytku a nechaly mě pomalu umírat. Obhájit před vámi, že jsem zemřela při přeměně, by dokázaly snadněji, než se zpovídat z toho, jak se ze strachu zachovaly. Král byl po smrti, následník ztracen, aktivní vojenské prapory zanikly a bratři se rozešli. Nic nebránilo tomu, abych se ztratila i já.

Pořád mě to pronásleduje. Ležela jsem na zemi a měla pocit, že mě celé tělo zrazuje. Orgány uvnitř mě se vařily, a přesto jsem pořád nemohla zemřít. Čistá krev mě držela při životě nekonečné hodiny a pomalu mě mučila." Darius ji zděšeně pozoroval a slyšela, jak mu z hrudi vychází tiché vrčení a stoupá skrz zaťatou čelist.

"Kdybychom o tom věděli -"

"Vím, ale nemohli jste o tom vědět. Znáš starý řád kolstor, jejich disciplinované chování by jim mohla závidět iglymera a to na sklonku sedmnáctého a první polovině osmnáctého století nebyla žádná sranda. Aristokraté byli nad všemi a měli hrozivé pravomoce. Znáš to, byl jsi jedním z nich, než ses zavázal Černé dýce. Opravdu jsem si myslela, že umřu. Ve chvíli, kdy mé prosby byly vyslyšeny a moje tělo to vzdalo, do místnosti vrazil Rodste. Když mě viděl, byl bez sebe a poskytl mi žílu. Zachránil mě. Tím si podepsal rozsudek. Bože, byla jsem bezmocná. Tři roky mě drželi od světa, od něj a on na mě nezapomněl. Čekal na mě bez vysvětlení, co se semnou stalo. Do teď nevím, jak mě našel. Ještě než jsem se dostala ze stavu přeměny, zabili ho. Dozvěděla jsem se to od jedné z chovanek. Když jsem přeměnu přežila, nebylo pro ně zbytí, nikdo si netroufl na mě vztáhnout ruku, protože by přirozeně museli mé tělo vydat do vašich rukou a těžko by zamaskovali zločin. Několik desetiletí mě drželi izolovanou od všech, které jsem znala. Když si mě Wrath vyžádal před deseti lety zpět, bylo to jako požehnání."

"Marianne, řekla jsi to někomu, jak s tebou zacházeli?"

Zakroutila záporně hlavou. "Když už jsem byla odtamtud, chtěla jsem na všechno zapomenout. Vzali mi tam všechno a nejhorší trest pro ně je, že se každý den třesou, kdy tam Bratrstvo vpadne srovnat dluh."

"Mělo by to udělat." Podívala se na něj a ještě nikdy ho neslyšela mluvit tak chladně a neuctivě k životu. Tohle nebyl Darius, kterého znala, a popravdě ji trochu děsil.

"Tahle nemluv, nejsme stejní jako oni."

Podíval se na ni a na chvíli se jeho výraz změnil v mrazivý. "Máš pravdu. Ty ne."