kapitola 54 - Zapomenutí

Elizabeth?" vyptávala jsem se. "Anne? Karen? Jak se jmenuješ? No tak. Já vím, že si svoje jméno pamatuješ."

Léčitelčino tělo leželo ochable na lůžku. Uběhla dlouhá doba; netušila jsem, jak dlouhá. Hodiny a hodiny. Ještě jsem nespala ani chvilku, třebaže slunce vyšplhalo vysoko na oblohu. Doktor vylezl ven na kamenitý svah a odtáhl dehtové plachty z průduchů, takže dírami ve stropě se teď dovnitř lilo zářivé slunce a pálilo mě na kůži. Přesunula jsem bezejmennou ženu o kus dál, aby jí slunce nesálalo přímo do očí.

Jemně jsem ji pohladila po tváři a odhrnula jí z čela hebké hnědé vlasy protkané bílými prameny.

"Julie? Brittany? Angela? Patricia? Trefila jsem se. Mluv se mnou. Prosím!"

Všichni - až na Doktora, který tiše pochrupoval v nejtemnějším koutě nemocnice - odešli už před řadou hodin. Někteří z nich šli pohřbít hostitelské tělo, které jsme ztratili. Při vzpomínce na tu zmatenou otázku a tu náhle zborcenou tvář mě zamrazilo v zádech.

Proč? zeptal se mě.

Strašně moc jsem si přála, aby ta vystrašená duše počkala na odpověď a já jí to všechno stihla vysvětlit. Možná by mě dokonce pochopila. Koneckonců, co je důležitější než láska? Copak pro nás, duše, není právě milující srdce nade vše? A tak by zněla i moje odpověď: láska.

Kdyby ten Léčitel chvilku počkal, možná by uvěřil, že mu říkám pravdu. A kdyby to skutečně pochopil, možná by dovolil, aby lidské tělo žilo dál, bez něho.

Ale moje žádost by mu asi beztak nedávala smysl. To tělo považoval za svoje tělo, ne za nezávislou věc. A svou sebevraždu nechápal současně i jako vraždu. Podle sebe ukončil pouze jediný život. Bohužel vyšlo najevo, že měl pravdu, i když jinak, než si kdokoliv z nás představoval.

Aspoň že ty duše přežily. Kontrolka na Léčitelově kryotanku žhnula stejně rudě jako na tom Léčitelčině. Těžko jsem od svých lidí mohla vyžadovat větší projev oddanosti než ten, že ušetřili právě jeho život.

"Mary? Margaret? Susan? Jill?"

Doktor sice spal a já byla víceméně sama, ale přesto jsem cítila dozvuk napětí, který po sobě zanechali ostatní; pořád ještě visel ve vzduchu.

A to napětí přetrvávalo, protože žena se neprobrala ani poté, co účinky chloroformu dávno odezněly. Vůbec se nehnula. Pořád dýchala, srdce jí pořád tlouklo, ale nezareagovala na žádný z Doktorových pokusů ji oživit.

Je snad příliš pozdě? Ztratila se? Už zemřela? Je stejně mrtvá jako to mužské tělo?

A jsou na tom stejně i všichni ostatní? Zbylo jich jenom pár, jako hostitelka Hledačky Lacey a Melanie - rebelové, křiklouni - koho je možné přivést zpět? Jsou jinak všichni lidé už nenávratně ztraceni?

Je snad Lacey naprostá výjimka? Vrátí se Melanie z cesty, kterou mezitím urazila… nebo snad i to je otázka?

Já se neztratila. Jsem tady. Ovšem Melin vnitřní hlas čišel zbytečným podrážděním. I ona si dělala starosti.

Ano, jsi tady. A taky tu zůstaneš, slíbila jsem jí.

S povzdechem jsem pokračovala ve svém snažení. Marně?

"Vím, že se nějak jmenuješ," mluvila jsem k ženě. "Jsi Rebeka? Alexandra? Olivia? Nebo snad něco obyčejnějšího… Jane? Jean? Joan?"

Je to lepší než nic, pomyslela jsem si zachmuřeně. Přinejmenším jsem jim nabídla způsob, jak se zachránit, pokud je duše někdy polapí. Když už nepomůžu všem, tak aspoň těm vzdorujícím.

Ale stejně se mi to nezdálo dost.

