kapitola 7 - NENÁVIDÍ MĚ VŠICHNI AŽ NA KONĚ

Orákulu by nic neudělalo, kdyby se vrátilo zpátky do podkroví po
svých.
Takhle jsme ale byli vybráni já a Grover, abychom ho tam
odnesli. Soudím, že jsme si tu poctu nevysloužili díky všeobecným
sympatiím.
"Dej tomu pozor na hlavu!" varoval mě Grover, když jsme lezli
po schodech. Ale pozdě.
Prásk! Třískl jsem mumifikovaným obličejem o rám padacích
dveří, až se zaprášilo.
"Ach, člověče." Položil jsem mumii a kontroloval škody.
"Zlomil jsem jí něco?"
"Těžko říct," mínil Grover.
Vyvlekli jsme ji nahoru a uložili na trojnožku, oba jsme přitom
těžce oddechovali a potili se. Kdo by řekl, že mumie může tolik
vážit?
Čekal jsem, že ke mně nepromluví, a nespletl jsem se. Ulevilo
se mi, když jsme odtamtud konečně vypadli a zabouchli za sebou
padací dveře.
"Páni," ulevil si Grover, "to teda bylo něco."
Věděl jsem, že se to kvůli mně snaží zlehčovat, ale stejně jsem
si připadal úplně na dně. Celý tábor na mě bude mít vztek, že jsem
prohrál boj s Lovkyněmi, a k tomu ještě to nové proroctví od
Orákula. Jako by si duch Delf dal extra záležet na tom, aby mě ze
všeho vyšachoval. Moji otázku ignoruje, a pak se vleče půl míle,
aby se pobavil se Zoe. A navíc neřekl nic, ani jedinou zmínku, o
Annabeth.
"Co udělá Cheirón?" zeptal jsem se Grovera."To kdybych věděl." Vyhlédl toužebně z okna v prvním patře
na zvlněné kopce, pokryté sněhem. "Chtěl bych být u toho."
"Hledat Annabeth?"
Chvilku mu trvalo, než se na mě soustředil. Pak se začervenal.
"Jo, správně. To taky. Jistě."
"Proč?" zeptal jsem se. "Cos myslel ty?"
Rozpačitě zaklapal kopyty. "Jenom něco, co řekla mantichora o
tom Velkém probouzení. Nemůžu si pomoct, uvažuju… pokud se
probouzejí všechny ty staré síly, možná… možná nejsou všechny
zlé."
"Myslíš Pana."
Připadal jsem si trochu jako sobec, že jsem úplně zapomněl na
Groverovu životní touhu. Bůh přírody se ztratil přede dvěma tisíci
let. Tvrdilo se, že zemřel, ale satyrové tomu nevěřili. Umínili si, že
ho najdou. Marně po něm pátrali celá staletí a Grover byl
přesvědčený, že se právě jemu podaří ho najít. Letos poslal Cheirón
všechny satyry do naléhavé služby hledat polokrevné, a tak Grover
nemohl v pátrání pokračovat. Musel z toho šílet.
"Nechal jsem stopu vychladnout," povzdechl si. "Jsem
nervózní, jako by mi chybělo něco vážně důležitého. On tam někde
je. Já to prostě cítím."
Nevěděl jsem, co mám říct. Chtěl jsem ho povzbudit, ale
nevěděl jsem, jak to udělat. Můj optimismus skončil zadupaný do
země tam v lese spolu s našimi nadějemi na ukořistění vlajky.
Než jsem stačil odpovědět, vyběhla do schodů Thalia. Se mnou
teď oficiálně nemluvila, ale podívala se na Grovera a utrousila:
"Řekni Percymu, aby pohnul zadkem a přišel dolů."
"Proč?" chtěl jsem vědět.
"Říkal něco?" optala se Thalia Grovera.
"Hm, ptal se proč."
"Dionýsos svolává radu vedoucích srubů, aby projednala to
proroctví," vysvětlila. "Percyho se to bohužel taky týká."
Rada zasedala kolem pingpongového stolu v herně. Dionýsos mávl
rukou a opatřil nám občerstvení: sýrovou omáčku Cheez Whiz,
keksy a několik lahví červeného vína. Pak mu Cheirón připomněl,že on má víno zakázané a většina z nás je nezletilých. Pan D. si
vzdychl. Luskl prsty a víno se proměnilo v colu light. Ani tu ale
nikdo nepil.
