kapitola 16

Cassie ho měla odstrčit, měla před ním utéct, ale  místo toho mu s povzdechem položila hlavu na rameno, na jeho měkký svetr. Cítila, jak ji obklopuje jeho teplo, poutá ji, ukrývá jí do bezpečí a chrání. Voněl tak hezky - po podzimním listí, hořícím dříví a mořském větru. Cassiino srdce splašeně bilo.

V tu chvíli Cassie pochopila, co znamená zakázaná láska- Bylo to tohle. Tolik toužit a cítit se tak krásně a přitom vědět, že to je špatně. Cítila, jak se od ni Adam maličko odvinul. Podívala se na něj a pochopila, že je stejně ohromený jako ona.

„To nemůžem." řekl zastřeně. „To nemůžem..

Cassie se dívala vzhůru na něj a vnímala jen jeho oči barvy, jakou měl oceán v tu noc, kdy jí moře našeptávalo, aby se v něm utopila, a její rty se pohnuly, aby řekly tiché „Ne". A vtom ji Adam políbil.

V ten okamžik ztratila schopnost logicky uvažovat. Unášela ji slaná vlna čirého pocitu. Bylo to, jako by ji zachytil bouřlivý příliv, stáhl ji pod hladinu a ona se hlavou napřed řítila vpřed a nedokázala se zastavit. Umírala, ale ta smrt byla tak sladká.

Třásla se a nohy ji zradily, že kdyby ji Adam nedržel, upadla by. Žádný kluk na ni nikdy takhle nezapůsobil, V tom divokém a šíleném zmatku nemohla dělat nic jiného, než se tomu zcela poddat. Každá slastná vlna byla silnějsi než předchozí. Cassie štěstím skoro ztrácela vědomí a už tomu ani vzdorovat nechtěla. I přes nespoutanou prudkost toho pocitu, se nebála. Protože mu mohla věřit. Vedl ji užaslou a udivenou do světa, o kterém doteď neměla tušeni.

Nepřestával ji líbat - oba byli jako opilí, omámeni tím šílenstvím. Věděla, že v obličeji i na krku je celá uzardělá. Vnímala teplo, které sálalo z nich obou.

Neměla poněti, jak dlouho tam tak stáli, v objetí natolik důvěrném, že je div, že kolem neroztály skály. Až o něco později si uvědomila, že ji Adam, aniž by ji pustil, dovedl k žulovému skalisku a posadil se s ní. Její dech se zklidnil a znovu mu zabořila tvář do ramene.

A našla tam mír. Ta neovladatelná vášeň konečně ustoupila hřejivé a malátné ospalosti. Byla v bezpečí, někam patřila a bylo to tak jednoduché a tak krásné.

„Cassie." zamumlal hlasem, který u něj ještě neslyšela, a při jeho zvuku jí srdce roztálo, vyklouzlo z jejího těla a vypařilo se ven chodidly, dlaněmi a špičkami prstů. Už nikdy nebude jako dřiv.

„Miluju tě" řekl.

Beze slova zavřela oči. Citila, jak se jeho pootevřené rty dotkly jejích vlasů.

Stříbrná nit je ovíjela jako zářivá kukla, jako by je oblopovala nezčeřená voda osvětlená měsíčními paprsky. Ten prudký pocit byl ten tam. Všechno bylo tak poklidné, tak tiché. Cassic připadalo, že by se takhle klidně nechala unášet navěky.

Můj osud, pomyslela si. Konečně ho našla. Každá chvíle jejího života směřovala k tomuto okamžiku. Proč se toho jenom tak bála? Proč tomu kdysi chtěla uniknout? Byla to radost a nic jiného. Už se nikdy nebude muset bát...

A potom se rozpomněla.

Projel ji záblesk čisté hrůzy. Panebože, co jsme to udělali? hrklo v ní.

Vytrhla se mu tak prudce, že ji musel chytit, aby nespadla na záda. „Panebože," zašeptala a cítila, jak zděšení zabíjí všechny ostatní city v jejím srdci, „Panebože, Adame, co jsme to udělali?" špitla.

