kapitola 26

odpoledne se ZNOVU zatáhlo, a když se na zapařené město přihnal déšť, bylo v dálce slyšet burácení hromů. Odpolední bouřka přicházela denně ve stejnou dobu, a tak si na ni postupně zvykli. Přesunuli se do podpalubí a potili se tam, zatímco na palubu nad jejich hlavami bušil silný déšť.

Garion seděl zarytě, opíraje se zády o hrubě otesané lodní žebro, a sledoval nemilosrdnýma očima a s tvrdo­šíjným výrazem ve tváři tetu Pol.

Ta ho ignorovala a tiše si povídala se Se'Nedrou.

Kapitán Greldik vyšel z úzkých dvířek vedoucích ke schůdkům a po tváři a vousech mu stékala voda. ”Ten Drasňan — Droblek — je tady," řekl jim. ”Říká, že má pro vás nějakou zprávu."

”Pošli ho dovnitř," řekl Barak.

Droblek protáhl svůj tlustý pupek úzkými dveřmi. Byl od deště promočený na kost, a jak stál, voda z něj crčela na zem. Otřel sí obličej. ”Je tam trochu vlhko," poznamenal.

”To jsme si všimli," řekl Hettar.

”Dostal jsem zprávu," říkal Droblek tetě Pol. ”Je od prince Kheldara."

”No konečně," řekla.

”Jdou s Belgaratem dolů po proudu," hlásil Droblek. ”Odhaduju, že by tu za pár dní měli být — nejvýš tak za týden. Posel není docela v pořádku."

Teta Pol se na něj tázavě podívala.

”Má horečku," vysvětloval Droblek. ”Je to Drasňan, takže je spolehlivý — je to jeden z mých lidí v ob­chodní stanici na severu země — dostal ale nemoc, kte­rá také zamořila tyhle smrduté bažiny. Je teď zrovna v deliriu. Snad mu horečku do příštího dne srazíme a do­staneme z něho něco smysluplného. Přišel jsem, jakmile se mi podařilo pochopit alespoň přibližnou myšlenku té zprávy. Myslel jsem, že to budete chtít vědět okamžitě."

”Ceníme si tvé starostlivostí," řekla teta Pol.

”Byl bych poslal sluhu," vysvětloval Droblek, Jenže v Sthiss Toru zprávy leckdy nedojdou a poslové je taky dovedou pěkně překroutit." Pojednou se roze­smál. ”To není samozřejmě ten pravý důvod."

Teta Pol se usmála. ”Jistěže ne."

”Tlustí lidé většinou zůstávají na místě a nechávají ostatní, aby za ně běhali. Zpráva krále Rhodara ale vy­zněla tak, že tady se teď může jednat o nejdůležitější záležitost na světě. Chtěl jsem u toho taky být." Trochu se zamračil. ”Všichni čas od času podlehneme dětin-skosti, ne?"

”Jak vážný je stav toho posla?" zeptala se teta Pol.

Droblek pokrčil rameny. ”Kdo ví? Polovina těch­hle nakažlivých horeček v Nyisse ani nemá jméno a nedají se pořádně jedna od druhé rozeznat. Někdy se na ně umírá dost rychle; někdy se to pár týdnů vleče. Sem tam se i někdo uzdraví. Všechno, co můžeme udělat, je, že jim zařídíme pohodlí a počkáme, jak se to vyvine."

”Jdu s tebou hned," řekla teta Pol a vstala. ”Durniku, můžeš mi, prosím, podat ze zavazadel ten zelený uzlík? Budu potřebovat bylinky, které tam mám."

”Vzácná paní, není moc moudré vystavovat se pří­mému styku s horečkou postiženými lidmi," upozorňo­val ji Droblek.

”Nebudu v nebezpečí," řekla. ”Chci se tvého posla vyptat na podrobnosti a jediný způsob, jak se mohu ně­co dozvědět, je, když ho zbavím horečky."

”Já i Durník půjdeme s tebou," nabídl Barak.

