kapitola 18

Naběhla reklama a byla tak hlasitá, až jsem sebou na gauči trhla. Vzdychla jsem si, přitáhla si kolena k bradě a objala nohy rukama. Bylo brzy, sotva dvě ráno, a já se snažila sebrat motivaci a jít si uvařit něco k jídlu. Ivy byla pořád v práci a já i přes nepříjemný rozhovor v autě doufala, že se vrátí dost brzy na to, abychom si mohly někam vyjít. Něco si ohřát a pojíst sama mi připadalo stejně lákavé jako sloupnout si kůži při holení.

Sebrala jsem dálkové ovládání a ztlumila televizi. Jak skličující. V pátek v noci jsem seděla sama doma na gauči a sledovala Smrtonosnou past. Měl tu se mnou být Nick. Chyběl mi. Asi. Rozhodně mi chybělo něco. Jsem tak povrchní?

Odhodila jsem dálkové ovládání a uvědomila si, že se vpředu v kostele ozývá hlas. Narovnala jsem se; byl to mužský hlas. Vyplašeně jsem se napíchla na silovou čáru. Během dvou nádechů jsem se naplnila energií. Se silou čáry, která mnou protékala, jsem se chystala zvednout, ale znovu jsem si sedla, když do místnosti vlétl Jenks. Tichý bzukot jeho křídel mi prozradil, že ať už je v kostele kdokoli, nepřišel mě zabít ani mi zaplatit.

S vykulenýma očima přistál na stínítku lampy. Prášek, který se z něj sypal, stoupal v horku ze žárovky vzhůru. V tuto hodinu obvykle spal ve stole, proto jsem se litovala zrovna teď, kdy jsem mohla trucovat v klidu a pokoji. „Hej, Jenksi,“ řekla jsem, pustila silovou čáru a nechala nesoustředěnou magii odplout. „Kdo je tam?“

Zatvářil se ustaraně. „Rachel, asi máme problém.“

Trpce jsem na něj hleděla. Seděla jsem tu a o samotě sledovala Smrtonosnou past. To byl problém, ne osoba, která nám v tuhle hodinu nakráčela do dveří. „Kdo je to?“ řekla jsem mdle. „Svědky Jehovovy už jsem zahnala. Jeden by si myslel, že nám dají pokoj, když žijeme v kostele, ale ne.“

Jenks se zamračil. „Dlak v kovbojském klobouku. Chce, abych podepsal nějaký papír, že jsem snědl rybu, kterou jsme ukradli pro Vyjáky.“

„David?“ Vyskočila jsem z gauče a zamířila do sanktuária.

Jenksova křídla ostře bzučela, jak letěl vedle mě. „Kdo je David?“

„Pojišťovák.“ Svraštila jsem obočí. „Poznala jsem ho včera.“

A opravdu, uprostřed prázdné místnosti stál v dlouhém kabátě a s kloboukem naraženým do očí David a tvářil se neklidně. Skřítkovské děti na něj pokukovaly zpod povytažené rolety na stole a jejich malé tvářičky byly naskládané jedna vedle druhé. Zrovna telefonoval, když mě ale uviděl, zamumlal několik slov, zacvakl mobil a schoval ho.

„Ahoj, Rachel,“ řekl a přikrčil se, když se jeho hlas rozlehl. Změřil si mé džíny a červený svetr, obrátil oči ke stropu a přešlápl. Bylo očividné, že se jako všichni ostatní dlaci necítí v kostele příjemně, ale byla to psychologická věc, ne biologická.

„Omlouvám se, že obtěžuju,“ řekl, sundal si klobouk a zmáčkl ho v rukou. „Ale svědectví z doslechu v té věci nebude stačit. Potřebuju, aby váš partner potvrdil, že snědl rybu, která plnila přání.“

„U všech svatých! Ta ryba plnila přání!“ Ze stolu se ozval vřískot. Jenks vydal ostrý zvuk a tvářičky lemující roletu zmizely ve stínech.

David vytáhl z kapsy pláště natřikrát složený papír a rozložil ho na Ivyině piánu. „Kdybyste mi to tady podepsal?“ požádal, pak se ale narovnal a přimhouřil oči. „Snědl jste ji, že ano?“

Jenks vypadal zděšeně a jeho křídla byla tak tmavě modrá, až se zdála fialová. „Jo. Snědli jsme ji. Budeme v pořádku?“

Snažila jsem se skrýt úsměv, ale David se zakřenil a jeho bílé zuby v šeru sanktuária zářily. „Myslím, že ano, pane Jenksi,“ řekl, cvakl perem a podal mu ho.

