kapitola 1

Odpoledne po Elenině „pokání“ Damon najal pokoj ve stejném bloku, kde bydlel doktor Meggar. Lady
Ulma zůstala v ordinaci doktora Meggara, dokud ji Sage, Damon a doktor společnými silami úplně
neuzdravili.
Nyní už vůbec nemluvila o smutných zážitcích. Vyprávěla jim spousty příběhů o domově svého dětství,
až měli pocit, že znají každičký pokoj a dokázali by se tam orientovat i poslepu.
„Teď už je z toho asi akorát tak příbytek pro krysy a myší,“ prohlásila teskně na konci jednoho
vyprávění. „A taky pavouky a můry.“
„Ale jak to ?“ divila se Bonnie, která nepostřehla signály, že má mlčet, jež jí vysílaly Meredith a Elena.
Lady Ulma zaklonila hlavu a zahleděla se do stropu. „To kvůli... generálu Verantzovi. Tomu stárnoucímu
démonovi, který si mě všiml, když mi bylo teprve čtrnáct. Když zorganizoval útok na náš domov,
zavraždili každou živoucí bytost, kterou tam našli – kromě mě a mého kanárka. Moje rodiče, prarodiče,
tety i strýce... i moje mladší bratry a sestry. Dokonce i moje kotě, které spalo na parapetu. Generál
Verantz rozkázal vojákům, aby mě před něj předvedli, tak, jak jsem byla, jenom v noční košili a bosou, s
neučesanými vlasy, které se mi uvolnily z copu. Vedle sebe měl klec s mým kanárkem, která byla
zakrytá nočním přehozem. Byl ještě živý a poskakoval po bidýlku, veselý jako vždycky. A tím mi nějak
všechno ostatní připadalo ještě mnohem hrůznější – a zároveň jako ve snu, to se nedá popsat.
Když mě předvedli před generála, dva z jeho mužů mě museli držet, vlastně mě spíš podpírali, než aby
mi bránili v útěku. Víte, byla jsem tak mladičká a chvílemi jsem asi upadala do mdlob. Přesto si
pamatuju doslova, co mi tehdy generál pověděl: „Řekl jsem tomu ptákovi, aby zpíval – a on zazpíval.
Řekl jsem tvým rodičům, že ti chci prokázat tu čest, že se staneš mou manželkou – a oni odmítli. A teď
se tu rozhlédni. Chci vědět, jestli budeš jako tvůj kanár, nebo jako tví rodiče.“ Pak ukázal do temného
kouta místnosti – pkoj byl samozřejmě osvětlený jenom loučemi, z nichž většina byla na noc zhasnutá
– , ale bylo tam dost světla, abych dokázala rozeznat, že v tom koutě je hromada kulatých předmětů a
každý má po straně trs trávy. To alespoň byla moje první myšlenka – doopravdy. Tak nevinná jsem
bývala, a jsem přesvědčená, že jsem měla mylšení otupělé šokem.“
„Prosím,“ snažila se ji zastavit Elena a něžně lady Ulmu pohladila po ruce. „Nemusíš nám to všechno
vyprávět. Chápeme, že...“
Ale zdálo se, že lady Ulma její slova nevnímá. Pokračovala: „A pak jeden z generálových mužů zvedl
jakousi kulatou věc, vypadalo to jako kokosový ořech s mohutným trsem listů nahoře. Ležérně s ní
pohupoval a pak jsem si všimla, že ten porost je spletený do copu – a najedou jsem uviděla, co to je
doopravdy. Byla to hlava mojí maminky.“
Elena bezděčně polkla. Lady Ulma se dívala a dívky klidnýma suchýma očima. „Předpokládám, že si o
mně myslíte, že jsem hrozně bezcitná, když dokážu o takových věcech mluvit, aniž bych se zhroutila v
slzách.“
„Ne, ne...,“ chvatně ji přerušila Elena. Ona sama se třásla, přestože svou parapsychickou vnímavost
snížila, jak jen to šlo; toše doufala, že Bonnie neomdlí.