"Nijak mi to neusnadňuješ," zamumlala jsem, uchopila její ruku do dlaní a něžně ji kolébala. "Vážně by bylo milé, kdyby ses aspoň trochu snažila. Moji přátelé si budou zoufat i bez toho. Dobrá zpráva by je potěšila. A navíc, Kyle je pořád ještě pryč…. Bylo by těžké evakuovat lidi pryč, kdyby navíc museli vléct tebe. Vím, že chceš pomoct. Tohle je taky tvoje rodina, chápeš? Tvůj rod. A jsou milí, aspoň většina z nich. Budeš je mít ráda."

Jemně vrásčitý bezvědomý obličej vypadal prázdně. Jistým nenápadným způsobem byla žena krásná - rysy v oválné tváři byly neobvykle symetrické. Pětačtyřicet let, možná maličko víc. Těžko říct, když nevidím její rysy v pohybu.

"Potřebujou tě." Teď už jsem prosila. "Víš toho tolik, co já nevím. Doktor se hrozně moc snaží a zaslouží si pomoc. Je to slušný člověk. Ty jsi Léčitelku dělala dost dlouho, aby ti zůstaly aspoň některé znalosti péče o nemocné a zraněné. A pevně věřím, že Doktor ti bude sympatický.

Jmenuješ se Sarah? Emily? Kristin?"

Hladila jsem ji po hebké tváři, ale bez odezvy. Opět jsem ji uchopila za bezvládnou ruku. Otvory ve stropě jsem zamyšleně vzhlédla k modré obloze.

"Nevím, co udělají, jestli se Kyle nevrátí. Jak dlouho se budou skrývat? Je jich tolik… nebude to snadné. Ráda bych jim pomohla, ale i kdybych tady zůstala, stejně bych jim neuměla poradit.

Ale třeba se jim podaří zůstat tady… Třeba to Kyle nepokazí."

Ponuře jsem se zasmála, protože mi to nepřipadalo pravděpodobné. Kyle nebyl opatrný. Ovšem dokud se situace nevyřeší, budou mě tady potřebovat. Kdyby po nich pátrali Hledači, lidem se budou hodit moje reflexní oči. Může to trvat hodně dlouho a náhle mě slunce hřálo příjemněji než dřív. Náhle jsem Kyleovi byla za to jeho rozhodnutí a sobectví skoro vděčná. Ale jak dlouho máme čekat, než získáme jistotu, že jsme v bezpečí?

"Zajímalo by mě, jaké to tady je, když se ochladí. Už si ani nevzpomínám, jaké je cítit zimu. A co když prší? Někdy tu pršet přece musí, ne? A ve stropě je tolik děr, že do jeskyní určitě nateče spousta vody. Neumím si představit, kde pak všichni spí." Povzdechla jsem si. "Kdoví, třeba se to ještě dozvím. Ale sázet bych na to asi neměla. Copak ty nejsi vůbec zvědavá? Kdyby ses probudila, dostala bych spoustu odpovědí. Já zvědavá jsem. Ale taky bych se na to mohla zeptat Iana. Zvláštní představa, že se život tady změní… No ale, léto vážně nemůže trvat věčně."

Její prsty se mi v dlani na vteřinku rozechvěly. Zaskočilo mě to, protože v myšlenkách jsem se toulala daleko od téhle ženy na lůžku, propadala se do melancholie, která mi v posledních dnech dělala až příliš častou společnost.

Zadívala jsem se na ni, ale neviděla jsem sebemenší změnu; její ruka mi dál mrtvě ležela v dlani, obličej byl stále bezvýrazný. Možná se mi jen něco zdálo.

"Zmínila jsem se o něčem, co tě zajímá? O čem jsem to vlastně mluvila?" Chvatně jsem přemýšlela a nespouštěla oči z její tváře. "Byl to ten déšť? Nebo snad představa změny? Změna? Máš jich před sebou spoustu, je to tak? Ale nejdřív se musíš probudit."

Obličej prázdný, ruka nehybná.

"Takže ty o změnu nestojíš. Nemám ti to moc za zlé. Já taky nemám zájem, aby se všechno změnilo. Jsi v tom jako já? Přeješ si, aby léto nikdy neskončilo?"

Kdybych se jí do obličeje nedívala tak pozorně, to nepatrné mžiknutí víček bych určitě přehlédla.

