kapitola 11

Po našakově smrti se v korunní síni rozhostilo skličující ticho. Dva muži z jeho tělesné stráže, kteří byli dosud na nohou, odhodili s lomozem své zbraně na krví zbrocenou dlažbu. Mandorallen zdvihl hledí a obrátil se k trůnu. ”Sire," řekl zdvořile, ”Našakova zrada byla do­kázána soubojem ve zbrani."

”Tak jest," souhlasil král. ”Lituji pouze toho, že tvé odhodlání vysvětlit celou záležitost nás zbavilo možnosti dobrat se větších podrobností o rozsahu Našakova dvo­jakého poslání."

”Předpokládám, že Našakem osnovaná spiknutí se zhroutí v okamžiku, kdy se roznese zpráva o tom, co se tady stalo," poznamenal Šedý vlk.

”Pravděpodobně ano," souhlasil král. ”Avšak přesto bych se rád o té záležitosti dozvěděl víc. Chtěl bych znát, zda ten komplot zosnoval Našak sám, či zda musím po­patřit přes něj až k Taur Urgasovi." Zahloubané se za­mračil, pak potřásl hlavou, jako by chtěl zavrhnout jakési nejasné dohady. ”Arendie ti zůstává vděčná, Pradávný Belgarate. Tví udatní společníci včas zabránili opako­vání dávno zapomenuté války." Pohlédl zasmušile na krví poskvrněnou podlahu i na těla, která se v ní válela. ”Moje trůnní síň se stala bitevním polem. Zlý osud Arendie sahá až sem." Povzdechl si. ”Dejte to vyčistit," přikázal krátce a odvrátil tvář, aby se na tu nechutnou práci nemusel dívat,

Když byli mrtví odklízeni a z naleštěné kamenné podlahy stírány kaluže lepkavé krve, nastal mezi dvořany a dámami ruch.

”Pěkný souboj," pochvaloval si Barak, pečlivě otíraje ostří své sekery.

”Jsem ti hluboce zavázán, lorde Baraku," pronesl vážně Mandorallen. ”Tvá pomoc byla nedocenitelná."

Barak pokrčil rameny. ”Snad přišla vhod."

Hettar se k nim znovu přidal a ve tváři se mu zračilo nelítostné uspokojení.

”S tím Našakem se ti to povedlo," pochvaloval Ba­rak.

”Mám už dost zkušeností," odpověděl Hettar. ”Když se Murgové octnou v boji, dělají vždycky stejnou chybu. Ve výcviku určitě musejí mít nějakou mezeru."

”To je hanba, že?" řekl Barak velmi neupřímně.

Garion od nich poodešel. Ačkoliv tušil, že to je ne­opodstatněné, pociťoval ostře osobní zodpovědnost za potyčku, jíž byl právě svědkem. Krveprolití i násilná smrt byli důsledkem jeho slov. Kdyby byl býval nepro­mluvil, byli by ti mrtví muži v téhle chvíli ještě na živu. l kdyby se snad jeho řeč dala ospravedlnit, i kdyby bývala byla nevyhnutelná, přesto ho teď soužil pocit viny. V téhle chvíli neměl sílu se svými přáteli hovořit. Víc než cokoliv jiného si přál mluvit s tetou Pol, ale ta se ještě do trůnní síně nevrátila, a tak musel bojovat se svým zraně­ným svědomím sám.

Došel k jednomu z výklenků mezi opěrnými pilíři na jižní stěně trůnní síně a stál zasmušile zahloubán, dokud k němu nepřiplula dívka asi o dva roky starší, oděná do naškrobených brokátových šatů barvy karmínu, které zlehka šustily. Měla temné, takřka černé vlasy a smeta­novou pleť. Živůtek měla dost hluboký, a když se k ně­mu přiblížila, měl Garion co dělat, aby našel bezpečné místo pro své oči.

”Ráda bych připojila své díky k díkům celé Arendie, lorde Garione," pronesla jedním dechem. Hlas se jí chvěl emocemi, kterým Garion nerozuměl. ”Odhalil jsi Murgovo spiknutí v pravý čas a dozajista jsi spasil život na­šeho panovníka."

Gariona ta slova hřála. ”Neudělat jsem zas tak mnoho, vzácná paní," odpověděl poněkud nejistě, pokoušeje se o skromnost. ”Té potyčky se účastnili mí druho­vé,"

”Byla to však tvá chrabrost, žes odhalil to ohavné spiknutí," trvala na svém, ”a panny budou pět písně o tvé šlechetnosti, s níž jsi chránil tvář svého bezejmenného a oddaného přítele."

