EPILOG VZESTUP VÁBÍ

Vstupní hala nemocnice byla oslnivě bílá. Po tolika dnech stráve­ných při světle pochodní, plynových lamp a tajemného čarodějného světla působily předměty osvětlené zářivkami sinale a nepřirozeně. Když se Clary zapsala u přepážky, všimla si, že sestra, která jí podá­vala formulář, měla v jasném světle podivně nažloutlou pokožku. Možná je to démon, pomyslela si Clary, když formulář vracela. „Po­slední dveře na konci haly," řekla sestra a laskavě se na ni usmála. Nebo už mi to všechno leze na mozek.

„Já vím," řekla Clary. „Byla jsem tu včera." A taky předevčírem a předpředevčírem. Bylo pozdní odpoledne a hala téměř zela prázdnotou. Ko­lem se šoural starý muž v plátěných pantoflích a županu a za sebou táhl mobilní kyslíkovou jednotku. Dva lékaři v zelených chirurgických oděvech si nesli umělohmotné kelímky s kávou, z níž stoupala do ledo­vého vzduchu pára. Uvnitř nemocnice jela klimatizace na plný výkon, přestože se počasí venku konečně začalo chýlit k podzimu.

Clary našla dveře na konci haly. Bylo otevřeno. Nahlédla dovnitř, protože nechtěla vzbudit Luka, který by mohl spát v křesle u poste­le, jak tomu bylo při jejích posledních dvou návštěvách. Luke byl ale vzhůru a mluvil s vysokým mužem, který měl na sobě roucho mlčenlivých bratří v barvě pergamenu. Muž se otočil, jako by cítil, že Clary přichází, a ona v něm poznala bratra Jeremiáše.

Založila si ruce na hrudi. „Co se děje?"

Luke vypadal vyčerpaně, tvář mu pokrývalo ježaté třídenní str­niště a brýle měl zvednuté a opřené o čelo. Viděla, jak se pod volnou flanelovou košilí stále ještě rýsují tlusté obvazy, které měl omotané kolem hrudníku. „Bratr Jeremiáš je právě na odchodu," řekl.

Jeremiáš si nasadil kapuci a udělal krok ke dveřím, Clary mu však zastoupila cestu. „Tak co?" zaútočila na něj. „Pomůžete mojí matce?"

Jeremiáš se k ní přiblížil. Cítila chlad, který se linul z jeho těla jako pára z ledovce. Nemůžeš zachránit ostatní, dokud nezachráníš sama sebe, řekl hlas v její mysli.

„Tyhle moudrosti z kalendáře už mě přestávají bavit," řekla Cla­ry. „Co je s mámou? Víte to? Můžou jí mlčenliví bratři pomoct, jako jste pomohli Alekovi?"

Nikomu jsme nepomohli, řekl Jeremiáš. A nepřísluší nám pomáhat těm, kdo se dobrovolně rozešli se Spolkem.

Ustoupila a Jeremiáš prošel kolem ní do haly. Dívala se, jak od­chází a míjí další lidi, nikdo z nich mu však nevěnoval větší po­zornost. Když přivřela oči, viděla, že ho obklopuje mihotavá ilu­ze, a přemýšlela, co místo něj vidí obyčejní lidé. Dalšího pacienta? Spěchajícího lékaře v zeleném chirurgickém hábitu? Zarmouceného návštěvníka?

„Mluvil pravdu," řekl Luke za jejími zády. „Aleka neuzdravil on, ale Krasomil Pohroma. A opravdu neví, co je tvé matce."

„Já vím," řekla Clary a obrátila se zpět do místnosti. Opatrně přistoupila k posteli. Bylo těžké si spojit drobnou bílou postavu ležící v posteli a obklopenou změtí hadiček s její energickou ru-dovlasou matkou. Samozřejmě, měla stále ještě zrzavé vlasy, které se rozprostíraly po polštáři jako pléd z měděných vláken, její po­kožka však byla tak bledá, že si Clary při pohledu na ni pokaždé vzpomněla na Šípkovou Růženku v muzeu voskových figurín, jejíž hrudník se zvedal a zase klesal jen díky tomu, že jej poháněl mo­torek.

Vzala matčinu štíhlou ruku do své a držela ji, stejně jako včera a předevčírem. Cítila pravidelný, neutuchající pulz v Jocelynině zá­pěstí. Ona se chce probudit, myslela si Clary. Já vím, že chce.

