kapitola 22 - vyprávění

Jeb si založil ruce za hlavu a zamyšleně se zadíval k temnému stropu. Povídavá nálada ho nepřešla.

"Snažím si představit, jaké je - když člověka dopadnou, víš. Na vlastní oči jsem to viděl mnohokrát, leckdy jsem sám taktak vyvázl. Jaké by to bylo, říkal jsem si. Bolí to, když člověku nasadí něco do hlavy? Viděl jsem, jak se to dělá, chápeš?"

Vykulila jsem oči úžasem, ale nedíval se na mě.

"Podle všeho používáte nějaké anestetikum, ale to jen hádám. Nikdo ale bolestí nekřičel, tak to nemohla být žádná muka."

Nakrčila jsem nos. Muka. Ne, to byla lidská specialita.

"Ty příběhy, cos vyprávěla chlapci, byly namouduši zajímavé."

Ztuhla jsem a Jeb se tiše zasmál. "No jo, poslouchal jsem. Tajně jsem odposlouchával, přiznávám. A nemrzí mě to - jsou to úžasné informace a se mnou bys nemluvila jako s Jamiem. Vážně jsem z těch netopýrů a chaluh a pavouků celý pryč. Člověk má hned o čem přemýšlet. Odjakživa jsem rád četl ty potrhlé příběhy o jiných světech, science fiction a tohle všechno. Doslova jsem to hltal. A ten chlapec je navlas jako já - všechny moje knihy přečetl nejmíň dvakrát třikrát. To pro něho musel být báječný zážitek, ty nové příběhy. Jsi navíc dobrá vypravěčka."

Nepřestávala jsem zírat do země, ale cítila jsem, jak jihnu, jak ze mě trochu vyprchává obezřetnost. Stejně jako všichni v emocionálním lidském těle jsem hltala každou lichotku.

"Tady si všichni myslí, že jsi nás pronásledovala, abys nás zradila Hledačům."

Ta slova mě zahltila prudkým šokem. Zaťala jsem zuby, vjely mi do jazyka. Ucítila jsem chuť krve.

"Jaký jiný důvod bys mohla mít?" pokračoval; mé reakce si buď nevšiml, nebo ji ignoroval. "Ale zřejmě se stali jen oběťmi svých utkvělých představ. Já jako jediný si kladu další otázky… Pochop, co by to bylo za plán, zabloudit daleko do pouště, bez možnosti vrátit se zpátky?" Uchechtl se. "Bloudění - to je nejspíš tvoje specializace, viď, Poutnice Wando?"

Naklonil se blíž a dloubl do mě loktem. Očima vytřeštěnýma nejistotou jsem k němu kratičce vzhlédla a opět je sklopila k zemi. Opět se zachechtal.

"Podle mě ti chyběl jen krůček k úspěšné sebevraždě. Takhle Hledači nefungujou, jestli víš, jak to myslím. Snažil jsem se na to jít rozumově, logicky, chápeš? Takže, pokud jsi neměla krytá záda, a já nic podobného nezpozoroval, musela jsi sledovat jiný cíl. Co jsi u nás, nebyla jsi zrovna povídavá, leda teď s tím chlapcem, ale dobře jsem poslouchal každé slovo, co jsi přece jen řekla. A tak bych hádal, že jsi v té poušti málem vypustila duši jenom proto, že jsi byla zatraceně odhodlaná najít toho kluka a Jareda."

Zavřela jsem oči.

"Na druhou stranu, co by ti po nich bylo?" pokračoval Jeb, který očividně nečekal odpověď, jen hlasitě přemýšlel. "Takže, jak já to vidím, buď jsi hodně dobrá herečka - zřejmě nějaká super Hledačka, nový druh, mazanější než ten předchozí, s plánem, který nedokážu prokouknout - nebo vůbec nehraješ. To první vysvětlení tvého chování je zbytečně moc komplikované a mně se prostě nezdá.

