kapitola 10

JJ

„Jsi cela od krve a skla,“ vyštěkla Jesse, když mi pomohla

dostat moje unavene kosti zpatky přes okenni parapet

dovnitř. „Všechna ta krev vlkům nijak nepomůže uklidnit

se.“

„Musim dolů a zkontrolovat je,“ trvala jsem zarputile na

svem. „Někteři jsou zraněni a je to moje vina.“

„Viš, že si tu rvačku pořadně užili. A bude jim chvili trvat,

než se uklidni. Tata za nami přijde nahoru, až bude mit chuť

mluvit. Jdi si dat sprchu, než nam zničiš koberec.“

Pohledla jsem dolů a uviděla, že po sobě pořad zanechavam

krvave stopy. Sotva jsem si toho všimla, začalo mi tepat

v chodidlech.

S trochou pobizeni jsem se nakonec odšourala do sprchy (v

Adamově ložnici, protože ta v chodbě byla pořad otevřena světu). Jesse mi vrazila do rukou stare teplaky a tričko, ktere

hlasalo, že miluji New York, pak za mnou zavřela dveře.

Vzrušeni polevilo a ja se najednou citila tak unavena, že jsem

se skoro nedokazala pohnout. Adamova koupelna byla

vyzdobena vkusnymi hnědymi tony, kterym se dařilo nevypadat

nemastně neslaně. Jeho byvala měla spoustu chyb, ale take

dokonaly vkus.

Zatimco jsem čekala, až se zahřeje sprcha, pohledla jsem do

velkeho zrcadla mezi sprchou a umyvadly a navzdory pocitu

viny z toho, že jsem přivedla fae k Adamově nic netušici smečce,

jsem se musela zakřenit.

Vypadala jsem jako ze špatneho hororu. Byla jsem naha a až

po lokty a po kolena upatlana od bahna: neustale mě překvapuje,

kolik je v okoli Tri-Cities bažin, přestože jsme prakticky

uprostřed pouště. Zbytek meho těla se třpytil, jako bych se

natřela kremem s flitry a ne jako by moji zpocenou kůži zasypaly

střepy z roztřištěneho okna. Tu a tam jsem měla nalepene větši

kusy skla, ktere ze mě padaly, kdykoli jsem se pohnula − a

uvizly mi i ve vlasech.

A po celem těle jsem měla drobounke ranky, ze kterych

pomalu crčela krev. Zvedla jsem nohu a vytrhla si z chodidla

střep, ktery mohl za loužičku krve, jež se okolo mě zvětšovala.

Zitra mě budou ranky dost bolet. Ne poprve jsem si přala, abych

se dokazala uzdravovat stejně rychle jako vlkodlaci.

Koupelnu začala plnit para. Odvlekla jsem se do sprchoveho

koutu a zavřela za sebou skleněne dveře. Voda mě palila na

rozcitlivělych častech těla a ja zasyčela − a zaklela, protože jsem

šlapla na dalši střep, ktery mi asi vypadl z vlasů, když jsem si je

namočila.

Byla jsem přiliš unavena, než abych sklo vytahla, proto jsem

se opřela o stěnu a nechala si vodu stekat po hlavě. Zalila mě

takova uleva, že se mi začala podlamovat kolena. Jen obava

z toho, že bych si sedla na sklo a pořezala se na mistech, ktera mi

jsou dražši než chodidla, mi zabranila klesnout na kachlikovou

podlahu koutu.

Zvažila jsem, jak na tom jsem. Pořad jsem žila a vlkodlaci, možna až na Bena, taky. Zavřela

jsem oči a snažila se nemyslet na rudeho vlka ležiciho na travě.

Ben bude pravděpodobně v pořadku. Vlkodlaci dokazali přežit ta

nejtěžši zraněni a ostatni ho určitě ochranili před dalšim utokem

fae. Řikala jsem si, že bude v pořadku − ale nepomahalo to.

Budu muset sebrat energii, vylezt ze sprchy a jit se přesvědčit.

Dveře koupelny se otevřely a ja citila, jak se přese mě přelila

Adamova moc.

„Uprostřed Finleyho přimo před parkem stoji porsche,“ řekla

jsem, i když jsem si na to doposud nevzpomněla. „Pokud

odtamtud nezmizi, někdo do něj určitě narazi a zabije se.“

Dveře se znovu otevřely a ozvalo se tiche mumlani.

I přes šuměni sprchy jsem slyšela, jak někdo řekl: „Postaram

se o to.“ Musel to byt Honeyin manžel, protože vlkodlaci

nedokaži ve vlči podobě mluvit a on jediny zůstal člověkem.

Někteři vlci se už možna proměnili zpatky − ale bez dobreho

důvodu k proměně asi zůstanou vlky po zbytek noci. Až na

Adama.

Musel se rychle proměnit, aby se postavil fae, vypořadat se

s nim a zase se stat člověkem, a to všechno během ani ne hodiny,

což znamenalo, že nebude mit nejlepši naladu. Doufala jsem, že

něco snědl, než šel nahoru − proměna odčerpava energii a mně

by bylo milejši, kdyby nebyl hladovy. Přiliš jsem krvacela.

Řekla jsem Adamovi o Fidealově autě, abych ziskala čas,

mohla vyjit ze sprchy a zabalit se do ručniku, ale měla jsem sotva

dost sil na to, abych se udržela na nohach.

Velke skleněne dveře se otevřely, ale ja nevzhledla. Adam nic

neřekl, jen mi položil ruce na ramena a otočil mě tvaři ke sprše.

Sklopila jsem ještě vic hlavu a udělala krok vpřed, aby mi voda

dopadala na hlavu, ne na obličej.

Odněkud sebral hřeben a začal mi z vlasů vyčesavat sklo.

Daval si dobry pozor, aby se mě nikde jinde nedotkl.

„Opatrně,“ řekla jsem. „Na podlaze je sklo.“

Hřeben se zastavil, pak se znovu pustil do prace. „Jsem

obuty,“ řekl. Slova teměř zavrčel, což mi napovědělo, že vlk je

stale blizko, přestože mi češe vlasy lidskyma, něžnyma rukama. „Jsou všichni v pořadku?“ zeptala jsem se, přestože jsem

věděla, že potřebuje klid.