Zvedla jsem obočí. David zaváhal a pohlédl z pera na skřítka. Pero bylo větší. „Hm,“ řekl a přešlápl.

„Poradím si.“ Jenks odbzučel do stolu a vrátil se s olůvkem do tužky. Dívala jsem se, jak pečlivě píše svoje jméno, a z pištivého švitoření ve stole mě začínaly bolet oči. Jenks se vznesl a sypal se z něj přitom prášek. „Hej, no, nebudeme mít žádné potíže, že ne?“

Ucítila jsem štiplavou vůni inkoustu, jak David dokument notářsky ověřil. „Z naší strany ne. Děkuju, pane Jenksi.“ Pohlédl na mě. „Rachel.“

Okna tiše zařinčela, jak se v místnosti změnil tlak. Oba jsme zvedli hlavy. Někdo otevřel zadní dveře kostela. „Rachel?“ ozval se vysoký hlas a já zamrkala.

Máma? Zmateně jsem pohlédla na Davida. „Ach, to je moje máma. Možná byste měl jít. Pokud ovšem nechcete, aby vás donutila vzít mě na rande.“

David se zatvářil překvapeně a schoval papíry do kapsy. „Ne. Jsem hotový. Díky. Možná jsem měl napřed zavolat, ale máte otevřeno.“

Začervenala jsem se. Díky Quenovi a jeho malému problému jsem si na účet vložila deset tisíc. Mohla jsem prosedět jednu noc na zadku a trucovat. A talismany, které jsem se chystala při úkolu použít, jsem si nemínila připravit dnes večer. Čarovat po půlnoci a při ustupujícím měsíci znamenalo koledovat si o potíže. A kromě toho mu nebylo nic do toho, co dělám přes den.

Rozčileně jsem obrátila pohled k zadní části kostela. Nechtěla jsem být neslušná, ale ani jsem si nepřála, aby máma podrobila Davida výslechu. „Hned jsem tam, mami!“ křikla jsem a otočila se k Jenksovi. „Doprovodíš ho za mě k východu?“

„Jasně, Rache.“ Jenks se vznesl do výšky hlavy, aby doprovodil Davida do předsíně.

„Nashle, Davide,“ řekla jsem a on mi zamával a nasadil si klobouk.

Proč se všechno vždycky děje najednou? napadlo mě, zatímco jsem pospíchala do kuchyně. Mámina návštěva završí už tak mizerný den. Unaveně jsem vešla do kuchyně a našla ji s hlavou v lednici. Ze sanktuária se ozvalo bouchnutí dveří.

„Mami,“ řekla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl příjemně. „Ráda tě vidím. Ještě pořád pracuju.“ Vzpomněla jsem si na koupelnu a přemýšlela, jestli jsem uklidila kalhotky z pračky.

S úsměvem se narovnala a vykoukla zpoza dveří ledničky. Na očích měla brýle, které v kombinaci se slamákem a letními šaty vypadaly divně. Letní šaty? Měla na sobě letní šaty? Venku mrzlo!

„Rachel!“ S úsměvem zavřela dveře a rozevřela náruč. „Obejmi mě, zlatíčko.“

Nesoustředěně jsem jí oplatila objetí. Možná bych měla zavolat jejímu psychologovi a ujistit se, že dochází na sezení. Byla divně cítit, a když jsem se odtáhla, řekla jsem. „Co to máš na sobě? Voní to jako spálená pryskyřice.“

„To proto, že to je spálená pryskyřice, lásko.“

Šokovaně jsem vzhlédla k její tváři. Hlas jí poklesl o několik oktáv. Roztřásl mě adrenalin. Trhla jsem sebou a pokusila se couvnout, ale zjistila jsem, že mě za rameno drží ruka v bílé rukavici. Ztuhla jsem a ani se nehnula, když se přes moji matku přelila vlna záhrobí a odhalila Algaliarepta. Do prdele. Je po mně.

„Dobrý večer, důvěrnice,“ řekl démon a odhalil rovné, hranaté zuby v úsměvu. „Najděme si silovou čáru a pojďme domů.“

„Jenksi!“ zavřískla jsem a hlas mi zdrsněl hrůzou. Zaklonila jsem se a nakopla ho do koulí.

