Jedenáctá kapitola – Rozžhavím se do běla

Myslel jsem, že jsme toho pavouka ztratili, ale pak Tyson zaslechl
slabé cinkání. Párkrát jsme zahnuli, několikrát se vrátili a nakonec ho
objevili, jak mlátí drobnou hlavičkou do kovových dveří.
Ty dveře připomínaly staré průlezy v ponorkách, byly oválné, na
krajích měly kovové nýty a místo kliky kolo. Byly zasazené ve
veliké mosazné desce, zelené stářím, s vyrytým řeckým písmenem
éta.
Podívali jsme se na sebe.
„Připraveni na setkání s Héfaistem?“ zeptal se Grover nervózně.
„Ne,“ přiznal jsem.
„Ano!“ prohlásil Tyson rozjařeně a otočil kolem.
Sotva se dveře otevřely, vcupital pavouk dovnitř a Tyson se pustil
hned za ním. My ostatní jsme dovnitř vešli zdaleka ne tak dychtivě.
Byla to obrovská místnost. Vypadala jako montážní garáž
s hydraulickými zvedáky. Na některých ležela auta, ale na jiných
podivnější věci: bronzový hipalektryón, který měl odmontovanou
koňskou hlavu a z kohoutího ocasu mu visel svazek drátů, kovový
lev, zřejmě připojený k nabíječce, a řecký válečný vůz, celý
z plamenů.
Desítky pracovních stolů přetékaly menšími předměty. Na
stěnách visely nástroje. Každý měl v dírkované desce vyhrazený
vlastní obrys, ale nic nebylo na svém místě. Kladivo viselo tam, kde
měl být šroubovák. Nastřelovací pistole zabírala prostor pilky na
kov.
Zpod nejbližšího hydraulického zvedáku, který nesl Toyotu
Corollu z roku 1998, vykukoval pár nohou – spodní půlka
mohutného chlapa ve špinavých šedých kalhotách a botách ještě
větších, než nosil Tyson. Jedna noha vězela v kovové ortéze.
Pavouk zaběhl přímo pod auto a bouchání přestalo.

„Ale, ale,“ zaduněl zpod corolly hluboký hlas. „Copak to tu
máme?“
Montér se na vozíku vysunul a posadil se. Už jsem Héfaista
jednou krátce viděl na Olympu, takže jsem si myslel, že jsem na něj
připravený, ale stejně jsem teď zalapal po dechu.
Tehdy na Olympu se asi umyl, nebo nějakým kouzlem zařídil,
aby nevypadal tak ohyzdně. Tady, ve vlastní dílně, mu to bylo
zřejmě fuk. Pracoval v kombinéze, celé od oleje a špíny. Na kapse na
prsou měl vyšito Héfaistos. Když se zvedal, noha mu v kovové
ortéze skřípala a klapala a levé rameno měl níž než pravé, takže to
vypadalo, že se naklání, i když stál zpříma. Hlavu měl znetvořenou
a vyboulenou. V jednom kuse se mračil. Z černých vousů se mu
kouřilo a syčelo, každou chvíli mu z nich vyrazil ohýnek a zase
uhasl. Ruce připomínaly obrovské rukavice baseballového chytače,
ale toho pavoučka sebral úžasně obratně. Ve dvou vteřinách ho
rozmontoval a zase složil.
„Tak,“ zamumlal pro sebe. „To je mnohem lepší.“
Pavouk mu na dlani spokojeně poskočil, vystřelil kovové vlákno
na strop a zhoupl se pryč.
Héfaistos k nám vzhlédl a zamračil se. „Vás jsem nevyrobil, co?“
„Ehm,“ ozvala se Annabeth, „to ne, pane.“
„No proto,“ zabručel bůh. „Fušerská práce.“
Prohlížel si Annabeth a mě. „Polokrevní,“ zavrčel. „Jasně, mohli
byste být roboti, ale asi nejste.“
„Už jsme se setkali, pane,“ připomněl jsem se mu.
