Kapitola čtvrtá

David

Na to, až se ručička posune na za pět minut dvanáct, jsem čekal jako na smilování. Trvalo to snad celou věčnost, přesto tahle netrpělivě očekávaná chvíle nastala. Hovor v síni utichal, pár lidí si vzrušeně šeptalo. Prodral jsem se davem a kousek od schodiště jsem našel Rebeku. Strnule stála v polostínu a netrpělivě mě vyhlížela, jako by si myslela, že nepřijdu. Přemohl jsem nutkání ušklíbnout se a postavil jsem se vedle ní.

"Opravdu jste si myslela, že nepřijdu?" zašeptal jsem jí zezadu do ucha. Jestli se lekla, tak to nedala najevo.

"Neznám vás, tudíž nevím, co od vás mohu čekat. Byla jsem otevřená všem možnostem," odpověděla mi chladně.

Obešel jsem ji a obřadně se uklonil. Zhruba za dvě minuty nás bude kritickým okem sledovat celý sál. Stál jsem tam, dokud všichni neutichli. A pak… Sklonil jsem hlavu a podal jí ruku. Znovu se třásla. Poklekl jsem a ona mi druhou dlaň položila na hlavu. Nenáviděl jsem osobní doteky, nebyl jsem na ně zvyklý, ale od ní mi to kupodivu nevadilo. Bylo to… přirozené. Bolest hlavy, která mě nesnesitelně mučila jako zázrakem zmizela. V sále se nikdo neodvážil vydat ani hlásku. Netrpělivě jsem se rozhlédl kolem, kousek od nás stály ostatní páry.

Zapomněl jsem na okolní svět a plně jsem se soustředil. A pak se to stalo. Naše propojené ruce začaly zářit, teplo vycházející z nich mě celého sežehlo. Ten pocit byl nepřekonatelný, cítil jsem se v naprostém bezpečí a přesto mi připadalo, že každou chvíli můžu přepadnout přes tu hranu a už se nikdy nevrátím. Zvedl jsem hlavu a její oči se setkaly s těmi mými. Viděl jsem v nich ten samý úžas, který jsem cítil i já.

Energie nás obklopovala, sílila a strkala naše těla blíž a blíž k sobě. Tajemná síla byla neústupná a přesto tak jemná. Nemohl jsem se jí podvolit, i když jsem po tom z nějakého mě neznámého důvodu bezmezně toužil. Rebeka se na mě fascinovaně usmála.

Nastal čas skončit spojení. Odtrhl jsem svou ruku od té její. Cítil jsem, jak všechno okolo pohaslo, nezůstal ani střípek teplého pocitu bezpečí. Sklonil jsem hlavu a snažil si vzpomenout, jak se používají nohy. Vstal jsem a připadal si naprosto vyčerpaný a nechráněný. Oči všech lidí ze sálu se upíraly směrem k nám. Naše záře byla nejsilnější.

Rebeka byla mocná, velmi mocná a ve spojení s mou nekontrolovatelnou silou se vytvořilo něco jedinečného. Okolo stojící nemlčeli z povinnosti, ale z úžasu.

Podíval jsem se na Rebeku. Rty měla pootevřené a silně lapala po dechu. Černé panenky měla rozšířené přes celou duhovku a tváře zrůžovělé vzrušením. Měl jsem potřebu chytit ji do náručí a skrýt ji přede všemi v místnosti, aby neviděli ten pohled, který mě podlamoval kolena. Snažil jsem se za každou cenu ovládnout, muži přece musí být silní.

Byl čas doprovodit ji ke dveřím. Odejít a možná už ji nikdy nespatřit. Po schodech jsem stoupal pomalu, snažil jsem se co nejvíce prodloužit čas, kdy budu cítit to jemné teplo vycházející z její ruky.

Tiskl jsem ji víc, než bylo potřeba. Viděl jsem, jak se obrovské dřevěné dveře výsměšně blíží rychleji, než jsem chtěl. Byl čas ji pustit. Naposledy jsem její ruku pevně stiskl a pak ji pustil. Byl konec.

Popošla pár kroků, najednou se ale obrátila a vrhla na mě pohled. Byl naprosto nečitelný. Pomněnková modř v jejích očích se změnila na záři hlubokého oceánu, který mě pohlcoval. Chtěla něco říct, viděl jsem jí to na jejích rtech. Ale nesměla, ne teď a tady. A ani já ji nemohl říct, ať mlčí. Všechno by se tím zničilo, nebyl by to můj konec, ale její. A tak jsem se rychle bezmyšlenkovitě otočil a rychle odešel.