"Máš taky ráda letní období?" dotírala jsem s nadějí.

Zacukala rty.

"Léto?"

Ruka se jí zachvěla.

"Jak se jmenuješ? Summer - jako léto? To je vážně krásné jméno."

Zaťala ruku v pěst a pootevřela rty.

"Vrať se, Summer. Já vím, že to dokážeš. Summer? Tak mě přece poslechni, Summer. Otevři oči, Summer."

Bleskově zamžikala.

"Doktore!" křikla jsem přes rameno. "Doktore, probuď se!"

"Ano?"

"Myslím, že přichází k sobě!" obrátila jsem se zpátky k ženě. "Drž se, Summer. Dokážeš to. Chápu, že to je těžké. Summer, Summer, Summer. Otevři oči."

Tvář se jí zkřivila grimasou - bolí ji snad něco?

"Podej mi Žádnou bolest, Doktore. Honem!"

Žena mi stiskla ruku a otevřela oči. Zpočátku její oči nevnímaly, jen bezcílně kroužily po zářivě prosluněné jeskyni. To místo jí muselo připadat zvláštní, nevysvětlitelné.

"Budeš v pořádku, Summer. Zase ti bude líp. Slyšíš mě, Summer?"

Oči se stočily ke mně a zorničky se v nich konečně stáhly. Zírala na mě, vstřebávala můj obličej. Pak se ode mě odtáhla, napjala svaly jakoby k útěku. Ze rtů jí vyrazil tichý, chraptivý, zpanikařený výkřik.

"Ne, ne, ne!" vřískala. "Už ne!"

"Doktore!"

Ve chvilce stál na opačné straně lůžka, stejně jako když jsme spolu operovali.

"Nic se neděje," ujišťoval chvatně pacientku. "My opravdu nikomu neubližujeme."

Žena křečovitou silou stiskla víčka, jako by nás nechtěla vidět, a schoulila se do tenké matrace.

"Myslím, že se jmenuje Summer."

Podíval se po mně a ušklíbl se. "Oči, Wando," vydechl.

Zamrkala jsem a náhle mi došlo, že slunce mi svítí přímo do očí. "Och." Okamžitě jsem ženinu ruku pustila.

"Ne, prosím," žadonila žena. "Už ne."

"Pššt," konejšil ji Doktor. "Summer, lidé mi říkají Doktore. Nikdo ti tady neublíží. Budeš v pořádku."

Ustoupila jsem stranou, do stínů.

"Už mi tak neříkej!" vzlykala žena. "Tak se nejmenuju! To je její jméno, její! Neříkej ho už!"

Jméno jsem uhodla, ale zrovna to špatné.

Mel mi vymlouvala pocit provinilosti, jenž mne dusivě zaplavil. Vždyť ty za to přece nemůžeš! Summer je i lidské jméno!

"Už ho znovu neřeknu," slíbil Doktor. "Ale jak se tedy jmenuješ?"

"Já-já-já nevím!" naříkala žena. "Co se stalo? Kdo jsem? Nenuťte mě být zase někdo jiný!"

Zmítala se na lůžku jak v horečce.

"Uklidni se. Všechno bude, jak má být, máš moje slovo. Nebudeš už nikým jiným než sebou; a na jméno si vzpomeneš časem. Vybaví se ti samo od sebe."

"Kdo jsi?" děsila se. "A kdo je ona? Je jako… jako jsem bývala já! Viděla jsem její oči!"

"Já jsem Doktor, člověk jako ty. Podívej!" Nastavil obličej do světla a zamrkal na ni. "My oba jsme sami sebou. Kolem nás je spousta dalších lidí. Moc rádi se s tebou seznámí!"

Opět se přikrčila. "Lidi! Z lidí mám strach!"

"Ne, nemáš. To ta… osoba, co žila v tvém těle, ta měla strach z lidí. Byla to duše, vzpomínáš? A vzpomeneš si, jak to bylo, než ti vnikla do těla? Tehdy jsi byla člověk, a teď jím jsi zase."

"Nemůžu si vzpomenout na jméno!" svěřila se pořád zpanikařeně.

"Já vím, ale to je dočasné."

"Ty jsi doktor?"

"Ano."

