Kapitola čtvrtá

když NÁSLEDUJÍCÍHO JITRA za prvního bledého světla na horizontu vstali, zem byla lehce ojíněná stří­brem mrazíku a při okrajích pramenu, který v úžlabině tekl, se tvořily tenké štěpinky ledu. Se'Nedra, která si sem přišla omýt obličej, vylovila jednu z nich z vody a udiveně si ji prohlížela.

„Zde v horách je mnohem chladněji," prohodil Garion, připínaje si meč.

„Jsem si toho vědoma," opáčila jedovatě.

„Tak promiň," ucedil a s bručením důstojně odkrá­čel.

V jasném ranním slunci sjížděli dolů ze svahu hor, lehkým, ale pravidelným krokem. Když objeli skalní výběžek, spatřili, jak se pod nimi rozkládá široká pá­nev, jež kdysi bývala Maragorem, Krajem Maragů. Louky se zelenaly matným odstínem podzimu a bystři­ny a jezera se leskla v zářícím slunci. V dáli se za­leskly neuspořádané rozvaliny, které na tu vzdálenost vypadaly jako dětská hračka.

Princezna Se'Nedra se, jak si Garion všiml, tomu pohledu vyhýbala. Zřejmě se bála i jenom podívat.

O kus níž se v příkré rokli, vyrvané ve skalách zpě­něnou bystřinou, krčil, houfec ubohých chatrči a nakřivo postavených stanů. Úbočí rokle křižovaly stezky a špinavé uličky, rozdělující chýše. Asi tucet rozedra­ných mužů bušil bez přílišného nadšení špičáky a krumpáči do strmého břehu proudu a barvil tak vodu do žlutohnědá vykopanou hlínou.

„Město?" podivil se Durnik. „Tady v horách?"

„Ne tak docela," opravil jej Vlk. „Muži v těchto osa­dách prosévají štěrk a rozkopávají břehy. Hledají zlato."

„Tady nějaké je?" Silkoví zazářily oči.

„Trochu ano," pokrčil rameny Vlk. „Ale patrně ne tolik, aby stálo za to je hledat."

„Proč se tu tedy pachtí?"

Vlk potřásl hlavou. „Kdo ví?"

Mandorallen a Barak se postavili do čela kolony a zamířili s kopce k osadě. Když přijeli o kus blíž, z cha­trči vylezli dva muži se zrezavělými meči v rukou. Jeden z nich, neoholený, proplešatělý muž středního věku, byl oděn v umaštěném tolnedrijském kabátci z kůže. Druhý, mnohem vyšší a tělnatější, se halil do roz­trhané haleny arendského nevolníka.

„To stačí," křikl Tolnedřan. „Sem nepouštíme ozbrojené muže, pokud neznáme jejich úmysly."

„Bráníš nám v cestě, příteli," poučil jej Barak. „Mohlo by to být trochu nezdravé."

„Stačí křiknout a stojí tu padesát ozbrojených mu­žů," varoval Tolnedřan.

„Nebuď hlupák, Reldo," ozval se velký Arenďan. „Támhleten zakutý v oceli je mimbratský rytíř. Na celé hoře není dost lidí, aby ho mohli zastavit, pokud se roz­hodne tudy projet." Ostražitě pohlédl na Mandorallena. „Jaké jsou vaše záměry, pane rytíři?" otázal se uctivě.

„Nechceme ničehož než pokračovati v cestě," od­tušil Mandorallen. „Nemáme nižádného zájmu ve vašich obydlích."

Arenďan zachrochtal. „To mi stačí. Pusť je, Rel­do," Zastrčil meč za provaz, který rnu sloužil místo opasku.

„Co když lže?" hádal se Reldo. „Co když chtějí ukrást naše zlato.?"

„Jaké zlato, ty osle?" zašklebil se pohrdavě Arenďan. „V celém táboře není ani tolik zlata, aby to naplnilo pou­hý náprstek — a mimbratští rytíři nelžou. Pokud se s ním chceš poprat, tak jen jdi. Až skončíte, posbíráme, co z tebe zbude, a výsypem to do odpadkové jámy. Moc plná nebude."

„Příliš mluvíš, Berigu," řekl výhružně Reldo.

„A co s tím hodláš dělat?"

Tolnedřan si změřil svého společníka zlostným pohledem a šel pryč, mumlaje kletby.

