Kapitola čtrnáctá

"R

hage, nechoď tam! Nemůžeme vědět, kde přesně v místnosti se nachází a jak to uvnitř vypadá. Co my víme, jak zvráceně si zabezpečil okolí toho dítěte!" Marianne stála opřená o zeď a poslouchala telefonní rozhovor Vishouse ze sídla a Rhage na druhém konci. On s dvojčaty byl na místě, dvě patra nad nimi v pronajatém bytě.

"Ne, teplotní senzory nám nepomůžou, ty zkurvysyni jsou studený jak psí čumák. Hele, to nemá cenu, jo, já vím, že tě to už nebaví," Vé už začínal pěnit, "hele, jestli se chceš s někým porvat, tak jdi do ZeroSum. Ty mi taky můžeš. Jo, dej mi Phuryho…" Marianne přestala poslouchat a unaveně si promnula čelo. Tohle nikam nevede. Když už se chystali odhmotnit z nemocnice, tak Dariovi volal Vishous, že bratři zaslechli zvuky z bytu a zřejmě rozhovor toho muže s někým. Bylo jasné, že někomu telefonoval a donáška pizzy to nebyla. Marianne se přitočila do Vého zorného pole a pár posunky mu naznačila otázku.

"Phury, hele, jak dlouho tam ještě budete?" Z druhého konce bylo chvíli ticho, Phury se nejspíš ptal chlapů.

"Ok, fajn, tak mě pak přijďte vzbudit, s poldou vás vystřídáme." Vishous vymáčkl hovor a vrátil zpátky telefon Dariovi. Ta jeho Motorola RAZR už má dobrých dvacet minut vybitou baterku. Nejspíš by se jim vyplatilo investovat do vysílaček s pár kilometrovým pokrytím.

"Hele, jestli potřebujete lidi, tak bychom to tam s Dariem mohli pohlídat, stejnak jsi říkal, že se tam nic neděje."

Uslyšela něco přidušeného, jako by někdo maskoval smích. Jo, tak to byl pokles, když už se i Darius směje jejím nenápadným, předem prohraným pokusům. Vishous se na Marianne podíval stylem, jestli se náhodou nezbláznila a s podobným úšklebkem, který převážně věnuje každému, kdo nechápe kvantovou fyziku, zavrtěl hlavou.

"Tak proč jsi nás sem volal?" Vé pozvedl tmavé obočí a šlehl pohledem za její záda.

Aha, jí sem nikdo nevolal, ona je tu je jen jako přívěsek. "Skvělý, tak až si tu záhadu pánové vysvětlíte, tak mi dejte vědět, budu doma štepovat ponožky." S těmito slovy se odhmotnila z Doupěte. Nečekala na jejich posměšky. Jestli ji něco kdy dokázalo vytočit, tak tenhle samčí nadřazený přístup. Každý z Bratrstva byl alfa samec, což komplikovalo vycházení jedinců mezi sebou a příčinou neshod byly potom trestné rituály. Ať tak, či onak, ženy jim byly ku prospěchu jen jako krásné doplňky, které na ně čekají doma. Trochu jako kanape, nebo stolní lampa.

 

Když se zhmotnila u Daria v předsíni, pořád ještě skřípala zuby. Fritzovi oznámila, že nebude jíst a razila si to rovnou do svého pokoje. Zatracení válečníci a jejich staré zákony o blahobytu žen. Doba jde kupředu a nic by se nepokazilo, kdyby přehodnotili své názory na něžné pohlaví. Sakrovala cestou do koupelny a její rozladění stoupalo. Nikoho nic nepotěší víc, než když se dozví, že je k nepotřebě. Za deset minut jí někdo zaklepal na dveře koupelny a veselý hlas Daria ji nabádal, ať si z toho nic nedělá.

"Fritz ti připravil večeři, já jsem nechtěla, tak co kdyby ses šel futrovat a mě nechal být?" zaprskla a přejela si masážní sprchovou hlavicí po tváři. Naneštěstí slyšela, jak se za dveřmi tiše směje a o pár vteřin později mluví k Fritzovi, aby mu osmažil steak.