"Já taky… ona taky byla. Tedy… Léčitel. Něco jako Doktor. Jmenovala se Letní píseň. Ale já jsem kdo?"

Popošla jsem blíž k východu. Doktorovi by byla víc platná Trudy, možná i Heidi. Zkrátka někdo s uklidňujícím výrazem v obličeji.

"Ona není člověk!" zašeptala žena zuřivě Doktorovi, protože můj pohyb jí neušel.

"Je přítel; nemusíš se jí bát. Pomohla nám vrátit tě zpátky."

"Kam se poděla Letní píseň? Byla vystrašená. Objevili se lidé…"

Vyklouzla jsem ze dveří, dokud se soustředila na jiný problém.

Za sebou jsem slyšela Doktorovu odpověď: "Odletí na novou planetu. Vzpomeneš si, kde byla, než přišla sem?"

Já si to místo dokázala odvodit ze jména.

"Byla… Netopýr? Uměla létat… uměla zpívat… Pamatuju si to… ale nebylo to tady. Kde teď jsem?"

Rozběhla jsem se chodbou, abych Doktorovi přivedla pomoc. Udivilo mě, že ve velkém sále přede mnou je ticho; tedy udivilo mě to z toho důvodu, že všude vládlo absolutní ticho. Obvykle jsem zaslechla hlasy ještě předtím, než jsem to světlo spatřila. Vždyť bylo poledne; ve velké zahradní jeskyni musel někdo být, i kdyby tudy třeba jen procházel.

Vyšla jsem do polední záře a zjistila, že obrovská prostora je prázdná.

Svěží výhonky ananasových melounů byly tmavě zelené, tmavší než suchá hlína, z níž rašily. Hlína byla vyschlá až přespříliš, a přitom sud s vodou na zavlažování byl plný, připravený to napravit, hadice ležely natažené v brázdách. Primitivní zavlažovací přístroj však nikdo neobsluhoval, osaměle stál na kraji pole.

Postála jsem, napínala sluch a snažila se něco zaslechnout. Obří jeskyně byla tichá až zlověstně. Kam se všichni poděli?

Je možné, že se evakuovali beze mě? Probodla mě ostrá bolest strachu a křivdy. Ale Doktora by tady jistě nenechali! Ne, to v žádném případě! Měla jsem sto chutí rozběhnout se dlouhým tunelem nazpátek a ujistit se, že nezmizel i Doktor.

Bez nás by v žádném případě neodešli, ty hloupá. Jared a Jamie a Ian by nás neopustili.

Máš pravdu. Ale… podíváme se do kuchyně!

Klusem jsem se rozběhla tichou chodbou; čím déle jsem to ticho poslouchala, tím jsem byla vyděšenější. Třeba mě klame sluch! Vyloučeno, abych tady slyšela vlastní tep v uších. Samozřejmě že tu musí být něco slyšet. Jen kdybych se na chvíli zklidnila a zpomalila dech, určitě bych nějaké hlasy zaslechla.

Ale i kuchyně byla prázdná. Nebyl tam jediný človíček. Na stolech zůstal nedojedený oběd. Na posledních zbytcích měkkého chleba se lesklo burákové máslo. Jablka a zteplalé plechovky nealkoholických nápojů.

V tu chvíli mi žaludek připomněl, že dnes jsem ještě nic nesnědla, ovšem já ty prudké hladové křeče ignorovala. Přehlušil je pocit paniky.

Co když… co když jsme s tou evakuací otáleli až moc dlouho?

Ne! vyjekla Mel. Ne, to bychom něco slyšeli! Někdo by… nebo něco by… Museli by být pořád ještě tady, hledat nás. Nevzdali by se, dokud by neměli všechny pohromadě, takže ta možnost nepřichází v úvahu.

Pokud nás nehledají zrovna teď.

Prudce jsem se obrátila ke dveřím a očima těkala po stínech.

Věděla jsem, že musím varovat Doktora. Pokud jsme tu zbyli jako poslední dva, musíme zmizet.

Ne! Nemohli odejít! Jamie, Jared… Jejich tváře jsem viděla tak jasně, jako bych je měla vyryté na vnitřní straně víček.

A Ianův obličej, jak jsem k nim připojila svoje vlastní přátele: Jeba, Trudy, Lily, Heathe, Geoffreye. Dostaneme je zpátky, zapřísahala jsem se. Postupně najdeme každého z nich a přivedeme je nazpátek! Nedovolím, aby mi ukradli moji rodinu!