Na slovo panna nebyl Garion připraven. Zčervenal a bezmocně se zapotácel.

”Tys vskutku vnukem Věčného Belgarata, šlechetný Garione?"

”Náš vztah je trochu vzdálenější. Takhle to říkáme pro zjednodušení."

”Pocházíš však přímo z jeho rodu?" vyptávala se a modré oči jí žhnuly.

”On říká, že ano."

”Je tedy snad lady Polgara tvou matkou?"

”Je to moje teta."

”I to je blízký příbuzenský vztah," pravila potěšené a její ručka zlehka spočinula na jeho zápěstí. ”Tvá krev, lorde Garione, je ta nejušlechtilejší na světě. Řekni mi, nejsi doposud nikomu zaslíben?"

Garion na ni zamrkal a uši mu zrudly ještě víc.

”Hej, Garione," zaduněl do trapné chvíle Mandorallenův srdečný hlas, ”právě jsem tě hledal. Omluvíte nás, hraběnko?"

Mladá dáma zpražila Mandoralléna pohledem plným jedu, ale to už rytířova pevná ruka vlekla Gariona pryč.

”Ještě spolu budeme mluvit, lorde Garione," volala za ním.

”V to doufám, vzácná paní," odpověděl Garion přes rameno.

Pak on i Mandorallen splynuli s davem dvořanů, tís­nících se uprostřed trůnní síně.

”Chtěl jsem ti, Mandorallene, poděkovat," řekl Gari­on konečně s nemalými potížemi.

”Za co, hochu?"

”Tys přece moc dobře věděl, koho chráním, když jsem králi říkal o Našakovi."

”Samozřejmě,'' odpověděl rytíř jaksi ledabyle.

”Mohls to králi říct - vlastně to byla tvoje povin­nost, říct mu to, není to tak?"

”Jenže tys dal své slovo."

”Ale ty ne."

”Jseš mým společníkem, chlapče. Tvé závazky jsou stejně platné pro mne, jako jsou pro tebe. Tos nevěděl?"

Gariona Mandorallenova slova vyvedla z míry. Arendská vybraná etiketa se vymykala jeho chápání. ”Takže jsi pro mne bojoval?"

Mandorallen se uvolněně zasmál. ”Jistěže ano," od­pověděl, ”ačkoliv se ti musím popravdě přiznat, že má touha stát se tvým zastáncem nepramenila jen z našeho přátelství. Ve skutečnosti jsem prohlédl útočnost Murga Našaka a nelíbila se mi ani chladná arogance jeho nohsledů. Měl jsem chuť se s ním utkat ještě dřív, než vy­vstala potřeba tvé podpory. Snad bych to měl být já, kdo by měl děkovat za poskytnutí takové příležitosti."

”Vůbec ti, Mandorallene, nerozumím," přiznal se Garion. ”Někdy mívám pocit, že jseš ten nejsložitější člověk, jakého jsem kdy potkal."

”Já?" vypadal Mandorallen překvapeně. ”Jsem ze všech lidí ten nejjednodušší." Ohlédl se kolem a pak se trochu ke Garionovi přitisknul. ”Musím ti dát radu, bud' opatrný při hovoru s hraběnkou Vasranou," upozorňoval ho. ”Z té příčiny jsem tě odvedl stranou."

”S kým?"

”S tou příjemnou mladou dámou, s níž jsi hovořil před chvílí. Myslí si o sobě, že je nejkrásnější v celém království, a vyhlíží sobě vhodného chotě."

”Chotě?" Garionovi se zadrhl hlas.

”Ty bys byl dobrá partie, chlapče. Tvoje krev je nad jiné ušlechtilá, neboť jsi spřízněn s Belgaratem. S tebou by hraběnka udělala terno."

”Choť?" Garion se znovu zachvěl a nohy se mu roz­třásly. ”Já?"

”Není mi známo, jak se věci mají v mlžné Sendarii," vy­světloval Mandorallen, ”ale v Arendii už máš věk na ženění. Važ bedlivě svá slova, hochu, i ta nejnevinnější poznámka může být pokládána za příslib pro šlechtice závazný."

Garion polkl naprázdno a s obavami se kolem sebe rozhlédl. Pak už dělal všechno pro to, aby se skryl. Cítil, že jeho nervy nesnesou další šok.