Podívala se na něho.

”Když je člověk na bezpečné straně, tak se nenaka­zí," řekl mohutný muž a připínal si opasek s mečem.

”Jak chceš." Vzala si plášť a přetáhla kapuci přes hlavu.

”Může to trvat dlouho do noci," řekla Greldikovi. ”Jsou tu kolem Grolimové, tak měj své námořníky na pozoru. Pár těch nejstřízlivějších nech držet hlídku.".

”Ty nejstřízlivější, paní?" zeptal se naivně Greldik.

”Z kajut posádky jsem zaslechla nějaký zpěv, kapi­táne," řekla poněkud upjatě. ”Šerekové nezpívají, do­kud nejsou opilí. Dneska nech sud s pivem zavřený. Půjdeme, Drobleku?"

”Hned, vzácná paní," tlusťoch souhlasil a škodolibě se podíval na Greldika.

Když odešli, Garionovi se dost ulevilo. Za přítom­nosti tety Pol v něm přetrvávalo napětí z neshody, a to ho vyčerpávalo. Ocitl se v obtížné situaci. Hrůza a ne­návist k sobě samému, která v něm hlodala od chvíle, kdy na Čamdara v Lese dryád vyslal ten strašlivý oheň, narůstala tak, že už ji nemohl unést. Děsil se každé příští noci, neboť sny byly stále stejné. Znovu a znovu v nich viděl Čamdara s ohořelým obličejem, jak prosí: ”Můj pane, smiluj se." A znovu a znovu si představoval bleděmodrý plamen, jenž mu v odpověď na ta zoufalá muka vyšlehl z dlaně. Nenávist, kterou si nesl z Val Alornu, v tom plamení shořela. Odplata byla tak doko­nalá, že nenašel žádný způsob, jak se jí vyhnout nebo zbavit odpovědnosti za ni. Ranní výstup byl namířený mnohem spíš na něho než na tetu Pol. Nazval ji zrůdou, ale nenáviděl především zrůdu v sobě samotném. Bo­lestný výčet toho, co pro něj po nesčetné roky vytrpěla spolu s pohnutím mysli, s jakým hovořila — to byl dů­kaz toho, jak bolestně ji jeho slova zasáhla - to všech­no mu teď spalovalo mysl. Styděl se, strašně se styděl, nemohl se nikomu ze svých přátel podívat do očí. Seděl sám, hleděl do prázdna a v hlavě mu znovu a znovu bušila slova tety Pol.

Bouřka přešla a déšť na palubě slábl. V nárazovém větru se na rozbahněné hladině řeky dělali drobné víry od dešťových kapek. Obloha se začala projasňovat, mezi rozehnanými mraky vykouklo slunce a místy je rudě zanítilo. Garion vyšel na palubu, aby tam o samotě zápasil se svým pošramoceným svědomím.

Za chvilku za sebou uslyšel lehké krůčky. ”Předpokládám, že si o sobě dost myslíš?" zeptala se kousavě Se'Nedra.

”Nech mě na pokoji."

”Nenechám. Chci ti totiž říct, co přesně si všichni o tvém včerejším výstupu myslíme."

”Nechci to slyšet."

”To je velká škoda. Řeknu ti to stejně."

”Nebudu to poslouchat."

”Ale budeš." Vzala ho za ruku a otočila ho. Oči jí žhnuly a drobná tvářička planula hněvem. ”To, cos udělal, se nedá omluvit," řekla. ”Teta tě vypiplala od plenek. Byla ti matkou."

”Moje matka je mrtvá."

”Lady Polgara je jediná matka, kterou jsi kdy po­znal. Jak ses jí za to odvděčil? Řekls jí, že je zrůda. . Obvinils ji, že se o tebe nestará."

”Neposlouchám tě," křičel Garion. Věděl, že to je dětinské, — snad infantilní - ale dal si ruce na uši. Princezna Se'Nedra na něm vždycky hledala to nejhor­ší.