Al zachroptěl a vytřeštil rudé kozlí oči. „Mrcho,“ řekl, natáhl se a drapl mě za kotník.

Zalapala jsem po dechu, a když trhl, přistála jsem s dutou ránou na zadku. Zpanikařila jsem, a zatímco jsem marně kopala, vyvlekl mě z kuchyně na chodbu.

„Rachel!“ zaječel Jenks a sypal se z něj přitom černý skřítkovský prášek.

„Přines mi talisman!“ křikla jsem, chytila se veřejí a držela se zuby nehty. Ach bože. Dostal mě. Jestli mě odvleče k silové čáře, bude mě moct vtáhnout do záhrobí, ať už budu souhlasit, nebo ne.

S napjatými pažemi jsem se snažila udržet zdi, aby Jenks mohl otevřít kredenc a sebrat jeden z amuletů. Nepotřebovala jsem se píchnout do prstu; při pádu jsem si rozsekla ret.

„Tady,“ zavolal Jenks a visel ve výši kotníků, aby mi viděl přímo do očí. Na provázku držel uspávací amulet. Oči měl vyděšené a křídla rudá.

„Tak to ne, čarodějko,“ řekl Al a škubl.

Do ramene se mi zařízla bolest a já se pustila. „Rachel!“ zaječel Jenks a já nehty drhla napřed o dřevěnou podlahu a pak o koberec v obýváku.

Al zamumlal něco latinsky a já vykřikla, když zadní dveře vylétly z pantů.

„Jenksi! Vypadni odsud! Dostaň své děti do bezpečí!“ zakřičela jsem, když dovnitř zavál studený vzduch a nahradil teplo, které výbuch vysál ven. Za štěkotu psů jsem po břiše sjela dolů ze schodů a kůži mi při tom drásal sníh, led a kamenná sůl. Vzhlédla jsem k vyraženým dveřím, ve kterých se na pozadí světla objevila Davidova černá silueta. Natáhla jsem ruku pro amulet, který Jenks upustil. „Amulet!“ křikla jsem, protože očividně netušil, co chci. „Hoď mi ten amulet!“

Al se zastavil a otočil se. Jeho jezdecké boty zanechaly na neodházeném chodníku šlápoty. „Detrudo,“ řekl. Jednalo se o příkaz, který spouštěl kletbu vtisknutou do jeho paměti.

Zalapala jsem po dechu, protože Davida zasáhl černorudý stín záhrobí a odhodil ho dozadu a z dohledu. „Davide!“ vykřikla jsem, když ke mně Al znovu vykročil.

Zkroutila jsem se a přetočila se na zadek. Kopala jsem a nechávala za Alem výraznou brázdu ve sněhu, jak mě táhl k dřevěné brance v přední části zahrady, jež vedla ven na ulici. Al nemohl použít silovou čáru v zahradě k tomu, aby mě dostal do záhrobí, protože ji ze všech stran obklopovala svěcená půda a tu nemohl překročit. Nejbližší silová čára, o níž jsem věděla, se táhla ve vzdálenosti osmi bloků. Mám šanci, pomyslela jsem si a cítila, jak mi studený sníh zmáčí džíny.

„Pusť mě!“ obořila jsem se na Ala a nakopla ho zezadu do kolen.

Podlomila se mu noha. Zastavil se a já ve světle pouličního osvětlení jasně viděla jeho podrážděný výraz. Nemohl se proměnit v mlhu, aby se mým úderům vyhnul, protože bych mu vyklouzla. „Ty jsi taková čubka,“ řekl, chytil mě jednou rukou za oba kotníky a šel dál.

„Nechci jít s tebou!“ křičela jsem, a když jsme procházeli brankou, chytila jsem se jí. S trhnutím jsme se zastavili a Al si povzdychl.

„Pusť se,“ řekl unaveně.

„Ne!“ Svaly se mi třásly, jak jsem se snažila udržet, zatímco Al táhl. Do podvědomí jsem měla vtištěné jen jediné zaklínadlo silové čáry, nijak by mi ale nepomohlo, kdybych nás s Alem uzamkla v kruhu. Prolomil by ho stejně snadno jako já, když teď byla moje aura pošpiněná jeho.

Vykřikla jsem, když se Al přestal snažit protáhnout mě bránou a prostě se sehnul a hodil si mě přes rameno. Vyrazil mi dech, jak mi zaryl svalnaté rameno do břicha. Páchl spálenou pryskyřicí a já se ze všech sil snažila osvobodit.

