Kapitola čtvrtá

eště kousek. Ještě malý kousek. Popoháněla své unavené tělo do chodu. Byla k smrti vyčerpaná a z krve, která jí ulpívala po celém těle, se jí dělalo mdlo. Kristepane, upír se slabým žaludkem. Hlava ji bolela jako střep a svět se před ní točil. Klopýtla a musela se zapřít o strom.

Ten zmetek jí dal pěknou ránu a projektil v jejím boku tomu zrovna moc nepomáhal. Když se vzpamatovala, ti dvabezduší se jí smáli. To ji rozzuřilo doběla. Naštěstí nepředpokládali, že by je žena mohla ohrozit. Jako vždy stejná chyba.

Pche, ona by mohla mluvit o chybách, odfrkla si. Dneska podělala, co mohla. Vůbec neměla vyrážet do akce, když se cítila pod psa.

Zaklela a rukou se odrazila od stromu. Čas vůbec nesledovala, nemusela, bylo jí jasné, že Darius je už doma a mohla se jen modlit, aby se nešel podívat k ní. Najednou si nebyla jistá, jestli zamkla dveře. Dnešek byl jeden velkej průšvih. Jen co se zvedla a skočila po těch dvou bezduchých, povedlo se jí je skolit. Když sahala pro dýku, tak jí jeden z nich, ten co táhl toho mladého upíra, vrazil palec do díry v boku. V tu chvíli myslela, že zešílí. Na pravém břišním svalu má vkusnou otevřenou tržnou ránu a kov v ní stále vězí. Tohle už na poličku neukecá. Do toho ještě pocítila potřebu se nakrmit. Sakra. Jen co ty dva prevíty odrovnala a probrala šokovaného mladíka, stihla mu říct, aby o tom, kdo ho zachránil, pomlčel a koukal se rychle odhmotnit. No není prozíravá?

Z dálky už viděla černou barvu auta. Vzdychla úlevou. Ke dveřím takřka doklopýtala a rozrazila je dokořán. Nasedla na měkké kožené sedadlo a zhroutila se. Čelem se opřela o volant a zhluboka dýchala, tak blízko totálního pádu ještě nebyla. Párkrát se jí stalo, že ji nějaký ničema uštědřil nakládačku, nebo ránu, ale nikdy nebylo tak těžké se vzchopit a prát se na maximum.

Hlava se jí vymrštila a rukou rychle zacvakla zástrčku zámku na dveřích. Momentálně se chovala jako hysterická ženská, ale na další rvačku už prostě neměla. Se zasakrováním, povolila ruční brzdu a sešlápla spojku. Nebe už se začínalo projasňovat. Už chtěla být doma, než podělá i tu poslední věc a usmaží se na kapotě jako volský oko.

 

O třicet minut později se zhmotnila před vilou na Wallanceově třídě. Už ze zahrady slyšela Dariův burácivý hlas. Věděla, že je všechno špatně. Vyšplhat do okna nepřipadalo, ve stavu v jakém byla, v úvahu. Proklouzla do garáže a otevřela zakódované dveře. Po zapípání správného kódu se otevřely do úzké, tmavé chodby vedoucí do prvního patra. Celkem tiše doklopýtala, až do pokoje a dala si setsakramentského bacha, aby ji nikdo cestou neviděl. Dveře byly otevřené, ale důkazy jejích nočních toulek nikde nebyly. Ok, jedno bylo jasné, Darius ví, že je pryč, ale neví kde.

Vpadla do koupelny a strhla ze sebe tričko. V boku jí tepalo a ani se nesnažila dotknout centra bolesti. Tvář a zbytek těla měla špinavou od bláta a krve, vlasy slepené potem, krví a zcuchané jílem. Zalezla do sprchového koutu, teď nemá čas zabývat se postřelením. Pustila sprchu na maximum a zdrtila mezi zuby výkřik. Naregulovala bojler na vlažnější vodu a ubrala proud, aby se z hlavice dostalo jen tolik, kolik bude potřeba na smytí špíny. Zbraně a všechno nechala naštěstí v kufru auta. Opatrně si stáhla kalhoty a odkopla boty. Bolest ji skoro oslepovala. Z očí jí tekly proudy slz. Už z dálky slyšela dunivé pravidelné údery chůze. Darius byl nasraný. Bagančata narážela do mramorové podlahy a rány byly čím dál hlasitější a rychle se blížily.