„Jistě, že chce," řekl Luke a Clary sebou trhla, když si uvědomila, že mluvila nahlas. „Má všechno, pro co by se mohla chtít uzdravit, a ještě víc, než tuší."

Clary jemně položila matčinu ruku zpět na postel. „Myslíš Jace."

„Samozřejmě, že myslím Jace," řekl Luke. „Sedmnáct let ho oplakávala. Kdybych jí mohl říct, že už dál nemusí..." Zlomil se mu hlas.

„Říká se, že pacienti v komatu někdy slyší, co se kolem nich povídá," řekla nadějně Clary. Na druhou stranu, podle lékařů tohle nebylo jen tak obyčejné koma, nezpůsobilo je totiž žádné zranění, nedostatek kyslíku nebo selhání srdce či mozku. Jako by Jocelyn prostě jen spala a nikdo ji nedokázal probudit.

„Já vím," řekl Luke. „Já s ní mluvím. Skoro pořád." Vyloudil na tváři unavený úsměv. „Vykládal jsem jí, jak jsi byla statečná. Jak by na tebe byla pyšná. Její dcera bojovnice."

V krku se jí začalo bolestivě vzdouvat něco ostrého. Spolkla to, odvrátila pohled od Luka a podívala se z okna. Skýtalo výhled na čis­tou cihlovou zeď protější budovy. Žádná pěkná krajina se stromy nebo řekou. „Nakoupila jsem, co jsi chtěl," řekla. „Mám burákové máslo a mléko a cereálie a chleba." Zabořila ruku do kapsy u džínů. „Tady je zbytek peněz..."

„Nech si to," řekl Luke. „Zaplať si z toho taxík domů."

„Domů mě hodí Simon," řekla Clary. Podívala se na hodinky s motýly, které jí visely na klíčích. „Vlastně už teď asi čeká dole."

„To je dobře, jsem rád, že taky budeš chvilku s ním." Luke vy­padal, že se mu ulevilo. „Ale ty peníze si stejně nech. Kupte si za ně něco k večeři."

Otevřela pusu a chtěla zaprotestovat, ale pak ji zase zavřela. Jak vždycky říkala její matka, Luke byl v obtížných dobách jako skálapevný, spolehlivý a naprosto neochvějný. „Přijď pak domů, jo? Taky se potřebuješ vyspat."

„Vyspat? Kdo potřebuje spát?" zažertoval, Clary si však dobře všimla jeho unaveného obličeje. Znovu se posadil do křesla vedle postele její matky. Natáhl ruku a jemně odhrnul pramen vlasů z Jocelynina obličeje. Clary se otočila, oči ji pálily.

Když vyšla hlavním vchodem z nemocnice, stála u chodníku za­parkovaná Erikova dodávka. Nad ní se klenula dokonale modrá ob­loha připomínající porcelánovou misku, která nad řekou Hudson, kde zapadalo slunce, nabývala tmavšího safírového odstínu. Simon se natáhl, aby jí mohl zevnitř otevřít dveře, a ona se vyhoupla na se­dadlo vedle něj. „Díky."

„Tak kam to bude? Domů?" zeptal se a zařadil se s dodávkou do proudu dopravy na První avenue.

Clary si povzdechla. „Já už ani nevím, kde je doma."

Simon se na ni úkosem podíval. „Lituješ se, Frayová?" Řekl to posměšným, ale zároveň laskavým tónem. Kdyby se podívala za něj, viděla by na zadním sedadle tmavé skvrny, které tam zanechal Alek, když ležel s hlavou v Isabelině klíně a krvácel.

„Jo. Ne. Já nevím." Znovu si povzdechla a pokusila se zkrotit ne­poslušný pramen měděných vlasů. „Všechno se změnilo. Všechno je teď jinak. Někdy si přeju, aby se to dalo vrátit a všechno zase bylo jako předtím."

„Já ne," řekl k jejímu překvapení Simon. „Kam že to teda jede­me? Aspoň řekni, jestli na sever, nebo na jih."

„Do Institutu," rozhodla se Clary. „Promiň," dodala, když Si­mon spáchal příšerný dopravní přestupek v podobě otočky o sto osmdesát stupňů. Dodávka, která chvíli jela jen po dvou kolech, na protest zaskřípala. „To jsem ti asi měla říct dřív."