Jeho pohled byl na chvíli nesoustředěný. Oči měl dokořán, ale jako by nic nevnímal, jako by nechápal, proč jejich krásný trans narušila. Potom si ale všimla, že to pochopil a v jeho stříbromodrých očích zahlédla šok. Jeho pohled prozrazoval nezastřenou bolest.

Stále v jeho náručí a s pohledem upřeným na něj se Cassie rozplakala.

Jak to mohli dopustit? Jak to jenom mohla Dianě udělat? Dianě, která ji zachránila, která se s ní skamarádila, která jí důvěřovala.

Adam patřil Díaně. Cassie věděla, že si Diana bez Adama nedokáže život představit a že s ním počítá ve všech svých plánech a nadějích. Diana a Adam byli pro sebe stvoření...

Najednou si vybavila, jak se Dianiny znepokojené zelené oči rozzářily, jakmile Adama uviděla. Na to, jak byla její tvář něžná a plná radosti, stačilo, když o něm jen mluvila.

A Adam její lásku opětoval. Cassie o tom nepochybovala o nic víc než o svých vlastních citech. Adam Dianu zbožňoval. Miloval ji láskou tak čistou a silnou a nepomíjející, jako byla Dianina láska k němu. Jenže teď se Cassie dozvěděla, že Adam miluje i ji. Copak je možné mít dvě lásky? Jak může někdo být zamilovaný do dvou dívek zároveň? I přesto se o tom nedalo pochybovat. Nemohla popřít tu chemii, která mezi nimi byla, to vcítění, to spojení, které je poutalo k sobě. Bylo jasné, že je možné milovat dva různé lidi současně.

A Diana měla přednostní právo.

„Pořád ji miluješ," vydechla Cassie. Potřebovala se o tom ujistil. Hluboko v srdci se ji ozvala bolest.

Zavřel oči. „Ano." Jeho hlas zněl drsně. „Panebože, Cassie-promiň..."

„Ne... to je dobrý." zavrtěla hlavou. UŽ poznala, co to je za bolest. Byla to bolest ze ztráty, prázdnoty a narůstala čím dál víc. „Protože já ji mám taky ráda a nechci ji ublížit. Nikdy jsem jí nechtěla ublížit. Proto jsem si slíbila, že to nikdy ani jednomu z vás neprozradím..."

„Je to moje chyba." řekl a Cassie poznala, že se obviňuje. „Mělo mi to dojít už dávno. Měl jsem pochopit, co cítím, a vyřešit to. Místo toho jsem tě donutil udělat přesně to, čemu jsem chtěl zabránit."

„K ničemu jsi mě nenutil." odporovala mu Cassie jemně a taky to tak myslela. Její hlas zněl tiše a vyrovnaně. Všechno bylo znovu jednoduché a prosté a Cassie pochopila, co musí udělal. „Je to vina nás obou, ale na tom nesejde. Jediná věc, na které záleží, je to, aby se nic podobného neopakovalo. Nějak to musíme zařídit."

„Ale jak?" prohodil posmutněle. „Můžeme toho litovat, jak chceme - můžu sám sebe nenávidět - ale jakmile spolu zase budeme sami... Neumím si představit, co se stane."

„Tak spolu nesmíme zůstával o samotě. Nikdy, Ne smíme sedět blízko sebe, ani se dotýkat, ani si to představovat." Říkala mu, co mají dělat, ale nebála se toho. Uvědomovala si pouze jistotu svých slov.

Jeho oči potemněly. „Obdivuju tvoje sebeovládání," poznamenal ještě smutněji.

„Adame," řekla a cílila, jak uvnitř ni něco roztává, jen když vysloví jeho jméno. „Musíme to udělat. Když ses v úterý, v tu noc po mém zasvěcení vrátil, když mi došlo, že ty a Diana... Víš, tu noc jsem si odpřísáhla, že nikdy nedovolím, aby Diana trpěla kvůli tomu, co k tobě cítím. Přisahala jsem, že ji nikdy nezradím. Copak ty ji chceš zradit?"