„Ben je zraněny, ale do rana bude v pořadku − a po tom, co

proskočil oknem, si nic jineho nezaslouži. Sklo je těžke a ostřejši

než gilotina. Měl štěsti, že si nepodřizl krk − a ještě větši štěsti,

že nezabil tebe.“

Citila jsem, jak doslova vibruje zlosti. Vlkodlaci nebyli ve

vlči podobě vždy naštvani − stejně jako medvěd grizzly nema

vždycky vztek: jen to tak vypada. Pokud měla Honey pravdu,

Adam byl v posledni době naladovějši než obvykle. A bitka nijak

nepomohla.

Což znamenalo, že jsem nemohla ukryt vlastni nejistotu za

provokaci − nebylo by to vůči němu fer. Zatraceně.

Byla jsem přiliš vyčerpana, než abych hrala hry, ktere udrži

vlkodlaky v klidu − a přitom mu zabranila zjistit, jak moc jsem

vyděšena.

„Nejsem zraněna,“ řekla jsem. „Jen unavena. Ten fae byl

pořadně rychly.“

Když jsem se zminila o jeho nejnovějšim protivnikovi,

nelidsky zavrčel.

Zaklela jsem, přestože jsem se to obvykle snažila před

Adamem nedělat. Vyrostl v padesatych letech dvacateho stoleti,

kdy mile ženy neklely. „Na tohle jsem přiliš unavena. Bude lepši,

když sklapnu.“

Znovu se pustil do česani a ja trpělivě čekala, dokud si nebyl

jist, že odstranil všechno sklo. Zastavil vodu, vystoupil ze

sprchoveho koutu a ze skřiňky vedle dveři sebral ručnik. Když se

odvratil a šance, že zachytim jeho pohled, byla minimalni,

pohledla jsem na něj. Sundal si sice triko, zůstal ale v džinech a

v teniskach, ktere teď měl uplně promočene.

Jakmile přesunul vahu a začal se otačet, sklopila jsem oči.

Vratil se zpět do sprchoveho koutu a začal mě utirat huňatym,

sladce vonicim ručnikem. Byl přesušeny, takže navzdory hustotě

sotva absorboval vodu. Kousla jsem se do rtu, abych mu to

neřekla. Z takove blizkosti jsem citila, že pod jeho klidnym

zevnějškem bubla vztek, proto jsem sklopila pohled k noham a

zůstala submisivně stat, zatimco si vybijel zlost peči o mě.

Dokazala jsem předstirat submisivitu lepe než kdokoli jiny.

Mezi vlky to byla technika přežiti.

Když se dostal k memu břichu, zarazil se. Upustil ručnik a

klesl na koleno, takže měl obličej v urovni meho pupku. Zavřel

zařici oči a přitiskl čelo na zranitelnou hebkost pod mym

hrudnim košem.

Břicho je měkke, sladke a nechraněne. Ale nos mi prozradil,

že rozhodně nemysli na jidlo. Jeden bezdechy okamžik jsme oba

čekali.

„Samuel mi pověděl o tvem tetovani,“ řekl nakonec a ja na

kůži ucitila jeho teply dech.

Copak ho nikdy dřiv neviděl? Davala jsem si pozor, abych ho

nijak nevzrušovala, proto jsem v jeho blizkosti zůstavala vždy

plně oblečena − takže asi ne.

„Je to kojoti stopa,“ řekla jsem. „Nechala jsem si ji udělat na

vysoke.“

Zvedl hlavu a zadival se na mě. „Podle mě vypada jako vlči.“

„To řikal Samuel?“ zeptala jsem se. Jeho dotyk mě

nenechaval chladnou − nemohla jsem si pomoct a prohrabla mu

vlasy. „Co řekl? Že jsem se označila za jeho majetek?“ Ach,

nelhal by, ne jinemu vlkodlakovi; to by mu neprošlo. Ale nějaky

ten naznak byl stejně efektivni.

Adam se ke mně tiskl, až jsem viděla jen vršek jeho hlavy. Na

tvařich a na bradě měl pichlave strniště, což mělo lechtat nebo

bolet, ale ja citila něco dočista jineho. Rukama mi přejel po

nohach nahoru k zadečku, pevně mě sevřel a přitlačil k sobě.

Rty měl hebke, ale ne tak hebke jako jazyk.

Na tohle jsem nebyla připravena, přesto jsem o tom dlouhou

chvili uvažovala. Zavřela jsem oči. Možna kdyby to byl někdo

jiny než Adam, nechala bych ho. Ale marok mě naučil, že u

vlkodlaků musite vždy počitat se dvěma druhy instinktů. Jedny

patřily zviřeti, druhe člověku. Adam neni moderni muž, ktery

skače z postele do postele. V jeho době neměli lide sex, dokud nebyli ženati nebo nechystali svatbu, a ja věděla, že tomu stale

věři.A protože jsem byla plodem noci nezavazneho sexu a vyrostla

jsem, aniž bych k někomu patřila, věřila jsem tomu taky. Občas

jsem si sice trochu zašpasovala, ale v posledni době už skoro ne.

Bylo by opravdu tak zle byt Adamovou družkou? Stačilo nic

nedělat a naš vztah postoupi o krok dal.

„Spolubydlici pomahala dřive rodičům v tetovacim salonu a

na vysoke se živila tetovanim. Doučovala jsem ji v několika

předmětech a ona mi nabidla, že mi zaplati tetovanim,“ řekla

jsem mu ve snaze o rozptyleni.

„Pořad se mě bojiš?“ zeptal se.

Nevěděla jsem, jak odpovědět, protože o to tu ve skutečnosti

nešlo. Bala jsem se toho, co se ze mě stavalo v jeho blizkosti.

Povzdychl si, odtahl se ode mě a vstal. Vlhky ručnik hodil na

podlahu a vystoupil ze sprchy.

Chystala jsem se ho nasledovat.

„Zůstaň uvnitř.“

Sebral dalši ručnik a zabalil mě do něj. Pak mě vzal do naruče

a posadil mě na pult mezi umyvadly.

