Kapitola čtyřicátá šestá

"Vstávej!" králův hrubý, zvučný hlas se rozlehl pokojem, až začaly na stole vibrovat skleničky.

"Co je?" zaskučel Alex rozespale. Rukou se natáhnul k nočnímu stolku pro mobil a zjistil, že je přesně půl páté ráno. S tichým zavrčením vrátil telefon zpátky na místo a demonstrativně si přetáhl peřinu přes hlavu.

Za deset minut tě čekám dole na dvoře," oznámil mu stroze Tristan a svůj odchod nezapomněl zdůraznit prudkým zabouchnutím dveří.

"Jo, jasně, tak čekej," poradil mu Alex tiše a do minuty se ponořil zpátky do říše snů.

"ŘEKL JSEM VSTÁVEJ!!!" Tentokrát mu Tristan svůj příkaz řval rovnou do ucha. Alex vyletěl z postele jako střela a dezorientovaně se rozhlížel kolem sebe, ale to už ho prudká rána do zad postrčila vpřed.

"Po - počkej! Nechej mě alespoň se převléct!" zmohl se aspoň na nějaký protest proti svému otci.

"Na to jsi měl času dost," okřikl jej Tristan a jako bonus mu uštědřil další perdu do zad, po které se Alexovi před očima rozsvítila barevná světýlka. "Tak dělej, dělej, nemám na tebe celý den!"

Králův řev vzbudil snad každého vlkodlaka, který byl zrovna v sídle, obzvlášť když byli všichni stále ještě rozčilení a napjatí z minulého upířího útoku. Nedobrovolně se tak stali svědky princova ponížení, který se jim musel ukazovat jen ve spodním prádle. Alex zachytil pár soucitných pohledů, ovšem valná většina od něj svorně odvracela zrak.

Když se oba dostali až na dvůr, Alex se ihned roztřásl zimou a do bosých chodidel jej píchal ostrý štěrk příjezdové cesty. Okamžitě se objal oběma rukama a jejich třením se zoufale pokoušel získat alespoň nějaké teplo.

Tristan nevypadal, že by mu synovo trápení nějak zvlášť vadilo. Spíše se zdálo, že si ho užívá. Kroužil kolem něj jako sup kolem mršiny a nesouhlasně si něco mrmlal v jazyce, kterému Alex nedokázal porozumět. Nakonec se zastavil přímo naproti němu.

"Přeměň se," přikázal ostře.

"Cože?" Alex na něj vytřeštil oči. To snad nemohl myslet vážně?! Za celý život se sice proměnil jenom jednou, ovšem stále si velmi dobře pamatoval tu mučivou bolest a tato vzpomínka mu stačila až do konce života. To raději bude mrznout na tomhle pitomém nádvoří celý týden, ale k další přeměně ho nikdo a nic nepřinutí!

"Slyšels mě?" odvětil Tristan s ledovým klidem. Jeho hlas byl jako syčení kobry.

Alex spustil paže podél těla, aby jeho postoj vypadal aspoň trochu důstojně, a hrdě se mu zahleděl přímo do očí. "Nepřeměním se."

Tentokrát to byl Tristan, kdo němě vydechnul nevěřícné 'cože?'. Bylo jasné, že on je ten, komu nikdo neodporuje. Během vteřiny se mu však podařilo znovu najít svoji vnitřní rovnováhu.

"Udělej to. HNED!"

Alex se už nadechoval k dalšímu odporu, když v tu ránu do něj narazila ohromná síla, která jej přinutila klesnout do kolen. Z hrdla se mu vydral hlasitý bolestivý výkřik. Tohle bylo ještě horší, než jak si to pamatoval z minula. Celé tělo jako by mu hořelo. Kosti se lámaly, aby zase srostly a znovu se zlomily. Kůže mu praskala a vlhký ranní vzduch na ni působil jako sůl. Z očí se mu řinuly dva proudy slz a i přes hlasité bušení v hlavě slyšel sám sebe sténat. Ovšem tentokrát tady nebyl nikdo, kdo by jej utěšil a zmírnil jeho utrpení.

