kapitola 31

Francis zalapal po dechu, když pochopil. „Pusť mě!“ zavřískl a strach proměnil jeho hlas v odporné pištění. „Rachel, pusť mě! Zabijí tě!“

Vzpíral se, ale já do něj zaryla prsty. Zatnula jsem zuby a zachrčela bolestí, protože mi ve snaze uprchnout škubal stehy. Z ran mi prýštila krev. Sáhla jsem do tašky pro amulet, koutkem oka jsem přitom sledovala malého muže, který tiše pohyboval rty. Koule v jeho ruce se měnila ze záhrobní rudé v modrou. Zatraceně. Aktivoval zaklínání.

„Na tohle nemám čas!“ zamumlala jsem. Ležela jsem rozzlobená na Francisovi a snažila se ho zatknout.

Lidé utíkali. Rozprchli se do chodeb a okolo ženy u hlavních dveří ven na parkoviště. Když spolu bojovali čarodějové, přežili jen ti nejrychlejší. Dech mi zasyčel nosem, když se mužovy rty přestaly hýbat. Zahnal se a hodil.

Zalapala jsem po dechu a zvedla Francise před sebe.

„Ne!“ zaječel a ústa i oči mu zošklivěly strachem.

Síla zásahu s námi smýkla po podlaze k židlím. Francis mi vrazil loket do zhmožděné paže a já zasténala bolestí. Jeho jekot umlčelo děsivé chroptění.

Z ramene se mi do těla šířila agonie. Když jsem ho ze sebe shodila, bezvládně se svalil na zem. Odsunula jsem se dozadu a zírala. Halila ho pulzující modrá vrstva. Tenká šmouha mi uvízla na rukávu. Zamrazilo mě, když se kousek modré záhrobní reality odplazil z mého rukávu a připojil se ke zbytku, který obklopoval Francise. Byl zakrytý od hlavy až k patě a křečovitě se zmítal. Pak znehybněl.

Zadýchaně jsem vzhlédla. Zabijáci pronášeli jednohlasně latinská slova a prováděli ve vzduchu gesta. Pohyby vypadaly ladně a uváženě, téměř obscénně.

„Rache!“ zaječel Jenks o tři židle dál. „Pletou síť. Vypadni! Musíš zmizet!“

Zmizet? pomyslela jsem si a pohlédla na Francise. Modrý povlak zmizel a zanechal mu ruce i nohy rozhozené v nepřirozených úhlech. Zachvátila mě hrůza. Použila jsem Francise jako štít. Byla to nehoda. Nechtěla jsem ho zabít.

Stáhl se mi žaludek a napadlo mě, že se snad pozvracím. Odmrštila jsem strach, sebrala zlost a vyškrábala se na kolena. Chytila jsem se oranžové židle a vytáhla se s její pomocí na nohy. Přinutili mě, abych Francise použila jako štít. Ach bože. Zemřel kvůli mně.

„Proč jste mě k tomu donutili?“ řekla jsem tiše a otočila se k malému muži. Udělal krok vpřed a vzduch začal jiskřit. Nemohla jsem říct, že jsem udělala špatnou věc − koneckonců jsem žila − ale nechtěla jsem to udělat. „Proč jste mě k tomu donutili?“ řekla jsem hlasitěji. Jako vlna se přese mě přelil štiplavý pocit. Popadl mě vztek. Síť se začínala zhmotňovat, ale mě to nezajímalo. Když jsem míjela svoji tašku, sebrala jsem ji a nezaktivovaný amulet jsem odkopla z cesty.

Čaroděj silových čar vytřeštil oči překvapením, když jsem se na něj vyřítila. Tvář se mu odhodlaně stáhla a pustil se do hlasitého zaklínání. Šepot ostatních jsem vnímala jako popel ve větru. Uprostřed sítě jsem se mohla pohybovat lehce, ale jak jsem se blížila k okraji, bylo to čím dál těžší. Stáli jsme v polokouli namodralého vzduchu. Edden s Nickem se snažili protlačit dovnitř zvenčí.

„Přinutili jste mě k tomu!“ křičela jsem.

