Kapitola desátá

O TŘI DNY POZDĚJI SE ARMÁDA ZAČALA  přesouvat z Pevnosti do prozatímního tábora, který Algarové vybudovali na východním břehu Aldury. Vojáci jednotlivých národů odděleně pochodo­vali v širokých zástupech a za nimi zůstávaly široké brázdy pošlapané trávy. Uprostřed zástupu Tolnedřanů, kteří pochodovali jako na přehlídce, se třepotal ohromný praporec. Nálada mezi le­gionáři od příjezdu generála Varany a jeho podřízených znatelně stoupla Vzpourou na pláních u Tol Vordu Se'Nedra získala ohromný dav mužů, ale žádné starší důstojníky, a tak jakmile opadla hrozba jejich návratu, vojáci zlenivěli. Generál Varana nic neříkal ani o rezavých skvrnách na štítech ani o neoholených tvá­řích. Jeho mírně nesouhlasný výraz naprosto stačil. Protřelým po­ručíkům, kteří teď oddílům veleli, stačil jediný pohled do generá­lových očí a okamžitě podnikali náležité kroky. Rezavé skvrny zmizely a vojáci si opět museli zvyknout i na pravidelné holení. Na čerstvě oholených tvářích byly patrné různé pohmožděniny, které dokazovaly, že panovační poručici svým oddílům pádně připo­mněli konec prázdnin.

Po boku legionářů pochodovali třpytiví mimbratští rytíři se svými pestrobarevnými praporci, které se zmítaly na dlouhých os­trých kopích, jež třímali v rukou. Tváře jim zářily zvláštním nad­šením. Se'Nedra je ve skrytu duše podezírala, že převážná část je­jich obávané pověsti pramenila z bezedné potřeby uspokojovat ja­kési vzdálené pohnutky jejich společné mysli. Jen nepatrné po­vzbuzení by stačilo, aby miímbratská síla radostně zaútočila třeba na zimu nebo na mořský příliv.

Z druhé strany pochodujících legionářů šli zeleně a hnědě odění lučištníci z Asturie. Jejich umístění bylo záměrné. Astuřané nebyli obdařeni takovou bystrostí jako jejich mimbratští bratranci a všeobecně se pokládalo za nutné oddělovat tyto dvě arendské skupiny jinou jednotkou, aby se předešlo nepříjemnostem.

Vedle Astuřanů kráčeli s pochmurnými výrazy ve tvářích Ri-vané, všichni v šedém, doprovázeni hrstkou Šereků, kteří nebyli s loďstvem, jež se právě teď připravovalo na přesun přes náhorní plošinu. Bok po boku s Mimbraty pochodovali bojovníci ze Sendarie ve svých vlastnoručně vyrobených úborech a celé vojsko se skřípěním uzavíraly řady zásobovacích vozů krále Fulracha, které se táhly až k obzoru. Jen Algarové nešli v zástupu jako ostatní, ale po stranách seřazeného vojska v malých hordách hnali stáda ná­hradních koní a polodivokého dobytka.

Se'Nedra jela sevřená brněním v sedle svého bílého koně a do­provázel ji generál Varana.  S nevalným úspěchem se mu pokoušela vysvětlit svůj příběh.

,,Mé drahé dítě," řekl generál nakonec. Jsem Tolnedřan a vo­ják. Žádná z těchto skutečností mi nedovoluje uvažovat v mezích jakýchsi záhad a tajemství. Mé prvořadé starosti se teď týkají stra­vy tohoto množství lidí. Tolnedrijské zásobovací cesty se táhnou horami, a pak nahoru Arendií. A to je odsud pěkný kus cesty, Se'Nedro."

„O stravu se postaral král Fulrach, strýčku," řekla mu skoro samolibě Se'Nedra. „Po celou dobu, co pochodujeme, vozí Sendařané Velkou severní cestou zásoby, které vykládají u Aldurova brodu, odkud je po řece dopravují do tábora. Tam nás čeká několikaakrová hromada zásob."