Lady Ulma pokračovala: „Válka, výbuchy násilí a tyranie – to je svět, ve kterém žiju od chvíle, kdy jsem
tehdy přišla o svoji dětskou nevinnost. Jedině laskavost mě teď už dokáže ohromit a naplnit mi oči
slzami.“
„Ach, neplač,“ zvolala Bonnie a objala ji. „Neplač, jsme tu s tebou.“
Mezetím na sebe Elena a Meredith pohlédly se zdviženým obočím a letmým pokrčením ramen.
„Prosím, neplač,“ přidala se Elena a s mírně provinilým pocitem se rozhodla uskutečnit další plánA. „Ale
řekni, proč vaše rodinné sídlo skončilo v tak hrozném stavu ?“
„To generálovou vinou. Posílali ho do vzdálených míst, aby tam sváděl bláznivé a nesmyslné boje.
Když odjížděl, brával s sebou většinu své družiny – včetně otroků, kteří v té chvíli patřili mezi jeho
oblíbené. Jednou odjel, bylo to tři roky potom, co napadl náš dům, a já jsem mezitím upadla v nemilost,
takže si mě nevybral, abych ho doprovázela. A to bylo moje štěstí. Celý jeho prapor byl smeten
nepřítelem. Členové domácnosti, kteří jeli s ním, byli zabiti nebo uvrženi do otroctví. Neměl žádného
dědice, a tak veškerý jeho majetek propadl koruně – a nebyl dál nijak využíván. Leží ladem a bez užitku
celé ty roky a bezpochyby byl mnohokrát vypleněn. Ale jeho pravé tajemství, tajemství drahokamů,
zůstalo neodhaleno... tedy alespoň pokud já vím.“
„Tajemství drahokamů ?“ zašeptala Bonnie a znělo to jako titul nějakého tajemného příběhu. Pořád
ještě objímala jednou paží lady Ulmu.
„Jaké tajemství drahokamů ?“ zeptala se Meredith poněkud vyrovnaněji. Elena nedokázala ani
promluvit, jak ji zamrazilo – jako by vstoupila do jakési tajemné hry.
„Za dob mých rodičů bývalo zvykem ukrývat jmění někde na vlastních pozemcích – a to místo znali
výlučně členové rodiny. Samozřejmě, že můj otec, který vyráběl šperky a obchodoval s nimi, měl
mnohem víc co schovávat, než většina lidí tušila. V domě zřídil nádherný pokoj, který připomínal
Aladinovu jeskyni. Měl tam svoji dílnu, surové drahokami i dokončené šperky, jemně opracované k
dokonalé kráse, které vyráběl na objednávku nebo pro moji maminku nebo jen podle své
představivosti.“
„A tu místonst nikdy nikdo nenašel ?“ divila se Meredith a v hlase se jí objevil jemný nádech skepse.
„Pokud ano, nikdy jsem se o tom nedoslechla. Samozřejmě tenkrát by bývali mohli dostat ty informace
z mých rodičů – ale generál nebyl pečlivý a trpělivý upír nebo kitsune, byl to jenom krutý a netrpělivý
démon. Když se prohnal celým domem, zabil mi přitom rodiče a ani ho nenapadlo, že i já ve svých
čtrnácti telech bych o úkrytu mohla něco vědět.“
„Ale vědělas...,“ zašeptala Bonnie, kterou ten příběh úplně pohltil.
„Věděla. A vím to pořád.“
Elena polkla. Pořád se snažila zůstat klidná, víc se podobat Meredith a zachovat si chladnou hlavu. Ale
zrovna když otevřela pusu, aby pronesla něco chladnokrevného, vyhrkla Meredith: „Tak na co
čekáme ?“ a vyskočila na nohy.
Zdálo se, že lady Ulma je nejklidnější osobou v celé místnosti. Vypadalo to, že je mírně překvapená a
skoro se až stydí. „Chceš říct, že bychom měly požádat našeho pána o audienci ?“
„Chce říct, že bychom měly odsud vypadnout a dojet si pro ty drahokamy!“ vykřikla Elena. „Ačkoliv máš
pravdu, Damon by nám mohl hodně pomoct, pokud tam bude něco těžkého ke zvedání. A Sage taky.“
Nedokázala pochopit, přod lady Ulma neprojevuje větší nadšení.