Naježily se mi vlasy a ucítila jsem závan záhrobí, jak síť ztuhla. Se zaťatou čelistí jsem střelila pohledem po svalnatci za modrým oparem, který udržoval síť na místě a zároveň vrhal moc silových čar po bezmocných důstojnících FIK, kteří vtrhli dovnitř. Nezajímalo mě to. Dva čarodějové byli se mnou uvnitř. Nikam nepůjdou.

Byla jsem rozzlobená a frustrovaná. Už mě unavilo schovávat se v kostele, uhýbat slizovým kulkám, namáčet veškerou poštu do slané vody a být neustále vyděšená. A kvůli mně ležel Francis na špinavé studené podlaze ohavného autobusového nádraží. Byl sice červ, ale tohle si nezasloužil.

Přehodila jsem si tašku dopředu a kulhala k malému muži. Poslepu jsem se přehrabovala v tašce a hledala uspávací amulet. Když jsem ho našla, vztekle jsem si ho otřela o krk a nechala ho sklouznout na provázek. Pohnul rty a dlouhýma rukama začal do vzduchu načrtávat další obrazce. Pokud mi mělo zaklínání jen ublížit, měla jsem čtyři vteřiny. Pokud mě mělo rovnou zabít, pět.

„Nikdo!“ vykřikla jsem a drala se silou vůle kupředu. Vytřeštil oči, když jsem zaťala ruku v pěst a on spatřil moji démonskou jizvu. „Nikdo mě nepřinutí někoho zabít!“ zakřičela jsem a ohnala se.

Praštila jsem ho do brady a oba jsme se zapotáceli. Schoulila jsem se a zatřásla bolavou rukou. Muž klopýtl dozadu, ale zůstal stát. Tok moci ihned polevil. Zuřivě jsem zaskřípala zuby a znovu se ohnala. Fyzický útok nečekal − většina čarodějů silových čar podobnou věc neočekává − a zvedl paži, aby úder zablokoval. Chytila jsem ho za prsty a trhla jimi dozadu, přičemž jsem aspoň tři zlomila.

Vykřikl bolestí a žena na opačné straně haly naopak úlekem. Rozběhla se k nám. Vykopla jsem a přitom trhla jeho rukou vpřed, takže jsem ho na svoji nohu prakticky narazila. Vytřeštil oči. Chytil se za břicho a škobrtl dozadu. Uslzenýma očima se zadíval za mě. Stále nemohl popadnout dech, vrhl se ale k zemi a odkulil se doprava.

Já zalapala po dechu, padla na podlahu a odvalila se doleva. Ozvala se hromová rána a vítr mi zčechral vlasy. Zvedla jsem hlavu a spatřila, jak se zelená záhrobní koule rozlila po stěně do chodby. Otočila jsem se. Drobná žena se stále blížila, tvář měla napjatou a bez ustání pohybovala rty. V ruce jí zahořela rudá koule protkaná zelenou její vlastní aury, jak se snažila podřídit výboj své vůli.

„Chcete kousek ze mě?“ zakřičela jsem z podlahy. „Chcete?“ Vyškrábala jsem se na nohy a opřela se rukou o stěnu, abych se na nich udržela.

Muž za mnou pronesl slovo. Neslyšela jsem ho. Bylo příliš cizí, než aby ho má mysl pochopila. Vtrhlo mi do hlavy a já se mu ze všech sil snažila porozumět. Znenadání jsem vytřeštila oči a otevřela ústa v tichém výkřiku, protože uvnitř mě vybuchlo.

Chytila jsem se za hlavu, padla na kolena a vykřikla jsem. „Ne!“ ječela jsem a drásala si nehty kůži na hlavě. „Ne! Ven!“ Rudé škrábance s černými strupy. Svíjející se červi. Puch hnijícího masa.

Vzpomínky se do mě propalovaly z mého podvědomí. Vzhlédla jsem a lapala po dechu. Byla jsem na konci sil. Už ve mně nic nezůstalo. Srdce mi bušilo do plic. Před očima mi tančily černé skvrny. Kůže mě lechtala, jako by mi nepatřila. Co to, do pekla, bylo?

