kapitola 21 - jméno

Držela jsem se těsně u Jeba, asi půl kroku před ním; dávala jsem si pozor, abych se k dvojici mužů, kteří šli za námi, ani nepřiblížila. Jamie šel někde uprostřed, protože sám neměl jasno, kde vlastně chce být.

Na zbytek Jebovy prohlídky jsem se už moc nesoustředila. Příliš jsem nevnímala ani druhou zahradu, skrz kterou jsme procházeli - a kde ve spalujícím žáru oslnivých zrcadel rostla kukuřice sahající až do pasu - ani širokou jeskyni s nizounkým stropem, kterou Jeb označil jako "hřiště". Byla černočerná, hodně hluboko v podzemí, ale Jeb mi vysvětlil, že ji osvětlují pokaždé, když si chtějí zahrát. To hraní mi nedávalo smysl, ne v téhle nervózní a věčně nahněvané hrstce lidí, kteří dosud přežili. A tekla tam další voda, malý potok pronikavě čpící sírou; podle Jeba ho někdy používají jako druhou latrínu, protože k pití se beztak nehodí.

Střídavě jsem pozorovala dvojici za námi a chlapce po svém boku.

Ian a Doktor se skutečně ovládali až překvapivě. I když mě málem rozbolely oči z toho, jak jsem po nich pořád šilhala dozadu, nenapadli mě, tiše nás následovali a občas si tlumeně vyměnili pár slov. Mluvili o věcech a jménech, které mi nic neříkaly, možná ani nepatřily do jeskyní. Nerozuměla jsem jim.

Jamie mlčel, ale o to víc si mě prohlížel. Když jsem zrovna nehlídala ty dva vzadu, taky jsem z něho skoro nespouštěla oči. V důsledku toho mi nezbýval čas dostatečně ocenit všechno, co mi Jeb ukazoval, ale on si mé nepozornosti zřejmě ani nevšiml.

Některé chodby byly hodně dlouhé, ale vzdálenosti v podzemí se odhadovaly špatně. Občas v nich vládla černočerná tma, ale Jeb a ostatní ani jedinkrát nezaváhali. Podle všeho se tam vyznali dokonale a na chůzi ve tmě byli navyklí. Mně se šlo hůř, než když jsem byla sama s Jebem. Ve tmě mi každé šustnutí připadalo jako útok. Dokonce i Doktorovo a Ianovo ledabylé klábosení se dalo považovat za nenápadnou domluvu dvou násilníků.

Jsi paranoidní, poznamenala Melanie.

Asi je to nutné pro přelití.

Mohla bys teď věnovat víc pozornosti strýčkovi Jebovi? Moc mě to zajímá.

Vždyť si ho poslouchej, co hrdlo ráčí.

Ale já vidím a slyším jen to, co vidíš a slyšíš ty, Poutnice, připomněla mi. Pak změnila téma. Jamie vypadá pohodově, nemyslíš? Už ne tak nešťastně.

Vypadá… ostražitě.

Po zatím nejdelší cestě vlhkou tmou jsme konečně vyšli do světla.

"Tohle je nejjižnější místo jeskynního komplexu," objasňoval Jeb v chůzi. "Není nejpohodlnější, ale celý den tu je obstojné světlo, tak jsme tady udělali nemocnici. Tohle je tedy působiště našeho doktora."

Sotva Jeb vysvětlil, kde jsme, doslova jsem zkameněla, klouby jako by mi zamrzly. Vrostla jsem do kamene a očima vytřeštěnýma smrtelnou hrůzou jsem těkala mezi Jebem a Doktorem.

Takže to všechno byla past? Hezky počkali, až tvrdohlavý Jared zmizí ze scény, a pak mě odlákali sem? Připadalo mi k nevíře, že jsem došla až do mučírny úplně dobrovolně! Jak jsem mohla být tak pitomá?

Melanie se zděsila stejně jako já. To už jsme se mohly rovnou zabalit do dárkového papíru!

Ostatní na mě hleděli, Jeb bezvýrazně, Doktor stejně překvapeně jako já - i když ne tak zhrozeně.

Když jsem na paži ucítila ruku, byla bych od doteku odskočila, kdyby mi ta ruka nebyla tak povědomá.

"Ne," vyhrkl Jamie s dlaní váhavě položenou na mém lokti. "Ne, všechno je v pořádku. Vážně. Viď, strýčku Jebe?" S důvěrou se obrátil na starce. "Nic se neděje, viď?"

