kapitola 9

Ten pokoj, který mi Remy laskavě věnovala pro mé osobní užití, byl větší než můj byt na opačné straně města. Má vzteklá část byla znechucená, ale ta holčičí část chtěla skotačit v plné šatně, na posteli s nebesy a v zapuštěné vaně s masážními tryskami. Nechala jsem vyhrát tu skotačivou část.
Potom, co jsem pověsila všechny nové šaty, vyzkoušela všechny drahé šampony a pleťové vody na toaletním stolku a dala si hodinovou bublinkovou koupel, jsem prohrábla své nové oblečení. Sbíhaly se mi sliny, když jsem ucítila slabou vůni snídaně a rozhodla jsem se sledovat vůni slaniny do přízemí. Oblékla jsem si nové hedvábné pyžamo – nejslušnější kus oblečení, který jsem nyní měla – a prohledala sídlo, dokud jsem nenašla Remy. V ruce jsem si nesla telefon.
Má nová spolubydlící byla v kuchyni a seděla u mramorového snídaňového pultu s hrnkem kávy. Hedvábné černé vlasy jí visely v elegantním, hladkém ohonu a měla na sobě krásnou nebesky modrou domácí soupravu. Vypadala jako reklama pro časopis Elegantní bydleni. „Tak brzy zpět?"
Strčila jsem jí telefon. „Nejdřív to nejdúležitější. Pokud zavolám do práce, že je mi zase špatně, jistě mě vyhodí.“ Zvědavě na mě pohlédla. „A ? Nepotřebuješ tu práci. Ted jsi se mnou, a co nemůžu poskytnout já, poskytne Noe."
„Jakkoli senzačně to zní, radši bych nebyla vydržovanou metresou nebo drženou sukubou nebo čímkoli, co teď jsem. Krom toho mam svou práci ráda." Nebyla to ani tak moc lež; většinu času jsem ji skutečné ráda měla. Byly to jen určité její aspekty, které jsem nenáviděla — jako moje šéfová. „Jen to, že jsem nemrtvá, neznamená, že musím úplně změnit život.“
Přinejmenším jsem doufala, že neznamená.
Remy se usmála a položila svůj šálek. „Nejsme nemrtvé. Jsme nesmrtelné."
„Já jsem nesmrtelná?“
„V podstatě. Pro nás sukuby existují jen dva způsoby, jak zemřít.“
„A to jak?“
„Obvykle nepřímo. Když oba tví páni zemřou, zemřeš i ty.“
To znělo jako mizernej háček. „A co se stane pak?“ Choulostivě pokrčila rameny a vyhýbala se očnímu kontaktu. „Přestaneš existovat na této úrovni.“
Ježiš! „Existuju ještě v jiné úrovni?“
Další neurčité pokrčení ramen. „Myslím. Není to něco, o čem bychom rády hovořily."
Ignorovala jsem pocit hrůzy rozlévající se mi v žaludku. Nebudu na to ted myslet; budu o tom přemýšlet později.
Strčila jsem jí telefon znovu pod nos. „Bez ohledu na to potřebuji, abys místo mě zavolala do práce.“ Z toho neustoupím. „Víš jak těžké je narazit v tomhle městě na dobrou práci v muzeu? A moje šéfka vycítí podvod na sto honů, takže potřebuji, abys jako byla má doktorka nebo tak něco. Řekni jí, že mám něco neškodného, jo?“ Vzala jsem jí telefon z prstů a vyťukala číslo dřív, než mohla odporovat. Remy se na mé ušklíbla a v očekávánísi přiložila telefon k uchu. Předpokládám, že to na druhém konci někdo zvedl, protože si Remy odkašlala a začala jako obchodním tónem: „Ano, ráda bych mluvila se...,“ zarazila se a podívala se na mě.