Pan D. a Cheirón (ve své podobě na kolečkovém křesle) seděli
na jedné straně stolu. Druhou si zabraly Zoe a Bianca de Angelo
(ze které se stalo něco jako osobní asistentka Zoe). Thalia, Grover a
já jsme si sedli na pravou stranu a vlevo pak další vedoucí -
Beckendorf, Silena Beauregardová a bratři Stollovi. I Arésovci
měli na schůzi poslat své zástupce, ale během honu na vlajku si
čirou náhodou (a přičiněním Lovkyň) všichni polámali ruce a nohy.
Leželi v nemocnici.
Zoe zahájila zasedání povzbudivě: "Tohle je k ničemu."
"Cheez Whiz!" vydechl Grover. Pustil se do keksů a
pingpongových míčků a poléval si je omáčkou.
"Není čas na řeči," pokračovala Zoe. "Naše bohyně nás
potřebuje. Lovkyně musí okamžitě vyrazit na cestu."
"A kam půjdou?" zeptal se Cheirón.
"Na západ!" ozvala se Bianca. Překvapilo mě, jak se v těch
několika dnech mezi Lovkyněmi změnila. Tmavé vlasy teď nosila
zapletené stejně jako Zoe, takže jí bylo vidět do tváře. Na nose
měla spršku pih a tmavé oči mi matně připomínaly někoho
známého, ale nenapadalo mě koho. Vypadala trénovaněji a kůže jí
slabě zářila jako ostatním Lovkyním, jako by se sprchovaly
tekutým měsíčním světlem. "Slyšeli jste proroctví. Pět vyjde na
západ za spásou v řetězech spoutané bohyně. Vybereme pět
Lovkyň a půjdeme."
"Ano," souhlasila Zoe. "Artemidu někdo drží jako rukojmí!
Musíme ji najít a osvobodit."
"Jako obyčejně vám něco ušlo," ozvala se Thalia. "Lovkyně s
pomocí tábora vytáhnou. Máme to provést společně."
"Ne!" protestovala Zoe. "To jest nemožné. Lovkyně tvou
pomoc nepotřebují."
"Je nemožné," zavrčela Thalia. "Nikdo neříká jest asi tak sto
let, Zoe. Dožeň dobu."
Zoe zaváhala, jako by se pokoušela správně zformovat slova.
"To jeee-st nemožné."Thalia obrátila oči v sloup. "Zapomeň na to."
"Obávám se, že proroctví opravdu tvrdí, že potřebujete naši
pomoc," přidal se k Thalii Cheirón. "Táborníci a Lovkyně musí
spolupracovat."
"Vážně musí?" ozval se pan D. a kroužil si colou light pod
nosem, jako by nasával buket vybraného vína. "Jednoho
pozbudou. Jeden zahyne. To zní dost nepříjemně, ne? Co když
neuspějete právě proto, že zkusíte spolupracovat?"
"Pane D." povzdechl si Cheirón, "se vší úctou, na čí jste
straně?"
Dionýsos povytáhl obočí. "Pardon, můj drahý kentaure. Jenom
se snažím pomoct."
"Máme spolupracovat," prohlásila Thalia umíněně. "Ani já z
toho nejsem nadšená, Zoe, ale znáš proroctví. Chceš se proti němu
postavit?"
Zoe se zašklebila, ale soudil jsem, že Thalia vyhrála.
"Nesmíme to odkládat," varoval nás Cheirón. "Dnes je neděle.
Už v pátek jednadvacátého prosince nastane zimní slunovrat."
"To je radost," zasmušil se Dionýsos. "Další nudné každoroční
shromáždění bohů."
"Artemis se musí slunovratu zúčastnit," prohlásila Zoe. "Patřila
k těm, kteří v radě nejhlasitěji volali po nějaké akci proti
Kronovým stoupencům. Když tam nebude, bohové se k ničemu
neodhodlají. Ztratíme další rok válečných příprav."
"Chceš říct, že bohové nedokážou táhnout za jeden provaz,
mladá dámo?" zeptal se Dionýsos.
"Ano, vládce Dionýse."
Pan D. přikývl. "Jen jsem si to chtěl ověřit. Máš samozřejmě
pravdu. Pokračuj."
"Musím souhlasit se Zoe," přikývl Cheirón. "Přítomnost
Artemidy na zimní radě je nezbytná. Máme jenom týden na to,
abychom ji našli. A možná ještě důležitější je najít tu nestvůru,
kterou lovila. Teď musíme rozhodnout o tom, kdo půjde na
výpravu."
"Tři a dva," řekl jsem.Všichni se na mě podívali. Thalia mě dokonce zapomněla
ignorovat.
"Má jich být pět," vysvětloval jsem a připadal jsem si dost
rozpačitě. "Tři Lovkyně, dva z Tábora polokrevných. To je víc než
fér."
