Kapitola čtyřicátá první

"Co to…" zamumlal nechápavě Alex, zíraje na místo, kde ještě před chvílí stála jeho macecha. Ze snění jej vyrušila Carol, když jím prudce zacloumala.

"Musíme pryč, dělej!"

Alex se však odmítl hnout z místa a díky jeho nově nabyté síle s tím Carol nemohla nic udělat. "Co? Proč? Řekneš mi konečně, co se děje?!" obořil se na ni. Jindy by se jí to dotklo, ovšem v tu chvíli nebylo na pošramocenou hrdost místo.

"Tohle se děje!" sykla Carol a přestala na něj působit svojí schopností, díky které udržovala Alexův svět co nejvíce v tichosti.

Přestože to už nebylo tak nečekané jako prvně, i tak si Alex musel zacpat obě uši. Ten hluk byl tak strašný!

"Carol!" znovu měl co dělat, aby jej bolest nesrazila na kolena. "Přestaň! Prosím!" Nemohl se bránit, nemohl utéct, nemohl nic! Odevšad se ozývaly rány, křik, bolestné vlčí vytí.

Ticho bylo pro něj opět vysvobozením.

"Mizíme!" křikla Carol dřív, než se stačil úplně vzpamatovat, a už jí nebylo. Nezbylo mu nic než ji následovat.

 

Chodby se zdály nekonečné. Teď Carol děkovala bohu za Alexovu včerejší proměnu. Jako člověk by její rychlosti v žádném případě nemohl stačit. Zvuky boje se čím dál víc přibližovaly. Bez rozmyslu svírala Alexovu paži a táhla jej co nejdál to šlo. Někam, kde by byl v bezpečí.

"C-Carol, co to děláš?" křikl Alex udýchaně. "Já nemů... au!"

Prudký náraz vytrhl Alexovu ruku z té její. Alexův bolestivý výkřik jí vytvořil před očima rudou clonu. V setině vteřiny se přeměnila na vlkodlaka a zakousla se do nohy upírovi, který měl tu smůlu, že se jim připletl do cesty. Stačilo pár seknutí jejích ocelově tvrdých drápů a upír utichl navždy. Jak to, že ho neslyšela?! Vmžiku na sebe vzala zpátky lidskou podobu.

"Pojď," křikla přes rameno tam, kde předpokládala, že bude Alex. Už už se chtěla rozběhnout dál, ovšem za ní bylo pořád ticho. Prudce se otočila na patě, aby jej popohnala, ovšem pohled, který se jí naskytl, ji zarazil.

"Alexi?" I přes to množství adrenalinu v krvi se jí podařilo vykouzlit klidný tón. Alex nevypadal, že by ji vnímal, namísto toho hypnotizoval stále se zvětšující louži krve ze znetvořeného upírova těla. Opatrně, aby jej ještě více nevyděsila, se k němu přiblížila. "Musíme jít," upozornila jej jemně.

"Ty... vypadala jsi..." zakoktal Alex. V očích měl strach. Teprve teď si Carol uvědomila, že je to vlastně poprvé, kdy Alex viděl vlkodlaka v jeho útočné podobě. Ano, dřív ještě Elektru, ale tenkrát byla tma a všechno se seběhlo tak rychle...

"Pořád jsem to já," zašeptala Carol raněně. Mrzelo ji, jak se k ní teď Alex choval. Po tom všem, co už spolu zažili!

"Ne! Jdi ode mě pryč!" přikázal jí Alex a prudce vyrazil vpřed. Carol to nečekala, a proto ji náraz srazil k zemi.

"Ne, Alexi, stůj! Tam nemůžeš!" zavolala zoufale za vzdalující se postavou, ovšem ta nereagovala. Alex stále běžel vpřed, přímo do náruče smrti, bez jakékoliv ochrany...

 

'Jak jsem mohla být tak pitomá!' nadávala Carol sama sobě. Ztratila ho! Měla jen jeden jediný úkol, ve kterém však selhala na celé čáře! Minuty se vlekly a zároveň letěly světelnou rychlostí. Jak už je to dlouho, co ztratila Alexe z dohledu?! V duchu si razantně zakázala přemýšlet, co všechno se mu mohlo za tu dobu stát. A co hůř, neměla nejmenší ponětí, kde jej hledat. Zoufale rozrazila dveře jídelny, jedné z mála místností, které zatím Alex stačil poznat. Jako první jí padl pohled na těžce dýchající vlčici ležící hned u dveří. Z hrudníku jí trčela dlouhá stříbrná dýka a její kůže nabrala našedlý odstín svědčící o těžké otravě. Carolina mysl ihned vyhodnotila, že jí už není pomoci. I přes nutkání zůstat s vlčicí v posledních minutách jejího života se Carol podařilo odtrhnout zrak od té krvavé řeže kolem. Alex byl důležitější.