General Varana pochvalně přikývl. „Zdá se, že Sendařané jsou skvělí zásobovatelé," poznamenal. „Mají s sebou také zbraně?"

„Myslím, že o nich mluvili," odvětila Se'Nedra.  „Šípy, lehká kopí, zkratka takové věci. Vypadali, že dobře vědí, co dělají, a tak jsem se příliš nevyptávala"

„To je pošetilé, Se'Nedro," řekl stroze Varana. „Když velíš armádě, musíš vědět o každé maličkosti."

„Já nevelím armádě, strýčku," podotkla Se'Nedra,, já ji jenom vedu. Král Rhodar je velitel."

„A co bys dělala, kdyby se mu něco stalo?"

Se'Nedra najednou ztuhla

„Jdeš do války, Se'Nedro, a ve válkách se lidé zabíjejí a mrza-čí. Měla by ses začít trochu zajímat o věci, které se kolem tebe dějí, princezničko moje. Vyrážet do války s hlavou zabalenou v polštáři, to nezvýší výhled na úspěch, víš?" Velmi přísněji pohlédl do očí. „A neokusuj si nehty, Se'Nedro," dodal. „Budeš mít nehezké ru­ce."

Ležení na řece bylo ohromné a v samém středu stála hlavní hromada Fulrachových zásob. Kolem se rozprostíralo město stanů a úhledných kup různého vybavení. U břehu řeky byla přivázaná řada vlečných člunů s plochým dnem, které trpělivě čekaly na vy­ložení.

„Tví lidé se činili," poznamenal král Rhodar k obtloustlému sendarskému vládci, když projížděli úzkou uličkou mezi horami pytlů plných zeleniny a haldami těžkých beden s náhradním vyba­vením. „Jak jsi věděl, co je třeba přivézt?"

„Když jsme projížděli Arendií, dělal jsem si poznámky," odpověděl král Fulrach. „Nebylo těžké uhodnout, co budeme potřebovat - boty, šípy, náhradní meče, a tak dál. V sou­časné době především jídlo. Algarové opatří čerstvé maso, ale mužům se dělá zle, když se pravidelně živí jenom ma­sem."

„Jídla zde máme pro celé vojsko dost minimálně na rok," po­dotkl král Anheg.

Fulrach zavrtěl hlavou. „Na čtyřicet pět dní," opravil ho. „Předpokládal jsem třicet dní zde a dva týdny v pevnostech, které drasnijští staví na náhomí plošině. Pokud se čluny denně doplní, budeme mít v ruce stále stejné množství. To bude naše železná záloha.  Jakmile se člověk jednou rozhodne, co přesně chce, pak vše ostatní jsou jenom jednoduché počty."

„Jak víš, kolik sní jeden muž za den?" zeptal se Rhodar, hledě na hromady jídla. „Některé dny mám větší hlad než ostatní."

„To počítám v průměru. Někteří jedí více, někteří méně a ono to nakonec vyjde nastejno."

„Fulrachu, občas jsi tak praktický, až je mi z tebe zle," řekl Anheg.

„Někdo musí být."

„Máte vy Sendařané alespoň trochu smyslu pro dobrodružství? Děláte někdy něco jen tak, bez plánování?"

„Když si můžeme pomoci jinak, tak ne," odpověděl sendarský král mírně.

Poblíž středu tábora stály obrovské stany pro použití velitelů a jejich pobočníků. Když se princezna Se'Nedra vykoupala a pře­vlékla, vyrazila do hlavního stanu, aby zjistila, co se stalo.

,,Kotví asi mílí proti proudu," hlásil Barak svému bratranci. „Už jsou zde čtyři dny. V jejich čele ted' stojí Greldig."

„Greldig?" překvapeně vyhrkl Anheg. „Vždyť nemá žádnou hodnost?"

„Ale zná řeku." Barak pokrčil rameny. „Celé roky se plavil po světě a zná snad každé místo, kde je jen trochu vody, což se ted' hodí. Říkal mi, že od chvíle, kdy zakotvili, námořníci vytrvale pijí. Tuší, co přijde."