„Vážně?“ zeptal se bůh nepřítomně. Měl jsem pocit, že je mu to
úplně jedno. Zrovna se pokoušel zjistit, jak mi funguje čelist, jestli je
to pant, páka nebo co. „No dobře, pokud jsem tě nerozmačkal na kaši
už tehdy, tak to snad nemusím dělat ani teď.“
Podíval se na Grovera a zamračil se. „Satyr.“ Pak pohlédl na
Tysona a v očích mu zajiskřilo. „Vida, Kyklop. Dobře, dobře. Proč
putuješ s touhletou bandou?“
„Ehm…“ brebtl Tyson a nábožně hleděl na boha.
„Ano, skvěle řečeno,“ pochválil ho Héfaistos. „No, doufám, že
máte dobrý důvod mě vyrušovat. Zpoždění s touhle corollou, to by
byl pěkný malér, abyste věděli.“

„Pane,“ začala Annabeth váhavě, „hledáme Daidala. Mysleli
jsme –“
„Daidala?“ zaduněl bůh. „Vy chcete toho starého lotra?
Opovažujete se ho hledat!“
Brada se mu rozhořela a černé oči zaplály.
„Hm, prosím ano, pane,“ přikývla Annabeth.
„Uff. Ztrácíte čas.“ Zamračil se na něco na stole a přikulhal
k tomu. Sebral pár pružin a kovových destiček a pohrál si s nimi. Za
pár vteřin držel sokola z bronzu a stříbra. Pták roztáhl kovová křídla,
zamrkal obsidiánovýma očima a rozletěl se po místnosti.
Tyson se rozesmál a zatleskal. Sokol mu přistál na rameni
a láskyplně mu ožužlával ucho.
Héfaistos si ho měřil. Mračil se pořád stejně, ale měl jsem pocit,
že mu vidím v očích laskavější světlo. „Cítím, že mi máš co říct,
Kyklope.“
Tysonův úsměv se rozplynul. „A-ano, pane. Potkali jsme
Storukého.“
Héfaistos přikývl, netvářil se překvapeně. „Briara?“
„Ano. On – byl vyděšený. Nepomůže nám.“
„A to tě trápí.“
„Ano!“ Tysonovi se zachvěl hlas. „Briares by měl být silný! Je
starší a větší než Kyklopové. A on zatím utekl.“
Héfaistos zabručel: „Byly doby, kdy jsem Storuké obdivoval.
Tehdy za časů první války. Ale lidé, nestvůry, dokonce i bohové se
mění, Kyklope. Nemůžeš jim věřit. Podívej se na mou milující matku
Héru. Setkal ses s ní, ne? Bude se na tebe usmívat a vyprávět ti, jak
je rodina důležitá, co? To jí ale nezabránilo v tom, aby mě shodila
z hory Olymp, když uviděla mou škaredou tvář.“
„Ale já myslel, že to udělal Zeus,“ ozval jsem se.
Héfaistos si odkašlal a odplivl si do bronzového plivátka. Luskl
prsty a ten umělý sokol slétl zpátky na stůl.
„Tak to matka ráda vypráví,“ zavrčel. „Sama pak vypadá
mnohem sympatičtější, co? Všechno to svádí na otce. Pravda je, že
matka miluje rodiny, ale jenom některé. Dokonalé rodinky. Jenom se
na mě podívala a… no, nezapadal jsem jí do toho krásného obrázku,
co?“

Vytáhl sokolovi z ocasu pírko a celý robot se rozpadl.
„Věř mi, mladý Kyklope,“ zabručel Héfaistos, „nemůžeš druhým
věřit. Můžeš věřit jedině práci svých rukou.“
Připadalo mi to jako dost osamělý způsob života. Navíc jsem
Héfaistově práci tak docela nevěřil. Jednou v Denveru nás
s Annabeth málem zabili jeho mechaničtí pavouci. A loni to byla
právě špatně sestrojená socha Talose, která stála Bianku život – další
Héfaistův projekt.
Zadíval se na mě a přimhouřil oči, jako by mi četl myšlenky.
„Ale, ale, tomuhle se nelíbím,“ hloubal. „Žádné strachy, na to jsem
zvyklý. Co ode mě chceš, polobůžku?“
„Už jsme vám to řekli,“ odpověděl jsem. „Potřebujeme najít
Daidala. Kvůli Lukovi. Ten kluk pracuje pro Krona. Zkouší najít
způsob, jak se orientovat v labyrintu, aby mohl napadnout náš tábor.
Pokud se nedostaneme k Daidalovi dřív –“
„A já jsem vám to taky řekl, kluku. Hledat Daidala je ztráta času.
