kapitola 3

Myslím," poznamenala Melanie tiše, „že přišel čas promluvit si o té lebce. Adam nám přesně neřekl, jak ji vlastně našel -"

„Ne, vy jste to jenom hezky tutlali," přisadila si Faye.

„- ale teď by bylo vhodné vysvětlit nám to."

Diana a Adam se na sebe podívali a Diana po chvilce zlehka přikývla. „Tak tedy dobrá, pověz nám to a snaž se nic nevynechat."

Když se vrátili ze hřbitova, nahrnulo se jich všech dvanáct k Dianě do pokoje. Když Cassie přelétla pohledem ostatní, zjistila, že se skupina rozdělila. Suzan, Deborah a bratři Hendersonovi seděli na jedné straně pokoje, blízko Faye, zatímco Laurel, Melanie, Adam a Sean byli na opačné straně kolem Diany.

Nebo spíš, napadlo Cassie, když sledovala Seanovy nervózně těkající oči, Sean prozatím sedí po Dianině boku. Může každou chvíli změnit strany. Podobně jako Nick - Nick mohl jeden den hlasovat pro Dianu a následující den bez zvláštního důvodu podpořit Faye. Nick byl vždycky nevypočitatelný element.

Ale, špitl hlásek v jejím nitru, to ty taky.

To ovšem bylo k smíchu. Nic - dokonce ani Faye - by Cassie nemohlo přimět hlasovat proti Dianě. Ne, když by na tom opravdu záleželo.

Adam začal mluvit tiše a zamyšleně, jako by se snažil

vybavit si přesně celý příběh. „Tu lebku jsem nenašel na Cape Cod, ale severněji, poblíž Bostonu. Všichni vědí, že za zátokou u Bostonu leží sedmnáct ostrovů. Všechny jsou liduprázdné a pokryté řasami. No, a já jsem objevil osmnáctý, který se od ostatních lišil. Byl rovný a písčitý a nejevil ani známku toho, že by na něj kdy vstoupila lidská noha. Taky na něm bylo něco zvláštního... Byl jsem v té oblasti už předtím, ale ten ostrov jsem neviděl. Jako by se mi zničehonic otevřely oči potom, co -" Zničehonic se zarazil.

Cassie upírala pohled na odraz světla lampy na Dianině lesklé podlaze z borovicových prken a připadala si, jako by ji něco dusilo. Neodvážila se nadechnout, dokud Adam nezačal znovu vyprávět: „Potom, co jsem celé léto pracoval na rybářských lodích. Když jsem ale zkusil k ostrovu zamířit, páka kormidla sebou trhla, jako by se mě snažila držet mimo ostrov, nebo navést člun na skály. Musel jsem s ní zápolit, abych loď dostal k pevnině - a musel jsem zavolat na pomoc Zemi a Vodu, jinak bych to nikdy nedokázal. Když jsem byl konečně v bezpečí, podíval jsem se na skály a uviděl vraky dalších lodí. Všichni, kdo tam dopluli přede mnou, odtamtud nevyvázli živí." Zamyšleně se zhluboka nadechl.

„Jakmile jsem vystoupil na pláž, vycítil jsem, že je ostrov nabitý energií. Věděl jsem, že tohle je to pravé místo, ještě než jsem v jeho středu našel kruh z kamenů. Přesně lak, jak to popisoval Černý John. Kameny byly obrostlé vřesem, ale střed byl čistý, a právě tam jsem začal kopat. Asi za minutu lopata narazila na něco tvrdého."

„Co se stalo potom?" zeptala se Diana.

„Potom jsem našel lebku. Když jsem ji uviděl, ucítil jsem - ani nevím co, závrať. Na písku se třpytily sluneční odlesky a ty mě napůl oslepily. Nakonec jsem lebku zabalil do trika a odplul jsem. Když jsem ostrov opouštěl, nijak mi v tom nebránil. Byl jako past, která sklapla naprázdno. To se stalo - moment, jednadvacátého září. Hned, jak jsem se vrátil na pobřeží, jsem se chystal vrátit do New Salemu, ale musel jsem ještě zařídit pár věcí. Mohl jsem se vydat na cestu až další den a bylo mi jasné, že Koriino zasvěcení už nestihnu." Odmlčel se a krátce se omluvně podíval na Douga a Chrise.