„Převleču se a najdu něco na tvoje nohy. Všude je spousta

skla. Zůstaň sedět, dokud se nevratim.“

Nepočkal na můj souhlas, což asi bylo jen dobře, protože

bych se jim zalkla. Posledni věta by mě rozzlobila, i kdyby ji

nepronesl tak velitelsky. Proč jsem se musela vždycky

podřizovat vlkodlakům a nikdy to nebylo naopak?

Možna proto, že Adamův vlk měl velke drapy a obrovske

zuby.

Na Jessino oblečeni jsem dosahla, aniž bych musela slezt

z pultu, proto jsem odložila ručnik a natahla na sebe teplaky a

triko. Moje byla staromodni, ze silne bavlny, ale ta Jessina byla

moderně tenka a lpěla na každe křivce. Kůži jsem měla pořad

vlhkou a triko mi bylo těsne, takže jsem vypadala, jako bych

utekla ze soutěže o mokre tričko.

Sebrala jsem ručnik a zakryla jim sve přednosti, vzapěti vpochodoval dovnitř Adam. Na sobě měl čiste, suche džiny a jiny par tenisek. Neobtěžoval se s trikem: po dvou proměnach

během hodiny ho kůže musi bolet jako spalena od slunička. A

sprcha asi nepomohla.

Hleděla jsem mu na nohy a ručnik si tiskla k hrudi.

K memu překvapeni si mě prohledl a rozesmal se. „Vypadaš

tak poddajně. Takhle jsem tě asi ještě nikdy neviděl.“

„Vzhled klame,“ řekla jsem. „Jsem unavena, vyděšena a

hloupa. Omlouvam se za to, že jsem ho sem přivedla a ohrozila

Jesse.“

Sledovala jsem jeho boty, když se bližil k pultu. Naklonil se a

obklopil mě moci a pachem. Otřel se mi tvaři o vlasy a lehkym

strništěm se zachytil o prameny.

„Jsi pořezana i na hlavě,“ řekl.

„Omlouvam se za to, že jsem ho sem přivedla,“ zopakovala

jsem. „Myslela jsem, že ho při utěku ztratim, ale byl přiliš

rychly. Ma ještě jinou podobu, myslim, že koně, ale soustředila

jsem se na běh, takže jsem se nedivala pozorněji.“

Znehybněl a zhluboka se nadechl, aby odhadl moji naladu.

„Řikaš unavena, vyděšena a hloupa.“ Odmlčel se, jako by

zvažoval ma slova. „Ano, jsi unavena.“ Jestli citil unavu, měl

lepši čich než ja a tomu jsem nevěřila. „A citim i trochu strachu,

ale sprcha většinu smyla. Ale nevěřim, že jsi hloupa. Co jineho

jsi mohla udělat než přivest ho sem, kde jsme se s nim mohli

vypořadat?“

„Mohla jsem ho odlakat někam jinam.“

Vzal mě za bradu, zvedl mi hlavu a přinutil mě, abych mu

pohledla do jasně zlatych oči. „Zemřela bys.“

Hlas měl tichy, ale ve vlčich očich mu hořel bojovny oheň.

„Zemřela bys.“

„Jesse mohla zemřit… Ty jsi skoro zemřel.“ Žaludek se mi

opět bolestivě stahl při vzpomince na to, jak zmizel pod

hladinou.

Dovolil, abych si položila hlavu na jeho rameno, i když mi tak

nemohl čist ve tvaři − ale citila jsem, jak moc, ktera mě brněla na

kůži, polevila. Moje reakce na to, že se malem utopil, ho potěšila. „Ššš,“ řekl, jednu velkou, mozolnatou ruku mi položil pod

vlasy na šiji a přitiskl si mě k sobě. „Vykašlal jsem několik litrů

vody, ale jsem v pořadku. Jsem na tom mnohem lip, než bych

byl, kdyby ses nechala zabit jen proto, že bys mi nevěřila, že

dokažu zvladnout jednoho fae.“

Věděla jsem, že je nebezpečne tisknout se k němu. Ale

nedokazala jsem se odtahnout. Baječně voněl a měl tak teplou

kůži.

„Dobra,“ řekl nakonec. „Podivam se ti na nohy.“

Udělal vic. Umyl mi je v horke vodě v umyvadle a vydrhl je

kartačem, ktery vytahl ze zasuvky, což by bylo nepřijemne, i

kdybych je neměla cele pořezane.

Na me kňourani reagoval broukanim, ale nepřestal drhnout. A

nedovolil ani, abych se mu vytrhla, protože mě pevně držel za

kotnik. Nakonec mi polil nohy peroxidem vodiku a usušil je

tmavym ručnikem.

„Peroxid necha na ručniku světle fleky,“ varovala jsem ho a

pokusila se mu vyškubnout.

„Sklapni, Mercy,“ řekl, znovu mě chytil za kotnik, přitahl si

mě zpatky a dal mi utiral chodidlo.

„Tati?“ Jesse opatrně nakoukla dovnitř. Když si nas dobře

prohledla, přistoupila bliž. V natažene ruce držela bezdratovy

telefon. „Vola stryček Mike.“

„Diky,“ řekl, vzal si telefon a přitiskl si ho k uchu. „Mohla

bys to tu za mě dokončit, Jesse? Potřebuje už jen utřit, ovazat a

sehnat nějake boty, než ji odsud pustime.“

Počkala jsem, dokud i s telefonem neodešel z mistnosti a dolů

po schodech, pak jsem sebrala chichotajici se Jesse ručnik.

„Kdybys viděla svůj vyraz,“ řekla mi. „Připominaš mi kočku

ve vaně.“

Usušila jsem si nohy a otevřela krabici s obvazy, kterou

Adam postavil na pult vedle mě. „Umim si utřit vlastni nohy,

zatraceně,“ zavrčela jsem. „Sedni, zůstaň.“

Seděla jsem mezi umyvadly, takže Jesse měla dost mista na

to, aby se bokem vyhoupla na to u dveři. „Tak proč jsi poslechla

jeho rozkazy?“ „Protože mi pravě zachranil zadek a ja ho nechtěla ještě vic

vytočit.“ Jen tři řezne rany potřebovaly zalepit a všechny byly na

leve noze.