Rozhostilo se ticho a Cassie ucítila, jak se jeho hruď bezděčně pozvedla, a dokázala vycítit jeho utrpení. Potom vydechl a znovu zavřel oči. Když je otevřel, uhodla jeho dopověď ještě předtím, než promluvil, a cítila, jak ji pouští z náruče a sedá si od ni pryč. Studený vzduch pronikl mezi jejich těla a konečně je oddělil.

„Ne," hlesl a v jeho hlase znovu zaznělo odhodláni. Jeho výraz byl opět rozhodný.

Pak se podívali jeden na druhého, ne jako zamilovaný pár, ale jako dvojice vojáků, jako bratři ve zbrani bezvýhradně odhodlaní dosáhnout stejný cíl. Jejích vášeň měla být zkrocená a uzamčená, tak hluboko, aby si jí nikdy nikdo nevšiml. Byl to nový druh sblížení, možná ještě hlubší než vzájemná důvěra dvou, co spolu chodí. Ať se stane cokoli, ať je to stojí cokoli, nikdy nezradí dívku, kterou maji oba rádi.

Adam se podíval Cassie zpříma do očí a zeptal se: „Jakou přísahu jsi tu noc vyslovila? Byla to nějaká a z našich Knih stínů?"

„Ne," řekla Cassie a potom se zarazila. „Já nevím," usoudila. „Myslela jsem si, že jsem si ji vymyslela, ale teď se mi zdá, že možná pocházela z něčeho delšího. Bylo to takhle: Jediným slovem, pohledem, ani gestem..."

Adam pokýval hlavou. „Četl jsem jednu, ve které byly takovéhle verse. Je stará - a mocná. Vyvoláš čtyři Mocnosti, které se stanou svědky tvé přísahy, a když pokud ji porušíš, maji právo tě potrestat. Chceš tu přísahu teď zopakovat? Spolu se mnou?"

Jeho nečekaná otázka jí vyrazila dech, ale Cassie na sebe byla neskonale pyšná, když skoro bez zaváhání dokázala zřetelně odpovědět: „Ano."

„Potřebujeme krev." Vstal a ze zadni kapsy vytáhl nůž. Cassie to nejdřív překvapilo, ale pak usoudila, že to zas tak velké překvapení není. I když byl Adam hodný kluk, dokázal se o sebe postarat.

Bez nějakých zvláštních gest se řízl do dlaně. V matném stříbřitém světle se jeho krev zdála být černá. Potom podal nůž Cassie.

Cassie se sykavě nadechla. Nebyla odvážná, nesnášela bolest... ale zatnula zuby a přiložila si ostří k dlani. Jen si vzpomeň na bolest, kterou jsi mohla způsobit Dianě, napadlo ji, a rychlým pohybem řízla. Zabolelo to, ale Cassic nevydala ani hlásku.

Podívala se na Adama.

„Teď opakuj po mně." vyzval ji. Zvedl dlaň vzhůru k hvězdami poseté obloze. „Ohni, vzduchu, země, vodo."

„Ohni, vzduchu, země. vodo..."

„Slyšte mě, beru vás za svědky."

„Slyšte mě, beru vás za svědky." Navzdory jednoduchým slovům Cassie cítila, že skutečně vyvolali Mocnosti. a ty jim teď naslouchaly. Noc jako by zničehonic byla nabitá elektřinou a hvězdy nad hlavou planuly chladněji a jasněji. Po těle ji naskákala husí kůže.

Adam obrátil ruku tak, aby temné kapky dopadaly na řídký porost pláže a písčitou zem. Cassie ho užasle sledovala. „Já, Adam, přísahám, že nezradím své slovo -ani Dianu." řekl.

„Já, Cassie. přísahám, že nezradím své slovo..." zašeptala a pozorovala, jak ji její vlastni krev stéká úo straně ruky.

„Jediným slovem, pohledem, ani gestem, ať v bdění či ve spánku, svou řečí, ani mlčením..."

Septem jeho slova zopakovala.