”Dej ty ruce pryč!" přikázala zvonivým hlasem. ”Uslyšíš mě, třeba budu muset křičet."

Garion se lekl, že to myslí vážně, a sundal ruce.

”Nosila tě, když jsi byl dítě," pokračovala Se'Nedra, jako by přesně věděla, kde hledat nejcitlivější místo Garionova poraněného svědomí. ”Sledovala tvoje první krůčky. Krmila tě; opatrovala tě; držela tě, když ses bál bolesti. A tohle dělá zrůda? Hlídá tě v každém okamži­ku, víš to? Když klopýtneš, hned se natahuje, aby tě za­chytila. Viděla jsem ji, jak tě přikrývá, když spíš. Dělá tohle někdo, kdo o tebe nemá zájem?"

”Mluvíš o něčem, čemu nerozumíš." řekl jí Garion. ”Nech mě, prosím tě, být."

”Prosím?" opakovala kousavě. ”Na dobré chování ses rozpomněl ve zvláštní chvilce. Nikdy jsem od tebe prosím neslyšela. Ani děkuji ne. Víš, co jseš, Garione? Jseš rozmazlené dítě, tak to je."

Tak to bylo moc. To, že ho na vylepšenou nazvala ta umíněná princeznička rozmazleným děckem, to už Garion nemohl snést. Rozlíceně na ni začal řvát. Většina toho, co křičel, nedávala smysl, ale dost se mu při tom ulevilo.

Začali se navzájem obviňovat, jenže hádka brzy skončila jen nadávkami. Se'Nedra ječela jako trhovkyně z Kamaaru a Garionův hlas skřípal a přeskakoval mezi mužným barytonem a chlapeckým tenorem, Má­vali si rukama před obličejem a křičeli na sebe. Se'Nedra dupala nohou a Garion máchal rukama. Cel­kem vzato, byla to pěkná hádka. Když skončila, cítil se Garion mnohem lip. Urážky, kterými častoval Se'Nedru, byly ve srovnání s tím, co řekl ráno tetě Pol, nicotnou zábavou, měl ale možnost nechat svému zmat­ku i vzteku volný průchod.

Nakonec, pochopitelně, Se'Nedra propukla v pláč a utekla, zanechavši ho víc s hloupým pocitem, než za­hanbeného. Ještě trochu soptil, brblal si pár vybraných nadávek, které jí neměl příležitost říct, pak si vzdychl, opřel se zamyšleně o zábradlí a pozoroval soumrak, kte­rý se snášel nad zatuchlým městem.

Ačkoliv by nebyl ochoten si to přiznat, byl vlastně princezně moc vděčný. To, že zabředli do absurdních věcí, mu vyčistilo hlavu. Jasně teď cítil, že dluží tetě Pol omluvu. Vyletěl na ni z vlastního, hluboko zasetého pocitu viny, ve snaze přenést na ni částečně svou vinu. Vlastní zodpovědnosti se ovšem nemohl nikterak zba­vit. Když si tohle uvědomil, cítil se z nějakého důvodu o něco lépe.

Setmělo se. Tropická noc byla těžká a z neprůchod­ných bažin se sem šířil pach hnijící vegetace a stojatých vod. Nějaká malá křídlatá potvora mu zalezla pod košili a začala ho kousat mezi lopatkami, tam, kam si nemohl pořádně dosáhnout.

Bez nejmenšího varování — ani zvuk, ani zakymá­cení lodě, žádný náznak nebezpečí — ho kdosi zezadu uchopil za ruce a na nos a ústa mu přitiskli vlhký hadr.

Snažil se vyprostit, ale ruce ho držely příliš pevně. Po­kusil se otočit hlavou, aby si uvolnil obličej a mohl za­volat o pomoc. Hadr podivné páchl — sytě, nechutně sladce, dost těžce. Začala se mu točit hlava a ochaboval ve snaze o vyproštění. Učinil poslední pokus, pak ho závrať přemohla a on upadl do bezvědomí.