„Bylo by to mnohem snazší,“ řekl, když jsem mu marně zarývala lokty do lopatek, „kdybys přiznala, že jsem tě dostal. Prostě řekni, že se mnou půjdeš dobrovolně, a já nás přenesu do silové čáry rovnou odsud. Ušetříš si velký trapas.“

„Klidně se ztrapním!“ Natáhla jsem se po větvích stromu, který jsme míjeli, a oddychla si, když se mi podařilo jedné chytit. Al se s trhnutím zastavil a klopýtl dozadu.

„Ach, podívej,“ řekl a škubl. Pustila jsem se a rozedřela si přitom dlaně do krve. „Tvoje vlče si chce hrát.“

David, napadlo mě, nakoukla jsem přes Alovo rameno a bojovala přitom o každý nádech. Ve středu lampami prozářené, zasněžené ulice jsem uviděla obrovský stín. Poklesla mi čelist. Zvlkodlačil. Zvlkodlačil za méně než tři minuty. Bože, to muselo bolet.

A byl obrovský, protože si ponechal lidskou velikost. Odhadla jsem, že by mi hlavou dosáhl k rameni. Studený vítr mu čechral hedvábnou černou srst, která se spíše podobala vlasům. Uši tiskl k hlavě a z tlamy se mu linulo neuvěřitelně tiché varovné vrčení. Tlapy o velikosti mých dlaní zaryl do sněhu a zatarasil nám cestu. Vyrazil nepopsatelně hluboké varovné štěknutí a Al se zasmál. V okolních domech se začala rozžínat světla a obyvatelé vykukovali zpoza závěsů. „Legálně mi patří,“ řekl Al lehce. „Beru ji domů. Ani se nesnaž.“

Al znovu vykročil ulicí a já se cítila rozpolcená, chtěla jsem křičet o pomoc, ale zároveň jsem musela uznat, že je po mně. Přijíždějící auto ostře osvětlilo celou scénu. „Hodný pejsek,“ zamumlal Al, když jsme Davida míjeli ve vzdálenosti dobrých tří metrů. David vypadal v záři světlometů drsně. Sklopil hlavu a já přemýšlela, jestli to vzdal, protože ví, že nic nezmůže. Pak ale hlavu znovu zvedl a vyrazil za námi.

„Davide, nemůžeš nic dělat! Davide, ne!“ zaječela jsem, když jeho pomalý běh přešel v trysk. S krvežíznivostí v očích se řítil rovnou na mě. Jasně, nechtěla jsem skončit v záhrobí, ale ani jsem nechtěla zemřít.

Al zaklel a otočil se. „Vacuefacio,“ řekl a natáhl ruku v bílé rukavici.

Zkroutila jsem se, abych se podívala, co se děje. Z dlaně mu vystřelila černá koule moci a zasáhla tiše útočícího Davida asi půl metru od nás. David zaškrábal obrovskými tlapami, ale vběhl přímo do koule. Vyjekl, odkutálel se stranou a přistál ve sněhové závěji. Ve vzduchu byl na okamžik cítit pach spálené srsti.

„Davide!“ vykřikla jsem a vůbec necítila chlad, který mě zaštípal. „Jsi v pořádku?“

Vyjekla jsem, když mě Al shodil na zem. Hranatou rukou mi stiskl rameno tak pevně, až jsem vykřikla bolestí. Silná vrstva udusaného sněhu okolo mě se roztopila a zadek mi znecitlivěl bolestí a chladem. „Idiote,“ zabručel si Al pro sebe. „Máš důvěrnici, proč ji, u matčina popela, nepoužiješ?“

Usmál se na mě a v očekávání zvedl husté obočí. „Jsi připravená dát se do práce, Rachel, lásko?“

Dech mi zmrzl v plicích. V panice jsem na něj zírala, tvář mi zbledla a vytřeštila jsem oči. „Prosím, ne,“ zašeptala jsem.

Zakřenil se ještě víc. „Podrž mi to,“ řekl.