Thalia a Zoe se na sebe podívaly.
"No," řekla Thalia. "To zní vážně docela rozumně."
Zoe zavrčela: "Radši bych vzala všechny Lovkyně. Budeme
potřebovat početní přesilu."
"Půjdete po stopě bohyně," připomněl jí Cheirón. "Budete
postupovat rychle. Artemis jistě zachytila pach té vzácné nestvůry,
ať je to kdokoli, a vydala se na západ. Vy budete muset udělat
totéž. Proroctví mluví jasně: Na stopu za zkázou Olympu
záhadnou. Co by asi řekla vaše paní? 'Příliš mnoho Lovkyň zakryje
pach.' Malá skupinka je nejlepší."
Zoe sebrala pingpongovou pálku a studovala ji, jako by se
rozhodovala, koho s ní praštit nejdřív. "Tahle nestvůra - zkáza
Olympu. Lovím po boku paní Artemis už mnoho let, a přesto
nemám tušení, co to může být za tvora."
Všichni se podívali na Dionýsa, podle mě proto, že to byl jediný
přítomný bůh, a bohové by toho měli vědět spoustu. Zrovna si
listoval nějakým časopisem o víně, ale když všechno ztichlo, zvedl
oči. "No tak, na mě se nekoukejte. Já jsem mladý bůh, vzpomínáte?
Nemám přehled o všech těch prastarých nestvůrách a starožitných
Titánech. Na mejdanech se o tom nemluví."
"Cheiróne," napadlo mě, "ani vy o té nestvůře nic netušíte?"
Cheirón našpulil rty. "Mám několik nápadů, ale žádný není
dobrý. A žádný nedává moc smysl. Tomuto popisu by například
odpovídal Tyfon. Ten byl pravou hrozbou Olympu. Nebo mořská
nestvůra Keto. Ale kdyby se některá z nich probrala, věděli
bychom to. Jsou to nestvůry z oceánu velké jako mrakodrapy. Tvůj
otec Poseidón by už dávno spustil poplach. Obávám se, že tato
nestvůra nebude tak lehko pozorovatelná. A možná bude ještě
mocnější, než tušíme.""Máte před sebou fakt vážné nebezpečí," prohlásil Connor
Stoll. (Líbilo se mi, jak řekl vy a ne my.) "Zní to, jako by
přinejmenším dva z těch pěti měli umřít."
"Jednoho pozbudou tam, kde déšť nepadá, v žíznivé krajině,"
zarecitoval Beckendorf. "Být vámi, držel bych se dál od pouště."
Ozvalo se souhlasné mumlání.
"Prokletí Titána jednoho nemine," dumala Silena. "Co to může
znamenat?"
Viděl jsem, jak si Cheirón a Zoe vyměnili nervózní pohled, ale
ať si mysleli cokoliv, neprozradili nám to.
"Další pak pod rukou rodiče zahyne," dokončil věštbu Grover
mezi sousty omáčky a pingpongových míčků. "Jak je to možné? Čí
rodič je zabije?"
Kolem stolu se rozhostilo hluboké mlčení.
Koukl jsem se na Thalii a napadlo mě, jestli myslí na totéž jako
já. Před lety vyslechl Cheirón proroctví o dalším dítěti Velké trojky
- Dia, Poseidóna a Háda. Až dosáhne šestnácti let, má udělat
rozhodnutí, které zachrání nebo zničí bohy navěky. Kvůli tomu
uzavřela Velká trojka po druhé světové válce přísahu, že si už další
děti nepořídí. Ale já a Thalia jsme se stejně narodili a oba jsme se
blížili šestnáctým narozeninám.
Vzpomněl jsem si na rozhovor, který jsem vedl loni s
Annabeth. Zeptal jsem se jí tehdy, proč mě bohové prostě nezabijí,
když jsem tak potenciálně nebezpečný.
Někteří bohové by tě rádi zabili, řekla. Ale bojí se, že by urazili
Poseidóna.
Mohl by se nějaký rodič z Olympu obrátit proti vlastnímu
polokrevnému dítěti? Nebylo by někdy jednodušší, kdyby tyhle
děti prostě umřely? Pokud se toho měli nějací polokrevní bát, tak to
byla Thalia a já. Napadlo mě, že jsem měl možná Poseidónovi
poslat ke Dni otců aspoň kravatu se vzorkem mušlí.
"K nějakým úmrtím dojde," soudil Cheirón. "To víme."
"No super!" zajásal Dionýsos.
Všichni se na něj podívali. Nevinně vzhlédl od stránek časopisu
Znalec vína. "To nic, já jen, že se vrací do módy modré rulandské.