Anheg se zasmál. „Tak to je nesmíme zklamat. Rhodare, jak dlouho ještě bude tvým stavitelům trvat, než bude možné vytáh­nout mé lodě nahoru?"

„Asi týden," odvětil král Rhodar a rozhlížel se, kde by dostal odpolední přesnídávku.

„To už není dlouho," usoudil Anheg. Pak se obrátil zpět k Ba­rakovi. „Řekni Greldigovi, že s přesunem začneme zítra ráno - aby námořníci měli čas vystřízlivět."

Se'Nedra stále nechápala význam slova „přesun", dokud ná­sledujícího rána nedorazila k říčnímu břehu, kde nalezla zpocené Šereky, jak vlečou své lodě z vody a lidskou sílou je strkají po dře­věných kulatinách. Děsilo ji ohromné úsilí, které museli vynaložit, aby loď posunuli třeba jen o několik palců.

Nebyla sama. Kováři Dumikovi stačil jeden překvapený po­hled a okamžitě vyrazil hledat krále Anhega. „Promiňte, Vaše Vý­sosti," řekl uctivě, „ale neuškodí takový přesun těm člunům — o mužích ani nemluvě?"

„Lodím," opravil ho Anheg. „Tohle jsou lodě. Člun vypadá ji-nak."

„Jakkoli tomu říkáte - neprodřou se kutálením po kládách dna?"

Anheg pokrčil rameny. „Každá loď trochu propouští," odvětil Anheg. „A přesouvají se jedině takhle."

Durnik rychle odhadl budoucnost dalších pokusů o rozhovor s králem Šereků, a tak raději vyrazil za Barakem, který si nevrle prohlížel obrovskou loď, jíž přiveslovala jeho posádka, aby se s ním setkala „Když pluje po vodě, vypadá úchvatně," říkal muž s rudými vousy svému příteli, kapitánu Greldigovi, „ale myslím, že bude ještě úchvatnější, kdyžji vytáhneme a povlečeme."

„Ty jediný jsi chtěl, aby vyplula i největší válečná loď," při­pomněl mu Greldig s širokým úsměvem na tváři. ,,Budeš muset nakoupit hodně piva, abys tu svoji velrybu přetáhl. Je nutné nejdřív dostatečně opít posádku, než se o to pokusí — ani nemluvě o tom, že když nadchází čas přesunu, je kapitánským zvykem připojit se k nim."

„Hloupým zvykem," kysele zamručel Barak.

„Řekl bych, že pro tebe nastává perný týden, Baraku." Greldi-gův úsměv se ještě rozšířil.

Durnik vzal oba námořníky stranou a začal k nim naléhavě mluvit, při čemž klackem kreslil jakési obrazce do písku. Čím déle mluvil, tím byli soustředěnější.

Co o den později vyplynulo z jejich rozmluvy, byl pár nízkých kolébek se smyčkovým závěsem a tuctem kol po každé straně. Za posměchu zbytku Šereků vytáhli na kolébkách dvě lodě, které, jakmile byly z vody venku, zůstaly ve vozíku pevně stát. Když po­sádky obou lodí začaly vléci svoji živnost přes pláň, smích znatelně ochabl. Hettar, který jel náhodou okolo, se zastavil a chvíli záhadně mhouřil očí. ,,Proč je vlečete rukama," zeptal se, „když jste uprostřed největšího stáda koní na světě?"

Barakovi se rozzářily oči a na jeho tváři svitl nadšený úsměv.

Výsměch, který se ozýval, když Barakova a Greldigova lod' dosedala do vozíků, naráz přešel do zlostného mručení. Káry taže­né šiky algarských koní se šinuly vstříc skalní stěně a míjely ná­mořníky, kteří s vypětím všech sil posouvali své lodě po palcích. Aby celému činu nasadili korunu, poručili Barak s Greldigem svým mužům, aby netečně polehávali na palubách lodí, pili pivo a hráli v kostky.