Rebeka

Plná pocitů jsem zůstala stál uprostřed prázdné chodby. Prošlo kolem mě ještě několik dívek, které se účastnily obřadu, ale žádná z nich se nezastavila. A já nebyla schopna odejít. Dívala jsem se na místo, kde mi zmizel z dohledu a cítila, jak se mi do očí vlévají slzy. Už nikdy neuvidím tu zvláštní zelenou záři vycházející mu z očí.

A to jsem nemohla dopustit. Podkasala jsem si bílé šaty a rozběhla se chodbou k místu, kde odešel. Zoufale jsem si přála být u něho a ani jsem nevěděla proč. Dlouhé šaty se mi pletly mezi nohy. Nikdy ho nedoženu…

Celá udýchaná jsem zabočila za roh a uviděla ho tam stát opřeného o zeď. Hlavu měl zakloněnou, oči zavřené.

Cukl sebou, vyděšeně se na mě podíval a probodl mě ohnivým pohledem.

"Co tu děláš?" zeptal se ledově. Byl to ten samý hlas, kterým na mě mluvil na terase. Ale já se nepozastavila nad jeho ostrým, neosobním, tónem. Zaskočil mě obsah věty, na kterou jsem neznala odpověď. Sama jsem totiž nevěděla, proč tu právě teď stojím, udýchaná a rozcuchaná.

"Já… nevím," přiznala jsem zahanbeně. Odlepil se ode zdi a jako šelma se ke mně blížil. V tu chvíli mi něco říkalo, že bych se měla otočit a utéct. Ale já to nedokázala. Jen jsem tam stála a čekala, až dojde ke mně. Šel pomalu, jako by mi dával čas na rozmyšlenou. Právě jsme hráli hru, která by nás oba dva mohla zničit.

Už byl jen kousek ode mě, zastavil se a dal mi poslední možnost k útěku. A já ji naschvál promarnila.

Jednou rukou mě chytil v kříži a tělem se přitiskl až ke mně. Pomalu mě tlačil ke zdi. Byl najednou blíž než kterýkoliv jiný muž. Velmi nekompromisně narušoval můj osobní prostor a já nedokázala říct ne.

Olízla jsem si vyprahlé rty. Přes tvář mu přejel zvláštní stín.

"Právě si hraješ s ohněm, holčičko," zašeptal. Jeho hlas byl na hony vzdálený tomu, kterým na mě mluvil před chvílí. Byl hrubý, chraplavý a tichý jako pomalé plížení se šelmy.

"Miluji oheň," řekla jsem první věc, která mě napadla. V hlavě jsem měla absolutně prázdno.

"Riskuješ, že se spálíš," namítl.

"Risk je přece zisk ne?" vydechla jsem tiše.

Byl už blízko, tak blízko od mých rtů. Upřela pohled do jeho tváře.

Přiblížil se ještě blíž. Cítila jsem teplý dech vycházející z jeho úst. A pak se svými rty dotkl těch mých.

Všechen zadržovaný stud, zdrženlivost, strach i předsudky zmizely. Zbyl jen on a jeho polibek. Netušila jsem, že se člověk může zároveň cítit tak svázaně a uvolněně. Instinktivně jsem pootevřela rty. Dotyk jemný jako chmýří byl najednou silnější, míra intimity přesáhla to, co jsem dosud poznala.

V tu chvíli si někdo kousek od nás odkašlal. Srdce mi vylétlo až do krku, David ode mě rychle odskočil. Bylo pozdě. Uprostřed chodby kousek od nás stála Madame v tmavě modrých šatech. Strčil mě za sebe, zvedl hlavu a vyzývavě se na Madame podíval. Měla jsem chuť říct mu, ať přestane, ať skloní hlavu a prosí o shovívavost. Ale nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku.

Před očima se mi honilo vše, co jsem právě ztratila. Tohle byl konec. Neodpustitelné porušení pravidel. Co na to řekne otec, který do mě vkládal naděje? Do očí se mi nahrnuly slzy.

"Myslela jsem si o vás, slečno Abrahámová, že si vážíte dobré pověsti," řekla Madame ledově. "A o tobě, Davide, že jsi se narodil se smyslem pro čest."

"To bych ho musel mít po kom zdědit," odpověděl jí mrazivě. "I když otec čestný byl." Při jeho slovech jsem sebou trhla a ještě víc se přikrčila. Tohle je konec.

Madame se napřímila a znovu se otočila na mě.

"Kvůli vašemu otci nebudu z tohoto incidentu dělat žádné závěry, slečno. Přesto vás prosím, aby jste po zítřejším zasvěcení odjela zpět domů a vrátila se k nám až na příští debutantský ples," oznámila mi. Příští debutantský ples. Jedním skoro polibkem jsem si vysloužila rok vyhnanství… Pokorně jsem přikývla a obrátila se k odchodu. Davidovi jsem nevěnovala jediný pohled.