Mě si nevšímejte.""Percy má pravdu," prohlásila Silena Beauregardová. "Měli by
jít dva táborníci."
"Už chápu," řekla Zoe sarkasticky. "A ty se hlásíš dobrovolně?"
Silena se začervenala. "Já s Lovkyněmi nikam nejdu. Na mě se
nedívejte!"
"Dcera Afrodity si nepřeje, abychom se na ni dívali," posmívala
se Zoe. "Co by ti na to řekla matka?"
Silena začala vstávat ze židle, ale bratři Stollovi ji stáhli zpátky.
"Nechte toho," zabručel Beckendorf. Byl to mohutný kluk s
ještě mohutnějším hlasem. Moc toho nenamluvil, ale když už se
ozval, lidé ho obyčejně poslechli. "Začneme s Lovkyněmi. Které tři
z vás půjdou?"
Zoe vstala. "Samozřejmě já a vezmu si Phoebe, naši nejlepší
stopařku."
"To je ta velká holka, co tak ráda mlátí lidi do hlavy?" zeptal se
opatrně Travis Stoll.
Zoe přikývla.
"Ta, která mi vrazila šípy do přilby?" ujistil se Connor.
"Jistě," vyštěkla Zoe. "Proč?"
"Ale, nic," mávl rukou Travis. "Jen pro ni máme tričko z
našeho táborového obchodu." Zvedl velké stříbrné triko s nápisem
MĚSÍČNÍ BOHYNĚ ARTEMIS, PODZIMNÍ LOVECKÁ
VÝPRAVA 2002 a s dlouhým seznamem národních parků. "Je to
sběratelská záležitost. Moc ho chtěla. Nepředala bys jí ho?"
Věděl jsem, že Stollovi mají něco za lubem. Vždycky měli něco
za lubem. Ale Zoe je samozřejmě neznala tak dobře jako já. Jenom
si povzdechla a sebrala tričko. "Jak jsem řekla, vezmu Phoebe. A
chci, aby šla Bianca."
Bianku to ohromilo. "Já? Ale… jsem úplně nová. Nebudu k
ničemu."
"Povedeš si dobře," stála na svém Zoe. "Není lepší způsob, jak
se osvědčit."
Bianca zavřela pusu. Bylo mi jí trochu líto. Pamatoval jsem si
na svou první výpravu, když mi bylo dvanáct. Připadal jsem si
hrozně nepřipravený. Jasně, že mi to lichotilo, ale taky mě to pořádně rozhodilo a ještě víc vyděsilo. Počítal jsem, že se Biance
právě teď honí v hlavě stejné věci.
"A za táborníky?" zeptal se Cheirón. Setkal se se mnou očima,
ale nedokázal jsem odhadnout, co si myslí.
"Já!" Grover se vztyčil tak rychle, až srazil pingpongový stůl.
Smetl si zbytky keksů a pingpongových míčků z klína. "Udělám
všechno, abych pomohl Artemidě!"
Zoe nakrčila nos. "To se mi nezdá, satyre. Nejsi ani
polokrevný."
"Ale je táborník," namítla Thalia. "A má smysly satyra a ovládá
lesní magii. Umíš už zahrát stopařskou píseň, Grovere?"
"Jistě!"
Zoe zaváhala. Nevěděl jsem, co je to stopařská píseň, ale Zoe ji
zřejmě považovala za užitečnou věc.
"No dobře," přikývla Zoe. "A ten druhý?"
"Já půjdu." Thalia se postavila a rozhlédla se kolem sebe.
Pohledem varovala každého, kdo by si troufl její rozhodnutí
zpochybnit.
Jasně, v počtech nejsem žádná hvězda, ale najednou mi došlo,
že se dostali k číslu pět, a já v té skupině nejsem. "Tak pozor,
počkej chvíli," ozval jsem se. "Já chci jít taky."
Thalia neřekla nic. Cheirón si mě chvíli prohlížel smutnýma
očima.
"Aha," vyhrkl Grover, jak si najednou uvědomil ten problém.
"No jo, já zapomněl! Percy musí jít. Nechtěl jsem… Já tu zůstanu.
Percy by měl jít místo mě."
"Nemůže jít," zavrtěla hlavou Zoe. "Jest to chlapec. Nenechám
Lovkyně putovat s chlapcem."
"Sem jste se mnou šly," připomněl jsem jí.
"To byla krátkodobá nouzová záležitost a nařídila to bohyně.
Nevydám se přes celou zemi a nebudu čelit nebezpečím ve
společnosti chlapce."
"A co Grover?" zajímalo mě.
