kapitola 5

KONEC pracovního dne ne a ne přijít. Ve skutečnosti nepřišel, to já jsem odešla z práce dřív. Abych byla v bezpečí, vyklouzla jsem vstupními dveřmi vzadu a vyrazila na dlouhou cestu na zastávku autobusu.

Julianna tím svým nosem musela něco vyčenichat, protože za mnou vyběhla na parkoviště. "Kam si jako myslíš, že jdeš, Jackie?" Z jejího nosového kvičení jsem se otřásla. "Máme naplánované dvě další prohlídky, které přijdou dnes odpoledne, a já tady ani náhodou nejsem placená průvodkyně."

Přišla jsem dnes ráno dřív, tak jsem myslela, že bych taky dřív odešla," začala jsem a pak se zarazila. Nemusela jsem Julianně nic vysvětlovat. „Mrzí mě to, ale nemůžu zůstat." Otočila jsem se k ní čelem a nasadila svou nejlepší poker face. Použila jsem lež, ale zoufalé časy vyžadují zoufalé činy. Ti muži v muzeu mé znervózňovali. "Něco se vyskytlo." Například zvýšená úroveň stresu.

Přikovala mě svým zlověstným pohledem. „Nemůžeš zůstat po zbytek dne? Ještě hodinu? Potřebujeme tě tu, Jackie. Co mám dělat bez dvou průvodců?"

Nemyslela jsem si, že nechat třídu nebo dvě, aby se muzeem toulaly bez doprovodu, bude situace na hraně života a smrti, ale samozřejmě jsem ro neřekla. Otevřela jsem ústa, abych zaprotestovala, ale byla jsem přerušena praskavým zvukem trhané látky.

„Co to bylo?" zeptala se Julianna.

„Myslím, že to byla... moje podprsenka." Má prsa se náhle zdála dost uvolněná a nespoutaná. Háček od zapínání mi spadl k nohám. Vypadal jako by prošel válečnou zónou. Zahanbena jsem si přitáhla sako blíž a pozapínala si knoflíky až nahoru, což zas tak moc nepomohlo, protože chyběly na všech exponovaných místech. „Vážné teď nemohu zůstat, slečno Cliverová."

Ohrnula nos a radši se na mě nedívala. "Hádám, že ne. Určitě tu tedy bud zítra."

„Ale—"

„Budeš tu zítra, pokud si chceš udržet práci, Jackie."

„Fajn," řekla jsem zasmušile a toužebně pomyslela na devět dní volna, které mi náležely.

„A přesvědči se, že budeš mít oblečení, které ti padne." S tím se otočila na patě a odtančila zpět do muzea. "Pro změnu," zavolala přes rameno nepříjemným hlasem.

Občas jsem svou práci nenáviděla. Převážné kvůli mé šéfové, která činila tu nudnou práci naprosto nesnesitelnou.

Cesta autobusem domů byla jedna z nejdelších, které jsem kdy zažila. Držela jsem ruce překřížené na prsou, abych jim zabránila poskakovat a tiskla si sako sevřené těsně k sobě, ale stejně jsem se dočkala vícero zamilovaných pohledů. Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná, že z autobusu vystoupím a napůl jsem očekávala, že muž, který seděl vedle, mě bude následoval domů. K mé úlevě to nikdo neudělal.

Jakmile jsem došla do budovy, běžela jsem rovnou do bytu, aniž bych se zastavila a zkontrolovala poštu nebo pozdravila vrátného, jako to vždy dělávám. Zvídavě se na mě podíval, když jsem proběhla kolem a vyběhla schody po dvou a pak za sebou práskla dveřmi. Z nedostatku spánku jsem začala být paranoidní.

Potřebovala jsem nové oblečení, když jsem vyrostla z toho starého. Bylo to depresivní pomyšlení a já znovu rezignovala na saláty po dalších šest týdnů. Vyklouzla jsem z mých pracovních šatů a zvedla jednu z vyřazených podprsenek. Dvojitá prsa nebo ne, něco jsem si vzít musela.

