Epilog

Joyce O'Neal Rafferty spěchala a byla skrz na skrz vytočená, jak mířila do Pečovatelského domova.
Miminko Sean celou noc dávilo a museli čekat tři hodiny u pediatra, než se doktorovi podařilo je někam vmáčknout. Pak Mike zanechal zprávu, že bude pracovat dlouho, takže nebude mít čas zajít po cestě domů do supermarketu.
Sakra fix, neměli v ledničce vůbec nic, jenom příbory na večeři.
Joyce si vytáhla Seana nahoru na bok a hnala se dolů chodbou, vyhýbajíc se vozíkům s jídlem a hloučku vozíčkářů. Aspoň Sean momentálně spal a už se hodiny nedávil. Vypořádávajíc se s nedůtklivým, nemocným dítětem a zároveň se svou matkou bylo na Joyce víc, než by mohla najednou zvládnout. Zvláště po dni jako byl tento.
Zaklepala na dveře mateného pokoje, pak vešla přímo dovnitř. Odell seděla na posteli, listovala časopisem Reader's Digest.
"Čau mami, jak se cítíš?" Joyce přešla ke koženkou potaženému ušáku u okna. Jak si sedla, podušky zakvičely a stejně tak Sean, jak se probudil.
"Jsem v pohodě." Odellin úsměv byl potěšený. Její oči prázdné jako tmavé kuličky.
Joyce zkontrolovala hodinky. Zůstane tu deset minut, pak se staví do Star Marketu po cestě domů.
"Měla jsem včera v noci návštěvu."
"Opravdu, mami?" A bezpochyby, nakoupí dost na celý týden. "Kdo to byl?"
"Tvůj bratr."
"Teddy byl tady?"
"Butch."
Joyce ztuhla. Pak se rozhodla, že její matka má jen halucinace. "To je milé, mami."
"Přišel, když nikdo nebyl v okolí. Po setmění. Přivedl svoji ženu. Je tak krásná. Říkal, že se budou brát v kostele. Myslím tím, už jsou manžel a manželka, ale jen v jejím náboženství. Srandovní… nikdy jsem nepřišla na to, co byla. Možná Lutheránka?"
Rozhodně měla halucinace. "To je fajn."
"Vypadá teď jako jeho otec."
"Oh, ano? Myslela jsem, že byl jediný, kdo z táty nic nezdědil."
"Jeho otec. Ne tvůj."
Joyce se zamračila. "Prosím?"
Její matka nasadila zasněný výraz a podívala se z okna. "Vyprávěla jsem ti někdy o bouřce v devětašedesátém?"
"Mami, přejdi zpátky k Butchovi--,"
"Všichni jsme uvízli v nemocnici, my sestřičky spolu s doktory. Nikdo nemohl přijít ani odejít. Byla jsem tam celé dny. Bože, tvůj otec byl tak rozčilený, že se musí starat o děti beze mě." Náhle se Odell zdála být o roky mladší a pevná v kramflecích, její oči se pročistily. "Byl tam jeden lékař. Oh, byl prostě tak… jiný než všichni ostatní. Byl šéfem ordinace. Byl velmi důležitý. Byl… krásný a jiný a velmi důležitý. Taky strach nahánějící. Jeho oči, pořád je vidím ve snech." Stejně tak náhle všechen entuziasmus zmizel a její matka byla zase prázdná. "Byla jsem špatná. Byla jsem špatná, špatná manželka."
"Mami…" Joyce zavrtěla hlavou. "Co to říkáš?"
Slzy začaly padat a linkovat Odellin obličej. "Přiznala jsem se, když jsem přišla domů. Modlila se. Modlila se tak moc. Ale Bůh mě za mé hříchy potrestal. Dokonce i porod… porod byl hrozný s Butchem. Málem jsem umřela, tak strašně sem krvácela. Všechny mé ostatní narození byly v pohodě. Butchův ne…"
Joyce sevřela Seana tak tvrdě, že se začal na protest vrtět. Jak uvolňovala sevření a snažila se ho utěšit, zašeptala, "Pokračuj. Mami… nepřestávej mluvit."
"Janina smrt byl můj trest za to, že jsem byla nevěrná a nosila jsem dítě cizího muže."
Jak Sean začal naříkat, Joycina hlava se začla točit s hrozným, příšerným podezřením, že tohle bylo…
Oh, no tak, co si sakra myslela? Její matka je blázen. Nemá to v hlavě v pořádku.
Smůla, že zrovna teď vypadala, že má tak zatraceně jasno.
Odell začala přikývat, jakoby odpovídala na otázku, kterou někdo položil. "Oh, ano, Miluji Butche. Vlastně, miluji ho víc, než zbytek mých dětí, protože je mimořádný. Ale nikdy jsem to nemohla ukázat. Jejich otec se příliš vrtal v tom, co jsem udělala. Být zadobře s Butchem jakýmkoliv způsobem by byla urážka Eddieho a já jsem nemohla… Neponížím svého manžela takhle. Ne potom, co se mnou zůstal."
"Táta ví… ?" V tichu, které následovalo, věci začaly zapadat, škaredé puzzle skládající se dohromady. Sakra… tohle bylo opravdu. Samozřejmě, že to otec věděl. To byl důvod, proč nenáviděl Butche.
Její matka se zahloubala. "Butch vypadal tak šťastně se svou manželkou. A oh, sladká Marie, je tak krásná. Jsou dokonalí jeden pro druhého. Je stejně tak mimořádná jako bych jeho otec. Jako je Butch. Oni jsou všichni tak mimořádní. Byla škoda, že nemohli zůstat. Říkal… říkal, že přišli říct sbohem."
Jak se Odell rozplakala, Joyce vztáhla ruku a chytila matku za paži. "Mami, kam Butch šel?"
Její matka pohlédla dolů na ruku, kterou se jí dotýkala. Pak se trochu zamračila. "Chci slanou sušenku. Můžu dostat slanou sušenku?"
"Mami, podívej se na mě. Kam šel?" Ačkoli, proč to najednou bylo tak důležité si nebyla jistá.
Prázdné oči se přesunuly. "Se sýrem. Chtěla bych slané sušenky. Se sýrem."
"Mluvíme o Butchovi… mami, soustřeď se."
Bože, celá ta věc byl na jednu stranu šok, ale na druhou vlastně ani ne. Butch byl vždycky jiný, že?
"Mami, kde je Butch?"
"Butch? Oh, děkuji za optání. Má se dobře… vypadal opravdu šťastně. Jsem tak ráda, že se oženil." Její matka zamrkala. "Kdo jsi ty mimochodem? Jsi sestra? Já jsem bývala sestra…"
Na okamžik, Joyce na ni téměř zatlačila.
Ale místo toho, jak její matka pokračovala v blábolení, podívala se z okna a zhluboka se nadechla. Odellino nesmyslné žvatlání se najednou zdálo být pohodlné. Ano… celá ta věc byl nesmysl. Čistý nesmysl.
Nech to být, řekla Joyce sama sobě. Prostě to nech být.
Jak Sean přestal plakat a usadil se na ní, Joyce objala jeho teplé tělíčko. Uprostřed nesmyslného tokání přicházejícího z postele si pomyslela, jak moc miluje svého malého chlapečka. A vždycky bude.
Políbila ho jemně na hlavičku. Rodina, koneckonců, byla to důležité v životě.
To nejdůležitější v životě.