„Ale no tak,“ řekla. „Přiznej, že se ti aspoň trochu libilo, jak o

tebe pečoval.“

Zadivala jsem se na ni. Když nesklopila oči, obratila jsem

pozornost k naplasti, sundala z ni papir a přilepila si ji na nohu.

Nic nepřiznam. Ne když je Adam dole a mohl by mě slyšet.

„Proč maš na sobě ručnik?“ zeptala se.

Sundala jsem si ho a ona se zachichotala. „Hopla. Zapomněla

jsem, že nemaš podprsenku. Najdu ti nějakou mikinu.“

Když odešla, usmala jsem se. Měla pravdu. Něco na tom je,

když o vas někdo pečuje, přestože to nepotřebujete − možna

hlavně když to nepotřebujete.

Ale něco jineho mě dělalo ještě šťastnějši. Přestože byl Adam

rozčileny a vydaval rozkazy, necitila jsem potřebu udělat, co po

mně chtěl, což bylo současti jeho magie alfy. Pokud se ovladl za

těchto okolnosti… Možna bych se mohla stat jeho družkou a

zůstat sama sebou.

Jessiny boty, ktere mi Adam přinesl, byly přiliš male, ale

Jesse mi kromě mikiny sehnala i žabky.

Když jsem sestoupila dolů, vstupnimi dveřmi vešel dovnitř

Peter s Honey, ktera byla ve vlči podobě stejně krasna jako

v lidske, po boku. Přatelsky se usmal, když mě uviděl.

„Porsche jsem nenašel, ale tvůj rabbit stal u silnice s kličky

v zapalovani. Nepodařilo se mi ho nastartovat, a tak jsem ho

aspoň zamkl.“ Podal mi kliče.

„Diky, Petere. Fideal se asi pro auto vratil. To znamena, že

neni važně zraněny.“ Chystala jsem se domů, ale s Fidealem

pobliž to nebyl dobry napad.

Peter byl se zdravim nepřatelskeho fae očividně stejně

nespokojeny jako ja. „Promiň,“ řekl. „Ocel by ho určitě zabila,

ale nedokazal jsem pod všemi těmi řasami najit tělo.“

„Jak to, že umiš tak dobře zachazet s mečem?“ zeptala jsem

se. „A proč ma vlastně Adam doma meč?“ „Je můj,“ řekla Jesse. „Loni jsem si ho koupila na renesančni

pouti a Peter mě uči, jak s nim zachazet.“

Usmal se. „Před proměnou jsem byl důstojnikem jezdectva,“

vysvětlil. „Použivali jsme samozřejmě i pušky, ale nebyly zrovna

nejpřesnějši. Meč byl pořad naši hlavni zbrani.“ Do hlasu se mu

znovu vratil středozapadni přizvuk.

Museli ho proměnit v dobach revoluce nebo před ni, pokud

použival pušku, ale spolehal se na meč. Což by znamenalo, že

byl po Samuelovi a marokovi nejstarši vlkodlak, s jakym jsem se

kdy setkala. Vlkodlaci možna neumirali stařim, ale nasili bylo

současti jejich životů.

Všiml si meho překvapeni. „Nejsem dominantni, Mercy. My

obvykle žijeme dele.“ Honey mu vtiskla čenich pod ruku a Peter

ji něžně podrbal za ušima.

„Bezva,“ řekla jsem.

„Fideal je v dobrych rukach,“ ozval se za mnou Adam.

Otočila jsem se a viděla, jak vraci mobil na kuchyňsky pult.

„Stryček Mike mě ujistil, že šlo o omyl − Fideal až přiliš

dychtil splnit rozkazy Šedych panů.“

Povytahla jsem oboči. „Mně řekl, že hladovi po lidskem

mase. To se asi da nazvat přehnanou dychtivosti.“

Zadival se na mě a ja nedokazala přečist ani jeho tvař, ani

pach. „Mluvil jsem se Samuelem. Litoval, že propasl všechno to

vzrušeni, ale už je doma. Pokud se tě Fideal rozhodne sledovat,

bude se muset vypořadat se Samuelem.“ Zamaval rukou. „A je

nas tu dost na to, abychom ti přispěchali na pomoc.“

„Posilaš mě domů?“ Flirtuji? Zatraceně, ja flirtuji.

Usmal se. Napřed jen očima, pak zkroutil i koutky ust a z jeho

vyrazu se mi zrychlil tep. „Můžeš zůstat, jestli chceš,“ řekl stejně

koketně. Pak se mu potměšile rozzařily oči a zašel ještě dal. „Ale

myslim, že na to, proč bych chtěl, abys zůstala, je tu přiliš mnoho

lidi.“

Protahla jsem se okolo Petera, ale ani pleskani mych bot

nepřehlušilo Adamovu posledni poznamku: „Libi se mi tvoje

tetovani, Mercy.“ Dala jsem si pozor, abych odchazela hrdě a vzpřimeně.

Neviděl usměv na moji tvaři… ktery se stejně vzapěti vytratil.

Z verandy jsem viděla škody, ktere fae napachal jak na domu,

tak na SUV. Naleštěny černy vůz nebude levne opravit. A ja

netušila, kolik bude stat oprava stěny domu. Když jsem musela

nechat vyměnit obloženi karavanu, zaplatili ho upiři.

Počitala jsem, kolik bude bitka stat. Nevěděla jsem, co přesně

Fideal provedl s mym autem, ale bude trvat cele hodiny, než ho

opravim, i kdybych sehnala všechny potřebne dily z rabbita,

ktery kazil Adamovi vyhled z ložnice. A budu muset sehnat

penize na to, abych zaplatila Zeemu (a opravdu jsem si nechtěla

půjčit od Samuela) − pokud ovšem Zee nehral nějakou složitou

hru, aby mi zabranil v dalšim vyšetřovani.

Promnula jsem si obličej a najednou mě ovladla unava.