Zoe zavrtěla hlavou. "Ten se nepočítá. Jest to satyr. Technicky
vzato to není chlapec."
"Tak moment," zaprotestoval Grover."Já musím jít," stál jsem na svém. "Musím být v té výpravě."
"Proč?" zajímala se Zoe. "Kvůli té tvé kamarádce Annabeth?"
Cítil jsem, jak se červenám. Nelíbilo se mi, že se na mě všichni
koukají. "Ne! Teda, trochu. Prostě mi připadá, že mám jít!"
Nikdo se za mě nepostavil. Pan D. se tvářil znuděně, dál si četl
časopis. Silena, bratři Stollovi a Beckendorf hleděli do stolu.
Bianca mi věnovala lítostivý pohled.
"Ne," prohlásila Zoe rozhodně. "Na tom trvám. Když musím,
vezmu s sebou satyra, ale mužského hrdinu ne."
Cheirón si vzdychl. "Ta výprava se koná kvůli Artemidě.
Lovkyně by měly mít právo schválit své společníky."
Posadil jsem se a v uších mi zvonilo. Věděl jsem, že na mě
Grover a někteří další hledí soucitně, ale nedokázal jsem se jim
podívat do očí. Prostě jsem tam jen tak dřepěl, zatímco Cheirón
uzavíral schůzi.
"Tak to tedy bude," shrnul naši poradu. "Thalia a Grover
doprovodí Zoe, Bianku a Phoebe. Vydáte se na cestu se svítáním. A
ať při vás stojí bohové," - podíval se na Dionýsa, "- přítomné
doufám nevyjímaje."
Ten večer jsem se na večeři neukázal, což byla chyba, protože mě
Cheirón a Grover přišli hledat.
"Percy, je mi to tak líto!" zamečel Grover a posadil se vedle mě
na postel. "Já nevěděl, že ony - že ty - fakt ne!"
Začal posmrkávat a já si spočítal, že pokud ho nerozveselím,
buď se rozbrečí, nebo mi sežvýká matraci. Vždycky, když byl
rozčilený, pouštěl se do domácího vybavení.
"To je v pořádku," lhal jsem. "Vážně. Nic se neděje."
Groverovi se třásl spodní ret. "Ani mě nenapadlo… Tak moc
jsem chtěl pomoct Artemidě. Ale slibuju ti, že budu Annabeth
všude hledat. Jestli ji budu moct najít, tak to udělám."
Přikývl jsem a snažil jsem se ignorovat obří kráter, který se mi
otevíral v hrudi.
"Grovere," vyzval ho Cheirón, "mohl bys mě nechat promluvit
si s Percym?"
"Jasně," popotáhl.Cheirón čekal.
"Aha," vzpamatoval se Grover. "Myslíte o samotě. Jistě,
Cheiróne." Nešťastně si mě změřil. "Vidíš? Kozla nikdo
nepotřebuje."
Vyklusal ze dveří a utíral si přitom nos do rukávu.
Cheirón si povzdechl a klekl si na svých koňských nohách.
"Percy, já nepředstírám, že rozumím proroctvím."
"Jasně," řekl jsem. "No, možná proto, že nedávají smysl."
Cheirón se zahleděl na pramen slané vody, který bublal v koutě
pokoje. "Já osobně bych si Thalii za účastníka té výpravy
nevyvolil. Je moc zbrklá. Jedná bez uvažování. Je moc
sebevědomá."
"A mě byste vybral?"
"Upřímně řečeno ne," přiznal. "Ty a Thalia jste si dost
podobní."
"Tak to vám děkuju."
Usmál se. "Rozdíl je v tom, že nejsi tak sebevědomý jako
Thalia. To může být dobré, ale i špatné. Ale jedno ti říct můžu: vy
dva spolu byste byli nebezpeční."
"My bychom si poradili."
"Tak, jak jste si poradili dneska večer u potoka?"
Neodpověděl jsem. Dostal mě.
"Možná je to pro dobro věci," uvažoval Cheirón. "Můžeš jet na
prázdniny domů za mámou. Kdybychom tě potřebovali, zavoláme
ti."
"Jo," řekl jsem. "Možná."
Vytáhl jsem z kapsy pero a položil ho na noční stolek.
Vypadalo to, že ho použiju nanejvýš na psaní vánočních pohlednic.
Když Cheirón uviděl pero, zašklebil se. "Podle mě není divu, že
tě Zoe s sebou nechce. Zvlášť když nosíš tuto zbraň."
Nechápal jsem, co tím myslí. Pak jsem si vzpomněl na něco, co
mi řekl dávno, když mi ten kouzelný meč dával: Má dlouhou a
tragickou historii, do které se nemusíme pouštět.