„Slečnou Cliverovou, ředitelkou muzea.“
„Mm, slečnou Cliverovou, prosím. Bude nadřízenou slečny Jacqueline Brightonové.“ Pryč byl hravý, škádlivý Remyin hlas. Na jeho místě byl teď sevřený britský akcent. Mrkla na mě, zatímco čekala. „Ano, slečna Cliverová? Tady doktorka Summoreová. Jacqueline Brightonová je má pacientka a chtěla, abych vám dala vědět, že má nepříznivou reakci na narkózu, kterou dostala. Obávám se, že ji ještě několik dní nemůžeme propustit z nemocnice. Zůstane do té doby v mé péči.“
Následovala pauza v konverzaci a Remy přikývla a několikrát zamručela na souhlas. „Byl to chirurgický zákrok osobní povahy.“ Další pauza. „Zvětšení prsou.“ Zalapala jsem po dechu a pokusila se jí telefon vytrhnout. Remy mi snadno ustoupila z cesty a pokračovala v hovoru do telefonu. „Chápu, slečno Cliverová,“ odpověděla. Hleděla mi zpříma do očí a snažila se zadržet smích. „Ano, řeknu jí to, až se probere z narkózy. Ano, ano, samozřejmě. Hezký den.“ Zaklapla telefon a s domýšlivým úsměvem mi ho podala. „Je to vyřízený.“
„Co si myslíš?“ vybuchla jsem. „Má šéfová si nemůže myslet, že vynechávám práci kvůli operaci prsou!“ „Jestli ti to pomůže, tak řekla, že ji to nepřekvapilo. Krom toho, jak jinak hodláš vysvětlovat své nové vylepšené já?"
Když mluvila, vstoupila do kuchyně malá postarší žena v zástěře a šedomodrých šatech. Protest mi uvízl v hrdle, když jsem ji pozorovala, jak připravuje talíř slaniny, vajec a párek pro Remy.
Při tom pohledu mi zakručelo v břiše: Remy vzala kousek slaniny a okusovala její konec. „Máš hlad?"
„Není to tak dlouho, co jsme jedly.“ Ale já jsem měla hlad.
„Ted když jsi nemrtvá, máš jiný metabolismus.“ Naklonila se ke mně a zašeptala: „Krom toho, když mám sluhy, aby mi vařili tři jídla denně, myslí si, že jsem normální.“ „Ty máš služebnictvo?“
Nakrabatila čelo. „Och, jo. Nemyslela sis snad. Že bych byla domácí typ, nebo jo?“
No, ne. Předklonila jsem se a snažila mluvit potichu. „Ale co celá ta nemrtvá věc? Upíři?“
Obrátila oči v sloup a ukousla si slaniny. Měla jsem nutkání ukrást jí kousek z talíře, voněla úžasně a já měla ukrutný hlad. „Nejdřív ze všeho,“ řekla, „přestaň říkat, že jsme nemrtvé. Evokuje mi to zombie. Zadruhé, žádní upíři nebo jakákoli jiná individua sem nemohou přijít. Jsem chráněna, pamatuješ? Nejlepší čarodějky ve městě prolezly celé tohle místo. Kněz taky, tak si s touhle částí přestaň dělat starosti. Zatřetí, není to jako bych dělala něco neobvyklého, až na to, že mám sem tam pár mužských návštěv.“ Znovu pokrčila rameny. „Ethel si jenom myslí, že jsem trochu nevázaná ženská.“ Remy si znovu ukousla slaniny a usmála se na mě. „Takže chceš snídani?“
Samozřejmě, že jsem chtěla. Otočila jsem se na Ethel „Dám si to samé, co ona, prosím vás.“
Remy se na mě ušklíbla. „Dobrá, dobrá, nejsme my nějak pořádní a slušní? Vsadila bych se, že jsi odevzdávala úkoly včas a prolezla školu se samejma jedničkama,“ Ignorovala jsem ji a nalila si šálek kávy.
Remy se nenechala odradit. „Nějací kluci? Nebo randění překáželo práci? A co sexuální partneři? Hádala bych, že míň než tři.“
Hádala o dva víc, pokud jste nepočítali Noema, ale neprozradila jsem ji to. Vrátila jsem jí její nejasné pokrčení ramen a zanořila se do jídla, které přede mě Ethel postavila.
„Ale no tak. To seš pořád naštvaná kvůli ty práci?“ Remy na mě nevěřícně pohlédla.
Jsem trochu naštvaná, jo,“ přistihla jsem se, jak říkám. „Víš, jak je těžké v tomhle městě najít slušnou pozici průvodce?"
„Slušný co?“
„Průvodce. Ten, kdo vede muzejní prohlídky. Je to dobrá práce.“
Remyiny jasné modré oči vypadaly příliš jasné v jejím medovém obličeji. „Zní to nudně jako samo peklo. Neboj se, domnívám se, že za několik dní budeš práci stále mít — což ti dává spoustu času si vyřešit své ostatní záležitosti."
Zamíchala jsem si do kale čtyři kostky cukru a trochu smetany a usrkla. Vynikající. „Hm, ostatní záležitosti? Co jiného myslíš, kromě celé té věci se sukubou?“
Remy dokončila snídani několika rychlými sousty. „No, právě rcď máš na talíři dost věcí: zaprvé a především je to fakt, že si někdo dal čas, aby tě vysál a pak tě nechal Noemovi v cestě. Mohla to být náhoda, ale na takový věci já zrovna dvakrát nevěřím. To znamená, že upíři mají nějaký plán a potřebujeme, aby udělali první krok, abychom mohly zjistit, o co jim jde. Ani nemluvě o tom, že stále čekám, že se objeví někdo z těch dalších. Obvykle to tak je."