"Ale jistě." Jebovy vybledlé modré oči hleděly stejně klidně jako vždy. "Jen tě provádím po svém království, holka, to je všechno."

"O čem to mluvíte?" ozval se zezadu Ian naštvaně, že neví, o čem je právě řeč.

"Fakt myslíš, že jsme tě sem zavedli schválně, pro Doktora?" naléhal na mě Jamie, místo aby odpověděl Ianovi. "Protože to bychom neudělali. Dali jsme Jaredovi slib."

Zírala jsem na vážnou chlapeckou tvář, snažila se uvěřit.

"Aha!" zasmál se Ian, když mu to došlo, a vyprskl smíchy. "To nezní jako špatný plán. Divím se, že mě to taky nenapadlo."

Jamie se na statného muže zaškaredil, a než ruku odtáhl, ještě mě pohladil po lokti. "Neboj se," řekl.

Jeb pokračoval ve výkladu. "Takže jsme tuhle velkou jeskyni vybavili několika lůžky pro případ, že by někdo onemocněl nebo se zranil. Ale v tomhle směru nám zatím přálo štěstí. Doktor nemá moc velké vybavení na léčbu naléhavých případů." Ušklíbl se na mě. "To tvoje plemeno vyházelo všechny naše léky, když nás vytěsnilo, a teď se špatně shánějí."

Lehce jsem přikývla, roztržitě, protože pořád ještě mi šla hlava kolem. Snažila jsem se trochu uklidnit. Místnost vypadala naprosto nevinně, jako by ji skutečně používali k léčení, ale mně se stejně svíral žaludek v bolestivé křeči.

"Co vlastně víš o medicíně mimozemšťanů?" otázal se Doktor nečekaně, hlavu nakloněnou k rameni. Hleděl na mě s neskrývanou zvědavostí.

Beze slova jsem na něho zírala.

"Ale jdi, s Doktorem mluvit můžeš," povzbuzoval mě Jeb. "Když se to vezme kolem a kolem, je to docela slušný chlap."

Zavrtěla jsem hlavou. Myslela jsem to jako odpověď na Doktorovu otázku, jako že nic nevím, ale vyložili si to jinak.

"Žádné tajemství neprozradí," ucedil Ian kysele. "Je to tak, kotě?"

"Chovej se slušně, Iane!" štěkl Jeb.

"Je to tajemství?" vyptával se Jamie opatrně, ale přesto zvědavě.

Opět jsem zavrtěla hlavou. Nechápavě na mě hleděli, i Doktor se tvářil zmateně.

Zhluboka jsem se nadechla a zašeptala jsem: "Nejsem Léčitelka. Nevím, jak - léky - fungují. Jenom že skutečně fungují - uzdravují, neléčí pouze příznaky. Žádné pokusy a omyly. Takže není divu, že lidské léky se staly odpadem."

Všichni čtyři se tvářili užasle. Nejdřív je zaskočilo, že jsem neodpověděla, a teď je zaskočilo, že jsem odpověděla. Lidem se prostě nedalo zavděčit.

"Vaše rasa nezměnila moc věcí, které zůstaly po nás," poznamenal pak Jeb zamyšleně. "Jenom ty léky a vesmírné lodě místo letadel. Jinak se zdá, že život pokračuje ve starých kolejích… navenek."

"Přišli jsme se poučit, ne měnit," šeptla jsem. "Ale zdraví má před tou filozofií navrch."

Skoro slyšitelně jsem zacvakla čelisti. Musím být opatrnější. Lidi jen těžko stojí o přednášku na téma filozofie duší. Kdo ví, co by je rozhněvalo? Při čem by jim došla jejich křehká trpělivost?

Stále ještě zamyšlený Jeb pokýval hlavou a vedl nás dál. Po zbývajících několika jeskyních spojených s nemocnicí mě provázel s viditelně menším nadšením než předtím. Když jsme se černočernou chodbou pustili nazpět, odmlčel se. Byla to dlouhá, tichá cesta. Snažila jsem se rozpomenout, zda jsem ho nějak neurazila. Jeb byl zvláštní, nevyznala jsem se v něm. Ostatní lidé, i když byli nepřátelští a podezíraví, se aspoň chovali logicky. Ale v Jebově případě jsem byla bezradná.