„Copak to nechápeš ?“ sypala ze sebe, jak se jí mysl rozletěla mílovými skoky vpřed. „Mohla bys znovu
vybudovat svůj dům! Můžeme ti ho pomoct opravit do té podoby, jaký býval, když jsi byla malá. Tedy,
chci říct, pokud bys chtěla se svými penězi udělt zrovna tohle. Ale já bych si přála tu Aladinovu jeskyni
alespoň vidět!“
„Ale – no,“ zdálo se, že lady Ulma má nějaké obavy. „Já jsem chtěla požádat pana Damona ještě o
další laskavost – i když peníze z drahokamů by mu to mohly ulehčit.“
„Tek řekni, co si teda přeješ ?“ pokoušela se Elena o trpělivost. „A nemusíš mu říkat pan Damon. Před
pár dny ti daroval svobodu, pamatuješ ?“
„Ale to byl jistě jenom – jenom projev radosti v tom okamžik ?“ Lady Ulma se stále tvářila nejistě.
„Neučinil to oficiálně u Úřadu pro otroctví nebo tak, že?“
„Pokud to neudělal, tak jedině proto, že o žádných oficialitách nemá ani ponětí!“ vykřikla Bonnie ve
stejnou chvíli, kdy Meredith prohlásila: „My opravdu neznáme protokol a zdejší zvyky. Takhle se to tedy
musí udělat ?“
Lady Ulma se zmohla jen na přikývnutí hlavou. Elena se cítila zahanbeně. Tušila, že pro tuto ženu,
která byla otrokyní přes dvacet let, musí být opravdová svoboda něčím, čemu jen těžko dokáže uvěřit.
„Damon to myslel vážně, když prohlásil, že jsme všechny svobodné,“ řekla a klekla si ke křeslu lady
Ulmy. „jenom prostě nevěděl o všech povinnostech, které jsou s tím spojené. Když nám řekneš, co se
má udělat, povíme mu to a pak můžeme společně odjet na tvoje bývalé panství.“
Chystala se vstát, když v tom Bonnie podotkla: „Něco je špatně. Není tak šťastná jako předtím. Musíme
zjistit, v čem je problém.“
Elena poněkud pootevřela své parapsychické vnímání a zjistila, že Bonnie má pravdu. Zůstala tedy dál
u Ulmina křesla.
„Tak co se děje ?“ ptala se dál, protože jí připadalo, že Ulma se nejlépe dokáže svěřovat právě jí.
„Doufala jsem,“ odpověděla lady Ulma pomalu. „že by snad pa Damon mohl vykoupit...“ Začervenala
se, ale statečně pokračovala dál: „Že by mohl vykoupit ještě jednoho otroka. Toho, který je otcem mého
dítěte.“
Nastal okamžik naprostého ticha a pak se všechny dívky najednou rozpovídaly – evidentně se snažily
nezmínit to, co všechny předpokládaly, totiž že otcem dítěte je starý Drohzne.
Ale samozřejmě, že to tak nemohlo být, spílala Elena sama sobě. Ona přece má z toho těhotenství
radost – a kdo by mohl mít radost z toho, že má dítě s takovou nechutnou obludou, jako byl starý
Drohzne ? Kromě toho, on neměl nejmenší potuchy o tom, že je Ulma těhotná – a bylo mu to jedno.
„To se ale snadněji řekne, než udělá,“ pokračovala lady Ulma, když se šum uklidňování a otázek trochu
utišil. „Lucen je klenotník, proslulý umělec, který vyrábí šperky, co... co mi připomínají šperky mého
otce. Bude hodně drahý.“
„Ale vždyť máš Aladinovu jeskyni!“ usmála se Bonnie. „Chci říct, že budeš mít dost peněz, když nějaké
klenoty prodáš, ne ? Nebo bys snad potřebovala víc ?“
„Ale to jsou klenoty pana Damona,“ bránila se lady Ulma zděšeně. „I když o tom neví, zdědil veškerý
majetek starého Drohzneho, stal se mým majitelem a majitelem veškerého mého majetku...“
„Tak nejdřív vyřídíme úředně tvoje osvobození a pak to vezmeme jedno po druhém,“ rozhodla Meredith
svým nejrozhodnějším a nejrozumnějším tónem.