Král Anheg nevěřil vlastním očím, a když jej lodě míjely, přís­ně hleděl na svého nestydatě se zubícího bratrance. Byl uražený do hloubi duše. „Tak to už je moc," vybuchl a mrštil svojí zubatou ko­runou o zem.

Král Rhodar nasadil dokonale vážnou tvář. „Byl bych první, kdo by souhlasil, že vláčet loď rukama má svůj význam, Anhegu. Vím, že máš hluboké důvody pro všechno to pocení, nadávání a dřinu, ale takhle je to zkrátka rychlejší. Myslím, že bychom stej­ným způsobem měli přesunout všechny lodě."

„Je to nepřirozené," zavrčel Anheg a stále zíral na obě plavidla, která již byla o několik stovek sáhů dál.

Rhodar pokrčil rameny. „Všechno, co zkoušíš poprvé, je nepři­rozené."

„Budu o tom přemýšlet," procedil mezi zuby Anheg.

„Být tebou, nepřemýšlel bych příliš dlouho," doporučoval Rhodar. „Tvoje oblíbenost coby vládce klesá s každou míli, kterou ujedou - a Barak je muž, jenž bude vaše protivenství rozebírat ze všech stran a navíc před tvými námořníky."

„To by opravdu udělal?"

„S tím můžeš počítat."

Král Anheg hořce povzdechl. „Běž pro toho nezdravě chytrého sendarského kováře," poručil jednomu ze svých mužů. „Povzneseme se nad to."

Později téhož dne se velitelé armády opět shromáždili v hlav­ním stanu. „Největší starostí teď je, jak zatajit velikost našich sil," řekl všem král Rhodar. „Než abychom pochodovali na náhorní plošinu všichni najednou a potloukali se na hraně srázu, bude lepší přesunovat vojáky nahoru po malých oddílech a hned, jakmile do­razí, je ukrývat v opevněních."

„Nebude toto postupné přiblížení nadměrně plán zpožďovati?" zeptal se král Korodullin.

„Ne příliš," odvětil Rhodar. „Tví rytíři a Čo-Hagovi bojov­níci půjdou nejdříve a hned se dají do vypalování měst a úrody. To přiměje Thully, aby přemýšleli, kolik pěších pluků stojí v záloze. Nechceme, aby počítali každý nos."

„Neměli bychom rozdělat nepravé táborové ohně a předstírat, že máme více mužů?" navrhl pohotově Lelldorin.

„Chceme, aby se vojsko zdálo menší, ne větší," hlubokým hla­sem klidně vysvětloval Brand. „Není třeba ponoukat Taur Urgase a 'Zakata k nasazení jejich sil. Bude jednoduché čelit jenom Thullům krále Gethella. Jestli zasáhnou Murgové a Malloreánci, bude­me mít na krku skutečný boj."

„A to je věc, které chceme rozhodně zabránit," dodal král Rhodar.

„Ach," vyhrkl Lelldorin, „to jsem nevěděl." Jeho líce se zarděly.

„Lelldorine," řekla Se'Nedra, doufajíc, že mu pomůže z ne­snází, „ráda bych šla trochu obhlédnout vojáky. Doprovodil bys mě?"

„Samozřejmě, Vaše Veličenstvo," souhlasil mladý Astuřan a okamžitě byl na nohou.

„To není špatný nápad," řekl Rhodar. „Trochu je povzbuď, Se'Nedro. Ušli dlouhou cestu a mohou být skleslí."

Lelldorinův bratranec Torasin, oblečený jako obvykle v černé haleně, se také vztyčil. „Půjdu s vámi, jestli mohu," požádal a ne­stydatě se zazubil na krále Korodullina. „Astuřané jsou dobří spik-lenci, ale mizerní taktici. Nemám, co bych k těmto rozpravám do­dal."

Arendský král se mladíkově poznámce upřímně zasmál. „Jste troufalý, mladý Torasine, však přepadá mne dojem, že nejste tak vášnivým nepřítelem koruny arendské, jak předstírati ráčíte."