Berig se rozchechtal a nato se obrátil zpět k Mandorallenovi. „Pojďte, pane rytíři," vyzval jej. „Reldo je jen mluvka. Nemusíte si s ním dělat hlavu."

Mandorallen pobídl koně do kroku. „Dlíš daleko od domova, příteli."

Berig pokrčil rameny. „Nic mne v Arendii nevá­zalo a navíc jsem se nepohodl se svým pánem kvůli praseti. Když začal mluvit o věšení, napadlo mě, že bych mohl zkusit štěstí někde jinde."

„To vypadá jako rozumné rozhodnutí." rozesmál se Barak.

Berig na něj zamrkal. „Cesta vede přímo dolů k potoku," informoval, „a pak na druhé straně kolem cha­trčí. Ti lidé u nich jsou Nadrakové, ale jediný, kdo by vám mohl dělat potíže, je Tarlek. Včera v noci se ale opil, a tak pravděpodobně ještě vyspává."

Z jednoho stanu se vypotácel po sendarsku oblečený muž s prázdným pohledem. Zničehonic zvedl hlavu a zavyl jako pes. Berig popadl kámen a hodil ho po něm. Sendar uskočil a s kňučením zmizel za jedním z přístřešků. „Jednoho dne mu prokážu službu největší a vrazím do něj nůž." poznamenal Berig kysele. „Takhle vyje na měsíc celé noci."

„Co je mu?" zajímal se Barak. .

Berig pokrčil rameny. „Zešílel. Myslel si, že se může vkrást do Maragoru, posbírat nějaké zlato a zmizet, než ho chytnou duchové, Mýlil se."

„Co mu provedli?" hlesl Durnik s vytřeštěnýma očima.

„To nikdo neví," odtušil Berig. „Občas se někdo opije nebo dostane záchvat hrabivosti a myslí si, že se mu to podaří. Ale i kdyby vás duchové nedostali, stejně si nepomůžete. Kdokoli, kdo by se vrátil se zlatem, bude o něj okamžitě oškubán ostatními. Nikdo si svou kořist neubrání, tak proč riskovat?"

„Máte tu opravdu milou společnost," komentoval to Silk.

Berig se rozesmál. „Vyhovuje mi. Je to lepší než okopávat stromky v sadu mého pána v Arendii." Nepří­tomně se poškrábal v podpaží. „Asi bych měl jít zas chvilku kopat," povzdechl si. „Hodně štěstí." Obrátil se a odloudal se ke stanům.

„Radši jeďme," vyzval je Vlk tiše. „Takováhle místa bývají klidná jen po ránu."

„Zdá se, že o nich dost víš, otče," povšimla si teta Pol.

„Dobře se na nich skrývá," odpověděl. „Nikdo se tě tu na nic neptá. Jednou dvakrát už jsem se takhle scho­vával."

„To bych ráda věděla proč?"

Ubírali se po prašné uličce mezi chatrčemi, nalepe­nými k sobě, a záplatovanými stany.

„Počkat!" křikl kdosi zezadu. Běžel za nimi otr­haný Drasnijec a mával malým koženým váčkem. Do­běhl je a těžce oddechoval. „Proč jste nepočkali?" zlobil se.

„Co chceš?" zeptal se ho Silk.

„Dám vám za to děvče půl unce jemného zlata," hekal Drasnijec a zamával znovu váčkem.

Mandorallenova tvář potemněla a ruka v rukavici sáhla po jilci meče.

„Co kdybys to nechal na mně, Mandorallene?" navrhl mírně Silk a seskočil ze sedla.

Se'Nedra byla nejprve šokována, ale záhy s ní zalomcoval zuřivý vztek. Už už se chystala vybuchnout, když se k ní naklonil Garion a položil jí chlácholivě ru­ku na rameno. „Dívej se," doporučil jí tiše.

„Jak se to opovažuješ — "

„Pst. Jen seď a dívej se. Silk se o to postará."

„To je hodně mizerná nabídka," prohlásil Silk a lí­ně luskal prsty.

„Je ještě mladá," namítal jeho krajan. „Určitě ještě není ani vycvičená. Komu z vás patří?"

„K tornu se hned dostaneme," opáčil Silk. „Jistě nám můžeš nabídnout víc."