Ti nic neříkali, ale Cassie cítila, jak se na ni podívali. Z Koriina zasvěcení se stalo zasvěcení Cassie, protože to ráno byla Kori nalezena mrtvá pod schody u školy.

„A proč nám vůbec to celé vyprávíš?" zeptala se Faye a její zastřený hlas zněl znuděně. Pak se ale napřímila a s očividným zaujetím dodala: „Pokud si ovšem nemyslíš, že by na tom ostrově mohly být i ostatní mistrovské artefakty."

„Faye, už jsem vám řekl," odpověděl Adam, „že tam nic dalšího nebylo. Jen ta lebka."

„A vypráví nám to proto, že se musíme o té lebce dozvědět víc," přidala se k němu Diana. „Ať se stane cokoli, teď ji máme na starost my. Nemyslím si, že by bylo dobré vrátit ji na ostrov -"

„Vrátit ji na ostrov?" vyhrkla Faye.

„- kde by ji mohl kdokoli najít, když bylo ochranné kouzlo zlomeno. Už to není bezpečný úkryt. Nevím, jestli pro tuhle věc vůbec nějaký bezpečný úkryt existuje."

 

 

 

„V tom případě," zamumlala Faye s ospalým výrazem, „se jí mileráda ujmu, když je to pro vás takový problém."

Diana po ní šlehla pohledem, který jasně říkal, že Faye je poslední člověk na zemi, kterému by lebku svěřila. Faye jí ale pohled svýma znuděnýma jantarovýma očima neoplácela. Místo toho se soustředila na zlatý klíček zavěšený na Dianině krku.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Cassie sebou trhla tak prudce, až se k ní Laurel otočila a překvapeně se na ni zadívala. Byl to ale jenom Dianin táta, který se vrátil domů s naditou aktovkou v ruce.

Pan Meade si poněkud překvapeně prohlédl přelidněny pokoj, jako by pořádně nevěděl, co u něj doma všichni ti lidé dělají. Cassie se v duchu podivovala, kolik toho Dianin táta o Kruhu vlastně ví.

„To dnes zůstanou všichni na večeři?" zeptal se Diany. „Ne, to ne," odpověděla Diana, když zkontrolovala čas na elegantních zlatobílých hodinách na nočním stolku. „Nevšimla jsem si, že už je sedm, tati. Hned něco připravím."

Dianin táta přikývl, ještě jednou si nejisté změřil partičku v pokoji a odešel. Péra v posteli zavrzala a zašustilo oblečení, jak se všichni začali zvedat.

„Zítra se můžeme sejít ve škole," navrhla Melanie. „Já se dnes večer musím ještě učit. Celý tenhle týden byl děsný a k tomu mě čeká test z biologie."

„Mě taky," připojila se Laurel.

„Musím dělat úlohu do algebry," prohlásila Suzan a Deborah zamumlala: „Chceš říct, že budeš na videu dokoukávat týdenní dávku romantických seriálů."

„Tak fajn, sejdeme se zítra," přikývla Diana a vyprovodila je dolů. Když ostatní odcházeli, Faye stihla chytit Cassie za ruku a pošeptala jí do ucha: „Seber ji dnes v noci.

Zavolej mi a přijdu si pro ni. Do rána ji vrátíme, aby Diana nepřišla na to, že zmizela."

 

 

 

Cassie se jí vzdorně vytrhla. Faye se na ni ve dveřích významně podívala a Cassie polekal záblesk v jejích zlatavých očích. Dlouho na Faye zírala a nakonec nepatrně přikývla.

„Mám tu s tebou zůstat?" ptal se právě Adam Diany.

„Ne," řekla rychle Cassie, než Diana stihla odpovědět. Překvapeně se na ni podívali a Cassie dodala: „Diano, jestli chceš, zůstanu tady a pomůžu ti s vařením. Řekla jsem babičce a mámě, že budu na večer pryč, a ony už nejspíš povečeřely beze mě."

Opět se projevila Dianina laskavost. „Aha — to víš, že můžeš zůstat u nás," usmála se. „My už si poradíme, Adame."