On vám nepomůže.“
„Proč ne?“
Héfaistos pokrčil rameny. „Některé z nás shodili z hory.
A některé… no, existují i bolavější způsoby, jak se naučit nevěřit
lidem. Chtějte po mně zlato. Nebo plamenný meč. Nebo kouzelného
oře. To vám můžu dát rovnou. Ale cestu k Daidalovi? To je moc
drahá laskavost.“
„Takže víte, kde je,“ naléhala Annabeth.
„Není moudré ho hledat, děvče.“
„Má matka říká, že hledání je podstata moudrosti.“
Héfaistos přimhouřil oči. „A kdo je tvá matka?“
„Athéna.“
„To sedí.“ Vzdychl si. „Dobrá bohyně, tahle Athéna. Škoda té její
přísahy, že se nikdy nevdá. Tak dobře, polokrevní. Můžu vám říct, co
chcete vědět. Ale nebude to zadarmo. Potřebuju službičku.“
„Jen si řekněte,“ pobídla ho Annabeth.
Héfaistos se úplně rozchechtal – dunivě, jako když obrovské
měchy rozdmýchávají oheň. „Vy hrdinové,“ zavrtěl hlavou, „v
jednom kuse něco zbrkle slibujete! To je ale roztomilé!“

Zmáčkl tlačítko na pracovním stole a ve zdi se otevřely kovové
okenice. Bylo to buď obří okno, nebo televize s velikou obrazovkou.
Hleděli jsme na šedou horu porostlou lesem. Byla to sopka, protože
z vrcholku stoupal kouř.
„Jedna z mých dílen,“ vysvětlil Héfaistos. „Mám jich hodně, ale
tahle bývala má oblíbená.“
„To je hora St. Helens,“ ozval se Grover. „V těch místech jsou
báječné lesy.“
„Tys tam byl?“ zeptal jsem se.
„Hledal jsem… víš koho. Pana.“
„Počkat,“ zasáhla Annabeth a dívala se na Héfaista. „Řekl jste, že
bývala vaše oblíbená. Co se stalo?“
Héfaistos se poškrábal na doutnající bradě. „No, víte, na tom
místě je chycená nestvůra Týfón. Bývala pod horou Etnou, ale když
jsme se přestěhovali do Ameriky, uvěznila se jeho síla pod horu St.
Helens. Je to skvělý zdroj ohně, ale dost nebezpečný. Pořád hrozí, že
unikne. V poslední době věčně vybuchuje, doutná. Cítí vzpouru
Titánů a je neklidný.“
„Co chcete, abychom udělali?“ zeptal jsem se. „Bojovali s ním?“
Héfaistos si odfrkl. „To by byla sebevražda. Sami bohové před
Týfónem utekli, když byl volný. Kdepak, modlete se, abyste se s ním
nikdy nemuseli setkat, natož bojovat. Ale poslední dobou jsem ve
své hoře vycítil vetřelce. Někdo nebo něco používá mé dílny. Když
tam přijdu, nikde nikdo, ale já vím, že tam byli. Vycítí, že přicházím,
a zmizí. Poslal jsem tam roboty, aby to vyšetřili, ale nevrátili se. Je
tam… něco prastarého. Zlého. Chci vědět, kdo si troufá vpadnout na
mé území a jestli chce osvobodit Týfóna.“
„Máme vám zjistit, kdo to je,“ shrnul jsem to.
„Ano,“ potvrdil Héfaistos. „Běžte tam. Vás možná nevycítí
přicházet. Nejste bohové.“
„Fajn, že jste si všiml,“ zamumlal jsem.
„Běžte a zjistěte, co se dá,“ opakoval Héfaistos. „Pak mi to
nahlásíte a já vám řeknu, co potřebujete vědět o Daidalovi.“
„Dobře,“ přikývla Annabeth. „Jak se tam dostaneme?“
Héfaistos tleskl. Z trámů na stropě se spustil pavouk. Annabeth
sebou škubla, když jí přistál na noze.

„Můj výtvor vám ukáže cestu,“ prohlásil Héfaistos. „Není to
daleko od labyrintu. A zkuste se udržet naživu, ano? Lidé jsou
mnohem křehčí než roboti.“
~ ~ ~
Šlo to dobře, dokud jsme nenarazili na kořeny stromů. Pavouk se
hnal dál a dál a my se ho drželi, ale pak jsme zahlédli boční chodbu,
která byla vykopaná v hlíně mezi silnými kořeny. Grover se zarazil
na místě.