Chtěl jsem se ho na to zeptat, ale vytáhl ze sedlové brašny
zlatou drachmu a hodil mi ji. "Zavolej mámě, Percy. Dej jí vědět,
že ráno jedeš domů. A ještě… málem jsem se na tu výpravu dobrovolně přihlásil sám. Byl bych šel, nebýt toho posledního
verše."
"Další pak pod rukou rodiče zahyne. Jasně."
Nemusel jsem se ptát. Věděl jsem, že Cheirónův otec je Kronos,
sám ďábelský vládce Titánů. Kdyby šel na výpravu Cheirón, dával
by ten verš dokonalý smysl. Kronovi nezáleželo na nikom, ani na
vlastních dětech.
"Cheiróne," zkusil jsem to. "Vy víte, co je to za Titánovo
prokletí, že?"
Zachmuřil se. Sáhl si sevřenou rukou na srdce a natáhl ji -
starověké gesto zahánění zla. "Doufejme, že to proroctví
neznamená, co si myslím. A teď dobrou noc, Percy. Tvůj čas
přijde. Jsem o tom přesvědčený. Není třeba to uspěchat."
Řekl tvůj čas tak, jak lidi mluví, když myslí tvá smrt. Nevěděl
jsem, jestli to Cheirón myslel zrovna takhle, ale když jsem viděl
výraz v jeho očích, bál jsem se zeptat.
Stál jsem u pramene slané vody s Cheirónovou mincí v ruce a
pokoušel se vymyslet, co řeknu mámě. Vážně jsem neměl náladu
na to, aby mi další dospělý říkal, že nejlepší, co můžu udělat, je
nedělat nic. Soudil jsem ale, že si máma zaslouží být v obraze.
Nakonec jsem se zhluboka nadechl a hodil minci do mlžného
oparu. "O bohyně, přijmi mou oběť."
Mlha se zachvěla. Světlo z koupelny vystačilo právě tak na
slabou duhu.
"Prosím Sally Jacksonovou," požádal jsem. "Upper East Side,
Manhattan."
A pak se tam v té mlze objevila scéna, jakou jsem nečekal.
Máma seděla u našeho kuchyňského stolu s nějakým… chlápkem.
Hystericky se chechtali. Mezi sebou měli velkou hromadu učebnic.
Tomu chlapovi mohlo být, já nevím, třicet a něco, měl dost dlouhé
vlasy barvy pepř a sůl a hnědé sáčko přes černé tričko. Vypadal
jako nějaký herec - jako chlapík, který by mohl hrát v televizi
tajného policajta.
Omráčilo mě to tak, že jsem se nezmohl na slovo. Naštěstí si
máma a ten chlap kvůli tomu řehotu mého vysílání ani nevšimli.Chlap vyjekl: "Sally, ty jsi ale číslo. Dáš si ještě víno?"
"No, už bych neměla. Ale ty si klidně nalej, jestli chceš."
"Vlastně bych si zašel na záchod. Můžu?"
"Na chodbě," nasměrovala ho a snažila se nesmát.
Chlápek od filmu se usmál, zvedl se a odešel.
"Mami!" ozval jsem se.
Vyskočila tak, že málem srazila učebnice ze stolu. Konečně si
mě všimla. "Percy! Ach, miláčku! Je všechno v pořádku?"
"Co děláš?" chtěl jsem vědět.
Zamrkala. "Domácí úkoly." Pak zřejmě pochopila můj výraz.
"Ale miláčku, to je jenom Paul - hm, pan Blofis. Chodí se mnou na
seminář psaní."
"Pan Blafouš?"
"Blofis. Za chviličku se vrátí, Percy. Řekni mi, co se děje."
Máma vždycky pozná, když něco nevyjde. Vyprávěl jsem jí o
Annabeth. Ty další věci taky, ale většinou se to všechno točilo
kolem Annabeth.
Mámě zvlhly oči. Poznal jsem, že se moc snaží se kvůli mně
udržet a nezačít brečet. "Ach, Percy…"
"Jo. Takže mi řekli, že nemůžu nic dělat. Asi přijedu domů."
Obrátila tužku v rukách. "Percy, i když si moc přeju, abys
přijel," povzdechla si, jako by se zlobila sama na sebe, "i když si
moc přeju, abys byl v bezpečí, chtěla bych, abys něco pochopil.
Musíš udělat to, co si myslíš, že musíš udělat."
Zíral jsem na ni. "Co tím chceš říct?"
"Opravdu vážně, hluboce věříš, že ji musíš pomoct zachránit?