„Víc nemám," odpověděl otrhanec smutně a zatřepal prsty, „a nechci jít do spolku s nějakým ze zdejších lumpů. Nikdy bych z toho nic neměl."

Silk potřásl hlavou. „Pak mi je tedy líto," prohlásil. „Je to vyloučeno. Jsem si jist, že nás chápeš."

Se'Nedra vydávala zvuky, jako by se dusila.

„Buď zticha," vyštěkl Garion. „Jde tu o něco jiného, než si myslíš."

„A co ta starší?" navrhoval zoufale otrhanec a má­val rukama. „Za ni je půl unce jistě dobrá cena."

Bez jakéhokoli varování Silková pěst vystřelila vpřed a vagabund odlétl stranou. Popadl se za ústa a chrlil kletby.

„Zažeň ho, Mandorallene," prohodil Silk nedbalým tónem.

Zamračený rytíř vytrhl z pochvy meč a vyrazil na svém válečném hřebci pomalu a hrozivě ke klejícímu Drasnijci. Muž vyděšeně zaječel a prchal, co mu nohy stačily.

„Co to říkal?" ptal se Silka Vlk. „Stál jsi před ním, takže jsem na něj neviděl."

„Celá oblast je plná Murgů," odpověděl Silk, špl­haje zpátky do sedla. „Kheran tvrdí, že jen za minulý týden tu jejich oddílů projelo aspoň tucet."

„Ty to zvíře znáš?" užasla rozzuřená Se'Nedra.

„Kherana? Ovšem. Chodili jsme spolu do školy."

„Drasnijci vědí rádi, co se ve světě děje, prin­cezno," vysvětlil jí Vlk. „Král Rhodar má své lidi všu­de."

„Ten odpudivý muž je špión krále Rhodara?" vy­třeštila oči Se'Nedra.

Silk přikývl. „Vlastně je Kheran markrabě," upřesnil. „Za normálních okolností se ovšem chová podle etikety. Požádal mne, abych tlumočil jeho nej­hlubší úctu našim dámám."

Se'Nedra se tvářila zaraženě.

„Drasnijci se dorozumívají řečí prstů," poučil ji Garion. „Já myslel, že to ví každý."

Se'Nedra na něj vrhla ošklivý pohled.

„Kheran řekl doslova,  ,,Pověz té rudovlasé dívence, že se jí za tu urážku omlouvám," informoval Garion ja­koby nic. „Chtěl si promluvit se Silkem. a potřeboval záminku."

„Dívence? "

„To byla jeho slova, ne moje," pospíšil si Garion.

„Ty tu znakovou řeč znáš?"

„Přirozeně."

„To stačí, Garione," oznámila teta Pol neoblomně.

„Kheran nám doporučuje, abychom odsud co nej­rychleji zmizeli," pokračoval Silk. „Říká, že Murgové někoho hledají — pravděpodobně nás."

Z opačné strany tábora zaznělo náhle pár rozhněva­ných hlasů. Několik tuctů Nadraků se vyrojilo z nuz­ných obydlí, aby čelilo skupině murgoských jezdců, již se náhle vyhoupli nad okrajem rokle. V čele Nadraků se tyčil mohutný, tlustý muž, připomínající spíš zvíře než člověka. V pravici třímal hrozivý železný palcát. „Kordochu!" hulákal. „Říkal jsem, že tě zabiju, jestli sem vlezeš ještě jednou."

Muž, který vyjel ze skupinky jezdců čelit tomu kři­ku, byl Brill. „Navykládals toho spoustu, Tarleku," zakřičel v odpověď.

„Tentokrát dostaneš, co si zasloužíš," zaburácel Tarlek. Postupoval vpřed a máchal palcátem.

„Zůstaň, kde jsi," varoval jej Brill a přesunul se kus dál od skupiny. „Teď na tebe nemám čas."

„Nebudeš mít už vůbec žádný čas, Kordochu - na nic."

Barak se zazubil od ucha k uchu. „Nechcete se někdo rozloučit s naším starým přítelem?" zeptal se. „Myslím, že se chystá na zatraceně dlouhou cestu."