Ale pokud nehraješ…"

Na vteřinu se odmlčel.

"Pozorováním vašeho plemene jsem strávil spoustu času. Vždycky jsem číhal na změnu, však víš, kdy se nadále nebudou muset chovat jako my, protože nebude pro koho hrát divadýlko. Hlídal jsem a čekal, ale všichni se pořád chovali jako lidé. Zůstali s rodinami svých těl, když bylo hezky, jezdili s nimi na výlety, sázeli květiny a malovali obrazy a tohle všechno. A tak mě napadlo, jestli se vy všichni nakonec neměníte trochu v lidi. Jestli nakonec na vás přece jen nemáme silný vliv."

Počkal, nabízel mi příležitost k odpovědi. Mlčela jsem.

"Před pár lety jsem viděl věc, na kterou jsem nezapomněl. Stařec a stařena, tedy, těla starce a stařeny. Žili spolu tak dlouho, že jim snubní prsteny zarostly do kůže. Vodili se za ruce, on ji políbil na tvář a ona se pod těmi vráskami začervenala. A mně napadlo, že možná máte stejné city jako my, protože ve skutečnosti jste my, ne jenom ruce zastrčené do maňáska."

"Ano," potvrdila jsem šeptem. "Všichni máme stejné emoce. Lidské emoce. Naději a bolest a lásku."

"Takže, pokud nehraješ… No, přísahal bych, že je miluješ oba. Myslím tebe, Wando, ne pouze Melaniino tělo."

Položila jsem si hlavu na natažené paže. Bylo to výmluvné přiznání, ale bylo mi to jedno. Už jsem nedokázala dál snášet svoje tajemství.

"Dobrá, to jsi ty. Ale zajímalo by mě, jak se to má s mou neteří. Jaké to pro ni je, jaké by to bylo pro mě. To když mi nasadí někoho do hlavy, tak prostě… já zmizím? Vymaže mě to? Jako bych umřel? Nebo jako když usnu? Vnímám, že mě ovládá někdo zvenčí? Vím o tobě? Jsem tam uvězněný, řvu jako v pasti?"

Seděla jsem zcela nehybně, snažila jsem se tvářit bezvýrazně.

"Je jasné, že moje vzpomínky a způsob chování, to všechno zůstane. Ale co vědomí… Skoro to svědčí o tom, že někteří lidé se nevzdají bez boje. Kčertu, já vím, že sám bych se snažil zůstat; každý ti poví, že mám tvrdou palici. Jsem povahou rváč. Všichni, kdo jsme přežili, jsme bojovníci. A dej na mě, že Mel bych taky tipoval na bojovnici, to teda jo."

I když dál hleděl do stropu, já honem sklopila oči k zemi, jako bych si chtěla zapamatovat šmouhy v jemném červenošedém prachu.

"Jo, tak tohle mi hodně vrtá hlavou."

Teď už jsem na sobě cítila jeho pohled, i když jsem hlavu nezvedla. Tichounce jsem dýchala, bez hnutí. Udržet ten pomalý rytmus dechu byla dřina. Musela jsem polknout; do úst mi pořád ještě prosakovala krev.

Jak je možné, že jsme ho někdy považovali za blázna? žasla Melanie. Nic mu neujde. Je geniální.

Je oboje.

No, možná to znamená, že už to nemusíme dál tajit. On to ví. Z jejích slov čišela naděje. Poslední dobou byla hodně zamlklá, skoro polovinu doby, co jsem bděla. Kdykoliv se cítila skoro šťastná, soustředila se jen s námahou. Vyhrála svůj velký boj. Dostala nás obě až sem. Už nemusela skrývat svoje tajemství: její vzpomínky už Jareda a Jamieho nikdy neohrozí.

A protože nemusela bojovat, bylo pro ni náročnější přinutit se mluvit, dokonce i se mnou. Uvědomila jsem si, jak do ní představa odhalení - že by další lidská bytost věděla o její existenci - teď vlila novou energii.