Cesta skončila v okamžiku, kdy jsme se opět vynořili v obrovské jeskyni se zahradou, kde se na tmavé podlaze kadeřil zářivě zelený koberec z rašících mrkví.

"Představení je u konce," zavrčel Jeb s pohledem namířeným na Iana a Doktora. "Běžte dělat něco užitečného."

Ian zakoulel očima, ale i s Doktorem se poslušně obrátil k odchodu. Jamie zaváhal, jestli má jít za nimi do kuchyně, ale zůstal stát.

"Ty pojď se mnou," vyzval ho Jeb, tentokrát vlídnějším hlasem. "Mám pro tebe práci."

"Tak jo," řekl Jamie. Poznala jsem, že má radost.

Vrátili jsme se do chodby s ložnicemi. Jamie šel vedle mě. Překvapeně jsem zjistila, že sotva jsme zabočili do třetí chodby zleva, hned přesně věděl, kam jdeme. Jeb se držel kousek za námi, ale Jamie se i bez ptaní zastavil před zelenou zástěnou, kryjící vchod do sedmé ložnice. Odstrčil španělskou stěnu, ale sám ustoupil do strany.

"Chceš si na chvíli v klidu posedět?" obrátil se Jeb ke mně.

Kývla jsem, vděčná za možnost se chvíli ukrýt. Vlezla jsem do jeskyně a zůstala stát pár kroků od vchodu, protože jsem si nebyla jistá, co udělat. Melanie si vzpomněla, že tam jsou knihy, ale já jí připomněla, jak jsem se zařekla, že se tady ničeho nedotknu.

"Musím jít po práci, synku," vysvětlil Jeb Jamiemu. "Jídlo se samo nevylíhne, že jo. Zvládneš ji ohlídat?"

"Jasně," zazubil se Jamie blaženě. Hubený hrudník se zvedl hrdým nádechem.

Ohromeně jsem zírala, jak Jeb vkládá pušku do chlapcových dychtivých dlaní.

"Zbláznil ses?" zařvala jsem tak hlasitě, že jsem nejdřív nepoznala vlastní hlas. Měla jsem dojem, že už neumím nic než šeptat.

Jeb a Jamie se zatvářili šokovaně, zvlášť když jsem vzápětí vyskočila na chodbu k nim.

Chybělo maličko a já stačila pušku vytrhnout Jamiemu z prstů. Na poslední chvíli jsem se však zarazila, protože mi došlo, že tím bych si jistě vysloužila smrt. V tomhle směru jsem byla slabší než lidé; nemohla jsem se přinutit sáhnout na zbraň, i kdybych tím měla chlapce zachránit.

Místo toho jsem se obrátila k Jebovi.

"Co tě to napadlo? Dát zbraň dítěti? Mohl by se zabít!"

"Jamie má toho za sebou dost, aby se mohl počítat mezi dospělé. A s puškou umí zacházet, neboj se."

Jamie při Jebově chvále napřímil ramena a přitiskl si pušku těsněji k tělu.

Jeb mě svou tupostí vážně naštval. "Co kdyby sem pro mě přišli a našli tady jeho? Umíš si představit, co by se stalo? Tohle není legrace! Klidně by mu ublížili, jen aby mě dostali!"

Jeb ani nemrkl. "Podle mě dneska žádné problémy nebudou. Na to se vsadím."

"No, ale já ne!" zuřila jsem. Můj hlas se odrážel od stěn tunelu; určitě to někdo slyšel, ale mně to bylo jedno. Radši ať přijdou, dokud je tady Jeb. "Pokud sis tak jistý, proč bys mě tady nemohl nechat samotnou? Hlavně nevystavuj Jamieho nebezpečí!"

"Bojíš se o toho chlapce, nebo máš strach, že obrátí pušku proti tobě?" vyptával se Jeb skoro pobaveně.

Zamžikala jsem, rázem jsem zapomněla na hněv. To mě vůbec nenapadlo. A při pohledu na Jamieho překvapený výraz jsem si uvědomila, že jeho ta představa šokovala stejně jako mě.

Chvíli trvalo, než jsem se vzpamatovala. Jebovi se mezitím vplížil do očí soustředěný výraz, našpulil rty - jako by právě objevil poslední dílek k zbláznění složité skládačky.

"Dej tu pušku Ianovi nebo někomu z ostatních, na tom mi nesejde," požádala jsem nuceně klidným hlasem. "Hlavně z toho vynech Jamieho."