"Marianne, otevři!" uslyšela hlas ještě dříve, než náraz jeho pěsti do dveří koupelny rozechvěl desku.

"Okamžitě otevři ty dveře!"

"Jo, moment, jsem ve sprše," zavolala roztřeseně. Nebyla v nejlepší situaci, ze které se dalo těžit.

"Hned!" zasyčení, pár nadávek a další údery na dřevo.

"Doprdele, ženská, koukej otevřít ty dveře, než je rozmlátím na třísky!" vrčení bylo tak silné, že Marianne nepochybovala o tom, že by to udělal. Vypnula sprchu a hmátla po žínce, která visela na držáku u vany, přitlačila si ji na ránu a vzlyk utišila do ručníku, který si kvapně omotala kolem těla. Úpěnlivě se modlila, aby jí krev neprosákla skrz, než se Daria zbaví. Popadla zkrvavené oblečení a nacpala ho do kýblu, který stál v rohu a přikryla ho špinavým hadrem.

"Už jdu. Jsem nahá!" zavolala ve chvíli, kdy panty zapraštěly a kus dveří kolem kliky a zámku se vylomil.

"To mě nezajímá," zavrčel Darius, když se vecpal do koupelny. Přejel ji vzteklým pohledem.

Černé oči mu žnuly vztekem a najednou bylo v obrovském prostoru příliš těsno.

"Okamžitě mi řekni, kdes byla, myslel jsem, že zešílím, když mi Fritz volal, že se tu stavila Marissa a ty ses z pokoje neozývala. Měl strach, že se ti něco stalo." Zatínal zuby, skrz drtil slova a prsty skroucené do pařátů zarýval do dlaždic ve stěně, o kterou se opíral, aby ventiloval vztek. Sakra, Marissa, na tu úplně zapomněla.

"Já tu byl ani ne ve vteřině a co nezjistím, slečinka si vyšla na procházku."

"Darie, uklidni se, nic mi není, omlouvám se, měla jsem dát Fritzovi vědět." Všimla si, že Darius natahuje vzduch do plic, až se mu chvěje chřípí. Věděla, co cítí.

"Prostě mi bylo trapné o tom mluvit s Fritzem, byla jsem u Haverse." Střelil po ní pohledem a už otevíral pusu. Předběhla ho, než si něco domyslí, udělá si klamný závěr a jeho přítomnost se tu protáhne.

"Jestli tě to tolik zajímá, tak jsem dostala periodu a krvácela jsem víc, než bych měla a břišní křeče taky nejsou zrovna to, čím bych se měla chlubit, ale jestli máš zájem, můžu s tebou probrat ještě intimní hygienický materiál." Zabodla do něj tvrdý pohled a myslela to smrtelně vážně. Darius vypadal chvíli naprosto šokovaně. Kdyby ji nebolely i palce na nohou, tak by se rozesmála. Musel se opřít o stěnu i druhou rukou, pořád na ni upíral zrak a zvažoval, jestli jí věřit. V tu chvíli ji ani nenapadlo se červenat, zato on zrudl a přerývaně se nadechl.

"Já, ehm." Pracně si odkašlal. Marianne si složila ruce na prsa a loket přitlačila trochu níž. Jestli ho odsud rychle nevykope, tak bude mít co vysvětlovat.

"Příště to řekni Fritzovi. Měl jsem strach, když jsem tě tu nenašel a Marissa o tobě nevěděla. Wrathovi jsem nevolal. Ještě že tak," to si spíš zamumlal pro sebe, "příště to, ehm, řekni Fritzovi, doprovodí tě." Marianne se nasupila.

"Beze všeho, budu tě informovat o své menstruaci, neměj obavy."

