kapitola 2

Už příští den odpoledne jsem seděl v salonu Cartwrightových na židli s nízkým opěradlem. Pokaždé, když jsem se zavrtěl, abych si na tvrdém sedadle udělal trochu pohodlí, ucítil jsem na sobě pohledy paní Cartwrightové, Rosalyn i jejich služebné. Bylo to, jako bych byl obraz v muzeu nebo postava z divadelní hry, která se ocitla v přijímacím pokoji. Celá místnost mi připadala spíš jako kulisy pro představení – stěží to bylo místo, kde by si člověk odpočinul. Nebo, v tomto případě, kde by si povídal. Během prvních patnácti minut po mém příjezdu jsme se rozpačitě bavili o počasí, novém obchodě ve městě a o válce.
Pak následovala dlouhá přestávka, při které bylo slyšet jen duté cinkání pletacích jehlic služebné. Znovu jsem se podíval na Rosalyn a snažil se na ní najít něco, za co bych jí mohl složit poklonu. Měla svěží tvář s dolíčkem na bradě a malé symetrické ušní lalůčky. Pod lemem jejích šatů jsem zahlédl asi půl centimetru kotníku a podle něj jsem usoudil, že má velice křehkou postavu.
V té chvíli jsem ucítil ostrou bolest v noze. Vykřikl jsem a podíval se na podlahu. Do kůže na kotníku se mi zakousl pes, jehož srst měla barvu mědi a byl velký asi jako krysa.
„Ach, to je Penny. Penny tě jen chtěla pozdravit, viď?“ zavrkala Rosalyn a popadla svého mazlíčka do náruče. Pes na mě celou dobu zíral a cenil zuby. Posunul jsem se na svém sedadle dozadu.
„To je, uhm, milý pes,“ prohodil jsem, ačkoliv jsem nechápal, k čemu takhle malý pes je. Předpokládal jsem, že psi by nám měli dělat společníka na lovu, ne být ozdobou, která se hodí k nábytku.
„Že ano?“ podívala se na mě nadšeně Rosalyn. „Je to moje nejlepší přítelkyně a musím říct, že mám hrůzu ji teď pouštět ven. Je tolik zpráv o zavražděných zvířatech!“
„Abych řekla pravdu, Stefane, hrozně se bojíme!“ skočila nám do řeči paní Cartwrightová a přejela si rukama po živůtku námořnicky modrých šatů. „Nechápu současný svět. My, ženy, nemůžeme ani vyjít ven.“
„Doufám, že ať je to, co chce, na nás to nezaútočí. Někdy mám strach vystrčit nohu ze dveří dokonce i za světla,“ rozčílila se Rosalyn a přitiskla Penny těsně k hrudi. Pes štěkl a vyskočil jí z náruče. „Umřela bych, kdyby se jí něco stalo.“
„Určitě bude v pořádku. Ostatně, ty útoky se vždycky odehrály na farmách, ne ve městě,“ snažil jsem se ji nejistě uklidnit.
„Stefane?“ zeptala se paní Carwrightová svým pronikavým hlasem. Stejným tónem plísnila Damona i mě, když jsme si šeptali v kostele. Šklebila se a vypadala, jako kdyby si právě kousla do citronu. „Nemyslíš, že dneska Rosalyn vypadá obzvlášť půvabně?“
„Ach ano,“ zalhal jsem. Rosalyn měla na sobě světle hnědé šaty, které se hodily k jejím hnědavě blonďatým vlasům. Rozpuštěné prameny jí padaly na hubená ramena. Její vzhled byl v naprostém kontrastu s přijímacím pokojem, který byl zařízený dubovým nábytkem, brokátovými židlemi a tmavými orientálními běhouny, které částečně pokrývaly naleštěnou dřevěnou podlahu. Z protějšího rohu se na mě z portrétu nad mramorovou římsou díval pan Cartwright. Na hranatém obličeji měl přísný výraz. Na rozdíl od své ženy, která měla nadváhu a červené tváře, byl pan Cartwright hrozně bledý a hubený – a vypadal trochu nebezpečně. Připomínal mi supa, kterého jsme loni v létě viděli kroužit nad bitevním polem. Nutno říct, že s ohledem na to, jak vypadali její rodiče, vyvedla se Rosalyn náramně dobře.
Rosalyn zrudla. Zavrtěl jsem se na kraji židle a ucítil krabičku v zadní kapse, Prstýnek jsem si prohlédl včera v noci, když jsem nemohl usnout. Okamžitě jsem ho poznal. Uprostřed diamantů byl smaragd, vyrobil ho nejlepší umělec v Benátkách, a až do své smrti ho nosila moje matka.
„Takže, Stefane? Co bys řekl růžové?“ přerušila moje snění Rosalyn.
„Promiň, cože?“ zeptal jsem se zmateně.
Paní Cartwrightová po mně střelila podrážděným pohledem.
„Růžové? Na tu večeři příští týden? Tvůj otec je tak milý, že ji naplánoval,“ řekla Rosalyn. Dívala se na podlahu a měla jasně rudý obličej.
„Myslím, že v růžové budeš vypadat nádherně. Budeš krásná, ať si oblékneš cokoliv,“ řekl jsem neohrabaně, jako kdybych byl herec a četl text z listu. Paní Cartwrightová se souhlasně usmála. Pes se k ní rozběhl a skočil na polštář vedle ní. Začala mu drbat kožich.