Muž a žena stáli bok po boku, držela ho za loket a skláněla se nad jeho zlomenou rukou. V tvářích měli vztek, sebejistotu − a spokojenost. Nemohl použít ruku, ale na to, aby mě zabil, ji očividně nepotřeboval. Stačilo, aby znovu vyřkl to slovo.

Bylo po mně. Prostě jsem byla mrtvá. Ale jednoho z nich vezmu s sebou.

„Teď!“ slyšela jsem Eddenův slabý křik, přicházel ke mně jakoby mlhou.

Všichni tři jsme zírali, když síť náhle povolila. Modrý opar zkolaboval a zmizel. Velký čaroděj, který se nacházel vně sítě, ležel na zemi, ruce měl za hlavou, prsty propletené. Obklíčilo ho šest důstojníků FIK. Téměř bolestivě mnou zadrnčela naděje.

Koutkem jsem zahlédla, jak se ke mně někdo vrhl. Nick. „Tady!“ vykřikla jsem, sebrala z podlahy zaktivovaný uspávací amulet a hodila mu ho.

Vražedkyně se otočila, ale příliš pozdě. Nick byl ve tváři celý bílý, když jí přehodil provázek amuletu přes hlavu a ucouvl. Zhroutila se. Muž ji chytil a opatrně položil na podlahu. Ústa měl překvapeně otevřená, když se rozhlížel po místnosti.

„FIK!“ zakřičel Edden. Vypadal divně, jak tam tak stál s paží v závěsu a s pistolí v levačce. „Ruce za hlavu a přestaňte pohybovat rty, jinak vám ustřelím palici!“

Muž šokovaně zamrkal a pohlédl na ženu u svých nohou. Zhluboka se nadechl a dal se na útěk.

„Ne!“ vykřikla jsem. Pořád jsem byla na zemi, a tak jsem tašku prostě vysypala. Sebrala jsem amulet, přitiskla si ho na krvácející krk a hodila mu ho pod nohy. Do provázku se zamotala dobrá polovina talismanů, které jsem měla u sebe. Letěly vzduchem jako bola ve výši kolen. Zasáhly ho a omotaly se mu okolo nohou jako teleti na rodeu. Zakopl a padl k zemi.

Vrhl se na něj personál FIK. Zadržela jsem dech, dívala se a čekala. Nezvedl se. Díky talismanu sladce, bezmocně spal.

Důstojníci FIK dělali příšerný rámus. S úporným odhodláním jsem se odplazila k Francisovi, který ležel osamoceně u židlí. Když jsem ho převracela na záda, bála jsem se nejhoršího. Slepé oči upíral ke stropu. Ochabla mi tvář. Bože, ne.

Ale pak se mu zvedla hruď a po tenkých rtech se mu rozlil připitomělý úsměv. Snil. Žil a dýchal, jen se ocitl pod vlivem zaklínání silové čáry. Zalila mě úleva. Nezabila jsem ho.

„Mám tě!“ zaječela jsem mu do bezvědomé, hubené, ošklivé tváře. „Slyšíš mě, ty pytle velbloudích hoven? Mám tě! Dostala jsem tě!“ Nezabila jsem ho.

Se zašoupáním se vedle mě zastavily Eddenovy okopané hnědé boty. Obličej mi ztuhnul a zakrvácenou rukou jsem si přejela po kůži pod okem. Nezabila jsem Francise. Zamžourala jsem a pomalu mířila pohledem vzhůru po Eddenových pomačkaných khaki kalhotách a modrém šátku na paži. Na hlavě mu seděl žlutý klobouk a já nedokázala odtrhnout oči od modrého nápisu FIK, který na žlutém pozadí doslova zářil.

Spokojeně zabručel a díky širokému úsměvu mi ještě víc připomněl trola. Otupěle jsem zamrkala, protože jsem cítila, jak se mé plíce tisknou jedna na druhou. Zdálo se mi, že trvalo strašně dlouho, než se naplnily vzduchem.

„Morganová,“ řekl šťastně a napřáhl silnou ruku, aby mi pomohl vstát. „Jste v pořádku?“

„Ne,“ zachroptěla jsem. Natáhla jsem se k němu, ale pak se pode mnou naklonila podlaha. Nick zalapal varovně po dechu. Omdlela jsem.