.....ať již v této, nebo jiné zemi. Pokud ano, ať mě

oheň spálí, vzduch ať mě zadusí, země mě pohltí a voda přikryje můj rov"

Zopakovala to, a když pronášela závěrečná slova „a vodu přikryje můj rov", pocítila lusknutí, jako by se něco uvedlo do chodu. Jako kdyby někdo jednou trhl za předivo prostoru a času právě teď a tady a to se rozechvěle vracelo na místo. Chvíli mu se zadrženým dechem naslouchala.

Potom se podívala na Adama. „Hotovo." špitla a neměla na mysli jenom tu přísahu.

Jeho oči připomínaly temnotu lemovanou stříbrem. „Hotovo," přikývl a napřáhl k ni zkrvavenou dlaň. Cassie zaváhala, potom mu stiskla ruku. Cítila, nebo si představovala, že cítí, jak se jejich krev mísí a společně padá k zemi. Jako symbol toho, co se nikdy nemůže stát.

Polom ji váhavě pustil.

„Vrátiš ten kámen Dianě?" zeptala se klidně.

Vytáhl chalcedon z kapsy, podržel ho na dlani, která byla dosud mokrá. „Dám jí ho."

Cassie kývla. Nedokázala říci to, co měla na srdci - že ji ten kámen patří stejně jako Adam.

„Dobrou noc, Adame." hlesla a dívala se, jak tam stojí na útesu s nočním nebem za zády. Potom se otočila a vydala se k rozsvíceným oknům babiččina domu. A Adam ji tentokrát nechal odejít.

*** 

"Abych nezapomněla" ozvala se Cassíina babička. „Tohle jsem dnes ráno našla u hlavního vchodu. Někdo to tam musel strčit škvírou na dopisy." A podala Cassie nějakou obálku.

Seděly u stolu u snídaně a oknem dovnitř zářilo nedělní slunce. Cassie žasla nad tím, jak to ráno bylo všechno všední.

Stačil ovšem jediný pohled na obálku a srdce jí zděšeně poskočilo. Její jméno bylo vpředu napsané rozmáchlým, ledabylým písmem. A červeným inkoustem.

Když obálku roztrhla, zůstala zírat na papírek uvnitř, zatímco ji na stole vlhly cereálie s rozinkami. Stálo na něm:

Cassie,

vidíš, tentokrát se podepisuju vlastním jménem. Zajdi za mnou někdy dneska domů (číslo šest) Chci si s tebou promluvit o něčem zajímavém. Dej na mě, tohle si nemůžeš nechat ujít.

Pac a pusu.

Faye

P. S. Neříkej nikomu z Klubu, že ke mně jdeš na návštěvu. Až se u mě zastavíš, všechno pochopíš.

Cas&ic se třásla úzkostí. První, co ji napadlo, bylo zavolat Dianě, ale jestli Diana zůstala celou noc vzhůru a očisťovala lebku, byla nejspíš vyčerpaná a Faye musela být to poslední, co by chtěla řešit.

Dobře,tak ji nebudu rušit, pomyslela si Cassie zachmuřeně. Půjdu nejdřív zjistit, co má Faye za lubem. Vsadím se, že to bude kvůli obřadu. Nebo třeba bude zase chtít hlasovat o tom, kdo bude v čele spolku.

Fayin dům patřil k nejhezčím v ulici. Cassie dovnitř pustila hospodyně a Cassie si vzpomněla, jak Diana říkala, že Fayina matka zemřela. Na Crowhaven Road byla spousta neúplných rodin.

Fayin pokoj byl pokoj bohaté holky. Bezdrátový telefon, počitač, televize a videorekordér, tuny cédeček. Všude byly našité vzory velkých bujných květů, včetně postele s hromadou měkkých podušek a vyšívaných polštářů. Cassie se posadila na pohovku u okna a čekala, až se objeví Faye. Na nočním stolku stály nezapálené červené svíčky.

Najednou se přehoz na posteli zavrtěl a zpod něj vykoukla hlavička droboučkého ryšavého kotěte. Skoro okamžitě ho následovalo malé šedé.

"Jé, vy jste zlatý." usmála se Cassie okouzleně navzdory situaci. Nikdy by Faye netipovala na holku, která by chovala koťata. Seděla bez pohnutí a k její radosti obě koťátka vylezla celá ven. Vyskočila na pohovku. Namířila si to k ní a vrněla přitom jako miniaturní motorové čluny.