Hraběnka Vasrana se vsak projevila jako zdatná lov­kyně. S hrozivou rozhodností ho vyslídila a dopadla v dalším výklenku, oči jí planuly a její ňadra se dmula. ”Nyní bychom snad mohli pokračovat v tom nesmírně zajímavém rozhovoru, lorde Garione," vychrlila na něho.

Garion zvažoval, jak uniknout, když tu se do trůnní síně vrátila teta Pol, doprovázená zářící královnou Mayaseranou. Mandorallen s ní krátce promluvil a ona oka­mžitě zamířila k místu, kde modrooká hraběnka držela Gariona v zajetí. ”Garione, miláčku," řekla, jak přicháze­la, ,je čas na tvůj lék."

”Na lék?" odpověděl zmateně.

”Je tak zapomnětlivý," sdělovala hraběnce. ”Asi to je tím vzrušením, ale ví dobře, že když si nevezme svou dávku každé tři hodiny, dostane záchvat."

”Záchvat?" odpověděla ostře hraběnka Vasrana.

”Je to prokletí jeho rodiny," povzdechla teta Pol. ”Všichni tím trpí - všichni mužští potomci. Lék zatím působí, je to však pouze dočasné. Budeme mu brzy mu­set najít nějakou trpělivou a obětavou dívku, aby se mohl oženit a mít děti dřív, než mu začne měknout mozek. Pak bude jeho ubohá žena odsouzena k tomu, aby se po zby­tek svých dní o něho starala." Zadívala se zkoumavě na mladou hraběnku. ”Tak mě napadá," řekla, ,,je vůbec možné, že bys doposud nebyla nikomu zaslíbena? Jseš právě v tom patřičném věku." Popošla a vzala Vasranu za oblou ručku. ”Pěkná a zdatná," řekla pochvalně, ”Promluvím o tom neprodleně se svým otcem, lordem Belgaratem."

Hraběnka vypoulila oči a začala ustupovat.

”Pojď zpátky," řekla jí teta Pol. ”Ještě pár minut se záchvat nedostaví."

Dívka zmizela.

”To se nemůžeš ani na chvíli vyhnout potížím?" ptala se teta Pol Gariona a odváděla ho jistě pryč.

”Ale já nic neřekl," namítal.

Mandorallen se k nim přidal a smál se na celé kolo.

”Všiml jsem si, že jsi naši shánčlivou hraběnku zneklid­něla, má paní. Domníval jsem se, že bude poněkud odol­nější."

”Dala jsem jí důvod k obavám. Dozajista zlomil její zapálení pro manželství."

”O čem jsi hovořila s královnou?" zeptal se. ”Celé roky jsem ji neviděl se takhle smát."

”Mayaserana má čistě ženský problém. Nemyslím si, že bys mu rozuměl."

”Myslíš tu její neschopnost donosit dítě?"

”To nemají Arenďané nic lepšího na práci, než kle­vetit o věcech, po kterých jim nic není? Proč si nejdeš najít další souboj, namísto kladení důvěrných otázek?"

”Ta záležitost se nás všech ale velmi dotýká, má pa­ní," omlouval se Mandorallen. ”Pokud královna nepři­vede na svět následníka trůnu, bude nám hrozit válka dynastií. Celá Arendie by mohla lehnout popelem."

”Žádné plameny však nebudou, Mandoraliene. Na­štěstí jsem přišla právě včas - ačkoliv už k tomu bylo docela blízko. Do zimy budete mít korunního prince."

”Je to možné?"

”Chceš znát všechny podrobnosti?" zeptala se pich­lavě. ”Měla jsem dojem, že muži většinou nechtějí vědět mnoho o způsobu rození dětí."

Mandorallenova tvář poznenáhlu zrůžověla. ”Přijímám tvé ujištění, lady Polgaro," odpověděl rychle.

”To mě velmi těší."

”Musím to oznámit králi," prohlásil.

”Musíš se starat o své věci, urozený Mandorallene. Královna sama řekne Korodullinovi, co uzná za vhodné. Proč si nejdeš vyčistit brnění? Vypadáš, jako by ses prá­vě prošel po jatkách."

Uklonil se, stále uzardělý, a odkráčel.

”Ach ti mužové!" pronesla k jeho vzdalujícím se zá­dům. Pak se znovu obrátila na Gariona. ”Slyšela jsem, žes měl dost práce."