Najednou se mi zdálo, že v místnosti je hrozné horko a dusno. Paní Cartwrightová a Rosalyn měly každá jiný parfém a z jejich silné vůně se mi zatočila hlava. Nenápadně jsem se podíval do rohu na starobylé stojací hodiny. Byl jsem tu pouhých pětapadesát minut, ale zrovna tak to mohlo být padesát pět let.
Stoupl jsem si a nohy se pode mnou podlamovaly.
„Bylo milé si s vámi povídat, dámy, ale nerad bych vás zdržoval celé odpoledne.“
„Děkuji,“ přikývla paní Cartwrightová, aniž by se zvedla z pohovky. „Maisy tě doprovodí,“ ukázala bradou směrem ke služebné, která podřimovala nad pletením.
Ulehčeně jsem si oddechl a opustil dům. Vzduch ochladil moji zpocenou kůži a já byl rád, že jsem nepřikázal kočímu, aby na mě čekal. Doufal jsem, že než ujdu ty dvě míle domů, pročistím si hlavu. Slunce začalo zapadat za obzor a ve vzduchu se vznášela těžká vůně zimolezu a jasmínu. Vyšel jsem na kopec a pohlédl směrem k Veritas. Cestu ke vstupním dveřím lemovaly velké vázy obklopené kvetoucími liliemi. Bílé sloupky verandy zářily v zapadajícím slunci oranžově, v dálce se jako zrcadlo blýskala hladina rybníka, a já zaslechl křik dětí, které si hrály nedaleko domků pro sluhy. To byl můj domov, a já ho miloval.
Ale nedokázal jsem si představit, že ho budu sdílet s Rosalyn. Rozzlobeně jsem zastrčil ruce do kapes a v místě, kde se cesta zatáčela, jsem kopl do kamene.
Došel jsem k příjezdové cestě a zastavil se, protože jsem uviděl neznámý kočár. Nemívali jsme moc často návštěvy, a tak jsem zvědavě pozoroval, jak bělovlasý kočí seskočil ze svého místa a otevřel dveře. Vystoupila krásná bledá žena s vodopádem tmavých kudrn. Na sobě měla rozevláté bílé šaty, které si ve štíhlém pase stáhla broskvově zbarvenou stuhou. Na hlavě jí seděl klobouk ve stejné barvě a zakrýval jí oči.
Otočila se, jako kdyby věděla, že ji pozoruji. Proti své vůli jsem se zajíkl. Byla víc než krásná; byla nádherná. I ze vzdálenosti dvaceti kroků jsem viděl její zářící tmavé oči a růžové rty stočené do malého úsměvu. Štíhlými prsty se dotkla náhrdelníku s modrým medailonkem, který měla na krku. Uvědomil jsem si, e napodobuji její gesto. Představil jsem si její malou dlaň na své kůži.
Pak se znovu otočila. Z kočáru vystoupila další žena, nejspíš její služebná, a začala si nervózně pohrávat se sukní.
„Dobrý den!“ zavolala.
„Dobrý...,“ zaskřehotal jsem. Nadechl jsem se a ucítil opojnou vůni zázvoru a citronu.
„Jsem Katherine Pierceová. A vy?“ zeptala se laškovně. Jako kdyby věděla, že jsem z její krásy ztratil řeč. Nevěděl jsem, jestli mám být zahanbený nebo vděčný za to, že přejala iniciativu.
„Katherine,“ opakoval jsem pomalu. Už jsem si vzpomněl. Otec mi vyprávěl o svém příteli v Atlantě. Jeho sousedé zemřeli při požáru domu během útoku generála Shermana. Jediný, kdo přežil, byla šestnáctiletá dívka, která teď neměla žádné příbuzné. Otec se okamžitě nabídl, že dívku ubytuje v našem hostinském domě. Všechno bylo velice tajemné a romantické. Když mi to otec vyprávěl, viděl jsem mu na očích, jakou má radost, že poslouží jako zachránce mladého sirotka.
„Ano,“ řekla a zkoumala mě pohledem. „A vy jste...“
„Stefan!“ odpověděl jsem rychle. „Stefan Salvatore. Giuseppeho syn. Je mi velice líto, co se stalo s vaší rodinou.“
„Děkuju,“ řekla. V tom okamžiku jí oči ztmavly a posmutněly. „A děkuju i za to, že vy a váš otec jste tu přijali mě i moji služebnou Emily. Nevím, co bychom si bez vás počaly.“
„To je samozřejmé.“ Najednou jsem tu stál jako ochránce. „Budete bydlet v domku pro hosty. Chcete, abych vás tam dovedl?“
„Najdeme ho samy. Díky, Stefane Salvatore,“ odpověděla Katherine a vydala se za kočím, který nesl velký kufr, k domku postaveném kousek z a hlavní budovou. Pak se obrátila a zadívala se na mě. „Nebo bych vám měla říkat Spasiteli Stefane?“ zeptala se, mrkla a otočila se na podpatku.
Sledoval jsem, jak odchází směrem k zapadajícímu slunci. Její služebná ji následovala. V té chvíli jsme věděl, že můj život se navěky změnil.