Marokovu smečku jsem opustila v šestnacti a od te doby jsem se

většinou stranila ostatnich. Starala jsem se jen o sve. Nepletla

jsem se do věci vlkodlaků a Zee daval pozor, abych se

nezajimala o ty jeho. Ale během posledniho roku se můj pečlivě

naplanovany život rozpadl.

Nebyla jsem si jista, jestli se vůbec můžu vratit zpět ke sve

stare, mirumilovne existenci a jestli to chci. Ale můj novy životni

styl se začinal prodražovat.

Do boty a pod bolavou nohu se mi dostal kamen a ja vyjekla.

A taky zatraceně bolel.

*

Samuel na mě čekal na verandě s hrnkem horkeho kakaa a

odbornym okem zkontroloval ma zraněni.

„Jsem v pořadku,“ řekla jsem, prosmykla se kolem

otevřenych siťovych dveři a sebrala mu kakao. Bylo instantni,

ale marshmallow v něm bylo přesně to, co jsem potřebovala. „To

Bena zranili a myslim, že jsem viděla Darryla kulhat.“

„Adam mě nepožadal, abych je prohledl, takže na tom asi

nejsou tak špatně,“ řekl a zavřel dveře. Posadila jsem se do křesla v obyvaku a on si sedl na gauč naproti. „Co kdybys mi pověděla,

co se dneska večer stalo. Třeba proč tě Fideal honil.“

„Ty ho znaš?“

„Fideal kdysi žil v bažině a požiral děti, ktere se do ni

zatoulaly,“ řekl mi. „Ty jsi trochu starši než jeho obvykle

zakusky. Tak čim jsi ho namichla?“

„Ničim. Nic jsem, zatraceně, neprovedla.“

Vydal jeden z těch zvuků, ktere jasně řikaly, že mi nevěři.

Zhluboka jsem se napila. Možna přijde na něco, co mi uniklo.

A tak jsem mu většinu řekla − vynechala jsem jen to, co se stalo

mezi mnou a Adamem, pote co jsem se šla osprchovat.

Při vypravěni jsem si všimla, že Samuel vypada unaveně. Rad

pracoval na pohotovosti, ale vybiralo si to na něm daň. Nejen

dlouha pracovni doba, i když i ta byla dost zla. Hlavně ho ale

vyčerpaval stres z toho, že se musel neustale kontrolovat, protože

ho obklopovaly krev, strach a smrt.

Když jsem dokončila svůj přiběh, vypadal lip. „Takže jsi

zašla na schůzku Zařne budoucnosti, protože jsi doufala, že

objeviš někoho jineho, kdo mohl stražce zabit, a namisto toho jsi

našla bandu studentiků − a fae, ktereho napadlo, že tě jen tak pro

legraci sežere.“

Kyvla jsem. „Tak nějak.“

„Mohl byt vrahem ten fae?“

Zavřela jsem oči a v duchu si představila Fidealovu rvačku

s vlkodlaky. Dokazal by člověku utrhnout hlavu? „Možna. Ale

nezdalo se, že by mu vyšetřovani dělalo starosti.“

„Řekla jsi, že ho rozčililo, když jsi se zučastnila schůzky.

Mohl se bat, že jsi mu v patach?“

„Možna,“ připustila jsem. „Zavolam stryčku Mikeovi a

zeptam se, jestli nemohl mit Fideal důvod zabit ostatni fae.

Určitě znal O’Donnella − a čim vic se o něm dozvidam, tim vic

mě překvapuje, že už ho někdo nezabil davno.“

Samuel se pousmal. „Ale nejsi přesvědčena o tom, že to

udělal Fideal.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Je teď v čele meho seznamu

podezřelych, ale…“

„Ale co?“

„Měl takovy hlad. Ale nešlo mu jen o jidlo, nybrž o lov.“

Samuel jako vlkodlak pochopil, o čem mluvim. „Myslim, že

kdyby vrahem byl Fideal, O’Donnell by zemřel jinak. Utopil by

ho, sežral nebo ho prostě nechal zmizet.“ Když jsem to řekla

nahlas, uvědomila jsem si, že to neni jen tušeni. „Zavolam

stryčku Mikeovi a zeptam se, co si o tom mysli, ale nevěřim, že

to byl Fideal.“

Vzpomněla jsem si, že si potřebuji se stryčkem Mikem

promluvit ještě o něčem jinem. „A dneska večer se mi v autě

zase objevila ta hůl.“

Začala jsem vstavat, ale moje nohy se rozhodly, že už toho

maji dost. Zhroutila jsem se zpatky. „Zatraceně.“

„Co se děje?“ Ze Samuelovy tvaře razem zmizel unaveny, ale

uvolněny vyraz − podražděně jsem na něj pohledla.

„Řikam, že jsem v pořadku. Neni mi nic, co by male

protahnuti, horky obklad a spanek nespravily.“ Vzpomněla jsem

si na drobne řezne ranky a rozhodla jsem se obejit bez obkladu.

„Můžeš mi hodit telefon?“

Sebral ho ze zakladny na stole vedle gauče a hodil mi ho.

„Diky.“ V poslednich dnech jsem volala stryčku Mikeovi tak

často, že jsem znala jeho čislo nazpaměť. Trvalo několik minut,

než jsem se k němu probojovala přes jeho nohsledy.

„Mohl O’Donnella zabit Fideal?“ zeptala jsem se bez obalu.

„Mohl, ale nezabil,“ odpověděl stryček Mike. „Když jsme

O’Donnella se Zeem našli, jeho tělo s sebou ještě pořad cukalo.

Ať už ho zabil kdokoli, udělal to, když jsme stali na prahu.

Fideal se neumi maskovat natolik dobře, aby se přede mnou

schoval. A kromě toho by O’Donnellovi hlavu ukousl a sežral ji,

neutrhl by mu ji.“

Polkla jsem. „Tak co dělal na schůzce Zařne budoucnosti a

proč nebyl jeho pach u O’Donnella?“

„Fideal zašel na několik setkani, aby zjistil, co maji za lubem.