Jeb se nečekaně usmál, zazubil se od ucha k uchu jako namlsaná kočka.

"Tohle je můj dům, holka, a tady se zařídím, jak já chci. Vždycky to tak dělám."

Jeb se obrátil, odcházel pryč a cestou si pohvizdoval. Dívala jsem se za ním s ústy dokořán. Když zmizel, podívala jsem se na Jamieho, který se tvářil trucovitě.

"Nejsem žádné dítě!" zahuhlal hlubším hlasem než obvykle a vzdorně vystrčil bradu. "Ale teď bys měla… měla bys jít do své ložnice."

Ten rozkaz nezněl vůbec přísně, ale těžko jsem mohla dělat něco jiného. Tenhle spor jsem prohrála na celé čáře.

Posadila jsem se zády ke skále vedle vchodu, v místě, kde na mě nebylo vidět, ale sama jsem mohla pozorovat Jamieho. Objala jsem si kolena pažemi a začala dělat to, co mě zřejmě čekalo až do vyřešení celé téhle situace: dělala jsem si starosti.

Navíc jsem napínala oči a uši, jestli se někdo neblíží. Bez ohledu na to, co Jeb říkal, jsem byla odhodlaná předejít útoku na svého malého hlídače tím, že se okamžitě a sama vzdám.

Správně, souhlasila Melanie stručně.

Jamie postál pár minut v chodbě a pevně svíral pušku; zatím si nebyl jistý, jak správně plnit svou povinnost. Nejdřív přecházel před vchodem sem a tam, ale brzy si začal připadat hloupě. Pak si sedl na zem vedle vchodu, pušku si položil na překřížené nohy a bradu si opřel do sepjatých dlaní. Uběhla dlouhá doba, než si povzdechl. Práce dozorce nebyla tak vzrušující, jak si sliboval.

Zato mě pohled na něho nemohl znudit.

Tak za hodinku dvě se po mně začal dívat, kradmými kratičkými pohledy. Párkrát otevřel ústa, ale pak si to zase rozmyslel a neřekl nic.

Položila jsem si bradu na kolena a čekala, zatímco sváděl boj sám se sebou. Za trpělivost jsem se dočkala odměny.

"Ta planeta, z které jsi přiletěla, než ses ocitla v Melanii," vyhrkl nakonec, "jaká je? Hodně podobná téhle naší?"

Směr jeho myšlenek mě zaskočil nepřipravenou. "Ne," odpověděla jsem. Když tu byl jen Jamie, nevadilo mi mluvit normálně, ne jenom šeptat. "Ne, byla úplně jiná."

"A povíš mi, jaké to tam je?" požádal s hlavou nakloněnou k rameni jako pokaždé, kdy ho jedna z Melaniiných vyprávěnek na dobrou noc obzvlášť zaujala.

A tak jsem mu vyprávěla.

Vyprávěla jsem mu o Chaluhách na Vodní planetě. Vyprávěla jsem mu o dvou sluncích, eliptické oběžné dráze, šedé vodě, trvale nehybných kořenech, ohromujícím pohledu tisíce očí, o nekonečných rozhovorech milionu nezvučných hlasů, což bylo jediné, co jsme mohli slyšet.

Poslouchal s vykulenýma očima a okouzleným úsměvem.

"A to kromě té naší existuje jen tahle jedna planeta?" zeptal se, když jsem zmlkla a rozpomínala se, jestli jsem na něco nezapomněla. "Jsou ty Chaluhy," zasmál se, když si je představil, "jediný druh mimozemšťanů?"

Zasmála jsem se spolu s ním. "Ani náhodou. Stejně jako já nejsem jediný mimozemšťan na tomhle světě."

"Vyprávěj."

A tak jsem mu vyprávěla o Netopýrech ve Zpívajícím světě - jaký byl život v melodické slepotě, jaké bylo létat. Vyprávěla jsem mu o Mlžné planetě - jak jsem měla hustou bílou srst a čtyři srdce zajišťující tělesnou teplotu a širokým obloukem se vyhýbala Drápatcům.

Zrovna jsem se pustila do vyprávění o Planetě Květin, o barvě a světle, ale přerušil mě novou otázkou.

"A co ti mrňaví zelení mužíčci s trojúhelníkovou hlavou a velkýma černýma očima? Víš, jak havarovali v Roswellu a tak. To jste byli taky vy?"

"Kdepak, my ne."

"Tak to byl podvod?"