Bolestivě jsem zaječela, protože Al se napíchl na čáru a mnou produněla její síla. Svaly se mi napjaly a otřásla mnou taková křeč, až jsem obličejem praštila o zem. Celá jsem hořela, stočila jsem se do klubíčka a přitiskla si ruce na uši. Znovu a znovu na mě útočil něčí řev. Nedokázala jsem ho umlčet. Bušily do mě výkřiky a vedle agonie v mé hlavě byly jedinou realitou. Moc čáry do mě vtrhla silou exploze, usadila se v mém nitru a odtud se jako oheň rozlila do mých končetin. Měla jsem pocit, jako by někdo namočil můj mozek do kyseliny, a uši mi celou dobu rval příšerný řev. Hořela jsem. Spálí mě na prach.

Najednou jsem si uvědomila, že to já řvu. Podařilo se mi zmlknout, z hrdla se mi ale draly hluboké, ničivé vzlyky. Ty přešly v strašidelné, pronikavé kvílení, ale podařilo se mi umlčet i to. Udýchaně jsem otevřela oči. V záři světlometů jsem viděla své bledé, roztřesené ruce. Nebyly sežehnuté. Puch spálené pryskyřice nestoupal z mé škvařící se kůže. Všechno bylo jen v mé hlavě.

Ach bože. Měla jsem pocit, jako by moje hlava byla na třech místech zároveň. Všechno jsem viděla i cítila dvakrát a nezůstala mi jediná vlastní myšlenka. Al věděl, co cítím, na co myslím. Mohla jsem jen doufat, že právě tohle nezažil i Nick.

„Lepší?“ řekl Al a já sebou trhla, jako by mě uhodil, protože jsem jeho hlas slyšela v mysli i ušima. „Nebylo to špatné,“ řekl, škubnul a zvedl mě na nohy. Nebránila jsem se. „Ceri omdlela při poloviční dávce a trvalo skoro tři měsíce, než přestala vydávat ty příšerné zvuky.“

Byla jsem celá otupělá a cítila jsem, jak mi z úst tečou sliny. Nedokázala jsem si vzpomenout, jak je utřít. Bolelo mě hrdlo a studený vzduch, který jsem nasávala do plic, jako by hořel. Slyšela jsem psí štěkot a motor auta. Zář světlometů se nehýbala a sníh jiskřil. Visela jsem v Alově sevření a snažila se hýbat nohama, když znovu vykročil. Odvlekl mě z cesty a auto za pískání pneumatik na sněhu a ledu vyrazilo pryč.

„Pojď, Rachel, lásko,“ řekl Al v nastalé tmě vesele a táhl mě z prohrnuté silnice na odházený chodník. „Tvůj vlk to vzdal, a jestli se mi nepodřídíš, čeká nás dlouhá cesta městem k silové čáře.“

Klopýtala jsem za Alem a už dávno jsem přestala cítit promrzlé nohy, byla jsem totiž jenom v ponožkách. Chytil mě za zápěstí a jeho stisk byl pevnější než okovy. Alův stín se protáhl za nás do míst, kde po dechu lapal David a potřásal hlavou, jako by se snažil pročistit si ji. Nemohla jsem nic dělat, protože jsem nic necítila, když David ohrnul pysky, vycenil zuby a tiše zaútočil. Otupělá a bez zájmu jsem ho sledovala jakoby z dálky. Al ale všechno vnímal až příliš dobře.

„Celero fervefacio!“ zvolal rozzlobeně a já zaječela, jak se do mě zaklínadlo vpálilo. Moc Alovy magie vystřelila z jeho natažené ruky a zasáhla Davida. Zablesklo se a sníh pod Davidem roztál, takže se zmítal na černém asfaltu. Vřískala jsem agonií, pokusila jsem se ale přestat a můj jekot tak přešel v kvílení lítice.

„Prosím… už ne,“ zašeptala jsem, ze rtů mi ukáply sliny a roztopily sníh v místě dopadu. Zírala jsem na špinavě bílý sníh a napadlo mě, že je to moje duše, scvrklá a pošpiněná, platící za Alovu černou magii. Nedokázala jsem přemýšlet. Bolest mě pořád pálila a stávala se z ní stará známá.

Křik vyděšených lidí mě přiměl zvednout kalný zrak. Sousedé nás sledovali ze dveří a oken. Pravděpodobně se dostanu do zpráv. Ostré bouchnutí přitáhlo moji pozornost k domu, který jsme minuli a kde kout dvora zdobil elegantní sněhový zámek s věžemi. Z otevřených dveří se vylilo světlo, ozářilo udupaný sníh a skoro se dotklo i Ala a mě. Dech se mi zadrhl v hrdle, když jsem na prahu spatřila stát Ceri s Ivyiným krucifixem na krku. Bílá noční košile jí sahala až na zem a vlála ve větru. Rozpuštěné vlasy poletovaly okolo ní a dosahovaly jí téměř k pasu. Postoj měla ztuhlý zlostí. „Ty,“ řekla a její hlas se jasně nesl nad sněhem.

