Kapitola čtyřicátá třetí

Carol jako náměsíčná procházela spletitými chodbami sídla. Sem tam potkala nějakého vlkodlaka, anebo se vyhýbala kalužím krve. 'Co mi tak může Tristan chtít?' přemýšlela. Že by to bylo kvůli tomu, že nechala Alexe v největším nebezpečí samotného?

Zastavila se u dveří, za kterým ji čekaly všechny odpovědi - ovšem nebyla si jistá, jestli je vlastně doopravdy chce otevřít.

Poslední hluboký nádech před vstupem do jámy lvové…. S daleko větší rozhodností, než jakou ve skutečnosti cítila, vstoupila dovnitř.

V místnosti kromě krále nikdo nebyl. Při Carolině příchodu se Tristan tradičně věnoval své milované whisky. Vypadalo to, že si Carol ani nevšimnul.

"Můj pane?" připomněla se mu Carol tiše a na znamení pokory mírně sklonila hlavu. Na formálnosti se ve chvílích jako byla tato moc ohledy nebraly. "Chtěl jste se mnou mluvit?"

Tristan zvedl pohled od skleničky ve své ruce a pozorně se na Carol zadíval. Cítila, jak se jí ježí chloupky v zátylku. Měla pocit, jako by jí viděl zase až do žaludku. Nespokojeně sebou zavrtěla a začala očima nervózně těkat z místa na místo.

"Posaď se," vybídl ji tiše. I v jeho hlase se odrážely hrůzné události tohoto dne. Se sklopeným zrakem přijala nabízené místo. "Slyšel jsem, že prý jsi nechala Alexe bez dozoru."

Únava byla cítit z obou z nich. Tristanova slova zněla spíš jako konstatování než výtka, a Carol byla příliš zdrcená na to, aby se strachovala z budoucího trestu.

"Ano, pane," přiznala mdle.

"A můžeš mi to nějak vysvětlit?"

Carol Tristana tichým hlasem obeznámila se všemi okolnostmi. Pozorně poslouchal, nepřerušoval ji, jen občas pokýval hlavou.

"Já Alexovi rozumím," přitakal Tristan poté, co Carol domluvila. "Já sám jsem se po první celkové proměně mé strážkyně zachoval úplně stejně."

Carol překvapeně zamrkala; nemohla uvěřit, že se jí tady svěřuje samotný král! Ten samý král, který se k ní ještě včera choval jako ke špíně…

"A taky dělá stejnou chybu," pokračoval Tristan nezaujatě. Carol zbledla. Moc dobře si pamatovala den, kdy Tristan poprvé usedl na trůn po své matce. To bylo naposledy, kdy kdo viděl Mandy, Tristanovu strážkyni. Carol podvědomě tušila, kam král míří.

"M-můj pane?" hlas se jí znovu rozklepal. Nervózně prsty krčila lem svého trička a srdce cítila až v krku.

Tristan se vymrštil z křesla tak rychle, že se neubránila polekanému vyjeknutí.

"Tvůj budoucí pán nechce, abys byla i nadále jeho ochránkyní, a proto tě přiděluji do smečky Diaz." Z králova hlasu se vytratil všechen cit. Znovu mrazil jako led. "Spoj se s jejím vůdcem. Odcházíte ode dneška za týden."

 

"Odešel." Neměla ponětí, jak jí tato slova splynula ze rtů. "Nechal mě tady úplně samotnou." Mluvila o Alexovi nebo o Tristanovi? Sama nevěděla.

Pokoj, ve kterém se právě teď nacházela a jenž jí byl celé roky bezpečným útočištěm, se jí náhle zdál tak chladný a neosobní! Celým svým tělem i duší toužila být někde úplně jinde a s někým úplně jiným. Ovšem ten dotyčný ji teď nenávidí… Srdce jí svírala neviditelná železná pěst. Nemohla rozumně uvažovat. Události celého dne se jí v porovnání s tím, co cítila právě teď, zdály malicherné. Před očima se jí zas a znovu objevovaly obrázky Alexe ve chvíli, kdy objímal… Carol hlasitě zaskučela a začala si tvrdě dřít spánky. Nesmí na to myslet!!!