„Hm," řekl Simon. „Ještě jsi tam nebyla, co? Ne od té doby, co...“

„Ne, nebyla," potvrdila Clary. „Jace mi zavolal a řekl mi, že jsou Alek s Isabelou v pořádku. Jejich rodiče se sem nejspíš právě teď ženou z Idrisu, když jim konečně někdo opravdu řekl, co se děje. Budou tady za pár dní."

„Bylo to divný, mluvit s Jacem?" zeptal se Simon úzkostlivě ne­utrálním tónem. „Teda po tom, co jsi zjistila..."

Jeho hlas se vytratil do ztracena.

„Co?" zeptala se Clary ostře. „Po tom, co jsem zjistila co? Že je to vraždící transvestita a zneužívá kočky?"

„Není divu, že ta jeho kočka každýho nesnáší."

„Buď radši zticha, Simone," řekla Clary nasupeně. „Já vím, o čem mluvíš, a ne, nebylo to divný. Stejně se mezi námi nic nestalo."

„Nic?" zopakoval Simon hlasem, z něhož čišela nedůvěra.

„Nic," řekla znovu Clary a podívala se z okna, aby Simon nevi­děl, jak se jí nahrnula krev do tváří. Jeli kolem dlouhé řady restau­rací, mezi nimiž zahlédla i Takiho bistro, jasně ozářené zapadajícím sluncem.

Zahnuli za roh právě ve chvíli, kdy slunce zmizelo za rozetovým oknem Institutu a zaplavilo ulici perleťovým světlem, které viděli jen oni. Simon zastavil přede dveřmi, vypnul motor a nervózně za­cinkal svazkem klíčů. „Mám jít s tebou nahoru?"

Zaváhala. „Ne. Musím to zvládnout sama."

Po tváři mu přelétl výraz zklamání, rychle však zmizel. Pomyslela si, že Simon za ty dva týdny hodně dospěl, stejně jako ona. Což bylo dobře, protože by byla nerada, kdyby zůstal pozadu. Byl její součás­tí, podobně jako její výtvarný talent, prašná atmosféra Brooklynu, Jocelynin smích a její vlastní krev lovců stínů. „Tak jo," řekl. „Budeš pak potřebovat svézt?"

Zavrtěla hlavou. „Luke mi dal peníze na taxík. Ale nechceš se zítra stavit?" dodala. „Můžeme se třeba podívat na pár dílů Trigunu a udělat si popcorn. Docela si potřebuju oddechnout."

Přikývl. „To zní dobře." Pak se k ní naklonil a rty se jí otřel o tvář. Byl to polibek lehký jako list unášený větrem, přesto však ucítila mrazení v zádech. Podívala se na něj.

„Myslíš, že to byla jenom náhoda?" zeptala se.

„Co byla jenom náhoda?"

„To, že jsme byli v Pandemoniu zrovna tu noc, kdy tam Jace a ostatní pronásledovali démona? Noc předtím, než si Valentýn při­šel pro mámu?"

Simon zavrtěl hlavou. „Já na náhody nevěřím," řekl.

„Já taky ne."

„Ale musím připustit," dodal Simon, „že ať už to byla náhoda, nebo ne, vyklubala se z toho fakt vypečená příhoda."

„Vypečený příhody," řekla Clary. „To by bylo dobrý jméno pro kapelu."

„Je to lepší než většina jmen, který nás napadly," uznal Simon.

„To si piš." Seskočila ze sedadla dodávky a zabouchla za sebou dveře. Když běžela ke dveřím po cestičce mezi dvěma pruhy pře­rostlé trávy, uslyšela, jak Simon zatroubil, a zamávala mu, aniž se otočila.

Uvnitř katedtály byla tma a zima a vonělo to tam deštěm a na-vlhlým papítem. Její kroky se hlasitě ozývaly na kamenné podlaze a ona si vzpomněla, co jí Jace tehdy řekl v brooklynském kostele: Možná Bůh existuje, Clary, a možná ne, ale je to vlastně jedno. Tak nebo onak, jsme v tom sami.

Když se za ní zavřely dveře výtahu, zběžně se prohlédla v zrcadle. Většina jejích modřin a škrábanců se už skoro zahojila. Přemýšle­la, jestli ji Jace vůbec někdy viděl v tak slušných šatech, jaké měla na sobě dnes - do nemocnice si oblékla černou plisovanou sukni a námořnickou blůzku a rty si potřela růžovým leskem. Měla pocit, že vypadá tak na osm let.