Myslíš si, že je to správná věc? Protože já o tobě vím jedno, Percy.
Srdce máš vždycky na pravém místě. Tak ho poslechni."
"Ty… ty mi říkáš, abych šel?"
Máma našpulila pusu. "Říkám ti, že… že už začínáš být moc
dospělý, abych ti radila, co máš dělat. A podpořím tě, i když se
rozhodneš k něčemu nebezpečnému. Ani se mi nechce věřit, že to
říkám."
"Mami -"
Ze záchodu bylo slyšet splachování vody."Nemám moc času," řekla máma. "Percy, ať se rozhodneš, jak
chceš, mám tě ráda. A vím, že uděláš, co je pro Annabeth nejlepší."
"Jak to můžeš vědět tak jistě?"
"Protože ona by to pro tebe udělala taky."
A hned pak máma máchla rukou do mlhy a spojení se přerušilo
a mně zůstal před očima poslední obrázek jejího nového přítele,
pana Blafouše, jak se na ni culí.
Nepamatuju si, že bych usnul, ale sen si pamatuju.
Zase jsem se ocitl v té pusté jeskyni a strop nade mnou byl
těžký a nízký. Annabeth klečela pod vahou temné hmoty, která
vypadala jako hromada kamení. Byla moc unavená i na to, aby
křičela. Nohy se jí klepaly. Věděl jsem, že jí každou chvíli dojdou
síly a strop jeskyně se na ni zřítí.
"Jak se má náš smrtelný host?" zaburácel nějaký mužský hlas.
Nebyl to Kronos. Kronův hlas je chraplavý a kovový, jako když
nůž škrábe po kameni. Už mnohokrát předtím jsem ho slyšel ve
snu, jak se mi vysmívá. Ale tenhle hlas byl hlubší a nižší jako
basová kytara. Chvěla se z něj zem.
Ze stínů se vynořil Luke. Přiběhl k Annabeth, klekl si vedle ní a
pak se ohlédl na toho neviditelného muže. "Docházejí jí síly.
Musíme si pospíšit."
Grázl jeden. Jako by mu vážně záleželo na tom, co se jí stane.
Ten hluboký hlas se zasmál. Patřil někomu ve tmě, v pozadí
mého snu. Pak nějaká masitá ruka vystrčila někoho dopředu do
světla - byla to Artemis - s rukama a nohama svázanýma řetězy z
božského bronzu.
Zalapal jsem po dechu. Stříbřité šaty měla potrhané a rozedrané.
Tvář a paže měla na několika místech pořezané a z ran jí tekl ichor,
zlatá krev bohů.
"Slyšelas toho kluka," zaduněl muž ve tmě. "Rozhodni se!"
Artemidě plály oči vztekem. Nevěděl jsem, proč prostě
nepřiměje ty řetězy, aby praskly, nebo proč nezmizí, ale vypadalo
to, že nemůže. Možná jí bránily řetězy nebo nějaké kouzlo toho
temného příšerného místa.Bohyně se podívala na Annabeth a zatvářila se starostlivě a
vztekle. "Jak si dovoluješ mučit takovou dívku!"
"Brzo umře," oznámil jí Luke. "Můžete ji zachránit."
Annabeth vydala na protest podivný slabý zvuk. Připadalo mi,
jako by mi někdo zavázal srdce na uzel. Chtěl jsem se k ní
rozběhnout, ale nemohl jsem se pohnout.
"Uvolni mi ruce," ozvala se Artemis.
Luke vytasil svůj meč zvaný Pomlouvač. Jediným zkušeným
úderem přetnul bohyni pouta.
Artemis se rozběhla k Annabeth a převzala jí břemeno z ramen.
Annabeth se zhroutila na zem, ležela tam a třásla se. Artemis
zavrávorala, snažila se udržet váhu černé skály.
Muž ve tmě se zasmál. "Jsi stejně předvídatelná jako
porazitelná, Artemido."
"Zaskočils mě," odsekla bohyně a napínala se pod svým
břemenem. "Už se to víckrát nestane."
"To vážně ne," přisvědčil muž. "Teď jsi nadobro odklizená z
cesty! Věděl jsem, že neodoláš a téhle mladé dívce pomůžeš. To je
koneckonců tvá specializace, má drahá."
Artemis zasténala. "Ty neznáš slitování, šmejde jeden."
"Na tom se shodneme," souhlasil ten muž. "Luku, teď tu holku
můžeš zabít."
"Ne!" zvolala Artemis.
Luke zaváhal. "Ona - ona se ještě může hodit, pane. Jako další
návnada."
"Pfff! Vážně tomu věříš?"