„Tak fajn." Adam se na Cassie upřeně zadíval a Cassie mu pohled nejisté oplácela. Potom odešel ven do tmy za Chrisem a Dougem. Zakmitnutí plamínku sirky ve tmě před nimi prozrazovalo, kde je Nick. Cassie zvedla hlavu k noční obloze, na které pronikavě zářily hvězdy, ale po měsíci nebylo ani stopy, a pak vešla zpátky do domu, aby Diana mohla zavřít dveře.

Večeře byla tichá záležitost. Pan Meade seděl u stolu, listoval novinami a občas přes okraj brýlí na čtení pohlédl na obě děvčata. Diana a Cassie se pak spolu vrátily k Dianě do pokoje. Cassie se snažila oddálit to, co se mělo stát.

„Hele, vlastně jsi mi neřekla nic o tomhle obrázku," prohodila a ukázala na zeď. Dianin pokoj byl vyzdobený šesticí uměleckých reprodukcí. Pět z nich si bylo dost podobných. Byly černobílé a měly poněkud staromódní vzhled. Diana Cassie vysvětlila, že to jsou portréty řeckých bohyní: Afrodity, krásné, ale nestálé bohyně lásky, Artemidy, nelítostné panenské lovkyně, Héry, panovačné královný bohů, Athény, klidné šedooké bohyně moudrosti, a Persefony, která miluje květiny a všechno, co roste.

Jenže poslední obrázek se od nich lišil. Byl barevný a nakreslený abstraktnějším, modernějším stylem. Zobrazoval mladou ženu stojící pod oblohou posetou hvězdami, zahalenou do stříbřitých měsíčních paprsků, které jí osvětlovaly rozpuštěné vlasy. Zena byla oblečená v prošlém bílém rouchu s vysokým rozparkem, který odhaloval podvazek na jejím stehně. Paži jí zdobil stříbrný náramek a na hlavě měla posazený tenký diadém s půlměsícem obráceným růžky vzhůru.

Přesně stejný úbor na sobě měla Diana při setkání Kruhu.

„Kdo je to?" zeptala se Cassie s pohledem upřeným na nádhernou dívku na reprodukci.

„Diana," odpověděla Diana ironicky, a když se k ní Cassie otočila, usmála se. „Bohyně Diana," dodala. „Ne římská Diana. Tahle je jiná. Je starší než všechny řecké bohyně a liší se od nich. Byla to Velká bohyně, která vládla všemu. Byla bohyní noci, Měsíce a hvězd. Podle jedné pověsti kdysi proměnila všechny hvězdy na obloze v myši, aby udělala dojem na pozemské čarodějky a ty ji prohlásily za svou královnu.

Cassie se zazubila. „Myslím, že by to nestačilo, kdyby chtěla udělat dojem na takovou Faye."

„Asi ne. Někteří lidé tvrdí, že je legenda o ní založená na skutečné osobě, která učila magii a chránila chudé ženy. Jiní zase říkají, že byla prvotní Bohyní slunce, kterou ale později vypudili mužští Sluneční bohové a změnili ji v bohyni noci. Římané si ji spletli s řeckou bohyní Artemidou - s tou lovkyní - jenže ona ztělesňovala daleko víc. Tak jako tak, odnepaměti byla Královnou čarodějnic. „Jako ty," kývla Cassie.

Diana se zasmála a zavrtěla hlavou. „Já nemusím vést Kruh věčně" řekla. „Všechno záleží na tom, co se do desátého listopadu stane."

„Proč zrovna do desátého listopadu?"

„V ten den mám narozeniny - a Faye taky, shodou okolností. Musí ti být sedmnáct, aby ses mohla stát představenou Kruhu nastálo, a v ten den budeme s Faye obě stejně staré."

Tohle Cassie nečekala. Dianě bylo teprve šestnáct, stejně jako jí? Vždycky působila tak dospěle a byla v posledním ročníku. Ještě podivnější však bylo to, že Faye je taky tak mladá a že má narozeniny ve stejný den jako její sestřenice.