Torasin se výstředně uklonil a stále se zubil. Jakmile byli ze stanu venku, otočil se k Lelldorinovi. „Snad bych si na něj i zvykl, ale nemohu vystát to jeho 'ráčil'.

„Není to tak hrozné - jednou si zvykneš," odpověděl Lelldo­rin.

„Kdybych se přátelil s někým tak krásným, jako je slečna Ariana, to bych 'ráčil', až by se hory zelenaly," řekl a vychytrale po­hlédl na Se'Nedru. „Které oddíly si přejete povzbudit, Vaše Veli­čenstvo?" zažertoval.

„Pojďme se se podívat na vaše krajany z Asturie. Návštěvu mimbratských rytířů si v doprovodu vás dvou na svědomí nevezmu — ledaže byste nebyli ozbrojení a měli zamknutá ústa."

„Nevěříš nám?"  zeptal se Lelldorin.

„Znám vás," odsekla a mírně pohodila hlavou. „Kde táboří Astuřané?"

„Tudy," odpověděl Torasin a ukázal k jižnímu konci hlavní haldy zásob.

Větřík roznášel vůni vařeného jídla ze sendarské polní kuchyně a Se'Nedře cosi připomněl. Zjistila, že místo bezcílného bloumání podél asturských stanů, úmyslně hledá určité muže.

Lammera a Dettona, dva nevolníky, kteří se k její armádě připojili na okraji Vo Wakunu, nalezla před záplatovaným stanem, jak pravě dojídají svačinu. Vypadali najedenější, než když je viděla poprvé, a také již nebyli oblečeni v hadrech. Ve chvíli, kdy ji uvi­děli přicházet, padli na zem k jejím nohám.

„Dobrá, přátelé," řekla mírně a snažila se je uvolnit, „jak se vám líbí život ve vojsku?"

„Nemáme si na co stěžovat, Vaše Skvělosti," uctivě odvětil Detton.

„Až na to chození," dodal Lammer.

„Dali nám boty," řekl jí Detton a zvedl nohu, aby si jeho botu mohla prohlédnout. „Nejdřív byly trochu tuhé, ale puchýře se už zahojily."

„Dostáváte dost jídla?" zeptala se jich Se'Nedra.

„Hodně," vykřikl Larnmer. „Vaří je pro nás Sendaři. Věděla jste, že v sendarském království nejsou žádní nevolníci, má Paní? Není to úžasné? Hned má člověk o čem přemýšlet."

„Opravdu," přitakal Detton. „Všechno to jídlo vypěstovali oni. Každý tam má vždy co jíst, do čeho se obléknout, kde hlavu složit a v celém království není ani jeden nevolník."

„Koukám, že vám dali také vybavení," všimla si princezna ku-želovitých kožených přileb a tuhých kožených vest, které měli na sobě.

Lammer přikývl a svoji přilbu sundal. „Uvnitř jsou ocelové pláty, aby nám nepřítel nevyrazil mozek z hlavy," řekl jí. Jakmile jsme sem dorazili, postavili nás do řady a každému dali přilbu a tuhle halenu z tvrdé kůže."

„Také nám dali oštěp a dýku," doplnil Detton.

„Ukázali vám, jak se s tím zachází?" ptala se Se'Nedra.

,,Ještě ne, Vaše Skvělosti," odvětil Detton. „Zatím nás učí, jak střílet šípy."

Se'Nedra se obrátila ke svým dvěma průvodcům. „Mohli byste na to dohlédnout?" požádalaje. „Ráda bych si byla jistá, že se kaž­dý umí alespoň ubránit."

„My na to dohlédneme, Vaše Veličenstvo," odpověděl Lelldo-rin.

Před dalším stanem nedaleko od nich seděl se zkříženýma no­hama mladý nevolník. Ke svým rtům pozvedl dřevěnou píšťalu a začal hrát. Se'Nedra v Tol Honěni slyšela mnoho skvělých hudeb­níků, ale flétna nevolnického chlapce ji chytila za srdce a do očí jí vyhrkly slzy. Jeho nápěv stoupal vstříc blankytnému nebi jako skřivan zbavený pout.