Milý deníčku,
tak stále ještě píšu jako otrokyně. Dneska jsme byli vyřídit osvobození lady Ulmy, ale nakonec jsme se
rozhodli, že my s Bonnií a Meredith bychom měly přece jenom zůstat „osobními asistentkami“. To kvůli
tomu, že Ulma upozornila Damona, že by vypadal podivně a nemoderně, kdyby neměl několik
půvabných dívek jako kurtizány.
Má to ovšem i světlé stránky – jako kurtizány musíme pořád nosit krásné šaty a drahé šperky.
Vzhledem k tomu, že od té doby, co mi starý Drohzne rozmrskal džíny, ve kterých jsem do tohoto světa
přišla, mám na sobě pořád jedny a ty samé, mě tahle vyhlídka opravdu nadchla.
Ale ve skutečnosti nejsou hlavním důvodem mého nadšení nové šaty. Všechno, co se přihodilo od
chvíle, kdy jsme osvobodili lady Ulmu a přijely na její bývalé sídlo, mi připadá jako nádherný sen. Dům
byl samozřejmě zničený a zjevně se stal doupětem pro divoká zvířata, která ho používala nejen jako
ložnici, ale i jako záchod. Dokonce jsme objevili stopy vlků a dalších zvířat i v patře, což mě přivedlo k
otázce, zda se i v tomhle světě nevyskytují vlkodlaci. Zjevně ano, a někteří dokonce ve velmi vysokém
postavení u různých feudálních pánů. Možná by Caroline prospěla dovolené v tomhle světě, aby se
pořádně seznámila se skutečnými způsoby vlkodlaků – říká se, že nenávidí lidi natolik, že ani nekupují
lidské a upíří (kdysi lidské) otroky.
Ale zpátky k sídlu lady Ulmy. Má základy a stěny z kamene a uvnitř je obločeý tvrdým dřevem, takže
nosná konstrukce je v pořádku. Závěsy a tapiserie jsou samozřejmě na cáry, takže když se dovnítř
vydáte s baterkami a látky povlávají ze stěn všude kolem váš, působí to dost strašidelně. A to ani
nemluvím o obrovských pavučinách. Pavouky nesnáším ze všeho nejvíc.
Ovšem stejně jsme se vydali dovnitř. Naše baterky připomínaly zmenšenou verzi toho obrovského
karmínového slunce, které se neustále převaluje nad obzorem a všechno vennku poskvrňuje barva
krve – ale zavřeli jsme za sebou dveře a zapálili oheň ve velikém krbu v místnosti, o kterém nám lady
Ulma řekla, že to býval hlavní sál – myslím, že to je místo, kde se stoluje a bývají tam veliké večírky a
oslavy. Na jedné straně je na vyvýšeném stupni obrovský stůl a nad ním balkon pro hudebníky a zbytek
tvoří taneční sál. Lady Ulma říká, že tam taky spali v noci všichni sloužící (ve velkém sále, ne na galerii
pro hudebníky).
Když jsme vešli nahoru, uviděli jsme – přísahám! – několik tuctů ložnic s obrovskými sloupkovými
postelemi, které budou potřebovat nové matrace, nebesa, povlečení a přehozy, ale nerozhlíželi jsme se
tam dlouho. Ze stropu viseli netopýři.
Zamířili jsme do ateliéru Uminy matky. Byl to veliký pokoj, kde mohlo sedět minimálně čtyřicet lidí a šít
oděvy, která navrhovala. A teď přichází ta vzrušující část vyprávění!
Lady Ulma přistoupila k jedné šatní skříni a odhrnula rozedrané a moly prožrané šaty, které v ní visely.
Stiskla několik různých bodů a zadní část skříně se odsunula! Uvnitř bylo ukryté uzoučké schodiště,
které vedlo dolů.
Musela jsem pořád myslet na hrobku Honorie Fellové a přemýšlela jsem, jestli se dole třeba nzabydlel
nějaký upír, ale vím, že to bylo hloupé, protože přes vchod na schodiště byly napnuté husté pavučiny.