„Co je to?“ zeptal jsem se.
Ani se nehnul. Zíral s otevřenou pusou do temné chodby. Vítr mu
cuchal kudrnaté vlasy.
„Pojď!“ pobízela ho Annabeth. „Musíme dál.“
„Tohle je ta cesta,“ zamumlal Grover v posvátné úctě. „To je
ono.“
„Jaká cesta?“ nechápal jsem. „Myslíš… k Panovi?“
Grover se podíval na Tysona. „Necítíš to?“
„Hlína,“ kývl Tyson. „A rostliny.“
„Ano. Tohle je ta cesta! Vím to jistě!“
Pavouk před námi postupoval dál kamennou chodbou. Ještě pár
vteřin a přijdeme o něj.
„Vrátíme se sem,“ slibovala Annabeth. „Po cestě zpátky
k Héfaistovi.“
„Ta chodba už tu nebude,“ namítl Grover. „Musím do ní. Takový
vstup nezůstane otevřený!“
„Ale my nemůžeme,“ bránila se Annabeth. „Ta kovárna!“
Grover se na ni smutně podíval. „Já tam musím, Annabeth.
Nechápeš to?“
Zatvářila se zoufale, jako by to nechápala ani trochu.
Pavouk už byl skoro z dohledu. Ale já si vzpomněl na rozhovor
s Groverem minulou noc a věděl jsem, co musíme udělat.
„Rozdělíme se,“ prohlásil jsem.
„Ne!“ vyhrkla Annabeth. „To je moc nebezpečné. Jak se pak
najdeme? A Grover nemůže jít sám.“
Tyson položil ruku Groverovi na rameno. „Já – já půjdu s ním.“
Nechtělo se mi věřit vlastním uším. „Tysone, to myslíš vážně?“

Ten velký kluk přikývl. „Kozlík potřebuje pomoct. My toho boha
najdeme. Já nejsem jako Héfaistos. Já kamarádům věřím.“
Grover se zhluboka nadechl. „Percy, zase se najdeme. Pořád jsme
spojení tím vcítěním. Já prostě… musím.“
Nevyčítal jsem mu to. Byl to jeho životní cíl. Pokud nenajde Pana
na téhle výpravě, rada mu už další šanci nedá.
„Doufám, že se nepleteš,“ povzdechl jsem si.
„Já vím, že ne.“ Nikdy jsem neslyšel, že by si byl něčím tak jistý,
až na to, že sýrové enchiladas jsou lepší než kuřecí.
„Dej na sebe pozor,“ poprosil jsem ho. Obrátil jsem se na Tysona.
Spolkl vzlyknutí a objal mě, až mi málem vylezly oči z důlků. Pak
s Groverem zmizeli v tunelu z kořenů a ztratili se ve tmě.
„To je zlé,“ zabručela Annabeth. „To rozdělení je fakt pěkně
pitomý nápad.“
„Zase se setkáme,“ těšil jsem ji a snažil jsem se, aby to znělo
přesvědčivě. „A teď jdeme. Pavouk nám utíká!“
~ ~ ~
Netrvalo dlouho a chodba se začala rozpalovat.
Kamenné stěny zářily. Vzduch byl asi takový, jako bychom
procházeli troubou. Chodba se svažovala a já slyšel hlasité hřmění,
připomínalo valící se proud kovu. Pavouk poskakoval dál
a Annabeth se hnala hned za ním.
„Hej, počkej,“ zavolal jsem na ni.
Ohlédla se na mě. „Co?“
„Héfaistos říkal něco… o Athéně.“
„Přísahala, že se nikdy nevdá,“ vykládala Annabeth. „Jako
Artemis a Hestia. Je to jedna z panenských bohyň.“
Zamrkal jsem. To jsem nikdy dřív o Athéně neslyšel. „Ale pak –“
„Jak to, že má polokrevné děti?“
Přikývl jsem. Asi jsem se červenal, ale naštěstí bylo tak horko, že
si toho Annabeth nevšimla.