Jeb to ví, ano. Ale vážně se tím něco mění?

Vzpomněla si, jak se ostatní lidé dívali na Jeba. Asi ne. Povzdechla si. Ale myslím, že Jamie… No, on to neví, ani to neuhodl, ale myslím, že vycítil pravdu.

Asi to tak bude. Ale teprve uvidíme, jestli to jemu nebo nám nějak prospěje.

Jeb vydržel mlčet jen pár vteřin a pak opět spustil a vytrhl nás z rozhovoru. "To je proklatě zajímavá věc. Ne tolik jako bang! bang! v akčních filmech, na které jsem si dřív potrpěl. Ale zajímavé to je i tak, to zas jo. Rád bych věděl něco víc o těch jakoby Pavoucích. Na to jsem zvědavý… namouduši hodně zvědavý, to nezapírám."

Zhluboka jsem se nadechla a zvedla hlavu. "Co chceš vědět?"

Vřele se usmál, oči se mu ve vráskách zmenšily na půlměsíčky. "Tři mozky, mám pravdu?"

Přikývla jsem.

"Kolik očí?"

"Dvanáct - po jednom v každém spojení nohy a těla. Víčka jsme neměli, oči chránila jen hustá vlákna - jako oční řasy z ocelových drátků."

Pokýval hlavou; oči mu zářily. "A byli chlupatí, jako tarantule?"

"Ne. Měli spíš… krunýř - nebo šupiny, jako plaz nebo ryba."

Opřela jsem se zády o skálu, připravená na dlouhý rozhovor.

Jeb mě v tomhle ohledu nezklamal. Rychle jsem přestala počítat otázky, kterými mě zasypával. Zajímal se o spoustu detailů - o vzhled Pavouků, jejich obyčeje, jak se chovají na Zemi. Nehnusil si ani podrobnosti z dob invaze; naopak, měla jsem dojem, že si tuhle část vychutnává dychtivěji než jiné informace. Chrlil jednu otázku za druhou, sotva jsem odpověděla, už zase se ptal a zahrnoval mě úsměvy. A když po pár hodinách usoudil, že o Pavoucích ví všechno, co chce, začal se vyptávat na Květiny.

"Tohle jsi mi nevysvětlila ani zpola," připomněl mi.

A tak jsem mu vyprávěla o nejkrásnější a nejpokojnější planetě v celém vesmíru. Skoro pokaždé, kdy jsem udělala pauzu, abych se nadechla, přispěchal s novou otázkou. Bavilo ho hádat odpovědi dřív, než jsem je pronesla, a pokud se spletl, v nejmenším mu to nevadilo.

"Takže to se živí mouchami, jako masožravé kytky? Vsadím se, že ano - nebo něčím větším, jako jsou ptáci? Nebo pterodaktylové?"

"Ne, živí se tam slunečním světlem, jako většina tamních rostlin."

"No, to fakt není zábava podle mých představ."

Zrovna jsme se dostali k Drakům, když se objevil Jamie s večeří pro tři.

"Ahoj, Poutnice," hlesl maličko rozpačitě.

"Ahoj, Jamie," odpověděla jsem taky plaše, protože jsem si nebyla jistá, jestli už nelituje našeho předchozího sblížení. Koneckonců, já byla tady ten zlý.

Ale Jamie se posadil přímo vedle mě, mezi mě a Jeba, překřížil nohy a podnos s jídlem položil před nás. Byla jsem vyhládlá a v krku mi vyprahlo od mluvení. Popadla jsem misku s polévkou a mohutnými doušky ji vylokala.

"Hned mě mělo napadnout, že v jídelně jsi řekla ne jenom ze zdvořilosti. Musíš si říct, že máš hlad, Wando. Neumím číst myšlenky."

S tou poslední větou jsem nesouhlasila, ale v odpovědi mi zabránilo mohutné sousto chleba.