Pokud jsem měla nějaké pochybnosti o tom, na které straně stojím, tento okamžik je rázem vymazal. V životě jsem tak příšerně nezuřila. Zaťala jsem zuby tak prudce, až mi slyšitelně cvakly.

A náhle se ozval hluk, změť hlasů, kvůli kterým jsem tak zoufale napínala sluch; lapla jsem po dechu. Tiše jsem skočila ke stěně a tam se vtiskla do temného kouta. Pozorně jsem naslouchala.

Síň s velkou zahradou. Sem doléhá ozvěna.

Zní to jako početný houf.

Ano. Ale jsou to moji nebo tvoji?

Naši nebo jejich, opravila jsem ji.

Plížila jsem se chodbou a držela se v nejhlubších stínech. Hlasy jsem slyšela už jasněji, některé mi připadaly povědomé. Znamená to něco? Jak dlouho trvá zkušenému Hledači provést implantaci?

A pak, u samého ústí chodby, zněly ty zvuky natolik zřetelně, že mě rázem zaplavila úleva - protože ta směsice mnoha hlasů měla hodně společného s tím, co jsem tady slyšela hned první den. Čišel z ní vražedný vztek.

Takže to musely být lidské hlasy.

Určitě se vrátil Kyle.

Vyřítila jsem se do zářivého slunečního světla, abych zjistila, co se děje, a úleva se ve mně začala svářit s bolestí. Úleva z vědomí, že moji lidé jsou v bezpečí. A bolest proto, že pokud se Kyle vrátil v pořádku, pak…

Pořád tě potřebujeme, Wando. Zdaleka nejde jenom o mě.

Jsem si jistá, že výmluvy bych si dokázala hledat donekonečna, Mel. Vždycky bude důvod to odložit.

Tak zůstaň.

A ty budeš napořád můj vězeň?

Ale pak jsme s hádkou přestaly, protože jsme se rozhlížely po jeskyni a snažily se zjistit, co se děje.

Kyle se skutečně vrátil; byl v davu nejvyšší, nejsnáze rozpoznatelný, jediný, kdo stál obličejem ke mně. Tiskl se zády k protější stěně, před sebou semknutý dav. Byl sice příčinou té rozzuřené vřavy, ne však jeho adresátem. Tvářil se smířlivě, prosebně. Paže měl odtažené od těla, dlaněmi dozadu, jako by se pokoušel vlastním tělem něco ochránit.

Zpod jeho lokte blýskly černé pačesy - na dav vykoukl neznámý obličej s hrůzou vytřeštěnýma černýma očima.

Nejblíž Kyleovi stál Jared. Všimla jsem si, že zátylek má vzteky zrudlý dokrvava. Na jedné paži mu visel Jamie a táhl ho zpátky. Po jeho druhém boku stál Ian, paže zkřížené na prsou, ramenní svaly ztuhlé napětím. Za nimi se tísnili všichni obyvatelé jeskyně, s výjimkou Doktora a Jeba. Dav doslova vřel a plival hlasité a vzteklé otázky.

"Co sis představoval?"

"Jak ses mohl opovážit?"

"Proč ses vůbec vracel?"

V nejzazším koutě stál Jeb a mlčky přihlížel.

Pak jsem zahlédla Sharoniny zářivé vlasy. Udivilo mě, že spolu s Maggie stojí v samém středu tlačenice. Od chvíle, kdy jsem s Doktorovou pomocí uzdravila Jamieho, se do zdejšího života příliš nezapojovaly. A nikdy se neprojevily tak výrazně.

To je tím bojem, uhodla Mel. Pocit štěstí jim nevyhovuje, zato zuřivá nenávist jim sedí dokonale.

Napadlo mě, že má zřejmě pravdu. Bylo to… zneklidňující.

Zaslechla jsem ječivý hlas, který doslova chrlil vzteklé otázky, a uvědomila jsem si, že součástí davu je i Lacey.

"Wando?" překřikl Kyle vřavu; vzhlédla jsem a zjistila, že temně modré oči upírá přímo na mě. "Tady jsi! Mohla bys, prosím, blíž a trochu mi s tím pomohla?"