„Percy, víš, jak se narodila Athéna?“
„Vyskočila Diovi z hlavy v plné bojové zbroji nebo co.“
„Přesně tak. Nenarodila se normálně. Vznikla vyloženě
z myšlenek. A její děti se rodí stejně. Když se Athéna zamiluje do
smrtelného muže, je to čistě intelektuální záležitost, stejně jako milovala Odyssea ve starých pověstech. Je to spojení myslí.
Vysvětlila by ti, že je to ta nejčistší forma lásky.“
„Takže tvůj táta a Athéna… takže tys ne…“
„Jsem dítě mozků,“ pověděla mi Annabeth. „Doslova. Děti
Athény se rodí z božských myšlenek matky a smrtelného důvtipu
otce. Máme být něco jako dar, požehnání od Athény mužům, které si
oblíbí.“
„Ale –“
„Percy, pavouk nám utíká. Vážně chceš, abych ti přesně
vysvětlovala, jak jsem se narodila?“
„Hm… to ne. V pořádku.“
Ušklíbla se. „Neřekla bych.“ A rozběhla se. Pospíchal jsem za ní,
ale nevěděl jsem, jestli se ještě na Annabeth dokážu dívat stejně jako
předtím. Některé věci by podle mě měly zůstat záhadami.
Hřmot zesílil. Urazili jsme asi půl míle a vynořili jsme se
v jeskyni, veliké jako fotbalový stadion. Náš pavoučí průvodce se
zastavil a schoulil se do kuličky. Dorazili jsme do Héfaistovy dílny.
Nebyla tam podlaha, jen bublající láva desítky metrů pod námi.
Stáli jsme na skalní římse, která lemovala jeskyni. Vybíhala z ní síť
kovových můstků. Uprostřed se sbíhaly do obrovské plošiny
s nejrůznějšími stroji, kotli, výhněmi a s největší kovadlinou, jakou
jsem kdy viděl – kusem železa, velkým jako dům. Po plošině se
pohybovali tvorové – několik divných tmavých postav, ale byly moc
daleko na to, abychom viděli něco víc.
„K těm se nikdy tajně nepřiplížíme,“ vzdychl jsem si.
Annabeth sebrala kovového pavouka a zastrčila si ho do kapsy.
„Já ano. Počkej tady.“
„Stůj!“ Chtěl jsem ji zadržet, ale než jsem to stačil udělat,
nasadila si čepici klubu Yankeeů a proměnila se na neviditelnou.
Netroufl jsem si za ní volat, ale nelíbilo se mi, že se do té kovárny
pouští sama. Jestliže tamty věci umějí vycítit, že se blíží bůh, bude to
bezpečné pro Annabeth?
Ohlédl jsem se do chodby labyrintu. Už jsem přišel o Grovera
a Tysona. Nakonec jsem se rozhodl, že tam nemůžu zůstat trčet.
Kradl jsem se po římse kolem jezera lávy a doufal, že odněkud
získám lepší výhled na to, co se děje uprostřed.Horko bylo příšerné. Oproti tomuhle byl Géryonův ranč zimní
pohádka. Hned jsem se celý zpotil. V očích mě pálil kouř.
Postupoval jsem dál, snažil se držet dál od kraje, jenže pak jsem
zjistil, že mi cestu blokuje vozík na kovových kolech, takový, jaké se
používají v dolech. Zvedl jsem plachtu a viděl, že je z půlky plný
kovového šrotu. Chystal jsem se protlačit kolem něj, když jsem
zepředu uslyšel hlasy, nejspíš z nějaké postranní chodby.
„Mám to přivézt?“ zeptal se jeden.
„Jo,“ odpověděl druhý. „Film už pomalu končí.“
Zpanikařil jsem. Neměl jsem čas vycouvat. Neměl jsem se kde
schovat, leda… v tom vozíku. Vyštrachal jsem se dovnitř, přetáhl
přes sebe plachtu a doufal, že mě nikdo neviděl. Sevřel jsem
v prstech Anaklusmos, kdybych náhodou musel bojovat.
Vozík se trhaně rozjel.
„Auvajs,“ ozval se nevrlý hlas. „Ta věc váží tunu.“
„Je to božský bronz,“ uchechtl se druhý. „Cos čekal?“
Táhli mě s sebou. Zahnuli jsme za roh a podle toho, jak se rachot
kol odrážel od stěn, jsem hádal, že jsme projeli chodbou do menšího
prostoru. Doufal jsem, že mě nevysypou do nějakého tavícího kotle.