Ohlasil nam, že spiše jen naprazdno tlachaji, než aby přistoupili

k činu, proto přestal na schůzky dochazet. Když zavraždili

O’Donnella, požadali jsme ho, aby se na Zařnou budoucnost znovu podival. A našel zvědaveho kojota, nad jehož hlavou visi

rozsudek smrti − chutny večerni zakusek.“ Stryček Mike se

očividně zlobil a ne na Fideala.

„Kdy vypsali na moji hlavu odměnu a proč jste mě

nevaroval?“ zeptala jsem se uraženě.

„Řekl jsem ti, ať to nechaš byt,“ prohlasil a hlas mu zchladl

moci. „Viš přiliš mnoho a neumiš držet jazyk za zuby. Musiš se

naučit poslouchat.“

Kdyby byl se mnou v jedne mistnosti, možna by mě zastrašil.

Ale nebyl, proto jsem řekla: „A Zeeho odsoudi za vraždu.“

Rozhostilo se ticho, ktere jsem přerušila. „Načež ho popravi,

jak vyžaduji faeske zakony.“

Samuel, kteremu ostry sluch umožnil poslouchat obě strany

rozhovoru, zavrčel. „Nesnažte se to hodit na Mercy, stryčku

Mikeu. Věděl jste, že to nenecha byt − hlavně když ji to

přikažete. Jeji prostředni jmeno je Šťoura a vy jste ji navedl

k tomu, aby patrala dal, kde vy jste nemohl. Co Šedi pani

udělali? Přikazali fae, aby přestali patrat po skutečnem vrahovi?

Kromě Zeeho zatčeni nemaji s osobou, ktera O’Donnella

zavraždila, žadny spor, že ne? Zabijel fae a nechal se zabit.

Spravedlnost byla vykonana.“

„Zee spolupracoval se Šedymi pany,“ řekl stryček Mike.

Omluvny ton jeho hlasu mi prozradil, že Samuel ma pravdu −

stryček Mike chtěl, abych patrala dal − a že stryček Mike měl

stejně dobry sluch jako vlkodlaci. „Nemyslel jsem si, že pošlou

vykonat trest někoho jineho a mistni fae mam do jiste miry pod

kontrolou. Kdybych věděl, že pošlou Nemane, varoval bych vas.

Ale ona popravu odložila.“

„Je zabijak,“ zavrčel Samuel.

„Vlci maji vlastniho zabijaka, neni tomu tak, Samuele

Maroksone?“ vyštěkl stryček Mike. „Kolik lidi vaš bratr zabil,

aby zajistil svemu lidu bezpeči? Zazlivate nam tutež

nezbytnost?“

„Když jdete po Mercy, pak ano. A Charles zabiji jen vinne, ne

nepohodlne.“ Odkašlala jsem si. „Vraťme se zpatky k tematu. Mohla

O’Donnella zabit Nemane?“

„Ta by to tak nezpackala,“ řekl stryček Mike. „Kdyby

O’Donnella oddělala ona, nikdo by se nikdy nedozvěděl, že to

nebyla nehoda.“

A opět jsem zůstala bez podezřelych.

Když jsem si vzpomněla na to, jak rychle utrhl vrah

O’Donnellovi hlavu, napadlo mě, že to mohl udělat někdo

z vlkodlaků. Ale neměli pro to žadny důvod a v O’Donnellově

domě jsem je necitila. Upiři? O nich jsem toho neznala dost −

přestože jsem věděla vic, než bych chtěla. Napřiklad to, že přede

mnou dokaži skryt svůj pach. Ne, O’Donnellův vrah patřil k fae.

No, pokud stryček Mike chtěl, abych patrala dal, mohl by mi

zodpovědět několik otazek.

„O’Donnell okradal sve oběti, že?“ zeptala jsem se. „Hůl −

ktera je mimochodem v mem rabbitu na Finleyho ulici u parku,

stryčku Mikeu − patřila k ukradenym věcem. Ale nebyla jedina,

že? Prvni zabita, Connora, byla knihovnice − určitě u sebe měla

nějake artefakty, že? Drobne věci, protože nebyla dost silna na

to, aby je ubranila. Vychazkova hůl pochazi z domu fae s lesem

v zahradě. Citila jsem ho na ni. Co ještě ukradli?“

Četla jsem si v knize Tadova přitele. Byla v ni popsana

spousta věci, ktere by neměly padnout do nepovolanych rukou.

Některe z nich bych nechtěla vidět v rukou nikoho.

Rozhostilo se dlouhe ticho, pak stryček Mike řekl: „Za chvili

jsem u vas. Počkej na mě.“

Hodila jsem telefon Samuelovi a ten zavěsil. Vstala jsem a

zašla pro vypůjčenou knihu, kterou jsem schovala do sejfu se

zbraněmi u sebe v ložnici.

Existovalo několik holi − jedna vas odkudkoli zavedla domů,

druha vam umožnila vidět lidi takove, jaci jsou, a třeti, ktera

pronasledovala mě, rozmnožovala farmařovy ovce. Žadna

nepůsobila děsivě, dokud jste si nepřečetli přiběhy. Bez ohledu

na to, jak dobre se faeske dary zdaji, nakonec svym majitelům

vždy přinesly jen zarmutek. Našla jsem i Zeeho nůž. Kniha mu řikala meč, ale podle ručně

malovaneho obrazku jsem poznala zbraň, kterou jsem si už

dvakrat vypůjčila od Zeeho.

Samuel se zvedl z gauče, klekl si vedle meho křesla, a když

jsem nalistovala kapitolu, kterou jsem četla, zasyčel a dotkl se

obrazku: taky poznal Zeeho nůž.

Stryček Mike vstoupil bez klepani.

Poznala jsem ho podle umyslně hlasitych kroků a vůně −

kořeni a stareho piva − a aniž bych vzhledla od knihy, zeptala

jsem se: „Bylo mezi uloupenymi předměty něco, co by vrahovi

umožnilo schovat se před magii? Proto jste mě zavolali, abych

identifikovala vraha?“

V knize jsem našla několik věci, ktere člověka ochranily před

zlobou fae nebo mu propůjčily neviditelnost.

Stryček Mike zavřel dveře, ale zůstal stat před nimi.

