kapitola 2

Žena jí připadala povědomá. Uhlazené světlé vlasy jí přiléhaly k hlavě jako srst mokrého tuleně a její oči byly nezvykle akvamarínově modré. Na sobě měla elegantní růžový kostýmek, ale pohybovala se jako učitelka aerobiku.

Kaitlyn se rozpomněla. „Oční prohlídka!“

Joyce přikývla. „Přesně!“ řekla nadšeně. „Tak, kolik si z toho pamatuješ?“

Kaitlyn zmateně pohlédla na paní McCasslanovou. Ředitelka, drobná, poněkud baculatá a velmi hezká žena, seděla s rukama složenýma na stole. Vypadala klidně, ale v očích měla jiskru.

Dobře, takže nemám průšvih, pomyslela si Kait. Ale co bude dál? Nejistě stála uprostřed místnosti.

„Nebuď vylekaná, Kaitlyn,“ uklidňovala ji ředitelka. Mávla drobnou rukou, na které měla několik prstenů. „Posaď se.“

Kait si sedla.

„Já nekoušu,“ dodala Joyce a také se posadila, i když po celou dobu nespouštěla své akvamarínové oči z Kaitiny tváře. „Myslela jsem, že je to nějaký nový program.“

Každý kdo přicházel do Ohita s novými programy. Ohito bylo charakteristické pro celý národ, že jeho obyvatelé byli dokonalí pokusní králíci.

Joyce se trochu usmála. „Byl to nový program. Ale vlastně jsme nezkoumali zrak. Pamatuješ si tu zkoušku, kdy jsi měla zapisovat písmena, která vidíš?“

„No, - ano.“ Nebylo snadné si vzpomenout, protože všechno, co se událo během testování, bylo zamlžené. Bylo to minulý podzim, začátkem října, napadlo Kait. Joyce přišla do čítárny a mluvila ke třídě. To si vybavovala dostatečně jasně – Kait si pamatovala, jak je požádala o spolupráci. Pak je Joyce provedla nějakými „relaxačními cviky“ – po kterých se Kaitlyn tak uvolnila, že všechno další si vybavovala jen mlhavě.

„Dala jste každému tužku a kus papíru,“ pokračovala váhavě směrem k Joyce. „A pak jste na obrazovku promítala písmena. A ta písmena byla stále menší a menší. Stěží jsem dokázala psát,“ dodala. „Byla jsem unavená.“

„Jen slabounká hypnóza, abych pokonala vaše zábrany,“ řekla Joyce a naklonila se dopředu. „Co ještě?“

„Pořád jsem psala písmena.“

„Ano, to psala,“ Přisvědčila Joyce. Po opálené tváři jí přelétl slabý úsměv. „To jsi skutečně psala.“

Po chvíli se Kaitlyn zeptala: „Takže mám dobrý zrak?“

„To nevím,“ Joyce se napřímila, stále s úsměvem na tváři. „Chceš vědět, jak ta zkouška skutečně fungovala, Kaitlyn? Promítali jsme ta písmena menší a menší – dokud tam  vůbec žádná nebyla.“

„Nebyla?“

„Ne v posledních dvaceti snímcích. Byly tam jen tečky, naprosto bez tvaru. Mohla bys mít oči jako ostříž, a přesto bys je nerozluštila.“

Kaitlyn jako by po zádech přeběhl studený prst. „Viděla jsem písmena,“ trvala na svém.

„Já vím, že ano. Ale ne očima.“

V místnosti se rozhostilo naprosté ticho.

Kaitlyn divoce bušilo srdce.

„Měli jsme někoho ve vedlejší místnosti,“ vysvětlovala Joyce. „Doktoranda s velmi dobrým soustředěním a to on se díval na snímky s písmeny. Proto jsi viděla písmena, Kait. Viděla jsi jeho očima. Čekala jsi, že na snímku uvidíš písmena, proto tvoje mysl byla otevřená – a vnímala jsi to, co viděl on.“

Kaitlyn chabě namítla: „Takhle to nefunguje.“ Ach, prosím, Bože…to poslední, co potřebovala, byla další síla, další prokletí.