Jenže Brillova ruka náhle zmizela v záhybech je­ho tuniky, aby se vynořila s podivně vyhlížejí­cím trojúhelníkovým kusem oceli, asi šest palců širo­kým, a tímtéž pohybem jej mrštila přímo na Tarleka. Plochý trojúhelník s hvízdnutím proplul vzduchem, ro­tuje kolem své osy, zaleskl se na slunci a s odporným zvukem praskající kosti zmizel v klenutém Nadrakově hrudníku, Silk užasle sykl.

Tarlek hloupě zíral na Brilla,   ústa dokořán, a jeho levá ruka se pohnula k zející díře na prsou. Nato mu z pravačky vypadl palcát, podlomila se mu kolena a muž těžce dopadl na zem.

„Zmizme odtud!" štěkl Vlk. „Dolů potokem! Ry­chle!"

Hnali se cvalem po kamenitém dně potoka a od kopyt stříkala bahnitá voda. Po několika stech met­rech ostře zahnuli, aby se vyškrábali po strmém, stěr­kovitém břehu.

„Tudy!" houkl Barak a ukázal směrem, kde terén přecházel do roviny. Garion neměl ani čas přemýšlet, jen se držel koně jako klíště a snažil se nezůstat poza­du. Z dálky za sebou slyšel nějaké výkřiky.

Přejeli nízké návrší a na Vlkův pokyn na oka­mžik přitáhli otěže. „Hettare," zavelel stařec,  „podívej se, jestli jedou za námi."

Hettar strhl koně zpátky a několika skoky zdolal opět návrší.

Silk s bledou tváři mumlal kletby.

„Co je ti zase?" ptal se ho Barak.

Silk klel dál.

„Co ho tak rozrušilo?" obrátil se Barak k mistru Vl­kovi.

„Náš přítel utrpěl ošklivý šok," vysvětlil stařec. „Trochu někoho podcenil — a upřímně řečeno, já taky. Ta zbraň, kterou Brill použil proti Nadrakovi, se jmenuje žihadlo."

Barak pokrčil rameny. „Mně to připadalo jako obyčejný vrhací nůž, i když trochu divně tvarovaný."

„Tak docela obyčejný nebyl," zavrtěl hlavou Vlk. „Na všech třech stranách je ostrý jako břitva a hroty jsou obvykle namočeny do jedu. Tuhle speciální zbraň používají jenom Dagaši. Proto je taky Silk tak vyveden z míry."

„Mohlo mě to napadnout," vyčítal si Silk. „Brill je až příliš dobrý, než aby mohl být obyčejným sendarským lapkou."

„Víš, o čem to mluví, Polgaro?" ptal se Barak.

„Dagaši je tajným společenstvím, sídlícím ve Kthol Murgos," prozradila Pol. „Dobře vycvičení zabijáci - vrahové. Poslouchají pouze Ktačika a své vlastní starší. Ktačík je využívá po celá staletí, aby se jejich pomocí zbavil lidí, kteří mu stojí v cestě. Jsou velmi výkonní,"

„Zvláštnosti murgoské kultury mne nikdy pří­liš nezajímaly," zavrčel Barak. „Pokud chtějí přepadat a vraždit ze zálohy jeden druhého, tím líp." Přejel pohle­dem kopec, aby se podíval, jak se tváří Hettar. „Ta drobnůstka, kterou Brill použil, může být docela zají­mavá hračka, ale proti brnění a dobrému meči s ní nemá šanci."

„Nebuď tak zaostalý, Baraku." Silk už začínal opět získávat svůj nadhled a duševní rovnováhu. „Dobře hozené žihadlo dokáže prorazit i drátěnou košili, a po­kud víš jak, můžeš jím dokonce házet za roh. A nejen to, Dagaši dokáže zabít holýma rukama a nohama, bez ohledu na to, zda jsi ve zbroji nebo ne." Zachmuřil se, „Víš, Belgarate," uvažoval nahlas, „možná jsme celou dobu dělali jednu a tutéž chybu. Domnívali jsme se, že Ašarak používá Brilla jako svůj nástroj, ale možná tomu bylo právě naopak. Brill musí být opravdu dobrý, jinak by ho Ktačik neposlal na západ za námi." Nato se usmál, mrazivým, úzkým úsměvem. „Rád bych věděl, jak moc je dobrý." Ohnul prsty a zase je natáhl. „Potkal už jsem pár Dagaši, ale nikoho z jejich elity. Může to být velice zajímavé setkání."