Ne, že by teď nebo kdy jindy záleželo na tom, co si Jace myslí o jejím vzhledu, připomněla si. Přemýšlela, jestli mezi nimi někdy bude takový vztah, jaký měl se svou sestrou Simon - směs nudy a láskyplné nesnášenlivosti. Nedokázala si to představit.

Ještě než se dveře výtahu otevřely, zaslechla hlasité mňoukání. „Ahoj, Kostelníku," řekla a klekla si na zem vedle kroutící se šedé koule. „Kde jsou všichni?"

Kostelník, který zjevně toužil po škrábání na břiše, výhružně zapředl. „Ty jeden praštěnej kocoure," řekla Clary a začala ho energic­ky drbat. „Kde -"

„Clary!" Byla to Isabela, která přivlála do haly v dlouhé červe­né sukni, vlasy vyčesané nahoru a sepnuté vykládanými sponkami. „Hrozně ráda tě vidím!"

Vrhla se na ni a objala ji tak prudce, že Clary málem přepadla dozadu.

„Isabelo," zalapala Clary po dechu. „Taky tě ráda vidím," dodala a nechala Isabelu, aby jí pomohla do vzpřímené pozice.

„Strašně jsem se o tebe bála," řekla Isabela živě. „Když jste s Hodgem odešli do knihovny a já zůstala u Aleka, uslyšela jsem děs­nou ránu, a když jsem doběhla do knihovny, tak už jsi samozřejmě byla pryč a všechno bylo rozházený po podlaze. A všude byla krev a nějakej černej lepkavej hnus." Otřásla se. „Co to bylo zač?"

„Kletba," odpověděla Clary tiše. „Hodgeova kletba."

„Aha, jasně," řekla Isabela. „Jace mi o Hodgeovi všechno řekl."

„Vážně?" podivila se Clary.

„Jo, řekl mi, že zlomil tu kletbu a odešel. Čekala bych, že se aspoň rozloučí," dodala Isabela. „Trochu mě tím zklamal. Ale asi se hrozně bál Spolku. Vsadím se, že se za nějakou dobu ozve."

Takže jim Jace neřekl, že je Hodge zradil, pomyslela si Clary a nebyla si tak docela jistá, jaký má na to názor. Jestli se ale Jace snažil uchránit Isabelu před zmatkem a zklamáním, asi by se mu do toho neměla plést.

„No každopádně," pokračovala Isabela, „bylo to příšerný a vůbec nevím, co by se stalo, kdyby se tu neobjevil Krasomil a neuzdravil Aleka tím svým čarodějováním. Existuje vůbec slovo ,čarodějování‘?" Svraštila obočí. „Jace nám taky vylíčil, co se pak stalo na tom ostrově. Vlastně jsme to věděli už předtím, protože Krasomil strávil celou noc na telefonu. Povídal si o tom celej podsvět. Víš, že jsi slavná?"

„Já?"

„No jasně. Valentýnova dcera."

Clary se otřásla. „Takže Jace je asi taky slavnej."

„Oba jste slavní," řekla Isabela, pořád tím vzrušeným hlasem. „Slavní sourozenci."

Clary se na Isabelu zvědavě podívala. „Přiznám se, že jsem neče­kala, že mě tak ráda uvidíš."

Isabela si rozhořčeně založila ruce v bok. „A proč ne?"

„Myslela jsem si, že mě zrovna dvakrát nemusíš."

Isabelina veselost trochu povadla a ona se podívala dolů na své třpytivé prsty u nohou. „Já jsem si to taky myslela," přiznala. „Ale když jsem šla tebe a Jace hledat a vy jste byli pryč..." Hlas se jí vy­tratil do ztracena. „Nebála jsem se jenom o něj, bála jsem se taky o tebe. Je na tobě něco tak... tak uklidňujícího. A s Jacem je to mnohem jednodušší, když jsi tady."

Claryiny oči se rozšířily. „Opravdu?"

„Opravdu. Mluví míň ironicky. Ne, že by byl vyloženě příjem­nější, ale člověk aspoň vidí, že není tak hroznej." Odmlčela se. „Asi jsem tě ze začátku neměla ráda, ale teď je mi jasný, že to byla hlou­post. To, že jsem se nikdy nekamarádila s žádnou holkou, nezname­ná, že se to ještě nemůžu naučit."

„U mě je to podobný," řekla Clary. „A Isabelo?"