Zavrčela. "Fajn, tak sis vyřídil dlabenec a teď můžeš jít, ne?"

"Marianne, no tak. Já za to nemůžu, že tě Vishous nepostavil na stráž před byt k bezduchýmu. Hele, jestli tě to uklidní, můžeme o víkendu letět do Evropy. Před Buckinghamským palácem stojí v každou denní dobu palácová stráž, tak bych tě s nimi mohl vyfotit. Určitě bys Véčku vytřela zrak a příště by přehodnotil svou odpověď."

"Chceš mě naštvat?"

"Chraň pánbůh." Další smích skrz dveře, který svým sytým odstínem vibroval v malém, uzavřeném prostoru. "Jen jsem si představil, jak bys skvostně vypadala v britském stejnokroji."

"Ty se tím bavíš, ale vy na tom nejste o nic lépe. Sedíte tam na zadcích a nehnete brvou. Hele a vážně netuším, že se o tom s tebou ještě bavím. Dostal jsi, co jsi chtěl. Vé si myslí, že jsem neschopná a já musím sedět doma a čekat, to je taky nejčastější náplň ženské práce!"

"Co má zase tohle znamenat? Vishous si nemyslí, že jsi neschopná, o tom nepadlo slovo. Prostě tě bral jako kteroukoliv ženu z domácnosti. A co ta narážka? Připadáš si jako žena méněcenná? Heh, nic ve zlém, Marianne, ale mám pro tebe novinku, jsi žena. Nejsi omezovaná víc, než kdybychom na hlídku odmítli poslat klub roztleskávaček."

"Ty se nedokáží poprat s těmi ničemy."

"Fajn. Tak jsi to mohla Vishousovi říct. Určitě by ho nezajímala všechna ta omáčka kolem a nadšeně by tě poslal do služby."

"Nepomáháš mi!"

"Nesmíš, být tak vztahovačná, jsi moc ztuhlá, nechceš udělat masáž a umýt záda?"

Marianne se udiveně podívala na skleněnou stěnu posuvných dveří a zavrtěla hlavou v němém "to se mi snad jenom zdá".

"Jestli sem vkročíš, tak jedině, abych tě utopila!" Čekala další rádoby vtipný komentář, ale když se zaposlouchala, zachytila Fritzovu větu o hotovém pokrmu. Odfrkla si - chlapi a jejich žaludky.

"Darie?"

…?

"Darie!" Nic. Odešel. Zarazila se, když si uvědomila, že dal přednost jídlu před její osobou. No, to je perfektní, nadávala a hrabala se do stoje.

Bylo už skoro půl páté ráno a žaluzie vně oken se začaly stahovat. Touhle drobnou vymožeností Vishous vybavil vilu hned, když dala najevo zájem o přebývání. Na Daria v té době neměli kontakt, ale po návratu nedal nikdy znát, že by mu vadilo pohybovat se po domě i během dne.

Osušila se a oblékla nový župan, který jí obstaral Fritz. Měl podobný odstín barvy jejích šatů, které měla na plese v Montclair. Jemná broskvová záře. Když stála na podiu a připravovala se na zpěv, mezi vším tím dolaďováním detailů si všimla úchvatného cizince, který vešel hlavními dveřmi. Byl jiný než všichni ostatní a jeho oči byly tak temné. Nedokázala v nich číst, a přesto ji něco přitahovalo se do nich dívat. Ztratit se v nich. Během toho co zpívala, věděla, že ji pozoruje a dělalo jí dobře cítit jeho oči na svém těle.

Dlouho se bránila podobné úvaze, že by mohli být někdy něco víc, ale v tu chvíli… V tu chvíli ji samozřejmě nenapadlo, že se jedná o Daria. Možná právě proto. Ve skutečnosti spíše pozorovala jeho osobu jako žena a nehledala v něm podobnost s minulostí. Století ho neviděla a tehdy se chtěla zbavit všech vzpomínek, které ji bolely. Vzpomínek na rodinu, bratry, i Wratha. Nikdy neměla pocit, že ji zradil tím, když ji nechal v kolstor. Nikdo z nich to tenkrát nerozhodl, ten příkaz přišel z glymery. Zakázala si myslet na všechny, jež znala a vzpomínky zamkla hluboko do srdce, kde jí nemohly ublížit. Bylo tak snadnější žít den po dni a sžívat se s osudem.