Kdyby mě začali naklánět, musel bych si rychle vybojovat cestu ven.
Slyšel jsem spoustu mluvení a brebentění a ty hlasy nezněly lidsky –
občas se rozlehlo i štěknutí tuleně a psí zavrčení. Ozývaly se i jiné
zvuky, něco jako staromódní filmová promítačka a kovový hlas
komentáře.
„Postavte to tam dozadu,“ nařídil někdo další z druhé strany
místnosti. „A teď se, mládeži, laskavě soustřeďte na film. Na otázky
bude čas po něm.“
Hlasy se utišily a já uslyšel film.
Když mladí mořští démoni dospívají, vykládal vypravěč, dochází
v těle nestvůry ke změnám. Nejspíš si všimnete, že se vám prodlužují
tesáky a najednou dostanete chuť požírat lidi. Tyto změny jsou
naprosto běžné a stávají se všem mladým nestvůrám.
Místnost se naplnila vzrušeným vrčením. Učitel – aspoň myslím,
že to byl učitel – okřikl žáky, aby byli zticha, a film pokračoval.
Většině z toho jsem nerozuměl a vykouknout jsem si netroufl. Film dál vyprávěl o rychlém růstu, o problémech s akné, způsobených
prací v kovárnách, o náležité hygieně ploutví a pak konečně skončil.
„A teď mi řekněte, mládeži,“ ozval se instruktor, „jak se správně
nazývá náš druh?“
„Mořští démoni,“ vyštěkl jeden.
„Ne. Ví to někdo jiný?“
„Telchinové!“ zavrčela další nestvůra.
„Velmi správně,“ pochválil ji instruktor. „A proč jsme tady?“
„Pro pomstu!“ vykřiklo jich několik.
„Ano, ano, ale proč?“
„Zeus je zlý!“ vyjekla jedna nestvůra. „Poslal nás do Tartaru
jenom proto, že jsme používali kouzla!“
„Přesně tak,“ souhlasil instruktor. „Po tom, co jsme bohům
vyrobili takovou spoustu nejlepších zbraní. Například Poseidónův
trojzubec. A samozřejmě – udělali jsme i tu největší zbraň Titánů!
Ale Zeus nás zavrhl a spolehl se na ty nešiky Kyklopy. To proto
přebíráme vládu nad kovárnami uzurpátora Héfaista. A brzy
ovládneme i podmořské výhně, domov našich předků!“
Sevřel jsem pero. Tyhle vrčivé potvory že vyrobily Poseidónův
trojzubec? O čem to mluví? O telchinech jsem nikdy neslyšel.
„Takže, mládeži,“ pokračoval instruktor, „komu sloužíme?“
„Kronovi!“ křičeli.
„A až z vás vyrostou velcí telchinové, budete vyrábět zbraně pro
jeho armádu?“
„Ano!“
„Výborně. Takže, dovezli jsme vám trochu šrotu na cvičení.
Vyzkoušíme, jak jste šikovní.“
Následoval rozruch a k vozíku se blížily nadšené hlasy. Připravil
jsem se otevřít Anaklusmos. Někdo odhodil plachtu. Vyskočil jsem,
bronzový meč mi v rukách ožil a já se ocitl tváří v tvář smečce…
psů.
No, aspoň hlavy měli psí s černými čumáky, hnědýma očima
a špičatýma ušima. Těla byla hladká a černá jako u nějakých
mořských savců, s pahýlovitýma nohama, napůl ploutvemi, napůl
chodidly, a k tomu lidské ruce s ostrými drápy. Kdybys zkřížil děcko, dobrmana a lachtana, dostal bys něco takového, na co jsem se
zrovna díval.
„Polobůh!“ zavrčel jeden.
„Sežereme ho!“ vyjekl druhý.
Ale dál se nedostali, protože jsem širokým obloukem máchl
mečem a vypařil celou přední řadu nestvůr.
„Zpátky!“ zaječel jsem na ten zbytek a snažil se, aby to znělo
zuřivě. Vzadu stál instruktor – skoro dvoumetrový telchin, cenil na
mě tesáky dobrmana. Snažil jsem se mu koukat do očí a neuhnout
pohledem.