Podívala se na Dianu usazenou na posteli. Ta dívka na poslední reprodukci byla nádherná, ale Diana byla ještě krásnější. Odstín jejích vlasů byl nepopsatelný, jako sluneční a měsíční zář spletená dohromady, její tvář byla půvabná jako květ a její oči připomínaly zelené drahokamy. Diana se podobala víc bytosti z pohádky nebo nějaké legendy než člověku z masa a kostí. Ale ta dobrota a - no, čistota, které vyzařovaly Dianě z očí, byly bezpochyby skutečné, pomyslela se Cassie. Cassie byla hrdá na to, že je její kamarádka.

Pak se na Dianině krku zlatavě zablýskl zlatý klíček a Cassie si vzpomněla, proč tu je.

Nedokážu to, pomyslela si a připadlo jí, jako by měla

V žaludku kámen. Vnímala pomalý, zoufalý tlukot svého srdce. Zrovna v tu chvíli měla kolem krku náhrdelník s půlměsícem, který jí Diana darovala při zasvěcení. Jak by mohla Dianu okrást, jak by ji vůbec mohla obelhat? Jenže to všechno už řešila předtím. Neměla jinou

možnost. Faye by svou hrozbu do puntíku splnila - Cassie

o tom vůbec nepochybovala. Mohla Dianu zachránit jedině tak, že ji zradí.

 

 

 

Je to pro její vlastní dobro, namlouvala si Cassie. Tak si s tím nelam hlavu. Udělej, co musíš, ať to máš za sebou.

 

 

 

„Cassie? Trápí tě něco?"

„Já -" spustila Cassie a chystala se říct ne, jasně že ne, a změnit téma hovoru stejně jako vždycky, když ji někdo přistihl, že je duchem mimo. Vtom dostala nápad. „Vlastně se mi ani moc domů nechce," řekla a zatvářila se otráveně.  „Nejde jen o tu cestu - spíš o náš dům. Celou noc to v něm vrže a rachotí a někdy kvůli těm zvukům nemůžu usnout. Zvlášť když myslím na... na..."

„A to je celý problém?" usmála se Diana. „Ten se dá snadno vyřešit. Můžeš spát u nás." Cassie překvapilo, s jakou samozřejmostí jí to Diana nabídla. „A jestli tě trápí ta lebka," pokračovala Diana, „klidně ji pusť z hlavy. Zůstane tady a už nikomu nijak neublíží. To ti slibuju."

Cassie zrudla jako rak a silou vůle se přiměla nepodívat se na sekretář. Nikdy by se o té lebce sama nezmínila: nedokázala to ani vyslovit. „Dobře," odpověděla a snažila se, aby její hlas vyzněl normálně. „Děkuju. Zavolám mamce a povím jí, že přespím u tebe."

„Můžu tě ráno hodit domů, aby ses stihla převlíknout. Mrknu se, jak vypadá pokoj pro hosty." Když Diana odešla, hlasy v Cassiině mysli se vzbouřily. Ty malá kryso, ječely na ni. Ty sprostá, vyčůraná, ulhaná zrádkyně —

Držte zobák! Křičela na ně pro změnu Cassie s takovou vervou, že ji kupodivu poslechly. Pak zavolala mámě.

„Pokoj pro hosty je připravený," oznámila jí Diana, která se vrátila poté, co Cassie zavěsila. „Ale jestli se budeš v noci bát, můžeš přijít ke mně."

„Děkuju," odpověděla Cassie a myslela to naprosto upřímně.

„Od čeho jsou starší sestry?"

Chvíli jen tak seděly a povídaly si, ale minulou noc toho jedna ani druhá moc nenaspala, a tak když se ručičky hodin přiblížily k desáté, obě už zívaly na plnou pusu.

„Vykoupu se dneska večer a ty můžeš zas ráno," navrhla Diana. „V tomhle domě brzo dochází horká voda."

 

 

 

„Neexistuje na to nějaké kouzlo?"

Diana se zasmála a hodila jí knihu. „Na, mrkni se dovnitř. Třeba nějaké nenajdeš."

 

 

 

Byla to Kniha stínů, kterou Diana přinesla na Cassiino zasvěcení, ta, kterou Dianina rodina uchovávala od toho, co do New Salemu přišly první čarodějnice. Tenoučké zažloutlé stránky zatuchle páchly, až Cassie nakrčila nos, ale byla ráda, že si knihu může prohlédnout. Na začátku bylo písmo v knize drobné a skoro nečitelné, ale s dalšími stranami bylo úpravnější a krásnější, jako mědirytina. Různí pisatelé, uvědomila si Cassie, různých generací. Lepicí poznámkové papírky a umělohmotné záložky označující skoro každou stránku byly dílem nejmladší generace.