Ztuhla jsem, když jsem si sundala košili a shlédla na svůj holý hrudník. „A doprdele," vydechla jsem a nevěřila svým očím. Utřela jsem si čočky brýlí a podívala se na prsa znovu.

Byla obrovská. Obrovská jako u Pamely Anderson, ale úplně přírodní. Znepokojená jsem je chytla do rukou a zavrtěla jimi, abych vyzkoušela citlivost. Nebolelo to. Co mohlo způsobit takový otok ? Alergie z jídla? Vtěsnala jsem se do podprsenky a trhla sebou, když se mi ramínka zařízla do kůže. Budu to muset vydržet pár hodin. Pak jsem si přehodila svetr a nějaké tepláky. K mému překvapení mi tepláky padaly. Musela jsem si je přidržovat rukou. Co se to dělo?

Zazvonil zvonek. Šla jsem ke dveřím a podívala se do kukátka. Byl to vrátný otočený ke mně zády. Copak jsem ve spěchu něco upustila? Otevřela jsem dveře. „Ahoj, Bobby. Děje se něco?" Nikdy jsem nemívala návštěvy od personálu. Vrátný se otočil a odhalil veliký puget rudých růží a věnoval mu stydlivý úsměv. Nebylo mu víc než devatenáct nebo dvacet a byl šíleně vychrtlý. Takže ne můj typ. "Zdravím, slečno Brightonová. Vypadáte dnes rozkošně." Podal mi růže.

„Pro mě?" Příval potěšení se mi rozlil tělem a já pro ně natáhla tuku. Ač jsem možná byla nedůvěřivá, pro květiny jsem měla slabost. „Od koho jsou?"

"Ode mě." Znovu mu zčervenaly tváře. Usmála jsem se, horký pulzující pocit tepla se mi prohnal tělem. Vypadal roztomile. Dobrý k sežrání... nebo ho alespoň chvilku oždibovat...

Jen jsem si myslel, že dnes vypadáte rozkošně." pokračoval. „Říkal jsem si, jestli později něco máte?"

Zval mě ven? Cukroušek! Příval rozkoše ještě zesílil a krev spěchající v žilách mi začala tepat na některých překvapivých místech. Založila jsem si ruce na prsou a doufala, že skryjí mé náhlé světlomety. Nikdy předtím jsem Bobbymu nevěnovala pozornost, ale v ten okamžik vypadal dost dobře. „No, děkuji. Já... já už večer něco mám."

„Chápu." Olízl si rty a otočil se.

Při pohledu na jeho jazyk nevím, co to do mě vjelo. Vzpomínám si jen, že jsem si strhla brýle a zahodila růže. Chytla jsem ho za límec a vtáhla do bytu. Šel bez jediného slova protestu, a než jsem měla čas myslet na to, co dělám, byla má ústa na jeho a jeho ruce na mém zadku a bylo to příjemné.

„Slečno Brightonová." vydechl a já zastavila jakékoli námitky, které mohl mít tím, že jsem znovu sklouzla na jeho ústa a kousla ho do spodního rtu.

„Udělej mi laskavost." zašeptala jsem a přimkla ho ke zdi. „Nemluv."

Přitiskla jsem se k němu a mohla cítit tvrdost v jeho kalhotách. Ten pocit mě neskutečně vzrušil a se zachvěním slasti jsem přitlačila boky proti jeho.

Nepotřeboval příliš povzbuzovat. Ruce měl všude na mém zadku, tlačil ho proti svému kopí. Třel mou pánev proti své a jazykem napodoboval zásuny, když se vrhal dovnitř a ven z mých úst. Vzrušení mě pohltilo, přemohlo mou mysl a odsunulo všechny racionální myšlenky stranou.

"Bože, vy máte ty nejnádhernější modré oči," zasténal, pravě, když jsem se natahovala po jeho opasku, abych vysvobodila erekci.