„Ale ano; je to to samé,“ řekla Joyce. „Říká se tomu dálkové nazírání. Vnímání události mimo rozsah běžných smyslů. Tvoje kresby jsou dálkovým nazíráním událostí – někdy takových, které se ještě nestaly.“

„Co vy víte o mých kresbách?“ Kait rozrušeně vyskočila ze židle. To není fér: tahle cizí žena si sem přijde a hraje si s ní, zkouší ji, balamutí – a teď mluví o jejích tajných kresbách. Jejích velmi soukromích obrázcích, o kterých i lidé ve Thoroughfare mají tu slušnost zmiňovat se pouze nepřímo.

„Řeknu ti, co vím,“ začala Joyce. Její hlas byl tlumený a melodický a celou dobu upřeně hleděla na Kaitlyn těma akvamarínovýma očima. „Vím, že jsi poprvé objevila své nadání, když ti bylo devět let. Ztratil se nějaký chlapeček z vašeho sousedství-„

„Danny Lindenamayer,“ dodala honem ředitelka.

„Danny Lindenamayer zmizel,“ pokračovala Joyce, aniž by spustila oči z Kait oči. „A policie chodila od domu k domu a hledala ho. Ty sis kreslila pastelkami zatímco mluvili s tvým otcem. Slyšela jsi všechno o hledaném chlapci. A když jsi dokreslila, uviděla jsi obrázek, kterému jsi nerozuměla, obrázek se stromy a mostem… a něčím hranatým.“

Kaitlyn přikývla a cítila se nezvykle přemožená. Ta vzpomínka do ní vsákla a vyvolávala v ní závrať. Ten první obrázek, tak zlověstný a divný, a její vlastní strach…

Věděla, že je to moc špatná věc, co jí ruka nakreslila. Ale nevěděla proč.

„A druhý den jsi v televizi uviděla místo, kde našli tělo toho chlapce,“ pokračovala Joyce. „Pod mostem u nějakých stromů…ve velké dřevěné bedně.“

„Něco hranatého,“ řekla Kaitlyn.

„Přesně to odpovídalo obrázku, který jsi nakreslila, i když nebylo možné, abys o tom místě věděla. Ten most byl třicet mil daleko, ve městě, kde jsi nikdy nebyla. Když tvůj otec viděl v televizi zprávy, také poznal tvůj obrázek – a byl nadšený. Začal všem tu kresbu ukazovat a vyprávět tvůj příběh. Ale lidé nereagovali dobře. Už tak si kvůli tvým očím mysleli, že jsi trochu jiná. Nelíbilo se jim to. A když se to stalo znovu a znovu, když se tvé obrázky stávaly skutečností, začalo jim to nahánět strach.“

„A Kaitlyn začala být trochu problémová,“ poznamenala ředitelka diplomaticky. „Je od přírody vzdorovitá a trochu přecitlivělá – jako hříbě. Ale začala být taky popudlivá a chladná. Sebeobrana.“ Nesouhlasně zamlaskala.

Kaitlyn před sebe upírala nevýrazný pohled. Jožčin klidný, přívětivý hlas ji odzbrojil. Znovu se posadila.

„Takže o mně víte všechno,“ řekla Kait. „Tak jsem problémová. A co.“

„Ty nejsi problémová,“přerušila ji Joyce. Vypadala skoro pohoršeně. Naklonila se dopředu a velmi vážně promluvila. „   Máš dar, obrovský dar. Kaitlyn, copak to nechápeš? Neuvědomuješ si, jak jsi výjimečná, úžasná?“

Podle Kaitlyny zkušenosti se výjimečná nerovnalo úžasná.

„Na celém je jen hrstka lidí, kteří dokážou to, co ty,“ řekla Joyce. „V celých Spojených státech jsme jich našli jen pět.“

„Pět čeho?“

„Pět středoškoláků. Pět studentů, jako jsi ty. Samozřejmě každý s jiným nadáním; žádný z vás neumí dělat totéž. Ale to je skvělé; přesně to hledáme. Budeme moci udělat nejrůznější pokusy.“

„Chcete na mně dělat pokusy?“ Kaitlyn znepokojeně pohlédla na ředitelku.