Chtěla běžet, ale její nohy byly jako z olova. Všudypřítomný pach krve jí bránil začít hledat Alexe po čichu. A aby toho nebylo málo, kamkoliv se podívala, viděla skelné oči vlčice, ze které už zajisté v tuto chvíli vyprchal všechen život.

'Alexi, no tak, kde jsi?' zanaříkala v duchu, zatímco proběhla kolem dvojice vlkodlaků, kteří tvrdě doráželi své protivníky. Ta nevědomost ji přiváděla k šílenství. Nevnímala nikoho a nic kolem sebe, její mysl zaměstnával pouze on.

 

Jako šílená pobíhala po celé vile tam a zpátky. Kam mohl jít?! V duchu se modlila, aby jej nenapadlo odejít z budovy - to by byl dozajista jeho konec. Z jejích ponurých myšlenek ji vyrušily hlasy z vedlejší místnosti. V tichosti se zády přitiskla na stěnu a neslyšně se připlížila až ke dveřím.

"Máme ho! Denis ho našel!" zahřměl hrubý, mužský hlas.

"Počkej, až skončíme s touhle krasotinkou," odpověděl mu nevrle druhý, následovaný několika souhlasnými zamručeními a chlípným smíchem. Zdálo se jí, že zaslechla i tiché zasténání dotyčné.

"Pitomci!" při křiku prvního muže se i Carol musela chtě nechtě otřást. Autorita z něj sálala metry daleko. "Až zabijeme krále a jeho následníka, můžete si užít třeba i s desítkou čubek, co hrdlo ráčí, ale do té doby budete poslouchat!

"Jak chceš, Markusi, ale honem! Děvčata čekají! Kde tedy toho smrada najdeme?"

'Ano, ano!' zaradovala se v duchu Carol. Přesně tohle chtěla vědět!

"V prvním patře, nad jídelnou," odvětil Marcus znuděně, ovšem pro Carol měla tato informace cenu zlata. Mrštně se obrátila čelem vzad; vzápětí však měla co dělat, aby nevykřikla. Jakmile se totiž otočila, zírala přímo do tváře dalšímu upírovi. Jeho ruce byly celé od krve, stejně tak i obličej, a na tváři mu pohrával pobavený úšklebek. Nejvíce ji děsily jeho karmínově rudé oči…

"Copak, tebe neučili, že poslouchat za dveřmi se nesluší?" zašeptal. Natáhl k ní ruku, před kterou znechuceně ucukla a zároveň ustoupila o krok dozadu. Upír si ji začal beze studu prohlížet. "Chlapi, vedu další!" křikl. "A tahle je vážně luxusní!" Aniž by si dal nějak extra záležet na tom, aby byl něžný, popadl ji za paži a smýkl s ní do místnosti s ostatními.

Nutnost udržet rovnováhu ji probudila ze šoku. Na vteřinu se opřela o stěnu a zavřela oči, aby rozdýchala nevolnost ze všeho toho kovového pachu krve míseného s upířím. V zrcadle visícím jí kousek vedle hlavy zahlédla, že v místnosti se nachází šestice komárů a několik jak upířích, tak i vlkodlačích mrtvol. Některá těla byla zohyzděna natolik, že se ani nedalo poznat, ke kterému druhu vlastně patřila.

Pak se Caroliny oči setkali s jejíma uslzenýma, prosícíma. Byla nahá, jediné, co na sobě měla, bylo několik hrubých stříbrných řetězů. Ta, se kterou si před chvílí upíři plánovali užít. Připomínala Carol dívku, kterou sprostě prodal její vlastní bratr. Připomínala jí ji samotnou před několika lety.

To zjištění do Carol vlilo novou sílu. Prudce se odrazila od stěny a ještě v otočce se přeměnila do své nejsilnější podoby, připravena bojovat. Svou kůži nedá zadarmo! Buď přežije, nebo zemře. Ovšem teď aspoň věděla, že její smrt bude mít smysl.