Ukousla jsem si nejdokonaleji křupavé slaniny v celém živote a zasténala potěšením. Když jsem jedla několik dalších plátku, Remy na mě dál upřeně zírala. „Ach,“ řekla jsem a uvědomila si, že čeká, až odpovím. Musela jsem se zamyslet, co říkala naposled. „Jaké další máš na mysli?“
„Andělé a jim podobní. Pokud budeme mít smůlu, tak ještě jeden nebo dva démoni.“
Moje křupavoučká slaninka mi zaskočila, až jsem se zakuckala. „Musíme je potkat všechny?“
„Doufám, že ne, ale nikdy nevíš — zvlášť s novou sukubou. Jsi pro ně jako bezedný pytel sladkostí, takže jsou přitahováni k našemu druhu.“
Nakrčila jsem nos. ..Takže — jinými slovy — jsem nyní šantou kočičí spodiny světa?“
„Je to spíš spodiny Nebes.“ Remy vyskočila a vzala můj talíř, když jsem si mazala sušenku máslem. „Pojď, musíme brzo odejít, pokud nechceme přijít pozdě.“ Nacpala jsem si sušenku do pusy a s toužením sledovala. jak sklidila můj talíř. „Jak to,“ zamumlala jsem s plnou pusou, „že nemůžeme přijít pozdě do tvé práce? A moje šéfka si myslí, že jsem nepřišla proto, že jsem si nechala operovat prsa.“
Remy mrkla. „Věř mi, jasný?“
Zamračila jsem se na ní. „Nenávidím, když tohle říkáš.”
„Přesně proto to říkám. Teď běž a obleč se jako šikovná malá sukuba.“
Vylítla jsem z křesla. „Fajn. Ale radši bychom měly sehnat koblihy na cestu, nebo bude někdo rozmrzelý.“ Remy se rozesmála, když jsem klusala do schodů.
***
Jelikož jsem nevěděla, čím se Remy živí, nevěděla jsem, co bych si měla obléct. A jelikož mě táhla proti mé vůli, zvolila jsem neformální styl a vklouzla do sexy růžových Juicy tepláků, které jsme včera koupily. Bylo to pohodlné, objímalo to mé nové tělo jako druhá kůže a smělý potisk přes zadek prohlašoval, že můj zadek je doopravdy šťavnatý.. S novým vzhledem a novou přítelkyní jsem se cílila spíše jako bych hrála nějakou roli, než byla sama sebou, proto jsem se rozhodla na to divadýlko obléct. Vklouzla jsem do barevně ladících polokecek a vzala si kabelku.
Remy mě čekala u paty schodiště. Ulevilo se mi, když jsem viděla, že má na sobě něco podobného, až na to, že její tepláková souprava byla tmavě modrá a měla pod ní tričko s růžovou hvězdou na prsou. „Tak vyrazíme, mužem?“
Řídila, přirozeně. Já neměla auto a Remy se nezdála jako ten typ, co by jezdil hromadnou dopravou. Musela jsem přiznat, že mi nevadilo se vozit v noblesním malém BMW.
Cesta do centra byla relativně krátká. Snad proto, že to bylo tak brzy ráno, ale provoz byl volný, jak jen mohl být. Remy byla stejně čiperná jako já, a jelikož jsme ani jedna už dny nespala, předpokládala jsem, že na té věci s nespaním bude něco pravdy.
Zaslavily jsme před nepopsatelnou budovou na rohu Šesté a Hlavní v obchodní části města.
Okna byla čistá, žaluzie roztažené a mohla jsem vidět lidi v pohybu uvnitř něčeho, co vypadalo jako rušná kancelář. Překvapené jsem se otočila na Remy. „Ty děláš v podnikové kanceláři?"
"Ne tak docela,“ mrkla na mě a vyklouzla z auta.
Pohled na dvě krásné ženy, které vkročily do kanceláře, nepřiměl ani jednu hlavu se otočit. To mi šlo na nervy; věděla jsem, jak zatraceně dobře vypadám. Ale obleky seděly u svých stolů, zvedaly telefony a ignorovaly nás. Divné.
Remy mávla na recepční, když kráčela do jedné ze zadních místností. „Míříme do studia.“
Zvědavě jsem ji následovala hned v závěsu. „To proto jsi mi připadala tak povědomá? Jsi herečka?"