"Wanda?" podivil se Jamie.

Přikývla jsem, abych dala na srozuměnou, že mi to nevadí.

"Docela jí to jméno sekne, nemyslíš?" Jeb byl sám na sebe tak pyšný, až jsem se divila, že se vlastnoručně nepopleskal pochvalně po zádech.

"Snad jo," připustil Jamie. "Nemluvili jste zrovna o dracích?"

"Přesně tak," potvrdil Jeb nadšeně, "ale ne o těch, co vypadají jako ještěrky. Jsou z rosolu. Ale umějí létat… Tak trochu. Vzduch je tam hustý, taky jako rosol, takže oni spíš plavou. A vydechují kyselinu - to je skoro stejně dobré jako oheň, co říkáš?"

Nechala jsem Jeba, aby Jamiemu vylíčil další podrobnosti, a zatím jsem zhltala víc než svůj díl chleba a vypila lahev vody. Sotva jsem měla zase prázdná ústa, Jeb opět začal s otázkami.

"A teď k té kyselině…"

Jamie se nevyptával, poslouchal a já si v jeho přítomnosti dávala větší pozor na to, co odpovídám. Tentokrát se však Jeb neptal na žádná choulostivá témata, ať už schválně, nebo náhodou, takže jsem byla zbytečně obezřetná.

Světlo zvolna pohasínalo, až v chodbě zavládla tma. Posléze dovnitř pronikl nepatrný, kalný odlesk měsíce; když jsem si na tmu navykla, dokázala jsem matně rozeznat sedící postavy muže a chlapce.

S postupující nocí se Jamie přesunul blíž ke mně. Ani jsem si při řeči neuvědomila, že se mu prsty probírám ve vlasech, ale pak jsem si všimla, že Jeb mi zírá na ruku.

Honem jsem si založila paže na prsou.

Nakonec Jeb mohutně zazíval a já i Jamie jsme ho ihned napodobili.

"Umíš dobře vyprávět, Wando," pochválil mě Jeb, když jsme se všichni protáhli.

"To byla moje práce… předtím. Byla jsem profesorkou na univerzitě v San Diegu. Přednášela jsem historii."

"Učitelka!" rozjařil se Jeb. "Není to nádhera? Přesně to by se nám hodilo. Maggiina holčina Sharon dohlíží na vzdělání těch tří děcek, ale se spoustou věcí si neví rady. Matematika a podobné předměty jí problémy nedělají. Zato historie…"

"Učím výhradně naši historii," skočila jsem mu do řeči, protože nemělo smysl čekat, až udělá pauzu. "Jako učitelka bych tu moc platná nebyla. Nemám na to ani školy."

"Vaše historie je pořád lepší než nic. My lidi bychom měli vědět i tyhle věci, když už žijeme v zabydlenějším vesmíru, než jsme si mysleli původně."

"Ale já nebyla opravdová učitelka," objasňovala jsem zoufale. Vážně si Jeb myslí, že někdo má zájem poslouchat můj hlas, natož se nudit při mých historkách? "Byla jsem něco jako honorární profesor, spíš jen hostující pedagog. Stáli o mne jen proto… no, protože se to dobře hodilo k mému jménu."

"To byla další věc, na kterou jsem se chtěl zeptat," prohodil Jeb samolibě. "O tvé učitelské praxi si můžeme promluvit později. Ale teď - proč ti říkali Poutnice? Už jsem slyšel hodně divná jména, Suchá voda, Nebeské prsty, Pád vzhůru - a všechno to bylo, jak jinak, promíchané s pozemskými jmény. To mi věř, že nad něčím takovým bych zvědavostí dokázal zešílet."