„Co?"

„Nemusíš se tolik snažit být milá. Vlastně jsem radši, když se chováš přirozeně."

„Myslíš jako mrcha?" řekla Isabela a rozesmála se.

Clary se chystala zaprotestovat, vtom se však do haly přibelhal Alek za pomoci páru berel. Jednu nohu měl obvázanou a nohavici džínů měl na ní vyhrnutou až ke koleni, další obvaz mu pod tmavými vlasy zakrý­val spánek. Jinak ale na někoho, kdo před čtyřmi dny málem přišel o ži­vot, vypadal obdivuhodně zdravě. Jednou berlou jí zamával na pozdrav.

„Ahoj," řekla Clary, překvapená, že ho vidí na nohou. „Jsi..."

„V pořádku? Je mi dobře," odpověděl Alek. „Ty berly už za pár dní ani nebudu potřebovat."

V krku jí narostl knedlík výčitek. Kdyby nebylo jí, Alek by berly nepotřeboval vůbec. „Jsem hrozně ráda, že jsi v pořádku, Aleku," řekla a snažila se do té věty vložit veškerou upřímnost, které byla schopná.

Alek zamrkal. „Díky."

„Takže tě uzdravil Krasomil?" zeptala se Clary. „Luke říkal..."

„Uzdravil!" skočila jí do řeči Isabela. „Bylo to úžasný. Prostě se tady zjevil, všechny vyhodil z pokoje a zavřel dveře. Zpod dveří pak na chodbu lítaly modrý a červený jiskry."

„Vůbec nic si z toho nepamatuju," řekl Alek.

„Pak celou noc až do rána seděl u Alekovy postele, aby viděl, že se bez problémů probudil," dodala Isabela.

„To si taky vůbec nepamatuju," doplnil chvatně Alek.

Isabeliny rudé rty se roztáhly do úsměvu. „Zajímalo by mě, jak Krasomil věděl, že má přijít. Ptala jsem se ho, ale nechtěl mi to říct."

Clary si vzpomněla na složený papír, který Hodge hodil do ohně po Valentýnové odchodu. Pomyslela si, že to byl opravdu podivný člověk. Udělal, co mohl, aby Aleka zachránil, a přitom zrazoval vše, na čem mu kdy záleželo. „To taky nechápu," řekla.

Isabela pokrčila rameny „Nejspíš o tom musel někde slyšet. Při­šlo mi, že asi tráví spoustu času shromažďováním drbů. Je jak užvaněná holka."

„Je to nejvyšší čaroděj brooklynský, Isabelo," napomenul ji Alek, avšak pobaveným tónem. Obrátil se ke Clary. „Jace je nahoře ve skleníku, jestli ho chceš vidět," řekl. „Doprovodím tě tam."

„Vážně?"

„Jasně." Alek vypadal rozpačitě, ale jen trochu. „Proč ne?"

Clary se rychle podívala na Isabelu, která pokrčila rameny. Ať už měl Alek v plánu cokoli, své sestře se s tím nesvěřil. „Tak běž," řekla Isabela. „Stejně mám něco na práci." Mávla rukou jejich směrem. „Kšá."

Vydali se společně chodbou. Alek kráčel rychle i o berlích. Clary musela občas popoběhnout, aby mu stačila. „Mám kratší nohy," připomněla mu.

„Promiň." Kajícně zvolnil tempo. „Podívej," začal, „to všechno, co jsi mi řekla, když jsem na tebe vyjel kvůli Jaceovi..."

„Jo, vzpomínám si," řekla tenkým hláskem.

„Když jsi mi řekla, že víš, že jsem..., že to bylo proto, že —" Zdálo se, že má problém sestavit úplnou větu. Zkusil to znovu. „Když jsi řekla, že jsem..."

„Aleku, přestaň."

„Jasně. To je jedno." Pevně stiskl rty. „Nechceš o tom mluvit."

„Tak to není. Jenom se hrozně stydím za to, co jsem ti řekla. Bylo to ode mě ošklivý. A vůbec to nebyla pravda —"

„Ale byla," přerušil ji Alek. „Do posledního slovíčka."