„Něco takového, jo.“ Podívala se na mě velice modrýma očima a já si uvědomila, že Remy bude potřebovat nakrmit své Svrbění, a ro brzy, nebo bychom mohly mít problémy.
Zatlačila do dvojitých dveří přede mnou a byla okamžitě přivítána mužem se sluchátkem přes ucho. „Remy, kotě, jak se máš?“
„Dobré ráno, Jamesi. Mám se prima. Co ty?" Políbila ho na tvář a podala mu ruku. „Je všechno připravené na záběr?“
„Připravení, jak jen to jde." Poukázal ke scéně před námi, která vypadala jako ložnice ve finálních stádiích přípravy. Všude spěchali kulisáci, načechrávali polštáře, urovnávali přikrývky a připevňovali mikrofony na místa mimo dosah. Sledovala jsem se zájmem a přemýšlela, co natáčejí. Možná seriál?
„Tvůj herecký kolega je ve své šatně, jestli chceš, pošlu pro něj a můžeme kdykoli začít.*' Otočil se ke mně a hluboce zapískal v uznání. „Kdo je tvá přítelkyně? Zrzky jsou právě teď v módě.“
Polichocena jsem se na něj slabě usmála a pohledla na Remy. Usmála se a zahákla se za něj paží s úšklebkem na tváři. „To je má kamarádka Jackie. Je muzejní průvodnicí.“
„Průvodkyní,“ opravila jsem ji a s laskavým úsměvem podala Jamesovi ruku. „Tedy pokud mám stále ještě svou práci.“
„Byli by blázni, kdyby tě vyhodili,“ zašeptal proti mé ruce, když ji zvedl k polibku. „Dej mi vědět, kdybys někdy hledala práci v průmyslu.“
„V průmyslu?“
Remy na mě zavrtěla hlavou. „Věř mi, když ti řeknu, že si nemyslím, že by to pro tebe bylo.“
Nejdříve jsem SE naježila, ale Jamesova pozornost byla rozhodně upnutá na specifické části mého zevnějšku. Vyprostila jsem ruku z jeho. „Budu o tom přemýšlet,“ zalhala jsem.
Remy se na mě usmála a odskákala pryč, jasně modré oči jí zářily. „Musím se převléct v šatně. Posaď se; snad to nebude trvat moc dlouho.“
Posadila jsem se do režisérského křesla na rohu scény, kam mi ukázala. „O jak dlouhé době je řeč?“
„Hodina nebo dvě. Jen musíme přetočit tuhle jednu scénu."
Přišel ke mně asistent a nabídl mi podnos s občerstvením a různými vodami v lahvi, což mi zlepšilo náladu. „Fajn,“ řekla jsem a vzala si čtyři nebo pět chlebíčků. „Slibuji, že budu hodná, zatímco budeš pryč.
Odklusala na vzdálený konec uspěchaného studia a zmizela v místnosti s hvězdou na dveřích, což podle mých předpokladů byla její šatna. Hustý. Její vlastní šatna. Možná bych měla vzít tu pracovní nabídku od jejího šéfa, jelikož budu brzo nezaměstnaná. Byt slavná by bylo parádní.
„Takže Remy je velká hvězda, hm?u Ohlédla jsem se na asistenta stále držícího podnos pro mě a vzala si z jeho rukou sušenku.
„Slečna Summoreová je naše největší lákadlo,“ promluvil s citem a usmál se na mě.
Nebo spíše dolů na moje prsa. Odolala jsem nutkání zapnout si můj vršek výš. „Skvěle,“ řekla jsem a obrátila pozornost k pódiu, „tak co tady točíte? Reklamy? Nebo seriály? Bylo by vážně vzrušující, kdyby Remy byla seriálovou hvězdou.“
Zaskočený výraz mu přeběhl po tváři. „Seriály...?“ Byl ušetřen odpovědi, když Remy vstoupila na malé pódium zalité světly. Posadila se na okraj postele v průsvitné noční košilce — části jejího kostýmu, hádala bych — a modré oči jí zářily jako maják.
Je Braddock za dveřmi?“ zařval režisér do megafonu a já sledovala, jak všechny kamery míří na Remyin roztomilý obličej.
Někdo zdvihl palec a režisér přikývl. „Tak akce.“ Předklonila jsem se a ukousla sendvič. Jak úžasné! Můžu sledovat natáčení filmu z první řady?“ Otočila jsem se na asistenta, jehož oči byly přilepené k pódiu a obrátila jsem tam také zpět svou pozornost.