Počkala jsem, až bylo jisté, že už nic dalšího nedodá. "No, většinou to chodí tak, že duše si vyzkouší život na jedné nebo dvou jiných planetách - ty dvě jsou častější - a pak se natrvalo usídlí na planetě, která se jí zamlouvá nejvíc. Kdykoliv se její tělo přiblíží smrti, prostě se přesune do nového hostitele stejného druhu. Střídání různých druhů těl totiž příliš dezorientuje. Většina duší to nenávidí. A některé duše se nikdy nehnou z planety, na které se narodily. Občas je problém najít pro některou duši vhodné tělo. Musejí vystřídat i tři planety. Jednou jsem se setkala s duší, která neúspěšně prošla pěti planetami, než se konečně usadila v těle Netopýra. Mně se tam taky líbilo - musím se přiznat, že jsem tam málem zůstala i já. Nebýt té slepoty…"

"Na kolika planetách jsi žila?" zeptal se Jamie tiše. Během mého vyprávění mi nenápadně vklouzl rukou do dlaně.

"Tohle je moje devátá," odpověděla jsem a jemně mu stiskla prsty.

"Páni, devět!" vydechl.

"To byl ten hlavní důvod, proč po mně chtěli, abych učila. Statistiky umí přednášet každý, ale já měla osobní zkušenost ze všech planet, které jsme… obsadili." Při tom posledním slově jsem zaváhala, ale Jamiemu to zřejmě nevadilo. "Nenavštívila jsem pouze tři - no, vlastně čtyři. Právě objevili nový svět."

Očekávala jsem, že Jeb mě zasype otázkami o té nejnovější planetě či o těch, které jsem zatím vynechala, ale on si jen zamyšleně potahoval za konečky vousů.

"Proč ses nikdy neusadila?" divil se Jamie.

"Nikdy se mi nikde natolik nezalíbilo."

"A co Země? Myslíš, že tu zůstaneš?"

Nejradši bych se jeho dětské naivitě zasmála; těžko ještě někdy dostanu šanci přesídlit do jiného hostitele. Vždyť sotva přežiju měsíc v tom těle, které právě mám.

"Země je… moc zajímavá," zamumlala jsem. "Život je tu těžší než jinde."

"Těžší než na planetě se zamrzlým vzduchem a Drápatci?" ujišťoval se.

"V jistém směru, ano." Jak vysvětlit, že Mlžná planeta útočila jen zvenčí - a že útok zevnitř se snáší mnohem hůř.

Útok, ušklíbla se Melanie.

Zívla jsem. Nemyslela jsem přímo tebe, vysvětlila jsem jí. Myslela jsme ty nevyrovnané emoce, které mě stále zrazují. Ale ty jsi na mě taky útočila, když jsi mi tak vnucovala své vzpomínky.

Už jsem se poučila, ujistila mě suše. Cítila jsem, jak pronikavě si uvědomuje tu ruku v mé dlani. Vzdouvala se v ní emoce, kterou jsem dosud neznala. Skoro hněv, s náznakem touhy a podtónem zoufalství.

Žárlivost, poučila mě.

Jeb také zazíval. "Mám dojem, že se chovám jako nezdvořák. Určitě jsi pořádně utahaná - nejdřív ta dnešní procházka a pak tě tady půlku noci nutím klábosit. Musím se polepšit. Pojď, Jamie, ať se Wanda může trochu prospat."

Byla jsem vyčerpaná. Zdálo se mi, že mám za sebou hodně dlouhý den, a podle Jebových slov to zřejmě nebyla jen pouhá představa.

"Jasně, strýčku Jebe," vyskočil Jamie zlehka na nohy a pak natáhl ruku k sedícímu starci.

"Díky, synku," vyhekl Jeb, když vstával. "A tobě taky moc děkuju," dodal ještě ke mně. "Tak zajímavý rozhovor jsem neměl… no, vlastně nikdy. Trochu si odpočiň, hlavně šetři hlas, protože moje zvědavost je vážně mocná. Á, tady jsi! Nejvyšší čas."

Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že slyším blížící se kroky. Automaticky jsem se přitiskla ke stěně a zajela hlouběji do jeskyně, ale pak jsem se cítila ještě zranitelnější, protože tam měsíc svítil jasněji než na chodbě.

Překvapilo mě, že za celou noc se objevil teprve první člověk, protože podél chodby bylo zřejmě hodně dalších ložnic.

"Omlouvám se, Jebe. Musel jsem si promluvit se Sharon a pak jsem si nejspíš zdříml."

Bylo vyloučeno nepoznat ten příjemný, jemný hlas. Zděšením se mi zvedl žaludek a já rázem zalitovala, že ho nemám prázdný.

"Ani jsme si toho nevšimli, Doktore," řekl Jeb. "Báječně jsme se tu bavili. Někdy ji musíš přesvědčit, aby ti vyprávěla aspoň pár ze svých příběhů - senzace. Ale dnes v noci už ne. Vsadil bych se, že je úplně vyřízená. Tak na shledanou ráno."

Doktor si před vchod rozložil přikrývku, stejně jako to dělával Jared.

"Tohle si ohlídej," radil Jeb a vedle přikrývky položil pušku.

"Není ti něco, Wando?" vyhrkl Jamie. "Celá se klepeš."

Neuvědomila jsem si to, ale skutečně jsem se celá třásla. Neodpověděla jsem - hrdlo se mi stáhlo.

"No, no," prohodil Jeb chlácholivě. "Požádal jsem tady Doktora, jestli by vzal jednu směnu. Ty si nedělej starosti, doktor je čestný chlap."

Doktor se lenivě pousmál. "Neublížím ti… Wando, je to tak? Jen budu držet hlídku, než se vyspíš."

Hryzala jsem se do rtu a třes neustával.

Jeb podle všeho usoudil, že už není co řešit. "Brou noc, Wando. Brou noc, Doktore," popřál nám už při odchodu.

Jamie zaváhal a ustaraně se po mně ještě ohlédl. "Doktor je v pohodě," uklidnil mě šeptem.

"Poběž, chlapče, už je pozdě!"

Jamie se rozběhl za Jebem.

Když odešli, nespouštěla jsem z Doktora oči, číhala jsem na jakoukoli změnu. Ovšem Doktor se nepřestával tvářit klidně a pušky se ani nedotkl. Natáhl dlouhé tělo na přikrývku; z jedné strany mu přečnívala chodidla i lýtka. Vleže se zdál mnohem menší, byl hubený jak kostra.

"Dobrou noc," zamumlal ospale.

Samozřejmě jsem neodpověděla. Dívala jsem se na něho v kalném měsíčním světle, odhadovala zvedání a klesání jeho hrudníku podle vlastního tepu bouřícího v uších. Dýchal stále hlouběji a pomaleji a pak začal tichounce pochrupávat.

Mohlo to být divadýlko, ale i kdyby ano, těžko jsem mohla něco dělat. Tiše jsem se odplazila ještě hlouběji do jeskyňky, až jsem za zády ucítila okraj matrace. Sice jsem si předtím slíbila, že do postele lézt nebudu, ale usoudila jsem, že se nic nestane, když se stulím v nohách matrace. Podlaha byla hrubá a hrozně tvrdá.

Zvuk Doktorova tichého chrápání působil konejšivě. Možná to na mě jenom hrál, ale aspoň jsem věděla, kde přesně v té tmě je.

Nakonec jsem usoudila, že se klidně můžu prospat bez ohledu na to, zda přežiju nebo ne. Byla jsem utahaná jako pes, aspoň jak by řekla Melanie. Nechala jsem víčka klesnout. Matrace byla to nejměkčí, čeho jsem se tady po svém příchodu dotkla. Uvolnila jsem se, ponořila se…

Náhle se ozvalo tiché šoupání - v jeskyni blízko mě. Prudce jsem otevřela oči a mezi ozářeným stropem a sebou zahlédla stín. Venku dál nerušené pochrupoval Doktor.