”Musel jsem varovat krále," odpověděl.

”Tak na tohle jseš vskutku geniální. Proč jsi o tom neřekl mně - nebo dědečkovi."

”Slíbil jsem, že neřeknu nikomu nic."

”Garione," řekla rozhodně, ”v naší současné situaci mohou být tajemství značně nebezpečná. Tys moc dobře věděl, že to, co ti řekl Lelldorin, bylo nesmírně důležité, je to tak?"

”Neřekl jsem, že to vím od Lelldorina."

Zpražila ho pohledem. ”Garione, drahoušku," řekla mu stroze, ”přestaň už si konečně myslet, že jsem hloupá

”Nemyslel jsem si to," řekl nejistě. ”Nebyl jsem, já - teto Pol, já jsem jim dal své slovo, Že to nikomu neřeknu."

Povzdechla si. ”Budeme tě muset z Arendie odvést," pronesla. ”Zdá se, že tohle místo škodí tvému zdravému rozumu. Až zase budeš příště chtít učinit podobně zbrklé veřejné prohlášení, dej mi o tom předem vědět, ano?"

”Jistě, paní," zamumlal rozpačitě.

”Ach Garione, co jen s tebou mám dělat?" Pak se la­skavě usmála, vzala ho kolem ramen a všechno bylo zase v pořádku.

Zbytek večera uběhl bez zvláštních událostí. Hostina byla únavná, přípitky nebraly konce, neboť každý arendský šlechtic povstal, aby pozdravil Šedého vlka a tetu Pol květnatým společenským projevem. Spát šli pozdě a Garion spal špatně, tížila ho totiž noční můra hraběnky se žhavýma očima, která ho pronásledovala nekoneč­nými, květinami vyzdobenými chodbami.

Ráno byli na nohou velmi brzy a po snídani teta Pol i Šedý vlk znovu hovořili soukromě s králem a královnou. Garion byl pořád nervózní ze včerejšího setkání s hra­běnkou Vasranou a držel se proto v Mandorallenově blízkosti. Mimbratský rytíř se zdál být nejlépe vybaven na to, aby ho uchránil dalších podobných zážitků. Čekali v předpokoji trůnní síně, Mandorallen byl oděn do mo­drého pláště a zdlouhavě vysvětloval spletitý příběh na gobelínu, který zakrýval celou jednu stěnu.

Dopoledne se objevil sir Andorig, tmavovlasý rytíř, jemuž Šedý vlk přikázal pečovat o strom na náměstí, a hledal Mandorallena. ”Urozený rytíři," pravil uctivě, ”ze severu přibyl baron z Vo Eboru se svou dámou. Tázali se po tobě a uložili mne, abych tě laskavě vyhledal."

”To je od tebe nanejvýš chvályhodné, sire Andorigu," odpověděl Mandorallen a hbitě povstal z lavice, na níž seděl. ”Takový mrav ti jde k duhu."

Andorig se nadechl. ”Leč běda mi, nebylo tomu vždycky tak. Minulou noc jsem strávil bdělý u zázračné­ho stromu, který mi svatý Belgarat svěřil do opatrování, i měl jsem drahně času, bych popatřil zpět do svého živo­ta. Nebyl jsem mužem hodným obdivu. Hořce jsem lito­val svých prohřešků a budu od nynějška se vším nasa­zením usilovat o svou nápravu."

Mandorallen uchopil beze slova rytíře za ruku a ná­sledoval ho dlouhou chodbou do místnosti, kde již čekali hosté.

Ještě než vstoupili do sluncem zalitého sálu, uvě­domil si Garion, že choť barona z Vo Eboru je ta dáma, s níž Mandorallen před několika dny hovořil na větrném vršku u Velké západní cesty.

Baron byl statně vyhlížející muž v zeleném kabátci a vlasy i vousy měl prokvetlé stříbrem. V jeho hlubokých očích se zračil jakýsi nezměrný smutek. ”Mandorallene," řekl a vroucně mladšího rytíře objal. ”Není od tebe pěk­né, žes nás na tak dlouho opustil."

”Povinnosti, můj pane," odpověděl Mandorallen tlu­meným hlasem.

”Přistup blíž, Nerino," pokynul baron své choti, ”a pozdrav našeho přítele."