„To ale neznamená, že to bylo v pořádku," řekla. „Ne všechno, co je pravda, je hned potřeba říct. Byla jsem na tebe zlá. Řekla jsem ti, že od Jace vím, že jsi nikdy nezabil démona, ale on ve skutečnosti tvrdil, že jsi vždycky chránil jeho a Isabelu, a proto jsi žádnýho ne­zabil. Myslel to v dobrým. Jace se sice občas chová jako blbec, ale —" Má tě rád, chystala se říct, ale včas se zarazila, „nikdy mi o tobě neřekl nic špatnýho, přísahám."

„Nemusíš přísahat," řekl. „Já už to vím." Zněl klidně, dokonce se­bejistě, jak ho ještě nikdy nezažila. Překvapeně se na něj podívala. „Taky vím, že jsem nezabil Abaddona. Ale jsem rád, že jsi mi to řekla."

Nervózně se zasmála. „Jsi rád, že jsem ti lhala?"

„Bylo to z laskavosti," řekl. „A to pro mě hodně znamená, že jsi na mě byla milá, i po tom, jak jsem se k tobě choval."

„Jace by se na mě za to lhaní asi pořádně naštval, kdyby na to tehdy měl čas," řekla Clary. „Ale byl by ještě mnohem naštvanější, kdyby zjistil, co jsem ti předtím řekla."

„Mám nápad," řekl Alek a koutky rtů se mu stočily vzhůru. „Pojďme mu to neříct. Jace sice možná dokáže na dvacet metrů useknout hlavu démonovi dusien jenom s pomocí vývrtky a gumič­ky, ale někdy mi přijde, že o lidech toho moc neví."

„To asi ne." Clary se usmála.

Došli k patě točitého schodiště, vedoucího na střechu. „Já naho­ru nemůžu." Alek poklepal jednou berlou na kovový schod. Plecho­vě to zazvonilo.

„To je dobrý. Já už trefím."

Napůl se otočil k odchodu, pak se na ni ještě přes rameno ohlé­dl. „Mělo mi dojít, že jsi Jaceova sestra," řekl. „Oba dva máte umě­lecké vlohy."

Clary se zastavila s nohou na prvním schodu. Alekova poznámka jí vyrazila dech. „Jace umí kreslit?"

„Ale ne." Když se Alek usmál, oči se mu rozsvítily jako modré lampičky a Clary bylo najednou jasné, co na něm Krasomilovi při­padalo tak okouzlující. „Dělal jsem si legraci. Neumí ani nakreslit rovnou čáru." Se smíchem se odbelhal na svých berlích. Clary se za ním omámeně dívala. Na Aleka, který hýřil vtipy a dělal si legraci z Jace, by si klidně dokázala zvyknout, i když měl poněkud záhadný smysl pro humor.

 

Skleník vypadal stejně, jak si ho pamatovala, i když nebe nad skleněnou střechou teď mělo safírovou barvu. Svěží, mýdlová vůně květin jí vyčistila hlavu. Zhluboka se nadechovala a razila si cestu změtí propleteného listí a větví.

Jace našla na mramorové lavičce uprostřed skleníku. Měl sklo­něnou hlavu a vypadalo to, že v rukou pomalu obrací nějaký před­mět. Když se skrčila, aby mohla podlézt větev, vzhlédl a rychle sevřel předmět v dlani. „Clary." Zněl překvapeně. „Co tady děláš?"

„Přišla jsem za tebou," řekla. „Zajímalo mě, jak se máš."

„Mám se dobře." Na sobě měl džíny a bílé tričko. Modřiny na jeho těle byly stále ještě viditelné a připomínaly otlačená místa na rozkrojeném jablku. Pomyslela si, že opravdová zranění se skrý­vají spíš uvnitř a vidět je může jen on sám.

„Co to je?" zeptala se a ukázala na jeho sevřenou ruku.

Rozevřel prsty. V dlani mu ležel stříbrný střep, jehož hrany háze­ly modré a zelené odlesky. „Kousek toho portálu ze zrcadla."

Posadila se vedle něj na lavičku. „Vidíš v něm něco?"

Trochu střepem pootočil, takže se po něm jako voda přelil pa­prsek světla. „Kousky oblohy. Stromy, cestu... Pořád ho nakláním a snažím se v něm zahlédnout náš dům. A otce."

„Valentýna," opravila ho. „Ale proč ho chceš vidět?"

„Říkal jsem si, že bych možná uviděl, co dělá s Pohárem smrti," odpověděl zdráhavě. „Nebo kde teď Pohár je."

„Jaci, to už není naše starost. Spolek teď konečně ví, co se stalo, a Lightwoodovi už spěchají zpátky. Ať si s tím poradí oni."