 

Vyfoukala si vlasy a vešla do pokoje. Na posteli našla na porcelánovém talířku dýňový koláč s čerstvě uříznutou růží. Ještě byla v poupěti a na okvětních plátcích se leskla ranní rosa. Musel ji utrhnout během toho, co se sprchovala.

Zlobila se na něj, ale, sakra, jak se může zlobit na někoho, kdo jí dá růži? Byla částečně znechucená, až do teď se nepovažovala za ženu, kterou by si chlap udobřil kytkou, ale teď? Přivoněla si k ní a zavřela oči, ach, jak je ubohá. Dlouhý stonek zasunula do úzké vázy foukaného skla a postavila ji na noční stolek.

 

Přemlouvala se zhruba minutu, než se rozhodla, že se za ním zastaví. Doufala, že ještě nebude spát, aby ze sebe co možná nejrychleji vysypala poděkování a s trochou zapření… Ne, omluvu se sebe nedostane, nemá k ní důvod.

Znovu bezdůvodně napružená překonala chodbu a přemýšlela, jestli zaklepat. Kdyby spal, zbytečně by ho vzbudila. Rozhodla se, že ke své původní omluvě, kterou ze sebe určitě nevykřesá, raději přidá omluvu, za vpadnutí, než aby mu kazila spánek.

Tiše pootevřela dveře a nakoukla do setmělého pokoje. Jediné, co svítilo, bylo ostré, modré světlo digitálního budíku. Po špičkách se přikradla blíž a naklonila se nad jeho ležící tělo. Měla by se otočit a jít pryč, na poděkování jak vidno nečekal, ale bože, byl tak krásný. Ležel na přikrývkách jen v kalhotách od pyžama s jednou rukou pod polštářem, který svíral zatnutou pěstí. Čelo vyhlazené a klidné. Když tu teď takhle stála, nepozorována jeho modrýma očima, ve kterých se třpytilo všechno poznání světa, mohla si ho prohlédnout. Část delších vlasů mu spadala do obličeje a zbytek byl rozházený na černém saténu. Vypadaly na dotek hebce a jemně, ladily k tmavému obočí a řasám, které vrhaly stíny na klenuté tváře s mužně tvarovanou čelistí. Všimla si, že mu narostlo tmavé strniště, vzpomněla si na pocit, když ji líbal v klíně. Nevěděla, co ji vzrušovalo víc, cítit jeho jazyk, nebo slastnou hrubost jeho tváře.

Připadala si až trapně, když postávala nad ním, spícím a bezbranným a přemýšlela o něčem takovém. Oči jí začaly bloudit po silných ramenou a pažích. Tolik pevných svalů, bez jediného, přebytečného gramu tuku, pokrytých tou nejjemnější pokožkou. Kriste, věděla, že takhle jemná je po celičkém jeho těle i tam, kde končil lem jeho tepláků. Kyčle mu vystupovaly do popředí a smetly tak názor, že není nic krásnějšího než hrudník, tohoto muže. Byly tak zatraceně nízko. Marianne cítila, jak její tělo tepe nesnesitelným horkem, které jí spalovalo každou buňku. Možná, že kdyby se ho jen dotkla, jen zkusit, jestli je pořád stejně dokonalý jako si ho pamatuje. Jaká blbost, samozřejmě, že je stejný. Nemohla uvěřit, že to jsou dva dny, co se ho beze studu všude dotýkala a tiskla si ho k sobě i přesto, že ztrácela dech. Byl tak těžký v porovnání s jejím křehkým tělem, tak velký… všude. Jak hloupá myšlenka, kdyby se ho dotkla, možná by to zmírnilo, její pocit že hoří. Neudělá to, že ne? Otočí se a půjde si po svém…