,,Jak skvělé," vykřikla.

Lammer přikývl. „O hudbě toho moc nevím," řekl, „ale ten chlapec vypadá, že píská výborně. Jen škoda, že nemá hlavu na svém místě."

Se'Nedra svraštila čelo. „Jak to myslíš?"

„Pochází z vesnice v jižní části arendských lesů. Prý je to veli­ce chudý kraj a jeho pán je ke svým poddaným velice krutý. Ten chlapec je sirotek, a když byl malý, nařídili mu, aby pásl dobytek. Jednou se mu nějaká kráva zaběhla a oni ho ztloukli do bezvědo­mí. Od té doby nemluví."

„Víš, jak se jmenuje?"

„To tady neví nikdo," odvětil Detton. „Střídáme se v dohlížení na něj - aby měl co jíst a kde spát. Nic víc pro něj udělat nemů­žeme."

Z Lelldorinových úst vyšel krátký vzdech a Se'Nedra ke svému překvapení zjistila, že po tvářích upřímného mladého muže kanou slzy.

Chlapec pokračoval ve své srdceryvně opravdové písni a jeho oči plné hlubokého uznání se střetly se Se'Nedriným pohledem.

Nezůstali s nimi dlouho. Princezna věděla, že její postavení by nevolníky mohlo přivádět do rozpaků. Ujistila se jen, že jsou v po­řádku, a že její slib byl dodržen, což pro ni bylo důležité.

Když Se'Nedra, Leildorin a Torasin kráčeli k táboru Sendařa-nů, zaslechli z druhé strany velkého stanu jakousi hádku.

„Položím si to, kam budu chtít," říkal útočně jeden hlas.

„Zatarasil jsi celou ulici," odpověděl druhý hlas.

„Ulici?" supěl první. „O čem to mluvíš? Tohle není město. Ta­dy nejsou žádné ulice."

„Příteli," vysvětloval druhý s přehnanou trpělivostí, „musíme tudy ty vozy převézt k hlavní hromadě zásob. Teď si, prosím tě, vezmi svoje věci, abych mohl projet. Mám dnes ještě spoustu prá­ce."

„Nebudu poslouchat rozkazy nějakého sendarského vozky, který se pokouší vyhnout boji. Jsem voják."

„Skutečně?" opáčil suše Sendařan. „A kolik bojů jsi už viděl?"

„Až přijde čas, budu bojovat."

„Ten může přijít rychleji, než si myslíš, když mi neuhneš z cesty. Jestli budu muset slézt a odklidit ty tvoje krámy sám, budu nepříčetný vzteky."

„Už se celý třesu strachy," jízlivě odsekl voják.

„Odklidíš to?"

„Ne."

„Zkoušel jsem tě varovat, příteli," řekl odevzdaně vozka.

,,Jestli se dotkneš mých věcí, rozbiji ti hlavu."

„Ty, že mi chceš rozbít hlavu?"

Pak se ozvaly zvuky rvačky a několik těžkých úderů.

„A teď se seber a odnes si svoje věci, jak jsem ti řekl," poručil mu vozka. „Nebudu tady trčet celý den a hádat se s tebou."

„Přaštils mě, když jsem se nedíval," žehral voják.

„Chceš si to zopakovat?"

„Dobrá, nerozčiluj se. Já to odnesu."

„Jsem rád, že si rozumíme."

„Stávají se takové věci často?“ zeptala se tiše Se'Nedra.

Torasin s úsměvem přikývl. „Některé z vašich oddílů cítí po­třebu bouřit se, Vaše Veličenstvo," odpověděl, „a sendarští vozko­vé obvykle nemají čas poslouchat. Pěstní souboje a šarvátky jsou druhou přirozeností těchto chlapíků, a tak rvačky s vojáky končí téměř vždy stejně. Je to velmi výchovné, opravdu."

„To je zvláštní," poznamenala Se'Nedra.