„Z O’Donnellova domu jsme odnesli sedm artefaktů. Proto Zee

neměl čas schovat se před policii − a proto jsem odešel a nechal

ho vzit celou vinu na sebe. Předměty, ktere jsme našli, nemaji

velkou moc, důležite jsou jen svoji existenci − a faeska moc

v lidskych rukach nepřinese obyčejně nic dobreho.“

„Nevšimli jste si hole,“ řekla jsem a vzhledla. Stryček Mike

vypadal vrasčitěji a unaveněji než jeho triko a džiny.

Kyvl. „A nic z toho, co jsme objevili, by nam nezabranilo

najit O’Donnella − takže musime předpokladat, že si vrah odnesl

přinejmenšim jeden předmět s sebou.“

Ani Samuel nevzhledl, když stryček Mike vstoupil − byla to

promyšlena mocenska hra, diky niž jsme se ocitli ve vyhodě.

Samuelovo chovani mi napovědělo, že ani on stryčku Mikeovi

tak uplně nevěři. Vstal a teprve pak obratil pozornost k fae.

Využil svych několika centimetrů navic a pohledl na stryčka

Mikea shůry.

„Vy nevite, co O’Donnell odnesl?“ zeptal se.

„Naše knihovnice pořizovala seznam všech věci, ktere naši

lide vlastni. A protože zemřela jako prvni…“ Pokrčil rameny.

„Ukradl ho, a pokud vim, neexistuji žadne kopie. Možna dala

Connora jednu Šedym panům.“ „Hledal O’Donnell artefakty, už když s ni randil?“ zeptala

jsem se.

Zamračil se na mě. „Jak viš, že spolu randili?“ Zavrtěl hlavou.

„Ne. Neřikej mi to. Nechci vědět, ktery fae ti to prozradil.“

Napadlo mě, že chrani Tada.

Stryček Mike se sesunul na gauč, zavřel oči a poddal se unavě

− přenechal Samuelovi vitězstvi bez boje.

„Nemyslim si, že kradeže planoval od začatku. Mluvili jsme

s jejimi přateli. Connora si vybrala jeho. On si myslel, že ji děla

laskavost − ona si myslela, že si zaslouži, co pro něj

naplanovala.“ Pohledl na mě. „Naše Connora uměla byt laskava,

ale nenaviděla lidi, obzvlaště ty, kteři byli nějak spojeni s UFZ.

Chvili si s nim pohravala, než ji unavil. Den před smrti jednomu

z přatel řekla, že ho necha.“

„Tak k čemu jste potřebovali Mercedes?“ zeptal se Samuel.

„Byl očividny podezřely.“

Stryček Mike si povzdychl. „Zrovna jsme se na něj zaměřili,

když se objevila druha oběť. Chvili trvalo, než jsme našli

někoho, kdo s nami byl ochotny o jejich zaležitostech mluvit.

Podporujeme, když se fae sbližuji s lidmi. Mišenci jsou lepši než

vůbec žadne děti. Ale O’Donnell − stražci jsou našimi nepřateli.

A fae se nepaktuji s nepřateli, hlavně ne s někym, jako byl

O’Donnell.“

„Tahala se s nim,“ řekla jsem.

Zvažil to. „Kdyby se některy z tvych přatel pařil se psem,

řekla bys, že se s nim taha?“

„Takže je přesvědčeny, že ji prokazuje laskavost, a ona mu

povi, co si o něm mysli − a on ji zabije.“

„Pravděpodobně. Když se objevila druha oběť − připadalo

nam nepravděpodobne, že ji zabil člověk, proto už jsme se

k O’Donnellovi nevratili. Teprve při třeti vraždě jsme si

uvědomili, že motivem je kradež. Connora měla u sebe par

kousků, ale nikoho nenapadlo zkontrolovat, jestli nějaky nechybi.

A musela mit ještě něco jineho, něco, co mu umožnilo schovat se

před naši magii. Někdo jako ona neměl něco tak mocneho vůbec

mit.“ Pohledl na mě a unaveně se usmal. „Jsme tajnůstkařšti, a

dokonce ani riziko neuposlechnuti rozkazů Šedych panů nam

nestoji za to, abychom prozradili všechna sva tajemstvi. Když

vlastniš něco opravdu mocneho, zkonfiskuji to. Kdyby věděli, že

ma u sebe tak mocnou věc, donutili by ji, aby ji předala někomu,

kdo by ji dokazal ochranit.“

„A tak ta věc padla do rukou O’Donnellovi.“ Zavřela jsem

knihu a odložila ji vedle sebe.

„Spolu se seznamem magickych předmětů, ktery sepisovala

pro Šede pany.“ Rozpřahl ruce. „Nevime jistě, jestli měla kopii.

Jeden z jejich přatel u ni seznam viděl, ale mohla ho předat

Šedym panům, aniž by si sama nechala kopii.“

To mi k ženě, jejiž dům jsem prohledala, nesedělo. Ta si

nechavala kopii od všeho. Milovala hromadit vědomosti.

„Takže O’Donnell sebral seznam,“ řekla jsem. „Když si

pohral s Connořinymi hračkami, rozhodl se, že chce vic.

Prostudoval si seznam a šel po vybranych věcech.“ Vzorek byl

docela omezeny, přesto… „Zda se mi, že při zabijeni postupoval

od nejslabši Connory po nejsilnějšiho lesniho fae, ktereho zabil

jako posledniho. Mam pravdu?“

„Ano. Možna mu to prozradila sama nebo měla seznam takto

zorganizovany. Nepodařilo se mu to uplně přesně, ale byl dost

blizko. Předměty, ktere ukradl, mu asi umožnily zabit fae, jichž

by se jinak nemohl ani dotknout.“

„Mate aspoň tušeni, jake předměty si mohl O’Donnellův vrah

přivlastnit?“ zavrčel Samuel.