A málem jsem se udusila chlebíčkem. Braddock vstoupil do místnosti nahý, jak ho pánbu stvořil. Remy se také svlékala a neměla na sobě nic než černý podvazkový pás,nějaké punčochy a nejvyšší boty s jehlovými podpatky, jaké jsem kdy viděla.
Než jsem mohla vvkuckat kus salátu, který se mi zasekl v krku, seděli na sobě jako králíci vombati v době páření. A pak jsem se prostě nemohla dívat jinam. Její jazyk byl po celém jeho obličeji, pak ho hodila na postel a vrhla se přímo na to, co musel být největší penis, jaký jsem kdy viděla.
„Hm,“ dokázala jsem ze sebe vypravit a zakryla si oči. „Dělá to, co si myslím?“
Zvuky srkání a sténání se rozléhaly z mikrofonů na scéně. „Ach ano,“ vydechl asistent, oči upřené k posteli.
„A oni... tohle mají dělat?“ Remyiny oči žhnuly. Možná se její hormony vymkly kontrole a ona jen chytila prvního chlapa, na kterého narazila.
Asistent se na mě překvapeně podíval. „Slečna Summoreová je ohromná hvězda filmů pro dospělé, vy jste to nevěděla?“
Aaaa, sakra. Pravděpodobně jsem ji viděla na kabelovce té předchozí noci a ani si to neuvědomila. Tak proto vypadala tak povědomě. To by taky vysvětlovalo ty peníze a to, jak dokázala ovládat své Svrbění.
Taky to vysvětlovalo úlisného režiséra, který mi věnoval několik plíživých pohledů. Otřásla jsem se při té myšlence.
K uším se mi donesl hluboký sten a nemohla jsem si pomoct a nepodívat se znovu k posteli. Remy byla uzamčená na herci v pozici, o které, jak jsem slyšela, se mluví jako o „obráceném kovboji". Zaklonila hlavu, černé vlasy se jí vlnily dolů po celých zádech. Vykřikla v extázi. Nevěděla jsem, jestli byla skutečná nebo ne, ale vyslala otřesy přímo do mého klína. Jak jsem pozorovala, olízla si prsty a sklouzla jimi po svém těle, aby se sama uspokojila rukou. Mé tělo s cuknutím odpovědělo na ten nestydatě smyslný pohyb a já se posunula v křesle a snažila se potlačit náhlý záchvěv touhy. Nenáviděla jsem být sukubou.
V předklonu jsem vytáhla pudřenku a podívala se na své oči. Jasně, byli zářivější každým momentem, který jsem strávila pozorováním, jak má Remy divoký sex. Rozparádila jsem se jako nějaký nadržený voyeur.
Ta myšlenka byla až trochu příliš blízko terči.
Když Remy znovu vykřikla a on ji chytil za dlouhé vlasy, aby se zaklonila proti jeho tělu, dech se mi zasekl v hrdle. Musela jsem se odtud dostat nebo skončím tak, že se k nim v posteli přidám.
Prudce jsem se postavila a podala nedojedené chlebíčky asistentovi. „Jdu do Remyiny šatny.“
„Cokoli,“ vydechl, oči zaměřené na postel. „Cokoli,“ vydechl, oči zaměřené na postel.
Vystřelila jsem k šatně a zabouchla za sebou dveře, těžce dýchajíc, když jsem se o ně opřela. Pokožku jsem měla orosenou potem a se horečně jsem se ovívala, puls mi tepal v uších. Pomyšlení, že mě moje tělo mohlo zradit takhle snadno, bylo děsivé. Klopýtala jsem po místnosti a rukou narazila na něco měkkého na stole — robertek velikosti Manhattanu.
Zděšeně jsem udělala krok zpět a dobře se kolem sebe rozhlédla. Remyin pokoj byl jako scéna ze špatného porna. Plakáty s detailními snímky Remyina obličeje, jak olizuje všechny možné části mužské anatomie, zdobily zdi. Uprostřed místnosti byla veliká postel s hedvábnými přikrývkami. Strop byl pokryt zrcadly. Sexuální hračky všech typů, co si jen dovedete představit, byly seřazené na každém centimetru pultu a její otevřená skříň odhalovala tunu spodního prádla a jehlových bot. Vibrátor na mě civěl zpoza stolu spolu s pár dalšími kousky vybavení, jejichž účel jsem nechtěla hádat.
Tolik k bezpečnému útočišti. Vylétla jsem rovnou zpět a zaslechla Remviny výkřiky: „Ach ano, kotě, udělej mi to přesně takhle!“ a „Silněji!" které se rozléhaly místností.