Ozvalo se za mnou varovné štěknutí a já ucítila zaškubání. Díky Alovi jsem instinktivně věděla, že nás Ceri uzavřela v kruhu. Unikl mi marný vzlyk, ale vrhla jsem se na ten pocit jako hladové psisko na popelnici. Cítila jsem něco, co nevycházelo z Ala. Moji depresi ale rychle překryly démonovy emoce, jeho podráždění, a já zapomněla, co jsem vlastně cítila. Alovy vědomosti mi prozradily, že kruh není k ničemu. Můžete uzavřít kruh bez nakreslení, ale jen ten načrtnutý je dost silný na to, aby udržel démona.

Al se ani neobtěžoval zpomalit a protáhl mě kruhem záhrobí.

Dech mi zasyčel, když mnou protekla moc, již Ceri do kruhu vložila. Ječela jsem, protože se mi po kůži rozlil nový oheň. Roztekl se po mně z místa, kde jsem se kruhu dotkla, a celou mě zakryl. Bolest se snažila najít moje nitro. Podařilo se jí to a já znovu zavřískla a vykroutila se z Alova sevření, protože našla mé ki naplněné k prasknutí. Záhrobí se od něj odrazilo a propálilo si cestu na jediné místo, kde si mohlo udělat prostor: do mé hlavy. Dřív nebo později toho bude příliš a já zešílím.

Křečovitě jsem se stáhla. Drsný chodník mi drásal stehno a rameno, jak jsem sebou házela. Postupem času se ten pocit stal snesitelným a já přestala ječet. Poslední výkřik přešel ve sténání, které umlčelo i psy. Ach bože, umírám. Umírám zevnitř.

„Prosím,“ žadonila jsem, i když mě Ceri nemohla slyšet. „Už to nedělej.“

Al mě postavil na nohy. „Jsi výtečná důvěrnice,“ pochválil mě a roztáhl tvář v širokém úsměvu. „Jsem na tebe tak pyšný. Zase jsi dokázala přestat křičet. Myslím, že až se vrátíme domů, uvařím čaj a dovolím ti zdřímnout si, než tě ukážu přátelům.“

„Ne…“ zašeptala jsem a Al se mému protestu zachechtal, ještě než jsem ho vyslovila. Znal mé myšlenky jako první. Teď už jsem chápala, proč Ceri otupila emoce, raději neměla žádné, než aby je sdílela s Alem.

„Počkej,“ řekla Ceri a její hlas se jasně rozlehl nad sněhem, když seběhla dolů ze schodů, minula pletivový plot a dostala se na dvůr před námi.

Zůstala jsem viset v Alově sevření, jakmile se zastavil a podíval se na ni. Její hlas se přese mě přeléval a konejšil moji kůži i mysl. Oči mi zvlhly, protože jsem si mohla oddychnout od bolesti, a téměř jsem vzlykla úlevou. Vypadala jako bohyně. Osvobozovala od bolesti.

„Ceri,“ řekl Al vřele a jen zpola se soustředil na Davida, který nás s naježenou srstí a děsivou divokostí v očích obcházel. „Vypadáš dobře, lásko.“ Pohledem zalétl ke sněhovému zámku za ní. „Stýská se ti po domovině?“

„Jsem Ceridwen Merriam Dulciatová,“ řekla a její velitelský hlas udeřil jako bič. „Nejsem tvoje důvěrnice. Mám duši. Budeš se ke mně chovat s náležitým respektem.“

Al se uculil. „Vidím, že jsi našla svou osobnost. Jaké to je znovu stárnout?“

Viděla jsem, jak ztuhla. Zastavila se před námi a já si všimla jejího provinilého výrazu. „Už se stáří nebojím,“ řekla tiše a mě napadlo, jestli jí Al slíbil věčné mládí, když se stane jeho důvěrnicí. „Takový už je svět. Nech Rachel Marianu Morganovou jít.“

Al zaklonil hlavu, rozesmál se a odhalil silné, ploché zuby zamračenému nebi. „Je moje. Vypadáš dobře. Chceš se vrátit? Mohly byste být sestry. Nebylo to příjemné?“

Zacukala jí ústa. „Má duši. Nemůžeš ji nutit.“

Udýchaně jsem visela z Alovy ruky. Jestli mě dostane k silové čáře, nebude záležet na tom, zda mám duši. „Ano, můžu,“ řekl Al a udělal z toho skutečnost. Svraštil čelo a obrátil pozornost k Davidovi. Všimla jsem si, že nás obchází a snaží se vytvořit široký kruh, do kterého by mohl Ala uzavřít. Démon přimhouřil oči. „Detrudo,“ řekl a ukázal.