Damon přesto trval na tom, že půjde dolu první, protože nejlíp vidí ve tmě – ale já si myslím, že ve
skutečnosti byl prostě zvědavý, co tam dole je. Po jednom jsme sestupovali za ním a snažili jsme se
být při chabém světle baterek opatrní na schodech, a vtom... no, pro to, co jsme objevili, asi ani
neexistují slova. Na okamžik jsem byla zklamaná, protože všechno na pracovním stole vypadalo spíš
zaprášeně než třpytivě, ale lady Ulma začala jemně otírat drahokamy speciálním hadříkem a Bonnie
objevila váčky a balíčky – a když je vysypala, bylo to, jako kdyby vylila na stůl duhu! Damon našel
skříň, kde byly nekonečné řady šuplíků plných náhrdelníků, náramků, prstenů, pažních náramků,
nákotníků, náušnic, nosních kroužků, jehlic a ozdob do vlasů a dalších šperků!
Nemohla jsem uvěřit svým očím. Vysypala jsem jeden cáček do dlaně a zjistila jsem, že mi mezi prsty
protékají překrásné jiskřivé diamanty, některé z nich byly velké jako můj nehet na palci. Byly tam také
bílé i černé perly, jednak menší a přeně sladěné podle velikosti, jednak větší a zajímavých tvarů –
některé byly veliké skoro jako meruňka a vytvářely růžové nebo stříbrné odlesky. Viděla jsem safíry
velké jako čtvrťák, které jiskřily tak, že to bylo vidět přes celou místnost. Měla jsem plné hrsti smaragdů,
olivínů, opálů, rubínů, turmalínů a ametystů – a viděla jsem hromady lapisu lazuli, samozřejmě
určeného k podplácení upírů.
A hotové šperky byly tak nádherné, až se mi chtělo skoro plakat. Všimla jsem si, že lady Ulma si
opravdu tiše poplakala, ale myslím, že částečně to bylo i štěstím, když jsme všichni tolik chválili její
šperky. Během několika dnů se z otrokyně, jíž nepatřilo v širém světě vůbec nic, stala neuvěřitelně
bohatou dámou, která vlastní sídlo a všechny prostředky, jež kdy může potřebovat, aby ho udržela na
patřičné úrovni. Rozhodli jsme se, že i když se hodlá provdat za svého milého, bude nejlepší, když ho
Damon tiše odkoupí a osvobodí a zatím bude hrát „pána domu“, dokud neodjedeme. Během té doby se
budeme chovat k lady Ulmě jako ke členu rodiny a šperkař Lucen se bude věnovat své práci, a teprve
až odjedeme, spolu s lady Ulmou v tichosti převezme Damonovo místo. Feudální pánové v okolí
naštěstí už nejsou žádní démoni, ale jen upíři, kteří nemají tolik výhrad k tomu, když lidé vlastní
rozsáhlé majetky.
Už jsem vyprávěla o Lucenovi ? Pokud jde o šperky, je to neuvěřitelně nadaný umělec! Má spalující
touhu tvořit – jako mladý otrok nejdřív vyráběl věci z hlíny a semen a představoval si, že vyrábí šperky.
Pak měl to štěstí, že se dostal jako pomocník ke šperkaři. Tak dlouho litoval osud lady Ulmy a tak
dlouho ji miloval, že mu to připadá skoro jako zázrak, že spolu konečně mohou doopravdy být – a co je
nejdůležitejší, že spolu mohou být jako svobodní občané.
Balí jsme se, že Lucenovi se nebude líbit pomyšlení, že ho odkoupíme jako otroka a nedáme mu
svobodu, dokud neodjedeme, ale on nikdy ani nedoufal, že se stane svobodným – to kvůli svému
talentu. Je to jemný, něžný a laskavý muž s úhlednou malou bradkou a šedivýma očima, které mi
připomínají Meredith. Je tak překvapený, že se k němu chováme slušně a nenutíme ho pracovat ve
dne v novi, že by přistoupil na cokoliv, jen aby mohl být v blízkosti lady Ulmy. Myslím, že byl učněm a
pomocníkem jejího otce a zamiloval se do ní už před všemi těmi lety, jenom to musel tajit, protože se
nidky v životě nemohl jako otrok ucházet o dceru šperkaře vznešeného původu. Jsou teď spolu tak
šťastní!