"Nevím - možná ano, možná ne. Vesmír je veliký a hodně zabydlený."

"A jak jste se sem tedy dostali? Jestli nejste mrňaví zelení mužíčci, kdo jste? Musíte mít přece těla, abyste se mohli pohybovat a tak všechno, ne?"

"Správně," potvrdila jsem. Překvapilo mě, jak bystře chápe všechny informace. Ale nemělo mě to udivovat, přece jsem věděla, jak je bystrý, že má mozek jako žíznivou houbu. "Úplně na začátku jsme používali svou Pavoučí podobu."

"Pavouci?"

A tak jsem mu vyprávěla o Pavoucích - o fascinující rase. Neuvěřitelná inteligence, ta nejgeniálnější, na jakou jsme kdy narazili, a každý pavouk měl v sobě hned tři. Tři mozky, každý v jedné části členitého těla. Přesto jsme narazili na problém, který pro nás nedovedli vyřešit. Byli svým založením tak chladně analytičtí, že jen málokdy v nich některý problém probudil tolik zvědavosti, aby ho vyřešili jen pro sebe. Ze všech našich hostitelů nás nejvíc vítali právě Pavouci. Většinou si toho rozdílu ani nevšimli, a pokud přece jen ano, zřejmě oceňovali náš přínos. Těch několik duší, které se dostaly na planetu Pavouků ještě před implantacemi, nám sdělilo, že planeta je šedá a studená - nebylo divu, že Pavouci měli jen černobílé vidění a omezené vnímání teplot. Pavoučí život byl krátký, ale mláďata se rodila se znalostí všeho, co znali jejich rodiče, takže žádné poznání nepřišlo nazmar.

Strávila jsem jeden krátký život v zástupci zmíněné rasy a pak jsem planetu opustila bez sebemenší touhy po návratu. Ta úžasně jasná mysl, otázky, které se objevily snad na každou odpověď a bez zjevné námahy, věčný tanec čísel, to byly jen chabé náhražky za emoce a barvy, které pro mě v tom těle neměly skoro žádný význam. Nechápala jsem, jak by tam nějaká duše dokázala být spokojená, ale planeta byla soběstačná po tisíce pozemských let. Ještě pořád bylo možné ji kolonizovat, protože Pavouci se rozmnožovali tak rychle, byli to vlastně celé vaky vajíček.

Svěřila jsem Jamiemu, jak hrozné bylo přistání tady na Zemi. Pavouci byli naši nejlepší technici, ty vesmírné koráby, které pro nás vyrobili, klouzaly elegantně a nepozorovaně celým vesmírem. A Pavoučí těla byla skoro stejně dokonalá jako jejich mozky: čtyři dlouhé nohy u každého článku těla - díky kterému si na téhle planetě vysloužili svou přezdívku - a dvanáctiprstovou ruku na každé noze. Prsty s šesti klouby byly tenké a silné jako ocelové struny a zvládaly i ty nejjemnější úkony. Tělo odpovídalo velikostí krávě, jen nižší a hubenější, a první implantace snášeli Pavouci dobře. Byli silnější než lidé, chytřejší než lidé a připravení, což lidstvo rozhodně nebylo…

Zarazila jsem se uprostřed věty, protože na Jamieho tváři se zajiskřila křišťálová krůpěj.

Civěl přímo před sebe, do prázdna, rty sevřené do úzké čárky. Od oka blíž ke mně se mu kutálela velká slaná slza.

Idiote, vynadala mi Melanie. To tě nenapadlo, jak s ním tvoje vyprávění zamává?

A tebe zas nenapadlo varovat mě dřív?

Neodpověděla. Nebylo pochyb, že se do líčení historky zabrala stejně jako já.

"Jamie," zamumlala jsem ochraptěle. Pohled na jeho slzu mi s hrdlem prováděl zvláštní věci. "Jamie, omlouvám se. Bylo to neomalené."

Jamie zavrtěl hlavou. "Ale co, přece jsem se ptal. Zajímalo mě, jak se to seběhlo." Mluvil drsně, snažil se zamaskovat bolest.

Bylo to instinktivní, touha předklonit se a otřít tu slzu. Nejdřív jsem se to snažila ignorovat; nebyla jsem Melanie. Ale slza tam visela, nehybně, jako by nikdy neměla spadnout. Jamie nepřestával civět do prázdné zdi a rty se mu třásly.