Teprve teď se na ni podíval. Přemýšlela, jak je možné, že si jako bratr se sestrou byli tak málo podobní. Proč nemohla mít alespoň ty tmavé zahnuté řasy nebo výrazné lícní kosti? To přece nebylo fér.

Jace řekl: „Když jsem se díval portálem na Idris, přesně jsem věděl, o co se Valentýn snaží, že chce zjistit, jestli mě zlomí. A vů­bec mi to nevadilo, pořád jsem chtěl jít domů víc, než bych si kdy dokázal představit."

Zavrtěla hlavou. „Nechápu, co je na Idrisu tak úžasnýho. Je to prostě země. Ale to, jak o ní s Hodgem mluvíte —" Odmlčela se.

Znovu sevřel střep v dlani. „Byl jsem tam šťastný. Pak už jsem nikde jinde tak šťastný nebyl."

Clary ulomila z nedalekého keře větvičku a začala z ní otrhávat listy. „Bylo ti Hodge líto. To proto jsi neřekl Alekovi a Isabele, co doopravdy udělal."

Pokrčil rameny.

„Nakonec to ale stejně zjistí, víš?"

„Já vím. Ale já nebudu ten, kdo jim to řekne."

„Jaci..." Hladina jezírka byla zelená spadaným listím. „Jak se ti tam mohlo líbit? Já vím, co sis myslel, ale Valentýn byl příšernej táta. Zabíjel ti zvířátka, lhal ti a určitě tě taky bil - a nezkoušej mi namluvit, že to není pravda."

Přes Jaceovu tvář přelétl náznak úsměvu. „Jenom každý druhý čtvrtek."

„Tak jak jsi mohl —"

„Jedině tam jsem si byl opravdu jistý, kdo jsem. Kam patřím. Zní to hloupě, ale..." Pokrčil rameny. „Zabíjím démony, protože jsem v tom dobrý a protože mě to tak naučili, ale nejsem to já. A částečně jsem v tom tak dobrý jenom díky tomu, že když jsem si myslel, že otce zabili, najednou jsem se cítil... naprosto svobodný. Nic nemělo následky. Nebyl nikdo, komu bych mohl způsobit bolest. Nikdo ne­byl součástí mého života jen proto, že mi ho dal." Jeho tvář vypadala jako vytesaná do tvrdého kamene. „Teď už se tak ale necítím."

Větvička už byla úplně holá. Clary ji odhodila. „Proč ne?"

„Kvůli tobě," řekl. „Kdyby nebylo tebe, prošel bych s otcem por­tálem. Kdyby nebylo tebe, už bych ho teď pronásledoval."

Clary zírala do jezírka zaneseného listím. V krku ji pálilo. „Mys­lela jsem, že tě znepokojuju."

„Už je to tak dávno," řekl prostě, „že mě asi znepokojovala před­stava, že bych zase mohl někam patřit. A s tebou mám pocit, že někam patřím."

„Chci, abys se mnou někam šel," řekla náhle.

Úkosem se na ni podíval. Něco na tom, jak mu jemné, zlatavé vlasy padaly do očí, v ní vzbudilo nesnesitelný smutek. „A kam?"

„Říkala jsem si, že bys se mnou mohl zajít do nemocnice."

„Já to tušil." Přimhouřil oči, až z nich zbyly jen uzounké škvírky. „Clary, ta žena..."

„Je to taky tvoje matka, Jaci."

„Já vím," řekl. „Ale je pro mě úplně cizí. Měl jsem v životě jenom jednoho rodiče, a ten je teď pryč. Ještě hůř, než kdyby byl mrtvý."

„Já vím. A taky vím, že nemá cenu ti vykládat, jak je máma úžas­ná a skvělá a báječná a jak bys byl rád, žes ji poznal. Nežádám tě o to kvůli tobě, ale kvůli sobě. Myslím, že kdyby slyšela tvůj hlas..."

„Tak co?"

„Tak by se mohla probudit." Pevně se na něj zadívala.

Opětoval jí ten pohled a pak ho přerušil úsměvem — pokřiveným a trochu neduživým, ale přece jen to byl úsměv. „Tak dobře. Půjdu s tebou." Vstal. „A nemusíš mi o své matce vykládat hezké věci," dodal. „Já už to přece všechno vím."

„Jak to?"