Cassie se zahihňala a zavrtěla se, když ji jedno vyšplhalo po svetru a usadilo se ji nejistě na rameni. Byla to roztomilá koťata, ryšavé mělo huňatou a zježenou mláděcí srst a šedé bylo hladké a upravené. Jejich jehličkovité drápky ji píchaly, když všude po ni lezly. Zrzavé kotě se jí dostalo do vlasů a strčilo ji neomaleně čenich za ucho a Cassic se znovu rozesmála.

Kotě ji ocucávalo a hnětlo ji packami kůži na krku. Cítila dotyk jeho studeného čenichu. Šedé kotě provádělo to samé na druhé straně. Páni, takoví miláčkové, takové maličké...

"Auva!" vykřikla. „Jau - hej nechte toho! Slezle, vy dva! Slezle ze mě!"

Tahala za tělíčka a snažila se je ze sebe sundat. Koťata se ji zapletla do vlasů a držela se na nich drápky - i zuby. Když je Cassie konečně dokázala vymotat, div, že je nehodila na zem. Pak se rukama rychle chytla za krk.

Prsty měla mokré. Šokovaně sě dívala na červenou čmouhu.

Ony ji pokousaly, ty malé potvory. A teď seděly na podlaze a nevzrušeně si olizovaly krev z tlamiček. Cassie se prudce sevřel žaludek odporem.

Ode dveří se ozval Fayin smích.

„Možná nemají dost vitaminů a minerálů ze žrádla pro koťata." nadhodila.

To ráno vypadala překrásně. Rozcuchané smolně černé vlasy měla ještě mokré a svíjely se jí po ramenou v přirozených kudrlinkách. Její vlhká kůže kontrastovala s županem v barvě burgundského.

Neměla jsem sem chodit, pomyslela si Cassie, která ucítila příliv pudové hrůzy. Faye by se jí teď ale přece neodvážila ublížit. Diana by na to přišla. Kruh by se o tom jistě dozvěděl a Faye musí být jasné, že by ji to jen tak neprošlo.

Faye se usadila na posteli. „Tak jak se ti líbil včerejší obřad?" zeptala se, jako by se nechumelilo.

Takže Cassie hádala správně. „Bylo to v pohodě, dokud se cosi nepokazilo," pokrčila rameny Cassie. Potom se znovu podívala na Faye.

Faye se zasmála svým bujarým, ležérním smíchem. „Ach, Cassie. Ty se mi zamlouváš. Fakticky. Hned od začátku mi bylo jasný, že je na tobě něco zvláštního. Vím, že jsme nezačaly zrovna nejlíp- ale myslím, že se to teď změní. Myslím, že z nás budou dobré kamarádky."

Cassie se chvíli nevzmohla na slovo. Potom ze sebe dokázala dostat: „To bych neřekla, Faye."

„Zato já jo. Cassie, a na tom záleží."

„Faye..." Během včerejší noci Cassie nějak zjistila, že má odvahu říkat věci, které by předtím neřekla ani ve snu. „Faye, nemyslím si, že bysme toho já a ty měly moc společného, a nepřijde mi, že bych chtěla být tvoje dobrá kamarádka."

Faye se jenom usmála.

„Tak to je škoda," pokrčila rameny. „Protože já totiž něco vim, Cassie. A podle mě je to věc, kterou bys chtěla, aby věděla jenom tvoje moc dobrá kamarádka."

Pod Cassie jako by se otevřelo propadlo šibenice.

Faye přece nemohla naznačovat - proboha, nemohla přece naznačovat to, co si Cassie myslí. Cassie na starší holku zírala a připadalo jí, že se jí žaludek mění v kus ledu.

„Víš," pokračovala Faye, ,já mám spoustu dalších kamarádu a ti mi říkají různé véci, zajímavé věci, které zahlédli nebo zaslechli v sousedství. A viš co? Včera v noci jeden z mých kamarádů uviděl něco opravdu hodně zajímavého na útesu."