"Ano, Generále. Přijdou si pro ni. Vím to jistě."
Muž se nad tím zamyslel. "Pak ji tady může hlídat drakéna.
Pokud neumře na následky zranění, můžeš ji udržovat naživu až do
zimního slunovratu. Potom už bude její život k ničemu, jestli to
vyjde s naší obětí, jak bylo naplánováno. Životy všech smrtelníků
budou k ničemu."
Luke sebral bezvládnou Annabeth a nesl ji od bohyně.
"Tu nestvůru, kterou hledáš, nikdy nenajdeš," hlesla Artemis.
"Tvůj plán nevyjde.""Jak málo toho víš, má mladá bohyně," řekl muž ve tmě. "Právě
teď se tvé drahé pomocnice vydávají na výpravu, aby tě našly.
Hrají mi přímo do rukou. A teď nás omluv, máme před sebou
dlouhou cestu. Musíme pozdravit tvé Lovkyně a postarat se, aby
jejich výprava byla… náročná."
Temnotou se rozlehl mužův smích, otřásal zemí, až se zdálo, že
se zhroutí celý strop jeskyně.
S leknutím jsem se probudil. Byl jsem přesvědčený o tom, že
slyším hlasité bušení.
Rozhlédl jsem se po srubu. Venku byla tma. Slaný pramen
pořád zurčel. Nebylo slyšet nic než houkání sovy v lese a vzdálený
příboj na pláži. V měsíčním světle na mém nočním stolku ležela
Annabethina čepice Yankeeů. Vteřinu jsem na ni hleděl a pak se
ozvalo: BUCH. BUCH.
Někdo nebo něco mi bušilo na dveře.
Popadl jsem Anaklusmos a vylezl z postele.
"Haló?" zavolal jsem.
BUCH. BUCH.
Připlížil jsem se ke dveřím.
Otevřel jsem pero, rozrazil dveře a ocitl se tváří v tvář černému
pegasovi.
Prrr, šéfe! promluvil mi jeho hlas v hlavě a kůň couvl před
čepelí. Nechci, aby ze mě byl koňský kebab!
Černá křídla se mu poplašeně roztáhla a vír vzduchu mě přiměl
ustoupit dozadu.
"Blackjacku," vydechl jsem. Ulevilo se mi, ale trochu mě to
naštvalo. "Je půlnoc!"
Blackjack zareptal: To teda ne, šéfe. Je pět ráno. Jak to, že
pořád spíte?
"Kolikrát jsem tě už prosil? Neříkej mi šéfe."
Jak myslíte, šéfe. Vy jste tady pán. Jste pro mě jednička.
Vytřel jsem si spánek z očí a snažil se, aby mi pegas nečetl
myšlenky. To je ten problém, když je člověk Poseidónův syn:
protože otec vytvořil koně z mořské pěny, rozuměl jsem většině jízdních zvířat, ale zároveň ta zvířata rozuměla mně. Někdy si mě
přímo adoptovala jako Blackjack.
Abys věděl, Blackjack byl loni v létě vězněn na palubě Lukovy
lodi. Pak jsme dorazili my a způsobili tak trochu cirkus, což mu
umožnilo utéct. Ve skutečnosti jsem se o to nijak zvlášť
nezasloužil, ale Blackjack usoudil, že jsem ho zachránil.
"Blackjacku," řekl jsem, "měl bys zůstat ve stáji."
Pcha, stáje. Viděl jste někdy, že by Cheirón trčel ve stáji?
"No… to ne."
Přesně tak. Poslyšte, máme tu dalšího malého mořského
kamaráda, potřebuje pomoc.
"Už zase?"
Jo. Řekl jsem hipokampům, že vás přivedu.
Zaskučel jsem. Pokaždé, když jsem se ocitl někde blízko pláže,
chtěli po mně hipokampové, abych jim pomohl s jejich problémy.
A že jich měli spoustu. Velryby vyvržené na břeh, sviňuchy
chycené do rybářských sítí, mořské panny se záděrami - všichni
mě volali, abych zašel pod vodu a pomohl jim.
"Dobře," vzdal jsem se. "Jdu na to."
Vy jste jednička, šéfe.
"A neříkej mi šéfe!"
Blackjack tiše zařehtal. Možná to byl smích.
Ohlédl jsem se na svou pohodlnou postel. Můj bronzový štít
pořád visel na zdi, promáčknutý a nepoužitelný. A na nočním
stolku ležela Annabethina kouzelná čepice Yankeeů. Bez
uvažování jsem si ji nacpal do kapsy. Nejspíš jsem už tehdy tušil,
že se do svého srubu dlouho, dlouho nevrátím.