Ovšem myšlenky byly jiného názoru. V duchu viděla, jak nejdůležitější osoba v jejím životě líbá rty té prohnané mrchy. Bude k Belindě tak něžný jako k ní? Budou si spolu taky tolik povídat? Smát se? Bude jí vyznávat lásku…?

"Do hajzlu!" vykřikla a prudce mrštila po zdi prvním, co jí přišlo pod ruku. Vázička se rozletěla na milion kousků, stejně tak jako všechny Caroliny sny. Alexova zrada ji ničila. Bolest v hrudi byla každou další vteřinu silnější, pomalu, ale jistě Carol zabíjela. Proč se dal dohromady zrovna s tou zrůdou?! Zrak se jí zamlžil a Carol se znovu hystericky rozvzlykala. Nakonec vyčerpáním usnula.

 

Běžel a nevěděl kam. Něco ho pronásledovalo a bylo to čím dál blíž. Vší silou se tomu snažil uniknout, ale měl pocit, jako by se nedokázal pohnout z místa. Světlo! Držel se ho jako tonoucí stébla. Vtrhnul do místnosti, odkud se záře odrážela, a prudce zastavil. Místnost byla plná mrtvých těl, stěny měly sytě karmínovou barvu, z pachu vší té krve se mu obracel žaludek. Opodál toho všeho se krčila vlčice a svýma velkýma šedýma očima ho prosila o pomoc. Nemohl ji odmítnout!

Několika dlouhými kroky překonal vzdálenost mezi nimi a pevně si přivinul její vyklepané tělo ke svému. Přejížděl jí po zádech pomalými krouživými pohyby a šeptal při tom uklidňující slova.

"Děkuju," vděčně špitla vlčice s obličejem zabořeným do Alexova trička.

Nepoznával ji. Musel si přiznat, že takováto Belinda se mu líbila o hodně víc. Možná by se z nich ještě mohli stát přátelé…

"Oh, vy dvě hrdličky, jak nerad vás ruším! Je mi líto, že vás budu muset zabít."

Alex sebou škubnul a pokusil se od sebe Belindu odstrčit, ovšem ta zareagovala právě naopak. Přimkla se k němu ještě pevněji.

Alex si byl dobře vědom, že proti upírovi před sebou nemá žádnou šanci, přesto se však odmítal vzdát bez boje. Jeho tělo reagovalo samo, vědělo, co má dělat. S Belindou stále v náruči se bojovně přikrčil a z hrudi se mu vydralo vrčení.

V tu chvíli se dveře rozletěly dokořán a dovnitř vletěla bílá šmouha. Upír se nezmohl na slovo, o vteřinu později bylo jeho tělo na cucky.

Vlkodlak se nad roztrhaným tělem několikrát zhluboka nadechnul a následně otočil své jantarové oči na dvojici za sebou. Pak hrozivě zavyl…

 

"Ne!!!" vykřiknul Alex a prudce se vymrštil do sedu. Dezorientovaně se snažil proniknout očima skrz všudypřítomnou tmu. Když si po chvíli uvědomil, kde je, znovu sebou praštil do peřin.

Ve skutečnosti se nic neděje, byl to jen sen! Stejně jako včera, předevčírem i před předevčírem… Od útoku na sídlo uběhlo už šest dní, šest neuvěřitelně dlouhých probdělých nocí, kdy se mu noční můry neumožnily ani chviličku klidně spát.

Automaticky hmátl na místo vedle sebe, které však zelo prázdnotou. Uvědomil si, že je to vzpomínka na Carol, co ho každou noc děsí k smrti. Ona jako vlk, celá od krve, s vražedným pohledem v očích.

Uvnitř něj se rvaly dvě osoby. Jedna, která se chtěla držet co nejdál od toho krvežíznivého monstra, a druhá, co toužila mít u sebe tu nádhernou, usměvavou dívku. Ovšem jak se rozhodnout…