Kniha byla plná kouzel, popisů setkání spolku, rituálů a příběhů. Cassie si je pozorně pročítala a její oči fascinovaně těkaly z jednoho nadpisu na druhý. Některá kouzla byla kuriózní a starosvětská, jiná jako by někdo opsal z moderní příručky populární psychologie a další byla prostě nadčasová.

Jak uzdravit nemocné dítě, četla Cassie. Jak přimět slepice snášet. Jak se chránit proti ohni a vodě. Jak se zbavit zlozvyku. Jak zahnat strach a nedobré pocity. Jak nalézt poklad. Jak přivábit štěstí. Jak se uchránit zlého.

Pak ji zaujal nadpis Talisman síly.

Vezměte hladký, hezky tvarovaný kámen a na jednu stranu vyryjte slunce za úsvitu a srpek měsíce obrácený nahoru. Na opačnou stranu vyryjte tato slova:

 

 

 

Síla skrytá v kameni ať v mých žilách pramení. Světelná ty moci, přijď mi ku pomoci.

 

 

 

Tohle by se mi mohlo hodit, napadlo Cassie. Dál obracela jednu stránku za druhou.

 

 

 

Zaříkání proti nakažlivě nemoci. Jak zneškodnit zlo. Jak vyvolat sny.

A vtom jí před očima vyvstalo další kouzlo, jako by ho přivolalo její černé svědomí.

 

 

 

Prokletí nevěrníků.

Postav se do záře úplňku, vezmi pramen vlasů své nevěrné lásky a udělej na něm uzel se slovy:

*

Každý tvůj den bude šedivý, přátelé ti dýku do zad vrazí, láska si tě zoškliví, všechno štěstí se ti zkazí. Nadarmo prahni po pokoji. Věčný hlad ti nedá spát, tvou žízeň nápoj neukojí. Do smrti budeš litovat. Tvůj dluh zůstane nesplacen, strachu nezbaví tě rady. Budeš proklínat ten den, kdy dopustil ses zrady.

 

 

 

Cassie cítila prudký tep v zápěstích. Copak by někdo mohl proklít někoho, koho miloval, i kdyby se ten druhý sebevíc provinil?

Nedovedla spustit tu stránku z očí, dokud ji nevyrušil pohyb u dveří. Když do pokoje vešla Diana s vlasy zabalenými v ručníku jako v turbanu, spěšně knihu zavřela. Její pohled ale okamžitě spočinul na zlatém řetízku, který Diana právě pokládala na noční stolek. Ležel tam vedle oblého kamene se spirálovým vzorem, vír šedé a bledě modré, posetý krystalky křemene. Chalcedonová růže, kterou Diana věnovala Adamovi a kterou Adam daroval Cassie. Konečně je zpátky tam, kam patří, řekla si Cassie, a v srdci pocítila prázdnotu.

„Můžeš jít do koupelny," řekla Diana. „Tady máš noční košili. Nebo chceš radši triko?"

 

 

 

„Vezmu si košili," odpověděla Cassie. Celou dobu, co se myla a převlékala, měla před očima ten klíč. Kdyby ho tam tak Diana nechala...

Když znovu nakoukla k Dianě do pokoje, klíč ještě stále ležel na nočním stolku a Diana už byla v posteli. „Mám zavřít dveře?"

„Ne," zavrtěla Diana hlavou a natáhla se, aby zhasla lampičku. „Nech je jenom trochu pootevřené. Dobrou noc." „Dobrou, Diano."

Cassie vešla do vedlejšího pokoje pro hosty, lehla si, dala si pod hlavu dva polštáře a zadívala se do stropu. Bylo to zvláštní, ale jak tam tak ležela s vědomím, že zatím nezbývá než čekat, připadla si skoro klidná. Slyšela oceán za Dianiným domem. Jeho hukot střídavě sílil a utichal.

Cassie dlouho vyčkávala a naslouchala tichým zvukům. Připadala si uvolněná, dokud si nepředstavila, jak vstává - v ten okamžik jí srdce začalo tlouct silněji.