Utekla jsem prvními dveřmi, které jsem našla, ignorujíc bzučák, který se spustil, když jsem unikla nouzovým východem na ulici. Klopýtala jsem k hlavní ulici, kde jsem se nechala pohltit davem chodců. Můj mozek pulzoval, můj klín tepal a vše, na co jsem mohla myslet, bylo to, že bych radši nepozřela žádný burger už nikdy po všechna zbývající milénia, než bych skončila obkročmo na nějakém chlapovi pro peníze jako Remy.
Zamířila jsem přes ulici k malé kapli, která musela být jistě takhle brzy ráno opuštěná. Čas o samotě byl přesně to, co jsem potřebovala.
Mír toho malého kostelíka mě obklopil, sotva jsem prošla dveřmi. Zaváhala jsem v chodbičce. Cítila jsem se jako šlapka na kostelní sešlosti. Už jsem sem nepatřila, nebo ano? Vytlačujíc tyto myšlenky z mysli, jsem popošla k zadním řadám lavic, abych si sedla a uspořádala myšlenky.
Ještě jsem si ani nedosedla a ucítila jsem něčí ruku na své paži. Překvapeně jsem ucukla, abych pohlédla na nejpozoruhodněji krásného muže, jakého jsem kdy viděla. Bledý obličej mu lemovaly bílo blonďaté kadeře a pohled mi oplácel největší par tmavě modrých očí. Slabý úsměv mu zvlnil rty. Byl oblečen v uvolněném bílém šatu s bílou kožešinovou kápí přes záda. Vyděšená z toho, jak náhle se objevil, jsem vyskočila z lavice a sevřela kabelku. „Tady nemůžete sedět. To místo je obsazené.“
„Je hřích lhát v kostele, Jacquelme.“ Pousmál se na mě. Spadla mi brada i kabelka. „Jak znáte mé jméno?“ "Omlouvám se, jestli jsem tě polekal,“ nasadil znovu ten omluvný úsměv.
„Kdo jste?“ Začínala jsem mít podezření, že můj nový přítel nebyl běžný návštěvník kostela. „A proč jste oblečený jako něco z Jesus Christ Superstar?"
Zasmál se, byl to sladký, něžný zvuk. Divný nebo ne, na jeho chování bylo něco přitažlivého a já se uvolnila. „Tak tohle si myslíš, má drahá Jacqueline? Podívej se blíž.“ Ochotně se naklonil, aby mi to ukázal.
Zalapala jsem po dechu. To, co jsem považovala za načechraný kožešinový kabát, bylo ve skutečnosti porostle prachovým peřím: masivní křídla mu objímala ramena a táhla se dolů na záda.
„Do svatý prdele! Vy jste anděl!“
Jeho úsměv zaváhal, když se zpříma posadil. „Prosím, tvá slova.“
Zajíkla jsem se a zakryla si ústa. „Achmůjbože, je mi to tak líto.“ Když znovu ucouvl, trhla jsem sebou. „A sakra, udělala jsem to znovu, že jo?“
„Bůh chápe vrtochy lidského jazyka, ale já přiznávám, že je to pro mé uši trochu drsné.“
Znovu jsem poklesla na lavici vedle něj. „Je mi to tak líto,“ zopakovala jsem. Nevěděla jsem, co dalšího říct. „Co tu děláte? Jste vyhnán jako Noe?“
Podíval se při té myšlence trochu pohoršeně a zavrtěl hlavou. „Ne, ne. Nejsem jako tvůj Noe.“
Zamrkala jsem. „Přesto jste anděl, tedy... Jako skutečný, ne Serim. No páni...!“
Anděl mi věnoval další lehce vlídný úsměv a já se okamžitě cítila jako hanebná coura kvůli vyzývavé Juicy teplákové soupravě a přehnané přebujelým novým vnadám.
"Jsem rád, že jsi sem přišla. Přál jsem si, abychom... si chvíli popovídali. Mé jméno je Uriel. Říkej mi tak a tykej mi. Slyšel jsem o tvé nepříjemné situaci.“
Uriel — to dokonce znělo andělsky. Měla jsem respekt: byl tady se mnou skutečný anděl. Natáhla jsem ruku, abych se dotkla prstýnku jeho bílo blond vlasů, abych se přesvědčila, že se mi to nezdá. Byl pravý a dětsky hebký. „Nemůžu uvěřit, že jsem potkala anděla. Nikdy jsem si nemyslela, že se mi to stane."