To mě zmrazilo. „Cože?" ucukla jsem. „Co jsi to řekl?"

Zmateně na mě pohlédl, drbaje můj zadek jako nějaký rozrušený masér. "Vaše oči. Jsou tak krásné. Vzala jste si čočky ?"

Vystřelila jsem k zrcadlu v koupelně a stačil jediný pohled, abych byla v šoku. "Ach ne," zasténala jsem a přiložila si ruku na tvář. Doufala jsem, že je to moje tvář. Byly to mé rysy, ale nějak jiné. Lícní kosti byly zvýrazněné, rty tak plné, jako by byly celé nastřeleny kolagenem, a vlasy se mi vlnily na ramena v úžasné rudé mase, která rámovala mé zářivě modré oči.

Modré, ne hnědé, jako byly od mého narození.

A zářící způsobem, jakým si pamatuji, že zářily ty Noemovy.

Ajéje.

Zezadu mě Bobby chytil za boky a přitiskl se ke mně. „Slečno Brightonová?"

Málem jsem se zkroutila z té neobvyklé vlny rozkoše. Buď mělo tohle dítě talent, nebo se mnou bylo vážně něco v nepořádku.

"Ehm... hmmm?" Dělalo mi potíže zformoval souvislé myšlenky, když se jeho erekce tiskla proti mému zadku. Nechtěla jsem nic víc, než stáhnout tepláky a mrštit jím na zem a sladce s ním ramlovat jako králíci.

Něco se mnou bylo rozhodně v nepořádku.

"Chtěla jste, abych odešel ?" Hlas měl zastřený, rukama svíral mé boky tím nejbáječnějším působem. Moc dobře věděl, že nechci, aby odešel.

"Ano." dokázala jsem vypísknout a překvapila tím sama sebe.

"Cože?" Hobby se ode mě odtáhl a já viděla, jak se jeho sexuální napětí proměnilo ve zmatek.

Bez jeho těla přitisknutému na mé se závoj touhy trochu pročistil a já se otočila ke kohoutku a začala si cákat vodu do obličeje. „Odejdi, Bobhy. Prosím odejdi."

"Alc... ale... mohu vás vidět později?"

Přinutila jsem se, abych zavrtěla hlavou. „Možná někdy jindy." Chudák dítě. Byl pravděpodobně pekelně zmatený.

A nebyl sám.

"Ach. Hádám... dejte mi vědět, kdybyste něco potřebovala."

Nemusela jsem být jasnovidná, abych vyčetla nadržené toužení a zraněné city, které z něj vystřelovaly jako jiskry. O pár chvil později se dveře zavřely a já se ocitla sama.

Co se mnou u všech všudy bylo? Nikdy jsem nenavazovala styky s muži a rozhodně bych se nesápala na devatenáctiletého vrátného. Bylo mi dvacet sedm, probůh! a mládenečky jsem neměla ráda. Přesto, když jsem ho tam viděla stát a olizovat si rty, nic jsem si nepřála víc, než ho rozmačkat. A to jsem udělala.

Na mysl mi vytanuly útržky konverzace s Noem.

„Zprvu si ničeho nevšimneš, ale uvidíš, že se začnou objevovat nějaké změny, a já nechci, abys byla znepokojená." řekl a tvářil se u toho tak vážně, jak jen to šlo,když mi podával svou vizitku. Tehdy jsem to vypustila a považovala ho za neskutečně arogantního blázna.

Nyní už ne.

Běžela jsem pro kabelku a vytrhla z ní peněženku. Samozřejmě, že tam byla jeho vizitka. Byla jednoduchá, jen se jménem Noe Gideon a telefonním číslem. Ach, a v pravém horním rohu byl malý symbol z andělské abecedy. Ten muž si zasloužil mé uznání — když přišel s mystifikací, dotáhl ji do detailu.

Tedy pokud... to vůbec byla jenom mystifikace.