„A teď malá lekce, třído,“ oznámil jsem. „Většina nestvůr se
vypaří, když ji sekne meč z božského bronzu. Ten proces je naprosto
normální a stane se vám právě teď, pokud NECOUVNETE!“
K mému překvapení to zabralo. Nestvůry ustoupily, ale bylo jich
nejmíň dvacet. Faktor strachu mi nevydrží dlouho.
Seskočil jsem z vozíku, zaječel: „KONEC VYUČOVÁNÍ!“
a rozběhl se k východu.
Nestvůry vyrazily za mnou, štěkaly a vrčely. Doufal jsem, že
s těmi krátkými nožičkami a ploutvemi nebudou moc rychlé, ale
kolébaly se docela svižně. Díky bohům byly v chodbě dveře vedoucí
do hlavní jeskyně. Zabouchl jsem je, otočil kolem a zamkl, ale
nevěřil jsem, že je to zadrží nadlouho.
Nevěděl jsem, co dělat. Annabeth byla někde pryč, neviditelná.
Naše šance na nenápadný průzkum se právě rozplynuly. Rozběhl
jsem se k plošině uprostřed lávového jezera.
~ ~ ~
„Annabeth!“ křičel jsem.
„Psst!“ Na pusu se mi přitiskla neviditelná ruka a stáhla mě za
veliký bronzový kotel. „Chceš, aby nás zabili?“
Nahmatal jsem hlavu a stáhl z ní čepici Yankeeů.
Zhmotnila se přede mnou, mračila se, obličej měla od popela
a špíny. „Percy, co se děje?“
„Budeme mít společnost!“ Rychle jsem jí řekl o té instruktážní
lekci nestvůr. Vykulila oči.
„Takže to jsou oni,“ vydechla. „Telchinové. To jsem měla vědět.
A vyrábějí… No, podívejme se.“
Vykoukli jsme zpoza kotle. Uprostřed plošiny stáli čtyři mořští
démoni, ale tihle byli dospělí, nejmíň dva a půl metru vysocí.
Pracovali a černá kůže se jim leskla v záři ohně, jiskry létaly, jak
střídavě bušili do dlouhého kusu zářícího žhavého kovu.
„Čepel je skoro hotová,“ hlásil jeden. „Potřebuje ještě vychladit
v krvi, aby se kovy spojily.“
„Jo,“ přikývl druhý. „Bude ještě ostřejší než předtím.“
„Co je tohle?“ zašeptal jsem.
Annabeth zavrtěla hlavou. „Pořád mluví o spojování kovů.
Zajímalo by mě –“
„Mluvili o největší zbrani Titánů,“ vzpomněl jsem si. „A ještě…
říkali, že vyrobili trojzubec mého otce.“
„Telchinové zradili bohy,“ líčila Annabeth. „Prováděli černou
magii. Nevím přesně, co to bylo, ale Zeus je vyhnal do Tartaru.“
„S Kronem.“
Přikývla. „Musíme se dostat ven –“
Sotva to řekla, dveře třídy se rozletěly a vyvalili se z nich mladí
telchinové. Zakopávali jeden přes druhého a hledali, kudy zaútočit.
„Nasaď si zas tu čepici,“ nařídil jsem jí. „A zmiz odsud!“
„Co?“ vyjekla Annabeth. „Ne! Já tě tu nenechám.“
„Mám plán. Zabavím je. Zkus toho kovového pavouka, třeba tě
odvede zpátky k Héfaistovi. Musíš mu říct, co se tu děje.“
„Ale oni tě zabijí!“
„Já to zvládnu. Kromě toho, jinou šanci nemáme.“
Annabeth na mě zlostně zírala, jako by mě chtěla praštit. A pak
udělala něco, co mě překvapilo ještě víc. Dala mi pusu.
„Dej na sebe pozor, chaluhový mozečku.“ Nasadila si čepici
a zmizela.
Nejspíš bych tam proseděl zbytek dne, zíral na lávu a vzpomínal,
jak se jmenuju, ale mořští démoni mě rychle vrátili do reality.