Darius vypadal, že je řádně otřesený. "Ehm, no, kdybys něco potřebovala…"

Marianne nahodila úšklebek. "Chceš mi pomoct se zaváděním tampónu, nebo co?" Ukázala na dveře a taktně naznačila, aby odešel. Cítila na boku horké lechtání, od stékajícího potůčku a jako by tušila, že to voda nebude. Darius vydechl, zvedl paže nad hlavu a vypadnul. Z místnosti ještě slyšela, jak říká Fritzovi, že budou potřeba nové dveře do koupelny.

Marianne vzdychla úlevou a zamkla pokojové dveře na zámek. Stáhla osušku a přehodila ji přes vanu. Žínka byla celá nacucaná, rovnou ji vyhodila do koše. Opřela se o umyvadlo po stranách a rozostřeným pohledem se zadívala na svůj odraz. Vypadala ještě hůř, než si myslela. Na zádech měla dlouhý škrábanec. Díky bohu, že Darius nedal najevo zájem ji otočit. Teď ji čekala ta méně příjemná část ošetření, ví, proč si v kufru skladuje docela slušnou lékárnu.

 

Ještě téhož dne ji Darius navštívil a přinesl jí jídlo. Vypadalo to, jako by se chtěl za něco omluvit. Marianne se musela skoro smát, jak se mu skrz válečnickou hrdost, slova převalovala na jazyku, jako by je nemohl ze sebe vyplivnout. Po pěti minutách, kdy ho přestala trápit a přikývla, že omluvu přijímá, viděla, jak si oddechl. Daria jen máloco dokázalo vyvést z míry, což Marianne podvědomě lichotilo. Dokázala si představit, jak by ji ohodnotil, kdyby měl někomu povědět o její osobě, zřejmě by si přitakal s bráškou. Naštěstí Darius nepatřil mezi pavlačové drbny, to bohatě obstarával Phury, Vé, Butch a Rhage. Nikdo z nich to netušil, ale každá z holek okamžitě věděla, o koho se jedná, když Marianne řekla: užvaněná čtyřka. Skrz ně se všichni ostatní dozvěděli i to, co je nezajímalo. Tedy ne, že by si ostatní pánové občas nepřisadili. Ženy jsou přece od toho, aby trýznily muže. Marianne se několikrát divila, že svět o upírech ještě neví.

Dva dny ležet v posteli s břišními křečemi, bylo utrpení. Naštěstí se její "menstruace" rychle hojila. Nebyla válečník, ale k něčemu ta čistá krev dobrá byla. Trochu ji udivilo, že Darius nepoznal, že momentálně nemá plodné dny, ale nepřikládala tomu význam. Přišla ji navštívit Marissa a upřímně se omlouvala, jestli její návštěva zapříčinila nějaké potíže. Marianne dalo velkou práci, než ji uklidnila a jestli někdo za něco může, tak je to ona a nikdo jiný.

"Ale stejně si připadám zle, že jsi měla problémy." Zamračila se a Marianne v jejích očích zahlédla upřímné obavy. Zastyděla se a znovu jí žaludek sevřelo svědomí. Někdy bylo těžké lhát víc, než jindy.

"S tím si nedělej hlavu, Darius není žádný hrubián, nic se nestalo, jen jsme si to vysvětlili." Viděla úlevu v modrých studánkách a pak záblesk… pobavení? Jo, rozhodně to vypadalo jako, že má něco na srdci.

"Líbí se ti Darius?"

Marianne se zakuckala. "Co prosím?" Vytřeštila oči na blondýnku, která se zachichotala. Její smích zněl jako zvonečky a dětská tvář tomu dodávala jiskru. Chvíli si Marianne připadala jako puberťačka.

"No však víš, je volný a moc hezký. Byli byste pěkný pár."

"Neblázni, Darius není zrovna muž na chození, navíc je v jiné části vesmíru."

"Nechápu tě." Zakroutila hlavou a položila si ji na kolena. Seděla na posteli opřená o čelní pelest a její dlouhé, zlaté vlasy se plazily po malých ramínkách. Marianne se taky opřela, jednu ruku si založila za hlavu a upřela zrak do stropu. Tohle se Marisse těžko vysvětluje, ona nebyla přítomna jejího dětství. Nebyla u toho, když byla Marianne malá a Darius byl pro ni strýc.