„Pravděpodobně by se to nestalo. Jen zesnulí na nás mohou pohlédnout a zřídka opouštíme Nebe. Smrtelníci s běžnými životy náš druh nikdy nevidí.“ Napřímil hlavu a vzal mou ruku do své. „Ale právě to ti bylo odňato, ne? Běžný život?“
Slyšet, jak to konstatuje ještě někdo jiný, mě nepříjemně zarazilo. „Hádám, že jo. Je trochu těžké si na tu sukubí věc zvyknout, ale mohlo to být horší.“ Vytrhla jsem ruku z jeho dlaně — ne, že by se mi nelíbilo se ho dotýkat — ale mé hormony jely na nejvyšší rychlost a nechtěla jsem myslet na nemravnosti, ne v přítomnosti tohoto krásně čistého muže. Zdálo se to... špatné. „Remy byla nicméně vážné skvělá,“ bránila jsem se. „Noe taky. Mám štěstí, že se na ně můžu spolehnout.“
Věnoval mi další vědoucí, lítostivý pohled a chytil mě za ruku. „Je to pravda?“
Pro své vlastní dobro jsem znovu ruku vytáhla. Jeho dotek se mi líbil až příliš. „Podívej, jak to říct...? Cítím se právě teď trochu... indisponovaná, takže bych byla radši, kdyby ses mě vůbec nedotýkal, jestli by ti to nevadilo...“
Obočí semu srazila v lehce zmateném pohledu, pak se mu rozbřesklo a uskočil ode mě, jako by mi z nosu visela pořádná nudle. „Aha.“
„Jo." Popleskala jsem se po tváři v zklamání. „To je stinná stránka celé té výstroje — neustálá maniakální sexuální energie.“ Zalovila jsem v kabelce pro nějaký aspirin na to pulzování, které se nutně muselo brzy proměnit v bolest hlavy.
„Nezapomeň na věčné zatracení.“
Zakuckala jsem se práškem, který jsem si právě hodila do krku. „Cože?“
„Věčné zatracení,“ zopakoval Uriel a obrátil ke mně nevinné oči. „Copak ti to tví noví přátelé nevysvětlili?“ Vyprskla jsem jeden aspirin, v krku jsem měla najednou úplně sucho. Další uvázl u patra mých úst a musela jsem ho vylovit rukou. „Nikdo neshmínil fečný satrasení,“ řekla jsem přes prst.
Vědoucně přikývl. „Myslel jsem si to. Jejich druh raději úmyslně zamlouvá negativní detaily vlastního požitkářského životního stylu.“ Uriel měl ruku na srdci a ve tváři smutný pohled. „Snažím se tě navrátit do tvého normálního, smrtelného života. Nebojíš se, jakými cestami se vydáš, když následuješ vedení tvé přítelkyně Remy?“ „Její vedení?“
Mezi obočím se mu utvořila vráska. „Narážím na posmrtný život.“
Tak to mě rozhodilo. „Eh, já myslela, že už jsem zemřela?“ Rozhlédla jsem se. Jo, pořád New City. Cítila jsem ten smog dokonce i uvnitř kostela. „Není to přesně, co bych si představovala, ale mohlo by to být horší.“ Zavrtěl hlavou, bílo blonďaté kadeře se pohybovaly v symfonii, která mě přiměla zatoužit se natáhnout a znovu se jich dotknout. Sebrala jsern kabelku a sevřela ji v rukou, abych si v tom zabránila. „Tohle není tvůj posmrtný život. Byla jsi naprogramována pro větší věci, kdybys nebyla násilně zadržená na téhle zemi.“
Dobrá, to mě zaujalo. „Násilně zadržena?“
Uriel na mě tázavě vyklenul jedno delikátní obočí. „Chceš mi říct, že jsi tohle plánovala?“
Nu, ne, to tedy přesně ne. „Ehm..."
Přikývl, jako by to byla odpověď, kterou očekával. „Přesně. To máš štěstí, Jacqueline, že jsem se rozhodl nepoužít tvůj současný stav — nebo společnost, kterou si držíš — proti tobě. Většina z mých bratrů by nebyla tak osvícených."
To ranilo mé city, uchýlila jsem se k nejstaršímu z obraných mechanismů: sarkasmu. „Takže co tě činí tak neobyčejným?“
Urielovy rty se napjatě stáhly, jasné znamení, že jsem ho pobuřovala. „Vidím, že s tebou musím přejít přímo k věci. Tak dobře tedy. Potřebuji laskavost.“
„Ode mě?“ Hlas mi vypískl, navzdory mé největší snaze. „Co by se mnou Nebesa tak mohla chtít?“
„Ne Nebesa sama,“ opravil mě. „Jenom já. Uriel.“ Usmál se na mě tak vřele, že jsem myslela, že přímo tam na místě roztajil. „Tvůj přítel.“
„Och,“ vydechla jsem a hnala se k němu blíž. Měl tu nejkrásnější tvář. Dokonce ani Noemovy úžasné rysy se nerovnaly Urielově dokonalé, tesané kráse.