„Tamhle!“ vyjekl jeden. Celá třída telchinů vyrazila po můstku ke
mně. Rozběhl jsem se doprostřed plošiny a vylekal ty čtyři dospělé
mořské démony, až upustili rozžhavenou čepel. Byla skoro dva
metry dlouhá a zakřivená jako srpek měsíce. Viděl jsem už spoustu
hrozivých věcí, ale tohle nedokončené něco mě děsilo nejvíc.Velcí démoni se rychle vzpamatovali. Z plošiny vedly čtyři
rampy, a než jsem stačil po některé vyrazit, každý z nich obsadil
jednu ústupovou cestu.
Ten nejvyšší zaprskal: „Co to tu máme? Poseidónova syna?“
„Jasně,“ zavrčel jiný. „Cítím v jeho krvi moře.“
Napřáhl jsem Anaklusmos. Srdce mi bušilo.
„Srazíš jednoho z nás, polobože,“ ozval se třetí démon, „a my
ostatní tě roztrháme na kusy. Tvůj otec nás zradil. Vzal si náš dar
a neřekl ani slovo, když nás vrhli do jámy. Dočkáme se jeho
nakrájeného na kousky. Jeho a dalších z Olympu.“
Litoval jsem, že nemám žádný plán. Litoval jsem, že jsem
Annabeth zalhal. Chtěl jsem, aby se dostala bezpečně pryč, a doufal
jsem, že měla dost rozumu a udělala to. Ale teď mi docházelo, že
možná právě tady umřu. Žádné proroctví se mě netýká. Dostane mě
uvnitř sopky banda lachtaních lidí se psími hlavami. Mladí
telchinové už byli taky na plošině, vrčeli a čekali, jak se se mnou
vypořádají ti čtyři dospělí.
Ucítil jsem, jak mě něco pálí na stehně. Ledová píšťalka v kapse
byla čím dál studenější. Pokud jsem někdy potřeboval pomoc, bylo
to teď. Ale váhal jsem. Kvintově daru jsem nevěřil.
Než jsem se stačil rozhodnout, největší telchin prohlásil:
„Zjistíme, jak je silný. Zjistíme, jak dlouho mu bude trvat, než začne
hořet!“
Nabral z nejbližší výhně trochu lávy. Prsty mu vzplály, ale vůbec
mu to nevadilo. Další dospělý telchin udělal to samé. Ten první po
mně hodil tu roztavenou šlichtu a podpálil mi kalhoty. Dvě další
dávky se mi rozprskly na prsou. V hrůze jsem pustil meč a plácal si
po šatech. Začínal jsem hořet. Divné bylo, že jsem zpočátku cítil jen
teplo, ale postupně se to zhoršovalo.
„Chrání tě podstata tvého otce,“ vyštěkl jeden. „Proto těžko hoříš.
Ale neubráníš se, mladíku. Neubráníš se.“
Házeli po mně další lávu. Pamatuju si, že jsem ječel. Celé tělo
jsem měl v ohni. Tak hroznou bolest jsem v životě necítil. Ničilo mě
to. Zhroutil jsem se na kovovou podlahu a slyšel, jak malí mořští
démoni nadšeně vyjí.Pak jsem si vzpomněl, co říkala říční víla na ranči: Voda je ve
mně.Potřeboval jsem moře. Cítil jsem ten svíravý pocit v břiše, ale
neměl jsem kolem nic, co by mi pomohlo. Ani vodovodní kohoutek,
ani řeku. A tentokrát ani zkamenělou mušli. A kromě toho, když
jsem tuhle sílu naposled rozpoutal u stájí, přišla ta děsivá chvilka,
kdy se mi to málem vymklo z ruky.
Neměl jsem na výběr. Zavolal jsem moře. Sáhl jsem do sebe
a myslel na vlny a proudy, na nekonečnou sílu oceánu. Strašlivě jsem
vykřikl a uvolnil ji.
Později jsem nikdy nedokázal popsat, co se vlastně stalo.
Exploze, přílivová vlna, vír energie, který mě zvedl a vrhl dolů do
lávy. Oheň a voda se střetly, vyvalila se pára a já v obrovském
výbuchu vyrazil nahoru ze srdce sopky jako láva, vychrlená pod
příšerným tlakem. Poslední, co si pamatuju, než jsem ztratil vědomí,
bylo, že letím, letím tak vysoko, jak by mi to Zeus nikdy nedovolil,
a pak začínám padat, hořím a doutnám a crčí ze mě voda. Byl jsem
jako kometa řítící se k zemi.