S pocitem, že dělá něco nezákonného, k němu zkusmo natáhla ruku. Vykřikla, když se jeho tělo vymrštilo a smetlo ji na postel. Ztuhlá a v šoku ležela naznak přišpendlená jeho pažemi a snažila se popadnout dech. Měla pocit, že jí srdce vyskočí z hrudi a namísto toho, aby se její tep stabilizoval, se rozeběhl ještě rychleji, když se mu zadívala do očí. Nedokázala poznat, jestli je má přivřené předešlým spánkem anebo vzrušením, které se mu znenadání objevilo ve tváři. Pokusila se zvednout, ale nepohnula se ani o píď. Cítila by se rozpačitě a snažila se zlehčit situaci, kdyby dokázala polknout knedlík, který jí vysušil ústa.

"Já… já jsem jen…"

"Šššt," zasyčel a tyčil se nad ní jako divoké zvíře. Z pootevřených úst se mu přes plný spodní ret vysunuly špičáky. Musel cítit, že se jí zmocňuje šílenství a bylo jí jasné, že ví o její vlhkosti v klíně.

"Tohle je můj pokoj. Moje pravidla. A ty jsi teď moje." Vrhnul se na ni dřív, než dokázala vydechnout stlačovaný vzduch. Nadto nedokázala víc než lapat po dechu, když využil její potřeby nadechnutí a vypil se jí do úst jazykem. Vzdychla, byl tak dobrý a tak, tak horký. Odpovídala na jeho krouživé hlazení a poslouchala, jak z jeho prsou vychází tiché předení. O chvíli později se na ni položil plnou vahou a dlaněmi jí zvedl nohy, aby mu je mohla obtočit kolem boků. Zaklonila hlavu, aby nabrala vzduch do plic a zasténala, když v klíně ucítila tlak, tupé hlavice jeho erekce. Pohyboval se na ní v kolíbavém rytmu a zuby mu klouzaly po tepně na jejím krku. Nezaváhala ani na okamžik, přesto, že se od ní ještě nikdy nikdo nekrmil, zatoužila být součástí tohoto muže, úplně a docela. Naklonila hlavu víc k rameni a zatnula mu nehty do silného svalstva zad. Zamručel a zapletl jí prsty do vlasů. Pohybem jí zaklonil hlavu a vyklenul hrudník k jeho. V prvním okamžiku se lekla, když se jeho zuby zanořily hluboko do její tepny, ale v druhém byla na vrcholu blaha. Sál její krev, jako by na tom závisel jeho život. Uvědomila si, jak moc hladový musel být, vyšla mu vstříc, když ji jeho paže těsně objaly a tiskly si ji pevně a tvrdě. Zajela mu rukou do vlasů a sevřela je až u kořínků. Byl tak živočišný, až přestávala uvažovat a cele se poddala pocitu, který ji pohlcoval. Skoro si neuvědomila, že přestal, chvíli zhluboka dýchal a jen ji drtil. Tahle chvíle dlouho netrvala, stačil jediný pohled, když srovnal tvář do její úrovně, aby pochopila, že rozhodně neskončil.

Dychtila, aby si ji vzal a v ničem se neomezoval. Proto ji překvapilo, že vrčí jako by se s něčím pral.

"Řekni, že jsem tvůj. Chci slyšet, že jsem jediný."

Překvapeně zamrkala a otevřela ústa, ze kterých nevyšlo ani slovo.

Oči mu hněvivě zaplály a ucítila na krku další kousnutí jeho zubů. Vykřikla. Trvalo to jen chvilku a mírná bolest jí vystřelovala rozkoš do klína, na který se tlačilo jeho vzrušení. Cítila, jak s sebou jeho penis škube, muselo ho to bolet.

"Řekni mi, že chceš, abych byl tvůj muž. Marianne, řekni to a mysli to vážně." Propaloval ji pohledem a nemohla si nevšimnout, že jeho špičáky byly vysunuté nejvyšší slastí. Napadlo ji, jestli to není reakce na dnešní příhodu se Silviem, ale k tomu se nevracel. Když zavřela dveře Haversovy kanceláře, nevypadal rozzlobeně, akceptoval její soukromí a zřejmě v Silviovi neviděl hrozbu.