S třesoucími se prsty jsem vytočila číslo a přiložila si sluchátko k uchu. Tři zazvoněni, pak jsem spadla do hlasové schránky.

K čertu. Nehodlala jsem nechávat vzkaz. Co bych řekla? Přes noc mi narosila prsa a mám modré oči,, zavolej mi?

Zavěsila jsem a sedla si vedle telefonu. Rozhodla jsem se, že si počkám. Jednou to bude muset zvednout. Zapnula jsem televizi. Nebyla jsem ani v nejmenším unavená a stejně jsem byla příliš rozrušená na to, abych spala. Tak jsem volala. Celou noc. A mezi hovory sledovala televizi.

Dobrá, tak jsem sledovala porno. Nemohla jsem si pomoct. Ve skutečnosti jsem zůstala celou noc vzhůru a sledovala porno. Na tom lízání těl a nepotlačovaných odezvách bylo něco, co se mi zdálo strhující. Mezi filmy jsem stále zkoušela Noemovu linku.

Krátce po východu slunce jsem se konečně dočkala odpovědi. Telefon dvakrát zazvonil a pak: "Ano?"

Žádné „ahoj" nebo „čau" od tohoto chlapa.

„Noe, to jsem já. Jackie."

"Jackie?" zeptal se tázavým hlasem.

Projela mnou zlost. Copak to byl až takový děvkař, že si nemohl vzpomenout, kdo k čertu jsem? "Jo, Jackie. Holka z popelnice, vzpomínáš?"

"Ach, Jackie." Jeho hlas byl jemné pohlazení, které vyslalo rušivý signál přímo do mého klína.

„Doufal jsem, že nezavoláš." Zněl zklamaně, což mě jen ještě víc dopálilo.

"Ty...! Já taky. Poslouchej, mám vážnej problém..."

„Zahrnuje to modré oči?"

Ohromená jsem zůstala několik okamžiků zticha, pak jsem přikývla.

„Halo? Jsi tam leště?"

Oj. Nemohl mě vidět přikývnout. "Jo, jsem tu. Mé oči jsou modré, ano. A ještě něco dalšího je se mnou v nepořádku - teda, hodně dalších věcí. Co se děje?" Hlas mi úzkostné vypískl.

„Pravděpodobně bude nejlepší, když se znovu potkáme. Řekneme v půl sedmé v katedrále svatého Antonína? To je od teď za půl hodiny. Víš, kde to je?"

Překvapeně jsem zamrkala. Katedrála za rozbřesku ve středu? „Mají vůbec takhle brzy otevřeno?"

„Dveře kostela jsou vždy otevřené." Zdál se pobaven

„Aha, dobře. Proč tak brzy?"

"Během večerních hodin jsem nedostupný." Než jsem mohla cokoli říct na tu podivnou poznámku, pokračoval: „Potřebuji pár minut, abych sehnal kamaráda. A buď klidná. Všechno bude v pořádku."

To se ti snadno řekne. Povzdechla jsem si. „Dobře. Potkáme se tam. Budu ta s oblečením, které jí nesedí." Peprné šoustání na kostelní lavici.

"To zní, jako když jsme se tenkrát potkali." Pochechtával se, což vyslalo mým tělem dvojí záchvěvy touhy a vzreku zároveň.

Chtěla jsem mu to zavěsit, ale přinutila jsem se ukončit hovor zdvořile. Pomoc byla na cestě, i když jsem se děsila toho, co se mi chystal říct. Nevěnovala jsem příliš pozornosti jeho předchozímu nesmyslu — něco o sukubě. Teď jsem si přála,abych byla bývala dávala pozor.

Napjatá a mrzutá jsem zabloudila k šatníku, abych se podívala, jestli mám nějaké kalhoty, které by mi držely u pasu a tričko, které by nevykreslilo mé příliš vzrušené bradavky.

Doufala jsem, že Noe má dobré vysvětlení toho, co se děje, protože zatím... je to zlý.