"Daria znám od malička a vždy byl pro mě rodina, nebo tak něco, přece by sis nemyslela, že já a on. To je bláznivé."

"Bláznivé je, že nevidíš, jak je sexy a divné by na tom nebylo vůbec nic. Ty taky umíš být občas dost nespolečenská."

Zavrtěla se, o jeho přitažlivosti se bavit nechtěla a o jejím samotářství? No to je jiná epizoda. Těžko sloučit ponocování se zabíjením. Možná, kdyby před tím než probodne bezduché, s nimi zavedla řeč… Ne, pak by tu ležela s více dírami nebo ve větším množství kusů.

Zatím jen pokrčila rameny a dál se s Marissou bavila o světě tam venku, kde mají lidé běžné problémy.

Docela ťafka byla, když se Marissa o jejích zdravotních problémech nedozvěděla od jejího hostitele, nýbrž od svého bratra. Marianne vůbec neměla tušení, že si Darius její zpověď ověří. V tu chvíli v ní vzplál vztek, že se do toho vůbec plete. Záhadou jí ovšem bylo, proč okamžitě nevrazil napruženě do dveří.

Mělo to dvě vysvětlení, buď mu Havers vše odkýval ze strachu, že by mohl mít s válečníkem problém a tím pádem jí neúmyslně potvrdil alibi a nebo Darius ví, že lhala a nechává si to pro sebe. Tím pádem se nabízí varianta, že si tyto drobnosti střádá, aby je na ni v pravou chvíli vybalil - nejlépe při hádce. Pochybovala, že by to vysypal Wrathovi, to už by ji tu bratr péroval a při tom jí balil věci zpátky do sídla.

 

Třetí den už se dokázala normálně pohybovat, aniž by vypadala, že se každou chvíli zbortí. Darius se stále o ničem nezmiňoval a choval se normálně, tak usoudila, že to s ním Havers jaksepatří skoulel. K večeru se rozhodla zlehka procvičit. Když už nemohla naostro do akce, alespoň se udrží v kondici. Navíc, čím rychleji se vyhoupne do sedla, tím lépe. Tuhle větu ještě její otec několikrát pronášel, ale tenkrát měl spíše na mysli odřená kolena od pádu z poníka. Je to už spousta let a tehdy byla jiná doba. Sedmnácté století. Jediný prostředek k dopravě byla čtyřnohá zvířata. V sídle v zalesněném okraji Londýna, kde žili, se těžko pohybovalo ve voze a její otec, první král, ještě před Wrathem, ji učil jezdit. Krátce poté se stala ta tragédie, která jí ho vzala. Z nějakého absurdního důvodu si tenkrát všimla, že ti hajzlové, co je připravili o rodiče, zabili i jejího poníka, co dostala. Už si ani nevzpomíná, jak se jmenoval.

 

Převlékla se do sportovního úboru. Krátké elastické kraťasy a delší tílko bylo potřeba, aby zakrylo hojící se ránu. Vzala si s sebou ručník a přehodila si ho přes rameno. Na nohy si nazula Conversky a vlasy sepnula do copu. Odhodlána, že post nemocného dnešním dnem smaže.

Tělocvična byla menší, ale slušně vybavená. Už párkrát tady byla a musela uznat, že se tu dalo pracovat s prvotřídním, kvalitním nářadím. Rozcvičila se na žíněnce, aby zjistila na co má. To poslední co by si přála, bylo, aby přecenila své síly a protáhla si dobu rekonvalescence. Pochybovala, že by ji Darius spolkl prodloužené krvácení. Buď by ji vypakoval k Haversovi, nebo ji podrobil křížovému výslechu.

 

Ze skřínky u zdi vyndala chrániče na ruce a upevnila si je suchým zipem. Pomalými údery začala boxovat do pytle. Moc se nepřepínala, ale taky se nikterak nešetřila. Cítila, jak jejím tělem proudí energie a soustředí se v síle rukou. Ach, milovala pocit být silná. Pravidelnými poskoky kroužila kolem pytle a zapojovala i kopy nohami. Nebylo těžké si představit tvář toho bezduchého, který ji poslal na zdravotku. Všichni byli stejní.