Další prudký výboj energie a o chvíli později už na Alexově místě vleže přerývaně oddechoval stříbrně šedý vlk.

"Tak vidíš, že to jde," poznamenal Tristan na Alexovu adresu a na tváři se mu objevil krutý úsměv. "A teď vstaň, půjdeme si zaběhat."

I když se Alex cítil slabý jako moucha, neodvažoval se už protestovat a namísto toho se raději vyškrábal na všechny čtyři.

"Půjdeme asi šest kilometrů na západ k řece a zpět." S tím se Tristan otočil na patě a rozběhl se k lesu. Po pár krocích vyskočil a zpátky na zem místo dvou nohou dopadly čtyři. Celá ta přeměna se zdála jako naprostá brnkačka.

Alex opatrně položil jednu přední nohu před druhou a jen tak, tak se mu podařilo udržet rovnováhu. Kéž by tu byl někdo, koho by se mohl zeptat na všechny tyto paranormální nadlidské antilogické či jaké ještě hlouposti! Kéž by tu byla ONA. Jak jenom se má?...

 

"Ukaž, já ti to podám!"

A dříve, než se Carol stačila nadechnout, už u ní stál Atish a podával jí ovladač od televize, pro který se právě natahovala. Ten, který od ní ležel necelý metr. On pro něj musel překonat celou místnost…

"Děkuji," odpověděla mu, ovšem v hlase se jí neozýval ani dík, ani žádná jiná emoce. Na to už prostě neměla sílu! Poslední měsíc to bylo samé: "Carol, to, Carol, tamto, já ti to podám, já ti pomůžu…" Bylo to k nevydržení! A k tomu ještě ty pohledy. Carol musela uznat, že leckteré svobodné dívce by jeho chování mohlo připadat milé a pozorné, ale… Ale to však nebyl její případ.

Periferním viděním zaregistrovala, že vlčice, která jim během plnění úkolu něco jako hospodyni, na ni vrhla soucitný pohled. Raději to nekomentovala a co nejrychleji se pakovala pryč. Chytrá holka.

"Není ti zima? Je chladno," ozvalo se jí u ucha a vzápětí se skoro celé její tělo ztratilo pod tlustou vlněnou dekou. Carol překvapeně zamrkala, ale Atish se tvářil, jako by deky nosil každý den a tohle pro něj nebylo nic zvláštního.

Carol si znovu vybavila všechny ty Atishovy pozornosti, kterými ji za poslední měsíc zahrnoval. Jak ráda by je přijímala! Ovšem od někoho jiného - od někoho, kdo byl tisíce kilometrů daleko. V mysli se jí objevil jeho obraz, jenž jí na obličeji vykouzlil spokojený úsměv.

Příliš pozdě si uvědomila, že by si jej Atish mohl vyložit jako projev náklonnosti. A bohužel tomu tak bylo.

"A co čaj? Ten zahřívá úplně nejlíp, obzvlášť když si do něj přidáš jistý kouzelný lektvar!" Na tváři se mu objevil potměšilý úšklebek. Přimhouřil oči a spiklenecky se ke Carol naklonil tak, že jejich obličeje dělila sotva několikacentimetrová mezera. "Jestli chceš, můžu ti nechat pár kapek ze svých zásob. Je sice pravda, že se to nesmí, ale ty to přeci Kennethovi neřekneš, viď že ne?"

Na pár okamžiků jí před očima přeběhla představa, že by právě tohle mohla udělat. Zbavit se tak Atishe napořád. Už žádné nervování s jeho přílišnou pozorností.

Pak si ale uvědomila, že by to nebyl zrovna nejlepší nápad, trhat smečku, obzvlášť uprostřed mise. Smečku, ve které je ona úplným nováčkem.

Zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahy.

"Atishi. Ty jsi… velmi hodný a milý kluk. Mám tě ráda, opravdu, ale…"

"Ale co?" přerušil ji Atish vzrušeně a oči se mu jen leskly.

"Ale jde o to, že já s tebou prostě nemůžu být! Protože…"

Dál už se nedostala. Ve chvíli, kdy se pokoušela mu nějak něžně vysvětlit svůj postoj, ji umlčely jeho rty na jejích.