„To předbíhám. Dovol mi to vysvětlit. Jsem ze San Carlos v Kalifornii-.“

Tím se vysvětluje to opálení.

„- a pracuji pro Zetesův Institut. Je to velmi malá laboratoř, vůbec ne jako Stanford Reasearch Institute nebo Duke University. Byl založen vloni díky výzkumnému grantu Zetesovy nadace. Pan Zetes je – no jak bych ho popsala? Je to skvělý člověk – je předsedou jedné velké společnosti v Silicon Halley. Ale jeho skutečným koníčkem jsou paranormální jevy. Parapsychologie.“

Joyce se odmlčela a odhrnula si rovné světlé vlasy z čela. Kaitlyn cítila, že se snaží dobrat k něčemu velkém. „Věnoval finance na velmi unikátní projekt, velmi významný projekt. Byl to jeho nápad provést testování na středních školách po celé zemi a hledat studenty s vysokým duševním potenciálem. Najít těch pět nebo šest, kteří jsou naprostou špičkou, výkvětem, a přivést je do Kalifornie na roční testování.“

„Roční?“

„To je na tom to nejlepší, chápeš? Místo provedení několika ojedinělých zkoušek budeme provádět testování denně, podle pravidelného rozvrhu. Budeme schopni zaznamenávat změny ve vašich schopnostech podle vašeho biorytmu, podle stravy - “ Joyce se najednou zarazila. Pohlédla přímo na Kait, natáhla se a vzala ji za ruce.

„Kaitlyn, spusť ty svoje ochranné hradby a jenom mě chvíli poslouchej. Můžeš to udělat?“

Kait cítila, jak se jí třesou ruce v sevření chladných prstů blondýnky. Polkla, neschopná odvrátit pohled od těch akvamarínových očí.

„Kaitlyn, nejsem tu, abych ti ublížila. Nesmírně tě obdivuji. Máš úchvatný dar. Chci ho zkoumat – celý svůj život jsem se připravovala na to, abych ho studovala. Šla jsem na vysokou do Duke – víš, tam kde Rhine dělal své pokusy s telepatií. Získala jsem titul v oboru parapsychologie – pracovala jsem ve spánkové laboratoři v Maimonides, v nadaci Mind Science v San Antoniu a taky ve výzkumné laboratoři Engineering Anomalies v Princetonu. A jediné, co jsem si kdy přála, je někdo jako ty. Společně můžeme dokázat, že to, co umíš, je skutečné. Můžeme získat nezpochybnitelný a opakovatelný vědecký důkaz. Můžeme světu ukázat, že mimosmyslové vnímání existuje.“

Odmlčela se a Kaitlyn uslyšela hučení kopírky ve vstupní kanceláři.

„Jsou tu jisté výhody pro Kaitlyn,“ připomněla paní McCasslanová. „Myslím, že byste měla vysvětlit podmínky.“

„Ach, ano.“ Joyce pustila Kaitlyniny ruce a zvedla ze stolu papírovou složku z manilského konopí. „Budeš chodit do velmi dobré školy v San Carlos, aby sis dokončila střední vzdělání. Mezi tím budeš bydlet v Institutu spolu s dalšími čtyřmi studenty, které jsme vybrali. Budeme provádět testy každé odpoledne, ale nezabere to moc času – jen hodinu nebo dvě denně. A na konci roku obdržís stipendium na vysokou školu dle vlastního výběru.“ Joyce otevřela složku a podala ji Kaitlyn. „Velmi štědré stipendium.“

„Velmi štědré stipendium,“ zopakovala paní McCasslanová.

Kaitlyn pohlédla na číslo na kousku papíru. „To je… pro nás všechny, co si rozdělíme?“

„Tohle je jen pro tebe,“ řekla Joyce. „Jen pro tebe.“

Kaitlyn se zatočila hlava.