Cassic tam jen seděla a před očima se jí dělaly mžitky.

"Tenhleten můj kamarád zahlédl na útesu poblíž čísla dvanáct dva lidi. A ti dva byli... nó, řekněme, že se taky ohromně kamarádili? Vážné ohromně. Prý to bylo docela vzrůšo."

Cassic chtěla něco říct, ale nedostala ze sebe ani slovo.

„A nevěřila bys, kdo ti dva byli! Já sama bych tomu nevěřila, kdybych si nevzpomněla na jednu básničku. Hm, jak to vlastně bylo? Noc co noc ležím a sním o něm -"

„Faye!" Cassic prudce vyskočila.

Faye se usmála. „Myslím, že už chápeš, o co tu jde. Diana tuhletu básničku nečetla, viď? Myslím, že ne. No, Cassie, jestli nechceš, aby si ji poslechla, nebo se dozvěděla, co se včera v noci stalo tam na útesu, asi by bylo lepší, kdyby ses se mnou skamarádila, a to rychle, nemyslíš?"

„Takhle to nebylo," bránila se Cassie. Potila se a třásla se zlostí a strachem. „Vůbec tomu nerozu-"

„Jasně že tomu rozumím. Adam je vážně přitažlivý a já jsem vždycky měla podezření, že ta jejich ,věrnost až za hrob' je jenom divadýlko. Úplně tě chápu, Cassie. Je to docela přirozené..."

„Nic takového se nestalo. Nic mezi námi není -"

Faye se ušklíbla. „Z toho, co se mi doneslo, by se to mezi vás opravdu moc nevešlo - promiň. Ne, vážně, moc ráda bych ti věřila, Cassie, ale nevím nevím. Jestli se na to Diana bude dívat stejně. Zvlášť, až se dozví, jak ses jí příhodně zapomněla zmínit o tom, že ses s jejím přítelem potkala o prázdninách - kdy tě zaplavil touhou, tak nějak to bylo? Jak to je v té básničce?"

„To ne..." zašeptala Cassie.

„A pak jak ses na něj dívala, když se objevil po zasvěcovacim obřadu - no, Diana si toho nevšimla, ale musím se přiznat, že to ve mně vzbudilo jisté podezření a ten roztomilý výstup na útesu to jenom potvrdil. Až to povim Dianě -"

„To nesmíš" řekla Cassie zoufale. „Nesmíš jí to prozradit. Prosím, Faye. Ona by to nepochopila. Vůbec to tak není, ale ona by si to špatně vyložila."

Faye mlaskla. „Cassie, jenže Diana je moje sestřenka. Moje vlastní rodina. Já jí to prostě říci musím."

Cassie si připadala jako krysa, která zběsile utíká bludištěm a hledá neexistující východ. V panice jí prudce tepalo v uších. Faye to Dianě nesmí říct. To se nesmí stát. Pomyšlení na to, jak by se Diana tvářila - jak by se na Cassie dívala...

A na Adama. To bylo skoro horší. Myslela by si, že ji zradili, že Cassie a Adam ji skutečně zradili. A jak by se na ní divala potom... jak by před ní Adam vypadal...

Cassie by se dokázala vyrovnat téměř s čímkoli, jen s timhle ne.

„To nesmíš." zašeptala. „Nesmíš to udělat."

„No, Cassie, jak už jsem řekla. Kdybysme byly kamarádky, opravdu dobré kamarádky, možná že by se mi to tajemství podařilo udržet. Diana a já jsme sice sestřenice, ale já pro své kamarády udělám cokoli. A na oplátku." dodala Faye významně a na okamžik nespustila oči barvy medu z Cassiina obličeje, "očekávám, že oni pro mě udělají to samé."

A v tu chvíli Cassie došlo, o co tu vlastně jde. Svět kolem se zastavil, zmrtvěl. Její srdce jednou mohutně zatlouklo a pak ji kleslo v hrudi, jako by bylo z olova. Hloub a hlouběji a ještí hloub. Když se ocitlo úplně na dně, zeptala se prázdným hlasem: „Co má být to cokoli?"