Myšlenky jí přerušilo další kousnutí a tentokrát na druhé straně krku. Tlumeně vyjekla, ale její hlasivky utlumily jeho rty. Na jazyku cítila svou vlastní krev, která byla všude v jeho ústech. Skoro zapomněla, na co se jí ptal, když zavrčel další majetnická slova. A jeho boky s sebou zaškubaly potřebou, tolik odlišnou od té, kterou už ukojil a přesto stejně silnou.

"Jsi jediný. Není jiný muž," vydechla konečně a dostalo se jí spokojeného zamručení. Znovu ji hluboce políbil, když si všimla ještě něčeho, z jeho kůže začala vycházet krásná, temná a těžká vůně. Sálala z celého jeho těla a nabývala na intenzitě. Marianne ztuhla, a ač její tělo reagovalo na samčí vázací pach jako zběsilé, byla šokovaná.

"Darie -"

"Já vím a omlouvat se nebudu. Už nemám sílu se tomu bránit. Bojoval jsem s tím tak dlouho a je to tisíckrát náročnější, než léta bojů na frontách."

Tajila dech, když ho poslouchala. Skoro si ani nevšimla, že rozvazuje její župan a stahuje jí ho z ramen a pak z těla. Jestli to bylo ještě možné, tak se jeho pohled zintensivnil a oči temně plápolaly. Byla pod jeho tělem nahá a citlivá pokožka dokázala vnímat jen tu jeho horkou, jemnou, orosenou voňavým potem.

Jeho rty se přitiskly k jejímu uchu. "Chci, abys mě milovala. Miluješ mě, Marianne? Protože já tě miluju, miluju, jako blázen. Už nedokážu dělat, že ne. Jsi jako prokletí, krásné, bolavé prokletí. Chci jen, abys mě vlastnila, abys mě chtěla. Udělám všechno, abys byla moje," šeptal a hladil ji po těle. Jeho dlaně obemkly její ňadra a schovaly je jako nejdražší poklady. Myslela si, že nic víc, už ji nedokáže zničit, dokud se k nim nepřidaly i jeho rty. Už skoro zapomněla dýchat, když si konečně stáhl tepláky a setřásl je na zem. Jen co se k ní těsně přitiskl, ucítila v klíně horký tlak. Nedočkavě mu pánví vyšla vstříc a zatlačila mu dlaněmi do hýždí, aby vše urychlila. Zasténal a pronikl jí až na dno. Naplnil ji až po okraj, párkrát se hluboce zanořil a zase vyklouzl, než se začal rychle pohybovat. Vůně jeho kůže se rozehřívala a byla čím dál sytější. Nedokázala myslet na nic než na něj a na všechno co dělal. Jestli je jeho prokletí, pak děkuje bohu, že je její milenec prokletý.

Ve vší té změti pocitů a tužeb si uvědomila jak moc je úžasný a - měla by si připadat provinile - ale miluje ho, taky ho miluje a ač si slíbila, že po Rodsteovi, už nikomu srdce nedá, mýlila se. Zamilovala se do něj ve chvíli, kdy poznala jaký opravdu je. Tak dlouho už ho milovala a sžíraly ji její vlastní city.

Držela se ho za paže, zatímco jejich těla tančila a vzdychala mu do úst, že ho také miluje a že je jen jeho. Viděla na něm, že to chce slyšet, že to potřebuje vědět a pokaždé, když mu to řekla, jí odpověděl. Někde v průběhu toho, k ní začal mluvit ve staré řeči a svěřovat se se vším, co doposud cítil a co v sobě držel. Ach, milovala ho tak moc. Nedokázala říct, kdy je jejich únava dohnala, ale poslední na co si vzpomínala, bylo, jak se v poslední chvíli zmocnil jejích rtů a vypálil do nich neodvolatelně své jméno.