Stryček Mike si povzdychl. „Ne. Ale on taky ne. Na seznamu

stalo jen ‚jedna vychazkova hůl‘ nebo ‚střibrny naramek‘, nebylo

tam vysvětleno, co dokaži. Mercy, hůl nebyla ve voze. Fideal

tvrdi, že se ji ani nedotkl. Tušim, že se zase objevi − tvrdošijně tě

nasleduje.“

„Jedná se o hůl, diky ktere by všechny moje ovce vrhly dvě

jehňata, že ano?“ zeptala jsem se, přestože jsem si tim byla skoro

jista. Přiběhy o ostatnich holich mě tak vylekaly, že jsem byla

rada, že je mi tahle k ničemu. Zasmal se. Smich mu vytryskl z břicha a našel si cestu do oči,

ktere vesele zajiskřily. „Maš ovce, ktere chceš množit?“

„Ne, ale rada bych se vzdalila od domu na vic než osm

kilometrů, aniž bych se ocitla zpatky na prahu − anebo ještě hůř,

nechtěla bych vidět v lidech okolo jen chyby bez špetky

dobreho.“ Ne že by se něco z toho dělo, ale třeba musela byt hůl

nějak aktivovana.

„Žadny strach,“ řekl a dal se křenil. „Kdyby ses rozhodla

chovat ovce, všechny by plodily zdrava dvojčata, dokud by se

hůl nerozhodla jit o dům dal.“

Vydechla jsem ulevou a vratila se k tomu, co jsem

potřebovala zjistit. „Když O’Donnella zavraždili, byli jste se

Zeem jedini, kdo věděl, že je vrah?“

„Nikomu jsme nic neřekli.“

„Byli jste jedini, kdo věděl, že vrah krade artefakty?“ Ucitila

jsem zavan něčeho magickeho a potaji jsem zbystřila.

„Ne. Nemluvili jsme o tom nahlas, ale jakmile jsme zjistili, že

zmizel Connořin seznam, začali jsme se vyptavat. Mohlo to dojit

každemu.“

Samuel vedle mě šťastně přitakal. Ne že by musel přimo

protestovat proti tomu, co stryček Mike řekl, přesto…

„Nechte toho,“ řekla jsem stryčku Mikeovi. Všimla jsem si,

že z něj spadla unava a opět se tvaři jako laskavy muž, ktery žije

jen proto, aby činil ostatni lidi šťastnymi.

„Co?“

Přimhouřila jsem oči. „Zrovna teď vas nemam vůbec rada a

faeska magie na tom nic nezměni.“ Samuel se ke mně zprudka

otočil. Možna si nevšiml, že stryček Mike použil nějakou

charismatickou magii − anebo ucitil, že lžu. Mam stryčka Mikea

rada, ale nepotřebuje to vědět. Bude snazši dostat z něj

informace, když se bude citit provinile.

„Omlouvam se, děvče,“ řekl šokovaně a stejně tak se i tvařil.

„Jsem unaveny a dělam to automaticky.“

Možna řikal pravdu, možna to opravdu dělal automaticky, ale

neřekl, že ne umyslně.

„Ja jsem taky unavena,“ opačila jsem. „Dobra,“ řekl. „Povim ti, co udělame. Všichni jsme se shodli

na tom, že Fideal zautočil jako prvni. Shodli jsme se, že tva smrt

fae spiše ubliži, než prospěje − a za to můžeš poděkovat

Samuelovi a Nemane.“

Předklonil se. „Takže ti mohu nabidnout jedno. Zda se, že je

pro tebe důležite dokazat Zeeho nevinu, a můžeme tedy na tom

pracovat − abys nam nezpůsobila ještě větši potiže. Dostali jsme

svoleni pomoct policii − ale nesmime ji řict o ukradenych

věcech. Některe jsou skutečně mocne a bude lepši, když se o

nich smrtelnici nedozvi.“

Dolů po pateři se mi rozlila chladiva uleva. Pokud by Šedi

pani přistoupili na časově naročne, podrobne vyšetřovani, Zeeho

šance by se tim nesmirně zvyšily. Ale stryček Mike ještě

neskončil.

„Takže můžeš přenechat patrani nam a policii.“

„Dobře,“ řekl Samuel.

Pravda byla, že jsem nevěděla, kde O’Donnellova vraha

hledat. Možna spachal vraždu Fideal, možna jiny fae, někdo

blizky některe z oběti, kdo odhalil, že vrahem je O’Donnell.

Pokud byl pachatelem fae, což se v tuto chvili jevilo jako

pravděpodobne, neměla jsem šanci cokoli zjistit. A kdyby

Samuel neřekl „Dobra“, možna by moje odpověď na navrh

stryčka Mikea byla jina − ale spiše ne.

„Dam si dobry pozor a budu vas informovat, když zjistim

něco zajimaveho,“ řekla jsem jemně.

„Je to přiliš nebezpečne,“ řekl stryček Mike, „dokonce i pro

hrdiny, Mercy. Nevim, jake relikvie vrah odnesl, ale předměty,

ktere jsme ziskali zpatky, měly jen malou moc. Vim ale, že

Herrick − lesni pan − pečoval o několik skutečně mocnych

kousků.“

„Zee je můj přitel. Nesvěřim jeho osud do rukou někomu, kdo

ho byl ochotny nechat zemřit jen proto, že to tak bylo

pohodlnějši.“

Oči stryčka Mikea se zaleskly silnymi emocemi, ale

nedokazala jsem řict jakymi. „Zee odpoušti jen vzacně, Mercy.

Slyšel jsem, že ho tva zrada rozzlobila a odmita s tebou mluvit.“ Všimla jsem si, že řekl „slyšel jsem“. „Slyšel jsem“ neni totež

jako „Zee se na tebe zlobi“.

„Ja slyšela totež,“ opačila jsem. „Přesto jsem Zeeho

přitelkyně. Pokud mě teď omluvite, půjdu spat. Brzy rano musim

do prace.“

Zvedla jsem se z křesla, knihu si strčila pod paži a mavla

rukou na protestujici muže, pak jsem odpajdala na rozbolavělych

nohach z obyvaku. Zavřela jsem dveře ložnice a snažila se

neposlouchat, jak se o mně bavi za mymi zady. Nebyli zrovna

zdvořili. A aspoň Samuel by mě měl znat dost dobře na to, aby

věděl, že mě nepřesvědči a nepřenecham Zeeho fae.