„Nesmíme zapomínat na náš cíl," napomenul ho Vlk. Zachmuřeně pohlédl na tetu Pol a vyměnil si s ní významný pohled.

„To nemyslíš vážně," řekla pochybovačně.

„Obávám se, že nemáme příliš na vybranou, Pol. Všude kolem nás jsou Murgové — příliš blízko a v příliš velkém počtu. Nemáme kam ustupovat — při­špendlili nás přímo na jižní hranici Maragoru. Dříve ne­bo později nás stejně zaženou do jeho plání. Pokud se k tomu rozhodneme sami, alespoň si můžeme dávat po­zor a patřičně se na to připravit."

„Nelíbí se mi to, otče," potřásla hlavou.

„Mně taky ne," přiznal, „ale pokud se nezbavíme těch Murgů, nemáme šanci se do Údolí dostat před za­čátkem zimy."

Hettar se vrátil dolů. „Jedou sem," oznamoval tiše. ,,A další skupina se blíží obloukem od západu, aby nám přehradila cestu."

Vlk se zhluboka nadechl. „Mám dojem, Pol, že tím rozhodli za nás. Jedeme."

Když se vnořili do pásma stromů, oddělujícího úpatí kopce a širou pláň, bleskl Garion pohledem přes rameno. Na míle široký svah za nimi byl na tuctu míst poskvrněn obláčky prachu. Ze všech stran hor se stahují Murgové a míří k nim.

Cvalem projeli mezi stromy a s duněním minuli mělkou prohlubeň. Barak, jedoucí v čele, zvedl náhle ruku. „Před námi někdo je," volal.

„Murgové?" zareagoval hbitě Hettar a sahal po šavli.

„Nemyslím," odpověděl Barak. „Ten, kterého jsem viděl, vypadal spíš jako ti z té osady."

Silkovi se rozjasnily oči a vyrazil do čela. „Dostal jsem nápad," řekl na vysvětlenou. „Pusťte mě napřed," Pobídl koně do trysku a řítil se k místu, které ze všeho nejvíc vypadalo jako léčka. „Přátelé!" zakřičel. „Připravte se! Už jedou - a mají zlato!"

Z křoví a zpoza stromů se vyhouplo několik odrbaných mužů. vyzbrojených zrezavělými meči a seke­rami, a obklopilo mužíka. Silk mluvil překotně; živě gestikuloval a ukazoval ke svahu, jenž se nad nimi tyčil.

„Co to dělá?" nechápal Barak.

„Nejspíš něco hodně ošklivého," odtušil Vlk.

Muži se tvářili nejprve pochybovačně, po chvíli rozhovoru se však zřejmě nechali přesvědčit. Konečně se Silk obrátil v sedle a podíval se zpět, načež po­hodil paží v širokém gestu, zahrnujícím celé okolí. „Jedem!" houkl. „Jsou s námi!" Strhl koně a vyhrabal se s ním po stěrkovité stěně říčního koryta.

„Držte se pohromadě," varoval družinu Barak. „Nevím, co má za lubem, ale někdy mu ty finty nevy­jdou."

Produněli kolem zakaboněných lapků a vzhůru z ře­čiště, Silkovi v patách. „Cos jim to navykládal?" křikl na něj Barak, když ho dohonili.

„Řekl jsem jim, že patnáct Murgů  udělalo výpad do

Maragoru a vrátilo se se třemi pytli plnými zlata." Mu­žík se zasmál." „Pak ještě to, že muži v ležení je vrhli nazpět a že se to pokusí objet tudy. A nabídl jsem jim, že jestli budou hlídat tady, my obsadíme to další koryto hned vedle."

„Až tudy pojede Brill se svými Murgy, sesypou se na něj tihle lumpové," domyslel lest do konce Barak.

„Já vím." Silk se rozesmál. „Strašné pomyšlení, co?"

Pokračovali dál cvalem. Asi po půl míli zvedl mistr Vlk pravicí a všichni přitáhli otěže. „Tahle vzdálenost by měla stačit," oznámil. „A teď všichni dobře poslou­chejte. Tyto kopce jsou plné Murgů — budeme tedy muset přes Maragor."

Princezna Se "Nedra zalapala po dechu a tvář jí zběle­la jako křída.

„To bude dobré, má milá," konejšila ji teta Pol.