Nakonec byla přesvědčená, že Diana už musí spát. Teď, přikázala si v duchu. Jestli se teď nezvedneš, tak už nikdy.

Se zatajeným dechem přesunula váhu na posteli a spustila nohy. Podlaha z tvrdého dřeva tiše zavrzala, když po ní přecházela, a Cassie pokaždé ztuhla.

Zastavila se před Dianiným pokojem a napínala uši. Nic neslyšela. Položila ruku na dveře a pomalu, kousíček po kousku, je otvírala.

Opatrně zadržovala dech, divže jí nepraskly plíce, protože se bála dýchat příliš hlasitě. Překročila práh a přenesla váhu dopředu na nohu.

Z Diany byl vidět jen matný obrys na posteli. Prosím, hlavně ať neotevře oči, modlila se Cassie. V duchu zápolila s příšernou představou, že Diana jenom leží v posteli a celou dobu ji pozoruje. Když ale udělala další pomalý, obezřetný krok, a pak další, všimla si, že Diana má zavřené oči.

 

 

 

Panebože, pomyslela si Cassie. Hlavně dýchej. Otevřela pusu a tichounce vydechla a znovu se nadechla. Srdce jí div nevyskočilo z hrudi a hlava se jí motala.

Chce to malé krůčky, řekla si. Plížila se dál do pokoje, až stanula přímo vedle Diany.

Na nočním stolku, jen několik palců od tváře spící Diany, ležel ten klíček.

Cassie s pocitem, jako by se ocitla ve zpomaleném filmu, natáhla ruku a položila na klíč dlaň. Snažila se nevydat sebemenší zvuk, když se však pokusila přitáhnout náhrdelník k sobě, řetízek zazvonil o desku stolku. Cassie ho sevřela v ruce a pevně ho držela.

A teď musí zmizet. Přiměla se plížit a celou cestu se ohlížela přes rameno na postel - co když se Diana začne probouzet?

Došla k sekretáři a našla měděnou klíčovou dírku.

Zastrčila klíček dovnitř. Počínala si přitom strašlivě nemotorně, jako by se jí prsty měnily v rosol. Na okamžik zpanikařila, když ji napadlo, že to třeba není ten správný klíč. Nakonec to ovšem dokázala a otočila jím.

Zámek cvakl.

Cassie zaplavil pocit úlevy. Zvládla to. Teď musí sebrat lebku a zavolat Faye - jenže co když Faye nebude brát telefon? Co když ji Dianin táta přistihne, jak vprostřed noci někomu volá, nebo co když se Diana probudí a přijde na to, že lebka zmizela...?

Když však opatrně otevřela dveře sekretáře, udělaly sejí mžitky před očima a tak tak, že neomdlela.

Na sekretář dopadalo světlo z chodby. Bylo slabé, ale

stačilo na to, aby Cassie pochopila, že všechna opatrnost byla k ničemu a všechny obavy, jak lebku Faye přinese, ukázaly jako předčasné. Sekretář byl prázdný.

Cassie neměla ponětí, jak dlouho před ním stála neschopná myslet, ani se pohnout. Nakonec roztřesenýma rukama dveře sekretáře zavřela a zamkla.

Když není tady, tak kde teda? Kde? ptala se v duchu horečnatě.

Teď není čas to řešit. Vrať ten klíč na místo. Nebo chceš čekat, až se Diana vzbudí a uvidí tě, jak ho držíš v ruce?

Výprava nazpět k Dianinu nočnímu stolku trvala snad celé věky a Cassie se svíral žaludek, jako by jí na něj někdo tlačil těžkou botou. Když klíček pokládala zpět, cinkl a řetízek se jí přilepil k upocené ruce. Diana ale stále dýchala tiše a pravidelně.

A teď vypadni, přikázala si Cassie. Potřebovala být sama a vzpamatovat se. V samém spěchu přitom, jak chtěla být pryč, si zapomněla dávat pozor, kam šlape a jedno z prken na podlaze zaskřípalo.

Prostě jdi dál, nech to plavat, říkala si, když vtom zaslechla nějaký zvuk a srdce jí hrůzou přestalo bít.

 

 

 

Šelest na posteli, následovaný Dianiným hlasem.

„Cassie?"