V sendarském táboře potkali Durnika. Byl s dvojicí výstřed­ních mužů. „Pár starých přátel," řekl, když je představoval. „Právě přijeli na zásobovacích lodích. Myslím, že s Rundorigem jste se již setkala, princezno. Byl na Faldorově statku, když jsme tam minu­lou zimu přijeli."

Se'Nedra si na Rundoriga vzpomínala. Vysoký neohrabaný mladík byl ten, který se měl oženit s Garionovou láskou z dětství, Zubrettou. Vřele ho pozdravila a jemné mu naznačila, že se již se­tkali. Rundorigův arendský původ činil jeho mysl poněkud poma­lejší. Avšak jeho společník byl cokoli, jen ne pomalý. Durnik ho představil jako Doruna, dalšího Garionova dětského přítele. Dorun byl malý, kostnatý, s ptačím hrudníkem a mírně vypoulenýma oči­ma. Po chvilce ostychu se jeho jazyk nezadržitelně rozběhl. Na­slouchat mu, bylo poměrně náročné. Dorunova mysl skáka­la z myšlenky na myšlenku a jeho ústa bez dechu drmolila.

,,Jízda přes hory - to je nějakého harašení, slečno," odpověděl jí, když se ptala na cestu ze Sendarie, Jak jsou ty cesty příkré a tak. Člověk by si pomyslel, že čím déle Tolnedřané cesty staví, tím je mají hladší — ale na druhé straně jsou nesmírně okouzleni pří­mými směry —jenom to však k dobré jízdě nestačí. Nechápu, proč jsou takoví." Skutečnost, že Se'Nedra je Tolnedřanka, zřejmě vů­bec nezaznamenal.

„Jeli jste Velkou severní cestou?" zeptala se ho.

„Ano - dokud jsme nedorazili k místu lidově zvanému Al-durbrod. Směšné jméno, viďte? Jeho smysl jsem pochopil, až když jsme se zastavili a já měl čas o tom přemýšlet. To ale bylo potom, co jsme vyjeli z hor, kde nás napadli Murgové. Nikdy jste neviděla takový boj."

„Murgové?" rázně ho přerušila Se'Nedra, aby jeho roztěkané myšlenky trochu usměrnila

Netrpělivě přikývl. „Muž, který měl na starosti první vůz — skvělý chlapík z Murosu, alespoň myslím — byl to Muros, odkud říkal, že je, Rundorigu? Nebo spíš z Kamaaru — z nějakého důvo­du se mi tyhle dvě města vždycky pletou. O čem jsem mluvil?"

„Murgové," bezradně řekl Durnik.

„Ach, ano. Zkrátka a dobře, ten muž, který měl na starosti první vůz říkal, že před válkou byla Sendarie plná Murgů. Předstí­rali, že jsou kupci, ale nebyli — byli to špehové. Když válka zača­la, všichni utekli do hor a teď zpoza stromů zkouší napadat naše zásobovací vozy — ale my jsme na ně byli připraveni, viď Rundorigu? Rundorig velkým klackem praštil jednoho Murga, když míjel náš vůz — sejmul ho z koně. Prásk! Přesně takhle! Prostě ho sej­mul z koně. Dám krk za to, že sám byl překvapený." Dorun se krátce zasmál a pokračoval ve svém kostrbatém popisu každé po­drobnosti na cestě ze Sendarie.

Setkání s Garionovými starými přáteli se princezny Se'Nedry podivně dotklo. Navíc pociťovala ohromné břemeno zodpověd­nosti, když si uvědomila, že svým tažením zasáhla do téměř každé­ho života na západě. Odtrhla muže od svých žen a otce od svých dětí; prosté muže, kteří nikdy nebyli dál než v nejbližší vesnici, ve­de do dalekých zemí, aby bojovali ve válce, jíž zřejmě do nejdelší smrti neporozumí.