Lady Ulma vypadá každým dnem krásnější a mladší. Požádala Damona o dovolení, aby si mohla
obarvit vlasy načerno, a on jí řekl, ať si ji klidně nabarví třeba narůžovo, pokud chce, a ona je teď
neuvěřitelně krásná. Nedokážu uvěřit, že jsem si o ní kdy mohla myslet, že je to stará bába – ale tohle
dokáže utrpení, strach a beznaděj udělat s vaším vzhledem. Každičký z těch šedivých vlasů byl od
toho, že byla otrokyní. Žádný majetek, žádná možnost rozhodovat o svém budoucím osudu, žádné
bezpečím dokonce ani žádná možnost ponechat si vlastní děti, pokud se jí narodí.
Zapomněla jsem ti říct o další světlé stránce, která se pojí s tím, že jsme ještě na nějakou dobu zůstaly
s Bonnií a Meredith „osobními asistentkami“ - a totiž o tom, že takhle můžeme zaměstnat spustu
ubohých žen, které se živí šitím, protože lady Ulma touží navrhovat šaty a ukázat jim, jak se vyrábějí,
takže se rozhodla nás patřičně obléci do toho nejlepšího. Říkali jsme jí, ay prostě odpočívala, ale ona
se brání, že celý řivot snila o tom, že bude navrhovat šaty jako její maminka, a teď prostě umírá touhou
to vyzkoušet – a má tu úžasnou příležitost obléct tři naprosto odlišné typy dívek. A já zase umírám
touhou vidět, s čím přijde. Už začala tvořit první nákresy a zítra přijde obchodník s látkami, aby si
mohla vybrat materiál.
Damon mezi tím najal asi dvě stovky mužů (doopravdy!), aby vyčistilo sídlo lady Ulmy, vyměnili
tapiserie a závěsy, zrenovovali vodovodní a odpadní systém, vyleštili nábytek, který se dobře zachoval,
a koupili nový tam, kde se rozpadl. A ano, taky zasadí předpěstované květiny a stromy do zahrad a
osadí fontány a podobně. Myslím, že když na tom pracuje tolik lidí, budeme se moct nastěhovat během
pár dní.
Tohle všechno má ještě jeden účel než jenom potěšit lady Ulmu. Jde o to, aby Damon se svými
„osobními asistentkami“ mohl být přijímán ve vysoké společnosti, až letos začne plesová sezona. Na
konec jsem si totiž nechala to nejlepší. Lady Ulma i Sage okamžitě poznali osoby z hádanek, které
nám zadala Misao!
Zřejmě to jenom potvrzuje to, co jsem si myslela předtím – že Misao nikdy nenapadlo, že bychom se
skutečně dostali až sem a že bychom dokázali získat přístup na místa, kde se Šiničim schovali dvě
poloviny liščího klíče.
Jenže existuje velmi jednoduchý způsbob, jak dostat pozvání do domů, kam se potřebujeme dostat.
Pokud budeme nejnovější a nejbombastičtější zbohatlíci v okolí a pokud vypustíme fámu o tom, že se
lady Ulma vrátila na své právoplatné místo, všichni se s ní budou chtít seznámit... a dostaneme určitě
pozvánky na večírky! A přesně takhle se dostaneme do těch dvou sídel, která potřebujeme navštívit,
abychom se tam porozhlédli po polovinách liščího klíče, které potřebujeme k osvobozené Stefana! A
kromě toho máme neuvěřitelné štěstí, protože právě teď začíná období, kdy se pořádají věčírky a
plesy, a obě sídla, o která nám jde, budou pořádat nějakou akci – v jednom bude slavnost a ve druhém
večírek na oslavu prvních květin.
Vím, že teď píšu roztřesenou rukou. Třesu se celá při pomyšlení, že se skutečně vydáme hledat klíč,
který nám umožní osvobodit Stefana u vězení.
Ach, deníčku, je pozdě a já nemůžu – nedokážu psát o Stefanovi. Být s ním ve stejném měsě a vědět,
kterým směrem je jeho vězení... a přesto nemít možnost ho alespoň zahlédnout... Mám tak uslzené oči,
že ani nevidím, co píšu. Chtěla jsem se trochu vyspat, abych se připravila na další rušný den kdy budu
dohlížet na práce a sledovat, jak sídlo lady Ulmy rozkvétá jako poupě – ale teď se bojím, že budu mít
noční můry o tom, jak Stefanova ruka pomalu vyklouzává z mojí...