Zalapala jsem po dechu a trhla sebou, jak mnou protekla stružka záhrobí a umožnila Alovi čarovat. S hlavou vztyčenou jsem se zajíkla a spolkla strašlivý zvuk, který se mi dral z hrdla. Podařilo se mi zůstat zticha, když mnou protékala energie, ale nedokázala jsem to, jakmile se do mě ze silové čáry vyřítila nová moc a nahradila tu, již Al odčerpal. Moje nitro znovu rozpálil oheň, přetekl, nažhavil mi kůži a nakonec se mi usadil v myšlenkách. Nemohla jsem uvažovat. Dokázala jsem se soustředit jen na bolest. Hořela jsem. Moje myšlenky, moje duše hořela.

Šokovaně jsem klesla na kolena a skoro jsem si nevšimla bolesti, kterou mi zledovatělý chodník způsobil, protože mi unikl výkřik plný utrpení. Oči jsem měla otevřené a Ceri, která stála bosá ve sněhu před námi, se přikrčila. Její oči zrcadlily sdílenou bolest a já se na ně upnula a našla v jejich zelených hlubinách mír. Ona přežila. Já to taky dokážu. Přežiji. Bože, pomoz mi najít způsob, jak přežít.

Al se rozesmál, když ucítil moje odhodlání. „Dobře,“ pobízel. „Vážím si tvé snahy zůstat zticha. Nakonec to zvládneš. Bůh ti nepomůže, ale jen si ho volej. Rád bych se s ním setkal.“

Roztřeseně jsem se nadechla. David se rozechvěle choulil v hromádce hedvábné srsti kousek od místa, kde ještě před chvílí byl. Jakmile Al zaútočil, ječela jsem, proto jsem neviděla, jak ho srazil. Když se postavil na nohy, Ceri k němu přistoupila, vzala do rukou jeho čenich a podívala se mu do očí. Ve srovnání s ním se zdála maličká a jeho dokonalá černota působila vedle její křehkosti oděné do vlající bílé nebezpečně. „Dej mi to,“ zašeptala a beze strachu mu hleděla do očí. David nastražil uši.

Pustila ho a odebrala se k místu, kde Davidovy stopy skončily. Po mé pravici se objevil Keasley, za chůze si zapínal kabát a postavil se vedle Ceri. Vzal ji za ruku a zamumlal: „Je to tvé.“ Pak ji pustil a oba ustoupili.

Chtělo se mi plakat, ale nenašla jsem sílu. Nemohli mi pomoct. Obdivovala jsem Ceriinu sebejistotu, její hrdý, ohnivý postoj, ale byla bláhová. Bylo po mně.

„Démone,“ řekla a její hlas zahlaholil nehybným vzduchem jako zvon. „Spoutávám tě.“

Al sebou trhl, když okolo nás rozkvetla stěna modrého záhrobí, a zrudl. „Es scortum obscenus umpurua!“ křikl a pustil mě. Zůstala jsem ležet, protože jsem věděla, že by mě nepustil, kdybych mohla utéct. „Jak se opovažuješ použít to, co jsem tě naučil, proti mně!“

Udýchaně jsem zvedla hlavu, protože jsem pochopila, proč se dotkla Davida a Keasleyho. David kruh začal, Ceri přidala druhou část a Keasley ho dokončil. Dali jí svolení, aby spoutala jejich cesty dohromady. Kruh byl hotový; démon lapený uvnitř. Dívala jsem se, jak pochoduje sem a tam podél kruhu před vítězoslavně se tvářící Ceri, a napadlo mě, že bude stačit málo a zabije prostě z trucu.