„Budeš pomáhat vědě,“ pokračovala Joyce. „A mohla by sis vybudovat nový život. Nový začátek. Nikdo ve tvé nové škole nemusí vědět, proč tam jsi; můžeš být prostě obyčejná středoškolačka. Příští podzim můžeš jít na Stanford nebo na státní univerzitu v San Francisku – San Carlos je jen půl hodiny na jih od San Franciska. A potom budeš volná. Můžeš jít, kam budeš chtít.“

Kaitlyn se opravdu zatočila hlava.

„Zamiluješ si záliv. Slunce, pěkné pláže – uvědomuješ si, že když  jsem včera odjížděla, bylo tam jednadvacet? Jednadvacet stupňů v zimě. Sekvoje – palmy - “

„Nemůžu,“ ozvala se Kaitlyn slabě.

Joyce i ředitelka na ni vylekaně pohlédly.

„Nemůžu,“ zopakovala Kait hlasitěji a znovu se obrnila svými hradbami. Potřebovala svoje ochranné hradby, jinak by mohla podlehnout třpytivému obrazu, který Joyce vymalovala v jejích představách.

„Copak se nechceš dostat pryč?“ zeptala se Joyce vlídně. Že nechce? Jenom tolik, že si někdy připadá jako pták, co mlátí křídly proti sklu. Kromě toho, že si nikdy nebyla tak docela jistá, co bude dělat, jakmile se dostane pryč. Jenom si myslela: Musí existovat nějaké místo, kam patřím. Místo, kam budu patřit, aniž bych o to musela usilovat.

Nikdy ji nenapadlo, že tím místem by mohla být Kalifornie. Kalifornie byla příliš zámožná, příliš opojná a vzrušující. Bylo to jako sen. A ty peníze…

Až na jejího otce.

„Vy to nechápete. Jde o mého tátu. Nikdy jsem nebyla pryč, od máminy smrti, a on mě potřebuje. On není… Skutečně mě potřebuje.“

Zdálo se, že paní McCasslanová tomu rozumí. Paní McCasslanová samozřejmě znala jejího otce. Býval velmi nadaným profesorem filozofie; psal knihy. Ale když Kaitlyna matka zemřela, začal být… pomalejší. Teď si hodně zpíval a dělal příležitostné práce po městě. Moc jimi nevydělal. Když přišly složenky, zašoupal nohama a prohrábl si vlasy; vypadal zanedbaně a byl nervózní. Byl skoro jako dítě – ale Kait vroucně miloval a ona jeho. Nikdy by nedovolila, aby se mu něco stalo.

A opustit ho tak brzy, když jí ještě nebude ani tolik, aby odešla na vysokou – a odjet celou tu dálku do Kalifornie – a na rok –

„To není možné,“řekla.

Paní McCasslanová si prohlížela své baculaté ruce.

„Ale Kaitlyn, nemyslíš, že by chtěl, abys jela? Abys udělala , co je pro tebe nejlepší?“

Kaitlyn zakroutila hlavou. Nechtěla poslouchat argumenty. Ve skrytu duše s tím byla smířená.

„Nechtěla by ses naučit ovládat své vlohy?“ zeptala se Joyce.

Kaitlyn na ni pohlédla.

Možnost, že by mohla ovládat své síly, ji nikdy nenapadla. Ty obrázky přicházely, když je nečekala; zmocnily se její ruky, aniž by si to uvědomovala. Nikdy nevěděla, co se stalo, dokud nebylo po všem.

„Myslím, že se můžeš učit,“ řekla Joyce. „Myslím, že ty a já se můžeme učit, spolu.“

Kaitlyn otevřela pusu, ale než stačila odpovědět, ozval se zvenku děsivý zvuk.

Byly to rány, skřípění a tříštivé zvuky dohromady. A byl to obrovský hluk, tak obrovský, že Kaitlyn okamžitě věděla, že nemohl vzniknout z ničeho běžného. Zdálo se to být velmi blízko.

Joyce a paní McCasslanová obě vyskočily a malá boubelatá ředitelka se dostala ke dveřím jako první. Vyřítila se z kanceláře na ulici s Kait a Joyce v patách.