Vlkova tvář zůstávala ponuře vážná. „Jakmile vyje­deme na pláň, uslyšíte určité věci," pokračoval. „Nevšímejte si jich. Jen jeďte dál. Já pojedu v čele a chci, abyste ze mne nespouštěli oči. Jakmile zvednu paži, zastavíte a ihned seskočíte z koní. V tu chvíli sklopíte oči na zem a za žádnou cenu je nezvednete, ať uslyšíte cokoli. Polgara a já vás pak určitým způsobem uspíme. Nebraňte se. Jen se uvolněte a dělejte přesně to, co vám řekneme."

„Uspíte?" zaprotestoval Mandorallen. „Co však, budeme-li napadeni? Jakž se potom brániti budeme?"

„Na té pláni není nic živého, co by tě mohlo napad­nout, Mandorallene," ujistil jej Vlk. „A není zapotřebí bránit tvé tělo —jenom mysl."

„A co koně?" staral se Hettar.

„Koním se nic nestane. Ti duchy ani neuvidí."

„To nedokážu." Se'Nedřin hlas neměl daleko k hysterií. „Já nemůžu jet do Maragoru."

„Ale můžeš, má drahá," ubezpečila ji teta Pol tím­též klidným, chlácholivým hlasem. „Drž se u mne. Budu tě chránit."                                                       

Garion pocítil náhle hluboký závan sympatie k tomu vyděšenému děvčátku a pobídl koně, aby jím sta­nul po boku. „Já budu taky s tebou," nabídl se.

Vděčně se na něj podívala, ale rty se jí dosud chvěly a také běloba z lící dosud neustoupila.

Mistr Vlk se zhluboka nadechl a přejel pohledem dlouhý svah za zády. Prašná oblaka Murgů se značně přiblížila. „Dobrá," prohlásil. „Jedeme." Obrátil koně a vydal se lehkým klusem k ústí koryta, které končilo v rozlehlé pláni dole.

Zvuk se zdál být nejprve slaboučký a velice, veli­ce vzdálený -  skoro jako šepot větru ve větvích lesa nebo zurčení vody přes kameny. Jak vjížděli do pláně stále dál a dál, zvuk sílil a stával se zřetelnějším. Garion se krátce ohlédl, jako by skoro litoval, že kopce opustili. Nato dojel Se'Nedru a zaměřil zrak na záda mistra Vlka, pokoušeje se vypnout sluch.

Zvuk se nyní změnil v naříkající sbor, jehož vzde­chy občas pronikl ostrý výkřik. V pozadí celého sboru však zněl jediný hlas, který jako by nesl a udržoval všechny ostatní. Jeho kvílení, strašlivé a působivé, re­zonovalo Garionovi v hlavě a vymazávalo z ní veškeré myšlenky.

Mistr Vlk náhle zvedl ruku a Garion sklouzl ze sedla, zoufale zavrtávaje oči do země. Cosi se zatřepeta­lo na okraji jeho zorného pole, ale násilím potlačil im­puls podívat se tím směrem.

Nato už zaslechl klidný, chlácholivý hlas tety Pol. „Chci, abyste utvořili kruh," vyzvala je, „a vzali se za ruce. Nic nedokáže do toho kruhu vstoupit, budete tedy v bezpečí."

Garion natáhl chvějící se ruce. Kdosi uchopil levou, nevěděl kdo — okamžitě však pochopil, že drobná dlaň, křečovitě svírající jeho pravičku, nemohla patřit nikomu jinému než Se'Nedře.

Teta Pol stanula ve středu kruhu, a Garion cítil, jak je zalévá vlna síly, která z ní pramení. Kdesi vně kruhu tušil Vlka. Stařec prováděl cosi, co chlapci slabounce pěnilo krev v žilách a rozbušilo mu srdce.

Kvílení onoho osamělého, strašlivého hlasu zesíli­lo. Bylo čím dál pronikavější a Garion pocítil, jak se jej pomalu zmocňuje neklid a panika. Nevyváznou. Všichni zešílí.

„Teď mlč," dolehl k němu tetin hlas a Garion po­chopil, že to promluvila uvnitř jeho mysli. Panika ode­zněla a tělem se mu rozlévala podivná ochablost. Oči těžkly a kvílení sláblo v dáli. A potom, obklopen příjemným, uklidňujícím teplem, téměř naráz upadl do hlubokého spánku.