Byl jen kousek ode mě. Natáhla jsem paži, abych mu prsty přejela po tváři; slza se na kůži rozmázla a zmizela. Opět jsem poslechla instinkt, nechala jsem ruku přitisknutou k jeho teplému obličeji, ze strany ho podebrala do dlaně.

Na kratičkou vteřinku předstíral, že mě nevnímá.

Ale pak se ke mně překulil s očima zavřenýma a vztáhl ke mně ruce. Přitulil se mi k boku, tváří se mi zavrtal do důlku ramene, kam se kdysi vešel líp, a rozvzlykal se.

Nebyly to slzy malého dítěte, o to působily skutečněji; byly posvátnější a bolestnější, než kdyby plakal přímo přede mnou. Byl to žal dospělého muže na pohřbu jeho celé rodiny.

Objala jsem ho; do náruče se mi nevešel tak snadno jako dřív. Rozplakala jsem se spolu s ním.

"Promiň," opakovala jsem pořád dokola. Tím jedním slovem jsem se mu omlouvala úplně za všechno. Že jsme tu planetu vůbec našli. Že jsme si ji vybrali. Že jsem to zrovna já, kdo se zmocnil jeho sestry. Že jsem ji přivedla sem a ublížila mu tak podruhé. Že jsem ho svým necitlivým vyprávěním rozplakala.

Neodtáhla jsem paže ani po tom, co se utišil; nespěchala jsem s tím. Zdálo se mi, že celým tělem jsem od samého začátku lačněla po podobném kontaktu, i když jsem nikdy předtím netušila, jak ten hlad ukojit. To tajemné pouto mezi matkou a dítětem - na téhle planetě tak silné - pro mě už neznamenalo záhadu. Neexistovalo mocnější pouto, než které vyžadovalo váš život za jiný. Tenhle fakt jsem pochopila dávno; jen jsem nechápala proč. Teď mi bylo jasné, proč by matka dala život za dítě, a to poznání bude už navždy ovlivňovat moje vnímání vesmíru.

"Jsem si jistý, že jsem tě vycvičil líp, synku!"

Odskočili jsme od sebe. Jamie vylétl na nohy, ale já se stulila níž k zemi, vmáčknutá ke skalní stěně.

Jeb se shýbl a zvedl ze země pušku, na kterou jsme oba zapomněli. "Musíš na pušku dohlížet trochu líp, Jamie." Mluvil něžně, tónem hlasu otupil výčitku. Natáhl ruku, aby Jamiemu pocuchal huňaté pačesy.

Jamie uhnul zpod Jebovy ruky, celý zrudlý zahanbením.

"Omlouvám se," zahučel chlapec a obrátil se jakoby k útěku. Zarazil se však hned po prvním kroku a ohlédl se po mně. "Nevím, jak se jmenuješ," vyhrkl.

"Říkají mi Poutnice," odpověděla jsem šeptem.

"Poutnice?"

Přikývla jsem.

Kývl na oplátku a pak utekl. Šíji měl pořád ještě celou zrudlou.

Když zmizel, Jeb se opřel o skálu a zády se po ní svezl do sedu na stejné místo, kde předtím seděl Jamie. A stejně jako on si nechal pušku ležet na kolenou.

"Máš namouduši zajímavé jméno," poznamenal. Zřejmě se mu vrátila jeho povídavá nálada. "Možná mi vysvětlíš, jak jsi k němu přišla. Určitě to je pěkná historka. Ale to jméno je kapku moc dlouhé, nemyslíš? Poutnice?"

Civěla jsem na něho.

"Vadilo by ti, kdybych ti vybral jiné jméno? Třeba Wanda? Je kratší."

Chvíli čekal na odpověď, ale nakonec pokrčil rameny. Bylo by mi jedno, i kdyby mi říkal "synku" nebo jinou lidskou přezdívkou. Určitě to myslel laskavě.

"Tak dobrá, Wando." Usmál se, spokojený se svým nápadem. "Jsem rád, že tě můžu nějak oslovovat. Hnedka mám dojem, že jsme staří známí."

Věnoval mi jeden ze svých širokánských úsměvů a já mu to prostě musela oplatit, i když jsem se usmála spíš žalostně než potěšeně. Měl to být můj nepřítel. Podle všeho byl šílený. Ale choval se jako můj přítel. Ne že by mě nezabil, kdyby se věci zvrtly k horšímu, ale neměl by z toho radost. A co víc by se dalo chtít od lidského přítele?