Lehce pokrčil rameny. „Přece vychovala tebe, ne?" Zvedl hlavu ke skleněné střeše. „Slunce už skoro zapadlo."

Clary vstala z lavičky. „Měli bychom se vydat do nemocnice. Za­platím nám taxíka," vzpomněla si. „Luke mi dal peníze."

„To nebude potřeba." Jaceův úsměv se rozšířil. „Pojď. Chci ti něco ukázat."

„A jak jsi k ní přišel?" chtěla vědět Clary, když se dívala na motor­ku zaparkovanou na střeše katedrály. Měla lesklý, jedovatě zelený lak a kola se stříbrnými ráfky a na sedle byly nakresleny zářivé plameny.

„Krasomil si stěžoval, že ji někdo po posledním večírku nechal u něj před domem," řekl Jace. „Přesvědčil jsem ho, aby mi ji dal."

„A to jsi s ní doletěl až sem?" Pořád ještě na motorku nevěřícně zírala.

„Jasně. Řízení už mi začíná docela jít." Přehodil nohu přes seda­dlo a pokynul jí, aby si sedla za něj. „Tak pojď, předvedu ti to."

„No, tentokrát aspoň víš, že opravdu funguje," řekla a dosedla za něj. „Ale jestli se zase vybouráme na parkovišti u supetmarketu, tak tě zabiju, je ti to jasný?"

„Nenech se vysmát," řekl Jace. „Na Upper East Side žádná par­koviště nejsou. Proč by měli lidi někam jezdit, když si můžou nechat nákupy doručit až domů?" Motorka s řevem naskočila a přehlušila jeho smích. Když se stroj rozjel dolů po šikmé střeše Institutu a vy­letěl do prázdného prostoru, Clary se s výkřikem chytila Jaceova opasku.

Vlasy jí vlály ve větru. Zamířili prudce vzhůru, nad katedrálu, nad střechy nedalekých mrakodrapů a činžáků. Město, lidnatější a skvostnější, než si kdy dokázala představit, se před ní rozprostře­lo jako nedbale otevřená klenotnice. Viděla smaragdový obdélník Central Parku, kde se o letním slunovratu scházely vílí soudy, viděla světla klubů a barů na dolním Manhattanu, kde upíři celé noci tan­čili v Pandemoniu, viděla uličky čínské čtvrti, jimiž se po setmění plížili vlkodlaci a v jejich srsti se odrážela světla velkoměsta. Tím městem se v celé své kráse procházeli čarodějové s netopýřími kříd­ly a kočičíma očima, a když mototka zamířila nad úžinu, zahlédla Clary, jak se pod stříbrnou hladinou jako šipky zableskly ocasy hra­jící všemi barvami, zatřpytily se dlouhé vlasy poseté perlami a vzdu­chem zazněl vysoký, klokotavý smích mořských panen.

Jace se ohlédl přes tameno. Silný vítr mu čuchal vlasy. „Na co myslíš?" zakřičel na ni.

„Na to, jak je všechno tam dole úplně jiný, když teď vidím."

„Tam dole se vůbec nic nezměnilo," řekl a stočil motorku dolů k East River. Zase mířili k Brooklynskému mostu. „To ty jsi teď jiná."

Křečovitě sevřela ruce na jeho opasku, zatímco se propadali hlouběji a hlouběji k hladině úžiny. „Jaci!"

„Neboj se." Jeho hlas zněl tak pobaveně, že by to jednoho do­hnalo k šílenství. „Já vím, co dělám. Neutopím nás."

Přimhouřila oči proti burácejícímu větru. „Ty chceš vyzkoušet, jestli ta motorka umí jezdit pod vodou, jak to říkal Alek?"

„Ne." Opatrně vyrovnal motorku, takže se zase začali zvedat od hladiny. „Myslím, že je to jenom báchorka."

„Ale Jaci," řekla, „všechny báchorky jsou přece pravdivé."

Jeho smích neslyšela, jen cítila, jak mu vibruje v hrudi a proniká jí do konečků prstů. Pevně se k němu přitiskla, když stočil motor­ku prudce vzhůru a přidal tolik plynu, že stroj vystřelil jako pták, kterého pustili z klece. Zhoupl se jí žaludek, když viděla, jak se pod ní mořská úžina zmenšuje a pod nohama jí ubíhají pilíře mostu, tentokrát však Clary nechala oči otevřené, aby si to všechno mohla dobře prohlédnout.