Baronka Nerina byla mnohem mladší než její muž. Vlasy měla temné a velmi dlouhé. Měla na sobě růžový plášť a byla okouzlující -  ne však více, pomyslel si Garion, než půl tuctu ostatních dam, které spatřil u arendského dvora.

”Drahý Mandorallene," řekla, cudně ho políbila a krátce objata, ”velmi jsme tě ve Vo Eboru postrádali."

”I pro mne je svět pustý, když musím být vzdálen od jeho zdí."

Sir Andorig se uklonil a pak diskrétně odešel, zane­chávaje Gariona trapně stát u dveří.

”A kdo je ten sympatický mladík, jenž tě doprovází?" zeptal se baron.

”Sendařan," odpověděl Mandorallen. ”Jeho jméno jest Garion. Připojil jsem se k němu a k několika osta­tním na strastiplné pouti."

”S radostí pozdravuji společníka mého syna," pronesl baron.

Garion se uklonil, v hlavě však měl zmatek a snažil se vymyslet nějaký opodstatněný důvod, pro který by mohl odejít. Situace byla moc nepříjemná a on tu zůstat nechtěl.

”Musím čekat na krále," oznámil baron. ”Zvyklosti i etiketa si žádají, abych se u něho ohlásil co nejdříve po příjezdu ke dvoru. Byl bys, Mandorallene, tak laskav a zůstal zde s hraběnkou, než se vrátím?"

”Jistěže, můj pane."

”Zavedu vás na místo, kde je král s mojí tetou a dě­dečkem, pane," nabídl se rychle Garion.

”Nikoliv, chlapče," namítl baron. ”Musíš zde zůstat. Nemám sice pražádný důvod k obavám, neboť jsem o věrnosti své ženy i svého nejdražšího přítele přesvědčen, jenže zlé jazyky by snadno ztropily skandál, kdybych je nechal spolu o samotě. Moudrý člověk nezavdá ani tu nejmenší příčinu k mrzkým pomluvám a bídným naráž­kám."

”V tom případe zůstanu, pane," odpověděl Garion spěšně.

”Dobrá, chlapče," souhlasil baron. Pak tiše opustil sál a oči měl naplněny zvláštním neklidem.

”Račte se posadit, vzácná paní," nabídl Mandorallen Nerině a ukázal na vyřezávanou lavici u okna.

”Děkuji," řekla. ”Cesta byla vyčerpávající."

”Z Vo Eboru je to sem daleko," potvrzoval Man­dorallen sedící na jiné lavici. ”Byly cesty dobře sjízdné?"

”Nebyly snad jen dostatečně vyschlé na to, aby nám cesta činila potěšení," odpověděla mu.

Nějakou dobu si povídali o cestách a o počasí, sedíce nedaleko od sebe, nicméně ne tak blízko, aby si snad kdokoliv, kdo procházel kolem otevřených dveří, pomy­slel, že jejich hovor není nevinný. Oči však mluvily dů­věrněji. Garion, celý v rozpacích, hleděl z okna, které pečlivě zvolil tak, aby byl ode dveří dobře vidět.

Hovor plynul, odmlky se prodlužovaly a Garion se při každém mučivém tichu choulil do sebe pln obav, Že buď Mandorallen nebo lady Nerina by mohli na vrcholu své beznadějné lásky pronést slůvko, nebo několik slov, nebo větu, která by způsobila překážku, zmařila čest a uvrhla jejich životy do neštěstí. Určitá část jeho mysli si však přála, aby to slůvko, nebo několik slov, nebo věta byla pronesena, a aby jejich láska směla vzplanout, byť na nepatrný okamžik.

Právě tam, v tiché, prosluněné místnosti, překročil Garion malé rozcestí. Předsudek proti Mandorallenovi, který v něm zasela Lelldorinova bezmyšlenkovitá zasle­penost, se náhle otřásl a zmizel. Vzedmula se v něm urči­tá trpkost - nikoliv lítost, ne, lítost by nikdy nepřijali, byl to spíš soucit. Ba víc než to. Začal nejasně tušit, co to znamená čest a nezměrná hrdost, které, protože byly tak nesobecké, byly pravou příčinou odvěké arendské tra­gédie.

Snad ještě půl hodiny Mandorallen s lady Nerinou seděli, teď už spíš mlčky, očima tonuli jeden na druhém a Garion, který nad nimi držel nucenou stráž, měl blízko k slzám. Pak přišel Durnik a oznámil jim, že teta Pol s Šedým vlkem se chystají odjet.