Následujícího rána jeli velitelé vojska ke kladkostroji na úpatí skalní stěny. Jakmile dosáhli vrcholu, Se'Nedra rázně zastavila Bleska a s ústy dokořán překvapeně zírala na pohled, který se před ní otevřel. Východní stěnu viděla poprvé v životě. Byla neuvěřitel­ná! Nic nemůže být tak nesmíme a nekonečné! Ohromný černý útes se nad nimi klenul jako mohutná vlna z kamene, která odvěků vyznačuje hranici mezi východem a západem a zdánlivě znemož­ňuje přechod jakýmkoli směrem. Hřbet se strnule tyčil k nebesům jako mocný symbol rozdělení světa na dvě části — rozdělení, jež by zmizelo jedině, kdyby byl útes srovnán se zemí.

Když přijeli blíž, Se‘Nedra si povšimla horečné práce jak u paty srázu tak na nejvyšším okraji stěny. Odshora se táhla silná vlečná lana, která směřovala dolů k složité soustavě kladek a rum­pálů, jež byly rozmístěny podél útesu.

„Proč jsou kladky dole?" nedůvěřivě se dotazoval král Anheg.

Král Rhodar pokrčil rameny. ,,Jak to mám vědět? Nejsem stavitel."

„Dobrá tedy. Jestli se k tomu hodláš stavět takhle, nenechám tvé lidi vytáhnout ani ten nejmenší člun, dokud mi někdo nevy­světlí, proč jsou kladky dole a ne nahoře."

Král Rhodar se rozhlédl a pokynul na stavitele, který pečlivě promazával kladkostroj. „Máš po ruce náčrt lanoví?" zeptal se statný vládce kolomazí potřísněného dělníka.

Stavitel přikývl, zpod své haleny vytáhl umouněný pergamen a podal jej svému králi. Rhodar si náčrt prohlédl, a pak jej ukázal Anhegovi.

Anheg zíral na složitý nákres. S námahou sledoval, odkud kam vedou jednotlivé čáry a hlavně proč vedou tam, kam vedou. „Nerozumím tomu," postěžoval si.

„Já také ne," řekl mu král Rhodar vesele, „ale ty jsi chtěl vědět, proč jsou kladky dole místo nahoře. V náčrtku je odpověď."

„Ale já mu nerozumím."

„To ovšem není moje chyba"

Nedaleko od nich se ozvalo provolávání slávy, když se ohrom­ný balvan ovinutý lany velkolepě vznesl před tváří útesu do výše, doprovázen skřípěním celého kladkostroje.

„Musíš uznat, Anhegu, že je to působivé," řekl Rhodar. „Zvláště, když uvážíš, že celý kámen táhne osm koní — samo­zřejmě za pomoci protizávaží." Ukázal na další balvan, který stejně vznešeně klesal z okraje stěny dolů.

Anheg pošilhával po obou kamenech. „Durniku," prohodil přes rameno, „chápeš, jak to chodí?"

„Ano, králi Anhegu," odvětil kovář. „Pohleďte, protizávaží vy­važuje -"

„Nevysvětluj mi to, prosím," přerušil ho Anheg. „Mně stačí, když tomu rozumí někdo, komu věřím."

Později, téhož dne, vytáhli na vrcholek hřbetu první šereckou loď. Anheg celý postup sledoval jenom chvíli, pak ucukl a obrátil se zády. „Je to nepřirozené,"  pošeptal Barakovi.

„Ten výraz sis oblíbil příliš pozdě," poznamenal Barak.

Anheg se na svého bratrance zamračil.

„Jen jsem se zmínil, nic víc," řekl nevinně Barak.

„Nemám rád změny, Baraku, vyvolávají ve mně úzkost."

„Svět se hýbe kupředu, Anhegu. Věci se mění každým dnem."

„To ještě nemusí znamenat, že se mí to líbí," zavrčel král Šere-ků. „Pojedu do svého stanu na nějaký ten korbel."

„Chceš společnost?" nabízel se Barak.

„Myslel jsem, že zůstaneš a budeš sledovat, jak se svět mění."

„Bez svého vládce nemohu."

„Dobrá, tedy pojďme. Už to nechci víckrát vidět." A oba odešli hledat něco k pití.