Začalo ji to bavit a na jejích hmatech to bylo znát. Pomalu se probojovávala do své staré formy.

 

Už hodnou chvíli trénovala, když začala mít neodbytný pocit, že za ní někdo stojí. Popadl ji iracionální pud zažehnat nebezpečí. Prudce se otočila a automaticky hmátla po nepříteli. Darius letěl celkem slušně, ale jakoby to čekal, se přetočil a strhl ji s sebou. Chvíli na to si Marianne uvědomila, s kým to praštila o zem, ale muž proti ní nevypadal ublíženě. Oči se mu třpytily vidinou souboje. Udržoval útočný i obranný postoj a na rtech mu pohrával úsměv. Vyzýval ji, uvědomila si. Jeho aktivitu přijala s povděkem a zaútočila. Po chvíli se strhla docela zajímavá pranice. Darius byl jiné kafe, než všichni ti bělovlasí packalové. Válečnická touha po boji mu koukala z očí a zabijácká síla se mu hromadila ve svalech. Vypadal neodolatelně. Marianne měla před sebou konečně vyrovnaného soupeře. Chvíli ji nechal rozkoukat, jako by měl pocit, že ji musí šetřit, ale brzy poznala, že ji u boxovacího pytle nějakou dobu pozoroval. Nic jí neulehčoval a okamžik to vypadalo, že útočí naplno. Musela si dávat pozor na jeho výpady levačkou, na což nebyla zvyklá a u válečníků to nebylo obvyklé. Samozřejmě to tak nevědoucím soupeřům poskytovalo nevýhodu. Několikrát skončila na zemi, ale nepolevovala, což ocenil pochvalným zamručením. Nečekal její hbitost, a proto ho překvapila řadou přemetů zakončených odrazem ode zdi, kterou ukončila nárazem do jeho těla a přišpendlením těžkých paží u hlavy.

 

Zhluboka oddechovala a úsměv jí pohrával na rtech. Dariův hrudník se nadzvedával stejně vehementně. Ležel pod ní zcela klidný, a přesto neměla pocit, že by ji nechal vyhrát. Ani se netvářil zděšeně, uraženě, pokořeně, nebo dokonce vztekle. V jeho očích četla spíše ohromení a úctu, než negativní emoce zmatku a rozhořčení.

"Máš mě," vydechl a usmál se. Teplý hřejivý pocit se jí soustředil ve středu hrudníku, když viděla jeho obdiv. Delší hnědé vlasy mu ležely rozházené po matraci a hedvábně se leskly. Pleť měl jemnou, snědou a nijak se nesnažil, aby se zvedl a shodil ji ze sebe. Jasně vnímala jeho rozlehlé tělo. Za předloktí ho svírala rukama a držela přitlačeného k zemi a klínem naléhala na jeho boky.

Bože, ten pocit se jí líbil. Kolem lýtek se jí ovíjely plamínky a pomalu se šířily celým jejím tělem, které zvláštně brnělo. Cítila ve svém středu jeho mužství a v mysli si říkala, jaký by to byl asi pocit, kdyby byl jejím tělem vzrušený a příjemně ji tlačil. Dlouhý trup měl nahý. Jediné, co měl na sobě, byly lehké, šedé tepláky. Marianne musela polknout a zdržet pálivou vlnu vzrušení.

Kristepane, byl tak blízko, cítila svěží vůni jeho mužského pižma a po hladké hrudi jeho svalstva se zrcadlily kapičky potu. Z náhlého popudu zatoužila jeho kůži líbat a ulevit tak napjaté pokožce. Bože, a jeho pohled, ty oči tmavé jako půlnoc zářily stejným vzrušením, jaké pociťovala. Když se konečně odtrhla od myšlenky, že jestli okamžitě nesleze, tak ho ve vteřině ochutná, jako by to vycítil a přetočil ji pod sebe. Začala se vzpínat. Daria sice dokázala položit doslova na lopatky, ale soupeřit s jeho silou nemohla.

"Nebraň se mi, Marianne, nechci tě pokořit." Zašeptal vemlouvavě, jako by věděl, nad čím přemýšlí a jeho už tak dost hluboký hlas ještě více zhrubl.