Lidé utíkali po obou stranách Gardiny Street, až jim sníh křupal pod nohama. Studený vzduch štípal Kaitlyn do tváří. Svažující se odpolední slunce vytvářelo ostrý kontrast mezi světlem a stínem, takže výjev před Kaitlyn vypadal hrozivě ostře a zřetelně.

Žlutý Chrysler Neon stál na Gardiny Street v protisměru, zadní kola měl na chodníku a levý bok zdemolovaný. Auto vypadalo, jako by dostalo náraz z boku a otočilo se. Kaitlyn ho poznala; patřilo Jerrymu Crutchfieldovi, jednomu z mála studentů, kteří měli auto.

Uprostřed ulice stálo přímo naproti Kaitlyn tmavě modré kombi. Celý předek mělo nabouraný. Plech byl pokroucený a deformovaný, přední světla rozbitá.

Polly Vertanenová  z nižšího ročníku tahala paní McCasslanovou za rukáv. „Já to celé viděla, paní McCasslanová. Jerry právě vyjel z parkoviště – ale to kombi jelo příliš rychle. Narazili přímo do něj… Všechno jsem viděla. Jeli moc rychle.“

„To je auto Marian Günterové,“ vzpamatovala se pani McCasslanová. „Uvnitř je její holčička. Ještě s ní nehýbejte! Nehýbejte s ní!“ Hlas ředitelky pokračoval, ale Kaitlyn už ji neslyšela.

Upřeně hleděla na přední sklo nabouraného vozu. Předtím ho neviděla – ale teď ano.

Lidé kolem ní křičeli a utíkali. Kaitlyn si jich sotva všimla. Celý její svět zaplnilo přední sklo auta.

Holčičku náraz vyhodil proti čelnímu sklu – nebo možná prasklo a dopadlo na ni. Ve skutečnosti ležela a její čelo se dotýkalo skla, jako by se dívala ven.

Široce otevřenýma očima. Otevřenýma, kulatýma očima s hustými řasami. Očima Bambino.

Měla drobný pršáček a kulatou bradičku. Světlé vlnité vlasy byly přitisknuté na sklo.

Samotné sklo bylo rozpraskané jako pavučina, pavučina překrývající dětskou tvář.

„Ach, ne – prosím ne…“zašeptala Kaitlyn.

Zjistila, že se něčeho drží, aniž by věděla čeho. Někdo ji podpíral.

Houkání sirén se blížilo. Kolem auta se shromáždil dav, přes který už Kaitlyn na dítě neviděla.

Znala Curta Güntera. Ta holčička musí být Lindy, jeho mladší sestra. Proč si to Kaitlyn neuvědomila? Proč jí to její obrázek neukázal? Proč jí nemohl ukázat srážku aut, s datem a místem, namísto dojemné dětské tváře? Jak to může být všechno tak k ničemu, tak naprosto zatraceně zbytečné…?

„Potřebuješ se posadit?“ zeptala se jí osoba, která ji držela. Byla to Joyce Piperová a chvěla se.

Kait se také třásla. Měla velmi zrychlený dech. Ještě pevněji se chytla Joyce.

„Myslela jste vážně to, že se naučím ovládat… to, co dělám?“ Kait to nedokázala nazvat nadáním.

Joyce přelétla pohledem z Kait na místo nehody, jako by jí to  začínalo docházet. „Myslím, že ano. Doufám.“

„Musíte mi to slíbit.“

Joyce jí pohlédla přímo do tváře tak, jak to lidé v Thoroughfare nikdy nedělali. „Slibuji, že to zkusím, Kait.“

„Pak pojedu. Táta to pochopí.“

Jožčiny akvamarínové oči se zatřpytily. „Jsem tak ráda.“ Prudce se zachvěla. „Je tam jednadvacet stupňů, Kait,“ dodala tiše, skoro nepřítomně. „Sbal se nalehko.“

Té n noci měla Kaitlyn podivně živý sen. Byla na skalnatém poloostrově, kousíčku země obklopeném chladným šedivým oceánem. Mraky nad hlavou byly skoro černé a vítr jí foukal jemné kapičky do tváře. Skutečně cítila to mokro a chlad.

Těsně za ní někdo zavolal její jméno. Ale když se otočila, sen skončil