„Pozor na křídla,“ připomněl mi něžným hlasem. Rozpačitě jsem ucouvla. „Promiň.“
Dotkl se mé tváře a já cítila, jak se mi podlamují kolena. „To je v pořádku. Já vím, že mi nechceš ublížit.“
„Ach, nechci,“ řekla jsem, těžce dýchajíc.
„Já vím.“ zopakoval, úsměv vypadal trochu více... vymícený, jak jsem na něj zbožně zírala. „Obzvláště, když jsem slyšel o tvé situaci a rozhodl se ti pomoci.“ „Pomoct mi? Jak?“ Můj žár se změnil ve zmatek. Jak by mi propána mohl anděl pomoci s mou současnou situací? Jedině... sklouzla jsem pohledem ke zpovědnici. „Máš na mysli... myslela jsem, že to andělé nedělají.“
„A jak si tedy myslíš, že se Noe dostal do jeho prekérní situace?" Uriel ke mně naklonil hlavu jako zvědavý ptáček.
„Sex?“ Na okamžik se mi zatmělo před očima. „Skutečně?“ Noe to zmínil, ještě bych ale musela brát jeho slova na vědomí.
Uriel se předklonil, hlas měl mírný. „To není můj příběh, abych ho vyprávěl, ale možná by ses měla zeptat svého přítele, až ho příště uvidíš.“
Všimla jsem si, že se anděl úzkostlivě vyhýbal Noemovu jménu. Málem jsem se na to zeptala, ale pak jsem si to rozmyslela. Nechtěla jsem ho naštvat. Vypadal tak... sladce. Prospěšně. Použitelně.
Chtěla jsem tomu muži dělat nemravné, sprosté věci. Voněl tak úchvatně, jako sušenky a dětský šampon — zvláštní, ale svěží kombinace. A nakláněl se velmi blízko ke mně, pohled intenzivně upřený na mou tvář.
„Neměl by ses ke mně naklánět,“ varovala jsem ho, poznávajíc znamení. „Jsem jaksi...“ Nebyl šetrný způsob jak to nazvat. Ve varu? Schopná ho popadnout v zuřivém návalu chtíče? Jen jsem ukázala na své oči, které — byla jsem si jistá — byly modřejší než ty jeho. „Víš... tohle.“ Usmál se a nic srdce roztálo. „Proto jsem tady.“
Celá překvapená jsem se narovnala na sedačce. „Jsi tady proto? Ale právě jsi řekl...," zamračila jsem se, při pomyšleni, že mám pomoci andělovi, nu, padnout „Nejsem žádná nebeská šlapka, děkuju pěkně.“ Slova mi v posmrtném životě nějak rychle vylétala z úst.
Uriel vypadal skoro tak uražený jako já. „Spatně jsi mě pochopila.“ Zavrtěl hlavou, chytil mě za bradu a přitáhl si mě blíž. „Dovol mi ti to ukázat.“
Při jeho doteku se cele mé tělo zachvělo a naklonilo jsem se pro to objetí. Místo mých rtů, nicméně, se dotkl mého čela v cudném polibku a já se překvapeně odtáhlu, „Přišel jsi sem, abys udělal tohle?“
Koutky úst mu zacukaly ve slabém úsměvu. „Moc dáš na to, jak věci vypadají, Jacqueline. Řekni mi, cítíš nějak jinak?“
Tak minutu jsem jen seděla a přemýšlela. Špičky prstů mě brněly, ale to mohlo být skutečností, že jsem si tiskla kabelku k tělu. Položila jsem ji pomalu na lavici před sebe. „Měla bych se cítit jinak?“
„Žádné nutkání?“
Dýchej!
Měl pravdu. To nepříjemné pulzování mezi nohama, které mi říkalo, že se znovu zblázním sexem, ustalo. Zaniklo. Pryč. Má ňadra se nezdála těžká a bolavá touhou a mohla jsem jasně uvažovat. Vrhla jsem na něj nevěřícný pohled, otevřela kabelu a zašátrala v ní pro pudřenku. No jistě, rychlý pohled do zrcadla ukázal, že oči vybělely do bledě stříbrné barvy, jako mají Remy a Noe.
Byla jsem vyléčena!