"Tak mě pusť," zavrčela, ale její chabý pokus vyzněl naprázdno a on její snahu snadno potlačil.

"Tolik umíněná. Kdy už přestaneš brát muže jako nepřátele?" Byl k ní skloněný a dýchal v ohybu jejího krku. Při pohledu na něj se sama sebe ptala, jestli stojí o vysvětlení, nebo z ní chce vyždímat, co se dá. Opravdu neměla náladu se s ním bavit o svém milostném životě, teď ani později a rozhodně ne když tu leží rozpláclá jak moucha a on ji vězní vlastní vahou. Sama sebe se polekala, když si přiznala, že jeho pevný stisk je to poslední, co jí na celé zapeklité situaci vadí.

"Celý svět je nepřítel a teď mě nech jít." Zapřela se mu tělem do hrudi, ale nepohnula s ním ani o milimetr. Cítila, jak nepříjemně napíná jizvu a když tiše sykla, trochu uvolnil stisk na jejím zápěstí.

"Marianne," vydechl skoro zoufale, "přestaň se už bránit, nikdo ti ublížit nechce, povol v té absurdní ostražitosti. Cítím, jak jsi napjatá."

Houby napjatá, vzrušená byla a pekelně. Darius se choval jako šelma, jemně se sunul po jejím hrudníku, jako by chtěl vyzkoušet pocit, co vyvolá, když se jen malinko otře o její tělo. Kriste, chtělo se jí křičet, byl úplně všude a tak k uzoufání málo.

"Uvolni se, Marianne."

Proboha, ucítila jeho rty, jak se jí otřely o ušní lalůček a následně z jeho hrudi vyšlo hrdelní zavrnění. Tohle už přestávalo vypadat jako nevinná hra. Darius tedy rozhodně nevypadal, jakoby si chtěl povídat. Ucítila jeho velkou dlaň, jak se jí sune podél těla. Ani si neuvědomila, že jí pustil ze sevření jednu ruku. Mohla by se snadno vysmeknout a shodit ho ze sebe. Namísto toho dál ležela a dokonce přivřela oči, když ruka, která ji něžně hladila, nezastavovala.

Začala to být dost nebezpečná situace, když směr naznačoval, že trajektorií nemine její zranění. Neměla sílu ho zastavit, zatnula zuby. V tu chvíli se ozvalo klepání a dveře od tělocvičny se otevřely.

 

"Ach, odpusťte mi, pane, přišel za vámi král." Doggen se otočil zády, ve snaze jim dopřát soukromí. "Mám mu říct že, ehm, jste zaneprázdněn?" Darius zhluboka vydechl a čelem se opřel do matrace, jako by si chtěl ochladit myšlení.

"Fritzi, řekni mu, že hned přijdu." Stařík se uklonil a odešel. Darius se zvedl a pomohl se jí postavit. Cítila, že zrudla. Nastala trapná situace, kterou vyřešil odkašláním a starou, známou, osvědčenou metodou, vypařit se po anglicku.

 

Když byl pryč, Marianne se opřela o zeď a svezla se po straně na zem. Pořád měla pocit, že hoří a jeho tělo cítila mezi svými stehny tak drtivě jasně. V nose jí lechtal jeho pach, a když zavřela oči, stále cítila jeho ruku, která slibovala potěšení. Bratr ví, kdy přijít otravovat. Koutek její mysli si úlevou vydechl. Kdoví kam by to zašlo a Darius by určitě nepřešel čtyři růžové stehy na její pravé polovině břicha. Střelná zranění už viděl a tohle doslova křičelo příběh.

Marianne si protřela obličej. Zatracenej chlap, je z něj doslova na prášky. Znesnadňuje jí život a teď i rozptyluje. Ve všem tom sakrování jí hlavou bleskla myšlenka, co asi Wrath potřeboval. Podívala se na hodinky na ruce. Bylo po deváté a Darius měl mít dnes volno. Něco se muselo stát. Už měla nakročeno přes půl tělocvičny, když se dveře znovu otevřely a Fritz ji požádal, aby šla také. Bratr si ji přeje vidět.