Faye se usmála. Opřela se o pelest, pohodlně se uvelebila  a župan se jí svezl a odhalil holou, hebkou nohu.

„No, tak třeba," začala zvolna. Protahovala ten okamžik. Užívala si ho. „Myslím, že už na něco přijdeme... jo, třeba tohle. Moc ráda bych měla tu lebku, kterou Adam našel. Jsem si jistá. Že víš, kde ji má Diana schovanou, a jestli ne, věřím, že to dokážeš zjistit."

„Ne," vyjekla Cassic zděšeně.

„Ale ano," prohlásila Faye a znovu se usmála. „Právě tohle chci, Cassie. Aspoň mi dokážeš, jak moc dobrá jsi kamarádka. To a nic jiného"

„Faye, vidělas přece, co se stalo včera v noci. V té lebce je zlo. Už se kvůli tomu dostalo na svobodu něco strašného. Kdo ví, co se může stát, když ji znovu použiješ!" A Cassiin otupělý mozek zničehonic nadhodil, kdo ví, na co se ji chystáš použít? „K čemu ti bude?" vyhrkla.

Faye shovívavě zavrtěla hlavou. „To je moje malé tajemství. Třeba ti to časem ukážu- až z nás budou fakt dobré kamarádky"

„To neudělám. Nemůžu. To nemůžu, Faye."

„No, tak to je smůla." Faye pozvedla obočí a našpulila pusu. „Protože to znamená, že budu muset zavolat Dianě. Myslím, že sestřenka má právo vědět, co její přítel provádí."

Natáhla ruku k telefonu a elegantním prstem se šarlatovými nehty vyťukala číslo. „Ahoj, Diano? To jsi ty?"

„Ne!" vykřikla Cassie a popadla Faye za paži. Faye stiskla tlačítko pro tlumení hovoru.

„Znamená to." zeptala se, „že máme dohodu?"

Cassie nedovedla vyslovit ano, ani ne.

Faye natáhla ruku a vzala Cassie pod bradou, jako to udělala první den na schodech u školy. Cassie cítila její tvrdé nehty a chlad a sílu v jejích prstech. Faye se na ni upřeně dívala těma podivnýma medovýma očima. Sokoli mají žluté oči, pomyslela si najednou bláznivě Cassie. A Fayiny prsty ji sevřely jako spáry dravce. Neměla kam uniknout. Byl lapená v pasti... chycená... jako bílá myška ulovená dravým ptákem.

Zlaté oči se na ni nepřestávaly upírat... pronikaly do jejího nitra. Měla takovou závrať, takový strach a tentokrát neměla pod nohama žádnou skálu, která by jí dodala sílu. Byla ve Fayině pokoji v prvním patře, v pasti a nablízku nebyl nikdo, kdo by jí pomohl.

„Takže máme dohodu?" zopakovala Faye.

Neměla šanci uniknout. Žádnou naději. Cassie se dělaly mžitky před očima a všechno bylo rozmazané. Málem Faye neslyšela přes šelest v uších.

Cílila, jak ji opouštějí poslední zbytky sil i vůle k odporu.

„No?" pobízela ji Fayc chraplavým, posměšným hlasem.

Oslepená Cassie, která sotva věděla, co dělá, přikývla. Faye ji pustila.

Potom znova stiskla tlačítko na telefonu. „Promiň, Diano, spletla jsem si číslo. Chtěla jsem zavolat opraváře. Měj se!" A potom zavěsila.

Protáhla se jako obří kočka, a když si lehala, vrátila telefon na noční stolek. Pak složila ruce za hlavu a s úsměvem se podívala na Cassie.

„Tak fajn " řekla. „Zaprvé, přineseš mi tu lebku. A zadruhé... no, potom už vymyslím, co chci dál. Měla bys vědět, že mi odted' patříš, Cassie "

„Myslela jsem" špitla Cassie, které se dosud nepodařilo prohlédnout tu šedou mlhu, „že jsme kamarádky."

„To byl jen takový eufemismus. Ve skutečnosti jsi ode dneška moje otrokyně, Cassie Blakeová. Patříš mi tělem i duší"