„Moecha putida!“ křičel a bušil do štítu. „Ceri, přísahám, že ti znovu vyrvu duši!“

„Et de,“ řekla, vystrčila úzkou bradu a v očích jí jiskřilo, „acervus excerementum. Můžeš se přenést do silové čáry. Odejdi hned, ještě před východem slunce, a my se v klidu vrátíme do postele.“

Algaliarept se pomalu nadechl a já se otřásla pod náporem vzteku, který jeho pohyb ukrýval. „Ne,“ řekl. „Rozšířím Rachel obzory a vy budete poslouchat, jak křičí, až se bude učit přijímat všechno, co budu chtít.“

Je schopen načerpat mnou ještě víc moci? pomyslela jsem si a plíce se mi stáhly, jak jsem dočasně ztratila vůli dýchat. Mohlo to být ještě horší?

Ceriina sebejistota zakolísala. „Ne,“ řekla. „Neví, jak energii správně uchovat. Pokud jí vnutíš ještě víc moci, zničíš její mysl. Zešílí dřív, než ji budeš moct naučit, jak vařit čaj.“

„Nemusí být příčetná na to, aby uvařila čaj nebo připravila toast,“ zavrčel. Popadl mě za paži a zvedl mě na nohy. Nevzdorovala jsem.

Ceri zavrtěla hlavou. Stála ve sněhu, jako by bylo léto. „Chováš se malicherně. Ztratil jsi ji. Přelstila tě. Neumíš prohrávat.“

Al mě štípl do ramene a já zaskřípala zuby, abych nevykřikla. Byla to jen bolest. Nebylo to nic ve srovnání s pálením záhrobní energie, kterou mě nutil držet. „Neumím prohrávat!“ zařval a já slyšela, jak postavy ve stínech vykřikly. „Nemůže se schovávat na svěcené půdě věčně. Jestli to zkusí, najdu způsob, jak ji použít i přes silové čáry.“

Ceri pohlédla na Davida a já zavřela zoufale oči. Byla přesvědčená, že by to dokázal. Panebože. Bylo jen otázkou času, kdy přijde na to, jak to udělat. Vsadila jsem na záchranu své duše všechno, a prohraji. „Jdi pryč,“ řekla a odtrhla pozornost od Davida. „Vrať se zpátky do záhrobí a nech Rachel Marianu Morganovou na pokoji. Nikdo tě sem nevolal.“

„Nemůžeš mě zapudit, Ceri!“ zuřil a trhl mnou tak prudce, až jsem na něj spadla. „Moje důvěrnice mi otevřela cestu, když se napíchla na čáru. Prolom kruh a dovol mi s ní odejít. Mám na to právo.“

Ceri se nadšeně nadechla. „Rachel! Uznal, že jsi ho zavolala. Zapuď ho!“

Vytřeštila jsem oči.

„Ne!“ zařval Algaliarept a vyslal do mě vlnu záhrobí. Skoro jsem omdlela, jak mnou protékaly vlny bolesti, splývaly a sílily, až nezůstalo nic než agonie. Ale já se nadechla a cítila pach své pálící se duše.

„Algaliarepte,“ vypravila jsem ze sebe chroptivě. „Vrať se do záhrobí.“

„Ty malá mrcho!“ zavrčel a praštil mě. Síla úderu mě zvedla do vzduchu a odhodila mě na Ceriin kruh. Přistála jsem a nedokázala přemýšlet. Bolela mě hlava a v krku mě pálilo. Sníh pode mnou byl studený. Stulila jsem se do něj, protože jsem hořela.

„Jdi pryč. Jdi pryč hned,“ šeptala jsem.

Všeobjímající záhrobní energie, která mi doposud hučela v mozku, v jediném okamžení zmizela. Zasténala jsem. Slyšela jsem, jak mé srdce zabušilo, zastavilo se a znovu zabušilo. Dokázala jsem jen dýchat, cítila se prázdná a v hlavě jsem měla pouze vlastní myšlenky. Byl pryč. Oheň zmizel.

„Zvedněte ji ze sněhu,“ řekla Ceri naléhavě a její hlas do mě vtékal jako ledová voda. Pokusila jsem se otevřít oči, ale marně. Někdo mě zvedl a já cítila tělesný žár. Napadlo mě, že je to Keasley, protože jsem cítila blahovičník a levnou kávu. Brada mi klesla na hruď a hlava mi spočinula na jeho rameni. Na čele jsem ucítila malé studené ruce, Ceri se dala do zpěvu a společně jsme se pohnuli.